Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Situace ve Francii[1]
Paříž 17. ledna 1860
Ludvík Napoleon se obrátil na freetraderskou víru a chystá se zahájit novou mírovou éru. Sotva asi unikne zápisu mezi členy Společnosti přátel[2] a rok 1860 bude v análech Evropy zaznamenán jako první rok tisícileté říše. Tato pozoruhodná novinka, kterou přetřásá všechen londýnský tisk, pochází z dopisu Ludvíka Bonaparta státnímu ministru Fouldovi, uveřejněného v "Moniteuru"[3] z 15. ledna 1860. První, co tento dopis způsobil, byl pokles kursu státních cenných papírů v Paříži a vzestup jejich kursu v Londýně.
Především se zdá nutné poněkud blíže prozkoumat corpus delicti — tj. císařův dopis — na němž má být zbudován celý velkolepý systém nové éry. Ludvík Bonaparte sděluje panu Fouldovi, že "nastala chvíle, kdy musíme soustředit pozornost na prostředky přispívající k většímu rozvoji různých odvětví národního blahobytu". Téměř stejné oznámení se objevilo v "Moniteuru" v lednu 1852, když státní převrat zahájil éru Crédit mobilier, Crédit foncier a jiných Crédits ambulants[4]. A to ještě není všechno. Od onoho období, tak bohatého na události, každá finanční ročenka vydaná pod záštitou francouzského samovládce obzvlášť zdůrazňuje a spoustou oficiálních čísel dokazuje, že císařství dodrželo slovo a že pod jeho pečlivou vládou všechna odvětví národního průmyslu už dosáhla obrovského rozvoje.
A tak jsme na rozpacích. Buď byly proklamace z doby státního převratu předčasné a finanční ročenky vydané po státním převratu zfalšované, anebo je nynější proklamace pouhá chytačka.
V každém případě se zdá nesporné, a ukazuje to sám nový císařův manifest, že hospodářské požehnání, které mělo francouzské společnosti přinést vzkříšení bonapartismu, nespadá do času minulého, ale do budoucího. Podívejme se tedy, jaká nová vymoženost má přivodit tuto šťastnou ekonomickou změnu.
Ludvík Bonaparte především sděluje panu Fouldovi, který byl zajisté poněkud zaražen hlubokým objevem svého pána, že "náš zahraniční obchod se musí rozvíjet na základě směny výrobků", což je věru úžasná samozřejmost. Protože zahraniční obchod není nic jiného než směna domácích výrobků za cizí, nelze popřít, že má-li se rozvíjet francouzský zahraniční obchod, musí se rozvíjet směna francouzských výrobků. Ludvík Bonaparte očekává, že hlavním výsledkem nového rozvoje francouzského zahraničního obchodu, který se právě chystá zahájit, bude "rozšíření prosperity mezi pracující třídy", jejichž situace, jak tím mlčky přiznává hrdina státního převratu a jak ukazují soudobí francouzští autoři (viz například díla zemřelého pana Colinse[5]), se za posledních deset let znatelně zhoršila. Na neštěstí i toho nejpovrchnějšího pozorovatele zarazí jedna dost významná skutečnost. Francouzský zahraniční obchod v letech 1848 až 1860 už dosáhl obrovského pokroku. Z celkového rozsahu asi 875 miliónů franků v roce 1848 vzrostl na víc než dvojnásobek této sumy v roce 1859. Víc než 100procentní přírůstek obchodu za krátké údobí deseti let je věc téměř neslýchaná. Příčiny, které přivodily tento růst, je třeba hledat v Kalifornii, Austrálii, ve Spojených státech a tak dále, rozhodně však ne v tuilerijských archívech. Ukazuje se, že přes obrovský růst francouzského zahraničního obchodu za posledních deset let — růst, který je třeba přičíst převratům na světových trzích, kam vůbec nedosahuje malicherná kontrola francouzské státní správy — situace většiny francouzského národa se nezlepšila. Musel tu tedy působit nějaký činitel, dost silný, aby zmařil přirozené výsledky obchodního rozkvětu. Jestliže rozvoj francouzského zahraničního obchodu vysvětluje, proč si druhé císařství mohlo, jak se zdá tak pohodlně, dovolit svoje nákladné rozmary, pak skutečnost, že národ zchudl, ačkoli jeho vývoz se zdvojnásobil, prozrazuje, jaká cena byla za toto císařské pohodlí zaplacena. Jestliže by císařství nebylo mohlo dál obstát bez rozvoje francouzského zahraničního obchodu, pak tento rozkvět obchodu za císařství nepřinesl očekávané plody.
Když se rakouský císař zbavil deficitu ve svých zemích jakýmsi ukazem, proč by Ludvík Bonaparte nemohl podobným ukazem nařídit vzrůst francouzského zahraničního obchodu? Tuší však, že mu něco stojí v cestě. "Musíme především," říká, "zdokonalit naše zemědělství a osvobodit náš průmysl od všech vnitřních překážek, pro které zůstává na nižším stupni."
Naléhavá potřeba zlepšit francouzské zemědělství je téma, k němuž se francouzští ekonomové stále vracejí; ale jak toho chce Ludvík Bonaparte dosáhnout? Za prvé chce poskytnout zemědělství půjčky na mírný "úrok". Jak je všeobecně známo, zabývají se ve Francii zemědělstvím víc než dvě třetiny národa. Chce Ludvík Bonaparte na zbývající třetinu uvalit daně, aby mohl většině národa poskytnout půjčky "s mírnou úrokovou sazbou"? Tato myšlenka je skutečně příliš pošetilá, než aby na ní mohl trvat. Na druhé straně přiznávaným cílem jeho Crédits fonciers bylo usměrňovat zapůjčitelný kapitál na venkov. To jediné, v čem Crédits fonciers dosáhly nějakých výsledků, není zlepšení zemědělství, ale zruinování drobných rolníků a urychlení koncentrace pozemkového vlastnictví. Nakonec se tu zase objevuje na scéně starý, už zvětralý všelék — úvěrové instituce. Je nesporné, že druhé císařství znamená epochu v rozvoji francouzského úvěru, že však zašlo příliš daleko, takže spolu s jeho vlastním kreditem zkrachoval i jeho vliv na povzbuzování úvěru. Jedinou novinkou se zdá být to, že teď, když se polooficiální úvěrová mašinérie rozšířila a nafoukla až do krajnosti, sní Ludvík Bonaparte o tom, že přemění i samu vládu v jakousi půjčovnu. Protože každý takový pokus je nutně spojen s obrovským nebezpečím, zhroutil by se stejně nevyhnutelně, jako se to stalo s Bonapartovými sýpkami, jež měly vyhnat do výše ceny obilí. Odvodnění, závlahy a vyčištění půdy, to jsou všechno svým způsobem velmi dobré věci, ale mohou přinést jedině ten výsledek, že se zvětší počet zemědělských výrobků. Nemohou a ani nemají zvýšit ceny těchto výrobků. I kdyby tedy Ludvík Bonaparte našel nějakým zázračným způsobem finanční prostředky potřebné pro takové zlepšení v celonárodním měřítku, jak mají tato opatření odstranit pokles cen zemědělských výrobků, jímž francouzský rolník trpěl v posledních pěti letech? Dále se chce Ludvík Bonaparte pustit do postupného zlepšování dopravních prostředků. Chladnokrevnost, s níž se vyslovuje tento návrh, překonává dokonce i všechnu bonapartovskou drzost. Podívejme se jen na vývoj francouzských železnic od roku 1850. Roční výdaje na tyto "dopravní prostředky" činily od roku 1845 do roku 1847 asi 175 miliónů franků; od roku 1848 do roku 1851 asi 125 miliónů franků; od roku 1852 do roku 1854 téměř 250 miliónů franků (dvojnásobek výdajů za léta 1848-1851); od roku 1854 do roku 1856 téměř 550 miliónů franků a v letech 1857 až 1859 asi 500 miliónů franků. Když v roce 1857 zachvátila obchodní svět všeobecná krize, byla francouzská vláda ohromena obrovskými částkami, kterých bylo ještě zapotřebí na rozestavěné anebo už povolené železnice. Zakázala železničním společnostem získávat obligacemi, dlužními úpisy atd. víc než 212,5 miliónu franků ročně, zakázala zakládání nových společností a omezila pevnými limity roční rozsah prací. A po tom všem mluví Ludvík Bonaparte tak, jako by se železnice, průplavy a tak dále měly teď teprve vynalézt! Nucené snížení poplatků za použití průplavů, na které naráží, je ovšem krok, který znamená nedodržení státních smluv, který odpudí kapitál vložený do těchto podniků a určitě není vypočítán na to, aby přilákal na tyto cesty nový kapitál. A konečně, aby se našel trh pro zemědělské výrobky, má se povzbuzovat tovární průmysl. Ale jak jsme už uvedli, tovární průmysl udělal za druhého císařství ohromné pokroky, a při tom všem, při nebývalém růstu vývozu, při ohromném rozvoji železnic a ostatních dopravních prostředků a při krajním rozšíření úvěrového systému, do té doby ve Francii neznámém, francouzské zemědělství upadá a francouzské rolnictvo chudne. Jak si máme vysvětlit tento podivný jev? Dostatečnou odpověď poskytuje fakt, že ke státnímu založenému dluhu přibývá ročně 255 miliónů franků, nemluvě už o krvavých daních na armádu a válečné námořnictvo. Samo císařství je veliký upír, břímě, které narůstá rychleji než výrobní síly francouzského národa.
Recepty Ludvíka Bonaparta pro francouzský průmysl, ponecháme-li stranou všechno to, co je pouhá fráze nebo co se teprve rýsuje kdesi v daleké budoucnosti, zní prostě takto: zrušit cla z vlny a bavlny a postupně snižovat cla z cukru a kávy. To je sice všechno velmi hezké, ale je zapotřebí veškeré lehkověrnosti anglických freetraderů, aby se takováto opatření dala nazvat svobodným obchodem. Každý, kdo je obeznámen s politickou ekonomií, ví velmi dobře, že zrušení cel ze zemědělských surovin je jedním z hlavních bodů učení merkantilistieké školy 18. století. Tyto "vnitřní překážky", které tíží francouzskou výrobu, neznamenají však nic ve srovnání s octrois[a], jež dělí Francii na tolik nezávislých oblastí, kolik má měst, ochromují vnitřní směnu a zabraňují vytváření blahobytu, protože podlamují spotřebu země. Tyto octrois ovšem za císařského režimu vzrostly a porostou dál. Snížení cel z vlny a bavlny se má vyrovnat zrušením umořovacího fondu, čímž zmizí poslední, i když pouze nominální zábrana v růstu státního dluhu.
Na druhé straně se vykácení lesů, srovnání kopců a vysušení bažin má pořídit za 160 miliónů franků — které prý zbývají z posledních válečných půjček — ve třech ročních splátkách, což nebude v průměru ani celých 54 miliónů franků ročně. Ale vždyť jen regulace Loiry, kterou asi před pěti lety císařský Cagliostro s takovou pompou ohlásil a po níž pak už nikdo ani nevzdechl, by pohltila celou tuto sumu ani ne za tři měsíce! Co tedy vlastně zbývá z manifestu? "Počátek mírové éry" — jako by tato éra nebyla už dávno předtím prohlášena v Bordeaux. "L'Empire, c'est la paix."[6]
Napsal K. Marx 17. ledna 1860
Otištěno v "New-York Daily Tribune",
čís. 5862 ze 7. února 1860Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — potravními daněmi, akcízem, vybíraným na hranicích měst z dováženého spotřebního zboží. (Pozn red.)
1 Marxův článek "Situace ve Francii", napsaný 17. ledna 1860, byl otištěn 7. února téhož roku v listu "New-York Daily Tribune". Tímto článkem začíná série článků věnovaných hospodářské situaci evropských zemí.
"New-York Daily Tribune" ["Newyorská denní tribuna"] byl americký deník, který vycházel v letech 1841-1924. Založil jej význačný americký novinář a politik Horace Greeley. Do poloviny padesátých let minulého století byl list orgánem levého křídla amerických whigů a potom orgánem republikánské strany. Ve čtyřicátých a padesátých letech byla "Tribune" pokrokovým listem a bojovala proti otrokářství. Do listu psala řada významných amerických spisovatelů a novinářů; od konce čtyřicátých let byl jedním z redaktorů "Tribune" Charles Dana, ovlivněný myšlenkami utopického socialismu. Marx začal s listem spolupracovat v srpnu 1851 a psal do něho přes deset let, do března 1862. Mnoho článků pro "New-York Daily Tribune" napsal na Marxovo přání Engels. Některé články označoval Marx tak, jako by byly odeslány z Paříže nebo z Berlína. Marxovy a Engelsovy články v "New-York Daily Tribune" pojednávaly o nejdůležitějších otázkách mezinárodní a vnitřní politiky, dělnického hnutí, hospodářského vývoje evropských zemí, koloniálních výbojů, národně osvobozeneckého hnutí v utlačovaných a závislých zemích atd. V období, kdy reakce v Evropě přecházela do útoku, využívali Marx a Engels tohoto amerického listu s širokým okruhem čtenářů k tomu, aby na konkrétních faktech odhalovali zlořády kapitalistické společnosti, její nesmiřitelné rozpory a omezenost buržoazní demokracie.
Redakce "New-York Daily Tribune" někdy Marxovy a Engelsovy články libovolně upravovala, některé otiskovala bez autorova podpisu jako redakční úvodníky. Marx proti těmto redakčním zásahům několikrát protestoval. Od podzimu 1857, kdy v USA vypukla hospodářská krize, která se obrazila také na finanční situaci listu, redakce Marxe požádala, aby omezil počet svých příspěvků pro "New-York Daily Tribune". Marxova spolupráce s listem definitivně skončila na počátku občanské války v USA. Už od poloviny roku 1861 v souvislosti s občanskou válkou v Americe zájem amerického čtenáře o evropské záležitosti hodně ochladl. K Marxovu rozchodu s "New-York Daily Tribune" značně přispělo i to, že v redakci nabyli převahy stoupenci kompromisu s otrokářskými státy a že list přestal být pokrokový.
2 Společnost přátel - oficiální název pro kvakery, protestantskou sektu, která vznikla v Anglii za buržoazní revoluce v 17. století a rozšířila se i ve Spojených státech amerických. Kvakeři odmítali obřadnost oficiální církve a hlásali pacifistické ideje.
3 "Moniteur" - zkrácený název francouzského deníku "Le Moniteur universel" ["Všeobecný zpravodaj"], který vycházel v Paříži v letech 1789-1901; v letech 1799-1869 to byl oficiální vládní orgán.
4 Crédit mobilier (Société générale du crédit mobilier) velká akciová banka, kterou roku 1852 založili bratři Péreirové. Banka byla úzce spjata s vládou Napoleona III., pod jejíž ochranou prováděla spekulační machinace; roku 1867 udělal tento peněžní ústav bankrot a roku 1871 byl likvidován.
Crédit foncier (Pozemkový úvěr) - francouzská akciová banka; byla vytvořena v roce 1852 z bývalé pařížské pozemkové banky. Crédit foncier poskytovala krátkodobé i dlouhodobé půjčky (na 50 let) na nemovitý majetek a na určitý úrok. Dostávala od vlády značné subvence.
Marx nazývá tyto banky bonapartistické Francie ironicky Crédits ambulants pro jejich nepevnost a vratkost. Výraz "ambulant" je patrně zároveň narážkou na název banky "Crédit mobilier" (mobilier = movitý, movitosti se týkající; mobile, ambulant = nestálý, pohyblivý, pomíjivý.)
5 Colins, "L'Économie politique. Source des révolutions et des utopies prétendues socialistes" ["Politická ekonomie. Zdroj revolucí a takzvaných socialistických utopií"], sv. I-III, Paříž 1856-1857.
6 "L'Empire, c'est la paix" ("Císařství znamená mír") — výrok z řeči Ludvíka Bonaparta, kterou pronesl 9. října 1852 v Bordeaux.