Karel Marx
Ke kritice politické ekonomie
2. Oběživo
Když zboží v procesu stanovení ceny dostalo svou formu schopnou oběhu a zlato svůj charakter peněz, bude oběh představovat a zároveň řešit rozpory, které obsahoval směnný proces zboží. Skutečná směna zboží, to jest společenská výměna látek, probíhá změnou forem, při níž se rozvíjí dvojí povaha zboží jakožto užitné hodnoty a směnné hodnoty, ale zároveň krystalisuje změna formy zboží samého v určitých formách peněz. Znázornění této změny forem je znázornění oběhu. Právě tak jako jsme viděli, že zboží je rozvinutou směnnou hodnotou jen tehdy, je-li předpokládán svět zboží, a tím fakticky rozvinutá dělba práce, tak předpokládá oběh všestranné akty směny a ustavičný tok jejich obnovování. Druhým předpokladem je, že zboží vstupují do směnného procesu jako zboží s určitými cenami, čili že se uvnitř směnného procesu jeví sobě navzájem jako dvojí existence: reálně jako užitné hodnoty, ideálně — v ceně — jako směnné hodnoty.
Na nejživějších třídách Londýna se tísní obchod vedle obchodu a za jejich vpadlýma skleněnýma očima se stkví všechna bohatství světa, indické šály, americké revolvery, čínský porculán, pařížské šněrovačky, ruské kožešiny a tropická koření, ale všechny tyto světácké věci nesou na čele osudné bělavé papírové značky, na nichž jsou vyznačeny arabské číslice s lakonickými znaky £‚ s., d.[a]. To je obraz zboží, které se objevuje v oběhu.
a) Metamorfosa zboží
Při bližším zkoumání ukazuje proces oběhu dvě různé formy koloběhu. Nazveme-li zboží Z a peníze P, pak můžeme obě tyto formy vyjádřit takto:
Z—P—Z
P—Z—PV tomto oddíle nás zajímá výhradně první forma čili bezprostřední forma oběhu zboží.
Oběh Z — P — Z se rozpadá v pohyb Z—P, směnu zboží za peníze čili prodej; v protikladný pohyb P — Z, směnu peněz za zboží čili koupi, a v jednotu obou pohybů Z — P — Z, směnu zboží za peníze za účelem směny peněz za zboží, čili prodej za účelem koupě. Výsledkem, v němž proces uhasíná, je však Z — Z. směna zboží za zboží, skutečná výměna látek.
Z — P — Z, vyjdeme-li z krajního bodu prvního zboží, představuje přeměnu tohoto zboží ve zlato a jeho zpětnou přeměnu ze zlata ve zboží, čili pohyb, v němž zboží existuje nejprve jako zvláštní užitná hodnota, pak tuto existenci odkládá a dostává existenci odtrženou od veškeré souvislosti se svým přírodním bytím, existenci směnné hodnoty neboli všeobecného ekvivalentu; pak tuto formu opět odkládá a konečně tu zůstává jako skutečná užitná hodnota pro jednotlivé potřeby. V této poslední formě přechází z oblasti oběhu do oblasti spotřeby. Oběh Z — P — Z jako celek je tudíž především úplnou řadou metamorfos, kterou probíhá každé jednotlivé zboží, aby se stalo bezprostřední užitnou hodnotou pro svého majitele. První metamorfosa se odehrává v první polovině oběhu Z — P, druhá v druhé polovině P — Z, a celý oběh tvoří curriculum vitae [běh života - pozn. red.]zboží. Ale oběh Z — P — Z je úplnou metamorfosou jednotlivého zboží jen tehdy, je-li zároveň sumou určitých jednostranných metamorfos jiných zboží, neboť každá metamorfosa prvního zboží je jeho přeměna v nějaké jiné zboží, tedy přeměna onoho jiného zboží v ně, tedy dvoustranná přeměna, jež se odehrává v tomtéž stadiu oběhu. Musíme nejprve odděleně prozkoumat každý z obou směnných procesů, v něž se rozpadá oběh Z — P — Z.
Z — P čili prodej: Z, zboží, vstupuje do procesu oběhu nejen jako zvláštní užitná hodnota, na příklad jako tuna železa, nýbrž jako užitná hodnota určité ceny, dejme tornu 3 libry št., 17 šilinků, 101/2 pence, čili jedné unce zlata. Tato cena je jednak ukazatelem množství pracovní doby obsažené v železe, to jest velikosti jeho hodnoty, a zároveň vyjadřuje zbožné přání železa stát se zlatem, to jest dát pracovní době vněm obsažené podobu všeobecné společenské pracovní doby. Nepodaří-li se tato transsubstanciace, přestává být tuna železa nejen zbožím, nýbrž i výrobkem, neboť je zbožím jen proto, že není užitnou hodnotou pro svého majitele, čili jeho práce je skutečnou prací jen jako práce užitečná pro druhé, a je pro něho užitečná jen jako abstraktně všeobecná práce. Proto je úkolem železa nebo jeho majitele nalézt ve světě zboží bod, v němž železo přitahuje zlato. Tato potíž, salto mortale [krkolomný přemet - pozn. red.] zboží, je však překonána, uskuteční-li se opravdu prodej, jak je při rozboru jednoduchého oběhu předpokládáno. Tím, že se tuna železa realisuje jako užitná hodnota svým zcizením, to jest přechodem z rukou, kde není užitnou hodnotou, do rukou, kde je užitnou hodnotou, realisuje zároveň svou cenu a stává se ze zlata jen pomyslného skutečným zlatem. Na místo názvu unce zlata čili 3 liber št., 17 šilinků, 101/2 pence vstoupila nyní unce skutečného zlata, ale tuna železa vyklidila místo. Prodejem Z — P je zboží, jež bylo ve své ceně ideálně přeměněno ve zlato, nejen přeměněno ve zlato reálně, nýbrž týmž procesem je zlato, jež jako míra hodnot bylo jen ideálními penězi a ve skutečnosti figurovalo jen jako peněžní názvy zboží samých, přeměněno ve skutečné peníze.[b] Právě tak, jako se zlato ideálně stalo všeobecným ekvivalentem, protože všechna zboží v něm měřila svou hodnotu, stává se teď jako produkt všestranného zcizování zboží za ně — a prodej Z — P je procesem tohoto všeobecného zcizování — absolutně zcizitelným zbožím, reálnými penězi. Zlato se však v prodeji stává reálnými penězi jen proto, že směnné hodnoty zboží byty v cenách zlatem již ideálně.
V prodeji Z — P, právě tak jako v koupi P — Z, stojí proti sobě dvě zboží, jednoty směnné hodnoty a užitné hodnoty, ale u zboží existuje jeho směnná hodnota jen ideálně jako cena, kdežto u zlata, třebaže je samo skutečnou užitnou hodnotou, existuje jeho užitná hodnota jen jako nositel směnné hodnoty, a tudíž jen jako formální užitná hodnota, nevztahující se k žádné skutečné individuální potřebě. Protiklad mezi užitnou hodnotou a směnnou hodnotou se tedy polárně rozděluje na oba krajní členy Z — P, takže zboží je vůči zlatu užitnou hodnotou, jež musí svou ideální směnnou hodnotu, cenu, teprve reatisovat ve zlatě, zatím co zlato je vůči zboží směnnou hodnotou, jež svou formální užitnou hodnotu materialisuje teprve ve zboží. Jen tímto rozdvojením zboží ve zboží a zlato a opět dvojitým a protikladným vztahem, v němž je každý krajní člen ideálně tím, čím je jeho opak reálně, a reálně tím, čím je jeho opak ideálně — tedy jen tím, že se zboží projevují jako dvojstranně polární protiklady, řeší se rozpory obsažené v jejich směnném procesu.
Dosud jsme zkoumali Z — P jako prodej přeměnu zboží v peníze. Postavíme-Ii se však na stranu druhého krajního člena, jeví se týž proces naopak jako P — Z, jako koupě, jako přeměna peněz ve zboží. Prodej je nutně zároveň svým opakem, koupí; je prodejem, díváme-Ii se na proces s jedné strany, a koupí, díváme- Ii se na něj s druhé strany. Čili ve skutečnosti se proces rozlišuje jen tím, že v Z — P vychází iniciativa od krajního členu zboží čili prodávajícího, v P — Z od krajního členu peněz čili kupujícího. Znázorníme-li tedy první metamorfosu zboží, jeho přeměnu v peníze, jako výsledek průběhu prvního stadia oběhu Z — P, předpokládáme zároveň, že nějaké jiné zboží se již přeměnilo v peníze, že tedy již je v druhém stadiu oběhu P — Z. Tak se ocítáme v bludném kruhu předpokladů. Tímto bludným kruhem je sám oběh. Nezkoumáme-li již P v Z — P jako metamorfosu nějakého jiného zboží, vytrháváme směnný akt z procesu oběhu. Mimo něj však mizí forma Z — P a stojí tu proti sobě již jen dvě různá Z, řekněme železo a zlato, jejichž směna není zvláštním aktem oběhu, nýbrž bezprostředního výměnného obchodu. Zlato je u zdroje své výroby zbožím jako každé jiné zboží. Jeho relativní hodnota a relativní hodnota železa nebo kteréhokoli jiného zboží se zde zračí v kvantitách, v nichž se navzájem směňují. Ale v procesu oběhu je tato operace předpokládána, jeho vlastní hodnota je již dána v cenách zboží. Nemůže být proto nic mylnějšího než představa, že uvnitř procesu oběhu vstupují zlato a zboží do poměru bezprostředního výměnného obchodu a že tudíž jejich relativní hodnota je zjišťována jejich výměnou jako prostých zboží. Jestliže se zdá, jako by v procesu oběhu bylo zlato vyměňováno za zboží jako pouhé zboží, vyplývá toto zdání prostě z toho, že v cenách už je určitá kvantita zboží postavena na roveň určitému kvantu zlata, to jest uváděna ve vztah ke zlatu už jako k penězům, všeobecnému ekvivalentu, a proto je s ním bezprostředně směnitelná. Pokud se cena zboží realisuje ve zlatě, směňuje se za ně jako za zboží, jako za zvláštní materialisaci pracovní doby, ale pokud se ve zlatě realisuje cena zboží, směňuje se za ně jako za peníze, a nikoli za zboží, to jest za zlato jako všeobecnou materialisací pracovní doby. Ale v obou vztazích není množství zlata, za něž se směňuje zboží v procesu oběhu, určeno směnou, nýbrž směna je určena cenou zboží, to jest jeho směnnou hodnotou, oceněnou ve zlatě.[c]
V procesu oběhu se jeví zlato v každé ruce jako výsledek prodeje Z — P. Protože však Z — P, prodej. je zároveň P — Z, koupí, ukazuje se, že zatím co Z, zboží, od něhož proces vychází, dokončuje svou první metamorfosu, druhé zboží, jež proti němu stojí jako krajní člen P, dokončuje svou druhou metamorfosu, a tudíž probíhá druhou polovinou oběhu, zatím co první zboží je dosud v první polovině svého oběhu.
Výsledkem prvního procesu oběhu, prodeje, je výchozí bod druhého procesu, peníze. Na místo zboží v jeho první formě vstoupil jeho zlatý ekvivalent. Tento výsledek může zprvu tvořit bod, kde se proces zastaví, protože zboží má v této druhé formě vlastní existenci schopnou setrvání. Zboží, které v rukou svého majitele není užitnou hodnotou, je tu nyní ve formě vždy použitelné, protože vždy směnitelné a závisí jen na okolnostech, kdy a v kterém bodě na povrchu světa zboží opět vstoupí do oběhu. Jeho zlaté zakuklení tvoří samostatný úsek jeho života, v němž může setrvat kratší nebo delší dobu. Zatím co ve výměnném obchodě je výměna jedné zvláštní užitné hodnoty bezprostředně vázána na výměnu jiné zvláštní užitné hodnoty, projevuje se všeobecný charakter práce, která tvoří směnné hodnoty, v odloučení a libovolném rozpadnutí aktů koupě a prodeje.
P — Z, koupě, je opačný pohyb než Z — P a zároveň druhá čili závěrečná metamorfosa zboží. Jako zlato, čili ve svém bytí jakožto všeobecný ekvivalent, může se zboží bezprostředně zračit v užitných hodnotách všech ostatních zboží, která všechna ve svých cenách zároveň míří ke zlatu jako svému onomu světu (Jenseits), zároveň však udávají tón, kterým musí zlato zaznít, aby jejich těla, užitné hodnoty, přeskočila na stranu peněz, kdežto jejich duše, směnná hodnota, v samo zlato. Všeobecným produktem zcizování zboží je absolutně zcizitelné zboží. Neexistuje žádná kvalitativní, nýbrž již jen kvantitativní mez pro přeměnu zlata ve zboží, mez jeho vlastní kvantity čili velikosti hodnoty. „Za peníze všechno.“ Zatím co zboží z pohybu Z — P svým zcizením jakožto užitná hodnota realisuje svou vlastní cenu a užitnou hodnotu cizích peněz, realisuje v pohybu P — Z svým zcizením jakožto směnná hodnota svou vlastní užitnou hodnotu a cenu druhého zboží. Jestliže zboží realisací své ceny zároveň přeměňuje zlato ve skutečné peníze, přeměňuje svou zpětnou přeměnou zlato ve své vlastní pouze přechodné peněžní bytí. Ježto oběh zboží předpokládá rozvinutou dělbu práce, tedy mnohostrannost potřeb jednotlivce nepřímo úměrně k jednostrannosti jeho výrobku, zračí se koupě P — Z jednou v rovnici s jedním zbožním ekvivalentem, jednou roztříštěna v řadu zbožních ekvivalentů, určenou okruhem potřeb kupujícího a velikostí jeho peněžní sumy. Tak, jako je prodej zároveň koupi, je koupě zároveň prodejem, P — Z je zároveň Z — P, ale iniciativa zde patří zlatu čili kupujícímu.
Vrátíme-li se nyní k oběhu Z — P — Z jako celku, tu se ukazuje, že v něm zboží probíhá úplnou řadou svých metamorfos. Současně však, zatím co zboží začíná první polovinu oběhu a prodělává první metamorfosu, vstupuje druhé zboží do druhé poloviny oběhu, prodělává svou druhou metamorfosu a vypadává z oběhu; a naopak první zboží vstupuje do druhé poloviny oběhu, prodělává svou druhou metamorfosu a vypadává z oběhu, zatím co třetí zboží vstupuje do oběhu, prochází první polovinou svého oběhu a prodělává první metamorfosu. Oběh Z — P — Z jako celek, jako úplná metamorfosa jednoho zboží, je tedy zároveň vždy koncem úplné metamorfosy druhého zboží a počátkem úplné metomorfosy třetího zboží, tedy řadou bez začátku a konce. Označme si pro názornost, abychom zboží lépe rozlišili, Z v obou krajních bodech různě, na příklad Zʼ — P — Zˮ. Ve skutečnosti první článek Zʼ — P předpokládá P jako výsledek jiného Z — P, je tedy sám jen posledním článkem Z — P — Zʼ naproti tomu druhý článek P — Zˮ je ve svém výsledku Zˮ — P, tedy jeví se jako první článek Zˮ — P — Zˮʼ atd. Dále se ukazuje, že poslední článek P — Z, ačkoli P je výsledkem jen jednoho prodeje, se může jevit jako (P — Zʼ) + (P — Zˮ) + (P — Zˮʼ) + atd., že se tedy může roztříštit v množství koupí, tj. v množství prodejů, to jest v množství prvních členů nových úplných metamorfos zboží. Jestliže se tedy úplná metamorfosa jednotlivého zboží zračí nejen jako článek jednoho řetězu metamorfos bez začátku a konce, nýbrž jako článek mnoha takových řetězů, zračí se proces oběhu světa zboží — protože každé jednotlivé zboží probíhá oběhem Z — P — Z — jako nekonečná zauzlená změť řetězů tohoto pohybu, stále končicího a stále znovu začínajícího v nekonečně různých hodech. Každý jednotlivý prodej nebo koupě existuje však zároveň jako lhostejný a isolovaný akt, jehož doplňující akt může být od něho časově a prostorově oddělen, a nemusí proto na něj bezprostředně navazovat jako pokračování. Každý zvláštní proces oběhu Z — P nebo P — Z jakožto přeměna jednoho zboží v užitnou hodnotu a jiného zboží v peníze, jako první a druhé stadium oběhu, vytváří na obou stranách samostatný bod klidu; na druhé straně všechna zboží začínají ve společné jim podobě všeobecného ekvivalentu, zlata, svou druhou metamorfosu a stavěj se na výchozí bod druhé poloviny oběhu; proto se ve skutečném oběhu řadí libovolné P — Z k libovolnému Z — P, druhá kapitola životní dráhy jednoho zboží k první kapitole životní dráhy jiného zboží. Na př.: A prodá železo za 2 libry šterlinků, provede tedy Z — P čili první metamorfosu zboží železa, ale koupi odloží na pozdější dobu. Současně koupí B, který před 14 dny prodal 2 kvartery pšenice za 6 liber št., za těchto 6 liber št. kabát a kalhoty u firmy Moses a syn provede tedy P — Z čili druhou metamorfosu zboží pšenice. Oba tyto akty P — Z a Z — P jeví se zde jen jako články jednoho řetězu, protože v P, ve zlatě, vypadá jednu zboží jako druhé a na zlatě se nepozná, je-li metamorfosovaným železem nebo metamorfosovanou pšenicí. Ve skutečném procesu oběhu se tedy Z — P — Z jeví jako nekonečná náhodná současnost a posloupnost pestře rozhozených článků různých úplných metamorfos. Skutečný proces oběhu se tedy neprojevuje jako úplná metamorfosa zboží, jako jeho pohyb protikladnými fázemi, nýbrž jako pouhý agregát mnoha náhodně vedle sebe probíhajících nebo po sobě následujících koupi a prodejů. Určitost formy procesu je tím smazána, a to tím dokonaleji, že každý jednotlivý akt oběhu, na příklad prodej, je zároveň, svým opakem, koupí, a naopak. Na druhé straně je proces oběhu pohybem metamorfos světa zboží, a proto jej musí obrážet také ve svém celkovém pohybu. Jak jej obráží, prozkoumáme v další stati. Zde je třeba ještě připomenout, že v Z — P — Z nemají oba krajní členy Z, pokud jde o jejich formu, stejný vztah k P. První Z se chová k penězům jako zvláštní zboží ke všeobecnému zboží, zatím co peníze se chovají k druhému Z jako všeobecné zboží k jednotlivému zboží. Z — P — Z může být proto abstraktně logicky redukováno na formu sylogismu Z — O — J, v níž zvláštnost tvoří první krajní bod, všeobecnost spojující střední článek a jednotlivost poslední krajní článek.
Majitelé zboží vstoupili do procesu oběhu prostě jako strážci zboží. Uvnitř tohoto procesu vystupuji proti sobě v protikladné formě kupujícího a prodávajícího, jeden jako zosobněná homole cukru, druhý jako zosobněné zlato. Jakmile se homole cukru stane zlatem, stane se prodávající kupujícím. Tyto určité sociální charaktery tedy naprosto nevyplývají z lidské individuality vůbec, nýbrž ze směnných vztahů mezi lidmi, kteří své výrobky vyrábějí v určité formě zboží. Vztahy mezi kupujícím a prodávajícím mají tak málo ryze individuální charakter, že oba vstupují do tohoto vztahu jen potud, pokud je popírán individuální charakter jejich práce, pokud totiž se práce jako neindividuální stává penězi. Jak je proto pošetilé chápat tyto ekonomicky buržoasní charaktery kupujícího a prodávajícího jako věčné společenské formy lidské individuality, právě tak je zvrácené oplakávat je jako odstranění individuality.[d] Jsou nutným vyjádřením individuality na podkladě určitého stupně společenského výrobního procesu. V protikladu mezi kupujícím a prodávajícím se nadto vyjadřuje antagonistická povaha buržoasní výroby ještě tak povrchně a formálně, protože tento protiklad je vlastní též předburžoasním společenským formám neboť pouze vyžaduje, aby individua byla ve vzájemném vztahu jako majitelé zboží.
Zkoumáme-li nyní výsledek Z — P — Z, pak se smršťuje ve výměnu látek Z — Z. Zboží bylo směněno za zboží, užitná hodnota za užitnou hodnotu, a to, že se zboží stalo penězi, čili zboží jakožto peníze, slouží jen k zprostředkování této výměny látek. Tak se peníze jeví jako pouhý směnný prostředek zboží, nikoli však jako směnný prostředek vůbec, nýbrž směnný prostředek charakterisovaný procesem oběhu, t. j. oběživo.[e]
Z toho, že proces oběhu zboží uhasíná v Z — Z a jeví se proto jen jako výměnný obchod zprostředkovaný penězi, nebo z toho, že Z — P — Z vůbec se nejen rozpadá ve dva isolované procesy, nýbrž vyjadřuje zároveň i jejich pohyblivou jednotu — z toho vyvozovat, že mezi koupí a prodejem existuje jen jednota, a ne rozluka, je způsob myšlení, jehož kritika patří do logiky, a ne do ekonomie. Toto oddělení koupě a prodeje ve směnném procesu rozbijí místní, samorostlé, tradičně zbožné a naivně pošetilé hranice společenské výměny látek a zároveň je všeobecnou formou odtržení jejich momentů patřících k sobě a jejich postavení proti sobě; zkrátka je to všeobecná možnost obchodních krisí, avšak pouze proto, že protiklad zboží a peněz je abstraktní a všeobecnou formou všech protikladů obsažených v buržoasní práci. Proto oběh peněz může existovat bez krisí, ale krise nemohou existovat bez oběhu peněz. To však znamená jen to, že tam, kde práce spočívající na soukromé směně ještě ani nedospěla k vytvoření peněz, může samozřejmé tím méně vyvolávat jevy, které předpokládají už plné rozvinutí buržoasního výrobního procesu. Můžeme proto odhadnout hloubku kritiky, která chce odstraněním „privilegia“ vzácných kovů a tak zvaným „racionálním peněžním systémem“ odstranit „zlořády“ buržoasní výroby. Jako ukázka ekonomické apologetiky stačí snad naproti tomu výrok, proslulý jako neobyčejně duchaplný. James Mill, otec známého anglického ekonoma Johna Stuarta Milla, praví:
„Nikdy nemůže být nedostatek kupců pro všechna zboží. Kdokoli nabízí zboží na prodej, žádá výměnou za ně jiné zboží, je tedy kupcem už tím pouhým faktem, že je prodavačem. Kupci a prodavači všech zboží dohromady musejí tedy metafysickou nutností udržovat rovnováhu. Je-li tu proto více prodavačů než kupců jednoho zboží, musí být více kupců než prodavačů nějakého jiného zboží.“[f]
Mill zjednává rovnováhu tím, že přeměňuje proces oběhu v bezprostřední výměnný obchod, ale do bezprostředního výměnného obchodu zase vpašovává postavy kupců a prodavačů, vypůjčené z procesu oběhu. Máme-li mluvit jeho zmateným jazykem, můžeme říci, že v takových chvílích, kdy všechna zboží jsou neprodejná, jako na příklad v Londýně a Hamburku v určitých okamžicích obchodní krise roku 1857 až 1858, je ve skutečnosti více kupců než prodavačů jednoho zboží, peněz, a více prodavačů než kupců všech ostatních peněz, totiž zboží. Metafysická rovnováha koupí i prodejů se omezuje na to, že každá koupě je prodejem a každý prodej koupí, což není zvláštní útěchou pro držitele zboží, kteří se nedostanou k prodeji a tedy také ne ke koupi.[g]
Odloučeni prodeje od koupě umožňuje zároveň s vlastním obchodem spoustu zdánlivých transakcí před definitivní směnou mezi výrobci a spotřebiteli zboží. Umožňuje tak spoustě příživníků vetřít se do výrobního procesu a těžit z této rozluky. To však opět jen znamená, že s penězi jako všeobecnou formou buržoasní práce je dána možnost vývoje jejích rozporů.
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — libra št., šilink, pence. (Pozn. red.)
b „Peníze jsou dvojího druhu, ideální a reálné; a užívá se jich dvěma různými způsoby, k ocenění věcí a k jejich kupování. K oceňování se hodí ideální peníze právě tak jako reálné a snad ještě lépe. Jiným užitím peněz je kupování těch věcí, jež jsou v nich oceňovány... Ceny a smlouvy se oceňují v ideálních penězích a plní v penězích reálných.“ (Galiani, tamtéž, str. 112 n.)
c To ovšem nebrání tomu, aby tržní cena zboží nemohla stát nad jeho hodnotou nebo pod ní. Avšak ohled na tuto okolnost není vlastní prostému oběhu a patří do úplně jiné sféry, kterou bude třeba prozkoumat později, až se budeme zabývat poměrem hodnoty a tržní ceny.
d Jak hluboce zraňuje krásné duše dokonce i zcela povrchní forma antagonismu, který se projevuje v koupi a prodeji, ukazuje tento výňatek z knihy pana Isaaca Péreira „Leçons sur l‘industrie et les finances“, Paříž 1832. To, že týž Isaac jako zakladatel a diktátor Crédit mobilier[26] je pověstným pařížským burzovním vlkem, zároveň ukazuje, jak se to vlastně má s tou sentimentální kritikou ekonomie. Pan Péreire, tehdy apoštol Saint-Simonův, praví: „Protože jsou individua izolována, navzájem od sebe odloučena, ať ve svých pracích či pro spotřebu, proto mezi nimi existuje směna výrobků jejich příslušných výrobních odvětví. Z nutnosti směny pramení nutnost určovat relativní hodnotu předmětů. Ideje hodnoty a směny jsou tedy těsně spolu spjaty a obě vyjadřují ve své skutečné formě individualismus a antagonismus... Hodnotu výrobků lze stanovit jen proto, že existuje prodej a koupě, jinými slovy antagonismus mezi různými členy společnosti. Cenou a hodnotou je možno se zabývat jen tam, kde existoval prodej a koupě, to jest kde každé individuum bylo nuceno bojovat za to, aby si opatřilo předměty nezbytné k udržení vlastní existence.“ (Tamtéž, str. 2, 3 porůznu.)
e „Peníze jsou jen prostředkem a hybnou silou, kdežto zboží užitečná pro život jsou cílem a účelem.“ (Boisguillebert, „Le détail de la France“, 1697, ve sborníku Eugèna Daíra „Economistes financiers du XVIII. siècle“, sv. I, Paříž 1843, str. 210.)
f V listopadu roku 1807 vyšel v Anglii spis Williama Spence s titulem: „Britain independent of commerce“, jehož zásadu rozvedl William Cobbett drastičtější formou „Perish commerce“ [„Pryč s obchodem“] ve svém „Political Register“. Naproti tomu uveřejnil roku 1808 James Mill, „Defence of commerce“[27], kde je už použito argumentu, který jsme citovali z jeho „Elements of political economy“. V polemice se Sismondhn a Malthusem o obchodních krizích přivlastnil si tento chytrý objev J. B. Say, a protože by nebylo možné říci, jakým novým nápadem snad tento komický „prince de la science“ [„kníže vědy‘] obohatil politickou ekonomii — jeho zásluha spočívá spíš v nezaujatosti, s níž stejně špatně chápal své současníky Malthuse, Sisniondiho a Ricarda — vyhlásili ho jeho kontinentální obdivovatelé za objevitele onoho pokladu — metafyzické rovnováhy koupí a prodejů.
g Způsob, jímž ekonomové znázorňují různá formová určení zboží, je možno pochopit z těchto příkladů:
„Máme-li peníze, stačí provést jen jedinou směnu, abychom dosáhli předmětu tužby; máme-li však nadbytek jiných výrobků, musíme provést dvě směny, z nichž první (opatření peněz) je nekonečně obtížnější než druhá.“ (Opdyke, G., „A treatise on political economy“, New York 1851, str. 287, 288.)
„Vyšší prodejnost peněz je právě účinek nebo přirozený důsledek menší prodejnosti zboží.“ (Corbet, Th., „An inquiry into the causes and modes of the wealth of individuals etc.“, Londýn 1841, str. 117.) „Peníze mají tu vlastnost, že jsou vždy směnitelné za cokoli, co samy měří.“ (Bosanquet, „Metallic, Paper and Credit Currency etc.“, Londýn 1842, str. 100.)
„Peníze mohou vždy kupovat jiná zboží, kdežto jiná zboží nemohou vždy kupovat peníze.“ (Tooke, Th., „An Inquiry into the Currency Principle“, 2 vyd., Londýn 1844, str. 10.)
26 Jde o „Société génerale du Crédit mobilier“ — velkou francouzskou akciovou banku, kterou založili Péreirové a která byla uzákoněna dekretem z 18. listopadu 1852. Hlavním cílem Crédit mobilier bylo zprostředkování úvěrů a zakládání průmyslových a jiných podniků. Banka se široce podílela na výstavbě železnic ve Francii, Rakousku, Uhrách, Švýcarsku, Španělsku a Rusku. Hlavním zdrojem příjmů Crédit mobilier byly spekulace na peněžní burze. Vydávání vlastních akcií garantovaných cennými papíry jiných podniků, které byly v jejím majetku, získávala prostředky, za něž skupovala akcie různých společností garantované hodnotou jejich majetku. Tímto způsobem jeden a týž reálný majetek vyvolával v život fiktivní kapitál v dvojím rozsahu: ve formě akcií daného podniku a ve formě akcií Crédit mobilier, která tento podnik financovala a skupovala jeho akcie. Banka byla úzce spjata s vládou Napoleona III. a byla pod jeho ochranou. Roku 1867 udělala úpadek a roku 1871 byla likvidována. To, že se v padesátých letech 19. století objevila Crédit mobilier jako finanční podnik nového typu, bylo umožněno specifickými zvláštnostmi období reakce, kdy se neuvěřitelně rozbujely hra na burze a spekulace. Podle vzoru francouzské Crédit mobilier byly zřizovány analogické instituce v řadě dalších středoevropských zemí. Skutečnou podstatu Crédit mobilier Marx odhalil v řadě svých článků v „New-York Daily Tribune“ (viz Marx-Engels, Spisy 12, Francouzská Crédit Mobilier (Článek první), Crédit Mobilier, Francouzská Crédit Mobilier aj.).
27 Jde o knihu Jamese Milla „Commerce defended. An Answer to the Arguments by which Mr. Spence, Mr. Cobbett, and others, have attempted to prove that Commerce is not a Source of National Wealth“ [„Obrana obchodu. Odpověď na argumenty, jimiž se pánové Spence, Cobbett a jiní snažili dokázat, že obchod není zdrojem národního bohatství“], Londýn 1808.