Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Bitva u Solferina
Rytířský František Josef, jemuž nedaly spát vavříny falešného Napoleona, nám ukázal, jak to dopadá, když se otěží velení chopí „rozený vojevůdce“[a]. Už minulý týden jsme viděli, jak armáda musela nejprve zaujmout postavení na výšinách u Castiglione a ve chvíli, kdy každý mohl právem očekávat, že dojde k bitvě, bez jediného výstřelu a bez důvodu toto postavení vyklidila a stáhla se za Mincio.[b] Ale ani to Františku Josefovi ještě nestačilo, aby prokázal svou žalostnou slabost a nedůslednost. Sotva se armáda ocitla za Mincicin, přišel tento „hrdinný jinoch“ na něco lepšího: Nebylo přece důstojné Habsburka takhle bez odporu vyklidit bojiště; armáda musí udělat čelem vzad, znovu překročit Mincio a zaútočit na nepřítele!
Když František Josef tímto dětinským pochodováním sem a tam dostatečně posílil důvěru svého vojska v jeho nejjasnějšího vojevůdce, vedl své vojáky proti nepříteli. Bylo jich nanejvýš 150 000; na víc je neodhaduje dokonce ani pravdymilovný Bonaparte. Rakušané zaútočili na linii dlouhé přinejmenším 12 anglických mil. Na každou míli (2100 kroků) fronty tak připadalo nanejvýš 12 500 vojáků, což by při kratší linii byl za určitých okolností jistě dostatečný poměr sil, ale při tak dlouhé frontě byl tento počet rozhodně příliš malý a pro ofenzívu už naprosto nevhodný, protože jednotlivé hlavní údery nemohly být v žádném případě dost důrazné. Navíc ale měl nepřítel nespornou přesilu, takže rakouská ofenzíva byla už předem pochybená; nepřítel mající přesilu mohl téměř jistě prolomit tak řídkou linii v libovolném místě. Ve čtvrtek 23. června zahájili Rakušané všeobecný nástup; všude bez nesnází zahnali přední oddíly nepřítele, obsadili Pozzolengo, Voltu a Guidizzolo a večer pronikli až k Solferinu a Castel Goffredu. Příštího dne ráno zatlačili nepřátelský předvoj ještě dále, přičemž se levé křídlo přiblížilo skoro až ke Chiese; tu však narazili na hlavní síly nepřítele a rozpoutala se všeobecná bitva. Obě rakouská křídla si udržela výhodu, zejména pravé, jež mělo před sebou Piemonťany, s nimiž se Rakušané zle vypořádali; zde tedy Rakušané očividně zvítězili. Ale v centru se projevilo chybné rozvržení sil. Solferino, klíč k centru, zůstalo po úporném boji nakonec v rukách Francouzů, kteří zároveň postavili velikou přesilu proti rakouskému levému křídlu. Obě tylo okolnosti přiměly Františka Josefa, který pravděpodobně nasadil do boje všechno své vojsko do posledního muže, aby dal rozkaz k ústupu. Rakušané — zřejmě v naprostém pořádku a nikým nepronásledováni — se stáhli zpět a zcela nerušeně překročili Mincio.
Podrobnosti o bitvě nám nedošly tak včas, abychom se jimi mohli zabývat ještě v tomto čísle. Je však jisté, že rakouské vojsko i tentokrát bojovalo neobyčejně statečně. Důkazem toho je to, že šestnáct hodin pevně odolávalo nepřátelské přesile, a především jeho spořádaný a nerušený ústup. Vypadá to, že před pány Francouzi nemají Rakušané žádný zvláštní respekt; Montebello, Magenta a Solferino v nich nejspíš zanechaly jediný dojem — jistotu, že při vyrovnaných silách by se vypořádali nejen s Francouzi, ale i s hloupostí svých vlastních generálů. To, že ztratili 30 děl a údajně 6000 zajatců, je pro vítěze v takové generální bitvě velmi hubený výsledek; v mnoha potyčkách o vesnice nemohl získat méně. Ale jak skvěle si vedlo vojsko proti přesile, tak ubohé bylo zase velení. Nerozhodnost, kolísání, navzájem si odporující rozkazy, jako by vojsko mělo být přímo záměrně demoralizováno — tím vším se František Josef během tří dnů v očích své armády navždycky znemožnil. Nelze si snad ani představit něco žalostnějšího, než je tento arogantní mladíček, který má tolik troufalosti, že chce velet armádě, a přitom se točí, jak fouká vítr, a podléhá těm nejprotichůdnějším vlivům — dnes dělá, co mu řekne starý Hess, zítra zase poslouchá pana Grünna, který mu radí pravý opak, dnes ustupuje, zítra zase z ničeho nic útočí a sám ani neví, co vlastně chce. Zatím toho má dost; s ostudou a celý schlíplý se vrací do Vídně, kde se mu jistě dostane krásného přijetí.
Válka však začíná teprve teď. Teprve teď se uplatní rakouské pevnosti; jakmile Francouzi přejdou Mincio, budou se muset rozdělit, a tím začne řada bojů o jednotlivá místa a postavení, řada podružných dílčích srážek, v nichž Rakušané, teď konečně se starým Hessem v čele, mají přece jen větší vyhlídky na vítězství, i když jsou jejích síly vcelku menší. A jestliže se díky tomu a díky posilám později zase obnoví rovnováha mezi bojujícími stranami, budou Rakušané moci soustředěnou přesilou napadnout rozděleného nepřítele a zopakovat boje u Sommacampagne a Custozzy (viz poznámku [95]) v desetkrát větším měřítku. To je úkol pro nejbližších šest týdnů. Rakušané ostatně teprve teď přisunují zálohy, které posílí jejich armádu v Itálii nejméně o 120 000 vojáků, zatímco Ludvík Napoleon je od pruské mobilizace na rozpacích, odkud vzít posily.
A tak se vyhlídky války bitvou u Solferina příliš nezměnily. Ale přece je tady důležitý výsledek: jeden z našich čelných zeměpánů se pořádně blamoval a celý jeho starorakouský systém se otřásá. V celém Rakousku propuká nespokojenost s pořádky, které přinesl konkordát (viz poznámku [169]), s centralizací i s panstvím byrokracie a lid požaduje svržení režimu, jehož vnitřní politiku charakterizuje útlak a zahraniční politiku porážky. Ve Vídni panuje taková nálada, že tam František Josef horempádem pospíchá udělat ústupky. Nejlepší na tom je, že se zároveň blamují i ostatní naši zeměpáni. Poté, co rytířský princ regent projevil jako politik stejnou kolísavost a bezcharakternost jako František Josef v úloze generála, začínají se německé státečky zase handrkovat s Pruskem kvůli průchodu vojsk jejich územím, a spolková vojenská komise prohlašuje, že než se bude moci vyjádřit o pruském návrhu na zřízení spolkových dobrovolnických sborů na horním Rýně, potřebuje plných čtrnáct dní na rozmyšlenou. Všechno se to báječně zamotává. Jenže tentokrát se pánové knížata mohou klidně blamovat, aniž by z toho naší národnosti hrozilo nebezpečí; naopak, z německého národa se od převratu z roku 1848 stal docela jiný národ, dost silný na to, aby se vypořádal nejen s Francouzi a Rusy, ale zároveň i se svými třiatřiceti zeměpány.
Napsal B. Engels 30. června 1859
Otištěno v „Das Volk“,
čís. 9 z 2. července 1859Podle textu novin
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(Písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách Spisu).a V německém originále slovní hříčka: „angestammter“ znamená „rozený“, ale také „urozený“, „dědičný“. (Pozn. red.)