Karel Marx
*Povstání v Indii[263]
Zprávy, které došly včera z Indie parníkem „Atlantic“, obsahují dvě důležitá sdělení, totiž, že se generálu Havelockovi nepodařilo postoupit k Lakhnaú, aby je vyprostil, a že Angličané setrvávají u Dillí. Obdobu tohoto druhého faktu najdeme jen v dějinách Anglie, a to ve walcherenské výpravě.[264] Už asi v polovině srpna 1809 se jasně ukázalo, že tato výprava ztroskotala, ale znovunalodění se odkládalo až do listopadu. Když se Napoleon dověděl, že se anglická armáda vylodila na tomto místě, doporučil, aby se na ni neútočilo, aby Francouzi přenechali její zničení nemocem, neboť ty jí jistě způsobí víc škod než děla, a Francii to nebude stát ani centim. Nynější Veliký Mughal je na tom ještě lépe než Napoleon, neboť může podporovat šíření nemocí svými výpady a své výpady šířením nemocí.
V britské vládní zprávě odeslané 27. září z Cagliari se praví, že
„poslední údaje z Dillí jsou z 12. srpna, kdy město bylo ještě v rukou povstalců, ale útok se očekával co nevidět, neboť generálu Nicholsonovi zbýval už jen den pochodu, než dorazí se značnými posilami“.
Jestliže Dillí nebude dobyto ještě dříve, než na ně zaútočí Wilson a Nicholson se svými dnešními silami, pak zůstanou jeho hradby neporušené, dokud se samy nerozpadnou. Nicholsonovy „značné“ síly se skládají z asi 4000 sikhů, což je posila směšně malá pro útok na Dillí, ale právě dostatečná k tomu, aby poskytla novou sebevražednou záminku pro to, aby se nezrušilo obléhání města.
Když se generál Hewitt dopustil chyby, a z vojenského hlediska možno říci zločinu, že nezabránil mératským povstalcům probít se do Dillí, když byly ztraceny první dva týdny a připustil se tak nenadálý přepad města, jeví se plán obléhání Dillí jako chyba, kterou je stěží možné pochopit. Autorita, kterou si dovolíme stavět dokonce nad vojenská orákula londýnských „Timesů“ — Napoleon — vytyčil dvě pravidla vedení války, která vypadají téměř jako samozřejmost: za prvé „podnikat jen to, co se dá uskutečnit a co skýtá největší vyhlídky na úspěch“; za druhé „nasazovat hlavní síly jen tam, kde lze dosáhnout hlavního cíle války — zničení nepřítele“. Když se plánovalo obléhání Dillí, nebyla tato elementární pravidla dodržena. Příslušná místa v Anglii si musela být vědoma, že sama indická správa nedávno natolik opravila dillíská opevnění, že je možné město dobýt jen pravidelným obléháním, což by vyžadovalo, aby síly obléhatele měly nejméně 15 000 až 20 000 mužů, a při běžném způsobu obrany města ještě mnohem víc. Je-li tedy pro tento podnik zapotřebí 15 000 až 20 000 mužů, pak bylo čiré bláznovství pustit se do něho s 6000 či 7000 muži. Angličané dále věděli, že dlouhodobé obléhání, které bylo pro jejich početní slabost samozřejmé, vystaví jejich síly v této krajině, v tomto podnebí a v tomto ročním období útokům nezranitelného a neviditelného nepřítele, který bude v jejich řadách rozsévat zkázu. Obléhání Dillí nemělo proto žádné vyhlídky na úspěch.
Cílem války nepochybně bylo udržet anglické panství v Indii. Pro dosažení tohoto cíle nemělo město Dillí naprosto žádný strategický význam. Je pravda, že historická tradice mu dodávala v očích Indů mytického významu, který byl v rozpon s jeho skutečným vlivem, a pro vzbouřené sipáhíe by to byl dostatečný důvod, aby si je vyvolili za své hlavní shromaždiště. Kdyby však Angličané nepřizpůsobovali své vojenské plány domorodým pověrám, nevšímali si Dillí a izolovali je, pak by je byli jeho domnělého významu zbavili; jestliže naopak před ním rozbili své stany, jestliže útočí hlavou proti jeho zdem a soustřeďují na ně své hlavní síly a pozornost celého světa, pak si sami odřezávají i možnost ústupu, či spíše už předem dávají ústupu všechny znaky drtivé porážky. Tím pouze nahrávají vzbouřencům, kteří chtějí učinit z Dillí cíl tažení. Ale to ještě není všechno. Nebylo zapotřebí velké vynalézavosti k tomu, aby se Angličané dali přesvědčit, že je pro ně nejdůležitější vytvořit aktivní polní armádu, která by svými operacemi mohla uhasit jiskry nepokojů, udržovat volné komunikace mezi jejich vlastními posádkovými místy, zatlačit nepřítele do několika málo míst a izolovat Dillí. Ale místo aby postupovali podle tohoto jednoduchého a samozřejmého plánu, znehybnili jedinou armádu v poli, kterou měli k dispozici, tím že ji soustředíli před Dillí, a ponechávají volné pole vzbouřencům, zatímco jejich vlastní posádky se drží na roztroušených místech bez jakéhokoli spojení, značně od sebe vzdálených a blokovaných převahou nepřátelských sil, které si mohou zvolit nejvhodnější dobu pro své akce.
Když Angličané připoutali svou hlavní pohyblivou kolonu k Dillí, nesvázali tím ruce vzbouřencům, nýbrž znehybnili své vlastní posádky. Ale i když pomineme tuto základní chybu u Dillí, našlo by se ve válečných análech stěží něco, co by se vyrovnalo hlouposti, s jakou byly řízeny operace těchto posádek, jež postupovaly odděleně, bez vzájemné koordinace, bez vrchního velení, nikoli jako složky jedné armády, nýbrž jako jednotky patřící různým, a dokonce nepřátelským národům. Vezměme si například Kánpur a Lakhnaú. V těchto dvou sousedních místech byly dva samostatné útvary, oba velmi malé a neodpovídající situaci, každý měl samostatné velení, ačkoli byly od sebe vzdáleny pouhých čtyřicet mil, a v jejich akcích bylo tak málo jednoty, jako kdyby byly na opačných pólech. Nejprostší strategická pravidla by byla vyžadovala, aby sir Hugh Wheeler, vojenský velitel Kánpuru, byl zmocněn povolat sira H. Lawrence, vrchního komisaře Avadhu, s jeho jednotkami zpět do Kánpuru a upevnit tak své vlastní postavení, byť i za cenu dočasného odchodu z Lakhnaú. Touto operací by se byly zachránily obě posádky, a kdyby se pak s nimi byly spojily Havelockovy jednotky, byla by vznikla malá armáda schopná udržet pod kontrolou Avadh a vyprostit Ágru. Místo toho samostatné akce na obou místech způsobily, že posádka v Kánpuru je pobita, posádka v Lakhnaú nepochybně padne i s pevností do rukou povstalců a ani obdivuhodný výkon Havelockův, který se svými jednotkami urazil 126 mil za osm dní a svedl tolik bojů, kolik dní trval pochod, a to všechno dokázal v indickém podnebí uprostřed léta — ani tento jeho hrdinský výkon nebyl nic platný. Marnými pokusy o vyproštění Lakhnaú ještě víc vyčerpal své unavené jednotky stojí před nevyhnutelnou nutností přinášet další marné oběti při nových a nových výpravách z Kánpuru, podnikaných ve stále se zmenšujícím okruhu, a je velmi pravděpodobné, že se nakonec bude muset stáhnout do Iláhábádu téměř bez vojáků. Operace jeho jednotek ukazují lépe než co jiného, co by byla mohla dokázat i malá anglická armáda u Dillí, kdyby byla soustředěna k akci v poli, místo aby byla zaživa pochována v zamořeném táboře. Koncentrace je tajemstvím strategie. Plán, podle něhož postupovali Angličané v Indii, spočíval v decentralizaci. Co měli učinit, bylo zredukovat počet posádek na minimum, okamžitě je zbavit břemene žen a dětí, vyklidit všechny posádky bez strategického významu, a tak sebrat co největší armádu v poli. Nyní i ty nepatrné posily, které jsou posílány z Kalkaty vzhůru po Ganze, byly tak dokonale pohlceny četnými izolovanými posádkami, že ani jeden oddíl nedošel až do Iláhábádu.
Pokud jde o Lakhnaú, potvrdily se nyní ty nejchmurnější obavy vyvolané zprávami z posledních poštovních zásilek[a]. Havelock byl donucen znovu ustoupit do Kánpuru; v pomoc spojeneckých nepálských sil nelze doufat; nezbývá než čekat zprávy, že město bylo zdoláno hladem a že jeho stateční obránci i s ženami a dětmi byli povražděni.
Napsal K. Marx 29. září 1857
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5142 z 13. října 1857Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)
263 Před napsáním tohoto článku dostal Marx od Engelse dopis z 24. září 1857, v němž mu Engels psal, co soudí o chybách a vyhlídkách britského tažení proti indickým povstalcům. Některých pasáží tohoto dopisu použil Marx při psaní tohoto i dalších článků o Indii.
264 Je tu míněna výprava, kterou v roce 1809, za války páté koalice proti napoleonské Francii, podniklo anglické loďstvo do ústí řeky Šeldy. Angličané se sice zmocnili ostrova Walcheren, ale nedokázali ho využít jako základny k rozvinuti vojenských akcí, a když jim ze 40 000 vyloděných vojáků zahynulo hlady a nemocemi na 10 000, byli nuceni ostrov vyklidit.