Karel Marx
*Nový zákon o Francouzské bance
Nový zákon o Francouzské bance[200] a rezignace jejího guvernéra hraběte dʼArgout jsou dost pozoruhodné události ve finančních dějinách nynějšího císařství. Pan dʼArgout, kterého Ludvík Filip roku 1834 postavil do čela francouzské bankokracie, proslul tím, že se po 23 let držel na svém místě, a také tím, že dík své obezřelé moudrosti šťastně přečkal bouře v letech 1848 a 1851. Revoluce z roku 1848 směřovala nejen proti Ludvíku Filipovi, ale ještě víc proti haute finance[a], jejímž centrem byla Francouzská banka. Proto se dalo předpokládat, že tato instituce a nepopulární osobnost, jež stála v jejím čele, budou samozřejmě první, na koho revoluce udeří. Hrabě dʼArgout nesprávně hodnotil situaci, která se vytvořila, a domníval se, že je dost silný, aby zastrašil buržoazii uměle vystupňovanou finanční krizí a přiměl ji tak ke kontrarevoluci. Proto náhle zastavil poskytování úvěrů, na něž se pařížské obchodní kruhy spoléhaly, ale nesmírné nebezpečí, které dʼArgout takto úmyslně vyvolal, neotřáslo postavením prozatímní vlády, nýbrž obrátilo se proti bance. Místo kontrarevoluce, s níž hrabě dʼArgout pevně počítal, došlo k hromadnému vyzvedávání vkladů z Francouzské banky, což bylo něco neobvyklého. Jestliže dʼArgout špatně odhadl síly lidu, pak daleko pronikavěji odhadl povahu vlády. Podařilo se mu nejen přesvědčit vládu, aby dala bankovkám Francouzské banky nucený kurs a za podmínek pro sebe velmi nevýhodných pokorně přijala půjčku od té instituce, kterou právě zachránila před definitivním bankrotem, ale navíc ještě využil této příležitosti k tomu, aby zvýšil zdroje zisků banky tím, že jí vymohl výsadu vydávat bankovky nižších denominací, a aby rozšířil její monopol tím, že zbavil emisního práva provinční banky. Do roku 1847 byla nejnižší denominace bankovek, které Francouzská banka vydávala, 500 franků; roku 1848 dostala banka povolení vydávat bankovky v hodnotě 200 a 100 franků. Místo provinčních bank, které ztratily své dosavadní právo vydávat bankovky, zaujaly nové pobočky Francouzské banky. Celková hodnota bankovek, které banka dala do oběhu, činila koncem roku 1847 jen 48 000 000 dolarů, ale v důsledku těchto změn dosáhla koncem roku 1855 částky 122 445 000 dolarů; obrat banky, který roku 1847 nedosahoval ani celých 375 000 000 dolarů, dosáhl už roku 1855 částky 940 600 000 dolarů, z nichž 549 000 000 dolarů připadalo na operace poboček; akcie Francouzské banky, které před revolucí obvykle dosahovaly kursu asi 2000 franků, se nyní prodávají za 4500 franků. Francouzská banka byla do roku 1848 spíš pařížskou institucí než institucí francouzskou; nová privilegia, která jí poskytla revoluční vláda, ji změnila v soukromý podnik celostátního měřítka. Tímto způsobem se díky chytrému řízení páně dʼArgoutovu monopol finanční aristokracie, o jehož zničení únorová revoluce usilovala, právě pomocí této revoluce rozšířil, upevnil a reorganizoval.
Druhou velkou katastrofou, s níž se musel dʼArgout vypořádat, byl státní převrat. Úspěch tohoto státního převratu závisel především na násilném proniknutí do trezorů banky svěřených péči hraběte dʼArgout. Povolný guvernér nejen shovívavě přimhouřil při Bonapartově vloupání oči, ale pomohl dokonce do značné míry rozehnat temné předtuchy obchodního světa tím, že zůstal na svém místě ve chvíli, kdy hromadný odchod všech slušných i rádoby slušných lidí z úřednických míst hrozil, že uzurpátora vážně zkompromituje. Odměnou za tyto cenné služby Bonaparte souhlasil, že nevyuije doložky stanovené při posledním obnovování charty banky v roce 1840, podle níž mohly být stanovy banky v roce 1855 revidovány. Podobně jako jeho zemřelý přítel maršál Soult zůstal dʼArgout věren vždy jen svému místu a svému příjmu. To, že se teď vzdal funkce guvernéra Francouzské banky, má jen jeden důvod, stejný důvod, který podle lidového pořekadla vede krysy k tomu, aby opustily potápějící se loď.
Historie nového zákona o Francouzské bance je jedním z těch špinavých čachrů, které jsou tak příznačné pro éru nynějšího císařství. Za finanční krize, která v Evropě vypukla koncem roku 1856, se otázka změny dosavadního zákona o Francouzské bance poprvé projednávala pod přijatelnou záminkou, že obrovské transakce banky se opírají o příliš malý kapitál. Přes šest měsíců se za přítomnosti Napoleona III. konala tajemná jednání mezi představiteli banky na jedné straně a velkými pařížskými finančníky, ministry a státní radou na druhé straně. Přesto však byl tento návrh zákona předložen Zákonodárnému sboru teprve těsně před jeho definitivním rozpuštěním. V předběžných diskusích v bureaux[201] byl návrh zákona prudce napadán; výbor, který jej měl předložit, v tomto návrhu doslova nenechal kámen na kameni; dokonce se hrozilo, že návrh bude vůbec zamítnut. Bonaparte však znal své zplozence. Nařídil, aby se jim naznačilo, že vláda je pevně rozhodnuta a že mají na vybranou: buď odhlasují návrh zákona, nebo v blížících se volbách přijdou o své sinekury. Aby se snáze mohli zbavit posledních zbytků studu, bylo projednání tohoto návrhu zákona stanoveno na poslední den zasedání. Potom byl návrh zákona samozřejmě přijat jen s několika bezvýznamnými změnami. Jaký to asi je zákon, že k jeho přijetí bylo i v takové instituci, jako je Zákonodárný sbor, zapotřebí tolika úskoků?
Vždyť ani v době Ludvíka Filipa, kdy Francouzská banka a Rothschildové měli oficiální právo vetovat každý návrh zákona, který jim nebyl vhod, by se žádný ministr nebyl odvážil navrhnout státu, aby před nimi tak beze zbytku kapituloval. Vláda se nyní vzdává svého práva, které jí ještě zaručovala charta banky z roku 1846, práva provádět změny v novém zákoně o Francouzské bance dřív, než tento zákon pozbude platnosti. Privilegia banky, která mají platit ještě deset let, se blahosklonně prodlužují o dalších třicet let. Banka smí napříště snížit denominaci svých bankovek na 50 franků; význam tohoto opatření nám bude zcela jasný, uvážíme-li, že v roce 1848 zavedení bankovek v hodnotě 200 a 100 franků umožnilo bance, aby nahradila kolem 30 miliónů dolarů ve zlatě a stříbře svými vlastními papírovými penězi. Z ohromných zisků, které bance toto nové opatření jistě přinese, nebude mít stát vůbec žádný prospěch. Naopak, bude muset bance ještě zaplatit za důvěru, která jí byla jménem Francie prokázána. Výsada zřizovat pobočky banky v departementech, kde dosud neexistují, se Francouzské bance neposkytuje jako ústupek vlády bance, nýbrž naopak jako ústupek banky vládě. Povolení vybírat od zákazníků banky víc než zákonný úrok 6 % je omezeno pouze jediným závazkem, že totiž zisk, jehož se tímto způsobem dosáhne, se bude přidávat k jejímu kapitálu a ne k jejím ročním dividendám. Snížení úroků z běžných účtů státní pokladny u ní ze 4 % na 3 % je víc než kompenzováno zrušením toho článku zákona z roku 1840, podle něhož banka nesměla vybířat vůbec žádné úroky, jestliže zadluženost státní pokladny byla nižší než 80 miliónů franků; zadluženost však obvykle činila v průměru 82 miliónů franků. A konečně poslední, ale nemálo závažnou výhodou poskytnutou bance je to, že nově vydaných 91 250 akcií s nominální hodnotou 1000 franků bylo výhradně připsáno držitelům 91 250 akcií, které už existují, a že v době, kdy se akcie banky prodávají na burze po 4500 francích, se tyto nové akcie mají vydat starým akcionářům za 1100 franků. Tento zákon, jehož jediným účelem je zvýhodnit bankokracii na účet státu, je nejpřesvědčivějším důkazem toho, do jak obtížné finanční situace se už bonapartovská vláda dostala. Jako ekvivalent za všechny své ústupky dostává vláda částku 20 miliónů dolarů, kterou je banka povinna vložit do tříprocentní renty, jež má být za tímto účelem vytvořena a jejíž minimální cena je stanovena na 75 franků. Celá tato transakce nasvědčuje tomu, že je opodstatněný názor rozšířený v Evropě, že si Bonaparte vypůjčil z trezorů banky veliké částky a nyní mu záleží na tom, aby své podvodné transakce oděl do víceméně slušného roucha.
Napsal K. Marx 2. června 1857
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5045 z 20. června 1857Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — finanční aristokracii. (Pozn. red.)
200 Jde o zákon, který schválil francouzský Zákonodárný sbor 28. května 1857.
201 Bureaux (byra) vytvářel předseda francouzského Zákonodárného sboru z poslanců tohoto sboru k předběžnému prozkoumání otázek. Obvykle existovalo několik byr, jejichž složení se pravidelně měnilo.