Božské právo Hohenzollernů

Karel Marx

Božské právo Hohenzollernů

V současné době zajímá Evropu jediná vážná otázka, a to otázka Neuchâtelu^{^[94]}. Alespoň to tvrdí pruské noviny. Pravda, knížectví Neuchâtel, připočítáme-li ještě hrabství Valangin, se dá matematicky vymezit celkem nepatrnou číslicí čtrnácti čtverečních mil. Jenže, jak říkají královští filosofové v Berlíně, zda je něco velkorysé či malicherné, to se obvykle neurčuje kvantitou, ale kvalitou, která tomu vrývá pečeť vznešenosti nebo směšnosti. Pro ně představuje neuchâtelská otázka věčný spor mezi revolucí a božským právem, antagonismus, na který působí zeměpisné rozměry asi tak málo, jak rozdíl mezi sluncem a tenisovým míčkem na zákon o zemské tíži.

Pokusme se porozumět tomu, co hohenzollernská dynastie nazývá svým božským právem. V případě, jímž se nyní zabýváme, se odvolávají na protokol podepsaný v Londýně 24. května 1852, v němž zmocněnci Francie, Velké Británie a Ruska

„uznali práva pruského krále na knížectví Neuchâtel a panství Valangin, která mu podle znění 23. a 75. článku vídeňské smlouvy patřila a která existovala od roku 1815 do roku 1848 současně s právy udělenými 73. článkem téže smlouvy Švýcarsku“.

Tímto „diplomatickým zákrokem“ se božské právo pruského krále na Neuchâtel uznává pouze v tom rozsahu, v jakém je stanovila vídeňská smlouva. Vídeňská smlouva se opět odvolává na jakýsi právní nárok, který Prusko nabylo roku 1707. A jak to vlastně bylo vroce 1707?

Knížectví Neuchâtel a hrabství Valangin, která ve středověku patřila k burgundskému vévodství, se po porážce Karla Smělého^{^[95]} stala spojencem Švýcarského spolku a zůstala jím — pod přímou ochranou Bernu — po celou dobu, kdy se střídali feudální „suzeréni“, až do té doby, kdy se vídeňskou smlouvou proměnila ze spojenců Švýcarského spolku v jeho členy. Suzerenitu^{^[a]} nad Neuchâtelem dostala nejprve châlonsko-oranžská dynastie, potom, po zákroku Švýcarska, dynastie longuevillská, a nakonec, když tento rod vymřel po meči, přešla do rukou sestry knížete^{^[b]}, ovdovělé vévodkyně de Nemours. Sotva vévodkyně převzala tato území, protestoval Vilém III., král anglický a vévoda nasavsko-oranžský, a uplatňoval u svého bratrance, pruského krále Bedřicha I., nárok na Neuchâtel a Valangin, avšak tento krok nepřinesl za života Viléma III. vůbec žádný výsledek. Když zemřela Marie, vévodkyně de Nemours, vystoupil se svými nároky Bedřich I., protože se však vyskytlo dalších čtrnáct uchazečů, přenechal moudře rozsouzení nároků soupeřů stavovské radě Neuchâtelu a Valanginu; jejich rozsudek si však zajistil předem tím, že soudce podplatil. Pruský král se tedy stal knížetem neuchâtelským a hrabětem valanginským pomocí úplatků. O tyto tituly ho připravila francouzská revoluce, vídeňská smlouva mu je vrátila a revoluce z roku 1848 mu je opět vzala. Proti revolučnímu právu lidu se dovolává božského práva Hohenzollernů, které mu zřejmě splývá s božským právem podplácet.

Charakteristickým rysem všech feudálních konfliktů je malichernost. Ale přesto je třeba dělat mezi nimi velké rozdíly. Nesčetné drobné šarvátky, pletichy a zrady, s jejichž pomocí se francouzským králům podařilo vytlačit své feudální vazaly, budou bezpochyby i napříště oblíbeným tématem pro historiky, protože ukazují, jak vznikl veliký národ. Naproti tomu historie o tom, jak se nějakému vazalovi podařilo vyříznout si z území německé říše větší či menší kousek pro svou soukromou potřebu, je nesmírně suchopárná a nudná, není-li oživena shodou mimořádných okolností, jaké jsou například příznačné pro dějiny Rakouska. Tam pozorujeme, jak týž panovník je současně volenou hlavou říše i dědiěným vazalem jedné země této říše a intrikuje v zájmu své země proti své říši; vidíme, že se mu tyto intriky daří, protože svými výboji na jihu jaksi oživuje tradiční konflikt mezi německou říší a Itálií, svými výboji na východě zase pokračuje v boji na život a na smrt mezi německými a slovanskými kmeny a živí odpor křesťanské Evropy proti muslimskému Orientu; a konečně jak obratně navázanými rodinnými svazky vystupňuje moc svého rodu v zemi do té míry, že jednu chvíli hrozilo nebezpečí, že nejen pohltí celou říši, kterou zahrnul falešným leskem, ale že pohřbí celý svět v hrobce univerzální monarchie. Letopisům braniborského markrabství nemůže být nic vzdálenější než takováto kolosální měřítka. Jestliže se dějiny jeho soupeřů čtou jako ďábelský epos, pak se braniborské letopisy čtou jen jako skandální rodinná kronika. Nápadný rozdíl je dokonce i tam, kde bychom mohli očekávat podobnost, ne-li totožnost zájmů. Obě marky, jak braniborská, tak rakouská, získaly původně svůj význam tím, že byly předsunutými pozicemi Německa k obraně i útoku proti sousedním Slovanům. I z tohoto hlediska však chybí braniborským dějinám barvitost, živost a dramatický spád, protože se vybíjejí v malých šarvátkách s neznámými slovanskými kmeny roztroušenými na poměrně malém území mezi Labem a Odrou, z nichž žádný ještě neuzrál ani k jakési dějinné existenci. Markrabství braniborské nikdy neovládlo ani neponěmčilo žádný historicky významný slovanský kmen, ani se mu nikdy nepodařilo dosáhnout až k sousednímu Baltskému moři. Pomořany, po nichž od 12. století braniborští markrabí toužili, nebyly ještě ani v roce 1815 plně začleněny do pruského království,^{^[96]} a když se jich braniborští kurfiřti začali zmocňovat po částech, nebyly Pomořany už dávno slovanským státem. Přeměna jižního a jihovýchodního baltského pobřeží, k níž došlo zčásti v důsledku obchodní podnikavosti německých měšťanů a zčásti za pomoci meče německých rytířů, patří do dějin Německa a Polska, a ne do dějin Braniborska, které jen přišlo sklízet úrodu, již nezaselo.

Troufáme si dokonce prohlásit, že mezi nesčetnými čtenáři, kteří byli s to si udělat určitou představu o lidech, jimž náležela klasická jména Achilles, Cicero, Nestor a Hektor, je jen velmi málo těch, kteří by si byli kdy pomysleli, že písčitá braniborská půda, kde se v naší době daří jen bramborům a ovcím, zrodila kdysi dokonce hned čtyři kurfiřty, kteří se zvali Albrecht Achilles, Jan Cicero, Jáchym I. Nestor a Jáchym II. Hektor. Táž zlatá průměrnost, která přispěla k tomu, že braniborské kurfiřství pomalu vyrostlo v to, co se ze zdvořilosti nazývá evropskou mocností, uchránila jeho po domácku tkané dějiny před přílíš indiskrétními zraky veřejnosti. Na to spoléhali pruští státníci a spisovatelé a nešetřili sil, aby vštípili světu přesvědčení, že Prusko je vojenská monarchie par excellence, z čehož lze vyvodit, že božské právo Hohenzollernů nemůže znamenat nic jiného než právo meče — právo dobývat. To je ovšem velký omyl. Můžeme naopak potvrdit, že po pravdě řečeno dobyli Hohenzollerni ze všech provincií, které nyní ovládají, jedinou — a to Slezsko, a tato událost je v letopisech jejich rodu tak ojedinělá, že vysloužila Bedřichu II. přídomek Jediný. Pruská monarchie se nyní rozprostírá na 5062 čtverečních zeměpisných mílích, z nichž Braniborsko ve své dnešní rozloze nemá víc než 730 mil a Slezsko ne víc než 741 mil. Jak se tedy Hohenzollerni dostali k Prusku se 1178 mílemi, k Poznaňsku s 536, k Pomořanům s 567, k Sasku s 460, k Vestfálsku s 366 a k porýnskému Prusku s 479 čtverečními mílemi? Získali je božským právem podplácení, přímými koupěmi, drobnými krádežemi, honbou za dědictvím a proradnými smlouvami o dělení.

Začátkem 15. století patřilo braniborské markrabství rodu Lucemburků, jehož hlava — Zikmund — třímal současně císařské žezlo německé říše. Protože měl nouzi o penízc a jeho věřitelé na něj velice doléhali, našel velmi ochotného a povolného přítele v Bedřichovi, purkrabím norimberském, knížeti, jenž pocházel z rodu Hohenzollernů. Roku 1411 dostal Bedřich hodnost obecného správce Braniborska jako jakousi hypotéku na různé peněžní částky, které půjčil císaři. Jako mazaný lichvář, kterému se už podařilo předběžně se zmocnit marnotratníkova domu, zaplétal Bedřich Zikmunda i nadále do nových dluhů dalšími půjčkami až do roku 1415, kdy se účty mezi věřitelem a dlužníkem vyrovnaly tím, že byla Bedřichovi udělena hodnost dědičného kurfiřta braniborského. Aby nebylo pochybnosti o povaze tohoto aktu, byly k němu připojeny dvě doložky; první z nich ponechávala rodu lucemburskému právo vykoupit si kurflřství zpět, zaplatí-li 400 000 zlatých florinů, a druhá doložka zavazovala Bedřicha a jeho dědice, že musí při každé nové volbě císaře hlasovat pro rod lucemburský; první doložka tedy dávala smlouvě pečeť výměnného obchodu a druhá úplatku. Chtěl-li se Bedřich stát bezvýhradným majitelem kurfiřství nezbývalo tomuto lakomému Zikmundovu příteli než provést jehě jednu věc — zbavit se doložky o právu vykoupit kurfiřství zpět. Proto vyčkal příhodného okamžiku, a když se Zikmund na kostnickém koncilu^{^[97]} dostal znovu do nesnází s náklady na císařskou reprezentaci, přispěchal z Braniborska na švýcarské hranice, vyprázdnil svůj měšec, a osudná doložka byla škrtnuta. Takovým způsobem tedy vzniklo božské právo, o něž dosud vládnoucí hohenzollernská dynastie opírá svou držbu braniborského kurfiřství. To je tedy původ pruské monarchie.

Bedřichův přímý následník, velký slaboch zvaný „Železný“, protože se hrozně rád objevoval na veřejnosti v železném brnění, koupil od řádu teutonských rytířů Novou marku (Neumark) za 100 000 zlatých florinů, stejně jako jeho otec koupil Starou marku (Altmark) a svou kurfiřtskou hodnost od císaře. Skupovat po částech území zadlužených knížat se od té doby stalo u hohenzollernských kurfiřtů tak běžnou metodou, jakou byla kdysi u římského senátu intervence. Ponechme stranou nudné podrobnosti těchto špinavých obchodů a přejděme k době reformace.

Nesmíme si představovat, že když reformace byla hlavní oporou hohenzollernské dynastie, že snad Hohenzollerni byli hlavní oporou reformace. Právě naopak. Zakladatel této dynastie, Bedřich I., zahájil svou vládu tím, že vedl Zikmundova vojska proti husitům, kteří mu za jeho úsilí dali pořádný výprask. Jáchym I. Nestor, jenž vládl v letech 1499—1535, se k reformaci choval, jako by šlo o tábority, a pronásledoval ji až do své smrti. Jáchym II. Hektor sice přestoupil na luteránství, odmítl však tasit meč na obranu nové víry, a to ve chvíli, kdy se zdálo, že tato víra podléhá mohutné přesile Karla V. Odmítl nejen zúčastnit se ozbrojeného odporu šmalkaldské jednoty^{^[98]}, ale dokonce tajně nabídl pomoc císaři. Německá reformace se tedy v době svého vzniku setkala u Hohenzollernů s otevřeným nepřátelstvím, v raném období svých bojů s předstíranou neutralitou a v době svého strašného závěrečného dějství — za třicetileté války^{^[99]} - s malověrnou nerozhodností, zbabělou nečinností a podlou věrolomností. Jak známo, pokusil se kurfiřt Jiří Vilém přehradit cestu osvoboditelským armádám Gustava Adolfa, který ho pak musel kopanci a ranami zahnat do protestantského tábora, odkud se pak Jiří Vilém snažil vyklouznout separátním mírem s Rakouskem.^{^[100]} Ale i když Hohenzollerni nebyli rytíři německé reformace, byli zcela určitě jejími pokladníky. Jejich neochotě bojovat za věc reformace se vyrovná jedině jejich horlivá ochota v jejím jménu loupit. Pro ně byla reformace jen náboženskou záminkou k sekularizaci, takže větší část majetku, který získali v šestnáctém a sedmnáctém století, pochází z jediného bohatého zdroje, z olupování církve, což je jistě poněkud podivný způsob, jímž se projevuje božské právo.

V dějinách vzniku hohenzollernské monarchie vystupují do popředí především tři události: získání braniborského kurfiřství, připojení pruského vévodství k tomuto kurfiřství, a konečně povýšení tohoto vévodství na království. Viděli jsme, jak bylo získáno kurfiřství. Pruské vévodství bylo získáno třemi opatřeními. Za prvé sekularizací, za druhé sňatkovými transakcemi poněkud pochybné povahy — kurfiřt Jáchym Bedřich se totiž oženil s mladší dcerou a jeho syn Jan Zikmund se starší dcerou šíleného pruského vévody Albrechta, který neměl syny — a konečně podplácením, a to tak, že se pravou rukou podplatil dvůr polského krále a levou rukou sněm polské republiky. Tyto úplatkové transakce byly tak složité, že se táhly řadu let. Podobných metod bylo také použito při přeměně pruského vévodství na království. K tomu, aby získal královskou hodnost, potřeboval kurfiřt Bedřich III., pozdější král Bedřich I., souhlas německého císaře. Aby dosáhl tohoto souhlasu, proti němuž se bouřilo císařovo katolické svědomí, podplatil jezuitu Wolfa, zpovědníka Leopolda I., a navíc ještě přihodil na váhu 30 000 Braniborů, kteří měli obětovat svůj život v rakousko-španělské válce o dědictví^{^[101]}. Hohenzollernský kurfiřt se opět vrátil ke starému germánskému zvyku platit živým zbožím, ovšem jen s tím rozdílem, že staří Germáni platili dobytkem a on platil lidmi. Tak tedy bylo založeno hohenzollernské království z milosti boží.

Od začátku osmnáctého století, kdy Hohenzollernům přálo stále víc štěstí, zlepšili také metody, jimiž zvětšovali své území: k podplácení a kupčení přibyly ještě smlouvy s Ruskem o dělení států, které sami neporazili, ale na něž se vrhli, když už byly poraženy. Vidíme, že se přidali k Petru Velikému a rozdělili se s ním o švédské državy, ke Kateřině II. při dělení Polska a k Alexandrovi 1. při dělení Německa.^{^[102]}

Má-li tedy někdo námitky proti pruským nárokům na Neuchâtel proto, že jej Hohenzollerni získali úplatky, dopouští se tragického omylu, neboť zapomíná, že Hohenzollerni získali úplatky také Braniborsko, že tak získali také Prusko, ba i královskou hodnost. Nelze pochybovat o tom, že jim Neuchâtel patří týmž božským právem jako jejich ostatní státy a že se ho nemohou vzdát, nechtějí-li ohrozit i ty druhé.

Napsal K. Marx kolem 2. prosince 1856
Otištěno v „The Peopleʼs Paper“,
čís. 241 z 13. prosince 1856,
podpis: K. M.
a v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4906 z 9. ledna 1857

Podle textu
v „The Peopleʼs Paper“,
srovnaného s textem
v „New-York Daily Tribune“
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Suzerenita (vazalita) – druh závislosti státu, od mezinárodního protektorátu se neliší obsahem, nýbrž formou. (Pozn. MIA)

b V „New-York Daily Tribune“ 29. ledna 1857 je místo slov „sestry knížete“ uvedeno „sestry posledního knížete“. (Pozn. red.)

94 Otázka Neuchâtelu — viz poznámku [72].

95 Jde o řadu porážek burgundského vévody Karla Smělého v bitvách se Švýcary u Gransonu (kanton Waadt) 2. března 1476 a u Murtenu (kanton Freiburg) 22. června 1476 a také v bitvě u Nancy (severovýchodní Francie) 5. ledna 1477, kde byla armáda Karla Smělého poražena vojsky Švýcarů, Lotrinčanů, Alsasanů a Němců.

96 Podle vídeňské smlouvy z roku 1815 dostalo Prusko část Pomořan — takzvané švédské Pomořany.

97 Kostnický koncil (1414—1418) byl svolán za aktivní účasti německého císaře Zikmunda, aby byly upevněny oslabené pozice katolické církve v době rozvoje reformačního hnutí.

98 Šmalkaldská jednota (byla pojmenována podle pruského města Šmalkaldy [Schmalkalden], kde byla uzavřena) — spolek devíti protestantských knížat a jedenácti císařských měst, vytvořený na začátku roku 1531 na obranu reformace proti katolickým knížatům, v jejichž čele stál císař Karel V. V letech 1546—1547 se mezi císařem a touto jednotou vedla válka, která skončila vítězstvím Karla V. a rozpadem šmalkaldské jednoty. Protestanti zvítězili nad Karlem V. teprve roku 1555.

99 Třicetiletá válka 1618—1646 — první celoevropská válka vyvolaná bojem mezi protestanty a katolíky. Válka začala povstáním v Čechách proti útlaku habsburské monarchie a nástupu katolické reakce. Evropské státy, které pak vstoupily do vá]ky, se rozdělily do dvou táborů. Papež, španělští a rakouští Habsburkové a německá katolická knížata, kteří se spojili pod praporem katolictví, vystoupili proti protestantským zemím: Čechám, Dánsku, Švédsku, holandské republice a řadě německých států, které přijaly reformaci. Protestantské země podporovali francouzští králové, protivníci Habsburků. Hlavním dějištěm tohoto boje, předmětem drancování a dobyvačných choutek účastníků války, bylo Německo. Válka, která měla v prvním období charakter odporu proti reakčním silám feudálně absolutistické Evropy, se zejména po roce 1635 zvrhla v řadu vpádů do Německa, které podnikali vzájemně spolu soupeřící cizí dobyvatelé. Válka skončila roku 1648 uzavřením vestfálského míru, který potvrdil politické rozdrobení Německa.

100 Za třicetileté války uzavřel braniborský kurfiřt Jiří Vilém roku 1631 spolek se Švédskem, ale válku vedl velmi nerad. Protože se bál, že jeho švagr, švédský král Gustav Adolf II., který stál v čele spolku protestantských států, dobude Pomořany, odmítl mu brzy Jiří Vilém pomoc. Roku 1635 Švédsko zradil a uzavřel mír s německým císařem.

101 Válku v španělské dědictví vedly v letech 1701—1714 Francie a Španělsko na jedné straně proti Anglii, Holandsku, Rakousku, Prusku a jiným německým státům v čele s německým císařem na straně druhé. Válka, která byla zahájena jako dynastická válka různých nápadníků španělského trůnu, se ve skutečnosti změnila ve válku za rozdělení španělských držav a v první velkou srážku mezi Francií a Anglií za vládu na moři a v koloniích. Válka skončila částečným rozdělením španělské říše, jejíž državy v Nizozemí a v Itálii připadly rakouským Habsburkům, Gibraltar a ostrov Menorca Anglii atd. Válkou byla oslabena námořní a koloniální moc Francie, jejiž državy v Severní Americe také připadly Anglii, která válkou o španělské dědictví nejvíc získala.

102 Prusko, které se zúčastnilo severské války proti Švédsku na straně Ruska, uzavřelo roku 1720 se Švédskem mír, na jehož základě dostalo část švédských Pomořan, ostrovy Uznojm (Usedom) a Wolin v Pomořanské zátoce.

V letech 1772, 1793 a 1795 došlo k trojímu dělení Polska (Rzecz Pospolita), jehož území bylo rozděleno mezi Rusko, Prusko a Rakousko. Rusko dostalo litevské, běloruské a ukrajinské území, Prusko a Rakousko dostalo původní polská území a západní část Ukrajiny.

Na vídeňském kongresu roku 1815 který potvrdil nové rozdělení Evropy mezi vítězi nad Napoleonem, obdrželo Prusko severní Sasko, Poznaňsko, Porýnskou provincii a Vestfálsko, Rusko obdrželo Královstvi polské, zahrnující část polského území, které do té doby patřilo k Prusku.