Karel Marx
*Hospodářská krize ve Francii
V evropském finančním světě nejsou patrné žádné příznaky uklidnění. Z pošty, kterou přivezl parník „Niagara“, se dovídáme, že proud drahých kovů z Londýna na evropský kontinent je nyní silnější než kdykoli dříve a že návrh ještě více zvýšit úrokovou sazbu byl na schůzi ředitelů Anglické banky zamítnut většinou pouhého jednoho hlasu. Není ani nutné říkat, že příčinu krize musíme i nadále hledat ve Francii, a poslední číslo časopisu „Economist“[80], které jsme dostali, líčí stav věcí velmi temnými barvami.
„Skutečnost, že nedochází k žádnému zlepšení,“ píše tento časopis, „znamená faktické zhoršení, a navíc nelze bohužel předvídat nějaké trvalé zlepšení. Kontrast mezi tímto měsícem a týmž měsícem loňského roku je téměř ve všech směrech velmi smutný, a přitom vedla naše země v říjnu loňského roku strašlivou válku, jejíž konec se tehdy zdál velmi vzdálen.“
Tento zoufalý nářek nás přiměl, abychom porovnali situaci na pařížském trhu cenných papírů v říjnu se situací v předchozím měsíci; výsledek našeho zkoumání ukazuje tato tabulka:
30. září 31. října Zvýšení Snížení 3procentní renta 67 fr 50 c 66 fr 70 c — 80 c 41/2procentní renta 90 “ 91 “ 1 fr — Francouzská banka 4010 “ 3850 “ — 160 fr Crédit foncier 600 “ 585 “ — 15 “ Crédit mobilier 1552 “ 1372 “ — 180 “ Orleánská dráha 1267 “ 1241 “ — 26 “ Severní dráha 950 “ 941 “ — 9 “ Východní dráha 877 “ 865 “ — 12 “ Dráha Paříž—Lyon 1265 “ 1267 “ 2 fr — Středomořská dráha 1750 “ 1652 “ — 98 “ Velká centrální dráha 610 “ 603 “ — 7 “ Za období od září do 31. října klesly kursy akcií jednotlivých společností takto:
Gaz Paris Compagnie 30 fr Union des Gaz 35 “ Lits Militaires 271/2 “ Docks Louis-Napoléon 81/2 “ Compagnie générale maritime 40 “ Palais de lʼIndustrie 5 “ Compagnie générale des Omnibus 35 “ Messageries Impériales etc 50 “ Nelze si představit nic duchaplnějšího než způsob, jakým se bonapartistické pařížské noviny pokoušejí vysvětlit tento neustálý pokles kursů na burze. Vezměme například Girardinův list „Presse“:
„Spekulace,“ píše tento list, „stále ještě není ochotna upustit od svého přesvědčení, že kursy klesají. Protože akcie Crédit mobilier neustále kolísají, považují se za tak nebezpečné, že se jich mnozí spekulanti ani neodvažují dotknout a omezují se na to, že obchoduji s ‚primes‘[a], aby předem zmenšili možnost ztrát.‘
Tvrdá opatření, jež učinila Francouzská banka, aby zabránila zastavení výplat v hotovosti nebo je alespoň oddálila, začala těžce doléhat jak na třídu průmyslníků tak na třídu obchodníků. Nyní fakticky zuří opravdová válka mezi kruhy, které bona fide[b] provozují obchod a průmysl, a spekulantskými akciovými společnostmi, jak těmi, které už fungují, tak těmi, které teprve mají být podle nových plánů zřízeny; všechny tyto společnosti se ze všech sil snaží zmocnit se volného kapitálu v zemi. Nevyhnutelným výsledkem takového boje musí být zvýšení úrokové sazby, pokles zisků ve všech průmyslových odvětvích a znehodnocení všech druhů cenných papírů, a to i tehdy, kdyby neexistovala žádná Francouzská banka a kdyby nedocházelo k odlivu drahých kovů. Stačí se jen podívat, Jak se rozvíjí francouzská železniční síť, a je nám ihned jasné, že nehledě na všechny zahraniční vlivy se tento tlak na francouzský pohotový kapitál musí stále zvyšovat. Fakta, která teď předložíme našim čtenářům, jsou uvedena v listě „Journal des Chemins de Fer“[81], který jako všechen ostatní tisk této země může uveřejňovat pouze to, co dovolí sama bonapartovská vláda. Celkem byly vydány licence na stavbů železnic v délce 5584 mil, z nichž však bylo dokončeno a je schopno provozu pouze 2884 mil. V důsledku toho zbývá ještě 2700 mil, které se nyní stavějí nebo teprve budou vystavěny. Ale to není všechno. Vláda buduje železniční tratě v Pyrenejích a dala příkaz k stavbě nové dráhy mezi městy Toulouse a Bayonne, Agen a Tarbes a mezi Mont-de-Marsan a Trabestan v celkové délce přes 900 mil. Ve Francii se nyní fakticky staví ještě víc železnic, než tam dosud je. Částka, která byla vydána na starou železniční sít, se odhaduje na 300 miliónů dolarů; výstavba těchto železnic však zabrala dlouhé období — období, jež bylo svědkem vzniku a pádu tří vlád — kdežto železnice, jejichž stavba se plánuje nyní, mají být dokončeny nejpozději do šesti let a mají zahájit provoz v nejkritičtější fázi obchodního cyklu. Společnosti, které se dostaly do obtížné situace, naléhají na vládu, aby jim dovolila získat peníze emisí nových akcií a bonů. Vláda, vědoma si toho, že by to znamenalo dovolit jen další znehodnocení starých cenných papírů, které jsou na trhu, a další zvýšení neklidu na burze, si netroufá ustoupit. Na druhé straně je však nutné získat peníze; zastavení prací by znamenalo nejen bankrot, ale i revoluci.
Zatímco poptávka po kapitálu, který je nezbytný, mají-li být uvedeny do provozu nové podniky v zemi, stále stoupá, pohlcování francouzského kapitálu zahraničními podniky se nijak nezmenšuje. Není žádnou novinkou, že francouzští kapitalisté mají plnit obrovské závazky ve Španělsku, Itálii, Rakousku a Německu a že Crédit mobilier právě nyní vyvíjí veliké úsilí, aby je zapletla do dalšího podnikání. Obtížnou situaci Francie zhoršuje nyní zejména Španělsko, kde nedostatek stříbra dosáhl takového stupně, že továrnici v Barceloně mohou vyplácet mzdy svým dělníkům jen s největšími obtížemi.
Pokud jde o Crédit mobilier, poukázali jsme už na to, že tendence této instituce nikterak neodpovídá jejímu jménu.[c] Má tendenci fixovat kapitál, a ne ho činit pohyblivým[d]. Jediné, co činí pohyblivým, jsou vlastnická práva. Akcie společností, které tato instituce založila, jsou skutečně velmi pohyblivé, avšak kapitál, který představují, je kapitál mrtvý. Vždyť celé tajemství Clrédit mobilier tkví v tom, přilákat kapitál do průmyslového podnikání, kde uvázne, aby pak bylo možno spekulovat s prodejem akcií, které mají tento kapitál reprezentovat. Dokud se ředitelům Crédit mobilier daří dostávat prémie z první emise nových akcií, mohou si samozřejmě dovolit se stoickým klidem pozorovat všeobecné napětí na peněžním trhu, neodvratný osud akcionářů a obtíže, které prodělávají fungující společnosti. Tím se také vysvětluje ten pozoruhodný jev, že v době, kdy kurs akcií Crédit mobilier na burze neustále klesá, šíří se činnost této společnosti dál po celé Evropě.
Vedle všeobecného napětí na peněžním trhu působí na francouzský průmysl i další okolnosti. Velký počet textilních továren v Lyonu byl zastaven pro nedostatek surového hedvábí a jeho vysoké ceny. Podobné příčiny ochromují podnikání v Mulhousu a Rouenu. Vysoká cena bavlny tam vedla k značnému zvýšení ceny příze, látky velmi těžko nacházejí odbyt a továrníci nemohou uzavírat obchody za dřívějších podmínek. Výsledkem toho je, že roste bída a nespokojenost mezi dělníky, zejména v Lyonu a v jižní Francii, kde vládne takové pobouření, že se dá srovnat jen s neklidem, který doprovázel krizi z roku 1847.
Obraťme se nyní od burzy, železnic, obchodu a průmyslu k francouzskérnu zemědělství. Právě uveřejněné francouzské celní výkazy odhalují skutečnost, že loňská neúroda byla ještě větší, než přiznal „Moniteur“. Ve srovnání s 270 146 kvintaly[e] obilí, které byly dovezeny v září 1855, bylo v záři 1856 dovezeno 963 616 kvintalů, to znamená o 693 470 kvintalů víc než v září 1855, ve známém roce špatné sklizně. Byla by však chyba považovat povodně, špatné počasí a jiné přírodní katastrofy za jedinou příčinu, proč se Francie, země, jež vyvážela obilí, zjevně stává zemí, která obilí dováží. Zemědělství, které ve Francii nikdy nebylo vysoce rozvinuto, za nynějšího režimu prokazatelně upadá. Na jedné straně vidíme, že daně neustále stoupají; na druhé straně se počet pracovníků zmenšuje, neboť velké masy dělníků dočasně odčerpala ze zemědělství válka[f] a trvale je odčerpávají stavby železnic a jiné veřejné práce; přitom stále větší množství kapitálu uniká ze zemědělství na spekulaci. To, čemu se říkalo Napoleonova demokratizace úvěru, nebylo ve skutečnosti nic jiného než zevšeobecnění burzovní spekulace. Stejnou úlohu, jakou hrála Crédit mobilier pokud jde o buržoazii a vyšší třídy, sehrály císařské půjčky pokud jde o rolnictvo. Tyto půjčky přivedly burzu až do selských stavení, vylákaly z rolníků jejich soukromé úspory a zmocnily se drobných kapitálů, jichž se dříve využívalo k zdokonalování zemědělství.
Obtížná situace francouzského zemědělství je tedy důsledkem současného politického režimu stejně jako důsledkem živelních pohrom. Drobné rolnictvo sice netrpí nízkými cenami tolik jako velcí farmáři v Anglii, zato však trpí nedostatkem potravin, který pro anglické farmáře je často zdrojem zisku. Odtud plyne nespokojenost rolníků, projevující se žhářstvím, které je bohužel časté, i když se o tom na příkaz císaře ve francouzském tisku nepíše. Jestliže po únorové revoluci byli rolníci pobouřeni, když se domnívali, že na ně byla uvalena nová daň ve výši 45 centimů jen proto, aby bylo z čeho vydržovat národní dílny v Paříži,[82] jsou dnes nespokojeni tím spíš, že mají jistotu, že jejich vyčerpané zdroje jsou dále zdaňovány, aby Pařížané mohli kupovat chleba za cenu nižší, než je výrobní cena. Připomeneme-li ještě, že Napoleon byl konec konců zvolen právě hlasy rolníků, pak nynější revoluční nálada této třídy vrhá naprosto nové světlo na vyhlídky bonapartovské dynastie. K jak žalostným podvodům se musí utíkat už nyní, aby zmírnila a odvrátila požadavky rolnické chudiny, jež nabývají hrozivého rázu, vidíme z toho, jakého jazyka používají prefekti ve svých oběžnících k „povzbuzení“ dobročinnosti. Sartheský prefekt se například obrací na své podprefekty těmito slovy:
„Přistupte, prosím, se vším zápalem a důvěrou k plnění úkolu, který je jednou z nejvznešenějších funkci veřejné správy, a to: nalézt prostředky, jak podpořit a zaměstnat občany, kteří potřebuji jedno nebo druhé; tím přispějete k zachování veřejného klidu. Nemusíte se obávat, že byste zjistili, že zdroje dobročinnosti vyschly nebo že soukromé peněženky byly vyčerpány oběťmi, ať už byly tyto oběti v uplynulých letech jakkoli obrovské. Vlastníci a pachtýři dosáhli v posledních letech značných zisků, a protože právě oni mají zájem na tom, aby na venkově vládl klid, pochopí, že darovat je pro ně nejen povinností, ale i výhodou.“
Jestliže ke všem výše uvedeným příčinám nespokojenosti připojíme i nedostatek bytů a nedostatek potravin v Paříži, tlak na maloobchod v hlavním městě a stávky v různých odvětvích pařížského průmyslu, pak pochopíme, proč potlačená svoboda tisku náhle nachází svůj výraz v buřičských plakátech vylepených na zdech budov. Ze soukromého dopisu, který jsme dostali od důvěryhodného dopisovatele v Paříži, se dovídáme, že od 1. do 12. října bylo zatčeno přinejmenším devět set osob. Stojí za zmínku uvést některé příčiny těchto zatčeni, protože jsou překvapujícím náznakem neklidu a obav vlády. V jednom případě byl člověk, který prý „obchoduje na burze“, zatčen, protože řekl, že „podle jeho názoru nebyla krymská válka dobrá k ničemu jinému, než že v ní bylo zabito velké množství lidí a promrhána spousta peněz“; druhý, obchodník, byl zatčen, protože tvrdil, že „obchod je na tom stejně špatně jako vláda“; třetí byl zatčen, protože u něho byla nalezena píseň o Davidu dʼAngers a o studentech[83] čtvrtý, vládní úředník, byl zatčen, protože uveřejnil leták o finanční krizi; jeden krejčí byt zatčen, protože se dotazoval, zda byli zatčeni, jak mu bylo řečeno, někteří jeho přátelé, a konečně jeden dělník byl zatčen, protože hovořil se svým krajanem — četníkem — o drahotě potravin, a četník si vyložil jeho slova jako výroky nepřátelské vládě.
Vzhledem ke všem těmto skutečnostem se francouzský obchod a průmysl zřejmě sotva vyhne zhroucení, jež bude doprovázeno více či méně vážnými politickými událostmi a jež katastrofálně zapůsobí na stabilitu úvěru a obchodu, a to nejen v Evropě, ale i v Americe. Prudký běh do propasti může jen urychlit gigantická spekulace s výstavbou železnic v Rusku, do níž se nyní Crédit mobilier pustila ve spolupráci s mnoha vedoucími bankovními domy Evropy.
Napsal K. Marx kolem 7. listopadu 1856
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čis. 4866 z 22. listopadu 1856Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — prémiemi. (Pozn. red.)
b — skutečně. (Pozn. red.)
d V originále slovní hříčka: „mobilier“ — pohyblivý, „to mobilise“ — učinit pohyblivým, uvést do pohybu. (Pozn. red.)
e — centy. (Pozn. red.)
f — tj. krymská válka. (Pozn. red.)
80 „The Economist“ [„Ekonom“] — anglický týdeník pro ekonomické a politické otázky, který vychází v Londýně od roku 1843; orgán velké průmyslové buržoazie.
81 „Journal des Chemins de Fer, des Mines et des Travaux Publics“ [„Noviny pro železnice, doly a veřejné práce“] — francouzský buržoazní deník, který vycházel v Paříži od roku 1842.
82 Přirážka 45 centimů na každý frank přímých dani, kterou francouzská prozatímní vláda schválila 16. března 1848, vyvolala mimořádnou nespokojenost mezi rolníky — hlavní masou poplatníků. Důsledkem této politiky buržoazních republikánů bylo, že se rolnictvo odklonilo od revoluce a při presidentských volbách 10. prosince 1848 dalo své hlasy Ludviku Bonapartovi.
Národní dílny byly zřízeny hned po únorové revoluci z roku 1848 dekretem francouzské prozatímní vlády. Vláda tak chtěla zdiskreditovat mezi dělníky Blancovy myšlenky o organizaci práce a na druhé straně využít vojensky zorganizovaných dělníků v národních dílnách k boji proti revolučnímu proletariátu. Když však tento provokační plán na rozštěpení dělnické třídy ztroskotal a dělníci zaměstnaní v národních dílnách se stále víc revolucionovali, učinila buržoazní vláda řadu opatření, jejichž účelem bylo likvidovat národní dílny (snížením počtu dělníků, posíláním dělníků na veřejně práce na venkov atd.). To vyvolalo mezi pařížským proletariátem velké pobouření a bylo jedním z podnětů k červnovému povstání v Paříži. Po jeho potlačení schválila Cavaignacova vláda 3. července 1848 dekret o rozpuštěni národních dílen.
83 Marx má zřejmě na mysli události spojené s pohřbem francouzského sochaře Davida dʼAngers, který byl znám svými republikánskými názory. (Pohřeb se konal v Paříži 7. ledna 1856.) Tehdy koloval v Paříži text revoluční pisničky, jejíž autorství bylo připisováno básníku Bérangerovi. Když studenti, kteří se zúčastnili pohřbu, uviděli v zástupu básníka Bérangera, pozdravili jej voláním „Ať žije svoboda!“ Tento veřejný projev protibonapartistických nálad francouzské mládeže vedl k řadě zatčení ihned po pohřbu a byl příčinou perzekuce, kterou vláda potom zahájila.