Nová odhalení v Anglii

Karel Marx

Nová odhalení v Anglii

S výjimkou posmrtných dokumentů sira A. Burnese, které uveřejnil jeho otec, aby synovu památku očistil od falešných obvinění lorda Palmerstona, označujících A. Burnese za iniciátora hanebné a neúspěšné afghánské války, a aby dokázal, že takzvané depeše sira A. Burnese, jak je parlamentu předložil lord Palmerston, byly nejen zkomoleny, takže úplně ztratily svůj původní smysl, ale přímo zfalšovány a doplněny celými pasážemi vymyšlenými se zřejmým úmyslem oklamat veřejné mínění^{^[280]} — s touto jedinou výjimkou se snad dosud nikdy neobjevily dokumenty, které by víc poškozovaly pověst britské vlády a té kasty, která má v Anglii dědičné právo na státní úřady, než korespondence mezi sirem Jamesem Grahamem a sirem Charlesem Napiercm, kterou právě starý admirál uveřejnil, aby se rehabilitoval^{^[281]}.

V tomto sporu má sir James Graham před svým protivníkem jednu velkou výhodu — v tom, že jeho autoritu nemůže v očích veřejnosti už žádné odhalení ještě víc snížit, člověk, který se otevřeně chvástal svým podílem na vraždě bratří Bandierů, který byl usvědčen, že na londýnském poštovním úřadě pravidelně otevíral soukromé dopisy^{^[282]} a zneužíval je ve prospěch Svaté aliance, který jako pes lízal ruce imperátoru Mikulášovi, když vystoupil na anglický břeh; člověk, který svými osobitými metodami provádění nového anglického chudinského zákona ještě stupňoval jeho krutost a který ještě před několika měsíci se v zaplněné Dolní sněmovně marně pokoušel svalit na pana Layarda ódium za křivdy, jež sám způsobil nebohému kapitánovi Christiemu, člověk s takovým charakterem snese opravdu všechno. V jeho politické kariéře je něco záhadného. Nemá ani zvláštní talent, který by mu, jako lordu Palmerstonovi, dovoloval stát nad stranami, ani žádný dědičný vliv ve straně, který lordu Johnu Russellovi umožňuje obejít se bez zvláštního talentu, a přesto se mu podařilo hrát mezi britskými státníky přední roli. Klíč k této hádance je třeba hledat nikoli v análech světových dějin, ale v análech „Punche“. Rok co rok se v tomto poučném časopise objevuje karikatura převzatá ze života a ozdobená lakonickým nadpisem: „Pacholek sira Roberta Peela.“ Sir Robert Peel byl čestný, i když ne velký člověk, ale především to byl anglický státník, vůdce strany; jeho postavení ho nutilo dělat lecjakou špinavou práci, která mu byla dost proti mysli. A proto byl pro něho sir James pravým darem nebes, proto se z něho stal nepostradatelný a současně také velký člověk.

Sir Charles Napier je z rodiny, která se vyznačuje jak nadáním, tak i výstřednostmi. Napierové vypadají mezi mírnými lidmi dneška jako nějaký primitivní kmen, jemuž přirozené nadání umožnilo osvojit si výsledky civilizace, ale nedovoluje mu sklonit se před jejími zvyklostmi, respektovat její mravy a podřídit se její kázni. Jestliže Napierové vždy dobře sloužili anglickému národu, s vládou měli stálé spory a bouřili se proti ní. Mají-li ctnosti homérských hrdinů, jsou také trochu obdařeni jejich chvastounstvím.

Vezměme například zesnulého generála sira Charlese Napiera. Byl to nepochybně nejschopnější voják, jakého kdy Anglie měla od dob Marlboroughových, ale právě tak jako dobytím Sindhu^{^[283]} proslavil se i svými spory s Východoindickou společností, v nichž Napierové po jeho smrti pokračovali. Nebo generál sir W. Napier, přední autor anglické vojenské literatury, ale neméně slavný svými věčnými boji s britským ministerstvem války; tak málo se ohlížel na omezené předsudky svých spoluobčanů, že zpočátku anglická kritika jednomyslně označovala jeho skvělé dějiny války na Pyrenejském poloostrově^{^[284]} za „dosud nejlepší francouzské vylíčení této války“. A také starý admirál Napier, protivník sira Jamese Grahama, se proslavil tím, že rušil rozkazy svých nadřízených. Sir James se domníval, že tohoto posledního silného potomka Napierů sevřel jako hroznýš, ale nakonec se ukázalo, že tyto hroznýší smyčky jsou pouhá pavučinová vlákna.

Když se sir Charles Napier vrátil do Anglie, sir James Graham, první lord admirality, jej zbavil velení. V Dolní sněmovně ho označil za původce neúspěchů v Baltském moři a na důkaz toho citoval některé pasáže z Napierových soukromých dopisů. Obvinil jej, že se zdráhal splnit smělé rozkazy, které dostal od admirality. Vyslovil naději, že v budoucnu nebude žádný lord admirality tak ukvapený, aby vztyčoval vlajku sira Charlcse Napiera; v listech, kde měl vliv, Napiera zesměšňoval, nazýval ho „bojovný Charley“, protože prý jako mytologický francouzský král „vystoupil s dvaceti tisíci vojáky na pahorek a pak opět sestoupil dolů“. Sir Charles, jak sám řekl,

„žádal, aby se jeho postup vyšetřil, ale to bylo odmítnuto; odvolal se k vládě, ale nedostal žádnou odpověď; nakonec se obrátil na Dolní sněmovnu. Jeho žádost byla zamítnuta pod záminkou, že projednávání dokumentů by mohlo uškodit loďstvu Jejího Veličenstva.“

Po bombardování Sveaborgu tento důvod přirozeně padl.

Sir James se domníval, že mu jeho hra vyjde, neboť z opatrnosti všechny dopisy, které by jej mohly případně kompromitovat a vyhlédnutou oběť ospravedlnit, označil jako „soukromé“. Pokud jde o smysl posvátného slova „soukromé“, sám sir James, když svědčil před sevastopolským výborem, řekl, že britský první lord admirality obvykle označuje oficiální instrukce jako „soukromé“, kdykoli má vážné důvody zatajit je nejen před veřejností, ale i před parlamentem. Pro člověka, jako je sir James, který se domnívá, že je oprávněn zveřejňovat soukromé dopisy, je docela přirozené, že mění oficiální dokumenty v soukromé vlastnictví. Ale tentokrát dělal účet bez hostinského. Sir Charles Napier odvážně zlomil pouta „soukromých instrukcí“, a tím se možná vystavil nebezpečí, že bude vyškrtnut ze seznamu důstojníků britského válečného námořnictva a pravděpodobně již sotva kdy bude moci vztyčit svou vlajku. Ale zároveň uzavřel siru Jamesovi přístup do admirality a anglickému lidu ukázal, že jeho námořnictvo je stejně prohnilé jako armáda. Když krymská výprava připravila britskou armádu o dávnou slávu, ochránci ancien régime^{^[a]} nepřiznávali žádnou vinu a vysvětlovali to přijatelným argumentem, že Anglie se nikdy nevydávala za přední vojenskou mocnost. Neodváží se však tvrdit, že Velká Británie si nečinila nárok na světové prvenství mezi námořními velmocemi. Válka vystavuje národ zkoušce, a v tom je její dobrá stránka. Tak jako mumie se ihned rozkládají, jakmile jsou vystaveny přístupu vzduchu, tak válka vyslovuje konečný soud nad společenskými organizacemi, které ztratily svou životaschopnost.

Korespondence mezi sirem Jamesem Grahamem a admirálem Napierem vedená od 24. února do 6. listopadu 1854, kterou nemůžeme v našem listě celou uveřejnit, protože je velice rozsáhlá, se dá shrnout velmi krátce. Do konce srpna, kdy, jak je všeobecně známo, končí na Baltském moři plavební sezóna, šlo všechno velmi hladce, i když sir Charles Napier hned na počátku výpravy sdělil siru Jamesu Grahamovi svůj názor, že

„prostředky, které admiralita poskytla na vystrojení severomořské flotily a osazení této flotily mužstvem, jsou v dané situaci nedostatečné a nezajišťují přijatelné podmínky pro boj s Rusy“.

Po celou dobu pěl sir James ve svých dopisech na svého „drahého sira Charlese“ jen samou chválu. 12. března mu „blahopřeje“ k tomu, že flotila v tak vzorném „pořádku“ odplula od anglických břehů; 5. dubna mu píše, že je „spokojen s jeho akcemi“; 10. dubna je „naprosto spokojen s jeho postupem“; 20. června jej nazývá „dokonalým vrchním velitelem“; 4. července je „jist, že sir Charles dokáže všechno, co je v lidských silách“; 22. srpna mu „upřímně blahopřeje k úspěšné operaci u Bomarsundu“ a 25. srpna se v jakémsi poetickém zanícení rozplývá:

„jsem s vaším postupem víc než spokojen, jsem nadšen prozíravostí a zdravým üsudkem, který jste prokázal.“

Po celou dobu je sir James celý nesvůj, jen aby sir Charles

„z nedočkavé touhy po hrdinském činu a ve snaze uspokojit neskromná přání netrpělivého davu nepodlehl nějakému náhlému impulsu a nezanedbal jednu z nejčestnějších povinností — mít morální odvahu konat to, co považujete za správné, i za cenu obvinění, že jste jednal nesprávně“.

Již 1. května siru Charlesovi píše:

„Soudím, že jak Sveaborg, tak Kronštadt, a zvlášť Sveaborg, jsou z moře nedobytné a z pevniny by jen velmi silná armáda mohla úspěšně operovat proti vojsku, které Rusko může snadno soustředit na bezprostředních přístupech k hlavnímu městu“.

Když mu sir Charles 12. června hlásí, že

„po zralé úvaze došel spolu s admirálcm Chadscm k názoru, že na Sveaborg lze úspěšně zaútočit jen velkým počtcm dělových člunů“,

sir James mu 11. července odpovídá:

„S 50 000 muži a 200 dělovými čluny byste mohl ještě do konce září vykonat velké a rozhodující činy.“

Sotva však začala zima, sotva francouzská armáda a válečné loďstvo odpluly a hladinu Baltského moře začaly vzdouvat rovnodenní bouře, sir Charles hlásil:

„Kotevní lana našich lodí se už trhají; ‚Dragonu‘ zbyla jen jedna kotva a minulou noc ztratily po jedné kotvě lodi ‚Impérieuse‘ a ‚Basilisk‘; loď ‚Magicienne‘ musela v mlze zakotvit, a když v noci u Nargenu zvedla kotvy, musela znovu zakotvit u Rönnskärského majáku, protože ji vítr zahnal mezi skály; ‚Euryalus‘ narazila na skály a měla velké štěstí, že se nepotopila.“

Tehdy sir James najednou zjistil, že „válku nelze vést bez rizika a nebezpečí“, a proto Sveaborg musí být dobyt bez jediného vojáka a bez jediného dělového či moždířového člunu! Opravdu můžeme jen opakovat slova starého admirála: „Kdyby byl ruský imperátor prvním lordem admirality, psal by stejné dopisy.“

Tato korespondence jasně ukazuje, že v admiralitě panuje stejná anarchie jako v ministerstvu války. Sir James schválil Napierův přesun přes Belt, ale admiralita jej neschválila. V srpnu píše sir James Napierovi, aby se připravil na brzký ústup z Baltského moře, ale admiralita mu posílá telegramy opačného obsahu. Sir James má svůj názor na zprávu generála Niela a admiralita má názor docela jiný. Snad nejzajímavější stránkou této korespondence je však to, že vrhá nové světlo na anglo-francouzské spojenectví. 13. srpna ukázal francouzský admirál siru Charlesovi rozkaz, kterým se francouzské síly odvolávají. Francouzská armáda odplula 4. září a zbytek francouzské flotily 19. září. Sir James však informuje sira Charlese, že se o odchodu Francouzů dozvěděl až 25. září. Sir James tudíž mylně předpokládal, že „k rozhodnutí došlo na místě s Napierovým souhlasem“, ale, jak důrazně dodává, „bez jakékoli porady s anglickou vládou“. Na druhé straně se zdá, že francouzský generál ženijních vojsk Niel, důvěrný přítel Ludvíka Bonaparta, radil „zničit Sveaborg řadovými plachetními loďmi ve dvou hodinách“. Z toho je zřejmé, že chtěl přimět anglickou flotilu k beznadějnému útoku, v němž by si Angličané zbytečně rozbíjeli hlavy na opevněních a podmořských skalách ruského obranného systému.

Napsal K. Marx kolem 8. září 1855
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4502 z 24. září 1855

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — starého režimu. (Pozn. red.)

280 V roce 1839 vydal anglický parlament Modrou knihu, která obsahovala diplomatické dokumenty týkající se Persie a Afghánistánu. Do Modré knihy byla zařazena korespondence anglického představitele v Kábulu A. Burnese o událostech spojených s anglo-afghánskou válkou (viz poznámku [59]). Ministerstvo zahraničních věcí vybralo korespondenci tendenčně a zfalšovalo ji, aby zakrylo provokační úlohu Anglie v rozpoutání války. Krátce před svou smrtí zaslal A. Burnes kopii své korespondence do Londýna, a tu část, která nebyla pojata do Modré knihy, uveřejnila jeho rodina. Tak byla odhalena falzifikace, které se dopustila anglická vláda.

281 Grahamova korespondence s Ch. Napierem z období od 24. února do 6. listopadu 1854 byla otištěna v „Times“ 3., 4., 6. a 8. září 1855.

282 O tajném čtení dopisů italských revolucionářů-emigrantů, které se dělo na Grahamův pokyn, viz poznámku [26].

Mezi dopisy byly objeveny také dopisy bratří Bandierů Mazzinimu, v nichž vykládali plán své výpravy do Kalábrie, aby podnítili v Itálii povstání proti neapolským Bourbonům a rakouské nadvládě. Účastníci této výpravy, k níž došlo v červnu roku 1844, byli uvězněni a bratři Bandierové zastřeleni.

283 Sindh, území ležící v sousedství Afghánistánu v severozápadní části Indie (dnešní Pákistán), okupovali angličtí kolonizátoři roku 1843. Za anglo-afghánské války v letech 1838—1842 donutila Východoindická společnost hrozbami a násilím feudální vladaře Sindhu, že dali souhlas k průchodu jejích vojsk svým územím. Angličané toho využili a roku 1843 žádali, aby místní feudálové uznali svou vazalskou závislost na Východoindické společnosti, a když se pak pod velením Ch. Napiera krvavě vypořádali s povstavšími kmeny Balúčů (původní obyvatelé Sindhu), prohlásili celou tuto oblast za součást Britské Indie.

284 Viz poznámku [72].