Schůze v London Tavern

Karel Marx

*Schůze v London Tavern

Londýn 20. března. List „Morning Advertiser“ se už několik měsíců snaží zorganizovat agitační společnost s názvem „Národní a ústavní sdružení“ a s cílem svrhnout oligarchický režim. Po mnoha přípravách, provoláních, podpisových akcích atd. byla konečně minulý pátek svolána veřejná schůze do London Tavern^{^[109]}. Měl to být den zrodu Sdružení, kterému se dělala veliká reklama. Dlouho před zahájením schůze zaplnili velký sál dělníci, a když se konečně objevili samozvaní vůdcové nového hnutí, našli jen stěží na tribunč místo. Pan James Taylor, který byl zvolen předsedou, přečetl dopisy od Layarda, sira de Lacy Evanse, Wakleyho, sira Jamese Duka, sira Johna Shelleyho a jiných, kteří se dušovali svými sympatiemi s cíli Sdružení, zároveň však pod různými záminkami odmítali pozvání, aby se osobně zúčastnili schůze. Potom byla přečtena „Výzva k lidu“. Obsahovala ostrou kritiku vedení války na Východě a vládní krize. Následovalo prohlášení,

„že zdatní mužové každé třídy, zvláště pak buržoazie, mají všechny potřebné předpoklady k tomu, aby převzali vládu“.

Tato neobratná narážka na zvláštní nároky buržoazie byla přijata hlasitým sykotem.

„Hlavním cílem tohoto sdružení,“ říká se dále, „bude zničit monopol aristokracie na vládní moc a místa, který je tak neblahý pro životní zájmy země. K vedlejším cílům patří odstranění tajné diplomacie. Zvláštním posláním společnosti bude obrátit se na všechny voliče Spojeného království a varovat je, aby pozorně sledovali, do jakých rukou svěřili zdroje a svobody země, a zejména aby už nedávali své hlasy nicotným představitelům aristokracie a bohatství a jejich kreaturám.“

Potom se ujal slova pan Beales a v obšírném projevu se přimlouval za první návrh:

„Nebezpečný stav veřejných záležitostí a skutečnost, že zřejmě není naděje na jakékoli zlepšení, dokud trvá nynější oligarchický systém, který uzurpuje funkce vlády, monopolizuje místa a privilegia a přivádí zemi do hanby a neštěstí, si vynucují, aby se lid sjednotil a skoncoval se starým systémem... Proto je třeba vytvořit společnost s názvem Národní a ústavní sdružení.“

Pan Nicholay, jedna z hvězd Marylebonu, tento návrh podpořil. Stejně tak Apsley Pellatt, člen parlamentu:

„Lid se pustí do díla vládní reformy s rozhodností, rozvahou, vytrvalosti a odhodlaností Cromwellových Ironsides^{^[a]}. Angličtí voliči by měli plnou možnost napravit jakýkoli zlořád, kdyby se rozhodli poslat do parlamentu zdarma čestné muže; nemohou však nikdy očekávat, že budou čestně zastupováni, jestliže muž, jako je lord Ebrington, se dostane do parlamentu za Marylebone jen proto, že zaplatil 5000 liber št., zatímco jeho nešťastný soupeř si mohl ušetřit 3000 liber št.“

Nyní vystoupil pan Murrough, člen parlamentu, ale pro značný odpor musel ustoupit Georgu Harrissonovi (dělník a chartista z Nottinghamu).

„Toto hnutí,“ řekl Harrisson, „je pokusem buržoazie uchopit vládu do svých rukou, rozdělit si místa a penze a vytvořit horší oligarchii, než je nynější.“

Poté přečetl pozměňovací návrh, v němž označil jak pozemkovou šlechtu, tak i peněžní aristokracii za stejné nepřátele lidu a prohlásil, že jediným prostředkem k obrodě národa je zavedení Lidové charty s jejími pěti body: všeobecné volební právo, tajné hlasování kuličkami, stejné volební obvody, roční parlamenty, zrušení majetkového censu.

Ernest Jones (vůdce chartistů, původem z aristokratické rodiny) tento pozměňovací návrh podporovala poznamenal mimo jiné:

„Lid by byl sám proti sobě, kdyby podporoval toto hnutí buržoazie, které jí má pomoci uchvátit moc a místa. Na tribuně je nepochybně mnoho lidí, kteří by se rádi stali ministerskými předsedy“ (projevy souhlasu), „mnoho těch, kteří se honí za místy in partibus^{^[b]}“ (projevy souhlasu). „Lid však nesmí uzavírat spojenectví s Brighty, Cobdeny a peněžními zájmy. Nikoli pozemková aristokracie, nýbrž peněžní zájmy se postavily proti humánnímu továrnímu zákonu, zamítly návrh zákona proti stoppage of wages (srážkám z nominální mzdy), znemožnily přijetí dobrého zákona o sdružování, a právě tyto peněžní a tovární zájmy se snaží potlačit a ponížit lid. Pokud jde o něho, je kdykoli ochoten připojit se k hnutí, jehož cílem je zlomit vliv vévody z Devonshiru a dalších, ale nehodlá to udělat proto, aby byli na jejich místo postaveni vévodové továrního prachu a lordové vřeten.“ (Výkřiky souhlasu a smích.) „Říkalo se, že dělnické hnutí, že chartismus je mrtev. Prohlašuji zde pánům buržoazním reformátorům, že dělnická třída je tak živá, aby zabila jakékoli hnutí. Nedovolí buržoazii ani se pohnout, jestliže se nerozhodne pojmout do svého nového programu Lidovou chartu a jejích pět bodů. Ať se buržoazie nemýlí — se starými podvody už nepochodí.“

Po další krátké diskusi se předseda za značného pobouření pokusil zbavit pozměňovacího návrhu prohlášením, že to není žádný pozměňovací návrh, ale byl nucen své rozhodnutí změnit. Pozměňovací návrh byl předložen a přijat většinou hlasů v poměru přinejmenším 10 ku 1. Účastníci schůze projevovali hlučně svůj souhlas a mávali klobouky. Předseda oznámil, že pozměňovací návrh byl přijat, a za hlasitého smíchu prohlásil, že se stejně jako předtím domnívá, že většina přítomných je pro založení „Ústavního a národního sdružení“. Budou proto pokračovat v jeho organizování a později se znovu obrátí k veřejnosti — naznačil přitom, i když zastřeně, že příště budou, aby se zabránilo opozici, připuštěny jen osoby, které budou mít členské průkazy. Chartisté, v nejlepší náladě, poctili předsedu tím, že mu odhlasovali poděkování, a schůze se rozešla.

Nelze popřít, že logika byla na straně chartistů, dokonce i z hlediska otevřeně vyhlášených zásad Sdružení. Sdružení chce svrhnout oligarchii tím, že se odvolá od vlády k parlamentu. Co je to však vláda? Výtvor parlamentní většiny. Nebo chce svrhnout parlament tím, že se odvolá k voličům? Co je to však parlament? Svobodně zvolený reprezentant voličů. Zbývá tudíž jen jedno — rozšířit okruh voličů. Odmítají-li jej rozšířit přijetím Lidové charty, aby zahrnoval všechen lid, přiznávají tím, že se snaží nahradit starou aristokracii aristokracií novou. Rádi by mluvili s nynější oligarchií jménem lidu; zároveň však chtějí zabránit, aby se objevil skutečně sám lid, když jej volají.

Napsal K. Marx 20. března 1855
Otištěno v „Neue Oder-Zeitung“,
čís. 141 z 24.března 1855

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — tj. Cromwellovy „železné“ jízdy. (Pozn. red.)

b — dosud neexistujícími. (Pozn. red.)

109 Zpráva o této schůzi, na níž vystoupil Ernest Jones, byla otištěna v listeéh „Morning Post“ z 19. března a „Peopleʼs Paper“ z 24. března 1855.