K vládní krizi

Karel Marx

K vládní krizi

Londýn 2. února. Včera večer, když Palmerston oficiálně oznámil demisi vlády, Dolní sněmovna se znovu odročila.

V Horní sněmovně pronesl lord Aberdeen pohřební řeč nad vládou „všech talentů“. Postavil se prý proti Roebuckovu návrhu nikoli proto, že by se jeho vláda bála vyšetřování, nýbrž proto, že návrh je v rozporu s ústavou. Aberdeen se však nepokoušel toto své tvrzení historicky ilustrovat, jako to udělal jeho přítel Sidney Herbert, který se sněmovny otázal, zda se nechystá napodobovat francouzské direktorium (vytvořené roku 1795), jež vyslalo své komisaře, aby zatkli Dumourieze — jak známo, vydal Dumouriez roku 1793 tyto komisaře Rakousku.^{^[35]} Projevům takové učenosti se skotský thane^{^[a]} vyhýbá. Jeho vláda, ujišťuje nás, by jmenováním vyšetřovacího výboru mohla jen získat. Jde ještě dále. Předjímá výsledek vyšetřování a pronáší chvalořeč na sebe sama a své kolegy, nejdříve na ministra války, potom na kancléře pokladu, potom na ministra námořnictva^{^[b]} a konečně na ministra zahraničních věcí. Každý na svém místě byl veliký, každý byl talent. Pokud jde o vojenské postavení Anglie, situace armády na Krymu je sice svízelná, ale Bonaparte vyložil Evropě, že francouzská armáda má 581 000 mužů; mimoto nařídil nové odvody 140 000 mužů. Sardinie dala lordu Raglanovi k dispozici 15 000 výborných vojáků. Kdyby snad mírová jednání ve Vídni ztroskotala, bude prý mít Anglie zajištěnu pomoc velké vojenské mocnosti s armádou 500 000 mužů.

Skotský thane netrpí rozhodně stejnou vadou jako známý ekonom a historik Sismondi, který podle svých vlastních slov viděl jedním okem všechno černě. Aberdeen vidí oběma očima růžově. Tak v této chvíli objevuje ve všech oblastech Anglie kvetoucí blahobyt, zatímco obchodníci, továrníci a dělníci předstírají, že trpí velkou obchodní krizí. Z atické soli, kterou u skotského thana velebil už lord Byron^{^[36]}, sype tuto špetku na svého odpůrce lorda Derbyho:

„Vážení lordové! Země nyní potřebuje silnou vládu. Není na mně, abych tu říkal, jak ji vytvořit. Kolující pověsti s jistotou tvrdí, že Její Veličenstvo dalo lordu Derbymu příkaz, aby sestavil vládu. Protože však vidím lorda Derbyho na jeho místě, soudím, že tomu tak není a že se pověsti mýlí.“

Aby bylo možno porozumět celé atické jemnosti tohoto prohlášení, je nutno uvést odpověď lorda Derbyho:

„Urozený hrabě Aberdeen podceňuje pramen, z něhož má svou zprávu. Nikoli kolující pověsti, nýbrž on sám“ (Derby) „informoval, dříve než se odebral do Sněmovny lordů, Aberdeena osobně o návrhu, který mu královna učinila. Kolující pověsti, pro něž urozený hrabě pokládal za možné, že on“ (Derby) „se sešel s Jejím Veličenstvem, jsou tedy jen řečnický obrat, jehož urozený hrabě použil v důsledku své obvyklé úzkostlivosti, aby se uvaroval přehánění a nestranně vyložil každou podrobnost svého sporu.“

Při této příležitosti Derby také prohlásil, že nynější stav stran a současná situace v Dolní sněmovně mu nedovolily, aby se podjal úkolu sestavit novou vládu.

Prohlášení ministra války vévody z Newcastlu a jeho vylíčení vztahů uvnitř „svorné rodiny“ odvrátily pozornost posluchačstva Horní sněmovny a urozených pairů samých nejen od armády na Krymu, nýbrž i od vládní krize. Výklad lorda Johna Russella v Dolní sněmovně, říká vévoda z Newcastlu, jej nutí, aby se vyjádřil o svém osobním postavení ve svržené vládě. To, co o tom řekl Russell, není ani úplné, ani pravdivé. Russell vylíčil věc tak, jako by při oddělení ministerstva války od ministerstva pro kolonie jen nerad vyhověl „naléhavému přání“ Newcastlovu, když souhlasil, aby se vévoda stal ministrem války. Když se ministerská rada usnesla na tomto oddělení, on (Newcastle) naopak prohlásil: „Pokud jde o mou osobu, jsem ochoten převzít kterýkoli z obou resortů, anebo také žádný.“ Nevzpomíná si, že by kdy Russell vyslovil přání svěřit ministerstvo války lordu Palmerstonovi, dobře si však vzpomíná, že je jednou chtěl Russell převzít sám. Jeho (Newcastla) nikdy ani nenapadlo, aby mu stál v cestě. Převzal ministerstvo války s plným vědomím, že v případě úspěchu mu zásluhy připsány nebudou, kdežto v případě neúspěchu padne všechna vina na něho. Považoval však za svou povinnost nevyhýbat se tomuto nevděčnému úřadu plnému nebezpečí a obtíží. Někteří to nazývali „domýšlivostí“ a lord Russell to ušlechtile protektorským tónem nazval „zdravou ctižádostí“. Lord Russell záměrně zatajil před Dolní sněmovnou toto místo z Aberdeenova dopisu urozenému lordovi:

„Sdělil jsem obsah Vašeho dopisu vévodovi z Newcastlu a Sidneymu Herbertovi. Jak se dalo očekávat, oba na mne energicky naléhali, aby pokud jde o jejich úřady, byly učiněny takové kroky, které budou uznány za nejprospěšnější veřejnému zájmu.“

On (Newcastle) při té příležitosti ještě Aberdeenovi řekl:

„Nedávejte lordu Russellovi záminku k odchodu z vlády. Neodporujte jeho přání odstranit mě z úřadu. Jednejte se mnou tak, jak to vyžaduje veřejný zájem.

Lord John Russell poukazoval v Dolní sněmovně tajemně na chyby, o nichž psal v dopise Aberdeenovi. Střežil se však příslušná místa dopisu přečíst. První se týká toho, že 97. pluk nebyl poslán z Atén na Krym; ministr zahraničních věcí prý prohlásil, že odvolání anglických vojsk z Atén je nepřípustné a nebezpečné. Pokud jde o druhou chybu, že opomněl vyslat 3000 nováčků, protestoval lord Raglan proti tomu, aby mu byli posíláni další tak mladí a neukáznění vojáci. Kromě toho nebyly tehdy k dispozici vůbec žádné dopravní lodě. Tyto dvě takzvané chyby jsou také všechno, co dokázal vymyslit Russell, který se svými kolegy odpočíval v lázních, zatímco on (Newcastle) po celý rok 1854 vytrval na svém místě a v potu tváře pracoval. Ostatně jemu samému Russell 8. října o těchto „chybách“ nakonec napsal: „Učinil jste všechno, co bylo možno udělat, a já s plnou důvěrou očekávám úspěch.“

Aberdeen předložil ostatně Russellův návrh na personální změny celému kabinetu. Tento návrh byl jednohlasně zamítnut. On (Newcastle) vystoupil 13. prosince v Horní sněmovně s obšírným projevem na obranu své správy; 16. prosince oznámil Russell Aberdeenovi, že změnil svůj názor, a ustoupil od svého přání, aby byly provedeny personální změny. Opatření a návrhy na reformu vojenské správy Russell nikdy nepředložil, s výjimkou dvou případů. Tři dny před jeho demisí a Roebuckovým návrhem zasedala ministerská rada. Russell navrhl, aby porady náčelníků všech vojenských odborů, které se od nějaké doby konaly v kanceláři ministra války, dostaly formální a oficiální charakter. Jeho návrh byl přijat. Krátce nato Russell poslal písemný návrh, který kromě novinky ministerskou radou již schválené obsahoval jen dva body: 1. vytvořit nejvyšší úřad v čele s ministrem války, který by převzal zbrojní správu a kontroloval celou civilní správu armády; 2. přibrat do tohoto nejvyššího úřadu kromě dosavadních náčelníků vojenských odborů ještě dva vyšší důstojníky. Russell prohlásil v Dolní sněmovně, že měl všechny důvody k tomu, aby se domníval, že jeho „písemné návrhy“ budou zamítnuty. To nebylo správné. První návrh byl vévodou z Newcastlu přijat; druhý návrh byl zamítnut, mimo jiné proto, že „generální intendant“, jehož chtěl Russell přibrat, je už léta mytickou osobou, v anglické armádě už neexistuje. Russell tudíž nikdy nepředložil návrh, který by nebyl přijat. Ostatně on (Newcastle) již 23. ledna sdělil hraběti Aberdeenovi, že ať už parlament rozhodne jakkoli — pro nebo proti vládě — on z vlády odejde. Nechtěl prý jen, aby se zdálo, že utekl dříve, než parlament vynesl svůj rozsudek.

Lord John Russell, jehož celý život, jak říká starý Cobbett, byl jen řadou „falešných záminek k životu“, skonal teď, jak ukazuje Newcastlova řeč, rovněž pod falešnou záminkou.

Napsal K. Marx 2. února 1855
Otištěno v „Neue Oder-Zeitung“,
čís. 59 z 5. února 1855

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — nižší skotský šlechtic. (Pozn. red.)

b — tj. prvního lorda admirality. (Pozn. red.)

35 Marx zde ironicky naráží na Herbertovo matení historických faktů. Herbert přisoudil direktoriu, vytvořenému roku 1795, činy spadající do roku 1793. 2. dubna 1793, za války revoluční Francie proti koalici evropských mocností, byli do štábu vrchního velitele severní armády generála Dumouricze vysláni komisaři Konventu a ministr války s rozkazem, aby se Dumouriez dostavil před Konvent k výslechu, protože byl obviněn ze zrady revoluce. Dumouriez odmítl Konventu poslušnost, zatkl komisaře a ministra války a vydal je Rakušanům. Brzy nato přešel Dumouriez otevřeně na stranu Rakouska.

36 Marx má zřejmě na mysli Byronovu satiru „Angličtí pěvci a skotští kritikové“ („English Bards and Scotch Reviewers“), která vyšla roku 1809.