Ruská branná moc

Bedřich Engels

Ruská branná moc

Můžeme Johna Bulla a Jacques Bonhomma^{^[297]} chvíli klidně nechat, aby se radovali ze svého „slavného vítězství“ na Almě a těšili se na pád Sevastopolu. Válka na Dunaji a na Krymu, třebaže se spojencům a celému táboru evropského měšťáckého liberalismu zdá tak důležitá, nemá pro Rusko valný význam. Výsledek této války naprosto nemůže otřást těžištěm této země, kdežto pro spojence by porážka na Krymu a nucený ústup znamenaly ochromení pozemních operací na značně dlouhou dobu a morální ránu, ze které by se vzpamatovali jen s krajním vypětím všech sil.

V poslední době se nám dostaly do rukou některé spolehlivé zprávy o rozdělení a o posledních pohybech ruských sil; bude dobře je shrnout, abychom viděli, jak poměrně málo ruských sil bylo zatím nasazeno a co sc dá od zbývajících ještě očekávat.

Jak známo, skládá se ruská armáda přibližně z těchto částí:

I. HLAVNÍ ARMÁDA V POLI

2 elitní sbory — garda a granátníci — mající 76 praporů, 92 eskadron a 228 děl,
6 řadových sborů, skládajících se ze 300 praporů, 192 eskadron a 672 děl,
3 jezdecké sbory se 176 eskadronami a 96 děly.
Celkem 376 praporů, 460 eskadron, 996 děl.

II. ZVLÁŠTNÍ SBORY

Finský sbor o 12 praporech.
Orenburský sbor o 10 praporech.
Sibiřský sbor o 15 praporech.
Kavkazský sbor o 55 praporech, 10 eskadronách, 180 dělech.
Kavkazský záložní sbor s 36 prapory a 2 eskadronami.
Sbor kavkazské linie, 47 praporů.
Celkem 175 praporů, 12 eskadron, 180 děl.

III. KOZÁCI A JINÉ NEPRAVIDELNÉ VOJSKO

Asi 700 eskadron, 32 praporů a 224 děl.

IV. ZÁLOHY

1. Asi 50 praporů vnitřní stráže, kromě invalidů a 77 trestních rot.
2. Zálohy hlavní armády Čili 4., 5. a 6. prapor každého pluku gardy a granátníků a 5. a 6. prapor každého řadového pluku, tj. po třech praporech pro 24 pluků a po dvou praporech pro 72 pluků, celkem 216 praporů.

Poněvadž všechny tyto zálohy byly už povolány a plně zorganizovány, takže se z posledních vyhlášených odvodů 300 000 mužů už začaly formovat 7. a 8. prapor každého pluku, lze uvedených 216 praporů připočítat do celkového počtu, který by tak činil 726 praporů, 472 eskadrony pravidelného a 700 eskadron nepravidelného jezdectva a hodně přes 1000 děl. Protože o organizaci záloh u jezdectva a dělostřelectva je za hranicemi Ruska málo známo, nejsou v celkovém počtu zahrnuty.

Naštěstí vypadá tento souhrn hrozivěji, než jaký ve skutečnosti je. Abychom zjistili počet vojska, kterého může Rusko skutečně použít pro válku v Evropě, musíme z celkového počtu odečíst Sibiřský sbor, vnitřní stráž a přinejmenším polovinu kozáků; zbude pak asi 650 praporů, 472 eskadrony pravidelného a 350 eskadron nepravidelného jezdectva a asi 1200 děl. Toto vojsko má, počítáme-li velmi málo, 520 000 mužů pěchoty, 62 000 jezdectva a 30 000 kozáků, tj. dohromady něco víc než 600 000 vojáků, roztažených na dlouhé čáře od Kaspického moře k Černému, Baltskému a Bílému moři.

Od počátku války s Tureckem byly proti spojencům na jižní hranici říše postupně nasazeny tyto ruské jednotky:

1) 3., 4. a 5. řadový sbor s částí svých záloh, z nichž je však většina ještě na pochodu.
2) Všechny tři kavkazské sbory.
3) Dvě divize (dvě třetiny) 1. řadového sboru, bez záloh.
4) Část 3. jezdeckého sboru (dragounů) na Krymu.

To je celkem asi 240 000 mužů před zahájením tažení; nyní se však tyto síly zmenšily a činí nejvýš 184 000 mužů, z nichž se může počítat 84 000 na besarabskou armádu, 54 000 je jich na Krymu nebo na pochodu tam a 46 000 na Kavkaze.

Na Baltském moři bylo koncem srpna:

Ve Finsku, zálohy 6. sboru	16 800 mužů
Finský sbor	12 000 "
Garda a její zálohy	66 800 "
Část granátnického sboru v Revelu	10 000 "
———————————————————————————————————
Celkem	105 600 mužů

V Polsku nebo na cestě do Polska bylo:

Zbývající část granátníků a jejich záloha	55 000 mužů
1. a 2. sbor a jejich zálohy	120 000 "
Kozáci a jezdectvo různých sborů	30 000 "
Různé zálohy	25 000 "
———————————————————————————————————
Celkem	230 000 mužů

Sečteme-li všechny tyto síly, dostaneme přibližně 575 000 mužů, což spolu s Orenburským sborem (v Astrachani), zálohami jezdeckého sboru a oddíly v Bílém moři a na jiných místech dává celkový souhrn, který jsme uvedli předtím. Z vojska v Polsku bylo okolo 30 000 na pochodu, asi 20 000 tvořilo posádku Varšavy, na 100 000 obsadilo pravý břeh Visly v bývalém Království polském a asi 80 000 zůstalo jako záloha na Volyni a v Podolí, na Bugu a Dněstru. Hlavní část ruské armády včetně elitních gardových a granátnických pluků byla tedy soustředěna na čáře Petrohrad-Chotin, čili podél západních hranic říše. Ukázalo se však, že to nejsou nejdůležitější postavení. Granátníci, které vystřídala jedna gardová divize, opustili Revel a táhli do Polska spolu s dvěma dalšími gardovými divizemi, které měly po čtyřech praporech na pluk, takže v Petrohradě zůstaly pouze 5. a 6. prapory každého pluku. Tak vzrostla západní armáda na víc než 270 000 mužů a v současné době se k ní přesunuje větší část tří záložních jezdeckých sborů, které se ještě vůbec nezúčastnily bojů. Tím se zvýší stav západní armády asi na 300 000 mužů.

Nyní se postavení vojsk změnilo. 100 000 vojáků, kteří obsadili jihovýchodní část Království polského, překročilo Vislu a zaujalo postavení podél rakouských hranic. 80 000 mužů postoupilo z Volyně do Polska a vytvořili souvislou linii podél polských hranic. Garda a granátníci zaujímají střední postavení v týlu a připojí se k nim možná i jezdecké sbory, jakmile dorazí. Na zimu se mohou vyšetřit další jednotky z oblasti zamrzlého Baltského moře. Noví odvedenci, z nichž budou u různých pluků vytvořeny sedmé a osmé prapory, tj. nové prapory — celkem 192 prapory (130 000 až 140 000 mužů) — budou v květnu už natolik vycvičeni, že budou moci nastoupit na místo baltských oddílů.

Je tedy nepochybné, že Mikuláše celkem málo znepokojuje, co se děje na jihu jeho říše, dokud je s to soustředit víc než 300 000 mužů ve skvělém strategickém postavení v Polsku. A to je skutečně skvělé postavení. Zařezává se jako klín mezi Prusko a Rakousko, obchvacuje obě tyto země a přitom je chráněno nejmohutnějšími prostředky pro odpor, jaké mohou poskytnout válečné umění a příroda. Napoleon znal vojenskou důležitost tohoto území uzavřeného Vislou a jejími přítoky. Proto si je vybral za svou operační základnu při tažení roku 1807, dokud nedobyl Gdaňsk. Nikdy však nepamatoval na to, aby je opevnil, a na to po ústupu roku 1812 těžce doplatil. Rusové udělali — zvláště po roce 1831 — to, co jejich předchůdci opomenuli. Modlin (Novo-Georgijevsk), Varšava, Ivangorod a Brest Litevsk tvoří pevnostní soustavu, která je pro své strategické možnosti silnější než kterákoli jiná na světě. Tato soustava dává poražené armádě možnost čelit dvakrát silnějšímu nepříteli tak dlouho, dokud má co jíst. A odříznout celou zemi od všech spojů, to je věc, o kterou se dosud nikdo nepokusil. Celý tento složitý systém pevností, praví jeden německý vojenský spisovatel, který tuto zemi dobře zná, svědčí spíše o ofenzívním než defenzívním duchu. Není projektován ani tak k tomu, aby hájil území, na kterém stojí, jako spíše k tomu, aby byl základnou k útokům na západ.

A přesto existují lidé, kteří věří, že Mikuláš bude žebronit o mír, padne-li Sevastopol! Vždyť Rusko ještě nevyneslo ani třetinu svých trumfů a kolos, pro něhož byly Sevastopol a loďstvo pouhou hračkou, dočasnou ztrátu této pevnosti a loďstva ani nepocítí. Rusko ví velmi dobře, že jeho rozhodující akce se neodehrají na mořských pobřežích nebo v oblastech ležících na dosah vyloděných vojsk, nýbrž naopak daleko v hloubi kontinentu, kde je možné nasadit do boje velké armády, soustředěné na jedno místo, a není třeba plýtvat silami na neplodnou obranu pobřeží proti nepříteli, který pokaždé zmizí. I kdyby Rusko ztratilo Krym, Kavkaz, Finsko, Petrohrad a všechna podobná okrajová území, dokud zůstane nedotčen jeho trup, jehož srdcem je Moskva a jehož pravou rukou je opevněné Polsko, nemusí ustoupit ani o krok.

Můžeme směle říci, že hlavní vojenské akce roku 1854 jsou jen nepatrné předehry k bitvám národů, které se zapíší do letopisů roku 1855. Teprve až vystoupí na scénu hlavní ruská západní armáda a rakouská armáda, ať už bok po boku nebo proti sobě, teprve pak uvidíme skutečnou válku velkého stylu, něco jako byly velké napoleonské války. A možná že tyto bitvy budou jen předehrou k dalším ještě úpornějším, ještě rozhodnějším bitvám, k bitvám evropských národů proti evropským despotům, kteří zatím vítězí a cítí se bezpcčni.

Napsal B. Engels 16. října 1854
Otištěno jako úvodník v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4223 z 31. října 1854

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

297 John Bull a Jacques Bonhoname jsou ironické přezdívky pro anglického měšťáka a francouzského sedláka; Engels tu míní anglické a francouzské maloměšťácké vrstvy.