Karel Marx
Revoluční Španělsko
I
Revoluce ve Španělsku se nyní zřejmě stala trvalým stavem, takže — jak nám sděluje náš londýnský dopisovatel — zámožné a konzervativní vrstvy se začaly vystěhovávat a hledat bezpečné útočiště ve Francii. A není se co divit; vždyť ve Španělsku se nikdy nevžila poslední francouzská móda, tak rozšířená v roce 1848 — začít a skončit revoluci za tři dny. Španělsko je v tomto ohledu houževnatější a vytrvalejší. Nejkratší lhůta, na kterou se omezuje, jsou, jak se zdá, tři roky, ovšem někdy se tu revoluční cyklus protahuje i na devčt let. Tak první španělská revoluce v tomto století trvala od roku 1808 do roku 1814, druhá od roku 1820 do roku 1823 a třetí od roku 1834 do roku 1843. Jak dlouho potrvá nynější revoluce nebo jak skončí, to nemůže předpovědět ani nejprozíravější politik; můžeme však směle říci, že nikde jinde v Evropě, dokonce ani ne v Turecku a v ruské válce, se neodehrává pro toho, kdo bedlivě sleduje události, něco tak nesmírně zajímavého jako právě teď ve Španělsku.
Vzpoury a povstání mají ve Španělsku stejně dlouhou tradici jako moc dvorních oblíbenců, proti níž obvykle propukají. Tak se v první polovině 15. století vzbouřila šlechta proti králi Juanovi II. a jeho milci donu Alvarovi de Luna. Ještě vážnější nepokoje propukly v 15. století proti králi Jindřichovi IV. a vůdci jeho kamarily donu Juanovi de Pacheco, markýzi de Villena. V 17. století roztrhal lisabonský lid na kusy Vasconcellose, tohoto Sartoria španělského místodržícího v Portugalsku, a stejný úděl postihl v Zaragoze Santa Colomu, oblíbence Filipa IV. Koncem téhož století, za vlády Karla II., povstal madridský lid proti královnině kamarile, kterou tvořili hraběnka de Berlepsch a hrabata Oropesa a Melgar; ti totiž uvalili na všechny potraviny dovážené do hlavního města tíživou daň, o jejíž výtěžek se pak dělili. Lid tehdy přitáhl ke královskému paláci, donutil krále, aby vyšel na balkón a královninu kamarilu veřejně odsoudil. Dav pak táhl k palácům hrabat Oropesy a Melgara, vyplenil je a podpálil; jejich majitelů se však nezmocnil, neboť těm se podařilo uprchnout, i když za cenu věčného vyhnanství. Příčinou bouří a povstání v 15. století byla věrolomná smlouva, kterou oblíbenec Jindřicha IV., markýz de Villena, uzavřel s francouzským králem Ludvíkem XI. a podle níž mu měla být postoupena Katalánie. Za tři sta let nato vyvolala fontainebleauská smlouva — kterou uzavřel 27. října 1807 oblíbenec Karla IV. a královnin milec don Manuel Godoy, „kníže míru“, s Bonapartem o rozdělení Portugalska a o vstupu francouzské armády na španělské území — povstání madridského lidu proti Godoyovi; Karel IV. byl nucen vzdát se trůnu, na který vstoupil jeho syn Ferdinand VII., francouzská armáda vtáhla do Španělska, a tak došlo k válce za nezávislost. Španělská válka za nezávislost začala tedy lidovým povstáním proti kamarile, reprezentované tehdy donem Manuelem Godoy, podobně jako občanská válka v 15. století začala bouřemi proti kamarile, reprezentované tehdy markýzem de Villena. A stejně tak i revoluce z roku 1854 začala povstáním proti kamarile, reprezentované hrabětem San Luisem.
Přestože takto stále znovu propukala povstání, nedošlo ve Španělsku až do tohoto století k závažné revoluci, nepočítáme-li ovšem válku Svaté junty[239] za vlády Karla I. čili Karla V., jak mu říkají Němci. Přímým podnětem — jako obvykle — byla i tentokrát zvůle kliky, která pod záštitou místodržícího kardinála Hadriána, Vláma, přiváděla kastilský lid k zoufalství svou nestoudnou hrabivostí, prodávala veřejné hodnosti těm, kdo byli ochotni dát nejvíc, a otevřeně kupčila se soudními rozsudky. Odpor proti vlámské kamarile byl jen vnější stránkou hnutí. V jádře tu šlo o obranu středověkých španělských svobod proti útokům novodobého absolutismu.
Titulní list jednoho z Marxových sešitů s výpisky z dějin Španělska[240]
Když byla spojením Aragonie, Kastilie a Granady za Ferdinanda Katolického a Isabely I. vytvořena materiální základna španělské monarchie, pokusil se Karel I. přeměnit tuto dosud feudální monarchii v absolutní. Zároveň zaútočil na oba pilíře španělské svobody, na kortesy a ayuntamientos[241]; kortesy byly obměnou někdejších gotských concilií[a], ayuntamientos trvaly téměř nepřetržitě od římských dob a měly jeden společný rys s římskými municipii — spojení zásady dědičnosti a volitelnosti. Pokud jde o městskou samosprávu, můžeme jistou obdobu tehdejšího zřízení španělských měst najít ve městech italských, provensálských, severogalských, britských a v některých městech německých. Ale ani francouzské generální stavy, ani středověké britské parlamenty se nedají srovnávat se španělskými kortesy. Při vytváření španělského království vznikly neobyčejně příznivé podmínky pro omezení královské moci. Jednak byly za dlouholetých bojů s Araby jednotlivé části poloostrova dobyty zpět v různou dobu, a tak vznikala samostatná království. Za těchto bojů se rodily lidové zákony a zvyky. Protože tato území byla postupně dobyta zpět hlavně zásluhou šlechty, její moc neobyčejně sílila, zatímco královská moc slábla. Zároveň vzrůstala vnitrozemská města a osady, protože obyvatelé se museli usazovat pohromadě v opevněných místech, kde se cítili bezpeční proti neustálým vpádům Maurů. Protože Špančlsko je poloostrov a protože stále udržovalo styky s Provencí a s Itálií, vyrostla na španělském pobřeží vzkvétající obchodní a námořní střediska. Již ve 14. století tvořila města nejsilnější stranu v kortesech, kde kromě zástupců měst zasedali zástupci duchovenstva a šlechty. Je třeba připomenout i toto: v důsledku toho, že panství Maurů bylo svrháváno postupně a za úporných bojů trvajících téměř osm set let, mělo Španělsko, když bylo úplně osvobozeno, zcela jiný ráz než tehdejší Evropa; v době, kdy v Evropě už přišla doba renesance, udržovaly se na severu Španělska mravy a zvyky Gótů a Vandalů a na jihu Arabů.
Když se Karel I. vrátil z Německa, kde byl korunován na císaře, sešly se ve Valladolidu kortesy, aby přijaly královu přísahu na staré zákony a vložily mu na hlavu korunu.[242] Karel odmítl dostavit se před kortesy a poslal k nim své zmocněnce s požadavkem, aby kortesy složily přísahu poddanské věrnosti jim. Kortesy odmítly vpustit tyto zmocněnce na své zasedání a vzkázaly králi, nedostaví-li se a nesloží-li přísahu na španělské zákony, že nebude nikdy uznán za španělského krále. Nato Karel povolil; dostavil se před kortesy a velmi nevrle — jak to líčí dějepisci — složil přísahu. Kortesy mu tehdy řekly: „Uvědomte si, seňore, že král je jen placeným služebníkem národa.“ Tak začalo nepřátelství mezi Karlem I. a městy. V důsledku králových intrik propukla v Kastilii celá řada vzpour, byla vytvořena ávilská Svatá junta a spojená města svolala zasedání kortesů do Tordesillasu, odkud byl 20. října 1520 králi zaslán „protest proti zlořádům“; král na to odpověděl tím, že všechny poslance shromážděné v Tordesillasu zbavil osobních práv. Občanská válka se už nedala odvrátit; vzbouření měšťané (komunéři) se chopili zbraní; jejich vojsko vedené Padillou dobylo pevnost Torrelobaton, ale nakonec bylo 23. dubna 1521 rozdrceno přesilou v bitvě u Villalaru. Hlavní „spiklenci“ byli sťati, a když se jejich hlavy skutálely s popravčích špalků, přestaly ve Španělsku existovat staré svobody.
Růstu absolutní moci napomáhaly různé okolnosti. Sílu provincií podlamovala jejich nejednotnost; ale hlavně dovedl Karel využívat prudkého třídního antagonismu mezi šlechtou a měšťany k oslabování obou těchto tříd. Zmínili jsme se už o tom, že od 14. století měla města velký vliv v kortesech a že za Ferdinanda Katolického bylo vytvořeno Svaté bratrstvo (Santa Hermandad)[243], které se stalo mocným nástrojem v rukou měst proti kastilské šlechtě, která města obviňovala, že oklešťují její starobylé výsady a soudní pravomoc. Proto šlechta tak horlivě pomáhala Karlu I., když se pokoušel potlačit Svatou juntu. Když zlomil její ozbrojený odpor, pustil se do oklešťování výsad městské samosprávy; města ztratila mnoho obyvatelstva, tím rychle upadalo jejich bohatství i význam a brzy ztratila i vliv v kortesech. Nato se Karel obrátil proti šlechtě, která mu pomáhala potlačovat městské svobody a která sama měla dosud značný politický význam. Když roku 1539 propukla vzpoura v armádě, protože vojáci nedostávali žold, byl král nucen svolat kortesy, aby si s jejich svolením opatřil peníze. Kortesy, rozhořčené tím, že dříve povolených peněz bylo zneužito na akce cizí španělským zájmům, odmítly povolit další částky. Karel se rozzuřil a kortesy rozehnal; a když se šlechta stále dovolávala své výsady neplatit daně, prohlásil, že ti, kdo se domáhají tohoto práva, nemají právo zasedat v kortesech, a tak je z kortesů vyhnal. To byla pro kortesy smrtelná rána; od té doby se jejich zasedání scvrklo na pouhou dvorní ceremonii. Třetí složka starých kortesů, duchovenstvo, se už za Ferdinanda Katolického postavilo pod korouhev inkvizice a jeho zájmy se už dávno neztotožňovaly se zájmy feudálního Španělska. Naopak, inkvizice přetavila církev v nejpádnější zbraň absolutismu.
Po skončení vlády Karla I. nastal politický a sociální úpadek Španělska provázený všemi příznaky ostudného a vleklého zahnívání, připomínajícími nejhorší doby turecké říše; za vlády tohoto císaře byly pohřbeny starobylé svobody, i když v nádherné hrobce. Byla to doba, kdy Vasco Núñez Balboa vztyčil kastilský prapor na březích Darienského zálivu, Cortés v Mexiku a Pizarro v Peru, kdy v Evropě naprosto převládal španělský vliv a kdy žhavou obraznost obyvatel Iberie[b] okouzlovaly vidiny eldoráda, rytířských dobrodružství a světové říše. Tehdy se španělská svoboda vytratila za třeskotu zbraní, zmizela pod přívalem zlata a v děsivé záři autodafé[c].
Jak si ale potom máme vysvětlit ten neobvyklý jev, že po téměř třech stoletích vlády habsburské dynastie, po níž přišla bourbonská dynastie — a každá z nich byla dost silná, aby zdeptala lid — se ve Španělsku dosud do jisté míry udržují městské výsady? Že v zemi, která byla první z feudálních států, kde se vytvořila absolutní monarchie v nejryzejší podobě, že právě v této zemi nikdy nezapustila kořeny centralizace? Odpověď na to je nasnadě. Velké monarchie vznikaly všude v 16. století, tedy v době, kdy svářící se feudální třídy, — šlechta a měšťané — upadaly. V ostatních velkých evropských státech vystupuje však absolutní monarchie jako civilizující středisko, jako sjednocovatelka společnosti. Tam byla kadlubem, v němž se mísily a zpracovávaly různé elementy společnosti, až byla města s to vyměnit středověkou místní nezávislost a svrchovanost za panství buržoazie vůbec a za celkovou moc občanské společnosti. Ve Španělsku naproti tomu šlechta sice upadala, ale neztrácela přitom své nejnenáviděnější výsady, zatímco města ztrácela svou středověkou moc, aniž stoupal jejich význam jakožto novověkých měst.
Od dob nastolení absolutní monarchie španělská města živořila a neustále upadala. Nebudeme se tu zabývat politickými nebo ekonomickými příčinami úpadku španělského obchodu, průmyslu, mořeplavby a zemědělství. Pro náš účel postačí, jestliže si tento fakt připomeneme. Když začal upadat obchodní a průmyslový život ve městech, ochabovala i všechna vnitřní směna, obyvatelstvo různých provincií přicházelo méně do styku, nikdo se nestaral o komunikační prostředky a silnice pozvolna pustly. Tak se místní život ve Španělsku, nezávislost španělských provincií a obcí, různá úroveň společenského vývoje, která původně souvisela se zeměpisnou strukturou Španělska a vytvořila se v průběhu dějin tím, že se jednotlivé provincie samy osvobodily z maurské nadvlády a vytvořily malé nezávislé státy — to všechno se teď definitivně upevnilo a ustálilo v důsledku hospodářského převratu, který vysušil zdroje národní aktivity. A tak absolutní monarchie, třebaže ve Španělsku narazila na materiál už svou povahou nevhodný pro centralizaci, udělala ještě sama, co mohla, aby zabránila vzniku společných zájmů na základě dělby práce v národním měřítku a mnohotvárnosti vnitřní směny — jediné to základny, na níž lze vytvořit jednotný správní systém a společné zákonodárství. Proto absolutní monarchie ve Španělsku, i když se na první pohled podobá ostatním evropským absolutním monarchiím, patří spíš do kategorie asijských vládních forem. Španělsko — podobně jako Turecko — zůstávalo shlukem špatně spravovaných republik s nominálním suverénem v čele. V jednotlivých provinciích se despotismus projevoval různě, podle toho, jak který místodržící či guvernér svévolně vykládal zákony platné v celé zemi; ale přes všechen svůj despotismus nebránila vláda provinciím, aby neměly různé své zákony a obyčeje, různou měnu, vojenské prapory různých barev a vlastní daňový systém. Orientální despotismus potlačuje totiž obecní samosprávu jen tehdy, když stojí v cestě jeho přímým zájmům, ale velmi ochotně nechává tyto instituce existovat, dokud na ně může převalovat svou povinnost něco dělat a dokud ho zbavují námahy, kterou by musel vynakládat na řádnou správu.
Tak se stalo, že Napoleon, který stejně jako všichni jeho současníci považoval Španělsko za mrtvolu, z níž už vyprchal všechen život, byl nemile překvapen, když se ukázalo, že španělský stát je sice mrtvý, ale španělská společnost je plná života a každá její částečka je nabita odbojnou silou. Po uzavření fontainebleauské smlouvy vtáhlo jeho vojsko do Madridu; přilákal královskou rodinu k rozhovorům do Bayonne, přiměl Karla IV., aby odvolal svou abdikaci a aby mu pak postoupil své državy; Ferdinanda VII. donutil hrozbami k obdobnému prohlášení. Když pak Karla IV., jeho královskou choť a „knížete míru“ poslal do Compiègne, Ferdinanda VII. a jeho bratry uvěznil na zámku ve Valençay, dosadil na španělský trůn svého bratra Josefa, svolal do Bayonne španělskou juntu a nadiktoval jí jednu ze svých už připravených ústav.[244] Neviděl ve španělském království nic živého kromě žalostného královského rodu, který vsadil bezpečně za mříže, a tak byl přesvědčen, že má Španělsko pevně ve svých rukou. Ale za několik dní po tom, co provedl svůj coup de main[d], dostal zprávu o madridském povstání. Murat sice toto povstání udusil, neboť dal postřílet asi 1000 lidí; ale když se zpráva o tomto masakru roznesla, vypuklo povstání v Asturii a brzy nato v celém království. Připomínáme, že podnět k tomuto prvnímu spontánnímu pozdvižení vyšel z lidu, kdežto „lepší“ třídy se klidně podřídily cizáckému jhu.
Tak se Španělsko připravilo na svou pozdější revoluční dráhu a vrhlo se do bojů, příznačných pro jeho vývoj v tomto století. Fakta a vlivy, které jsme tu stručně vylíčili, podnes ovlivňují osud Španělska i všechny činy španělského lidu. Vylíčili jsme je proto, že je nutné je znát, má-li být správně zhodnocena nejen nynější krize, ale všechno, co Španělsko vykonalo a zažilo od dob napoleonské uzurpace, za období téměř padesáti let — období různých tragických událostí a hrdinského úsilí — které je věru jednou z nejdojemnějších a nejpoučnějších kapitol celých moderních dějin.[245]
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)
a — rad. (Pozn. red.)
b — starověký latinský název pro území dnešního Španělska. (Pozn. čes. red.)
c — hranice, na kterých inkvizice upalovala odsouzence. (Pozn. čes. red.)
d — smělý kousek. (Pozn. red.)
239 Válka Svaté junty (1520—1522) — povstání kastilských měšťanů (comuneros, komunérů) proti absolutismu Karla I. Zpočátku to byl vlastně boj za zachování feudálních výsad měst, od roku 1521, kdy se na něm začala podílet městská chudina a část rolnictva, nabylo povstání protifeudálního rázu. Svatá junta povstaleckých měst byla vytvořena v červenci 1520 v Ávile, v září pak byla nucena přemístit své středisko do Tordesillasu a v listopadu do Valladolidu, kam byly svolány kortesy; jejich zasedání se zúčastnili zástupci desíti měst.
240 Na titulním listě jednoho Marxova sešitu s výpisky o Španělsku je jeho rukopisem nadepsán seznam části literatury, kterou pročetl. Uvádíme tento seznam v originále a v českém překladu:
(Campomanes. Jovellanos)
London. 1854. May. June. July.
1. Parish (H. H.) Diplomatic History of the Monarchy of Greece. London. 1838.
2. Thierry, (A.) Essai sur lʼhistoire de la formation et du progrès du Tiers Etat. 2nd ed. 2 vol. Paris 1853.
3. Una Plumada sobre la Indole y Tendencia de la Revolución en España. Madrid. 1846.
4. Révolution dʼEspagne. Examen critigue. 1820—36. Paris. 1836.
5. The Crisis of Spain. 2nd edit. London. 1823.
6. Revelations on Spain in 1845. 2 vol. London. 1845.
7. Señor de Marliani, Historia Politica de la España Moderna. Barselona. 1849.
8. Principe. Espartero, su Passado etc. Madrid. 1848.
(Campornanes, Jovellanos)
Londýn 1854, květen, červen, červenec
1. Parish (H. H.) Dějiny diplomacie v řecké monarchii. Londýn 1838.
2. Thierry, (A.) Dějiny vzniku a vývoje třetího stavu. 2. vyd., 2 svazky, Paříž 1853.
3. Poznámky o charakteru a tendenci revoluce ve Španělsku, Madrid 1846.
4. Revoluce ve Španělsku. Kritický rozbor, 1820—1836, Paříž 1836.
5. Krize ve Španělsku, 2. vyd., Londýn 1823.
6. Pravda o Španělsku z roku 1845, 2 svazky, Londýn 1845.
7. Señor de Marliani, Politické dějiny novodobého Španělska, Barcelona 1849.
8. Príncipe. Espartero, jeho minulost atd. Madrid 1848.
241 Ayuntamientos — orgány místní samosprávy ve Španělsku; sehrály významnou politickou úlohu v období reconquisty, tj. boje za osvobození Španělska od arabské nadvlády (8.—l5. století). Když bylo v 16. století potlačeno povstání komunérů (comuneros) (viz poznámku [239]), byly ayuntamientos v podstatě zlikvidovány. Obnovení ayuntamientos bylo jedním z demokratických požadavků buržoazních revolucí na počátku 19. století. Dočasně byly ayuntamientos obnoveny ústavou z roku 1812 a usnesením kortesů v roce 1820.
242 Jde o kastilské kortesy, které zasedaly ve Valladolidu v lednu až únoru 1518. Tyto kortesy měly potvrdit Karla jako krále Kastilie, přísahat mu věrnost a přijmout od něho přísahu o dodržování fueros (viz poznámku [267]).
Marx tu má chybu: kortesy se sešly ještě před tím, než byl Karel zvolen za císaře (1519) a než odjel do Německa na korunovaci (1520).
243 Svaté bratrstvo čili Santa Hermandad — svaz španělských měst, vytvořený koncem 15. století králem, který se snažil využít měšťanstva v boji proti velkým feudálům za zájmy absolutismu. Od poloviny 16. století vykonávaly ozbrojené síly Svatého bratrstva policejní funkce.
244 Ústava, kterou Napoleon I. připravil pro Španělsko, byla přijata na shromáždění zástupců španělské šlechty ve francouzském městě Bayonne (bayonnské kortesy) v červenci 1808. Tato ústava dávala králi (Josefu Bonapartovi) téměř neomezenou moc. Měl jmenovat zástupce španělské šlechty do senátu, který měl být zřízen, a asi polovinu poslanců kortesů. Podle ústavy se zavádělo veřejné soudní řízení, zakazovalo se mučení a rušily se vnitřní celní hranice. Jediným státním náboženstvím smělo být katolické náboženství. Po přijetí bayonnské ústavy, která upevňovala panství Bonapartů ve Španělsku, zesílil osvobozenecký boj španělského lidu proti francouzským okupantům a došlo k novému rozmachu buržoazní revoluce (1808—1814). Za této revoluce vypracovaly cádizské revoluční kortesy v roce 1812 buržoazně liberální ústavu (viz poznámku [191]).
245 Následuje věta, kterou připsala redakce „New-York Daily Tribune“: „Doufejme, že to, co španělský lid nyní připisuje ke svým análům, nebude ani nedůstojné, ani neprospěšné jak pro něj, tak pro celý svět.“ (Viz Marxův dopis Engelsovi z 10. listopadu 1854.)