Karel Marx a Bedřich Engels
Nudná válka
Už téměř dvanáct měsíců uplynulo od té doby, co se malému tureckému sboru v síle dvou praporů podařilo u Tutrakanu proti Oltenitse překročit Dunaj, zakopat se tam, a když jej napadli Rusové, odrazit je v krátkém, ale velmi prudkém boji, který dostal — protože to byla první srážka v této válce — hrdý název bitva u Oltenitsy. Turci zde stáli proti Rusům sami. Neměli za sebou v záloze žádné anglické nebo francouzské jednotky, ani nemohli čekat podporu spojeneckých flotil. Přesto se udrželi na valašské straně řeky u Oltenitsy dva týdny a u Calafatu po celou zimu.
Mezitím Anglie a Francie vyhlásily Rusku válku a byl vykonán nejeden hrdinský čin, i když leckdy poněkud pochybné povahy. Teď je tu černomořská flotila, baltská flotila a už skoro stotisícová anglo-francouzská armáda, které mají Turkům pomáhat a odpoutávat od nich pozornost nepřítele. Jenže výsledkem není nic jiného než opakování oltenitské epizody sice ve větším měřítku, ale s ještě menším úspěchem než loni.
Rusové obléhali Silistru. Počínali si přitom nesmyslně, ale statečně. Sklízeli den co den, noc co noc jednu porážku za druhou, a to ne proto, že by nepřítel lépe ovládal válečné umění, nebo že tam byli dva angličtí důstojníci, kapitán Butler a poručík Nasmyth, kteří podle „Times“ zachránili Silistru. Byli poraženi nevědomostí Turků, která byla tak velká, že ani nevěděli, kdy už ta či ona pevnůstka nebo val jsou dále nehájitelné, a tvrdošíjně bránili každou píď země, každou krtinu, kterou se nepřítel pokoušel dobýt. Rusové byli kromě toho poraženi tupostí vlastních generálů, zimnicí a cholerou a konečně morálním činitelem — armáda spojenců ohrožovala totiž jejich levé křídlo, a rakouská armáda jejich pravé křídlo. Když začala válka, poukazovali jsme na to, že Rusové nikdy nedovedli vést pravidelné obléhání, a špatné řízení silistrijských operací potvrzuje, že se tomu dosud nenaučili. A tak tedy byli poraženi, museli s ohromnou ostudou odtáhnout a nezbylo jim než zastavit obléhání nedokonalé pevnosti v nejpříhodnější roční době, přestože posádka nedostala odnikud žádné posily. Něco takového se stane jednou za sto let. A ať už Rusové podniknou na podzim cokoli, toto tažení pro ně je a zůstane ostudně prohráno.
Nyní si však všimněme rubu mince. Silistra je volná. Rusové se stahují na levý břeh Dunaje. Připravují se dokonce k vyklizení Dobrudže a postupně je provádějí. Hiršova a Macin byly rozbořeny. Zdá se, že si Rusové vyhlédli řeku Seret jako linii, na níž hodlají bránit ne snad dobyté, nýbrž vlastní území. Starý mazaný Chorvat Ömer paša, který „při plnění svých povinností“ umí jako každý jiný držet jazyk za zuby nebo lhát, vysílá současně dva sbory, jeden do Dobrudže, druhý do Ruščuku, a váže tak najednou obě ruská křídla. Jistěže by se v současné době daly provést daleko lepší manévry, ale starý Ömer zřejmě zná Turky a spojence lépe než my. Z ryze vojenského hlediska by bylo nejsprávnější napadnout přes Dobrudžu nebo přes Calaraši nepřátelské komunikace; ale po tom všem, co jsme viděli, nemůžeme Ömerovi vytýkat ani to, že promeškal vhodnou příležitost. Víme, že jeho vojsko je velmi špatně vybaveno — nemá skoro ani to nejnutnější — a proto nemůže provádět rychlé přesuny, kterými by se vzdálilo příliš daleko od své základny nebo by se jimi otvíraly nové operační linie. Takové pohyby mají rozhodující účinek, jen když je provádí dostatečně silné vojsko, ale armáda, která žije z ruky do úst a která táhne vyprahlou zemí, si je nemůže dovolit. Víme, že Ömer paša ve Varně úpěnlivě prosil o pomoc spojenecké generály, kteří tehdy stáli se 75 000 skvělých vojáků jen čtyři denní pochody od Dunaje. Ale ani Saint-Arnaud, ani Raglan neuznali za vhodné pustit se tam, kde by se mohli střetnout s nepřítelem. A tak nemohl Ömer udělat víc, než udělal. Poslal 25 000 mužů do Dobrudže a se zbytkem armády táhl do Ruščuku. Zde jeho jednotky postupovaly z ostrova na ostrov, až se dostaly přes Dunaj. Pak náhle vyrazily vlevo, vzaly z týlu Giurgiu a donutily Rusy, aby toto město vyklidili. Příštího dne se Rusové stáhli na výšiny severně od Giurgiu, kde je Turci napadli. Došlo ke krvavé bitvě, která je významná tím, kolika anglickým důstojníkům se tu s nebývalým úspěchem podařilo dosáhnout té cti, že byli zastřeleni mezi prvními. Každý dostal svou kulku, ale bez užitku pro kohokoli, protože by bylo pošetilé myslet si, že pohled na to, jak jsou stříleni britští důstojníci, může rozohnit turecké vojáky k neporazitelnosti. Zkrátka a dobře, Rusové, kteří tu měli pouze předvoj — brigádu složenou ze dvou pluků, Kolyvaňského a Tomského — byli poraženi a Turci se pevně uchytili na valašském břehu Dunaje. Začali místo ihned opevňovat, a poněvadž s sebou měli anglické zákopníky a i sami si jako u Calafatu počínali skvěle, vybudovali tu nesporně hrozivé postavení. Jenomže až sem směli jít, ale ani o krok dál. Týž rakouský císař, který si osm měsíců tak horlivě hrál na nestranného, nyní najednou zasáhl. Vždyť přece knížectví mu byla slíbena jako zásobárna pro vojsko, a on na tom trvá. Co tam mají Turci co pohledávat? Ať se klidí zpátky do Bulharska. A už letí z Cařihradu rozkaz, aby se turecké jednotky stáhly z levého břehu a aby vydaly „celý ten kousek země“ milosrdenství rakouských vojáků. Diplomacie je mocnější než strategie. Ať už to dopadne jakkoli, Rakousko chce chránit své hranice tím, že obsadí ještě nějaký ten yard země za nimi; a tomuto důležitému cíli musí ustoupit i nezbytné požadavky války. Není ostatně Ömer paša rakouský zběh? A Rakousko nikdy nezapomíná. Zhatilo jeho vítězný vzestup v Černé Hoře a nyní se hra opakuje, aby dalo odrodilci pocítit, že nepřestal být poddaným své zákonné vrchnosti.
Pouštět se do rozboru vojenských podrobností nemá v daném stadiu tažení žádný smysl. Jednotlivé akce jsou po taktické stránce málo zajímavé, protože to jsou prosté, přímé čelní útoky; pohyby vojska se na obou stranách řídí spíše diplomatickými než vojenskými zřeteli. S největší pravděpodobností skončí tažení bez jakékoli větší akce, neboť na Dunaji není nic připraveno k velké ofenzívě, a pokud jde o dobývání Sevastopolu, o kterém se tolik píše, bude se s ním asi tak dlouho otálet, až bude roční doba natolik pokročilá, že bude nutné odložit je na příští rok.
Zdálo by se, že pohled na tuto věčně nevyřešenou východní otázku musel vyléčit všechny stoupence konzervativních názorů v Evropě. Už šedesát let se celá Evropa marně snaží urovnat tento nicotný spor. Francie, Anglie a Rusko se nakonec pro něj dostaly do skutečné války. Vedou tuto válku půl roku, ale zatím se vlastně ještě ani neutkaly, leda nedopatřením nebo v tak nepatrném rozsahu, že to nestojí za řeč. A tak tu tedy stojí ve Varně osmdesát až devadesát tisíc anglických a francouzských vojáků, kterým velí bývalý vojenský tajemník starého Wellingtona[a] a francouzský maršál[b] (jenž ovšem své největší hrdinské činy zaznamenal v londýnských zastavárnách); Francouzi se tu potloukají s rukama v kapsách a Angličané jim v tom vydatně pomáhají; a protože jim tento druh činnosti nepřipadá právě nejčestnější, připluly do rejdy v Balčiku flotily, aby na ně dohlédly a přesvědčily se, která z obou armád se dovede těšit z tohoto dolce far niente[c] s větší důstojností. A třebaže spojenci dosud neudělali nic než to, že spotřebovali zásoby, na které spoléhalo turecké vojsko, a že se minulé dva měsíce den ze dne potloukali po Varně, nejsou dosud připraveni k boji. Byli by přišli osvobodit Silistru z obležení tak někdy v půli května příštího roku, kdyby to ještě bylo zapotřebí. Toto vojsko, které dobylo Alžírsko a učilo se válečné teorii a praxi na jednom z dosud nejobtížnějších bojišť,[197] tito vojáci, kteří bojovali proti sikhům na písčitých březích Indu a proti Kafrům v trnitých křovinách jižní Afriky,[198] v zemích, které jsou daleko divočejší než Bulharsko, stojí tu bezmocní a zbyteční a nezmohou nic v zemi, odkud se dokonce vyváží obilí!
Avšak jestliže se spojenci nemají čím chlubit, Rusové na tom nejsou o nic lépe. Měli spoustu času se připravit. Dělali také, co mohli, protože od počátku věděli, s jakým odporem se setkají. A přesto, co dokázali? Nic. Nevzali Turkům ani píď sporného území, o něž usilovali; nedokázali dobýt Calafat a neporazili Turky ani v jediné srážce. A jsou to přece tíž Rusové, kteří pod Minichem a Suvorovem dobyli pobřeží Černého moře od Donu až k Dněstru. Ale Šilděr není Minich a Paskevič není Suvorov, a třebaže ruský voják snese víc ran holí než kterýkoli jiný, ztratí odhodlání jako každý jiný, když musí stále jen ustupovat.
Fakt je, že konzervativní Evropa — Evropa „pořádku, vlastnictví, rodiny a náboženství“, Evropa monarchů, feudálních pánů a kapitalistů, ať už je jejich vzájemný poměr v různých zemích jakýkoli — ukazuje zase jednou svou naprostou nemohoucnost. Budiž, Evropa je sice shnilá, ale válka by byla přece musela vyburcovat zdravé živly, byla by musela probudit nějaké skryté síly, a při dvou stech padesáti miliónech lidí by se bylo určitě muselo najít tolik kuráže, aby vzplál alespoň řádný boj, v němž by si obě strany mohly dobýt tolik slávy, kolik jí síla a důmysl mohou získat třeba i na bitevním poli. Ale kdepak. Nejen buržoazní Anglie a bonapartovská Francie nejsou schopny vést pořádnou, odhodlanou a tvrdou válku; ani Rusko, ta evropská země, která je nejméně nakažena „bezbožnou a změkčující civilizací“, nic takového nedokáže. Turci jsou výborní v náhlých akcích při ofenzívě a v tvrdošíjném odporu při obraně, ale na velké kombinované manévry mohutných armád se zřejmě nehodí. A tak jsou všichni odsouzeni do jisté míry k bezmocnosti; vzájemně si přiznávají svou slabost, a jak se zdá, nic lepšího jeden od druhého neočekávají. S nynějšími vládami může být tato východní válka vedena třicet let a stále ještě nemusí skončit.
Zatímco oficiální kruhy celé Evropy takto demonstrují svou neschopnost, v jihozápadní části této pevniny propuká hnutí, které nečekaně ukazuje, že existují ještě jiné, aktivnější síly, než jsou oficiální. Nehledě na skutečný charakter španělského povstání a na to, jak povstání samo dopadne, dá se s jistotou říci alespoň tolik, že pro budoucí revoluci bude tím, čím bylo švýcarské a italské hnutí z roku 1847 pro revoluci z roku 1848.[199] Toto povstání má dva závažné rysy. Předně armáda, která od roku 1849 fakticky v Evropě vládne, se vnitřně rozštěpila a vzdala se svého poslání udržovat pořádek, aby v opozici k vládě prosadila svůj vlastní názor. Kázeň naučila armádu uvědomovat si svou moc, a tato moc rozleptala její kázeň. Za druhé, jsme svědky úspěšného boje na barikádách. Kdekoli se po červnu 1848[200] objevily barikády, nebyly dosud nikdy nic platné. Zdálo se, že barikády jako forma odporu obyvatelstva velkých měst proti armádě jsou neúčinné. Tento předsudek nynípadl. Viděli jsme opět vítězné, nedobytné barikády. Kouzlo je zlomeno. Rýsuje se nová revoluční éra a je charakteristické, že zatímco vojsko oficiální Evropy se ukazuje k nepotřebě ve skutečné válce, poráží je v téže době vzbouřené městské obyvatelstvo.
Napsali K. Marx a B. Engels 29. července—l. srpna 1854
Otištěno jako úvodník v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4159 ze 17. srpna 1854Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — tj. Raglan. (Pozn. red.)
b — tj. Saint-Arnaud. (Pozn. red.)
c — sladké zahálky. (Pozn. red.)
197 Jde o dobyvačné války, které vedli francouzští kolonizátoři ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století v Alžírsku, aby si tuto zemi podrobili. Francouzský vpád do Alžírska vyvolal dlouhý a úporný odpor arabského obyvatelstva. Francouzi vedli válku s nevídanou krutostí. Roku 1847 bylo dobytí Alžírska v podstatě dokončeno, ale boj alžírského lidu za nezávislost pokračoval dál.
198 Sikhové byli v 16. století příslušníci náboženské sekty v Paňdžábu. Jejich učení o rovnosti se stalo ideologií boje rolníků proti indickým feudálům a afghánským dobyvatelům, který se rozpoutal koncem 17. století. Později se mezi sikhy vytvořila skupina feudálů, jejíž představitelé stáli v čele sikhského státu, k němuž počátkem 19. století patřil celý Paňdžáb a několik sousedních oblastí. Roku 1845 využili angličtí kolonizátoři zrádných živlů mezi sikhskou šlechtou, vyprovokovali se sikhy konflikt a dosáhli toho, že se sikhský stát roku 1846 stal vazalským knížectvím. Roku 1848 sikhové povstali, ale byli roku 1849 definitivně porobeni. Dobytím Paňdžábu byla dovršena přeměna celé Indie v anglickou kolonii.
Od roku 1811 vedla Anglie s přestávkami dobyvačné tzv. „kaferské války“ v Kapsku proti kmenům Kosa (souhrnným názvem Kafři, který se vžil v 19. století, se nepřesně označují kmeny v jihovýchodní Africe). Podle mírové smlouvy z roku 1853 musely kmeny Kosa odstoupit část svého území Angličanům.
199 Míní se tu hnutí z roku 1847 ve Švýcarsku a v Itálii, která byla předzvěstí evropské revoluce z let 1848—1849. Viz Engelsův článek „Hnutí roku 1847“ (Marx-Engels, Spisy 4).
200 Autoři mají na mysli hrdinné povstání pařížského proletariátu 23.—26. června 1848, krutě potlačené francouzskou buržoazií. Porážka červnového povstání byla signálem k nástupu kontrarevoluce v ostatních evropských zemích.