Marxistický internetový archiv - Česká sekceBedřich Engels
Válka na Dunaji
Jak jsme už konstatovali, ústup Turků od Oltenitsy se zdá nasvědčovat tomu, že skončila první etapa turecko-ruské války;[405] přinejmenším byla zřejmě tímto ústupem zakončena první, výrazná řada akcí, zahájená překročením Dunaje u Calafatu, a nyní bude vystřídána buď klidným přezimováním, nebo prováděním nových plánů, které ještě nebyly vypracovány. Zdá se, že je teď vhodná chvíle, abychom si udělali přehled o celém dosavadním tažení, a to tím spíše, že právě došly oficiální i neoficiální zprávy o jediné důležité bojové akci na Dunaji — o ruském útoku na turecké předmostí u Oltenitsy.
28. října překročili Turci Dunaj u Vidinu a obsadili Calafat. Při obsazování tohoto bodu nenarazili téměř na odpor, kromě potyček průzkumných oddílů; když se totiž Rusové chystali soustředit u Craiovy síly, které měly být nasazeny do útoku na Calafat, byli znepokojeni zprávami o dalším a nebezpečnějším postupu Turků, kteří 2. listopadu překročili Dunaj u Oltenitsy a vážně odtud ohrožovali ruské spoje. Zároveň provedli Turci klamné a podružné útoky na celé linii Dunaje od Vidinu k Oltenitse; buď však tyto útoky zastihly Rusy dobře připravené, nebo nebyly podniknuty s dostatečnou silou, ale nepřítel nebyl oklamán a nedopustil se žádné závažné chyby.
Vojska u Calafatu proto nebyla nikým znepokojována a postupně dostávala posily, které, jak se tvrdí, vzrostly až na přibližně 24 000 mužů. Protože však tyto jednotky ani nepostoupily, ani nebyly zatlačeny, můžeme je prozatím ponechat mimo rámec našich úvah.
Překročení Dunaje u Oltenitsy bylo provedeno podle zprávy Ömera paši takto: Oltenitsa je vesnice ležící blízko soutoku Ardžiše a Dunaje. Proti ústí Ardžiše je na Dunaji ostrov; na jižním břehu Dunaje je vesnice a pevnost Tutrakan; břeh je tu příkrý, tyčí se 600 či 700 stop[a] nad řekou a pevnost je vybudována na samém temeni této výšiny. Děla v Tutrakanu mohou proto poskytnout velmi účinnou podporu jakémukoli sboru, který by v tomto bodě překračoval řeku. 1. listopadu se Turci přepravili na ostrov a přes noc tam vybudovali důkladné zákopy. 2. listopadu se přepravili z tohoto ostrova na valašský břeh, východně od Ardžiše. Na valašskou stranu přepluly v člunech dva prapory se 100 jezdci a dvěma děly; několik dělových výstřelů z Tutrakanu vyhnalo ruské přední stráže z budovy lazaretu nedaleko břehu a tato budova, jíž se Turci okamžitě zmocnili, jim byla velmi užitečná. Masívní stavba s klenutými místnostmi měla všechny potřebné vlastnosti, aby mohla být téměř bez jakýchkoli dalších úprav přeměněna v reduit[a], který je při budování polních opevnění tak potřebný. Hned nato začali Turci kopat zákopy od Ardžiše k Dunaji; tím bylo neustále zaměstnáno na 400 mužů; hatě a proutěné pásy byly připraveny předem. Ze všech zpráv, které dostáváme, můžeme vyvodit jen to, že tyto zákopy tvořily nepřetržitou linii odřezávající úplně jakýkoli přístup od ruských pozic k místu, kde se Turci vysadili. Opevnění s nepřetržitou zákopovou linií bylo již dávno všeobecně odsouzeno a prohlášeno za neúčinné. Ale zvláštní poslání těchto zákopů při opevnění předmostí, skutečnost, že tu byl pohotově skvělý reduit, nedostatek ženistů v turecké armádě a jiné okolnosti, typické pro tureckou armádu, to všechno možná nakonec způsobilo, že bylo pro Turky výhodnější použít tohoto zastaralého způsobu. Na Ardžiši nalezli Turci několik člunů a ihned jich použili spolu s těmi, které měli už dříve, k vybudování mostu přes Dunaj. Všechny tyto práce byly téměř skončeny ráno 4. listopadu.
Turci tedy měli u Oltenitsy na levém břehu Dunaje jen předmostí; turecká armáda řeku nepřekročila ani tehdy, ani později. Měla však na levém břehu bezpečné nástupiště, kterého mohla použít, jakmile by se v Tutrakanu soustředily dostatečné síly. Kromě toho měli Turci možnost zmocnit se jak levého, tak pravého břehu Ardžiše a navíc byly všechny jejich akce v blízkosti řeky chráněny deseti těžkými děly v pevnosti na vrcholu Tutrakanu, která dostřelila alespoň půl míle za předmostí, neboť byla umístěna vysoko a řeka byla v tomto místě úzká.
Předmostí bylo obsazeno třemi řadovými prapory (2400 mužů), dvěma gardovými rotami (160 mužů), dvěma rotami střelců (200 mužů), 100 jezdci a skupinou dělostřelců, kteří obsluhovali 12 těžkých děl umístěných v budově lazaretu. Pravé křídlo zákopů bylo kryto podélnou a boční palbou děl z Tutrakanu, která kromě toho mohla postřelovat celou rovinu před středem předmostí. Levé křídlo, opírající se o řeku Ardžiš, bylo kryto z boku baterií na ostrově, ale část tohoto úseku byla hustě porostlá křovinami, v nichž by se mohli Rusové za postupu dobře skrývat.
Když Rusové 4. listopadu zaútočili na turecké linie, měli podle Ömera paši 20 praporů, 4 pluky jezdectva a 32 děl, celkem asi 24 000 mužů. Byli, jak se zdá, rozmístěni takto: 12 praporů a 14 děl proti středu předmostí; 2 prapory a 2 děla v lese nalevo (podle Rusů napravo) od řeky Ardžiš, 6 praporů en échélon[c] se čtyřmi děly proti tureckému pravému křídlu; směrem k Dunaji byla jejich linie prodloužena a z boku chráněna jezdectvem. Po střelbě ruských děl, která trvala nějakou dobu, utvořil útočnou kolonu nejprve střed ruské sestavy, pak následovala obě křídla; potom se dělostřelectvo, které nejprve střílelo na vzdálenost asi 1200 yardů[d] od předních náspů turecké linie, přiblížilo na účinný dostřel kartáčové palby (600— 700 yardů) a útočné kolony rychle pronikaly kupředu. Jak se dalo předvídat, kolona na ruském levém křídle (nejblíže Dunaji) byla rozprášena dělostřelbou z Tutrakanu, střední kolonu potkal velmi brzy stejný osud, pravá kolona (u Ardžiše) byla rozbita palbou z ostrova a byla pravděpodobně vůbec příliš slabá, aby mohla něco dokázat. Útok byl jednou či dvakrát opakován, ale ne už tak jednotně jako při první zteči, a pak toho Rusové nechali. Došli vždy odvážně až k samému přednímu okraji zákopů (což nelze brát příliš doslovně), ale střelba Turků byla tak drtivá, že byli rozbiti dřív, než mohli přejít k boji muže proti muži.
V průběhu boje poslal Ömer paša přes řeku prapor pravidelného vojska jako zálohu. Počet Turků, kteří se zúčastnili boje, lze tedy odhadovat na 3600 mužů pěchoty se 44 těžkými děly.
Síly Rusů nelze zjistit tak snadno. Zatímco Ömer paša mluví o dvaceti praporech, dva britští důstojníci z jeho tábora se shodují na tom, že se boje skutečně zúčastnilo pouze asi 8000 mužů. Tato dvě tvrzení si přímo neodporují. Bojová sestava Rusů mohla mít asi 20 praporů. A přesto pro povahu terénu a pro podceňování protivníka nemusela být skutečná síla útočících kolon nikdy větší než 8 praporů najednou; o jedné okolnosti se britští důstojníci nezmiňují, avšak Ömer pašaji ve své zprávě uvádí: že totiž Rusové měli dostatek záloh. Za každého nového útoku šel v čele čerstvý prapor, zařazený k tomu účelu ze zálohy. Kromě toho každá řádka zpráv dvou „gardových důstojníků Jejího Veličenstva“ nese pečeť oné nepodložené a ignorantské sebejistoty, která je příznačná pro subalterní důstojníky privilegovaných jednotek ve všech armádách.
Vcelku se tedy domníváme, že hlášení Ömera paši je věrohodné. Celé akce se mohlo zúčastnit 18 nebo 20 ruských praporů, z nichž 10 či 12 bylo postupně nasazeno do boje, třebaže počet těch, kdo v určitou dobu postupovali současně a neúspěšně k tureckým okopům, nemusel přesahovat 6000—8000. Rovněž ztráty Rusů, které činily nejméně 1500 až 2000 mužů, svědčí o tom, jaký počet asi nasadili. Nakonec byli odraženi, zanechali v rukou Turků 500 pušek, mnoho vojenského materiálu, střeliva, 800 mrtvých a raněných a ústup byl zčásti nespořádaný.
Posuzujeme-li taktiku obou stran v tomto boji, s překvapením shledáme, že Rusové se dopustili hrubé chyby a po zásluze za to utrpěli těžkou porážku. Projevili takové podceňování protivníka, jaké se vyskytne jen málokdy. Měli útočit na velmi silné linie s pevným reduitem, chráněným z boku 10 těžkými děly na ostrově, v dostřelu 22 děl z Tutrakanu, která ovládala i terén před pozicemi — celkem měli proti sobě 44 nebo alespoň 38 děl, všechna či téměř všechna těžká. Každý důstojník dnes ví, že při útoku na polní opevnění je třeba především vlastním dělostřelectvem umlčet protivníkova děla a baterie, které by mohly osádku opevnění podporovat, co možná nejdůkladněji rozbít předprsně, palisády a jiné obranné stavby, pak postoupit se svými bateriemi ještě blíž k nepřátelským opevněním, zasypat náspy nepřetržitou kartáčovou palbou, a teprve pak je konečně možné odvážit se vyslat útočné kolony proti polozničeným opevněním a jejich demoralizovaným obráncům. Aby se to všechno dalo provést, je třeba mít rozhodnou převahu v počtu a ráži děl. Oč se však pokoušejí Rusové? Jak je vidět, chtějí vzít ztečí předmostí chráněné dělostřelectvem, které má převahu v počtu i v ráži a ještě větší převahu v dělostřeleckém výcviku, po krátkém ostřelování z 12 dvanáctiliberních a z 20 šestiliberních děl! Ruské ostřelování lze považovat za pouhou formalitu, za jakýsi projev zdvořilosti vůči Turkům, protože vážný smysl mít nemohlo; a jestliže, jak shodně udávají všechny zprávy, ruské baterie postoupily k předmostí až na 650 yardů, pak je div, že se nikdo nezmiňuje o počtu zničených děl. Naproti tomu si zasluhuje uznání statečnost ruských vojáků, kteří velmi pravděpodobně byli v ohni poprvé a za tak nepříznivých okolností přece postoupili v krupobití palby až na 50 yardů od tureckých liuií, než byli rozdrceni značnou palebnou převahou protivníka.
Pokud jde o Turky, nemůžeme říci mnoho zvlášť příznivého ani o jejich taktice. Bylo velmi správné, že Ömer paša v době ruského útoku neshromáždil na předmostí víc mužů, než bylo třeba k jeho obraně. Proč však nesoustředil zálohu, zejména jezdeckou, na tutrakanské straně mostu a na ostrově? Proč, jakmile se ukázalo, že Rusové byli odraženi, nezaútočil jezdectvem na poraženého nepřítele? A konečně proč se spokojil s morálním účinkem vítězství a opominul sklidit všechny jeho plody, čímž by byl mohl rozhodnout celé tažení? Dají se najít pouze dvě omluvy: za prvé, že systém souvislé linie polních opevnění znesnadňuje prudkou ofenzívní akci po odražení nepřítele, neboť při nepřetržité linii není dost volného prostoru k náhlému a prudkému výpadu masy vojsk; za druhé, že Ömer paša buď nedůvěřoval schopnosti svých jednotek bojovat v otevřeném poli, anebo neměl k dispozici dost vojáků, aby mohl vítězství využít.
To nás přivádí ke strategickému problému souvisícímu s touto akcí. Kdyby byl měl Ömer paša u Oltenitsy ty jednotky, které nečinně a bez užitku stály u Calafatu, nebyl by jednal rozhodněji? Proč byl útvar o 12 000 mužů se stejně početnou zálohou poslán ke Calafatu, aby ohrožoval onen bod ruských pozic, který byl při eventuálním útoku z celé fronty pro Rusy nejvýhodnější? Jak se stalo, že těchto 24 000 mužů nebylo na místě, kde mohli Turci získat rozhodující úspěch?
To však je jen jedna stránka věci. Dnes je zcela nepochybné, že Rusové koncem října nemohli ve Valašsku shromáždit víc než 50 000 nebo 55 000 bojovníků. Vezmeme-li v úvahu nedostatek silnic, členitý terén, nevyhnutelné rozptýlení jednotek a normální ztráty každé armády v poli, nemohli by Rusové rozhodně shromáždit ani v jediném bodě víc než 30 000 mužů najednou. 40 000 Turků shromážděných v kterémkoli bodě ve Valašsku by je jistě bylo porazilo, a není pochyby o tom, že kdyby to byli Turci zamýšleli a provedli vhodná opatření ve vhodnou dobu, mohli by takové, nebo i dvojnásob početné uskupení shromáždit poměrně snadno. Ale zasahování evropské diplomacie, nerozhodnost dívánu, kolísání turecké politiky vůči Srbsku a jiné podobné okolnosti pravděpodobně způsobily řadu polovičatých opatření, která přivedla Ömera pašu při zahájení válečných akcí do velmi neobvyklé situace. Věděl o slabinách Rusů, sám měl armádu se značnou převahou, toužící po bojích; ale jeho armáda byla rozptýlena na území 350 mil dlouhém a 50 až 100 mil širokém. To nutně ochromovalo všechny jeho operace v první polovině listopadu. Překročení Dunaje u Calafatu, které by jinak bylo nutné označit za chybu, se takto stalo jakousi nutností, neboť Vidin byl přirozeným bodem soustředění asi 20 000 mužů, kteří by zůstali naprosto nečinní, kdyby nepřekročili Dunaj, protože byli příliš vzdáleni od hlavních sil své armády. Překročení Dunaje jim umožnilo alespoň vázat část ruských sil a mělo na Turky příznivý morální účinek.
Překročení Dunaje o Oltenitsy, které bylo zřejmě zamýšleno jako hlavní útok, jehož cílem bylo dobýt Bukurešť a odříznout ústupové cesty Rusům, odlákaným na západ operací u Calafatu, nemělo naprosto žádný účinek, neboť, jak se zdá, Turci neměli pohotově síly nutné pro pochod na Bukurešť. Morální účinek boje u Oltenitsy byl jistě značným přínosem. Ale nečinnost po vítězství, nečinnost, která trvala devět dní a skončila dobrovolným ústupem Turků za Dunaj, když nastalo deštivé počasí — tato nečinnost a ústup nesetřou možná ruměnec vítězství z tváří tureckého vojáka, ale poškozují pověst tureckého generála pravděpodobně víc, než si zaslouží. Ovšem, jestliže se původní chyby dopustil díván, musel nějakou chybu udělat i Ömer paša. Udržet se dvanáct dní na levém břehu Dunaje, mít most a předmostí dost silné k odražení soustředěné síly Rusů, mít za sebou početnou a bojechtivou armádu a nenajít způsob, jak přepravit přes řeku 30 000 nebo 40 000 mužů — to všechno se přece nemohlo stát bez nějakého generálova nedopatření. Rusové mohou být rádi, že se jim podařilo uniknout. Ještě nikdy ruská armáda nevybředla ani z polovičních nesnází s tak malou materiální škodou. Zasloužili si být rozsekáni napadrť, a vyvázli se zdravou kůží. Je velmi nepravděpodobné, že by se ještě někdy znovu dostali do tak svízelné situace.
Napsal B. Engels kolem 2. prosince 1853
Otištěno jako úvodník v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3952 z 16. prosince 1853Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — tj. 200 až 230 m; stopa= 0,3 m. (Pozn. čes. red.)
b — pevnůstka v soustavě polního opevnění. (Pozn. čes. red.)
c — rozčleněných do sledů. (Pozn. red.)
d — anglický yard = 0,91 m. (Pozn. čes. red.)
405 Engels patrně míní svůj článek „Průběh turecké války“, který vyšel v „New-York Daily Tribune“ 7. prosince 1853 (viz zde), ačkoli v tomto článku nebyla zmíněná myšlenka tak zřetelně formulována. Jiný článek obsahující podobnou myšlenku v „Tribune“ v té době nevyšel.