Marxistický internetový archiv - Česká sekceKarel Marx
Lord Palmerston
Článek pátý
Obsah hünkjariskeleské smlouvy byl uveřejněn v „Morning Herald“ z 21. srpna 1833. 24. srpna se dotázal sir Robert Inglis lorda Palmerstona v dolní sněmovně,
„je-li pravda, že mezi Ruskem a Tureckem byla uzavřena útočná a obranná smlouva? Doufám, že urozený lord bude s to před odročením parlamentu předložit sněmovně nejen text smluv, které byly uzavřeny, nýbrž všechny informace, které se týkají vypracování těchto smluv mezi Tureckem a Ruskem.“
Lord Palmerston odpověděl, že
„až bude mít britská vláda spolehlivé informace, že smlouva, o níž se tu mluvilo, skutečně existuje, až bude mít text této smlouvy k dispozici, potom bude na ní, aby rozhodla, jak má zaměřit svou politiku... Nelze mne vinit z toho, že některé listy tu a tam vládu předběhnou.“ (Dolní sněmovna, 24. srpna 1833.)
O sedm měsíců později ujišťoval parlament, že
„bylo naprosto vyloučeno, aby měl už v srpnu oficiální zprávy o hünkjariskeleské smlouvě, která měla být ratifikována v Cařihradě teprve v září“. (Dolní sněmovna, 17. března 1834.)
O smlouvě sice věděl, ale neoficiálně.
„Britská vláda byla překvapena zprávou, že ruská vojska, když opouštěla Bospor, měla už smlouvu v rukou.“ (Projev lorda Palmerstona v dolní sněmovně 1. března 1848.)
Urozený lord však dostal text smlouvy dříve, než byla uzavřena.
„Sotva jej Porta dostala“ (tj. návrh hünkjariskeleské smlouvy), „okamžitě oznámila text britskému vyslanectví v Cařihradě a žádala o ochranu proti Ibráhímu pašovi i proti Mikulášovi. Žádost byhi odmítnuta, ale to nebylo všechno. S ohavnou věrolomností byl tento fakt sdělen ruskému vyslanci. Příštího dne dostala Porta týž opis smlouvy, který předtím předložila britskému vyslanectví, od ruského vyslance zpět s ironickým doporučením, aby ‚si podruhé zvolila lepší důvěrníky‘.“ (Dolní sněmovna, 8. února l848.)[320]
Urozený vikomt však dosáhl všeho, oč usiloval, Na hünkjariskeleskou smlouvu, o jejíž existenci neměl spolehlivé informace, byl dotazován 24. srpna 1833. A 29. srpna se parlament odročil, když se mu v trůnní řeči dostalo chlácholivého ujištění, že
„válečné akce, které porušily mír v Turecku, byly skončeny, a poslanci mohou být ujištěni, že král bude s největší pozorností sledovat všechny události, které by mohly poškodit nynější postavení nebo budoucí nezávislost turecké říše“.
Zde je klíč k pověstným ruským červencovým smlouvám. V červenci byly uzavřeny; v srpnu něco z nich proniklo do tisku a do veřejnosti. Lord Palmerston je interpelován v dolní sněmovně. Neví ovšem o ničem. Parlament je odročen, a když se znovu schází, je už smlouva věcí minulosti, nebo, jako v roce 1841, nabyla už platnosti přes odpor veřejného mínění.
Parlament se odročil 29. srpna 1833 a znovu se sešel 5. února 1834. V období mezi odročením a opětným zahájením zasedání se přihodily dvě události, těsně spolu souvisící. Jednak plulo spojené francouzské a anglické loďstvo k Dardanelám, ukázalo se tam s rozvinutou francouzskou trojbarevnou vlajkou a anglickou národní vlajkou, plulo ke Smyrně a odtamtud se vrátilo na Maltu; jednak byla uzavřena nová smlouva mezi Portou a Ruskem z 29. ledna 1834, petrohradská smlouva[321]. Sotva byla tato smlouva podepsána, bylo spojené loďstvo odvoláno.
Tento společný manévr byl podniknut proto, aby se britskému lidu a Evropě mohlo namluvit, že nepřátelská demonstrace v tureckých vodách a u tureckého pobřeží, namířená proti Portě za to, že uzavřela hünkjariskeleskou smlouvu, donutila Rusko, aby uzavřelo novou smlouvu, petrohradskou. Touto smlouvou se slibovala evakuace podunajských knížectví a snižovala se kontribuce odváděná Tureckem na třetinu stanovené částky; tím byla Porta nesporně zbavena některých závazků, které jí byly vnuceny drinopolskou smlouvou. Ve všech ostatních bodech byla smlouva pouhou ratifikací drinopolské smlouvy, neměla naprosto nic společného s hünkjariskeleskou smlouvou a ani slovem se nezmiňovala o průjezdu Dardanelami. Naopak, úlevy, které přinášela Turecku, byly úplatou za to, že hünkjariskeleská smlouva uzavírala Dardanely pro Evropu.
„Téhož dne, kdy se prováděla demonstrace“ (britského loďstva), „ujišťoval urozený lord ruského vyslance u britského dvora, že tyto společné pohyby eskader nejsou naprosto podnikány s nepřátelskými úmysly vůči Rusku a nemají být považovány za nepřátelskou demonstraci proti Rusku; ve skutečnosti prý neznamenají vůbec nic. Mohu se tu dovolat přímo lorda Ponsonbyho, kolegy urozeného lorda, vyslance v Cařihradě.“ (Projev pana Austeyho v dolní sněmovně 23. února 1848.)
Když byla petrohradská smlouva ratifikována, vyslovil urozený lord uspokojení nad umírněností podmínek, které si Rusko vymínilo.
Když se parlament znovu sešel, objevila se v listě „Globe“, orgánu ministerstva zahraničních věcí, poznámka, v níž se pravilo:
„Petrohradská smlouva je dokladem buď umírněnosti a rozumnosti Ruska, nebo vlivu, jímž na vyšší kruhy v Petrohradě zapůsobila jednota Anglie a Francie a rozhodný společný postup těchto dvou mocností.“ („Globe“, 24. února 1834.)
Tak měla být pozornost veřejnosti odvrácena od hünkjariskeleské smlouvy a zmírněna nevraživost vůči Rusku, vyvolaná touto smlouvou v Evropě.[a]
Třebaže to byl velmi rafinovaný úskok, přece jen se nepovedl. 17. března 1834 předložil pan Sheil návrh, aby
„byly sněmovně předloženy opisy všech smluv mezi Tureckem a Ruskem a veškeré korespondence mezi anglickou, ruskou a tureckou vládou týkající se těchto smluv“.
Urozený lord se proti tomuto návrhu stavěl, seč byl, a podařilo se mu jej zmařit tím, že sněmovnu ujistil, že „mír může být zachován jedině tehdy, bude-li sněmovna vládě důvěřovat“ a předložený návrh zamítne. Ale důvody, jež mu podle jeho tvrzení zabraňovaly předložit dokumenty, byly tak liché a nejapné, že ho sir Robert Peel nazval — ve svém parlamentním jazyce — „velmi nepřesvědčivým debatérem“ a jeho vlastní stoupenec, plukovník Evans, se nemohl zdržet poznámky:
„Projev urozeného lorda se mi zdá nejméně uspokojivý ze všech, které jsem od něho kdy vyslechl.“
Lord Palmerston se snažil přesvědčit sněmovnu, že podle ujišťování Ruska má být hünkjariskeleská smlouva považována za „reciproční“. Že totiž Dardanely mají být uzavřeny pro Anglii, ale v případě války že mají být uzavřeny i pro Rusko. Toto prohlášení bylo naprosto nepravdivé, ale i kdyby bylo pravdivé, byla by tato reciprocita podobná reciprocitě anglo-irské, neboť by všechny výhody poskytovala jedné straně. Pro Rusko není průjezd Dardanelami prostředkem k veplutí do Černého moře, nýbrž naopak k vyplutí.
Protože nebyl s to vyvrátit tvrzení pana Sheila, že „důsledky hünkjariskeleské smlouvy jsou stejné, jako kdyby Porta byla postoupila Dardanely Rusům“, lord Palmerston doznal, že smlouva uzavírá Dardanely pro britské válečné lodi a že „podle jejích ustanovení může být fakticky uzavřen přístup do Černého moře i obchodním lodím“ v případě války mezi Anglií a Ruskem. Bude-li si však vláda počínat „umírněně“, nebude-li „dávat najevo zbytečnou nedůvěru“, to znamená, jestliže se mlčky podvolí všem dalším ruským výbojům, pak podle názoru urozeného lorda
„možná nenastane případ, že by bylo třeba smlouvu uplatňovat, a proto prakticky zůstane mrtvou literou“. (Dolní sněmovna, 17. března 1834.)
Kromě toho prý „ujištění a vysvětlení“, která britská vláda o této smlouvě dostala od smluvních stran, odstranila do značné míry všechny její námitky. Podle jeho názoru je tedy třeba posuzovat nikoli ustanovení hünkjariskeleské smlouvy, nýbrž ujištění, která Rusko o této smlouvě poskytlo, nikoli činy Ruska, nýbrž jeho slova. Když však byl téhož dne upozorněn na protest francouzského chargé dʼaffaires pana Lagrené proti hünkjariskeleské smlouvě a na urážlivá a drzá slova hraběte Nesselroda, který odpověděl v „Journal de St. Pétersbourg“[322], že „ruský imperátor bude jednat tak, jako by prohlášení obsažené v nótě pana Lagrené neexistovalo“, zapomněl urozený lord na svůj vlastní výrok a hájil opačnou doktrínu, že
„je povinností anglické vlády posuzovat za všech okolností spíš činy zahraniční mocnosti než slova, která tato mocnost snad při nějaké příležitosti o tom či onom jednotlivém problému pronáší“.
Jednou tedy poukazuje na slova Ruska a odmítá uvažovat o jeho činech, podruhé opomíjí slova a zdůrazňuje činy.
Ještě v roce 1837 ujišťoval sněmovnu, že
„hünkjariskeleská smlouva je smlouva mezi dvěma nezávislými mocnostmi“. (Dolní sněmovna, 14. prosince 1837.)
O deset let později, když už smlouva dávno přestala existovat a urozený lord se právě připravoval na úlohu ryze anglíckého ministra a „civis romanus sum“[323], prohlásil sněmovně přímo, že
„hünkjariskeleská smlouva byla nepochybně do jisté míry Turecku vnucena ruským zmocněncem hrabětem Orlovem za okolností“ (vytvořených urozeným lordem samým), „které Turecku znesnadňovaly smlouvu odmítnout... Ruské vládě prakticky poskytla možnost zasahovat do vnitřních záležitostí Turecka a diktovat mu, což je neslučitelné s nezávislostí tohoto státu.“ (Dolní sněmovna, 1. března 1848.)
Po celou dobu rozpravy o hünkjariskeleské smlouvě měl urozený lord jako šašek v komedii pohotově univerzální odpověď, která musí vyhovovat všem požadavkům a odpovídat na všechny otázky — anglo-francouzské spojenectví. Když někdo dělal posměšné narážky na jeho shovívavost vůči Rusku, odpovídal důstojně:
„Týká-li se posměch nynějších vztahů mezi naší zemí a Francií, chtěl bych pouze říci, že budu pohlížet s pocity pýchy a zadostiučinění na svou účast při uskutečňování tohoto dobrého porozumění.“ (Dolní sněmovna, 11. července 1833.)
Když byl požádán, aby předložil dokumenty týkající se hünkjariskeleské smlouvy, odpověděl, že
„Anglie a Francie uzavřely přátelství, které se nyní ještě víc upevnilo.“ (Dolní sněmovna, 17. března 1834.)
Na to sir Robert Peel zvolal:
„Mohu jen poznamenat, že kdykoli se urozený lord dostane do nesnází v souvislosti s některou otázkou naší evropské politiky, ihned má pohotově prostředek, jak se z toho dostat: blahopřeje sněmovně k těsnému spojenectví mezi naší zemí a Francií.“
Zároveň však urozený lord dává svým protivníkům toryům stále víc důvodů k podezření, že „Anglie byla donucena připustit agresi proti Turecku, kterou Francie přímo podněcovala“.
V té době mělo okázalé spojenectví s Francií krýt tajnou závislost na Rusku, jako měla v roce 1840 hlučná roztržka s Francií krýt oficiální spojenectví s Ruskem.
Zatímco urozený lord unavoval svět objemnými svazky uveřejňovaných dokumentů týkajících se záležitostí konstitučního království Belgie a obšírnými výklady, ústními i písemnými, o „podstatné mocnosti“ Portugalsku, bylo do té doby naprosto nemožné vymámit na něm jakýkoli dokument týkající se první syrsko-turecké války a hünkjariskeleské smlouvy. Když byl 11. července 1833 poprvé požádán o předložení dokumentů, byl „návrh předčasný, jednání dosud neskončilo a výsledek nebyl dosud znám“. 24. srpna 1833 „nebyla ještě smlouva oficiálně podepsána a text nebyl ještě k dispozici“. 17. března 1834 „jednání stále ještě pokračovalo... a diskuse, možno-li to tak nazývat, ještě nebyla ukončena“. Ještě v roce 1848, kdy mu pan Anstey řekl, že požaduje-li předložení dokumentů, žádá vlastně o doklad, že urozený lord byl tajně smluven s carem, dal náš rytířský ministr přednost tomu, zabíjet čas pětihodinovým projevem, než aby vyvrátil podezření předložením dokumentů, které by mluvily samy za sebe. Přes to všechno 14. prosince 1837 s cynickou nestoudností ujišťoval pana T. Attwooda,[b] že „dokumenty týkající se této smlouvy, to jest hünkjariskeleské smlouvy, byly sněmovně předloženy už před třemi roky“, to jest v roce 1834, kdy „mohl být mír zachován jedině“ utajením dokumentů před sněmovnou. Téhož dne řekl panu Attwoodovi, že
„tato smlouva je teď už věcí minulosti. Byla uzavřena na omezenou dobu a tato doba už uplynula. Je proto zcela zbytečné a nemístné, že se vážený poslanec touto věcí zabývá.“
Podle původních ustanovení měla hünkjariskeleská smlouva platit do 8. července 1841. Lord Palmerston říká panu Attwoodovi 14. prosince 1837, že už pozbyla platnosti.
„Jaký úskok, jakou vytáčku, jakou myší díru si můžeš vymyslit, aby ses ukryl před touto zjevnou, do očí bijící hanbou? Ano, Jene, mluv, jakpak se vykroutíš teď?“[c]
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a V brožuře „Palmerston a hünkjariskeleská smlouva“, vydané v roce 1854, byl tento odstavec formulován takto: „Jestliže tedy proti drinopolské smlouvě protestoval i lord Aberdeen a vévoda z Wellingtonu, lord Palmerston ji jménem Anglie dodatečně uznal a oficiálně vyslovil své uspokojení s petrohradskou konvencí, která byla jen ratifikací této smlouvy. Zároveň měla být pozornost veřejného mínění odvrácena od hünkjariskeleské smlouvy a nevraživost vůči Rusku, kterou tato smlouva vyvolala v Evropě, měla být zmírněna.“ (Pozn. red.)
b V „New-York Daily Tribune“ z 21. listopadu 1853 zněl začátek této věty takto: „Jeho systém výmyslů, výmluv, rozporů, úskoků a nehorázných tvrzení vyvrcholil 14. prosince 1837, když se postavil proti návrhu pana T. Attwooda, aby byly předloženy dokumenty, s tím odůvodněním, že...“ (Pozn. red.)
c Shakespeare, „Král Jindřich IV.“, I. díl, 2. jednání, 4. scéna. Slova pronesená k Falstaffovi.
V „New-York Daily Tribune“ z 21. listopadu 1853 nekončí článek citátem ze Shakespeara, nýbrž takto: „Takovýto špinavý systém podvodů byl posledním útočištěm anglického ministra, který otevřel ruské armádě přístup k Cařihradu a uzavřel Dardanely pro anglické loďstvo a který carovi pomohl zmocnit se na několik měsíců Cařihradu a získat na mnoho let kontrolu nad Tureckem. Jak nesmyslné by bylo předpokládat, že by byl nyní s to obrátit se na podpatku a postavit se proti příteli, jemuž tak dlouho a tak oddaně sloužil.“ (Pozn. red.)
320 Marx cituje projev radikálního poslance Ansteyho v dolní sněmovně 8. února 1848.
321 Jde o rusko-tureckou smlouvu z 29. (l7.) ledna 1834, která upřesňovala několik článků drinopolské smlouvy z roku 1829. Smlouvou se snižovala částka ročních splátek Turecka na válečnou náhradu uloženou podle drinopolské smlouvy i celková výše této náhrady o 2 milióny dukátů.
322 „Journal de Saint-Pétersbourg“ [„Petrohradské noviny“] — deník, oficiální orgán ruského ministerstva zahraničních věcí; vycházel pod tímto názvem francouzsky v letech 1825—1914.
323 „Civis romanus sum“ — viz poznámku [180].