Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Události na kontinentě a v Anglii
Londýn v úterý 23. srpna 1853
Německé a belgické listy tvrdí na základě telegrafických zpráv z Cařihradu ze 13. t. m., že Porta přijala návrhy vídeňské konference. Avšak francouzské listy, ač dostaly telegrafické zprávy z Cařihradu z téhož dne, oznamují pouze, že díván projevil ochotu tyto návrhy přijmout. Konečná odpověď došla do Vídně sotva před 20. srpnem. Nevyřešena zůstává velmi vážná otázka, zda Porta vyšle svého vyslance do Petrohradu před stažením ruských vojsk z podunajských knížectví, nebo až po jejich odchodu.
Podle posledních zpráv z oblasti Černého moře začaly severovýchodní větry narušovat plavbu. Několik lodí kotvících v Bender-Eregli a na jiných místech pobřeží bylo nuceno opustit svá kotviště, aby nebyly vrženy na břeh.
Víte už, že po událostech v Moldavsku a Valašsku nařídil sultán[a] hospodarům[b], aby opustili knížectví a přijeli do Cařihradu, a ti odmítli požadavku svého suveréna vyhovět. Sultán nyní sesadil valašského hospodara, protože příznivě přijal ruské jednotky a poskytl jim pomoc. Ferman o sesazení byl 9. t. m. přečten shromáždění bojarů, a ti se rozhodli požádat hospodara, aby se za nynějších kritických okolností vlády nevzdával. Kníže požadavku vyhověl. Ministr Manu a přednosta odboru ministerstva vnitra Yvandis byli rovněž povoláni do Cařihradu, ale odmítli tam jet pod záminkou, že by mohl být porušen veřejný pořádek. Francouzský a britský konzul nato okamžitě přerušili všechny styky s povstaleckou vládou.
Poměry v Srbsku se zkomplikovaly. Pařížský list „Constitutionnel“ uveřejnil minulý pátek zprávu z Cařihradu, že Rakousko využilo sultánových nesnází a vynutilo si na něm souhlas s některými svými požadavky.
Rakouský generální konzul vykonal nedávno inspekční cestu po Bosně a Srbsku a nato oznámil srbskému knížeti Alexandrovi, že Rakousko je připraveno obsadit svými vojsky Srbsko, aby potlačilo jakékoli nebezpečné hnutí mezi obyvatelstvem. Kníže tuto nabídku generálního konzula odmítl a okamžitě vyslal do Cařihradu zvláštního posla se zprávou o rakouském návrhu. Rešid paša požadoval na baronu Bruckovi vysvětlení. Ten prohlásil, že generální konzul vedl s knížetem předběžné jednání vzhledem k obavám Rakouska, aby jeho poddaní žijící na hranicích Srbska nebyli zapleteni do nějakých nepokojů, které by tam mohly propuknout. Rešid paša odpověděl v tom smyslu, že Porta by jakoukoli okupaci Srbska rakouskými vojsky považovala za nepřátelský čin, neboť jedině ona je odpovědná za klid v této provincii; kromě toho Rešid paša slíbil, že ihned vyšle zvláštního komisaře, aby prozkoumal situaci v Srbsku a podal o ní zprávu.
Den nato některé londýnské listy oznámily, že rakouská vojska vstoupila do Srbska; ukázalo se však, že zpráva byla nepodložená. Včera tytéž listy ohlásily, že v Srbsku vypukla kontrarevoluce. Ale ani tato zpráva nebyla hodnověrná; vznikla jen chybným překladem německého slova Auflauf[c]; ve skutečnosti šlo o pouhou výtržnost. Dnešní německé listy uveřejňují zprávy z Cařihradu z 9. t. m. Podle nich se na několika schůzích dívánu jednalo o situaci v Srbsku. Díván plně schválil postup knížete Alexandra a usnesl se, že pokusí-li se rakouské vojsko tuto provincii obsadit, bude v případě nutnosti vypuzeno násilím. Jedna divize byla už poslána k bosenským hranicím. Ze soukromých dopisů, které došly 8. t. m., se v Cařihradě dověděli, že se kníže Alexandr po svém konfliktu s rakouským konzulem obrátil na francouzského a anglického konzula, aby se k věci vyjádřili, a prozatím se vzdálil z Bělehradu. Tvrdí se, že se odebral do Niše, kde vyčká příkazů Porty.
D. Urquhart poznamenává v článku uveřejněném v dnešním „Morning Advertiser“ ke komplikacím v Srbsku:
„Rusko nyní neuvažuje o válce s Tureckem, protože by se spoluprací s Rakouskem připravilo o své pravoslavné spojence, ponouká však Rakousko ke střetnutí, které by bylo přípravou na skutečný konflikt a kterým by se Srbsko dostalo do podobné situace jako podunajská knížectví. Tak bude zahájena náboženská válka mezi katolíky a pravoslavnými... Rusku pak stačí jen hbitě vyměnit kulisy, a jeho okupace podunajských knížectví bude pro Turecko přijatelná jako ochrana proti rakouské okupaci Srbska; tak by Rusko vtáhlo jak Rakousko, tak Turecko do rozbíječských plánů a podporovalo by je proti sobě navzájem.“
Moldavský hospodar hodlá získat od ruských bankéřů úvěr na krytí mimořádných okupačních výdajů.
V bulharských pevnostech je takový nedostatek potravin, že je nutné s nimi co nejpřísněji šetřit a posádky tím velmi trpí.
„Journal de Constantinople“[256] oznamuje z Aleppa:
„Nedávno byla odhalena tlupa zlovolných Turků, kteří chtěli jako v roce 1850 přepadnout křesťanské obyvatelstvo města. Ale díky neobyčejné bdělosti paši-guvernéra a Aliho Asmi paši, vrchního velitele vojenských jednotek v Aleppu, byly jejich pokusy zmařeny a veřejný pořádek byl zachován. Při této příležitosti patriarcha řeckokatolické církve Demetrius a patriarcha arménské církve Vasilij zaslali jménem svých náboženských obcí společný děkovný dopis Rešidu pašovi za ochranu, kterou poskytla křesťanům sultánova vláda.“
Německé „Petrohradské noviny“[257] napsaly v úvodníku o východních záležitostech:
„To, co bylo počátkem července pouhou nadějí stoupenců míru, stalo se v posledních dnech skutkem. Zprostředkování mezi Ruskem a Tureckem bylo nyní definitivně svěřeno Rakousku. Ve Vídni bude nalezeno řešení východní otázky, která v poslední době udržovala v nejistotě všechny od Černého moře až po Atlantik a která byla jedinou příčinou, proč evropští diplomaté nemohli užívat své obvyklé dovolené.“
Stojí za povšimnutí, jak horlivě se tu zdůrazňuje, že místo čtyř mocností bylo zprostředkováním pověřeno samo Rakousko, a jak se tu v pravém ruském duchu nejistota národů klade naroveň přerušené dovolené diplomatů.
Berlínský list „National-Zeitung“ uveřejňuje dopis z Gruzie datovaný 15. července, v němž se tvrdí, že Rusko chystá koncem tohoto měsíce nové tažení proti Kavkazanům a že loďstvo v Azovském moři je připraveno podporovat operace pozemní armády.
Parlamentní zasedání v roce 1853 skončilo v sobotu a parlament se odročil na 27. října. Z pověření královny byl přečten velmi bezbarvý a bezobsažný projev jakožto královské poselství. V odpovědi panu Milnesovi ujistil lord Palmerston parlament, že se může rozejít bez obav o evakuaci knížectví, neposkytl však jinou záruku než svou „důvěru v čest a charakter ruského imperátora“, které ho povedou k tomu, aby svá vojska stáhl z knížectví dobrovolně. Tím, že koaliční vláda donutila Palmerstona, aby slavnostně prohlásil, že má „důvěru“ v „carův charakter a čest“, pomstila se mu za jeho projev proti Cobdenovi.[d] Týž Palmerston přijal téhož dne deputaci aristokratické části polské emigrace v Paříži a její pobočky v Londýně,[258] která jeho lordstvu věnovala dekret se zlatými, stříbrnými a bronzovými medailemi s portréty knížete Adama Czartoryského jako projev vděčnosti jeho lordstvu za to, že v roce 1846 povolilo zabrání Krakova[259] a že i jinak projevovalo sympatie věci Polska. Všudypřítomný lord Dudley Stuart, ochránce londýnské pobočky pařížské společnosti, dělal ovšem ceremoniáře. Lord Palmerston tyto prosťáčky ujistil o „svém hlubokém zájmu o dějiny Polska, jež jsou vskutku dějinami velmi tragickými“. Přitom urozený lord neopomněl poznamenat, že k nim nemluví jako člen kabinetu, ale že je přijímá jen jako soukromý příznivec.
První polovina zasedání z roku 1853, jež se tak protáhlo, byla vyplněna agónií Derbyho vlády, vytvořením a konečným vítězstvím koaličního kabinetu a velikonočními parlamentními prázdninami. Pokud jde o obsah zasedání, patří mezi jeho význačné rysy: rozklad všech starých politických stran, korupčnost poslanců a utvrzení volebních privilegií. Projevila se v tom podivná činnost vlády, v níž byly zastoupeny všechny názorové odstíny a všechny talenty oficiálního světa, vlády, která odsunovala řešení všech otázek, oddalovala obtíže polovičatými opatřeními, žila ze slibů, tvrdila, že jejich „uskutečňování je jakési plnění odkazů nebo závětí, prozrazujících slabiny svých tvůrců“, odvolávala, měnila, rušila svá vlastní zákonodárná opatření právě tak rychle, jako je vyhlašovala, žila z odkazu svých předchůdců, které prudce napadala, ponechávala iniciativu ve svých vlastních záležitostech parlamentu, ačkoli jej měla vést, a nevyhnutelně sklízela neúspěch v oněch málo opatřeních, která byla nesporně jejím dílem. Tak parlamentní reforma, reforma školství a právní reforma (až na několik maličkostí) byly odsunuty. Zákon o deportacích, zákon o námořní plavbě atd. podědila po kabinetu Derbyho. Návrh zákona o kanadském církevním pozemkovém fondu vláda sama strašlivě znetvořila několik dní po jeho předložení. Pokud jde o rozpočet, předložil kancléř pokladu zákon o dědických daních teprve tehdy, když byl napřed proti němu hlasoval. K zákonu o dávkách z inzerátů se odhodlal teprve tehdy, když jeho námitky byly ve sněmovně dvakrát přehlasovány. Nová úprava licenčního systému prošla různými změnami a nakonec se od ní upustilo. Pan Gladstone s ní nadělal velký humbuk jako s grandiózním plánem, který si nijak nezadá s celým rozpočtem, nakonec však vyšel z parlamentu jako ubohá slátanina, jako pouhý konglomerát nahodilých, nijak spolu nesouvisících, a dokonce protichůdných bodů. Jediný význačný bod zákona o Indii, rozhodnutí neobnovovat Chartu společnosti, předložila vláda teprve po prohlášení, že Chartu obnoví na dalších dvacet let. Dva zákony, které jsou opravdu a výhradně dílem „vlády všech talentů“ — drožkářský zákon a konverze státního dluhu — veřejnost odsoudila jako nepovedené, sotva překročily práh parlamentu. Zahraniční politika „nejsilnější vlády, jakou kdy Anglie poznala“, byla i podle doznání jejích vlastních stoupenců nec plus ultra[e] bezmocnosti, kolísavosti a slabosti. Nicméně dohoda z Chesham Place, uzavřená mezi peelovskými byrokraty, whigovskými oligarchy a pseudoradikály[260], byla ještě utužena pod dojmem hrozivých událostí za hranicemi a ještě hrozivějších příznaků nespokojenosti lidu doma — nespokojenosti, která se projevila nebývalou intenzitou a rozsahem stávek a obnovením chartistické agitace. Při posuzování zahraniční politiky vládnoucích tříd a kabinetu nelze pouštět ze zřetele, že válka s Ruskem by vyvolala všeobecný revoluční požár na kontinentě a zároveň by se jistě setkala s ohlasem v masách britského lidu.
Pokud jde o sněmovnu lordů, lze její činnost shrnout velmi stručně. Projevila svou bigotnost zamítnutím návrhu zákona o emancipaci židů, své nepřátelství vůči dělnické třídě pohřbením zákona o sdružování dělníků, své zištné zaujetí proti irskému lidu odsunutím irských pozemkových zákonů a stupidní shovívavost k zlořádům v Indii obnovením solného monopolu. Jednala po celou dobu v tajné dohodě s vládou, že projde-li náhodou nějaké pokrokové opatření v dolní sněmovně, sprovodí je ze světa osvícení lordové.
Mezi dokumenty, které byly předloženy parlamentu, než se rozešel na prázdniny, je objemný svazek korespondence mezi britskou a ruskou vládou o překážkách, které brání plavbě v Sulinském hrdle v ústí Dunaje. Korespondence byla zahájena 9. února 1849 a uzavřena v červenci 1853, ale nevzešel z ní naprosto žádný závěr. Nyní to došlo tak daleko, že i rakouská vláda byla nucena oznámit, že ústí Dunaje je nesplavné a že její vlastní pošta do Cařihradu bude nadále zasílána přes Terst. Celá tato nesnáz je výsledkem britské shovívavosti k ruské výbojnosti. V roce 1836 anglická vláda svolila, aby se Rusko zmocnilo ústí Dunaje, i když předtím dala jedné obchodní firmě instrukce, aby se bránila proti zasahování úředníků ruské vlády.
Takzvaný mír uzavřený s Barmou a vyhlášený v proklamaci indického generálního guvernéra z 30. června 1853 není nic jiného než pouhé příměří, třebaže královna blahopřála parlamentu k uzavření míru. Král Inwy[f], který byl hladem donucen se vzdát, vyslovil přání, aby válečné akce byly zastaveny, propustil britské zajatce, požádal o zrušení říční blokády a zakázal svým jednotkám napadat území Mekadej a Taungu, kde britská vláda umístila posádky — podobně jako turecká vláda zakázala svým jednotkám útočit na Rusy v podunajských knížectvích. Neuznává však britské nároky na Pegu ani na žádnou jinou část barmské říše. Anglie si v této válce nevybojovala nic jiného než nebezpečnou a spornou hranici místo hranice bezpečné a uznané. Pustila se za etnografické, geografické i politické hranice svých indických držav a už ani sama „nebeská říše“ není přirozenou hranicí pro anglickou dobyvačnost. Anglie jako by ztratila v Asii zemskou přitažlivost a vyrazila do neomezeného prostoru. Není už s to ovládat své pohyby a nemůže se zastavit, dokud nedospěje tam, kde země ustupuje oceánu. Zdá se tedy, že údělem Anglie je otevřít nejodlehlejší kraje Východu pro styky se Západem, ale není jí souzeno jich užívat ani si je udržet.
Velké hornické stávky v Jižním Walesu nejen pokračují, ale dokonce vyvolaly další stávky v železorudných dolech. Očekává se, že generální stávka britských námořníků propukne ve chvíli, kdy vstoupí v platnost zákon o námořní obchodní dopravě; námořníci totiž tvrdí, že cizinci jsou přijímáni do práce jen proto, aby stlačovali mzdy. Význam nynějších stávek, na něž jsem vaše čtenáře nejednou upozorňoval, začíná nyní chápat i londýnský buržoazní tisk. Tak sobotní „Weekly Times“[261] poznamenává:
„Vztahy mezi zaměstnavateli a dělníky se velmi zhoršily. Pracující v celé zemi směle vzdorují kapitalistům a lze s jistotou tvrdit, že boj, který z toho vzešel, je teprve v začátcích. Dělnická třída se pevně rozhodla vyzkoušet své síly. Nespokojenost se prozatím vybíjí vjednotlivých šarvátkách, jsou však náznaky, že to nebude trvat dlouho a tyto jednotlivé bojové akce přerostou v soustavné, všeobecné a jednotné tažení proti kapitálu.“
Napsal K. Marx 23. srpna 1853
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3864 z 5. září 1853
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — tj. Abdülmedžid. (Pozn. red.)
b — tj. vládnoucím knížatům Ghikovi (Moldavsko) a Ştirbeiovi (Valašsko). (Pozn. red.)
c — shluk, sběh, srocení. (Pozn. red.)
e — vrcholem. (Pozn. red.)
f — tj. Mintoun. (Pozn. red.)
256 „Journal de Constantinople“ [„Cařihradský list“] — turecký list, který vycházel francouzsky od roku 1846; byl vydržován tureckou vládou a plnil funkci poloúředního orgánu a zároveň zprostředkoval francouzský vliv v Turecku. Vycházel šestkrát za měsíc.
257 „St. -Petersburger Zeitung“ [„Petrohradské noviny“] — deník, který vycházel německy v letech 1727—1914.
258 Tím se myslí pravé, monarchistické křídlo polské emigrace, jehož střediskem byla pařížská vila knížete Adama Czartoryského — „Hôtel Lambert“. Polští emigranti žili i v jiných zemích, hlavně v Anglii.
259 Jde o Palmerstonův postoj k osudu Krakova po nezdařeném pokusu polských vlastenců rozpoutat povstání na polském území, k němuž došlo v únoru 1846 a jímž mělo být dosaženo národního osvobození Polska. Hlavními iniciátory povstání byli polští revoluční demokraté (Dembowski a jiní). Povstání však bylo zrazeno některými šlechtici a pruská policie zatkla jeho vůdce. Celopolské povstání bylo zmařeno a propukla jen jednotlivá místní povstání. Jedině v Krakově, který byl roku 1815 podle podmínek stanovených vídeňskou smlouvou prohlášen za svobodné město pod protektorátem Rakouska, Ruska a Pruska, se povstalcům podařilo 22. února 1846 zvítězit; vytvořili národní vládu, která vydala manifest o zrušení feudálních břemen. Krakovské povstání bylo potlačeno počátkem března 1846. V listopadu 1846 podepsaly Rakousko, Prusko a Rusko ve Vídni smlouvu o připojení Krakova k rakouské říši. Palmerston, který byl od července 1846 ministrem zahraničních věcí, odmítl francouzský návrh na kolektivní protest proti této smlouvě a dopisem z 23. listopadu 1846 naznačil vídeňské vládě, že se Anglie nebude zastávat krakovské republiky, a zároveň pokrytecky vyzýval Rakousko, Prusko a Rusko, aby zanechaly svých úmyslů, pokud jde o Krakov.
260 Jde o dohodu, kterou uzavřeli na jaře roku 1852 peelovei, whigové a takzvaní mayfairští radikálové (o těch viz poznámku [81]) v soukromém sídle Johna Russella na Chesham Place v Londýně. Dohoda stanovila společný opoziční postup proti Derbyho toryovskému kabinetu a dále podmínky pro vytvoření koaliční vlády v případě, že Derbyho vláda padne. Spolek uzavřený na Chesham Place se uplatnil v prosinci 1852 při sestavování Aberdeenovy koaliční vlády: nejdůležitější místa v ní zaujali vůdcové whigů a peelovců, zatímco zástupcům mayfairských radikálů byly přiděleny různé státní funkce.
261 „Weekly Times“ [„Týdeník Times“] — anglický liberální týdeník. Vycházel pod tímto názvem v Londýně v letech 1847—1885.