Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Dávka z inzerátů. — Ruské akce. — Dánsko. — Spojené státy v Evropě
Londýn v pátek 5. srpna 1853
Zákon o zrušení dávky z inzerátů nabývá po včerejším královském schválení dneškem účinnosti. Některé raníky už ohlásily snížené sazby ze všech druhů inzerátů.
Londýnští přístavní dělníci stávkují. Společnost se snaží získat nové pracovníky. Jsou obavy, že dojde ke srážkám mezi starými a novými dělníky.
Ruský imperátor objevil nové důvody, proč si musí podržet podunajská knížectví. Nebude je už okupovat jakožto materiální záruku svých duchovních aspirací ani jako odškodnění za náklady vynaložené na jejich okupaci, nýbrž musí si je nyní podržet pro případ „vnitřních nepokojů“, jak je stanoveno v balta-limanské smlouvě[230]. A protože Rusové skutečně obrátili v knížectvích všechno vzhůru nohama, nelze možnost takových vnitřních nepokojů popírat. Lord Clarendon potvrdil na zasedání sněmovny lordů z 2. srpna to, co jsem napsal v minulém článku, totiž že hospodarům bylo zakázáno posílat tribut do Cařihradu a udržovat nadále styky s Tureckem.[a] Lord Clarendon s velmi vážnou tváří a nadmíru slavnostním způsobem oznámil, že bude
„prostřednictvím zvláštního posla, který opustí Londýn ještě týž večer, instruovat sira Hamiltona Seymoura, aby od ruské vlády požadoval vysvětlení, na něž má Anglie právo“.
Zatímco Clarendon si posílá až do Petrohradu pro vysvětlení, uveřejňuje dnešní „Patrie“ zprávu z Jasů z 20. července, že Rusové opevňují Bukurešť a Jasy, že hospodarové Moldavska aValašska byli podřízeni tříčlenné ruské kontrolní radě, že se od obyvatelstva vybírají kontribuce v naturáliích a že někteří vzpurní bojaři byli zařazeni do ruských pluků. To je „vysvětlení“ proklamace, v níž kníže Gorčakov prohlašoval, že
„jeho nejvznešenější panovník nemá v úmyslu měnit instituce, jež vykonávají moc v zemi, a z přítomnosti jeho vojsk nevyplynou pro obyvatelstvo žádné nové kontribuce nebo břemena“.
Na zasedání dolní sněmovny prohlásil téhož dne lord John Russell v odpovědi na dotaz lorda Dudleyho Stuarta, že se čtyři mocnosti ve Vídni dohodly na společném návrhu, který má být předložen carovi a je „přijatelný“ jak pro Rusko, tak pro Turecko, a že tento návrh byl už odeslán do Petrohradu.[231] Na dotaz Disraeliho lord Russell prohlásil:
„Jde vlastně o rakouský návrh, i když jej původně předložila francouzská vláda.“
Tento návrh, který má francouzský původ a rakouské občanství, vypadá velmi podezřele a „Neue Preussische Zeitung“[232] k němu podává v dopise z Vídně vysvětlení, že
„ruská a rakouská vláda se spolu plně dohodly, že nepřipustí, aby na Východě převládl anglický vliv“.
A k vysvětlením koaliční vlády poznamenává „Angličan“[b]: tato vláda „je velká svou malodušností, silná slaboduchostí a výmluvná málomluvností“.
Jakmile budou Moldavsko a Valašsko poruštěny, stanou se z Haliče, Uher a Sedmihradska ruské „enklávy“.
V jednom z dřívějších článků jsem se zmínil o „tajném pokladu“ v petrohradské bance, který slouží jako kovové krytí třikrát většího množství papírového oběživa.[c] Nuže, ruský ministr války[d] nyní požádal, aby část tohoto pokladu byla převedena do vojenských truhlic. Když ministr financí[5] proti tomu protestoval, požádal imperátor osobně svatý synod, který má v úschově církevní majetek, o půjčku 60 miliónů rublů. Zatímco se carovi nedostává peněz, jeho vojsku se nedostává zdraví. Z velmi spolehlivých pramenů docházejí zprávy, že vojska okupující podunajská knížectví velmi trpěla za pochodu horkem, že počet nemocných neobvykle vzrostl a že mnoho soukromých domů v Bukurešti a v Jasech bylo přeměněno na nemocnice.
Včerejší „Times“ odsoudily přehnané nároky Ruska vůči Turecku, zároveň se však snažily zamaskovat ruské intriky v Dánsku. Slouží tedy svému nejvznešenějšímu pánovi i tehdy, když se s ním naoko hašteří.
„Nepovažujeme za spolehlivé tvrzení,“ prohlašují „Times“, „že se ruské vládě podařilo získat vliv na kodaňský dvůr, a zpráva, že dánská vláda dělá pod ruským vlivem kroky ke zrušení nebo okleštění ústavy z roku 1849, je naprosto chybná. Dánská vláda dala uveřejnit návrh či předběžný návrh zákona, který obsahuje některé modifikace platné ústavy, o tomto návrhu budou však ještě jednat a hlasovat sněmovny, až se znovu sejdou; nebyl vyhlášen z královské moci.“
Rozštěpení zákonodárného shromáždění na čtyři separátní feudální provinční sněmy, zrušení jeho výlučného práva vypisovat daně, odstranění všeobecného volebního práva, likvidace svobody tisku, nahrazení svobodné konkurence obnovením uzavřených cechů, vyloučení všech úředníků, tj. jediné vzdělané třídy v Dánsku, z pasívního volebního práva, pokud nemají zvláštní královské povolení, to se nazývá „některé modifikace ústavy“! Právě tak by se dalo nazvat otroctví nepatrnou modifikací svobody. Je pravda, že si dánský král netroufal vyhlásit tento nový „základní zákon“ jako zákon. Poslal jen sněmovnám po vzoru orientálních sultánů hedvábné šňůry, aby se samy oběsily. Takový návrh už obsahuje výhrůžku, že bude vnucen, nebude-li přijat dobrovolně. Tolik o „některých modifikacích ústavy“. Nyní k „ruskému vlivu“.
Jak vznikl konflikt mezi dánským králem a dánskými sněmovnami? Král navrhl, aby byl zrušen lex regia, tj. platný zákon o následnictví dánského trůnu. Kdo přiměl krále k tomuto kroku? Rusko, jak o tom svědčí nóta hraběte Nesselroda z 11. května 1853, citovaná v mém posledním článku. Kdo získá tímto zrušením lex regia?[233] Nikdo kromě Ruska. Lex regia poskytuje následnické právo i příslušníkům královské rodiny po přeslici. Zrušením lex regia by agnáti zbavili následnického práva všechny kognáty, kteří jim dosud stojí v cestě. Je známo, že dánské království zahrnuje kromě vlastního Dánska, tj. ostrovů a Jutska, ještě dvě vévodství: Šlesvik a Holštýn. Následnické právo ve vlastním Dánsku a ve Šlesviku se řídí podle lex regia, zatímco vévodství holštýnské, které je německým lénem, připadá výhradně agnátům podle lex salica[234]. Zrušením lex regia by následnictví v Dánsku a ve Šlesviku bylo přizpůsobeno následnictví v německém vévodství Holštýnu a ruský imperátor, který má jako reprezentant holštýnsko-gottorpského rodu[235] přednostní nárok na Holštýn, by jako hlavní agnát získal též přednostní následnické právo na dánský trůn. Dánsko bojovalo v letech 1848—1850 za podpory ruských nót a ruského loďstva s Německem za zachování lex regia, který nepřipouštěl, aby se Šlesvik spojil s Holštýnem a aby Holštýn byl odtržen od Dánska. Když car zardousil německou revoluci pod záminkou obhajoby lex regia, zmocňuje se dnes demokratického Dánska zrušením téhož zákona. Skandinávci i Němci se tak poučili, že nesmějí své národní požadavky opírat o feudální zákony o následnictví královského trůnu. A ještě cennější je pro ně poučení, že škorpí-li se navzájem, místo aby se spolčovali — vždyť Skandinávci i Němci patří k jedné velké rase — připravují tím jen půdu svému tradičnímu nepříteli — Slovanovi.
Velkou událostí dne je to, že se na evropském horizontě objevila americká politika. Jedni tento fakt vítají, jiní ho přijímají nelibě, všichni jej však berou na vědomí.
„Rakousko musí usilovat o rozkouskování turecké říše, aby se odškodnilo za eventuální ztrátu svých italských provincií, a pravděpodobnost takové eventuality se nijak nezmenší po půtce, do níž se hloupě pustilo se strýčkem Samem. Americká eskadra v Jadranu by značně zkomplikovala situaci, kdyby došlo k povstání v Itálii, a možná, že se toho dožijeme, neboť anglosaský duch není ještě na Západě mrtev.“
Tak se vyjadřuje „Morning Herald“, starý orgán anglické aristokracie.
„Kosztův případ není ještě zdaleka ukončen,“ tvrdí pařížská „Presse“. „Dovídáme se, že vídeňská vláda požadovala na washingtonské vládě satisfakci, ale může s jistotou předpokládat, že ji nedostane. Zatím je Koszta pod ochranou francouzského konzula.“
Vídeňská „Presse“ šeptá:
„Musíme uhýbat z cesty Yankeeovi, neboť je napůl pirát a napůl zálesák, ale rozhodně ne gentleman.“
Německé listy reptají proti tajné dohodě, která prý byla uzavřena mezi Spojenými státy a Tureckem a podle níž prý Turecko dostane peníze a námořní podporu, a Spojené státy přístav Enos v Rumelii, čímž americká republika získá bezpečné a vhodné místo pro obchodní a vojenskou základnu ve Středozemním moři.
„Smyrenský konflikt mezi americkou a rakouskou vládou, vyvolaný zatčením uprchlíka Koszty,“ praví bruselský list „Emancipation“, „se dříve nebo později dostane na první místo mezi událostmi roku 1853. Ve srovnáni s tímto faktem je možno považovat okupaci podunajských knížectví a cařihradské manévry západní diplomacie a spojeného loďstva za druhořadé. Incident ve Smyrně je počátkem nového historického údobí, kdežto cařihradské události jsou pouze rozuzlením staré otázky, která už co nevidět zmizí ze světa.“
Italský list „Il Parlamento“[236] otiskl úvodník pod titulkem „Americká politika v Evropě“, z něhož jsem doslova přeložil tyto výňatky:
„Je dobře známo,“ praví „Parlamento“, „že Spojené státy se už dlouho pokoušejí získat námořní základnu ve Středozemním moři a v Itálii, a zejména se o to pokoušely v takových chvílích, kdy na Východě vznikaly komplikace. Tak například v roce 1840, když se rozvířil velký egyptský problém a když byl napaden Saint Jean dʼAcre, žádala vláda Spojených států marně krále obou Sicílií[f], aby jí dočasně poskytl velký přístav v Syrakusách. Dnes je snaha americké politiky zasahovat do evropských záležitostí nutně silnější a vytrvalejší. Je nesporné, že nynější demokratická vláda Unie projevuje velmi hlasitě sympatie k obětem italské a maďarské revoluce, že jí naprosto nezáleží na tom, budou-li přerušeny diplomatické styky s Rakouskem, a že ve Smyrně podepřela svou politiku hrozbou, že použije děl. Bylo by nespravedlivé reptat proti těmto snahám velkého zámořského státu nebo je označovat za nesmyslné či směšné. Američané si rozhodně nechtějí podrobit Východ a rozpoutat pozemní válku s Ruskem. Jestliže však Anglie a Francie využívají svých námořních sil, proč by to neměli dělat též Američané, zejména až získají základnu, útočiště a ‚zásobovací bod‘ ve Středozemním moři? Pro ně je tu mnoho v sázce, neboť republikánský živel je přímo protichůdný živlu kozáckému. Obchod a námořní plavba rozmnožily legální styky a spojení mezi všemi národy světa natolik, že se žádný národ nemůže považovat za cizince v kterémkoli moři Starého či Nového světa a nemůže stát stranou žádného velkého problému, jako je osud osmanské říše. Americký obchod a usedlíci, kteří jej provozují na březích našich moří, potřebují ochranu pruhů a hvězd, a aby tato ochrana byla stálá a účinná po všechna roční období, potřebují přístav pro válečné loďstvo, které se už řadí na třetí místo mezi námořními mocnostmi světa. Jestliže Anglie a Francie zasahují přímo do všeho, co se týká Panamské šíje, jestliže první z těchto mocností zachází tak daleko, že si vymýšlí krále moskytů, aby mohla proti postupu Spojených států postavit teritoriální práva, jestliže se tyto mocnosti definitivně dohodly, že cesta z Atlantiku do Pacifiku bude otevřena všem národům a bude v rukou neutrálního státu, není pak samozřejmé, že Spojené státy si činí nárok bdít stejným způsobem i nad svobodou a neutralitou Suezské šíje, že bedlivě sledují rozpad osmanské říše, jímž by se patrně Egypt a Libye dostaly plně nebo částečně pod nadvládu některé přední mocnosti? Suez a Panama jsou dvě velké brány k Východu, jež jsou dosud zavřeny, později však spolu budou soutěžit. Nejlepší způsob, jak si zajistit vliv v transatlantickém problému, je spolupracovat ve středomořském problému. Jsme přesvědčeni, že americké válečné lodi v okolí Dardanel se nevzdají nároků na volný vstup, kdykoli se jim ho zachce, a nepodrobí se omezením, na nichž se dohodly velmoci v roce 1841, a to z toho nezvratného důvodu, že se americká vláda této konvence nezúčastnila. Evropa je překvapena touto odvahou, neboť si zvykla od mírové smlouvy z roku 1783 pohlížet na Spojené státy stejně, jako pohlížela na švýcarské kantony po vestfálském míru, tj. jako na stát, jehož existence se právně uznává, od něhož by však bylo příliš opovážlivé žádat o přijetí mezi aristokracii starých mocností a účastnit se rozhodování o záležitostech světové politiky. Ale anglosaská rasa na druhé straně oceánu, která se vyšvihla na vrcholný stupeň bohatství, civilizace a moci, se už nemůže spokojovat oním skromným postavením, které jí bylo přiřčeno v minulosti. Nátlak vyvíjený americkou Unií na amfiktyonskou radu pěti velmocí, která dosud rozhodovala o osudu zeměkoule, je novou silou, která jistě přispěje k pádu výlučného systému vytvořeného vídeňskými smlouvami. Dokud republika Spojených států nezíská pozitivní právo a oficiální místo na kongresech rozhodujících o světových politických otázkách, bude s nesmírnou vznešeností a obzvláštní důstojností uplatňovat humánnější normy přirozeného práva a ius gentium[g]. Její prapor chrání oběti občanské války bez rozdílu stranické příslušnosti a za velkého požáru v letech 1848—1849 zůstala pohostinnost amerického námořnictva bez úhony a neposkvrněna.“
Napsal K. Marx 5. srpna 1853
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3850 z 19. srpna 1853
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)b — tj. Alfred Richards. (Pozn. red.)
d — tj. Dolgorukov. (Pozn. red.)
e — tj. Brok. (Pozn. red.)
f — tj. Ferdinanda II. (Pozn. red.)
g — mezinárodního práva. (Pozn. red.)
230 O balta-limanské smlouvě (konvenci) viz poznámku [132].
232 „Neue Preussische Zeitung“ [„Nové pruské noviny“] — německý deník, vycházel od června 1848 v Berlíně; byl orgánem kontrarevoluční dvorní kamarily a pruských junkerů. Je znám také pod názvem „Kreuz-Zeitung“ [„Křížové noviny“], protože v jeho záhlaví byl vyobrazen kříž.
234 Tím se myslí následnictví trůnu výhradně po meči, obvyklé v některých západoevropských monarchiích. Tato posloupnost se zakládala na „lex salica“ [„sálské právo“], zápisu zvykového práva germánského kmene sálských Franků ze 6. století. Kapitola LIX „sálského práva“ vylučovala potomky ženského rodu z dědictví půdy, kterou dovolovala odkazovat jen dědicům mužského pohlaví.
236 „Il Parlamento“ [„Parlament“] — italský umírněně liberální list; vycházel v Turíně.