Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Nucené vystěhovalectví. —
Kossuth a Mazzini. —
Otázka emigrantů. —
Volební korupce v Anglii. —
Pan Cobden[363]
Londýn, v pátek 4. března 1853
Z výkazů o rozvoji obchodu a námořní dopravy za léta 1851 a 1852, uveřejněných v únoru, vidíme, že celková proclená hodnota vývozu činila roku 1851 68 531 601 liber št. a roku 1852 71 429 543 liber št.; z toho připadá za rok 1852 47 209 000 liber št. na vývoz bavlněných, vlnčných, lněných a hedvábných výrobků. Dovoz za rok 1852 je nižší než v roce 1851. Ale protože se část dovozu spotřebovaná na vnitřním trhu nezmenšila, ale spíš vzrostla, znamenáto, že Anglie reexportovala místo obvyklého množství koloniálního zboží určité množství zlata a stříbra.
Úřad pro vystěhovalectví do kolonií podává tento přehled o vystěhovalectví z Anglie, Skotska a Irska do celého světa od 1. ledna 1847 do 30. června 1852:
Rok Z Anglie Ze Skotska Z Irska Celkem 1847 34 685 8 616 214 969 258 270 1848 58 865 11 505 177 719 248 089 1849 73 613 17 127 208 758 299 498 1850 57 843 15 154 207 852 280 849 1851 69 557 18 646 247 763 335 966 1852 (do června) 40 767 11 562 143 375 195 704 —————————————————————————————————————————————————— Celkem 335 330 82 610 1 200 436 1 618 376 „Devět desetin vystěhovalců z Liverpoolu,“ praví se ve zprávě, „jsou, jak se dá soudit, Irové. Asi tři čtvrtiny vystěhovalců ze Skotska jsou Keltové, buďto z vysočiny, nebo z Irska, kteří se naloďují v Glasgow.“
Podle toho patří skoro čtyři pětiny všech vystěhovalců ke keltskému obyvatelstvu z Irska, skotských hor a přilehlých ostrovů. Londýnský „Economist“ k tornu poznamenává:
„Je to důsledek zhroucení společenského systému, založeného na propachtovávání malých políček a pěstování brambor.“ A dodává: „Odchod přebytečné části obyvatelstva z Irska a ze skotské vysočiny je nezbytným předpokladem jakéhokoli zlepšení... Důchody Irska nijak neutrpěly hladomorem z let 1846 až 1847, ani vystěhovalectvím, které po něm následovalo. Naopak, jeho čistý důchod činil roku 1851 4 281 999 liber št. a byl zhruba o 184 000 liber št. vyšší než roku 1843.“
Nejprve zbídačte obyvatelstvo v zemi, a když se už z něho nedá nic vyždímat, když se stane břemenem, které překáží růstu důchodu, vyžeňte je a pak si spočítejte čistý důchod! To je doktrína, kterou hlásá Ricardo ve svém proslulém díle „Zásady politické ekonomie“[364]. Činí-li roční příjem kapitalisty 2000 liber št., co záleží na tom, zaměstnává-li 100 nebo 1000 lidí? „Není tomu s reálným důchodem podobně?“ ptá se Ricardo. Zůstane-li čistý reálný důchod národa — pozemková renta a zisky — stejný, pak konec konců nezáleží na tom, zda se na něm podílí deset nebo dvanáct miliónů lidí. Sismondi ve svých „Nových zásadách politické ekonomie“ [365]na to namítá, že podle tohoto názoru by mohlo být anglickému národu jedno, kdyby veškeré obyvatelstvo zmizelo a na celém ostrově by zbyl jen sám král (tehdy to nebyla královna, nýbrž král[a]), jen když by mu zautomatizovaná výroba umožňovala získávat stejný čistý důchod, jaký dnes vytváří 20 miliónů obyvatel. „Národní bohatství“, kdybychom je brali jen v gramatickém smyslu, by se v tomto případě skutečně nezmenšilo.
V jednom z předchozích článků jsem uvedl příklad „očišťování statků“ na skotské vysočině.[b] Že týž proces je i nadále příčinou nuceného vystěhovalectví z Irska, ukazuje tento citát z „Galway Mercury“:
„V západním Irsku je půda skoro vylidněna. Landlordi z Connaughtu se mlčky dohodli, že vyženou všechny menší držitele půdy, a vedou proti nim pravidelnou, soustavnou vyhlazovací válku... V této provincii se denně páchají nejstrašnější surovosti, o kterých nemá veřejnost ani tušení.“
Avšak pokrok zemědělství a „zhroucení zastaralého společenského systému“ nevyhání jen zbídačelé obyvatelstvo zeleného Erinu[c] a skotské vysočiny. Vystěhovalečtí agenti neplatí cestovné do zámoří jen tělesně zdatným zemědělským dělníkům z Anglie, Walesu a skotské nížiny. Kolo „pokroku“ strhává nyní s sebou i jinou, dosud nejstabilnější třídu v Anglii. Vystěhovalectví se v děsivém měřítku šíří i mezi anglickými malými farmáři, hlavně mezi těmi, kteří hospodaří na těžké hlinité půdě; vyhlídky na příští úrodu jsou špatné, nemají dostatečný kapitál, aby mohli na svých farmách provést velké meliorace, které by jim umožnily platit dřívější pachtovné, a tak jirn nezbývá než se pustit za moře a hledat nový domov a novou půdu. Nemluvím tu o vystěhovalectví vyvolaném zlatou horečkou, nýbrž jen o nuceném vystěhovalectví, k němuž vede landlordismus, koncentrace farem, používání zemědělských strojů a rozsáhlé zavádění moderního způsobu obdělávání půdy.
Ve starověkých státech, v Řecku a v Římě, bylo nucené vystěhovalectví v podobě periodického zakládání kolonií běžnou součástí společenského zřízení. Celý systém těchto států byl založen na tom, že počet obyvatelstva nesměl překročit určitou mez, neboť jinak byly ohroženy samy podmínky existence antické civilizace. Ale proč tomu tak bylo? Protože ještě vůbec neměli potuchy o užití vědy v materiální výrobě. Aby si mohli udržet civilizaci, nesmělo jich být mnoho. Jinak jim hrozila tělesná dřina, která měnila svobodného člověka v otroka. Nedostatek výrobních sil činil občanství závislým na určitém číselném poměru, který nesměl být porušen. Nucené vystěhovalectví bylo jediným lékem.
Byl to týž tlak obyvatelstva na výrobní síly, který vyhnal barbary z náhorních planin Asie a přinutil je, aby zaplavili Starý svět. I zde působila táž příčina, jenomže v jiné podobě. Aby mohli zůstat barbary, muselo jich být málo. Byly to pastýřské, lovecké a válečnické kmeny, a při jejich způsobu výroby potřeboval každý jednotlivec mnoho místa, podobně jako je tomu nyní u indiánských kmenů v Severní Americe. Tím, jak se množili, ubírali jeden druhému prostor potřebný k výrobě. A tak bylo toto přebytečné obyvatelstvo nuceno podniknout ono velké dobrodružné stěhování, které vedlo ke vzniku národů staré i moderní Evropy.
Avšak u moderního nuceného vystěhovalectví je tomu právě naopak. Zde není přebytek obyvatelstva způsobován nedostatkem výrobních sil; naopak růst výrobních sil vyžaduje, aby se počet obyvatelstva zmenšil, a přebytek odstraňuje hladomorem nebo vystěhovalectvím. Zde nedochází k tlaku obyvatelstva na výrobní síly, nýbrž k tlaku výrobních sil na obyvatelstvo.
Nesdílím ovšem ani názory Ricardovy, který vidí v „čistém důchodu“ Molocha, kterému je nutno bez milosti obětovat veškeré obyvatelstvo, ani názor Sismondiho, který by ve své bolestínské lidumilnosti chtěl stůj co stůj udržovat zastaralé metody v zemědělství a vypovědět z průmyslu vědu, jako vypověděl Platón ze své republiky básníky[366]. Společnost prodělává tichou revoluci, které se nemůže vzepřít a která se právě tak málo stará o lidské životy, jež jí padnou za oběť, jako zemětřesení o domy, které boří. Třídy a rasy, které jsou příliš slabé, aby se dokázaly vyrovnat s novými životními podmínkami, musí ustoupit. Ale může být něco dětinštějšího a omezenějšího než názory těch ekonomů, kteří zcela vážně věří, že tento bolestný přerod nemá jiný smysl než přizpůsobit společnost hrabivým choutkám kapitalistů, ať už landlordů nebo peněžních magnátů? Ve Velké Británii je působení tohoto procesu vidět nejzřetelněji. Užití vědy ve výrobě vede k vylidňování venkova, a na druhé straně soustřeďuje lidi v průmyslových městech.
„Vystěhovalečtí agenti,“ píše „Economist“, „neposkytli pomoc žádným továrním dělníkům, kromě několika ručních tkalců ze Spitalfieldsu a Paisley, a na vlastní útraty se jich vystěhovalo jen velmi málo nebo vůbec nikdo.“
„Economist“ velmi dobře ví, že se dělníci nemohou vystěhovávat na vlastní útraty a že by průmyslová buržoazie jejich vystěhovalectví nepodporovala. K čemu to však vede? Zemědělské obyvatelstvo, nejstálejší a nejkonzervativnější živel moderní společnosti, mizí, zatímco průmyslový proletariát se už v důsledku rozvoje moderní výroby soustřeďuje v ohromných střediscích kolem velkých výrobních sil, jejichž dějiny byly až dosud jen dějinami mučednictví dělníků. Kdo zabrání dělníkům, aby neudělali krok vpřed a nepřivlastnili si ony síly, které si předtím přivlastňovaly je? Kde je taková síla, která by se jim mohla postavit na odpor? Taková síla neexistuje! Pak už nebude nic platné dovolávat se „vlastnických práv“. Sami buržoazní ekonomové přiznávají, že moderní změny ve výrobním způsobu rozložily zastaralý společenský systém a jeho způsoby přivlastňování. Vyvlastnily příslušníky skotských klanů, irského chalupníka a pachtýře, anglického zemana i ručního tkalce, nesčetné řemeslníky, celá pokolení továrních dětí a žen; přijde čas, kdy vyvlastní i landlordy a bavlnářské magnáty.
Nad kontinentem se blýská, ale v Anglii se už chvěje zem. Anglie, to je země, kde začíná skutečný bouřlivý převrat moderní společnosti.
Ve svém článku z 1. března jsem psal, že Mazzini hodlá veřejně vystoupit proti Kossuthovi.[367] A 2. t. m. se také skutečně objevil v „Morning Advertiser“, „Morning Post“ a „Daily News“ Mazziniho dopis. Ježto Mazzini nyní sám porušil mlčení, mohu potvrdit, že Kossuth se na nátlak svých pařížských přátel zřekl svého vlastního prohlášení. V Kossuthově minulosti najdeme mnoho takových projevů nedůslednosti a slabosti, nepochopitelných rozporů a dvojakosti. Kossuth má všechny sympatické přednosti, ale také všechny typicky ženské vady „umělecké“ povahy. Je velký umělec „en paroles“[d]. Těm, kdo nechtějí podlehnout všeobecně rozšířeným pověrám a chtějí si udělat objektivní úsudek, doporučuji nedávno vydané životopisy Lájose Batthyánye, Arthura Görgeye a Lájose Kossutha od pana Szemere.[368]
Pokud jde o Lombardii, můžete být jisti, že jestliže se nepodařilo strhnout italskou buržoazii do revoluce Mazzinimu, určitě se to podaří Radeckému. Připravuje nyní konfiskaci majetku všech emigrantů, včetně těch, kdo se vystěhovali s rakouským povolením a dostali státní občanství v jiných státech, pokud nedokáží, že nebyli ve spojení s nedávným povstáním. Rakouské noviny vypočítaly, že majetek, který má být zkonfiskován, představuje 12 000 000 liber št.
Na dotaz lorda Dudleye Stuarta prohlásil lord Palrnerston na schůzi poslanecké sněmovny 1. března:
„Kontinentální mocnosti nežádaly o vypovězení politických emigrantů, a kdyby byly o ně požádaly, byly by se setkaly s rozhodným a pevným odmítnutím. Britská vláda nikdy nepřejímala péči o vnitřní bezpečnost jiných zemí.“
Že se však na takový zákrok pomýšlelo, je vidět z burziánského listu „Moniteur“ a z „Journal des Débats“, který v jednom z posledních čísel píše, jako by Anglie už byla vyhověla společné žádosti Rakouska, Ruska, Pruska a Francie. Dodává:
„Kdyby Švýcarský spolek odmítl povolit, aby Rakousko vykonávalo dozor nad pohraničními kantony, Rakousko by patrně porušilo nedotknutelnost švýcarského území a obsadilo by kanton Tessin; v tomto případě by Francie v zájmu zachování politické rovnováhy poslala svá vojska do švýcarských kantonů na francouzských hranicích.“
„Journal des Débats“ předkládá vlastně, pokud jde o Švýcarsko, právě tak jednoduché řešení, jaké žertem navrhl princ Jindřich Pruský carevně Kateřině roku 1770 s Polskem.[369] Mezitím veledůstojné těleso, zvané Spolkový sněm[370], vážně diskutuje o „zákroku, který je třeba učinit vůči Anglii“, a při této slavnostní příležitosti se tak nafukuje, že by to stačilo nadmout plachty celé německé flotily.
Na schůzi poslanecké sněmovny 1. března došlo k velmi charakteristické příhodě. Když bylo oznámeno, že poslanci za Bridgenorth a Blackburn byli zvoleni pomocí úplatků, a proto je jejich volba neplatná, sir J. Shelley navrhl, aby důkazy přednesené příslušným komisím byly předloženy k posouzení sněmovně a aby nové volby nebyly vypsány dříve než 4. dubna. Ctihodný baronet sir J. Trollope k tomu podotkl, že „už bylo zřízeno 14 komisí pro vyšetřování volebního úplatkářství v malých volebních obvodech a asi 50 je jich nutno ještě zřídit“, a pravil, že bude těžké najít dost poslanců do všech těch komisí zřízených k prozkoumání sporných voleb a zároveň sestavovat výbory pro běžné záležitosti sněmovny. Jestliže se dobře podíváme, na jakých základech stojí anglický parlament, poznáme, že je před krachem a že celá jeho mašinérie je ve slepé uličce.
Ve své nedávno vydané brožuře, stejně jako v projevech na manchesterském mírovém kongresu[371] i na různých shromážděních ve prospěch školské reformy si pan Cobden neodpustil to potěšení pustit se do tisku. Všechny noviny mu to oplatily, ale nejtěžší ránu mu zasadil „Angličan“[e], jehož články o Ludvíku Napoleonovi v době coup d‘état[f] vyvolaly takovou senzaci[372] a který se mezitím pustil do hedvábnických a bavlnářských magnátů. Jeden z dopisů adresovaný panu Cobdenovi končí jízlivou charakteristikou tohoto věštce z West Ridingu:
„Opojen pýchou a přiveden z rovnováhy při prvním sebemenším úspěchu, rád by se stal lidovým samovládcem. Prorok kliky, neúnavný ve své agitaci, bažící po slávě, soptící při každém odporu, vrtošivý a nelogický, utopista, neústupný ve všem, co si zamane, nadutý ve svém vystupování, hašteřivý hlasatel míru, žlučovitý prozelyta všeobecného sbratření, despotický dogmatik, věčně se ohánějící slovem „svoboda“, se vzteká, že se tisk nechce dát zastrašit nebo obalamutit — nejraději by ho vyklestil, připravil o všechen vliv, inteligenci a nezávislost, a povolání vzdělaných mužů by nejraději degradoval na řemeslo pro bandu pisálků, a on sám byl jejich jediný vůdce.“
Napsal K. Marx 4. března 1853
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3722 z 22. března 1853
a zkráceně v „The People’s Paper“,
čís. 50 z 16. dubna 1853
Podpis: K a r e l M a r xPodle listu „New-York Daily Tribune“,
porovnaného s textem
v listu „The People’s Paper“
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — Jiří III. (Pozn. red.)
c — starý název Irska. (Pozn. red.)
d — slovy; ale také: frázér. (Pozn. red.)
e — Richards. (Pozn. red.)
f — státního převratu, puče. (Pozn. red.)
363 Tento článek byl otištěn jednak v „New-York Daily Tribune“, jednak v „Peopleʼs Paper“; tam vyšla první část článku jako samostatný článek s nadpisem „Nucené vystěhovalectví“; další části článku tu pak vyšly pod společným nadpisem „Americký tisk a evropské hnutí“.
364 David Ricardo, „On the Principles of Political Economy, and Taxation“ [„Zásady politické ekonomie a zdanění“]. První vydání vyšlo v Londýně roku 1817.
365 J. Ch. L. Simonde de Sismondi, „Nouveaux principes dʼéconomie politique ou de la richesse dans ses rapports avec la population“ [„Nové zásady politické ekonomie neboli o bohatství ve vztahu k obyvatelstvu“], sv. I — II, Paříž 1819.
366 Míní se Platónův dialog „O státě“, ve kterém se líčí ideální stát založený na dělbě práce; z tohoto státu mají být podle Platonova názoru vyloučeni básníci, protože nepřinášejí žádný užitek.
367 Článek, o kterém se tu Marx zmiňuje, nebyl v „New-York Daily Tribune“ uveřejněn a nezachoval se ani v rukopise.
368 Jde o knihu Bertalana Szernere, „Graf Ludwig Batthyány, Arthur Görgei, Ludwig Kossuth. Politische Charakterskizzen aus dem Ungarischen Freiheitskriege“ [„Hrabě Lájos Batthyány, Arthur Görgey, Lájos Kossuth. Politické charakteristiky z maďarského boje za svobodu“], Hamburk 1853.
369 Tím se myslí rozdělení Polska, které navrhl Jindřich Pruský za své návštěvy v Petrohradě roku 1770.
372 Míní se tu články anglického novináře Richardse, uveřejňované v „Times“ od prosince 1851 do listopadu 1852 pod pseudonymem „Angličan“.