Obrana. — Finance. — Vymírání aristokracie.

Karel Marx

Obrana. — Finance. — Vymírání aristokracie. — Politika

Londýn, v úterý 8. února 1853

„Daily News“ oznamují, že vláda vážně uvažuje o zřízení milice k obraně pobřeží.

Z výkazů Anglické banky je zřejmé další snížení zásob zlata na 362 084 liber št. Za posledních čtrnáct dní bylo vyvezeno asi 1 000 000 liber št. ve zlatě zčásti na kontinent, zčásti — v mincích — do Austrálie. Ježto ve Francouzské bance — přes značný příliv zlata z Anglie — zlata rovněž dál ubývá, je zřejmé, že se začíná hromadit u soukromníků, což jasně svědčí o všeobecné nedůvěře ve stabilitu napoleonského režimu.

Dělníci právě všude požadují zvýšení mezd, zvláště lodní tesaři, havíři, tovární dělníci a strojníci. Tento požadavek je průvodním zjevem prosperity a není to nic zvláštního. Víc stojí za povšimnutí stávka zemědělských dělníků organizovaná podle všech pravidel, což je událost dosud nebývalá. Stávkovali dělníci z jižního Wiltsu za zvýšení mzdy o 2 šilinky; dosud dostávali mzdu jen 7 šilinků týdně.

Podle čtvrtletních zpráv generálního registrátora pokračovalo vystěhovalectví z Velké Británie i v minulém roce; denně emigrovalo asi 1000 lidí. Růst populace byl naproti tornu o něco pomalejší. Zároveň značně vzrostl počet sňatků.

Smrtí vikomta Melbourna, hraběte Tyrconnela a hraběte Oxforda vymřely v minulých dvou týdnech najednou tři peerské rody. Vymyká-li se některá třída Malthusovu zákonu o růstu obyvatelstva geometrickou řadou, pak je to dědičná aristokracie. Vezměme například britské peery a baronety. Existuje-li dnes vůbec ještě nějaká normanská šlechta, jsou to už jen truchlé zbytky, a ani s původními baronetskými rody z doby krále Jakuba I. to není o mnoho lepší. Velká většina členů sněmovny lordů nabyla této hodnosti roku 1760. Titul baroneta se datuje odroku 1611, z doby vlády Jakuba I. Ze všech rodů, kterým byl tehdy udělen titul baroneta, se do dneška udrželo už jen třináct a z těch, kterým byl titul udělen roku 1625, jich zbylo jen 39. Jiným příkladem působení téhož zákona je neobyčejně rychlé vymírání benátské šlechty, přestože v Benátkách byl urozený původ přiznáván všem synům šlechticů. Amelot napočítal svého času v Benátkách na 2500 šlechticů, kteří měli hlasovací právo v radě.^{^[344]} Počátkem 18. století už jich zbývalo jen 1500, přestože k nim později přibylo ještě několik rodin. V Bernu přiznala vládní rada v letech 1583—1654 487 rodinám dědičné patricijství, ale za dvě stě let jich vymřelo 399, takže roku 1783 jich zbývalo už jen 108. Vrátíme-li se do ještě starších dob, dočteme se u Tacita, že císař Claudius vytvořil nové patricijské rody místo původních „exhaustis etiam quas dictator Caesar lege Cassia et princeps Augustus lege Saenia sublegere“^{^[a]}. Z těchto faktů vysvítá, že příroda nepřeje dědičné aristokracii, a lze směle tvrdit, že nebýt neustálého přílivu nové krve a soustavného umělého udržování, anglická sněmovna lordů by už byla dávno vymřela přirozenou smrtí. Moderní fyziologie zjistila, že plodnost se u vyšších živočichů snižuje nepřímo úměrně s rozvojem nervového systému, zvláště s růstem mozkové hmoty. Ale nikdo by se neodvážil tvrdit, že vymírání anglické aristokracie nějak souvisí s přílišným růstem mozku.

Zdá se, že právě ty strany, které zvěstovaly a stvořily „tisíciletou říši“, jsou už přesvědčeny, že je s ní amen, a to ještě před svoláním poslanecké sněmovny. „Times“ v čísle ze 4. února píší:

„Zatímco manchesteriáni metají hromy a blesky na vládu lorda Aberdeena... irské papeženství a irský socialismus (?) pěje své pochybné chvalozpěvy na lorda Derbyho a pana Disraeliho.“

Pokud jde o to, co „Times“ míní „irským socialismem“, je to samozřejmě narážka na agitaci za ochranu práv pachtýřů. Příležitostně chci ještě ukázat, že teorie všech soudobých anglických buržoazních ekonomů jsou v dokonalém sou1adu se zásadami Ligy na ochranu práv pachtýřů.^{^[345]} Jak málo se ostatní noviny ztotožňují s obsahem právě citovaného článku v „Times“, je vidět z tohoto výňatku z „Morning Advertiser“:

„Křivdili bychom Irům, kdybychom uvěřili, že jsou s to opustit zásady Ligy.“

Zlost aberdeenovského orgánu se dá vysvětlit úplným zhroucením nadějí „tisícileté“ vlády. Pánové Sadleir a Keogh byli uznávanými vůdci irské brigády — jeden v kabinetě, druhý v terénu. Pan Sadleir vládl a řídil, zatímco pan Keogh řečnil. Koalice čekala, že koupí-li si tyto dva, bude mít v kapse všechny. Avšak členové brigády byli vysláni do sněmovny se závazkem, že zůstanou v opozici a že nebudou podporovat žádnou vládu, která by nezavedla úplnou rovnost náboženství a neuskutečnila zásady návrhu Shermana Crawforda o irském pachtýřském právu^{^[346]}. „Times“ tudíž zuří, že tito lidé nejsou ochotni zrušit dané slovo. Přímým podnětem k tomuto výbuchu hněvu bylo shromáždění a banket v Kellsu v hrabství Meath. Všichni hosté byli vyzváni oběžníkem, aby přišli vyjádřit své rozhořčení nad „nedávnou dezercí z řad irské parlamentní strany“, a podobně zněla i přijatá rezoluce.

Že se vláda v kalkulacích s irskou brigádou přepočítá, to se dalo předvídat; jenomže v této chvíli probíhá zásadní změna v charakteru a postavení irských stran, jejíž hluboký smysl si zřejmě ještě neuvědomují ani ony samy, ani anglický tisk. Biskupové a většina duchovních schvalují postup katolických poslanců, kteří vstoupili do vlády. V Carlow duchovenstvo plně podporovalo pana Sadleira, který by byl prošel, kdyby se do toho nevložili stoupenci Ligy. Jak se na rozkol dívá pravověrná katolická strana, je vidět z článku francouzského listu „Univers“, evropského orgánu jezuitství. Píše se v něm:

„Jediná výtka, kterou lze plným právem činit panu Keoghovi a Sadleirovi, je to, že dopustili, aby byli uváděni v souvislost se dvěma sdruženími“ (Liga na ochranu práv pachtýřů a Sdružení pro náboženskou rovnost), „jež nemají jiný cíl než upevnit anarchii, která stravuje Irsko.“

Ve svém rozhořčení „Univers“ prozrazuje i své tajemství:

„Je nám velice líto, že se tato sdružení postavila do otevřené opozice proti biskupům a duchovenstvu v zemi, kde preláti a církevní hodnostáři byli dosud nejspolehlivějšími vůdci lidové a národní organizace.“

Z toho vyplývá, že kdyby se stoupenci Ligy na ochranu práv pachtýřů dostali náhodou do Francie, „Univers“ by se postaral o to, aby byli deportováni do Cayenne. Repealovská^{^[347]} agitace byla pouze politickým hnutím, a proto jí mohlo katolické duchovenstvo využívat k tomu, aby si vymáhalo na anglické vládě ústupky, kdežto lid byl přitom jen nástrojem v rukou kněží. Agitace za práva pachtýřů je sociální hnutí s hlubokými kořeny a jeho další rozvoj přivodí úplný rozkol mezi církví a irskou revoluční stranou, a tak vymaní lid z duchovního otroctví, které po staletí mařilo všechny jeho snahy, oběti a boje.

Přejděme nyní ke „schůzce“ předních činitelů hnutí za reformu v lancasterském hrabství s poslanci tohoto hrabství, která se konala 3. t. m. v Manchesteru. Předsedal pan George Wilson. Mluvil jen o nerovném zastoupení obchodních a průmyslových obvodů a zemědělských obvodů a řekl o tom toto:

„V pěti hrabstvích — Buckinghamu, Dorsetu, Wiltsu, Northamptonu a Salopu — volilo 52 921 voličů 63 poslanců, kdežto v Lancashiru a Yorkshiru volilo týž počet poslanců 89 669 venkovských a 84 612 městských voličů, tedy celkem 174 281. Takže kdyby oněch pět hrabství volilo poslance jedině podle počtu svých voličů, mohla by si činit nárok pouze na 19 poslanců, a naopak, kdyby Lancashire volil v témž poměru, měl by právo na 207 poslanců. Dvanáct velkých měst či městských volebních obvodů (Londýn se počítá jako dva volební obvody) volí 24 poslanců na 192 000 voličů, 3 268 218 obyvatel a 383 000 obydlených domů. Naproti tomu Andover, Buckingham, Chippenham, Cockermouth, Totnes, Harwich, Honiton, Thetford, Lymington, Marlborough, Great Marlborough a Richmond volí rovněž 24 poslanců, ačkoli mají pouze 3569 voličů, 67 434 obyvatel a 1373 obydlených domů... I sebeúzkostlivější reformátor a sebeumírněnější člověk by těžko mohl něco namítat proti tomu, aby bylo zrušeno parlamentní zastoupení městeček, která nemají ani 5000 obyvatel, a aby jejich 20 poslanců bylo převedeno na ony velké volební obvody.“

Pan poslanec Milner Gibson hovořil na téma školství a daní z vědomostí. Pokud jde o návrh zákona o reformě, stojí za zmínku jediné místo z jeho projevu, kde prohlásil o rovnosti volebnich obvodů:

„Je to, chcete-li, možná velká třídní otázka.“

Jiný poslanec, pan Brotherton, pravil:

„Dnes už nebude vyhovovat žádný návrh zákona o reformě, který by nepočítal s rovnoměrným rozdělením zastoupení.“

Avšak zdaleka nejpozoruhodnější projev měl poslanec Bright, opravdový muž mezi „manchesterskými muži“. Řekl:

„Nynější vláda je koaliční vláda, složená z whigů a peelovců... Není proč jásat, jako bychom měli ve vládě lidi nových zásad a nové politiky, lidi, kteří mají velké plány a nebudou potřebovat, aby je neustále postrkovali všichni stoupenci reformy v celé této zemi. (Výkřiky: ‚Správně!‘)“

O parlamentní reformě Bright prohlásil:

„Kdyby byl Napoleon zavedl ve Francii takové zastoupení, jako máme my, kdyby byl dal všechna poslanecká křesla venkovským obvodům, kde je Bonapartův rod tak populární, a nebyl by připustil, aby byli zvoleni poslanci za Paříž, Lyon a Marseille, všechen anglický tisk by se byl rozčiloval nad tak podvodným zastupitelským systémem ve Francii. (Výkřiky: ‚Správně, správně!‘)... Zde v Lancashiru máme osminu obyvatel celé Anglie, desetinu majetku podléhajícího zdanění a desetinu všech domů... Začínáme si uvědomovat, v jakém jsme postavení. (Silný potlesk.)... Je tu ještě jedna malá potíž, a to je potíž s tajným hlasováním. (Výkřiky: ‚Správně, správně!‘) Četl jsem předvolební projev lorda Johna Russella; londýnští voliči museli být opravdu v báječné náladě, jinak by se jistě byli ozvali a nenechali by mu jen tak projít takové prohlášení, jako že je ‚proti jakýmkoli tajnostem‘. Když jsem četl tento odstavec, řekl jsem si: ‚Nu, kdybych já patřil k vašim přívržencům, poradil bych vám, abyste si tedy do příštího zasedání vlády vzal s sebou reportéra z redakce ‚Times‘. (Výkřiky: ‚Správně, správně!‘ Smích.)

A nyní přejděme k argumentu sira Jamese Grahama, který prohlásil, že ‚podle jeho mínění nelze učinit tajné hlasování povinným‘. Proč by je nebylo možno učinit povinným? Veřejné hlasování bylo povinné a tajné hlasování může být rovněž povinné. Je rozhodně povinné ve státě Massachusetts, ne-li i v ostatních státech Severní Ameriky. A sir John Graham ví velmi dobře, jak nepřesvědčivé bylo to, co říkal dvěma nebo třem tisícům lidí v Carlisle, ale tehdy pršelo a lidé pod deštníky, myslím, příliš nepřemýšleli o tom, co se jim říká.

Nesmíme zapomínat,“ uzavírá pan Bright, „že všechno, co země získala od revoluce roku 1688 — především všechno, čeho dosáhla v posledních letech — bylo výsledkem statečného boje průmyslových a obchodních tříd proti aristokracii a privilegovaným třídám této země. My musíme pokračovat dál v tomto boji; čeká nás ještě mnoho práce. (Potlesk a výkřiky: ‚Správně, správně!‘)“

V jednomyslně přijaté rezoluci se praví:

„Toto shromáždění vyzývá liberální poslance, kteří jsou spjati s Lancashirem, aby se považovali za výbor pro podporu všech opatření, týkajících se parlamentní reformy, s cílem zajistit tomuto hrabství vyšší zastoupení, odpovídající počtu jeho obyvatel, jeho průmyslu, bohatství a kulturní vyspělosti.“

Manchesterská škola na tomto shromáždění znovu zopakovala své bojové heslo: průmyslová buržoazie proti aristokracii! Ale na druhé straně také vyzradila tajemství své politiky, totiž vyloučit lid z parlamentního zastoupení a přísně sledovat jen své úzké třídní zájmy. Všechno, co se říkalo o tajném hlasování, o školství, o daních z vědomostí atd., bylo pouhé krasořečnění, neboť jediným vážně míněným cílem je dosáhnout rovnoměrného rozdělení volebních obvodů — byl to alespoň jediný bod, o němž byla odhlasována rezoluce a který poslanci slíbili prosazovat. Proč? Při rovnoměrně rozdělených obvodech by městské zájmy nabyly převahy nad zájmy venkova a buržoazie by se stala pánem poslanecké sněmovny. Kdyby se manchesteriánům podařilo prosadit vyrovnání volebních obvodů, aniž by museli udělat vážné ústupky chartistům, měli by pak chartisté proti sobě místo dvou nepřátel, kteří se navzájem předháněli ve snaze získat je na svou stranu, semknutý šik nepřátel, kteří by soustředili všechny síly, aby odrazili požadavky lidu. Znamenalo by to na čas neomezené panství kapitálu, a to nejen v průmyslu, ale i v politice.

Za špatné znamení pro koaliční vládu lze považovat chvalozpěvy na dřívější vládu, které se ozvaly v Kellsu i v Manchesteru. V Kellsu řekl poslanec Lucas:

„Není zarytějších nepřátel práv pachtýřů, než je markýz Lansdowne, lord Palmerston, Sidney Herbert a další... Vždyť whigovská vláda a Grahamovi stoupenci s otázkou pachtýřského práva jen koketují! A na druhé straně vezměme představitele toryů; nechť každý, kdo četl návrhy různých stran, řekne sám podle svého nejlepšího svědomí, zda si vláda Derbyho nepočínala v této otázce tisíckrát čestněji než whigové!“

Na manchcsterském shromáždění řekl Milner Gibson:

„Přestože rozpočet minulé vlády byl jako celek špatný, přece jen v něm byly dobré náznaky budoucí politiky. (Výkřiky: ‚Správně, správně!‘) Minulý kancléř pokladu alespoň prolomil ledy. Myslím pokud jde o clo na čaj. Slyšel jsem od hodnověrné osoby, že minulá vláda zamýšlela zrušit dávku z inzerátů.“

Ještě dále šel ve svých chválách pan Bright:

„V otázce důchodové daně si minulá vláda počínala směle. Jestliže anglická venkovská šlechta, která je vlastníkem ohromné části nemovitého majetku v zemi, vznesla a podporovala návrh, který dělá rozdíl mezi zdaněním nemovitého majetku a příjmů plynoucích z obchodního podnikání a jiných nestálých zdrojů, pak je to krok, který stojí za povšimnutí a který musíme v našem obvodě jen vítat. Ale pan Disraeli se zmínil ještě o jedné věci a já musím říci, že jsem mu za to vděčen. V úvodním projevu k svému rozpočtu i v projevu, v němž po tři hodiny bojoval proti silám, jež se proti němu sjednotily, oné noci, kdy byl definitivně poražen, zmínil se o dědických daních, čímž se u nás rozumí dědická daň z movitého majetku a daň ze závěti, a připustil, že vyžadují úprav. (Hlasitý potlesk.)“

Napsal K. Marx 8. února 1853
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3699 z 23. února 1853
Podpis: K a r e l M a r x

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — „poněvadž vymřely i ty rodiny, které diktátor Caesar podle zákona Cassiova a císař Augustus podle zákona Saeniova na jejich místo zvolili“ (Tacitus, „Letopisy“, kniha 11). (Pozn. red.)

344 Amelot de la Houssaie, „Histoire du Gouvernement de Venise“ [„Dějiny benátské vlády“], Paříž 1676, str. 48.

345 Svůj úmysl uskutečnil Marx v článku „Indická otázka. — Irské pachtýřské právo“, který napsal v červnu 1853.

346 Jde o návrh zákona, poprvé předložený dolní sněmovně irským radikálem Sharmanem Crawfordem roku 1835. Návrh stanovil, že pachtýřům má hýt při zrušení pachtovní smlouvy vyplaceno odškodné za provedené meliorace na pozemcích; sněmovna jej roku 1836 zamítla. Později byl tento návrh předložen ještě několikrát (roku 1847, 1852 a 1856), ale sněmovna jej pokaždé zamítla.

347 Repealisté (podle Repeal of Union — zrušení unie) byli stoupenci zrušení anglo-irské unie z roku 1801. Unii vnutila Irsku anglická vláda po potlačení irského povstání z roku 1798; zničila poslední zbytky irské autonomie a rozpustila irský parlament. Požadavek zrušení unie se stal od dvacátých let 19. století nejpopulárnějším heslem v Irsku. Buržoazní liberálové (OʼConnell a jiní), kteří stáli v čele národního hnutí, považovali však agitaci za zrušení unie jen za prostředek k tomu, aby na anglické vládě vymohli drobné ústupky pro irskou buržoazii. Roku 1835 se OʼConnell dohodl s anglickými whigy a s touto agitací úplně přestal. Pod tlakem masového hnutí byli však irští liberálové donuceni založit roku 1840 Sdružení repealistů (Repeal-Association), které se snažili zavést na cestu kompromisu s anglickými vládnoucími třídami.