Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx a Bedřich Engels
Velikání emigrace
XIII
Chi mi darà la voce e le parole,
E un proferir magnanimo e profondo!
Che mai cosa piu fiera sotto il sole
Non fu veduta in tutto quanto il mondo;
Lʼaltre battaglie fur rose e viole,
Al raccontar di questa mi confondo;
Perchè il valor, eʼl pregio della terra
A fronte son condotti in questa guerra.
(Bojardo, Orlando innam. Canto 27.)[a33]
Kdo propůjčí mi hlas, kdo slova dá mi,
bych slavně ty a věrně líčil děje!
Čin pyšnější se nestal dosud pod hvězdami,
dnů větších nezná svět, ni slunce nezřelo je.
Z těch bitev minulých se každá růží zdá mi,
či fialkou, však tato — hlas se strachem chvěje.
Snad země nikdy nenesla kol hlavy
tak skvělý vínek chrabrosti a slávy.Když tito poslední fashionable arrivals[a34] rozmnožili emigraci na plný stav, nastala chvíle, kdy se emigrace musela pokusit, aby se „organizovala“ ve velkém, aby se ustavila na plný tucet. Dalo se čekat, že se tyto pokusy zvrtnou v nové rozhořčené nepřátelství. Papírová vojna v zaoceánských listech dosáhla teď svého vrcholu. Osobní podlosti, intriky, úklady, chvástání, v takovýchto ohavnostech se tihle velikáni vyžívali. Ale jedno emigrace získala, své vlastní dějiny, které jsou mimo dějiny světa, svou pokoutní politiku vedle politiky veřejné; a z toho, že se vzájemně potírala, čerpala dokonce pocit své vzájemné důležitosti. Protože v pozadí všech těchto snah a bojů vězí spekulace na peníze demokratické strany, na svatý grál[236], proměňuje se transcendentální rivalita, hašteření o vous císaře Barbarossy, velmi brzy v praobyčejnou konkurenci bláznů. Kdo chce tuto velkou válku žab a myší[237] studovat z pramenů, najde všechny příslušné doklady v newyorské „Schnellpost“, v „New-Yorker Deutsche Zeitung“, „Allgemeine Deutsche Zeitung“, „Staatszeitung“, v baltimorském listu „Correspondenť‘, v listu „Wecker“ a v ostatních německoamerických listech. Jenže tomuto koketování s údajnými styky a vylhanými konspiracemi, celému tomuto emigrantskému povyku nechyběla ani vážná stránka. Poskytla vládám vytouženou záminku, aby v Německu uvěznily spoustu lidí, aby všude brzdily domácí hnutí a aby z těchto ubohých věchtů slámy v Londýně udělaly strašáky pro německého měšťáka. Tihle hrdinové emigrace nejsou ani zdaleka nějak nebezpeční vládnoucím poměrům a přejí si toužebně jen jedno: aby se v Německu rozhostilo hrobové ticho, aby tak bylo lépe slyšet jejich hlas a aby úroveň ducha veřejnosti klesla natolik, že by se potom dokonce i lidé jejich postavy jevili jako vynikající veličiny.
Rozšafníci z jižního Německa, kteří nedávno přišli do Londýna a nebyli angažováni ani pro jednu stranu, ocitli se v znamenitém postavení: mohli se pustit do smiřování různých klik a zároveň shromažďovat masu emigrace jako chór kolem vynikajících jedinců. Jejich čacký smysl pro povinnost jim přikazoval, aby nepromeškali tuto příležitost. Ale zároveň viděli Ledru-Rollina, a v tom s ním byli zajedno, jak už sedí v křesle presidenta francouzské republiky. Pro ně, nejbližší sousedy Francie, bylo důležité, aby je prozatímní vláda Francie uznala za prozatímní vůdce Německa. Především Sigelovi záleželo na tom, aby mu Ledru zaručil jeho vrchní velení. Ale cesta k Ledruovi vedla jen přes Arnoldovu mrtvolu. Arnoldova charakterní maska jim ostatně tehdy ještě imponovala a měl jim jako filosofická severní záře osvětlovat jejich jihoněmecký soumrak. Obrátili se tedy nejprve na Ruga.
Na druhé straně stál především Kinkel se svým bližším okolím, Schurzem, Strodtmannem, Schimmelpfennigem, Techowem atd.; potom bývalí poslanci parlamentu a sněmoven v čele s Reichenbachem a s Meyenem a Oppenheimem jako svými literárními představiteli; konečně Willich se svou družinou, která však zůstává v pozadí. Úlohy tu byly rozděleny takto: Kinkel jako mučenka představuje německé šosáctvo vůbec; Reichenbach jako hrabě představuje buržoazii, Willich jakožto Willich představuje proletariát.
O Augustovi Willichovi je třeba především říci, že k němu Gustav vždycky choval tajnou nedůvěru, a to pro jeho zašpičatělou lebku, v níž orgán sebeúcty utlačuje všechny ostatní schopnosti, neboť je abnormálně přebujelý. Jeden německý šosák, který uviděl bývalého lajtnanta Willicha v jedné londýnské pivnici, popadl zděšeně svůj klobouk a vyřítil se ven, volaje: „Proboha, jak je ten muž podobný našemu Pánu Ježíši Kristu!“ Aby tuto podobnost ještě více vypěstoval, stal se Willich krátce před revolucí na čas tesařem. Později se objevil v bádensko-falckém tažení jako vůdce partyzánů.
Vůdce partyzánů, tento potomek staroitalských kondotiérů, je svérázný zjev v novějších válkách, zvláště v Německu. Vůdce partyzánů je zvyklý jednat na vlastní pěst a vzpírá se jakémukoli všeobecnému vrchnímu velení. Jeho lidé jsou odkázáni jedině na něho, ale také on na nich úplně závisí. Proto je kázeň v dobrovolnickém sboru zvláštní věc, podle okolností hned barbarsky přísná, hned, a to většinou, krajně uvolněná. Vůdce partyzánů nemůže stále vystupovat panovačně a rozkazovačně, často svým lidem musí lichotit, musí je každého zvlášť navnadit materiálními požitky; obvyklé vojenské vlastnosti jsou tu málo platné a odvážnosti musí přijít na pomoc jiné vlastnosti, aby se u podřízených zachoval respekt. I když není ušlechtilý, musí mít přece jen šlechetné vědomí, jehož doplňkem je jako vždy úskok, číhavá intrika a skrytá sprostota v praxi. Tak je možno získat nejen vlastní vojáky, ale také podplatit obyvatele, překvapit nepřítele, a vysloužit si zvláště u protivníků uznání jako osobnost s charakterem. Ale to všechno nestačí, aby se udržel pohromadě dobrovolnický sbor, jenž se většinou buďto hned od začátku skládá z lumpenproletariátu, nebo se mu brzy přizpůsobí. Je k tomu zapotřebí vyšší ideje. Vůdce dobrovolnických oddílů musí mít tedy tresť utkvělých myšlenek, musí to být muž zásad, kterému ustavičně tane na mysli jeho poslání vykupitele světa. Kázáním před nastoupenou jednotkou a neustálým poučováním a propagandou u každého jednotlivce musí svým vojákům vštípit vědomí této vyšší ideje, a přeměnit tak celý sbor ve své syny ve víře. Má-li tato vyšší idea spekulativní, energický nátěr, přesahující obyčejný rozum, je-li snad hegelovské povahy, jakou se generál Willisen pokoušel vštípit pruské armádě[238], pak je to tím lepší. Tak se každému jednotlivému dobrovolci vnukne šlechetné vědomí a činy celého sboru tím dostanou spekulativní posvěcení, které je vysoko povznáší nad obyčejnou nereflektovanou odvahu, a stejně i sláva takového sboru nepramení ani tak z jeho výkonů jako z jeho spasitelského poslání. Duch sboru se ještě posílí, když budou všichni bojovníci přísahat, že chtějí žít a zemřít s věcí, za kterou bojují, a že se raději nechají pod poslední jabloní na hranici za zpěvu nábožné písně do posledního muže porubat. Takový sbor a takový vůdce musí ovšem cítit, že je společnost obyčejných, světských bojovníků poskvrňuje, a musí se pídit po jakékoli příležitosti, aby se buďto dostali od armády co nejdále, nebo aby se zase co nejrychleji zbavili společnosti neobřezaných, a nic nemohou nenávidět víc než velký sbor a velkou válku, kde úskok podporovaný vyšším vzletem nic nepořídí, nerespektuje-li obvyklá pravidla válčení. Tak musí být vůdce partyzánů v plném slova smyslu křižákem, musí být Petrem Poustevníkem i Valtrem z Nemanic v jedné osobě. Musí být proti smíšeným živlům a nenucenému způsobu života svého sboru ctnostným mužem; nesmí se dopustit, aby se zpil do němoty, a on sám si musí vypít svou láhev raději potají, třeba v noci v posteli. Kdyby se mu snad stalo, že by se — vždyť je také člověk — vracel po nadměrném užívání světských radovánek a v hodinu, která se příčí předpisům, v noci do kasáren, pak nikdy nepůjde branou, ale vrátí se domů oklikou a přeleze zeď, aby nevzbudil pohoršení. Ženské půvaby ho nesmějí vzrušovat, ale naopak bude působit dobrým dojmem, když si občas vezme do postele nějakého krejčovského tovaryše, jako si Cromwell brával své poddůstojníky; vůbec nesmí příliš přehánět asketickou přísnost svého života. Protože cavalieri del dente[a35] jeho sboru, před nimiž stojí cavaliere della ventura[a36], jsou živi většinou z rekvizic a bezplatného ubytování, přičemž musí Valtr z Nemanic leckdy přimhouřit oko, musí být také už proto vždycky po ruce Petr Poustevník s útěchou, že takovýchto nepříjemných opatření se používá jen pro záchranu vlasti a tedy ve vlastním zájmu postižených.
Všechny tyto vlastnosti vůdce partyzánů ve válce se v mírových dobách objevují znovu ne zrovna v příznivé modifikaci. Především je nutno udržovat pohromadě kmen pluku pro nový sbor a ustavičně vysílat poddůstojníky — verbíře. Kmen, sestávající ze zbytku dobrovolnického sboru a vůbec z lůzy emigrace, je ubytován v kasárnách, ať už na útraty vlády (třeba v Besançonu[239]), nebo nějak jinak. Ani kasárenskému životu nesmí chybět ideové posvěcení; dosáhne se ho kasárenským komunismem, čímž nabývá pohrdání obyčejnou občanskou činností vyššího významu. Ale protože pro tyto komunistické kasárny už neplatí vojenské předpisy, nýbrž jen mravní autorita a příkaz obětavosti, dojde občas nevyhnutelně ke rvačkám kvůli společné pokladně, přičemž mravní autorita nevyvázne vždycky bez modřin. Když je někde poblíž řemeslnický spolek, je ho možno použít jako odvodní základny pro budoucí sbor, a řemeslníkům je možno jako náhradu za jejich nynější pernou práci poskytnout vyhlídku na příští nespoutaný život a dobrodružství vojáků dobrovolnického sboru. Snad se dá také zařídit, aby vzhledem k vyššímu zásadnímu významu, jaký mají kasárny pro budoucnost proletariátu, dodával spolek peníze na jejich stravování. V kasárnách ani ve spolku se nemine účinkem kázání a patriarchálně klábosivý způsob osobních styků. Partyzán neztrácí ani v míru svůj nezbytný optimismus, a jako dříve vždycky po každé porážce zvěstoval, že už zítřek přinese vítězství, tak nyní ustavičně zvěstuje mravní jistotu a fyzickou nutnost, že to nejpozději za čtrnáct dní „praskne“, totiž to. Protože se neobejde bez nepřítele a protože proti šlechetnému nutnč stojí nešlechetní, objeví u těch nešlechetných, že k němu chovají zuřivé nepřátelství, bude si myslet, že ho chtějí už z nenávisti k jeho zasloužené popularitě otrávit nebo zapíchnout, a proto bude mít vždycky pod polštářem schovaný dlouhý nůž. Tak jako vůdce partyzánů nedokáže nic ve válce, jestliže nepředpokládá, že ho obyvatelstvo země zbožňuje, tak ani v míru nezíská sice skutečné politické styky, ale bude je vždycky předpokládat nebo si je bude vymýšlet, a z toho pak mohou někdy vzejít podivné mystifikace. Nadání k rekvizicím a bezplatnému ubytování se opět objevuje v podobě poklidného příživnictví. Mravně přísný asketismus našeho Rolanda je naopak v mírových dobách, jako všechno ušlechtilé a veliké, vystaven těžkým pokušením. Bojardo říká v 26. zpěvu:
Turpin se honosí, že hrabě Brava
celý svůj život byl čistý jak panna —
dejte jen na něho, chcete-li, pánové!Je však také známo, že hrabě Brava přišel později pro oči krásné Angeliky o rozum a Astolf mu ho musel přinést zpátky z měsíce, jak to velmi půvabně vylíčil mistr Lodovico Ariosto[240]. Náš moderní Roland se však omylem pokládal za samého básníka, který vypráví, že také on přišel z lásky o rozum, ale chtěl ho zase najít rty i rukama na ňadrech své Angeliky, jenže se mu při tom přitrefilo, že ho za odměnu vyhodili z domu.
V politice prokáže vůdce partyzánů svou převahu ve všech formách drobné války. V souhlase s pojmem přívržence[a37] bude přecházet od jedné strany ke druhé. Malicherné intriky, podlé pletichy, příležitostné lži, mravně rozhořčená proradnost se tu objeví jako přirozené příznaky šlechetného vědomí, a on u víře ve své poslání a ve vyšší smysl svých slov i činů pronese s určitostí: „Nikdy nelžu!‘ Utkvělé myšlenky poslouží jako znamenitý pláštík skryté záludnosti a přivedou emigrantské ťulpasy bez jakékoli myšlenky na myšlenku, že on, muž utkvělých myšlcnck, je prostoduchý blázen, což může být jen žádoucí pro tak prohnaného chlapíka.
Don Quijote a Sancho Panza v jedné osobě, zamilovaný zrovna tak do mošny na potraviny jako do svých utkvělých myšlenek, obdivující na potulném rytířstvu zrovna tak volné živobytí jako slávu, muž miniaturní války a drobné intriky, skrývající svou prohnanost pod maskou charakteru — Willichova skutečná budoucnost je v prériích Rio Grande del Norte.
O vztazích mezi oběma výše popsanými živly emigrace informuje pan Gögg v dopise newyorské „Deutsche Schnellpost“:
„Aby obnovili vážnost skomírajícího Ústředního výboru, usnesli se (Jihoněmci), že se pokusí spojit s ostatními frakcemi. Ale toto dobře míněné dílo má malé vyhlídky. Kinkel pokračuje v intrikách; se svým zachráncem, se svým životopiscem a několika pruskými lajtnanty vytvořil výbor, který má působit potají, rozšiřovat se, zmocnit se pokud možno demokratických peněz, a potom vystoupit zčistajasna na světlo jako silná Kinkelova strana. To není ani poctivé, ani spravedlivé, ani rozumné.“
„Poctivý“ úmysl jihoněmeckých živlů při těchto pokusech o dohodu vystupuje z následujícího dopisu pana Sigela témuž listu:
„Pokud jsme my, těch několik mužů, kteří to mysleli upřímně, rovněž částečně sáhli ke konspiraci, pak jen proto, abychom se bránili proti bídným věrolomnostem a opovážlivostem Kinkela a jeho druhů a abychom jim ukázali, že se nenarodili, aby panovali. Naším hlavním cílem bylo donutit Kinkela, aby se zúčastnil nějaké velké schůze, abychom dokázali jemu a jeho, jak on říká, bližším politickým přátelům, že není všechno zlato, co se třpytí. Nejprve poslat k čertu nástroj“ (Schurze) „a za ním poslat k čertu i zpěváka“ (Kinkela). („Wochenblatt der New-Yorker Deutschen Zeitung“, 24. září 1851).
Jak svérázné byly obě strany, které si vzájemně spílaly „jihoněmecká“ a „severoněmecká“, vyplývá už z toho, že v čele jihoněmeckých živlů stál Rugův „rozum“ a v čele severoněmeckých Kinkelův „cit“.
Abychom porozuměli velkému boji, k němuž teď došlo, musíme se několika slovy zmínit o diplomacii těchto dvou světoborných stran.
Arnoldovi (a tedy i jeho kumpánům) záleželo především na tom, aby vytvořil „uzavřený klub“ s oficiálním zdáním jakési „revoluční činnosti“. Z tohoto klubu měl vzejít jeho oblíbený „výbor pro“ ty pravé „německé záležitosti“ a z tohoto výboru měl být zase sám Ruge vybrán do Evropského ústředního výboru. Arnold šel neúnavně za tímto cílem už od léta 1850. Doufal, že v Jihoněmcích „našel krásný střední živel, kde může pohodlně panovat jako vladař“. Nezbytnou politikou Arnolda a jeho stoupenců bylo tedy ustavit oficiálně emigraci, vytvářet výbory.
Naproti tomu Kinkel a společníci se museli snažit, aby zhatili všechno, co by mohlo legitimovat postavení, které si Ruge osoboval v Evropském ústředním výboru. Na svou výzvu, aby se prozatím upsalo 500 liber šterlinků, dostal Kinkel z New-Orleansu příslib, že pošlou peníze, a nato s Willichem, Schimmelpfennigem, Reichenbachem, Techowem, Schurzem aj. vytvořil už tajný finanční výbor. Mysleli si: jakmile budeme mít peníze, budeme mít i emigraci; budeme-li mít emigraci, budeme mít i vládu v Německu. Především jim tedy šlo o to, aby veškcrou emigraci zaměstnávali formálními schůzkami, aby však zhatili jakékoli její oficiální ustavení, které by přesahovalo „volnou společnost“, a zvláště aby zabránili tvoření jakýchkoli výborů, a mohli tak nepřátelskou frakci zdržovat, překážet jí v činnosti a za jejími zády manévrovat.
Oběma frakcím, tj. „vynikajícím mužům“, bylo společné, že chtěli většinu emigrace tahat za nos, nezasvěcovat ji do konečných cílů, používat jí jen jako pozadí a odhodit ji, jakmile by cíle bylo dosaženo.
Podívejme se teď, jak tito Machiavelliové, Talleyrandové a Metternichové demokracie vůči sobě vystupují.
První výstup. 14. července 1851. — Když „ztroskotalo soukromé dorozumění s Kinkelem ke společnému vystoupení“, pozvali Ruge, Gögg, Sigel, Fickler, Ronge vynikající muže všech frakcí ke schůzce u Ficklera na 14. července. Dostavilo se 26 mužů. Fickler navrhuje, aby se vytvořil „uzavřený kroužek“ německých uprchlíků, z něhož by později mohl vzejít „akční výbor pro podporu revolučních cílů“. Proti tomu se staví hlavně Kinkel a asi šest jeho stoupenců. Po několikahodinové prudké rozpravě přijat Ficklerův návrh (16 proti 10); Kinkel a menšina prohlašují, že už se na této věci nemohou podílet a odstupují.
Druhý výstup. 20. července. — Výše uvedená většina se ustavuje jako spolek. Mezi jinými se stal novým členem Tausenau, kterého uvedl Fickler.
Jako je Ronge Luther, Kinkel Melanchthon, tak je pan Tausenau Abraham a Sancta Clara německé demokracie. U Cicerona se oba haruspikové musí smát, kdykoli se podívají jeden na druhého,[241] a zrovna tak se musí smát pan Tausenau, kdykoli se podívá do zrcadla na svůj vlastní vážně se tvářící obličej. Jestliže se Rugovi podařilo najít v Bádeňanech lidi, kterým on imponoval, pak se mu za to osud pomstil tím, že mu v osobě Rakušana Tausenaua přivedl muže, který imponoval jemu.
Na Göggův a Tausenauův návrh je jednání odloženo, aby se ještě jednou zkusilo dohodnout se s Kinkelovou frakcí.
Třetí výstup. 27. července. — Zasedání v hotelu Cranbourne. „Vynikající“ emigranti au grand complet[a38]. Dostavuje se Kinkelova frakce, jenže ne s úmyslem připojit se k existujícímu už spolku. Naléhá naopak, aby byl „vytvořen ‚otevřený diskusní klub‘, který by neměl akční výbor a nesledoval určite cíle“. Schurz, který ve všech těchto parlamentárních jednáních vystupuje jako rádce mladého Kinkela, navrhuje:
„Přítomná společnost se ustaví jako uzavřený politický spolek pod názvem ‚Klub něnecké emigrace‘ a na návrh jednoho člena přijme většinou hlasů jiné občany z řad německých uprchlíků.“
Jednohlasně přijato. Klub se usnesl, že se bude scházet každý pátek.
„Přijetí tohoto návrhu bylo pozdraveno všeobecným potleskem, voláním: ‚Ať žije německá republika!!!‘ Všichni cítili, že si vzájemně vyšli vstříc, splnili tím svou povinnost a učinili něco dobrého pro revoluci.“ (Gögg, „Wochenblatt der Schnellpost“, 20. srpna 1851.)
Eduard Meyen byl tak nadšen tímto úspěchem, že ve svém litografovaném bulletinu zvolal:
„Celá emigrace teď tvoří sevřený šik až po Buchera — s jedinou výjimkou nenapravitelné Marxovy kliky.“
Táž Meyenova poznámka je také v berlínském litografovaném vládním bulletinu.[a39]
A tak za všeobecné ochoty k ústupkům a za provolávání slávy německé republice vznikl veliký Klub emigrace, který měl konat tak povznášející zasedání a rozplynout se vniveč za několik týdnů po Kinkelově odchodu do Ameriky; což ale nebrání, aby hrál v Americe dodnes svou úlohu jako živá bytost.
Čtvrtý výstup. 1. srpna. — Druhé zasedání v hotelu Cranbourne.
„Dnes už musíme pohříchu oznámit, že tento klub nemá úspěch, jaký jsme mylně očekávali.“ (Gögg, tamže, 27. srpna.)
Kinkel přivádí do klubu bez předchozího usnesení většiny šest pruských uprchlíků a šest pruských návštěvníků průmyslové Výstavy. Damm[a40] (předseda, bývalý předseda bádenské konstituanty) vyslovuje svůj údiv nad tímto velezrádným porušením stanov. Kinkel prohlašuje:
„Klub je jen volná společnost, která nemá jiný účel, než aby se v něm lidé navzájem osobně seznamovali a hovořili o věcech, které může slyšet každý. Proto je záhodno, aby společnost navštěvovalo co nejvíc lidí zvenčí.“
Studiosus Schurz se honem snaží zakrýt neomalenost svého profesora pozměňovacím návrhem, aby bylo dovoleno přivádět návštěvy. Přijato. Povstává Abraham a Sancta Clara Tausenau a předkládá tyto dva vážné návrhy, aniž se přitom usměje:
„1) jmenovat komisi“ („ten pravý“ výbor), „která by každý týden podávala zevrubnou zprávu o aktuální politice, zejména v Německu; tyto zprávy mají být ukládány do archívu spolku a v patřičný čas zveřejněny; 2) jmenovat komisi“ („ten pravý“ výbor), „která by do spolkového archívu ukládala rozmanité podrobnosti o protiprávních činech a ukrutnostech, které za poslední tři roky spáchali a dosud páchají sluhové reakce na stoupencích demokracie.“
To prudce odmítají:
Reichenbach:„V bezelstných návrzích spatřuje podezřelé postranní myšlenky a snahu, aby se volbou těchto komisí dodal shromáždění oficiální nátěr, který si on ani jeho přátelé nepřejí.“
Schimmelpfennig a Schurz: „Tyto komise by si mohly osobovat pravomoci, které by měly konspirační ráz a mohly by vést ponenáhlu k oficiálnímu výboru.“
Meyen: „Přeje si slova, ne činy.“
Jak tvrdí Gögg, zdálo se, že většina je ochotna návrhy přijmout; Machiavelli Schurz navrhuje odročení. Abraham a Sancta Clara Tausenau se z pohodlnosti připojuje k tomuto návrhu. Kinkel se domnívá, že
„je nutno hlasování odložit na příští zasedání hlavně proto, že jeho frakce, jak se mu zdá, je tento večer v menšině, a hlasování za těchto okolností by on ani jeho přátelé nemohli pokládat za ‚závazné pro své svědomí‘“.
Rozhodnuto odročit.
Pátý výstup. 8. srpna. — Třetí zasedání v hotelu Cranbourne. Rozprava o Tausenauových návrzích. Kinkel a Willich přivedli s sebou proti dohodě „nižší vrstvy uprchlíků — le menu peuple, aby tentokrát zavázali své svědomí“. Schurz předkládá pozměňovací návrh na dobrovolné přednášky o aktuálních politických otázkách, a jako by se domluvili, hlásí se ihned Meyen pro Prusko, Schurz pro Francii, Oppenheim pro Anglii, Kinkel pro Ameriku a budoucnost (protože jeho nejbližší budoucnost byla v Americe). Tausenauovy návrhy se zamítají. Prohlašuje pohnut, že svůj spravedlivý hněv obětuje na oltář vlasti a že zůstane v lůně spojenců. Ale vzápětí zaujímá frakce Ruge a Fickler podrážděný postoj napálených krásných duší.
Intermezzo. — Kinkel konečně dostal z New Orleansu 160 liber šterlinků, kterých měl spolu s jinými vynikajícími veličinami použít ve prospěch revoluce. To se dověděla frakce Ruge a Fickler, beztak už rozhořčená posledním hlasováním. Teď se už nemohl ztrácet čas, muselo se jednat. Vytvořil se nový emigrantský močál, který svou hnilobně nehybnou existenci ozdobil jménem „Agitační spolek“. Členy byli Tausenau, Frank, Gögg, Sigel, Hertle, Ronge, Haug, Fickler, Ruge. Spolek ihned prohlásil v anglických listech:
„Není spolkem diskutujícím, nýbrž zásadně pracovním, který nebude skýtat words[a41], ale works[a42], a především vyzývá stoupence, aby poskytli peníze. Agitační spolek jmenue Tausenaua svou výkonnou mocí a svým dopisujícím ministrem zahraničních věcí, zároveň uznává Rugovo postavení v Evropském ústředním výboru“ (jakožto říšského správce), „jeho dosavadní činnost a jeho zastupování německého národa ve smyslu německého národa“.
V nové kombinaci ihned poznáváme základní útvar: Ruge, Ronge, Haug. Tak tedy Arnold po dlouholetých bojích a strázních dosáhl konečně toho, co chtěl, byl uznán jako páté kolo u demokratického ústředního vozu a měl za sebou jasně, žel až příliš jasně vymezenou část národa celých osmi mužů. Ale i tento požitek mu byl ztrpčen tím, že jeho uznání bylo zároveň spojeno s jeho nepřímým sesazením a prošlo jen pod záminkou, kterou si kladl sedlák Fickler, že teď ale také přestane Ruge „psát do světa ty své hlouposti“. Obhroublý Fickler považoval za „zdařilé“ jen ty Arnoldovy spisy, které nečetl a nepotřeboval číst.
Šestý výstup. 22. srpna. — Hotel Cranbourne. Nejprve Schurzovo „diplomatické mistrovské dílo“ (viz Gögg): návrh na utvoření všeobecného výboru uprchlíků ze šesti členů různých frakcí s tím, že by se přibralo pět členů už existujícího výboru uprchlíků Willichova spolku řemeslníků. (Tím by získala frakce Kinkel a Willich trvalou většinu.) Přijato. Byly provedeny volby, ale členové „státu“ v čele s Rugem je odmítli, čímž diplomatické mistrovské dílo dočista padlo. Jak vážně to bylo ostatně míněno s tímto výborem uprchlíků, vysvítá z toho, že už o čtyři dny později vystoupil Willich z řemeslnického výboru uprchlíků, existujícího dávno už jen podle jména, když pro nové a nové naprosto neuctivé vzpoury „nižších vrstev uprchlíků“ bylo rozpuštění tohoto výboru už dlouho nevyhnutelné. — Interpelace o veřejném vystupování Agitačního spolku. Návrh, aby Klub emigrace neměl nic společného s Agitačním spolkem a aby veřejně desavouoval všechny jeho kroky. Zuřivé výpady proti přítomným „agitátorům“ Göggovi a Sigelovi mladšímu (tj. staršímu, viz dále zde). Rudolf Schramm prohlašuje o svém starém příteli Rugovi, že to je Mazziniho sluha a „stará drbna“. I ty, Brute! Gögg odpovídá, ne jako řečník, ale jako prostý občan, útočí roztrpčeně proti obojetnému, slabošsky proradnému, kněžoursky úlisnému Kinkelovi:
„Je neodpovědné brát příležitost těm, kteří chtějí pracovat, ale těmto lidem jde o zdánlivé, nečinné sjednocení, aby mohli pod tímto pláštíkem působit jako klika pro jisté cíle.“
Když se Gögg dostal k veřejnému prohlášení Agitačního spolku v anglických listech, povstal Kinkel majestátně a pravil, že prý
„ovládá už celý americký tisk a byly už podniknuty kroky, aby byl jeho vládě podroben i tisk francouzský“.
Návrh ryze německé frakce byl přijat a nato prohlásili „agitátoři“, že členové jejich spolku už nemohou být příslušníky Klubu emigrace.
Tak vznikla ohromná trhlina mezi Klubem emigrace a Agitačním spolkem, která zeje celými novodobými dějinami světa. Podivné je, že oba výtvory existovaly jen tak dlouho, dokud se nerozešly, a teď už jen živoří v podobě duchů Kaulbachovy Bitvy Hunů[242], ve které se bude pokračovat v německoamerických shromážděních a novinách patrně až do skonání světa.
Celé zasedání bylo jen tím bouřlivější, když nedisciplinovaný Schramm napadl ještě také Willicha a tvrdil, že se Klub emigrace blamuje, bratří-li se s tímto rytířem. Předseda, tentokrát bojácný Meyen, už několikrát pustil v zoufalství kormidlo z rukou. Ale rozpravou o Agitačním spolku a vystoupením jeho členů dostoupila vřava vrcholu. Za řevu, bubnování, bušení, vyhrožování a strašlivého povyku se povznášející zasedání protáhlo až do druhé hodiny s půlnoci, kdy hostinský konečně zavřel přívod plynu a ponořil tím rozohněné strany do nejhlubší noci, a tak udělal záchraně vlasti strašidelný konec.
Koncem srpna se rytířský Willich a cituplný Kinkel pokusili rozbít Agitační spolek tím, že navrhli bodrému Ficklerovi toto:
„Ať s nimi a s jejich bližšími politickými přáteli vytvoří finanční výbor, který by spravoval peníze došlé z New Orleansu a který by fungoval tak dlouho, až by se mohl sejít veřejný finanční výbor té pravé revoluce, ale naproti tomu se pouhým přijetím tohoto návrhu mají rozpustit všechny dosud existující německé revoluční a agitační společnosti.“
Čacký Fickler se vzepřel „oktrojovanému, tajnému, neodpovědnému výboru“.
„Jak je možné,“ zvolal, „aby pouhý finanční výbor kolem sebe soustředil všechny revoluční strany? Peníze, které mají přijít a už přišly, nemohou se samy o sobě nikdy stát základnou, na níž by se protichůdné směry demokracie zřekly své samostatnosti.“
Kýženého rozkolu se tedy nedosáhlo; výsledkem tohoto pokusu svést Ficklera k dezerci naopak bylo, že Tausenau mohl prohlásit, že roztržka mezi oběma ohromnými stranami „emigrace“ a „agitace“ se teď stala nenapravitelnou.
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a33 Bojardo, Zamilovaný Roland. Zpěv 27. (Pozn. red.)
a34 — skvělí příchozí. (Pozn. red.)
a35 — rytíři silných zubů, příživníci. (Pozn. red.)
a36 — dobrodružný rytíř. (Pozn. red.)
a37 Slovní hříčka s původním významem francouzského slova „le partisan“ — „přívrženec“, „stoupenec“. (Pozn. red.)
a38 — v plném počtu. (Pozn. red.)
a39 „Preussische Litografische Correspondenz“. (Pozn. red.)
a40 „Damm je tady!“
— Kdo je tady?
„Damm je tady!“
— Kdo?
„Damm, Damm, copak neznáte Damma?“a41 — slova. (Pozn. red.)
a42 — činy. (Pozn. red.)
236 Svatý grál — podle středověké pověsti divotvorná drahocenná miska.
237 Narážka na starořeckou komickou báseň neznámého autora „Válka žab a myší“ („Batrachomyomachia“), která je parodií na Homérův epos.
238 Jde o názory Wilhelma Willisena, které vyložil v knize „Theorie des grossen Krieges angewendet auf den russisch-polnischen Feldzug von 1831“ [„Použití teorie velké války na rusko-polské tažení z roku 1831“]. Dva díly. Berlín 1840. Willisen nevycházel při konstruování své teorie z faktického materiálu, který poskytují dějiny válečného umění, nýbrž z abstraktních filosofických tezí.
239 Tím se myslí oddíl, který zorganizoval Wiltich z německých emigrantů, vesměs dělníků a řemeslníků, v Besançonu (ve Francii) v listopadu 1848. Členové oddílu dostávali podporu od francouzské vlády, ale začátkem roku 1849 byla výplata podpor zastavena. Později se tento oddíl stal součástí takzvaného Willichova sboru, který se zúčastnil bádensko-falckého povstání v květnu až červnu roku 1849.
240 Jde o třicátý čtvrtý zpěv Ariostova eposu „Zuřivý Roland“, který byl napsán jako pokračování Bojardova „Zamilovaného Rolanda“.
241 Výrok Katona staršího, uvedený v Ciceronově knize „De divinatione“ [„O prorokování“]; haruspikové byli věštci ve starém Římě, kteří předpovídali budoucnost podle vnitřností obětovaných zvířat.
242 Jde o známý obraz německého malíře Wilhelma Kaulbacha „Bitva Hunů“. Zobrazuje boj mezi duchy padlých vojáků, který se odehrává ve vzduchu nad bojištěm.