Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Skutečné příčiny poměrné pasivity francouzského proletariátu
v prosinci minulého roku
I Všechnu pozornost, kterou dokáže vzbudit zahraniční politika nebo aspoň politika na kontinentě, poutá od 2. prosince minulého roku úspěšný a bezohledný hazardní hráč Ludvík Napoleon Bonaparte. „Co chystá? Rozpoutá válku, a s kým? Vtrhne do Anglie?“ Takové otázky se určitě vynořují všude, kde se mluví o evropských záležitostech.
A vskutku je cosi ohromujícího na tom, že celkem neznámý dobrodruh, který se náhodou dostal do čela výkonné moci velké republiky, se od západu do východu slunce zmocnil všech důležitých bodů v hlavním městě, rozehnal parlament, jako když střelí do vrabců, ve dvou dnech potlačil povstání v hlavním městě, ve dvou týdnech obnovil klid v provinciích, podvodnými volbami se vnutil celému národu a hned nato vyhlásil ústavu, která mu dala do rukou všechnu moc ve státě. Něco takového se nestalo, takovou hanbu nezažil žádný národ od té doby, co pretoriánské legie chátrajícího Říma daly impérium na buben a prodaly je tomu, kdo nabídl nejvíc. A buržoazní tisk Anglie od „Times“ až po „Weekly Dispatch“[110] si od prosincových událostí nedal ujít jedinou příležitost, aby se znovu a znovu ctnostně nerozhořčoval nad vojenským despotou, který proradně pošlapal svobody své země, zardousil tisk atd.
Při všem pohrdání, které si Ludvík Napoleon zaslouží, si však nemyslíme, že by se měl orgán dělnické třídy[111] připojovat k tomuto sboru halasných nadávek, v nichž se předhánějí noviny burziánů, bavlnářských lordů a pozemkové aristokracie. Neškodilo by připomenout těmto pánům pravý stav věcí. Oni mají všechny důvody se rozčilovat, protože všechno, co Ludvík Napoleon sebral druhým, nevzal dělnické třídě, nýbrž právě těm třídám, jejichž zájmy zastupuje v Anglii zmíněná část tisku. To neznamená, že by Ludvík Napoleon nebyl se stejným potěšením oloupil i dělnickou třídu o všechno, co by se mu zdálo žádoucím, ale věc je v tom, že loni v prosinci nebylo možno francouzskou dělnickou třídu o nic oloupit, protože o všechno, co za něco stálo, ji za tři a půl roku připravil buržoazní parlamentní režim, který byl nastolen po velké porážce v červnu 1848. Opravdu, co ještě bylo možno dělníkům vzít v předvečer 2. prosince? Volební právo? To jim odňal volební zákon z května 1850. Právo shromažďovací? To bylo už dávno omezeno na „spolehlivé“ a „loajální“ společenské třídy. Svoboda tisku? Vždyť skutečný proletářský tisk byl utopen v krvi povstalců za velké červnové bitvy a poslední jeho zbytky, které ještě nějaký čas potom dál živořily, už dávno zmizely pod tlakem roubíkových zákonů, jež každé nové zasedání Národního shromáždění[112] znovu revidovalo a zdokonalovalo. Jejich zbraně? Kdejaká záminka byla dobrá, aby byli z národní gardy vyloučeni všichni dělníci, a právo nosit zbraň bylo vyhrazeno jen zámožnějším třídám společnosti.
A tak pokud jde o politická práva, měla dělnická třída ve chvíli nedávného coup d’état[a] velmi málo, pakli vůbec co ztratit. Zato třída střední a velké buržoazie byla v té době politicky všemocná. Měla tisk, shromažďovací právo, právo nosit zbraň, hlasovací právo, parlament. Legitimisté i orleanisté, statkáři i majitelé cenných papírů našli konečně po třiceti letech boje neutrální půdu v republikánské formě vlády. A byla to pro ně skutečně krutá rána, když byli v několika hodinách o to všechno připraveni a když se najednou octli v postavení politicky stejně bezvýznamném, do jakého předtím sami uvrhli dělníky. To je důvod, proč se anglický „seriózní“ tisk tak rozzuřil nad nezákonnými a hanebnými činy Ludvíka Napoleona. Dokud tyto hanebnosti, ať už ze strany výkonné moci či parlamentu, byly namířeny proti dělnické třídě, bylo samozřejmě všechno v pořádku, ale jakmile začala podobná politika postihovat i „lepší lidi“, „intelektuální výkvět národa“, to ovšem bylo něco jiného, a každý milovník svobody byl povinen povznést svůj hlas na obranu „principu“!
A tak se 2. prosince vedl boj hlavně mezi buržoazií a Ludvíkem Napoleonem jakožto představitelem armády. Že si to Ludvík Napoleon uvědomoval, je vidět z rozkazů, které dostala armáda za bojů 4. prosince, totiž střílet hlavně na „dobře oblečené pány“. Proslulá bitva na bulvárech je všeobecně známa; několik salv do zavřených oken a neozbrojených měšťáků úplně stačilo, aby pařížskou buržoazii přešla jakákoli chuť na odpor.
Na druhé straně, i když už dělnická třída nemohla být připravena o žádná bezprostřední politická práva, přece jen nebyla tak docela bez zájmu na celé věci. Šlo jí především o to, aby neztratila velkou příležitost v květnu 1852, kdy mělo skončit funkční období všech orgánů státní moci najednou a kdy očekávala, že se jí poprvé od června 1848 naskytnou dobré podmínky k boji; a protože i ona usilovala o politickou moc, nemohla připustit žádnou násilnou změnu vlády, aniž vystupovala jako vrchní rozhodčí mezi bojujícími stranami a vnutila jim svou vůli jako zákon země. Proto si nemohla dát ujít příležitost a neukázat oběma soupeřícím silám, že na bitevním poli je ještě třetí síla, která, i když je zatím odsunuta z jeviště oficiálních a parlamentních sporů, přesto je stále připravena zasáhnout, jakmile boj přejde do její vlastní sféry působnosti — na ulici. Nesmí se však zapomínat, že i v tom případě by proletářská strana byla ve velké nevýhodě. Kdyby povstala proti uzurpátorovi, nehájila a nepřipravovala by ve skutečnosti obnovení a diktaturu téhož parlamentu, který se ukázal jako její nejzarytější nepřítel? A kdyby se rovnou prohlásila pro revoluční vládu, nepostrašila by buržoazii — jako se to skutečně stalo v provinciích — natolik, že by ji vehnala do náručí Ludvíku Napoleonovi a armádě? Mimoto nesmíme zapomínat, že skutečná síla a výkvět revoluční dělnické třídy byly buď za červnového povstání vyvražděny, nebo potom pod nejrůznějšími záminkami deportovány a uvězněny. A konečně tu byla okolnost, která už sama o sobě zajišťovala Napoleonovi neutralitu velké většiny dělnické třídy: průmysl a obchod vzkvétaly, a Angličané vědí velmi dobře, že je-li dělnická třída plně zaměstnána a dobře placena, nelze vyvolat žádné nepokoje, tím méně revoluci.
V Anglii se teď všeobecně říká, že Francouzi jsou zřejmě baby, jinak že by si něco takového nedali líbit. Přiznávám ochotně, že jako národ si Francouzi v této chvíli zaslouží taková zdobná epiteta. Ale všichni víme, že Francouzi se dají ve svých názorech a ve svém jednání ovlivnit úspěchem víc než kterýkoli jiný civilizovaný národ. Jakmile se vývoj událostí v této zemi dá určitým směrem, Francouzi jdou tímto směrem téměř bez odporu, dokud se na této cestě nedostanou k nejzazším mezím. Porážka z června 1848 dala Francii takový kontrarevoluční směr, a jejím prostřednictvím celému kontinentu. Nynějším vytvořením napoleonského císařství vrcholí dlouhá řada vítězství kontrarevoluce, k nimž došlo v posledních třech letech; a jakmile se Francie dostala na šikmou plochu, dalo se čekat, že bude padat stále hloub a hloub, až se dostane na dno. Nakolik se už blíží ke dnu, není tak snadné říci, ale že se k němu blíží velmi rychle, je každému zřejmé. A jestliže budoucí činy francouzského lidu nezradí minulost, můžeme směle očekávat, že čím hlubší bude úpadek, tím nenadálejší a překvapivější bude výsledek. V dnešní době se události vyvíjejí s úžasnou rychlostí, a nač dříve potřeboval národ celé století, to dnes velmi snadno urazí v několika letech. Staré císařství se udrželo čtrnáct let; císařský orel bude mít náramné štěstí, jestliže jeho zmrtvýchvstání v této žalostné podobě přetrvá tolik měsíců. A potom?
II Na první pohled se může zdát, že Ludvík Napoleon vládne v této chvíli ve Francii naprosto neomezeně a že snad jediná moc, která existuje vedle jeho vlastní, je moc dvorských pletichářů, kteří ho obklopují ze všech stran a navzájem proti sobě kují pikle, aby si získali výhradní přízeň francouzského samovládce a výlučný vliv na něj. Avšak skutečnost je zcela jiná. Celé tajemství úspěchu Ludvíka Napoleona je v tom, že díky tradicím spojeným s jeho jménem se dostal do postavení, jež mu umožňuje udržet na chvíli rovnováhu mezi bojujícími třídami francouzské společnosti. Neboť ve skutečnosti pod příkrovem stavu obležení, udržovaného vojenským despotismem, který nyní dusí Francii, zuří boj různých společenských tříd dál stejně prudce jako dřív. Tento boj, který se v posledních čtyřech letech vedl prachem a olovem, nabyl nyní jen jiné formy. Stejně jako každá vleklá válka vyčerpá a unaví i nejmocnější národ, tak otevřené krvavé bitvy posledních let unavily jednotlivé třídy a dočasně vyčerpaly jejich vojenskou sílu. Avšak třídní válka se vede nezávisle na tom, probíhají-li opravdové vojenské akce, a nevyžaduje vždycky barikády a bodáky. Válka mezi třídami neuhasne, dokud existují různé třídy s protikladnými a navzájem se střetávajícími zájmy a s rozdílným sociálním postavením; a dosud jsme neslyšeli, že by s požehnaným příchodem Lžinapoleona zmizeli mezi francouzským obyvatelstvem velcí pozemkoví vlastníci a zemědělští dělníci či métayers[b], velcí lichváři a malí zadlužení rolníci, kapitalisté a dělníci.
Postavení jednotlivých tříd ve Francii je takovéto: únorová revoluce navždy svrhla moc velkých bankéřů a burziánů; po jejich pádu postupně nadešla chvíle pro všechny ostatní třídy městského obyvatelstva. Nejprve pro dělníky ve dnech prvního revolučního zápalu, pak pro republikánskou maloburžoazii za Ledru-Rollina, potom pro republikánskou část buržoazie za Cavaignaca a nakonec pro spojenou roajalistickou buržoazii za zvěčnělého Národního shromáždění. Žádná z těchto tříd nebyla s to udržet si moc, kterou na chvíli vydobyla; později, když se znovu začaly projevovat neshody mezi legitimistickými roajalisty čili pozemkovou aristokracií a orleánskými roajalisty čili finanční aristokracií, zdálo se, že se jim moc opět vymkne z rukou a přejde znovu nutně do rukou dělnické třídy, a od té se dalo čekat, že jí tentokrát bude umět lépe využít. Ale ve Francii byla ještě jedna mocná třída, mocná nikoli velkým individuálním vlastnictvím svých příslušníků, nýbrž svým počtem a samými svými potřebami. Tato třída — drobní zadlužení rolníci, tvořící přinejmenším tři pětiny francouzského národa — se těžko rozhodovala k činu a těžko se dala k činu pohnout jako každé venkovské obyvatelstvo; lpěla na svých starých tradicích, nedůvěřovala moudrostem apoštolů všech městských stran, pamatovala si, že byla šťastná, bez dluhů a poměrně zámožná za vlády císaře, a proto, využívajíc všeobecného hlasovacího práva, odevzdala výkonnou moc do rukou jeho synovce. Horlivá agitace demokraticko-socialistické strany a ještě víc rozčarování, jež rolníkům brzy přinesla opatření Ludvíka Napoleona, přivedly část této třídy do řad rudé strany; ale obrovská většina této třídy se úporně držela svých tradic a tvrdila, že není-li dosud Napoleon oním mesiášem, kterým sliboval být, je to vina Národního shromáždění, jež mu svazovalo ruce. Kromě masy rolnictva našel Ludvík Napoleon, sám vzor vznešeného hochštaplera a obklopený výkvětem uhlazených hochštaplerů, podporu u nejzchátralejší a nejzdemoralizovanější části městského obyvatelstva. Z těchto živlů, jež jsou velmi početné, ustavil placenou organizaci, zvanou Společnost 10. prosince. Ve volbách mu tedy pomohlo rolnictvo, k hlučným demonstracím využíval lůzy, opíral se o armádu, vždy ochotnou svrhnout vládu parlamentních žvanilů, předstíral, že je mluvčím dělnické třídy, a tak mohl klidně čekat na chvíli, kdy mu hašteření v buržoazním parlamentu poskytne příležitost zakročit a strhnout na sebe víceméně absolutní vládu nad třídami, z nichž ani jedna neměla po čtyřech letech krvavých bojů dost síly, aby se natrvalo zmocnila vlády. A to udělal 2. prosince minulého roku.
Vláda Ludvíka Napoleona neznamená tedy konec třídního boje. Zastavila jen na čas krvavé srážky, jimiž se čas od času projevovaly snahy té či oné třídy získat nebo udržet si politickou moc. Žádná z těchto tříd nebyla dost silná, aby se mohla odvážit nové bitvy s určitou vyhlídkou na úspěch. V dané chvíli přál Napoleonovým plánům i rozkol mezi třídami. Napoleon rozehnal buržoazní parlament a zničil politickou moc buržoazie; jak z toho neměli mít proletáři radost? A skutečně, od proletářů se nemohlo očekávat, že se budou bít za shromáždění, jež bylo jejich úhlavním nepřítelem! Ale tím, že na sebe Ludvík Napoleon strhl moc, bylo zároveň ohroženo celé bitevní pole všech tříd a poslední výhodná pozice dělnické třídy — republika; jakmile však dělníci povstali na obranu republiky, přešla buržoazie na stranu muže, který ji právě vypudil, aby zasadila ránu společnému nepříteli společnosti, dělnické třídě. Tak tomu bylo v Paříži, tak tomu bylo i v provinciích, a armáda snadno zvítězila nad vzájemně se potírajícími, nepřátelskými třídami; a po vítězství zasáhly svými hlasy milióny rolníků naladěných pro císařství a pomocí oficiálních volebních podvodů byla nastolena vláda Ludvíka Napoleona jako vláda odpovídající téměř jednomyslnému přání Francie.
Ale i teď se třídní boj a třídní zájem skrývá za každým důležitým opatřením Ludvíka Napoleona, jak uvidíme v našem příštím článku.
III Opakujeme: Ludvík Napoleon se dostal k moci, protože otevřená válka, která v posledních čtyřech letech zuřila mezi jednotlivými třídami francouzské společnosti, tyto třídy oslabila a vyčerpala jejich bojové síly a protože za takových okolností se boj mezi těmito třídami, aspoň po nějaký čas, může vést jedině pokojným a legálním způsobem, konkurencí, prostřednictvím odborových organizací a různých těch prostředků pokojného zápasu, jichž v Anglii proti sobě používají nepřátelské třídy už celých sto let. Za těchto okolností mají v určitém smyslu všechny třídy zájem na tom, aby byla nastolena takzvaná vláda silné ruky, která by dovedla tlumit a potlačovat všechny ty nevelké, lokální a rozptýlené výbuchy otevřeného nepřátelství, které k ničemu nevedou a přitom zabraňují, aby se boj rozvíjel dál v nové formě, protože brzdí hromadění sil k nové rozhodné bitvě. Tato okolnost do jisté míry vysvětluje nepopiratelný fakt, že se Francouzi vcelku podrobují nynější vládě. Jak dlouho bude trvat, než dělnická třída i třída kapitalistů znovu načerpají dost síly a sebedůvěry, aby obě vystoupily s přímým nárokem na diktaturu nad Francií, to ovšem nelze předpovědět; ale vzhledem k tempu, jakým se dnes události vyvíjejí, objeví se podle všeho obě třídy na bojišti dřív, než se kdo naděje, a pouliční boj jedné třídy proti druhé vzplane asi znovu daleko dřív, než by se dalo soudit z relativní nebo absolutní síly stran. Neboť kdyby francouzští revolucionáři, to jest strana dělnické třídy, měli čekat, až budou zase tak silní jako v únoru 1848, museli by tak deset let pokorně čekat a nic nepodnikat, což rozhodně neudělají; a přitom taková vláda, jako je vláda Ludvíka Napoleona, jak postupně uvidíme, zaplete nutně sebe i Francii do takových potíží, že je nebude možno řešit jinak než velkým revolučním výbuchem. Nechceme tu mluvit o možnosti války ani o jiných okolnostech, které mohou a nemusí nastat; chceme jen připomenout jednu událost, která musí přijít právě tak jistě, jako že zítra zase vyjde slunce, a to je všeobecný obchodní a průmyslový otřes. Nepříznivá situace průmyslu a obchodu a špatná úroda v letech 1846 a 1847 byly příčinou revoluce roku 1848; a lze vsadit deset ku jedné, že roku 1853 bude průmysl a obchod po celém světě prodělávat hlubší a vleklejší krizi než kdy předtím[113]. A kdo by chtěl tvrdit, že loď, na které pluje Ludvík Napoleon, je tak pevná, aby odolala bouřím, jež se pak nutně strhnou?
Ale podívejme sc, v jaké situaci bylo toto orlí nedochůdče v den svého vítězství. Měl za sebou armádu, duchovenstvo a rolnictvo. Na odpor se mu postavila buržoazie (včetně velkých pozemkových vlastníků) a socialisté, tj. revoluční dělníci. Jakmile se octl v čele vlády, musel si nejen udržet podporu těch vrstev, které mu dopomohly k moci, nýbrž musel získat na svou stranu nebo aspoň usmířit s novým stavem věcí co nejvíce těch, kteří byli dosud proti němu. Pokud jde o armádu, duchovenstvo, státní úředníky a příslušníky té spiklenecké bandy kariéristů, kterou se už dávno obklopil, tam úplně stačily přímé úplatky, hotové peníze, zjevná krádež státních prostředků; viděli jsme, jak štědře Ludvík Napoleon rozdával peníze nebo jak čile vyhledával pro své přátele teplá místečka, kde měli skvělou příležitost obratem ruky se obohatit. Třeba takový de Morny: když nastupoval úřad, byl úplný žebrák a tonul v dluzích; když za čtyři neděle z úřadu odcházel, měl dluhy zaplaceny a kromě toho sumičku, jaká by i v sousedství Belgrave Square[114] platila za slušné jmění! Ale vypořádat se s rolnictvem, velkostatkáři, majiteli cenných papírů, bankéři, továrníky, rejdaři, velkoobchodníky i maloobchodníky, a konečně s nejvážnější otázkou století, s otázkou dělnickou — to už bylo horší. Přes všechna opatření vlády, jež měla tyto různé třídy umlčet, byly jejich zájmy stále stejně protichůdné, ačkoli už neexistoval tisk, parlament, ani žádná shromáždění, kde by se tento nepříjemný fakt rozhlašoval; a tak cokoli vláda udělala pro jednu třídu, dotýkalo se nutně zájmů druhé třídy. Ať tedy Ludvík Napoleon podnikal co chtěl, všude narážel na otázku: „A kdo to zaplatí?“ — otázku, která svrhla víc vlád než všechny ostatní otázky — otázka milice, reforem atd. — dohromady. A třebaže se Ludvík Napoleon postaral, aby valnou část účtu uhradil jeho předchůdce Ludvík Filip[115], přece jen zbývalo zaplatit ještě hodně.
V příštím článku načrtneme postavení jednotlivých tříd francouzské společnosti a ujasníme si, zda má dnešní vláda v rukou prostředky, aby toto postavení zlepšila. Zároveň podáme přehled o tom, co už vláda v tomto směru podnikla a co ještě pravděpodobně podnikne, a tak získáme podklad, z něhož pak budeme moci správně posoudit situaci a další vyhlídky muže, který se nyní ze všech sil snaží, aby diskreditoval jméno Napoleonovo.
Napsal B. Engels
od února do začátku dubna 1852
Otištěno v „Notes to the People“,
čís. 43, 48 a 50 z 21. února,
27. března a 10. dubna 1852Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — státního převratu. (Pozn. red.)
b — pachtýři za polovinu úrody. (Pozn. red.)
110 „The Weekly Dispatch“ [„Týdenní zpravodaj“] — anglické noviny, které pod tímto názvem vycházely v Londýně v letech 1801—1928; v padesátých letech patřily k radikálnímu směru.
111 Jde o chartistický týdeník „Notes to the People“ [„Zprávy pro lid“], který vycházel v Londýně v letech 1851—1852 za redakce Ernesta Jonese. Marx a Engels časopis podporovali, pomáhali při jeho redigování a vydávání a uveřejnili v něm od června 1851 do dubna 1852 řadu článků.
112 Míní se několik tiskových zákonů, přijatých Ústavodárným a Zákonodárným shromážděním (9. až 11. srpna 1848, 27. července 1849 a v červenci 1850), které stanovily vysoké kauce na vydávání novin, kolkovné z tiskovin a brožur a rovněž vysoké tresty za napadání „zásad vlastnictví a rodinného práva“ a za „podněcování k občanské válce“. Tyto zákony fakticky likvidovaly svobodu tisku a slova ve Francii.
Engels nazývá tyto zákony „roubíkové zákony“. Tak se říkalo šesti reakčním zákonům, které anglický parlament schválil roku 1819 a které zrušily nedotknutelnost osoby, svobodu tisku a shromažďování.
113 Koncem roku 1853 a v roce 1854 se začaly objevovat v hospodářství hlavních kapitalistických zemí nápadné krizové jevy. Trh, především americký a australský, byl přeplněn zbožím, což donutilo anglický textilní a železářský průmysl omezit výrobu. Podobné jevy se vyskytovaly ve Francii. Vážné obtíže prodělával také průmysl v USA.
114 Belgrave Square — park v londýnské čtvrti West End, kde jsou soustředěny paláce aristokracie a velkoburžoazie.
115 Tím se míní konfiskace jmění orleánského rodu dekretem Ludvíka Bonaparta z 22. ledna 1852.