Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Anglie[94]
I Angličtí whigové mají vyslovenou smůlu. Sotva byl sesazen Palmerston, protože „připravil Anglii o posledního spojence, ba o posledního přítele na evropském kontinentě“, sotva utichl první skandál, který toto sesazení vyvolalo, už zas spouští všechen tisk válečný pokřik a při této příležitosti vynáší na světlo takovou spoustu nešvarů v ministerstvu války a námořnictva, že by to stačilo zlomit vaz nejednomu kabinetu.
Už od roku 1846 upozorňovali různí vojenští činitelé veřejnost na možnost invaze do Anglie, dojde-li k válce s Francií. Nebezpečí takové války bylo však tehdy příliš vzdálené a donkichotský způsob, jímž tito první panikáři vystupovali, vzbuzoval jen smích. Zejména generál Head si mezitím získal ne zrovna záviděníhodnou proslulost svými ustavičnými výzvami k národu, že je nutno zesílit prostředky obrany země. Přitom se ovšem nesmí zapomínat, že už starý Wellington prohlašoval dnešní pobřežní opevnění za naprosto nedostatečná.
Státní převrat Ludvíka Napoleona dodal však těmto úvahám zcela nový význam. John Bull ihned pochopil, že francouzská vojenská diktatura, tato parodie konzulátu, s největší pravděpodobností zaplete Francii do války a že za těchto okolností může velmi snadno dojít k pokusu o odplatu za Waterloo. Poslední hrdinské činy anglické branné moci nebyly právě nejskvělejší: v Kapsku neustále vítězili Kafři a na Otročím pobřeží nazí černoši — přes všechnu evropskou taktiku a dělostřeleckou podporu — odrazili anglický pokus o vylodění a způsobili Angličanům citelné ztráty.[95] Jak teprve by to s anglickým vojskem asi dopadlo, kdyby se utkalo s daleko nebezpečnějšími „Afričany“ z alžírské školy?[96] A kdo mohl zaručit, že se takový bezohledný dobrodruh, jako je Ludvík Bonaparte, jednoho krásného rána bez nudných formalit vyhlašování války neobjeví u anglických břehů s deseti či dvanácti paroloďmi plnými vojáků a s tuctem řadových lodí v druhém sledu a nepokusí se o pochod na Londýn?
To byla ovšem vážná věc, a vláda ihned nařídila postavit nové baterie u vjezdů do velkých přístavů na jižním a jihovýchodním pobřeží. Ale i veřejnost to brala vážně, a to tak, že to začalo být vládě velmi nepříjemné. Lidé chtěli především vědět, jaký je stav branných sil, jichž by bylo možno použít; zjistilo se, že v dané chvíli, i kdyby se v Irsku ponechalo jen nejnutnější vojsko, dá se k obraně Velké Británie nasadit nanejvýš 25 000 mužů a 36 děl s potahy, a pokud jde o loďstvo, že teď není v přístavech připravena k vyplutí ani jediná větší loď, která by byla s to zabránit vylodění cizích vojsk. Zjistilo se to, co dokázala už kaferská válka, že výstroj britských vojáků ochromuje jejich pohyblivost a je naprosto nepraktická; zjistilo se, že jejich zbraně se vůbec nevyrovnají zbraním ostatních evropských armád, že ani jeden voják v Anglii nemá pušku, která by se byť jen zdaleka mohla měřit s pruskou jehlovkou nebo s ručnicí francouzských střelců a myslivců. V zásobovacím oddělení loďstva byly odhaleny obrovské skandály a lajdáctví, a panikáři a kariéristé to všechno ještě co možná nafoukli.
Zdálo by se, že se celá věc týká prozatím jen anglických aristokratů, rentiérů a buržoů, kteří by byli francouzskou invazí a eventuálním dobytím Anglie postiženi nejdříve. Ale nesmíme zapomínat, že nezávislý vývoj Anglie, pomalé, ale důkladné probojování protikladu — který je tu už plně rozvinut — mezi buržoazií a proletariátem má ohromný význam pro vývoj celé Evropy. I když snad tento svérázně a soustavně probíhající vývoj Anglie je někdy, jako roku 1848 a už dříve po roce 1793, překážkou stojící v cestě dočasně vítězícím revolucionářům na kontinentě, přece jen má v podstatě mnohem revolučnější obsah než všechny ty přechodné otřesy na kontinentě dohromady. Zatímco velká francouzská revoluce ztroskotala, když chtěla dobýt Evropu, Anglie zrevolucionovala parním strojem společnost, dobyla světový trh, stále víc vytlačovala všechny historicky překonané třídy od moci a připravovala půdu pro velký rozhodující boj mezi průmyslovými kapitalisty a průmyslovými dělníky. Pro vývoj celé Evropy mělo nesmírný význam, že se Napoleon nikdy nedostal k tomu, aby vrhl z Boulogne do Folkestonu 150 000 mužů a s veterány republikánské armády dobyl Anglii. V období restaurace, kdy byl kontinent vydán na milost a nemilost mirmidonům legitimismu, které tak výstižně vylíčil Béranger,[97] došlo v Anglii zásluhou už velmi měšťácké vlády, Canningovy, ve staré reakční straně, mezi toryi, k prvnímu velkému rozkolu, a Canning a později Peel zahájili ono postupné podkopávání anglické ústavy, které od té doby neustále pokračuje a musí už co nejdříve dospět k bodu, kdy se celá ta zpuchřelá budova s mocným rachotem zhroutí. Toto podkopávání starých anglických institucí a ustavičné revolucionování anglické společnosti velkým průmyslern, které k tomuto podkopávání vede, klidně pokračuje bez ohledu na to, zda na kontinentě právě vítězí revoluce nebo kontrarevoluce; pokračuje sice pomalu, ale jistě, a nikdy neudělá ani krok zpátky. Porážka chartistů 10. dubna 1848[98] byla jen a jen porážkou a rozhodným odmítnutím zahraničního politického vlivu; nikoli politické otřesy na kontinentě, nýbrž všeobecné obchodní krize, přímé materiální pohromy, které ohrožují existenci každého jednotlivce, to jsou velké páky vývoje v Anglii. A nyní, kdy naprosto nepochybné příznaky nasvědčují tomu, že se blíží doba, kdy průmyslová buržoazie vytlačí všechny tradiční třídy od politické moci a vzejde den rozhodující bitvy mezi ní a průmyslovým proletariátem, nyní by přerušení tohoto vývoje, třeba jen dočasné porobení Anglie chamtivými pretoriány 2. prosince mělo velmi neblahé důsledky pro celé evropské hnutí. Jedině v Anglii se průmysl rozrostl tak, že se v něm soustřeďují zájmy celého národa, všechny životní podmínky všech tříd. Ale průmysl, to je na jedné straně průmyslová buržoazie, na druhé straně průmyslový proletariát, a kolem těchto protikladných tříd se stále víc seskupují všechny ostatní složky národa. A proto tady, kde jde už jen o to, kdo má vládnout, zda průmysloví kapitalisté, či průmysloví dělníci, tady, pakli vůbec kde, je půda, na níž může být rozhodnut třídní boj ve své moderní podobě, tady má průmyslový proletariát jednak sílu dobýt politickou moc a jednak tu také nachází materiální prostředky, výrobní síly, jež mu umožní provést úplnou společenskou revoluci a nadobro odstranit třídní protiklad. A proletářská strana v celé Evropě má ovšem vrcholný zájem na tom, aby se tento vývoj Anglie k co nejostřejšímu vyhrocení protikladu mezi oběma průmyslovými třídami a ke konečnému vítězství utlačené třídy nad panující třídou neodchýlil v důsledku podmanění země ze svého směru, aby nebyla oslabena jeho energie a aby tak rozhodující boj nebyl odložen na neurčito.
Jaké jsou tedy vyhlídky vpádu?
Především: taková země, jako je Velká Británie, která má bez Irska 22 miliónů a s Irskem 29 miliónů obyvatel, se nedá dobýt naráz náhlým přepadením. Panikáři uvádějí jako příklad Kartágo, které dvakrát podlehlo přepadu Římanů[99], protože jeho loďstvo a vojsko bylo rozptýleno po velmi vzdálených državách. Ale nehledě na to, že se podmínky vedení války od té doby úplně změnily, bylo vylodění Římanů v Africe za druhé punské války možné teprve tehdy, když byl zničen výkvět kartaginské armády ve Španělsku a v Itálii a když bylo punské loďstvo vyhnáno ze Středozemního moře; náhlé přepadení nebylo žádné náhlé přepadení, byla to velmi solidní vojenská operace, naprosto přirozené dovršení dlouhé a koneckonců pro Řím trvale příznivé války. A třetí punská válka, to vlastně nebyla ani válka, to bylo pouhé porobení slabšího desetkrát silnějším protivníkem; bylo to něco podobného, jako když Napoleon zabral Benátskou republiku.[100] Ale dnes už ani Francie není tam, kde byla roku 1797, a také Anglie se nijak nepodobá upadajícím Benátkám.
Napoleon se domníval, že k dobytí Anglie je zapotřebí nejméně 150 000 mužů. Tehdy měla sice Anglie mnohem víc vojáků v pohotovosti, ale zato mnohem méně obyvatelstva a průmyslových zdrojů. Dnes, ať už jsou vojenské síly Angličanů, které by se daly hned nasadit, sebenepatrnější, bylo by k dobytí Anglie zapotřebí přinejmenším stejného počtu vojska jako tehdy. Pohled na mapu ukazuje, že každá invazní armáda, která by se vylodila v Anglii, by musela postoupit alespoň až k řekám Tees a Tyne nebo dokonce až k řece Tweed; kdyby se zastavila na nějaké jižnější linii, zůstaly by všechny zdroje průmyslových oblastí v rukou obránců a invazní armáda by se musela proti stále vzrůstajícím silám obránců rozmístit na linii z vojenského hlediska velmi nevýhodné a vzhledem k jejím prostředkům příliš roztažené do šířky. Území ležící na jih od jmenovaných řek, tj. vlastní Anglie, má však 16 miliónů obyvatel a k zajištění komunikací, k obléhání, popřípadě obsazení pobřežních pevností a k odvrácení nevyhnutelného národního povstání by bylo zapotřebí tolika vojska, že by ho k aktivním operacím na skotských hranicích zbylo jen velmi málo. A sotva se dá předpokládat, že by při sebelepším velení bylo možno dobýt Anglii a udržet ji proti povstáním uvnitř a ještě vést pravidelnou válku ve Skotsku a v Irsku s méně než 150 000 muži.
Ale i kdyby se podařilo novými odvody a obratným stažením vojsk soustředit na některém místě severofrancouzského pobřeží 150 000 mužů, trvalo by to přinejmenším jeden až dva měsíce. A za tu dobu může Anglie jednak přesunem válečného loďstva z Taja[101] a parolodí z jiných blízkých základen, jednak vystrojením odstrojených lodí, soustředit v Lamanšském průlivu docela úctyhodné námořní síly, a o měsíc později mohou dorazit všechny parolodi a část plachetnic z atlantských stanovišť a z Malty a Gibraltaru. Výsadková armáda by tedy musela být přepravena ne-li najednou, tedy aspoň v několika málo velkých transportech, protože dříve nebo později by bylo spojení s Francií stejně přerušeno. Muselo by se přepravit najednou alespoň 50 000 mužů, tedy celá armáda ve třech transportech. Přitom by se k přepravě nemohlo buď vůbec, nebo jen v omezené míře použít válečných lodí, protože ty by musely odrážet útoky anglického loďstva. A prostředky k přepravě 50 000 mužů spolu s potřebným dělostřelectvem a střelivem Francie ve svých lamanšských přístavech za šest neděl nesežene, i kdyby zabavila neutrální lodi. A přitom každý den, o který se expedice zdrží, je další výhodou pro Anglii, která potřebuje jen čas, aby mohla soustředit loďstvo a vycvičit si nováčky.
Jestliže však zřetel na anglické loďstvo nedovoluje přepravit výsadkovou armádu o 150 000 mužích ve více než třech transportech, pak zřetel na anglické pozemní síly nedovolí žádnému solidnímu vojevůdci, aby se odvážil do Anglie s méně než 50 000 vojáky najednou. Viděli jsme, že i v případě pro invazi nejpříznivějším zbývá Angličanům na přípravu jeden až dva měsíce; špatně by je znal ten, kdo by pochyboval, že za tu dobu nedokáží postavit pozemní armádu, která by snadno zahnala do moře předvoj 50 000 mužů dřív, než dorazí posily. Je třeba uvážit, že nalodění se může uskutečnit jen mezi Cherbourgem a Boulogní a vylodění jen mezi ostrovem Wightem a Doverem, tj. na úseku pobřeží, který není nikde vzdálen od Londýna víc než dobré čtyři dny pochodu. Je třeba uvážit, že nalodění a přistání závisí na větru a přílivu, že anglické loďstvo v Lamanšském průlivu bude klást odpor, a že proto mezi prvním a druhým vyloděním uplyne možná osm až deset dní, v nejlepším případě však čtyři dny, neboť masa mužstva musí být přepravena na plachetnicích a posbírána z celého pobřeží od Cherbourgu až po Boulogne; „boulogneský tábor“[102] se přece nedá vytvořit jen tak přes noc! Za těchto okolností se Francie asi sotva něčeho odváží, dokud nebude moci přepravit přes průliv aspoň 70 000 až 80 000 mužů najednou, a k tomu si musí teprve opatřit dopravní prostředky, což zase vyžaduje čas. Protože však obranné prostředky Anglie s každým týdnem, o který se výprava odsune, porostou rychleji než přepravní a válečné námořní prostředky nepřítelovy, bude postavení útočníků čím dál nepříznivější a brzy přijdou na to, že se nemohou do ničeho pouštět, dokud nebudou moci přepravit 150 000 mužů najednou; a i tato síla pak narazí na takový odpor, že nebude-li za ní poslána záloha v síle asi 100 000 mužů, může s jistotou počítat, že bude nakonec zničena.
Zkrátka a dobře, Anglii není možno dobýt náhlým přepadením. I kdyby se k tomu cíli spojil celý evropský kontinent, vyžádalo by si jen vyrobení a soustředění dopravních prostředků celý rok — a to je víc, než potřebuje Anglie, aby opevnila své pobřeží k obraně, soustředila válečné loďstvo, jež by bylo s to čelit všem spojeným kontinentálním loďstvům a zabránit jejich spojení, a aby postavila armádu, která by znemožnila, aby se nepřítel zachytil na anglické půdě.
Národní cítění Angličanů je právě nyní silnější než kdykoli jindy od roku 1815 a vážné nebezpečí invaze by je ještě víc roznítilo. Kromě toho obyvatelstvo Velké Británie není vůbec tak nebojovné, jak se to o něm tvrdívá; buržoazie, maloměšťáci a proletariát velkých měst neumějí ovšem zdaleka tak dobře zacházet se střelnými zbraněmi jako obdobné třídy na kontinentě, a jsou proto méně způsobilé k vedení občanské války. Ale vcelku má obyvatelstvo dost bojového ducha a jsou mezi ním živly, kterých lze velmi dobře k vojenským účelům. Nikde není tolik lovců a pytláků, to jest téměř hotových lehkých pěšáků a ostrostřelců; a těch 40 000 až 50 000 mechaniků a strojírenských dělníků je na práci ve zbrojních dílnách, k obsluze děl a pro ženijní službu lépe připraveno než stejný počet vybraných lidí v kterémkoli státě na kontinentě. Terén sám až téměř ke skotským hranicím se vůbec nehodí k vojenským operacím ve velkém měřítku, je nesmírně členitý a jako stvořený pro drobnou válku. A jestliže se gerilová válka až dosud vedla úspěšně jen v poměrně řídce obydlených zemích, mohla by právě Anglie v případě vážnějšího útoku být důkazem, že ve velmi hustě obydlených krajích, např. ve skoro nepřetržitém bludišti domů v Lancashiru a v západním Yorkshiru, může mít ještě lepší výsledky.
Pokud jde o přepad s cílem vyplenit bohatá přístavní města, zničit sklady atd., proti tomu by ovšem Anglie v této chvíli nemohla nic dělat. O opevnění se vlastně nedá ani mluvit. Pokud nekotví v Spitheadu lodi, lze se klidně dostat až k vjezdu do southamptonského přístavu a vysadit tam dost vojska, které by vynutilo na Southamptonu jakoukoli kontribuci. Také Woolwich by teď asi bylo možno obsadit a rozbořit, ačkoli k tomu by už bylo zapotřebí větších sil. Liverpool chrání jen jedna ubohá baterie, skládající se z 18 železných lodních děl, která nemají ani zaměřovadla a jsou obsluhována osmi či deseti dělostřelci a půlsetninou pěchoty. Ale kromě Brightonu leží všechna významná anglická přímořská města v hlubokých zálivech nebo v ústí řek daleko od pobřeží a mají přirozená opevnění v mělčinách a skaliscích, které znají jen domácí lodivodi. Kdo si v těchto úzkých kanálech, splavných pro velké lodi většinou jen za přílivu, hledá cestu bez lodivoda, riskuje, že tam nechá víc, než kolik může odvézt; kdyby takové výpravy narazily na odpor nebo na sebemenší nepředvídanou překážku, skončily by právě tak špatně jako dánská výprava proti Eckernförde z roku 1849.[103] Naproti tomu rychlé vylodění 10 000 až 20 000 mužů z parolodí v některé venkovské oblasti a krátká loupežná výprava do některého venkovského města, provázená ovšem nutně jen nepatrnými pozitivními výsledky, by se daly snadno provést a v této chvíli by se jim nedalo nijak zabránit.
Ale všechny tyto obavy odpadnou samy sebou, jakmile budou povolány zpět do Anglie loďstvo z Taja, severoamerická eskadra a část parolodí, které stíhají otrokářské lodi mezi Brazílií a Afrikou, a jakmile budou zároveň vystrojeny odstrojené lodi, kotvící ve válečných přístavech. To by stačilo znemožnit nenadálé přepady a oddálit každý vážnější pokus o invazi do té doby, dokud Anglie nebude moci učinit další nutná opatření.
Prozatím je na celé té panice dobré jen to, že se konečně skoncuje s tou směšnou politikou, která udržuje ve Středozemním moři 800, v Atlantickém oceánu 1000, v Tichém a Indickém oceánu po 300 lodních děl, zatímco domácí břehy nechrání ani jedna loď, a která začíná nekonečné a neslavné války s černochy a Kafry, zatímco je vojska nutně zapotřebí doma. Neohrabaná, těžkopádná a ve všech směrech zastaralá výstroj a výzbroj armády, nepředstavitelná bezstarostnost a nedbalost ve vojenské a námořní správě, strašlivě rozšířené strýčkování, úplatkářství a zpronevěry v těchto odborech budou víceméně odstraněny. Průmyslová buržoazie konečně vystřízliví z opojení mírových kongresů a mírových společností, pro které sklidila tolik zaslouženého posměchu a které tak ublížilo jejímu politickému vzestupu a tím celému vývoji Anglie. A kdyby došlo k válce, mohlo by se při známé ironii světových dějin, která si dnes přichází na své víc než kdy jindy, snadno stát, že by pánové Cobden a Bright, ve své podvojné úloze, jako členové Mírové společnosti[104], a zároveň v dohledné době ministři, museli vést urputnou válku možná s celým kontinentem.
Manchester 23. ledna 1852
II Příští úterý, 3. února, se sejde parlament. Ze tří hlavních otázek, které budou předmětem jeho prvních debat, jsme o dvou už stručně referovali:[105] o sesazení Palmerstona a o obranných prostředcích v případě války s Francií. Zůstává třetí, pro vývoj Anglie daleko nejdůležitější: volební reforma.
Nový návrh zákona o reformě, který Russel předloží hned na začátku zasedání, poskytne dost příležitosti pojednat podrobněji o všeobecném významu volební reformy v Anglii. Dnes, kdy vám zatím chceme jen sdělit a objasnit některé pověsti, které kolují o tomto návrhu, stačí poznamenat, že v celé této otázce jde prozatím jedině o to, kolik politické moci si udrží reakční nebo stabilní třídy, tj. pozemková aristokracie, rentiéři, burzovní spekulanti, pozemkoví vlastníci v koloniích, rejdaři a část obchodníků a bankéřů, a kolik jí postoupí průmyslové buržoazii, která stojí v čele všech pokrokových a revolučních tříd. O proletariátu se tu prozatím nemluví.
„Daily News“[106], londýnský orgán průmyslové buržoazie, v takovýchto věcech dobrý pramen, přináší některé zprávy o novém návrhu reformy, který předloží whigovská vláda. Podle těchto zpráv se budou chystané reformy týkat tří stránek dosavadního anglického volebního systému.
Dosud musel každý člen parlamentu, než byl připuštěn, dokázat, že vlastní pozemky vynášející nejméně 300 liber št. Tato podmínka, v mnoha případech nepříjemná, se však skoro vždy obcházela fingovanými koupěmi a smlouvami. Jako zbraň proti průmyslové buržoazii se už dávno stala neúčinnou; teď má úplně padnout. Její odstranění je jedním ze „šesti bodů“ proletářské Lidové charty[107] a je zajímavé, že jeden z těchto šesti bodů (jsou to vesměs velmi buržoazní požadavky a ve Spojených státech jsou už uskutečněny) je oficiálně uznáván.
Dosud byl volební systém takovýto: Podle starého anglického zvyku vysílala jednu část poslanců hrabství, druhou část města. Kdo chtěl volit v hrabství, musel mít buďto neomezené, nezávislé pozemkové vlastnictví (freehold property) s ročním výnosem 2 libry št., nebo propachtované pozemky s ročním výnosem 50 liber št. Ve městech měl naproti tomu volební právo každý, kdo obýval dům vynášející 10 liber št. nájemného a platil chudinskou daň úměrnou této částce. A tak zatímco v těch městech, která vysílala poslance, měla volební právo spousta drobných obchodníků a řemeslnických mistrů, tj. celá maloburžoazie, měli při volbách v hrabstvích ohromnou většinu tzv. tenants-at-will aristokracie, tj. pachtýři, kteří mohli dostat každý rok výpověď a byli tudíž úplně závislí na vlastnících pronajatých pozemků. Loni navrhl pan Locke King, aby sazba 10 liber št. výnosu, která platila ve městech, byla rozšířena i na nájemce v hrabstvích, a získal pro tento návrh silnou většinu poloprázdné sněmovny proti ministrům. Russel má prý teď v úmyslu snížit sazbu pro hrabství na 10 liber št. a pro města na 5 liber št. Takové opatření by mělo dalekosáhlý význam. Ve městech by tím ihned získala volební právo lépe placená část proletariátu, a to by znamenalo, že v některých velkých městech by byli velmi pravděpodobně zvoleni chartističtí představitelé, zatímco ve středních a menších městech by získala ohromný přírůstek hlasů a poslaneckých mandátů průmyslová buržoazie. A v hrabstvích by naráz získali volební právo všichni drobní a střední buržoové z venkovských městeček, která zatím nemají vlastní zastoupení; tvořili by zpravidla převážnou většinu a svou početností a poměrnou nezávislostí na několika velkých šlechtických rodinách, které dnes hrabství ovládají, by znemožnili dosavadní volební teror těchto magnátů. Tato venkovská maloburžoazie se ještě ke všemu už teď dostává stále víc do vleku průmyslové buržoazie, které by tak otevřela cestu do značné části hrabství.
Volební obvody byly dosud velmi nestejné co do velikosti i významu; počet poslanců nebyl vůbec úměrný počtu obyvatelstva a voličů. Na jednom místě vysílalo sto nebo dvě stě voličů právě tolik poslanců jako jinde šest až jedenáct tisíc. Zvlášť velké byly tyto rozdíly ve městech, a právě v malých městech s málo voliči docházelo nejčastěji k skandálnímu podplácení (např. Saint-Albans) nebo tam vládla neomezená volební diktatura toho či onoho velkého pozemkového vlastníka. Podle zprávy z „Daily News“ má být nyní osmi nejmenším městům vzato zastoupení v parlamentu, a ostatní malá města, která volí členy parlamentu, mají být sloučena s jinými sousedmmi venkovskymi mestečky, zastoupenými dosud jen prostřednictvím hrabství, takže počet voličů značně vzroste. To je napodobení systému skupiny několika měst, který existuje ve Skotsku už od dob unie s Anglií (roku 1707). Že od takového opatření, byť bylo sebenesmělejší, může průmyslová buržoazie rovněž očekávat rozšíření své politické moci, dokazuje už to, že buržoazie už dávno přikládá otázce vyrovnání volebních obvodů větší důležitost než všem ostatním otázkám parlamentní reformy. Kromě toho prý mají Londýn a Lancashire, tedy dvě hlavní střediska průmyslové buržoazie, dostat ve sněmovně větší zastoupení.
Zamýšlí-li Russel opravdu předložit takový návrh, pak je to podle dosavadních zkušeností vskutku velký čin na tak malého muže. Zdá se, že mu nedají spát Peelovy vavříny a že si zamanul být také jednou „smělý“. Tato smělost je ovšem provázena obvyklou váhavostí a ohleduplnou rozvážlivostí anglického whiga a za dnešního stavu veřejného mínění v Anglii nebude připadat smělá nikomu, leda jemu samému a jeho whigovským kolegům. Ale po všem tom váhání, kolísání a rozvažování, po všem tom novém a novém a stále bezvýsledném „oťukávání“, jímž malý lord strávil čas od posledního zasedání, sotva asi skutečně předloží ony návrhy — ledaže by si to do úterka ještě rozmyslel.
Není ani třeba se zv1áť zmiňovat o tom, že průmyslová buržoazie žádá daleko víc než to. Žádá household suffrage, tj. volební právo pro každého, kdo obývá dům nebo část domu a z tohoto titulu platí obecní daň; tajné hlasování a úplnou revizi rozdělení volebních obvodů, která by zajistila pro stejný počet voličů a stejný majetek stejné zastoupení. Bude urputně a dlouho bojovat s vládou a usmlouvá na ní kdejaký ústupek, dříve než jí prodá svou podporu. Naši angličtí průmyslníci jsou dobří obchodnki a dozajista prodávají své hlasy co nejdráže.
Ostatně už teď se ukazuje, že i zmíněné vládní minimum volební reformy nemůže mít jiný výsledek, než že posílí moc té třídy, která už teď fakticky ovládá Anglii a celkem úspěšně usiluje o to, aby její nadvláda byla uznána i politicky: průmyslové buržoazie. Proletariát, jehož samostatný boj za vlastní zájmy proti průmyslové buržoazii začne teprve tehdy, až politická nadvláda této třídy bude zajištěna, také proletariát touto volební reformou rozhodně získá. Nakolik mu však prospěje, to závisí jedině na tom, zda k debatě a ke konečnému uskutečnění volební reformy dojde před vypuknutím obchodní krize nebo ještě za ní, neboť proletariát zasahuje zatím jen ve velikých, rozhodujících chvílích, jako osud v antické tragédii.
Manchester 30. ledna 1852
Napsal B. Engels 23. a 30. ledna 1852
Poprvé otištěno v časopise „Letopisi
marksizma“, sešit IV, 1927
Podpis: B. E n g e l sPodle rukopisu
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání).94 Engelsův článek o Anglii byl určen pro týdeník „Revolution“, který vydával Weydemeyer v New Yorku. Ze čtyř článků, které Engels napsal v prosinci 1851 a v lednu 1852, dostal Weydemeyer jen dva, druhé dva se cestou ztratily. Ale nebyly uveřejněny ani články, které Weydemeyer obdržel, protože časopis byl mezitím zastaven. V rukopisu je nad oběma dochovanými články Engelsovou rukou nadepsán titul „Anglie“. Nadpis druhého článku je přeškrtnut, zřejmě jej přeškrtl Weydemeyer, který patrně také označil články římskými číslicemi.
95 V letech 1846—1853 vedla Anglie v Kapsku pátou tzv. „kaferskou válku“ proti kmenům Kosa (souhrným názvem Kafři se nepřesně označují kmeny v jihovýchodní Africe). V prvních letech války připravilo domorodé obyvatelstvo anglickému vojsku nejednu porážku. Podle mírové smlouvy z roku 1853 musely však domorodé kmeny odstoupit část svého území Angličanům.
Roku 1851 se angličtí kolonizátoři pokusili obsadit Otročí pobřeží (v západní Africe), a proto zasáhli do bojů tamějších domorodých kmenů Joruba. Přestože Angličané v prosinci 1851 ostřelovali z děl město Lagos, nepodařilo se jim zdejší obyvatelstvo porobit a museli se spokojit zřízením protektorátu. Teprve když roku 1861 Lagos „koupili“, uchytili se pevně na Otročím pobřeží a položili tak základ ke své kolonii Nigérii.
96 Míní se francouzské koloniální vojsko, které se zúčastnilo dobývání Alžírska.
97 V písni „Pidimužíci aneb pohřeb Achillův“ („Les mirmidons ou les funérailles d’Achille“) Béranger alegoricky zobrazil nicotné a neschopné vládce Francie v době restaurace. V názvu písně je slovní hříčka: „les mirmidons“ znamená jednak Myrmidony, legendární kmen v jižní Thesálii, jehož příslušníci bojovali v trojské válce pod velením Achillovým; myrmidon znamená také trpaslík, pidimužík, v přeneseném smyslu nicotný, neschopný člověk.
99 Zde i dále se míní punské války (264—241, 218—201 a 149—146 před n. 1.), které proti sobě vedly dva největší starověké otrokářské státy — Řím a Kartágo — o nadvládu nad západní částí Středozemního moře, aby získaly nová území a otroky. Války skončily zničením Kartága.
100 Za války proti první protifrancouzské koalici (1792—l 797) obsadila francouzská armáda pod velením Napoleonovým při operacích proti rakouskému vojsku v květnu až červnu 1797 neutrální benátskou republiku. Podle francouzsko-rakouské mírové smlouvy, uzavřené v říjnu téhož roku v Campo Formio, byla část území republiky s městem Benátkami postoupena Rakousku za ústupky, které Rakousko udělalo Francii na rýnské hranici, druhá část byla připojena k Zaalpské republice, kterou Napoleon vytvořil z oblastí dobytých v severní Itálii; Jónské ostrovy a državy benátské republiky na albánském pobřeží byly připojeny k Francii.
101 Jde o anglickou flotilu, která kotvila v ústí řeky Tajo v Portugalsku. Ústí Taja používala anglická středozemní flotila v 19. století jako mezilehlé základny.
102 Narážka na vojenské nástupiště k útoku na Anglii přes Lamanšský průliv, které zřídil Napoleon I. v letech 1803—1805 v prostoru Boulogne. Bylo zde soustředěno asi dva a půl tisíce malých dopravních lodí a výsadková armáda o 120 000 mužů. Porážka francouzské flotily ve válce s Anglií a vytvoření nové protifrancouzské koalice v Evropě za účasti Ruska a Rakouska přinutily Napoleona, aby se tohoto plánu vzdal.
103 Jde o jednu z operací ve šlesvicko-holštýnské válce (viz poznámku [24]). Dánská eskadra o 10 lodích podnikla 5. dubna 1849 útok z moře na šlesvické město Eckernförde, ležící na břehu zálivu, s úmyslem vysadit tu vojsko. Eskadra byla rozprášena křížovou palbou pobřežních baterií.
104 Mírová společnost — buržoazní pacifistická organizace, kterou roku 1816 založila v Londýně náboženská sekta kvakerů. Tuto společnost aktivně podporovali freetradeři, protože měli za to, že v době míru bude Anglie moci díky svobodě obchodu lépe využívat své průmyslové převahy, a tak si získá hospodářskou a politickou nadvládu.
105 U tohoto místa je v rukopise redakční poznámka, patrně od Weydemeyera: „Článek, v němž byla rozebrána Palmerstonova demise, jsme nedostali. Zřejmě se ztratil cestou z Anglie.“
106 „The Daily News“ [„Denní zprávy“] — anglické liberální noviny, orgán průmyslové buržoazie; vycházely pod tímto názvem v Londýně v letech 1846 až 1930.
107 Lidovd charta (Peopleʼs Charter) — listina obsahující požadavky chartistů; byla uveřejněna 8. května 1838 jako návrh zákona, který měl být předložen parlamentu; měla šest bodů: všeobecné volební právo (pro muže od 21 let), každoroční volby do parlamentu, tajné hlasování, stejné volební obvody, odstranění majetkového censu pro kandidáty na poslance do parlamentu, plat pro poslance.