Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Ústava Francouzské republiky, přijatá 4. listopadu 1848[317]
Ústava má rétorický úvod, v němž stojí za zmínku tato místa:
1. Francie se prohlašuje republikou. 2. Francouzská republika je demokratická, jediná a nedělitelná. 3. Její zásadou je svoboda, rovnost, bratrství; jejími základy jsou rodina, práce, vlastnictví a veřejný pořádek. 5. Respektuje nezávislost jiných národů a je připravena vymoci si respektování i své vlastní nezávislosti. Nepovede dobyvačné války a nikdy nepoužije svých sil k potlačení svobody jiného národa (Řím![318]).
Před červnovým povstáním vypracovalo Národní shromáždění ústavu, která kromě uznání mnoha jiných lidských práv a povinností obsahovala i tyto články:
Článek 6. Právo na vzdělání je právo všech občanů na možnost úplného rozvoje všech fyzických, morálních a intelektuálních schopností prostřednictvím bezplatného vzdělání na útraty státu.
Článek 7. Právo na práci je právo každého člena společnosti žít ze své práce. Proto je povinností společnosti opatřit práci všem práceschopným osobám, které ji nemohou získat jiným způsobem.
Článek 9. Právo na podporu je právo sirotků, nemocných a přestárlých, aby je stát živil.
Když červnové vítězství 1848 dodalo buržoazii odvahu, vypustila tyto tři články z
ÚSTAVY, která nyní vypadá takto:
„KAPITOLA I.
Nositelem svrchované moci jsou všichni francouzští občané jakožto celek. Moc je nezadatelná a věčná. Žádný jednotlivec ani žádná část národa nejsou oprávněni osobovat si výkon této moci.“
„KAPITOLA II. Práva zaručená ústavou
Článek 2. Nikdo nemůže být zatčen nebo uvězněn leč v souhlasu se zákonnými ustanoveními.
Článek 3. Obydlí každého občana žijícího na francouzském území je nedotknutelné a není dovoleno do něho vstupovat jinak než způsobem a v případě, jež stanoví zákon.“
Všimněte si tu, jako ostatně všude, že francouzská ústava zaručuje svobodu, ale vždy s výhradou výjimek, které už byly nebo teprve budou stanoveny zákonem! A přitom všechny výjimky, které byly zavedeny za císaře Napoleona, restaurace a Ludvíka Filipa, byly nejen zachovány, ale po červnové revoluci ještě nesmírně rozmnoženy. Tak například zákon z 9. srpna 1849 o stavu obležení, který může vyhlásit Národní shromáždění nebo v době, kdy nezasedá, president a který dává vojenským úřadům právo postavit všechny politické provinilce před válečný soud. Tento zákon je dále opravňuje vniknout ve dne nebo v noci do kteréhokoli domu a provádět tam prohlídky, zabavovat zbraně všeho druhu a vykazovat z místa, nad nímž bylo vyhlášeno stanné právo, všechny osoby, které tam nemají trvalé bydliště.
Pokud jde o cizince, požívají na francouzské půdě jediného „práva“, a to práva být zatčeni a vypovězeni, kdykoli to policie uzná za vhodné.
Pokud jde o Francouze, může být kterýkoli francouzský občan zatčen, vydá-li k tomu příkaz jediný úředník!
„Článek 4. Nikdo nemůže být souzen leč svými příslušnými soudci. Mimořádné soudy nesmějí být zřizovány ať už pod jakýmkoli názvem nebo jakoukoli záminkou.“
Viděli jsme už, že za „stavu obležení“ nastoupí na místo všech ostatních soudů válečný soud. Kromě toho zřídilo Národní shromáždění roku 1848 takový „mimořádný soud“ pod názvem „vrchní soud“ pro některé politické provinilce a po červnovém povstání deportovalo 15 000 povstalců vůbec bez soudu
„Článek 5. Ruší se trest smrti za politická provinění.“
Ale političtí provinilci se deportují do kolonií zamořených zimnicí, kde jsou popravováni, jenže trochu pomaleji a za daleko větších útrap.
„Článek 8. Občané mají právo se spolčovat, pokojně a beze zbraně se shromažďovat, podávat petice a projevovat své mínění v tisku nebo jinak. Výkon těchto práv není nijak omezen leč stejnými právy jiných a veřejnou bezpečností.“
Že omezení z ohledu na „veřejnou bezpečnost“ úplně znemožňují výkon tohoto práva, to ukazují jasně tato fakta:
1. Svoboda tisku. — Zákonem z 11. srpna 1848 a zákonem z 27. července 1849 se nejen znovu zavádí kauce pro noviny, ale obnovují se a zhoršují všechna omezení zavedená za císaře Napoleona a následujících vlád.
Zákonz 23. července 1850 zvyšuje kauce a rozšiřuje působnost zákona na všechny týdeníky, časopisy, periodické publikace atd.[319] Kromě toho žádá, aby každý článek byl podepsán jménem autora, a znovu zavádí kolkování novin. A nejen to, zavádí kolek i na román na pokračování, na ryze literární dílo pro tisk; a to všechno stanoví pod trestem obrovskych pokut! Po vyhlašeni tohoto zakona uplně zmizel revoluční tisk. Dlouho se bránil perzekuci: týden co týden byly žalovány, pokutovány a zastavovány některé noviny nebo nějaká brožura. Buržoazie seděla na lavici porotců a deptala dělnický tisk.
Vrcholu dosáhl celý tento systém zákonem z 30. července 1850, kterým byla znovu zavedena cenzura divadelních her. Tak byla svoboda smýšlení vypuzena ze svého posledního literárního útočiště.
2. Právo spolčování a veřejného shromažďování. Dekrety z 28. července až 2. srpna 1848 se zavádí celá řada policejních opatření proti klubům, jimž se tím odnímá skoro všechna svoboda. Tak např. kluby nesmějí přijímat usnesení v zákonodárné formě atd. Týž zákon staví pod dozor policie i všechny nepolitické organizace a soukromé společnosti a vydává je napospas rozmarům policie.
Zákonem z 19.—22. června 1849 se uděluje vládě na rok právo rozpouštět všechny kluby a shromáždění, které neschvaluje. Zákon z 6.—12. června 1850 uděluje vládě tuto moc na další rok a prakticky ji rozšiřuje i na spolky a shromáždění spojené s volbami do Národního shromáždění, které nejsou vládě po chuti. Výsledek je ten, že od července 1848 fakticky zanikly všechny kluby a nekonala se žádná veřejná shromáždění kromě roajalistických a bonapartistických kroužků (cercles).
Zákon z 29. listopadu 1849 stanoví pro všechny dělníky, kteří se sdruží za účelem mzdových požadavků, trest vězení do tří měsíců a pokuty do 3000 franků. A podle téhož zákona jsou tito dělníci ještě pět let po odpykání trestu pod policejním dozorem (což znamená bídu, zpustnutí a pronásledování).
Tolik, pokud se týká práva sdružování a veřejného shromažďování.
_________________________________ „Článek 9. Vyučování je svobodné. Svobody vyučování je možno požívat za podmínek stanovených zákonem a pod dozorem státu.“
Tedy zase ten starý trik. „Vyučování je svobodné“, ale „za podmínek stanovených zákonem“, a právě tyto podmínky tuto svobodu ruší.
Zákonem z 15. března 1850 se celý systém vyučování dostává pod kontrolu duchovenstva.
V čele tohoto odboru stojí conseil supérieur de lʼinstruction publique[a], jemuž předsedají čtyři francouzští arcibiskupové. Podle uvedeného zákona jsou všichni provinční učitelé, přestože je volí obecní nebo farní rady, podřízeni takzvaným „recteurs“, tj. kurátorům. Učitelé mají podobné postavení jako vojáci, jsou povinni zachovávat vojenskou subordinaci a disciplínu vůči kurátorům, starostům a farářám, takže svoboda vyučování spočívá podle už citovaného zákona v tom, že nikdo nesmí vyučovat bez povolení civilních a církevních úřadů.
„Článek 11. Vlastnické právo je nedotknutelné.“
„Článek 14. Za veřejný dluh ručí stát.“
„Článek 15. Daně se vybírají jen pro veřejné potřeby. Každý občan přispívá podle svého majetku a svých možností.“
„KAPITOLA III. O veřejné moci
Tato kapitola stanoví:
„1. Všechna veřejná moc vychází z lidu a nemůže se stát dědičnou.“
„2. Rozdělení mocí je základní podmínkou svobodné vlády.“
Setkáváme se tu se starým konstitučním nesmyslem. Podmínkou „svobodné vlády“ není rozdělení mocí, nýbrž jejich jednota. Jenomže vládní aparát nesmí být příliš jednoduchý. A o to se už ti darebáci postarají, aby byl co nejkomplikovanější a tajuplný.
„KAPITOLA IV. O zákonodárné moci
Zákonodárnou mocí je vybavena jedině sněmovna o 750 poslancích, včetně poslanců za Alžírsko a kolonie. Shromáždění, svolané za účelem revize ústavy, by muselo mít 900 členů. Volební systém je založen na počtu obyvatel. Dále následují čtyři články, jež pokládáme za nutné uvést v plném znění:
„Článek 24. Volební právo je přímé a všeobecné, hlasování je tajné.“
„Článek 25. Všichni Francouzi, kteří dosáhli věku 21 let a mají politická a občanská práva, jsou oprávněni volit bez jakéhokoli volebního censu.“
„Článek 26. Všichni voliči nad 25 let jsou volitelní jako poslanci bez ohledu na délku trvalého pobytu.“
„Článek 27. Volební zákon stanoví, z jakých příčin může být francouzský občan zbaven práva volit a být volen.“
Uvedené články jsou koncipovány v naprosto stejném duchu jako celá ostatní ústava. „Všichni Francouzi, kteří mají politická práva, jsou oprávněni volit“, ale „volební zákon“ má rozhodnout, kteří Francouzi nemají politická práva!
Volební zákon z 15. března 1849 zařazuje do této kategorie všechny kriminální delikventy, ale politické provinilce sem nezařazuje. Volební zákon z 31. května 1850 sem přiřazuje nejen všechny politické provinilce, všechny, kdo byli odsouzeni pro „narušování starých tradičních názorů“ a pro tiskové přestupky, ale zavádí také fakticky census podle délky pobytu, podle kterého nejsou k volbám připuštěny dvě třetiny Francouzů!
To tedy znamená ve Francii „přímé a všeobecné volební právo“.
„Článek 28. Ten, kdo vykonává veřejnou funkci, za niž je placen, nemůže být zároveň zástupcem lidu. Žádný poslanec nesmí po dobu činnosti zákonodárného shromáždění vykonávat placenou funkci závislou na výkonné moci.“
Obě tato ustanovení byla pozdějšími nařízeními omezena a prakticky téměř neplatí.
„Článek 30. Volby se provádějí podle departementů v hlavních místech volebních obvodů prostřednictvím volebních lístků.“
„Článek 31. Národní shromáždění se volí na tři roky, po jejichž uplynutí se musí konat nové volby.“
„Článek 32. Národní shromáždění zasedá neustále, ale má právo se odročit, musí však jmenovat výbor, který je zastupuje a skládá se z 25 poslanců a z členů sekretariátu Národního shromáždění. Výbor má právo v případě nutnosti svolat Národní shromáždění.“
Článek 33—38. Poslanci mohou být znovu voleni. Nesmějí být vázáni žádnými předem danými instrukcemi, jsou nedotknutelní, nemohou být stíháni nebo poháněni k odpovědnosti pro názory, které vysloví v Národním shromáždění, a dostávají plat, který jim není dovoleno odmítnout.
Co se týče „nedotknutelnosti poslance“ a jeho „svobody vyslovovat názory“, odhlasovala po 13. červnu většina Národního shromáždění nový jednací řád zmocňující předsedu Národního shromáždění udělit poslanci důtku, uložit mu pokutu, zastavit mu plat a na čas ho vykázat ze zasedání, což se rovná úplnému zrušení „svobody smýšlení“. Roku 1850 odhlasovalo Národní shromáždění zákon, podle něhož může být poslanec pro dluhy zatčen i během zasedání sněmovny, a nezaplatí-li ve stanovené lhůtě, může být zbaven poslaneckého mandátu.
Neexistuje tedy ve Francii ani svoboda rokováni, ani poslanecká imunita, zato nedotknutelnost věřitele.
Článek 39—42. Zasedání Národního shromáždění mají být veřejná. Přesto však se může shromáždění, požádá-li o to stanovený počet poslanců, prohlásit za tajný výbor. Aby návrh nabyl moci zákona, musí být přijat nadpoloviční většinou poslanců. S výjimkou naléhavých případů nesmí být přijat zákon, který nebyl čten třikrát, s přestávkou pěti dnů mezi každým čtením.
Tato procedura, vypůjčená z anglické „ústavy“, se ani v jednom závažném případě nedodržuje, ba ani tehdy ne, když by toho bylo nejvíc zapotřebí. Například volební zákon z 31. května byl přijat po prvním čtení.
KAPITOLA V. O výkonné moci
Článek 43—44. Výkonnou mocí je pověřen president. President musí být rodilý Francouz, nejméně třicetiletý, který nikdy neztratil francouzské státní občanství.
První president francouzské republiky, L. N. Bonaparte, nejenže ztratil francouzské občanství, nejenže byl svého času anglickým speciálním konstáblem[b], ale byl ještě ke všemu naturalizovaný Švýcar.
Článek 45—70. President republiky se volí na čtyři roky a může být znovu zvolen teprve za čtyři roky po skončení svého presidentského období. Totéž omezení platí i pro jeho příbuzné do šestého kolena včetně. Volba se má konat druhou neděli v květnu. I když byl president zvolen v jinou dobu, jeho moc končí druhou neděli v květnu čtvrtý rok pojeho zvolení. President je volen tajným hlasováním absolutní většinou. Nezískal-li žádný kandidát přes polovinu odevzdaných hlasů, ale přitom aspoň dva milióny, může zvolit presidenta Národní shromáždění z pěti kandidátů, kteří dostali. největší počet hlasů.
President musí složit přísahu věrnosti ústavě, může prostřednictvím svých ministrů předkládat návrhy Národnímu shromáždění, může dávat příkazy armádě, ale nesmí jí osobně velet; nesmí odstoupit žádnou část francouzského území, nesmí rozpouštět nebo odročovat Národní shromáždění, ani zastavovat působnost ústavy. Vyjednává a ratifikuje všechny dohody, které však nabývají účinnosti teprve, když je schválí Národní shromáždění. Nesmí zahájit válku bez souhlasu Národního shromáždění. Má právo udělovat milost, ale nesmí vyhlašovat amnestii. Provinilcům odsouzeným vrchním soudem může dát milost jedině Národní shromáždění. President může pozdržet vyhlášení zákona a žádat, aby o něm shromáždění znovu rokovalo. Takové projednání zákona je však potom konečné. President jmenuje vyslance a ministry a může na tři měsíce zbavit úřadu starosty, členy departementních rad, členy národní gardy a jiné úřední osoby, volené občany. Všechny presidentovy dekrety, kromě dekretů o sesazení ministrů, musí potvrdit svým podpisem i ministři. President, ministři a veřejní úředníci odpovídají v rámci své kompetence za každý čin vlády. Každý čin, kterým by se president pokoušel činit nátlak na Národní shromáždění, brzdit nebo rušit jeho řádnou činnost, je aktem velezrady. Na základě takového skutku je president okamžitě zbaven své moci a povinností každého občana je nepodrobovat se presidentovým nařízením, moc presidentova úřadu přechází ihned na Národní shromáždění, členové vrchního soudu se mají okamžitě sejít a svolat na stanovené místo porotce k soudu nad presidentem a jeho spoluviníky.
President má k dispozici oficiální rezidenci a jeho roční příjem činí 600 000 franků čili 24 000 liber št. (nyní dostává 2 milióny 160 000 franků čili 86 400 liber št.). Ministři zasedají ex officio[c] v Národním shromáždění a mohou mluvit, jak často chtějí. Národní shromáždění volí vicepresidenta republiky ze tří kandidátů, které president jmenuje do měsíce po svém zvolení. Vicepresident skládá stejnou přísahu jako president, nesmí být presidentův příbuzný, zastupuje presidenta v případech, že president nemůže plnit své funkce, a předsedá Státní radě. Uvolní-li se smrtí presidenta nebo zjiného důvodu presidentský úřad, mají se do měsíce konat nové volby.
KAPITOLA VI. Státní rada
Článek 71—75. Státní rada je pouhým poradním orgánem, posuzujícím návrhy, které hodlá předložit ministerský kabinet, i ty, které jí eventuálně postoupí Národní shromáždění.
KAPITOLA VII. Vnitřní správa
Tato kapitola se týká úředníků[d], vyšších správních úředníků, obecních a provinčních rad. Jediný důsledný článek, jehož se v nejširším rozsahu používá, zní:
„Článek 80. Generální rady, kantonální rady a obecní rady může rozpustit president se schválením Státní rady.“
KAPITOLA VIII. O soudní moci
Tato kapitola je v podstatě jen opakováním zákonů zavedených císařem Napoleonem. Za povšimnutí však stojí tyto doplňky:
„Článek 81. Spravedlnost se vykonává bezplatně, jménem francouzského lidu.“
To platí tak málo, že člověka zadarmo ani nepopraví!
Článek 91-100 se týká vrchního soudu, který jediný má právo soudit presidenta, před který mohou být pohnáni ministři a všichni političtí provinilci, když Národní shromáždění uzná za vhodné je před tento tribunál poslat.
Tento „vrchní soud“ se skládá z pěti soudců, které volí Kasační soud (nejvyšší francouzský tribunál) ze svých vlastních členů a z třiceti šesti porotců vybraných z generálních rad departementů, takže je to orgán veskrze aristokratický. Jediní, které tento tribunál dosud soudil, byli obvinění z 15. května 1848 (zde nás především napadají jména Barbès, Blanqui a další) a poslanci zapletení do událostí z 13. června 1849.
Zákonem ze 7. srpna 1848 jsou ze seznamu porotců vyloučeni všichni, kdo nedovedou číst a psát, tj. dvě třetiny dospělého obyvatelstva!
KAPITOLA IX. O branné moci
Celé staré vojenské zákonodárství zůstává v platnosti. Trestné činy vojáků nepřísluší před civilní soudy. Následující článek ilustruje ducha této ústavy:
„Článek 102. Každý Francouz je povinen vojenskou službou a službou v národní gardě kromě případů stanovených zákonem.“
Každý, kdo má peníze, se může z vojenské služby vykoupit.
Zákonem, který se nyní projednává a který byl už dvakrát čten, je dělnická třída zcela vyloučena z řad národní gardy! Kromě toho má president právo na rok rozpustit národní gardu v kterémkoli místě a v polovině Francie byla už národní garda fakticky rozpuštěna!
KAPITOLA X. Zvláštní zákony
Článek 110. „Národní shromáždění svěřuje ústavu bdělosti a vlastenectví všeho lidu“ — a „bdělý“ a „vlastenecký“ lid vydává na milost a nemilost vrchnímu soudu! — Viz 13. červen!
KAPITOLA XI. O revizi ústavy
„Článek 111. Jestliže se Národní shromáždění při zakončení svého zasedání vysloví pro úplnou či částečnou změnu ústavy, budiž revize provedena tímto způsobem:
Přání vyjádřené Národním shromážděním se stane zákonem teprve po třech čteních, jež se mají konat vždy po měsíční přestávce, a když pro návrh hlasovaly tři čtvrtiny poslanců při nejméně 500 přítomných. Národní shromáždění svolané za účelem revize ústavy se volí jen na tři měsíce a nesmí se zabývat žádnou jinou otázkou leč ve zcela naléhavých případech.“
_________________________________ Taková je „Ústava Francouzské republiky“ a tak se jí používá. Čtenář na první pohled vidí, že to jsou od začátku až do konce jen samá krásná slova, která mají zakrýt velmi záludné záměry. Už sama formulace ústavy je taková, že je nemožné ústavu porušit, protože každé její ustanovení obsahuje zároveň svůj vlastní protiklad — navzájem se úplně vyvrací. Například: „hlasování je přímé a všeobecné“ — „kromě případů, jež stanoví zákon“.
Proto nelze říci, že zákon z 31. května 1850 (zbavující dvě třetiny lidu volebního práva) nějak porušuje ústavu.
Ústava neustále opakuje formuli, že práva a svobody lidu (např. právo sdružování, volební právo, svoboda tisku, svoboda vyučování atd.) budou stanoveny a vymezeny později vydanými organickými zákony — a tyto „organické zákony“ „stanoví“ slíbenou svobodu tak, že ji ruší. Tento trik, který si od svých francouzských vzorů vypůjčila i rakouská a pruská buržoazie, spočívá v tom, že se poskytne úplná svoboda, proklamují se nejskvělejší zásady, ale o jejich aplikaci, o podrobnostech mají rozhodnout později vydané zákony; stejně tak to bylo s francouzskou ústavou z roku 1830 i s těmi, které byly přijaty před ní.
Lide! Dříve než se ujmeš moci, ujasni si, co chceš, a to nejen v zásadách, ale i v podrobnostech.[320] Vždyť boj v anglickém konventu se vedl právě o tento bod!
Jediné nepochybné a jasně vymezené články v celé ústavě jsou ustanovení o volbě presidenta (čl. 45) a o revizi ústavy (čl. 111). To jsou jediná ustanovení, která lze porušit, protože jen ona neobsahují v sobě svůj vlastní protiklad.
Ústavodárné shromáždění z roku 1848 jimi mířilo přímo proti Bonapartovi, jehož pikle v boji o presidentský úřad nahnaly poslancům strach.
Rozpory, s kterými se v této prolhané ústavě setkáváme na každém kroku, ukazují dost jasně, že buržoazie může být demokratická slovy, ale není ochotna být demokratická činy, že je ochotna uznat správnost zásad, ale nikdy je neuvede ve skutek — a že skutečnou „ústavu“ Francie nenajdeme v listině, jejíž výklad jsme tu podali, nýbrž v organických zákonech, jež byly na jejím základě vydány a o nichž jsme tu čtenáře zhruba informovali. V této ústavě byly stanoveny zásady, podrobnosti byly odloženy do budoucnosti, ale právě v těchto podrobnostech se znovu uzákoňovala nestoudná tyranie!
Jakého stupně už dosáhl despotismus ve Francii, je vidět z těchto opatření proti dělníkům:
Každý dělník dostane od policie knížku, kde je na první stránce zapsáno jeho jméno, věk, místo narození, povolání nebo zaměstnání a popis jeho osoby. Musí tam zanést jméno zaměstnavatele, u kterého pracuje, a důvod, proč od něho odchází. Ale to ještě není všechno: knížku dělník odevzdá zaměstnavateli a ten ji uloží na policii spolu se svou charakteristikou dělníka. Když dělník opouští zaměstnání, musí si pro knížku dojít na policii; nemůže totiž dostat nové místo, jestliže ji nepředloží. A tak je dělníkovo živobytí naprosto závislé na policii. Ale ani to ještě není všechno: tato knížka slouží zároveň i jako pas. Je-li dělník policii podezřelý, napíše policie do knížky „bon pour retourner chez lui“[e] a dělník se musí vrátit do své domovské obce! K těmto nehoráznostem není třeba komentáře! Nechť si čtenář sám představí, jaký mají účinek, a domyslí, k čemu to fakticky vede. Co jsou proti tomu nevolníci z doby feudalismu nebo pánové v Indii! Není potom divu, že francouzský lid netrpělivě čeká, až udeří hodina povstání. Není divu, že se jeho rozhořčení šíří jako lavina. Dělníci byli velkodušní roku 1830, byli velkodušní roku 1848; ale od té doby byla svoboda, kterou si vydobyli, zašantročena, jejich krev tekla proudem, všechna francouzská vězení jsou přeplněna odsouzenci na doživotí, 15 000 lidí bylo hromadně vypovězeno do kolonií a dělníky teď tíží jako můra strašný despotismus, který jsme tu popsali. Není divu, že buržoazie má strach z lidu a že napíná všechny síly, aby oddálila hodinu odplaty. Ale ona sama není jednotná. V jejích řadách je příliš mnoho vzájemně se potírajících ctižádostivců a na prvním místě stojí
Napoleonovy spády. Nyní jde o to, budou-li prodlouženy presidentovy plné moci a bude-li ústava revidována. Napoleon nemůže být znovu zvolen bez zjevného porušení ústavy, neboť předně nemůže být znovu zvolen dřív než za čtyři roky po skončení presidentského období, a za druhé, pro revizi ústavy musí hlasovat tříčtvrtinová většina. Taková většina v této otázce neexistuje, a proto je nové zvolení ústavní cestou nemožné!
Bonaparte má tudíž na vybranou jen dvojí: buď nechat ústavu ústavou, chopit se zbraní a rozhodnout otázku bojem, anebo složit svůj úřad ve stanovené lhůtě. V tom případě se stane presidentem Cavaignac a bude dovršena buržoazní republika. V prvním případě není tak jasné, co bude dál.
Proto tedy Napoleon spekuluje na nespokojenost lidu. Buržoazie je Napoleonovým nepřítelem — lid to ví, a to je jedno pouto sympatie mezi nimi. Ale lid v něm vidí svého utlačovatele stejně jako v buržoazii; podaří-li se Napoleonovi obrátit všechnu nenávist lidu proti buržoazii, bude tím odstraněna jedna velká překážka.
A o to Napoleon usiluje — jak dokazuje jeho nedávný projev v Dijonu, kde řekl:
„Všechny špatné zákony Národní shromáždění odhlasovalo, všechny dobré zákony, které jsem já navrhl, toto shromáždění buď zamítlo, nebo zmrzačilo. Zhatilo všechny mé snahy zlepšit vaše postavení a nastavělo každému zlepšení do cesty překážky i tam, kde žádné nebyly.“
Tak se snaží, aby se hněv nesnesl na jeho hlavu, nýbrž na hlavu Národního shromáždění. Armáda stojí zatím spíše za ním než za Národním shromážděním — a bída lidu je tak velká, že mnozí jsou přesvědčeni, že skoro každá změna povede k lepšímu, kdežto těch, kteří Napoleonovu hru prohlédli, je menšina.
A tak uvidí-li buržoazie, že Napoleon je odhodlán ke všemu, odváží se pod Cavaignacovým vedením boje a lid bude určitě bojovat proti ní a Napoleon se postaví na stranu lidu. Spojí-li se, mohli by být silnější než Národní shromáždění. Ale pak nastane kritická chvíle; Národní shromáždění uvidí, že by lid mohl zvítězit, a tu zvolí ze dvou zel to menší. Císařství nebo Napoleonova diktatura mu bude rozhodně milejší než demokratická a sociální republika, a proto se s presidentem dohodne. Napoleon, který se bojí demokratických sil právě tak jako Národní shromáždění, přijme podávanou ruku. Armáda — nebo aspoň její část — se v rozrušení, nebezpečí a pro „slávu“ boje přimkne ještě těsněji k Napoleonovi, a boj pak dostane novou tvářnost: bude to boj armády a buržoazie proti lidu. Jak to dopadne, závisí na odvaze, uvědomělosti a jednotě lidu. Napoleon má v úmyslu použít pro svou hru nejprve lidu proti buržoazii, pak použít buržoazie proti lidu a armády proti oběma.
Budoucnost je těhotná velkými událostmi a současný vývoj ve Francii je jedním z nejzajímavějších předmětů studia, které nám historie poskytuje.
Napsal K. Marx v první polovině června 1851
Otištěno v listu „Notes to the People“,
čís. 7 ze 14. června 1851Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — nejvyšší rada národní osvěty. (Pozn. red.)
b — členem zvláštní pořádkové služby z řad civilního obyvatelstva; používalo se jí proti dělnickým demonstracím. (Pozn. čes. red.)
c — právem svého úřadu. (Pozn. red.)
d V „Notes to the People“ chyba tisku: „clergy“ — „duchovenstvo“, zřejmě místo „clerks“ — „úředníci“. (Pozn. red.)
e — „poslat domů“. (Pozn. red.)
317 Článek „Ústava francouzské republiky“, uveřejněný v listu revolučního křídla chartistické strany „Notes to the People“ [„Zprávy pro lid“], čís. 7 z roku 1851, měl zahajovat sérii článků o ústavách evropských států. K napsaní článků chtěl redaktor časopisu Ernest Jones získat přední činitele evropského dělnického a demokratického hnutí. Marxovo autorství tohoto článku dosvědčují Jonesovy dopisy Marxovi z 23., 25. a 30. května 1851 i shody některých míst článku s prací „Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta“. Ze zamýšlené série v „Notes to the People“ vyšel jen ještě jeden článek „Pruská ústava“, který však nepochází od Marxe.
318 Marx má na mysli intervenci francouzské vlády proti římské republice v roce 1849. Podrobněji o tom viz zde.
319 Podle tiskového zákona, přijatého ve Francii už roku 1819, kolísala výše kauce při registraci tiskoviny podle toho, jak často tiskovina vycházela a kde; nejvyšší kauce se musely skládat za časopisy, které vycházely častěji než třikrát do týdne a byly tištěny v Paříži a ve třech přilehlých departementech. Zákon z 23. července 1850 rozšířil tyto vysoké kauce i na tiskoviny vycházející v Lyoně a v celém departementu Rhône, kde toto město leží.
320 Podrobnostmi (details) rozuměli angličtí chartisté při své agitaci body 2—6 Lidové charty, obsahující tyto požadavky: každoroční volby do parlamentu, platy poslancům, tajné hlasování, stejné volební obvody a zrušení majetkového censu pro kandidáty na poslance do parlamentu. Tyto požadavky pokládali revoluční chartisté za nezbytnou záruku uskutečnění všeobecného volebního práva požadovaného v prvním bodě Charty.