Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Německá selská válka
IV
Povstání šlechty
Tou dobou, kdy bylo ve Schwarzwaldu potlačeno čtvrté spiknutí „Bundschuhu“, dal Luther ve Wittenberku signál k hnutí, které pak strhlo do svého víru všechny stavy a otřáslo celou říší. Teze durynského augustiniána[237] zapálily, jako když padne jiskra do sudu prachu. Vzájemně se všelijak křížící snahy rytířů i měšťanů, sedláků i plebejců, knížat usilujících o svrchovanost i nižšího duchovenstva, tajných blouznivých sekt i učené a satiricko—burleskní spisovatelské opozice[238] našly v těchto tezích pro první chvíli společný, všeobecný výraz a s překvapující rychlostí se kolem nich seskupily. Tato přes noc vytvořená aliance všech opozičních živlů, ačkoli netrvala dlouho, ukázala naráz ohromnou sílu hnutí a tím je jen ještě víc urychlila.
Avšak právě tento rychlý vývoj hnutí způsobil, že i zárodky roztržky, kterou v sobě obsahovalo, musely dozrát rychleji, že se zase velmi brzy od sebe odtrhly ty složky zjitřené masy, které celým svým životním postojem stály přímo proti sobě, a že obnovily své staré přirozené nepřátelství. Tuto polarizaci nesourodé opoziční masy kolem dvou center bylo možno pozorovat hned v prvních letech reformace; šlechta a měšťané se bezvýhradně seskupovali kolem Luthera; sedláci a plebejci sice ještě neviděli v Lutherovi přímo svého nepřítele, ale tvořili jako doposud samostatnou revoluční opoziční stranu. Jenomže hnutí bylo teď mnohem všeobecnější, pronikalo daleko hlouběji než před Lutherem a z toho vyplývalo, že se rozpor musí přiostřit a obě strany se musí dostat rovnou do sebe. Tento přímý protiklad se brzy projevil. Luther a Münzer bojovali proti sobě v tisku i z kazatelny, prave tak jako vojska knížat, rytířů a měst, skládající se většinou ze sil luterských nebo klonících se k luterství, porážela houfy sedláků a plebejců.
Jak velice se rozcházely zájmy a potřeby různých skupin, které přijaly reformaci, dokazuje už před selskou válkou pokus šlechty prosadit své vlastní požadavky proti knížatům a kněžím.
Již předtím jsme viděli, v jakém postavení byla německá šlechta na počátku 16. století. Nechybělo mnoho, aby ztratila svou nezávislost a dostala se do područí světských a duchovních knížat. Zároveň viděla, že tou měrou, jak upadá ona, upadá i říšská moc a říše se rozkládá na řadu suverénních knížectví. Její vlastní zánik se jí proto musel jevit přímo jako zánik německého národa. Ke všemu ještě byla šlechta, zejména bezprostřední říšská šlechta jakožto stav, a to jak svým vojenským povoláním, tak svým postavením vůči knížatům, hlavním reprezentantem říše a říšské moci. Byla nejnárodnějším stavem, byla tím mocnější, čím mocnější byla říšská moc, čím slabší byla knížata a čím jich bylo méně, čím jednotnější bylo Německo. Z toho pramenilo všeobecné roztrpčení rytířstva nad žalostným postavením Německa, nad nemohoucností říše navenek, která stále vzrůstala, čím víc zděděných provincií císařská dynastie na říši navěšovala, roztrpčení nad rejdy cizích mocností uvnitř Německa a nad pikli německých knížat s cizinou proti říšské moci. Požadavky šlechty tedy musely nutně najít souhrnný výraz v požadavku říšské reformy, jejíž obětí se měla stát knížata a vyšší duchovenstvo. Tohoto shrnutí se ujal Ulrich z Huttenu, teoretický představitel německé šlechty, spolu s jejím vojenským a státnickým představitelem Franzem ze Sickingen.
Hutten formuloval svou říšskou reformu požadovanou jménem šlechty velmi rozhodně a radikálně. Nešlo o nic menšího než o to, odstranit všechna knížata, sekularizovat všechna duchovní knížectví a statky, zřídit jakousi šlechtickou demokracii s monarchickou špičkou asi tak, jak existovala v nejlepších dobách polské republiky blahé paměti. Hutten a Sickingen doufali, že nastolí-li vládu šlechty, třídy povýtce vojenské, odstraní-li knížata, nositele roztříštěnosti, zničí-li moc kněží a vymaní-li Německo z duchovního područí Říma, učiní tak říši znovu jednotnou, svobodnou a mocnou.
Šlechtická demokracie spočívající na nevolnictví, jak existovala v Polsku, a její poněkud modifikovaná forma v prvních stoletích v říších dobytých Germány, je jednou z nejprimitivnějších společenských forem a zcela normálně se vyvíjí dál ve feudální hierarchii, která je již značně vyšším stupněm. Takováto ryzí šlechtická demokracie byla tedy v 16. století nemožná. Nebyla možná už proto, že v Německu vůbec existovala významná a mocná města. Na druhé straně však tu nebyla možná ani ona aliance nižší šlechty a měst, která v Anglii provedla přeměnu feudálně stavovské monarchie v monarchii buržoazně konstituční. V Německu se stará šlechta udržela, v Anglii byla až na 28 rodin vyhubena válkami Červené a Bílé růže[239] a nahrazena novou šlechtou měšťanského původu a s buržoazními tendencemi; v Německu bylo pořád ještě nevolnictví a šlechta měla feudální zdroje příjmů, v Anglii bylo nevolnictví skoro úplně odstraněno a šlechtic byl prostě buržoazní pozemkový vlastník s buržoazním zdrojem příjmů: pozemkovou rentou. Konečně centralizace absolutní monarchie, která ve Francii existovala už od Ludvíka XI. na základě rozporů mezi šlechtou a měšťanstvem a pořád se rozvíjela dál, byla v Německu nemožná už proto, že tu vůbec nebyly nebo nebyly dosud vyvinuty podmínky pro celonárodní centralizaci.
Jakmile se za těchto okolností Hutten pustil do uskutečňování svého ideálu, musel dělat čím dál tím větší ústupky a obrysy jeho říšské reformy se čím dál víc rozplývaly. Šlechta neměla dost moci, aby mohla takovou věc provést sama, to dokazovala její stále větší slabost vůči knížatům. Potřebovala spojence a těmi mohla být jedině města, sedláci a vlivní teoretikové reformačního hnutí. Avšak města znala šlechtice příliš dobře, nedůvěřovala jim a každé spojenectví s nimi odmítala. Sedláci plným právem viděli ve šlechtě, která je vysávala a surově s nimi zacházela, svého nejzapřisáhlejšího ne přítele. A teoretikové se přidávali buď k měšťanům, knížatům, nebo k sedlákům. Co pozitivního mohla také šlechta slibovat měšťanům a sedlákům od říšské reformy, jejímž hlavním cílem bylo především posílit šlechtu? Za těchto okolností Huttenovi nezbývalo než o budoucím vzájemném poměru šlechty, měst a sedláků ve svých propagačních spisech mluvit co nejméně nebo vůbec ne, všechnu vinu svalovat na knížata, kněze a závislost na Římu a dokazovat měšťanům, že je v jejich vlastním zájmu, aby v nastávajícím boji mezi knížaty a šlechtou zůstali aspoň neutrální. O zrušení nevolnictví a roboty, jíž byli sedláci šlechtě povinni, není u Huttena nikde ani zmínky.
Postoj německé šlechty k sedlákům byl tehdy úplně týž jako postoj polské šlechty k polským sedlákům za povstání v letech 1830 a 1846. Stejně jako u novodobých polských povstání dalo se tehdy hnutí uskutečnit jen aliancí všech opozičních stran, zvláště šlechty se sedláky. Ale právě tato aliance byla v obou případech nemožná. Šlechtu nic nenutilo vzdát se politických výsad a feudálních práv nad sedláky, a revoluční sedláci zase nemohli uzavřít spojenectví se šlechtou, stavem, který je nejvíc utlačoval, jen s neurčitými a všeobecnými vyhlídkami. Jako v Polsku roku 1830, tak v Německu roku 1522 šlechta už sedláky nemohla získat. Jen úplné odstranění nevolnictví a poddanství, jen kdyby se šlechta byla vzdala všech výsad, jen to mohlo spojit venkovský lid se šlechtou; avšak šlechta, jako každý privilegovaný stav, neměla nejmenší chuti vzdát se dobrovolně svých výsad, celého svého výjimečného postavení a největší části svých příjmů.
Když tedy nakonec došlo k boji, stála šlechta proti knížatům sama. Dalo se předvídat, že knížata, která ji po dvě stě let neustále zatlačovala, musí ji i tentokrát bez námahy rozdrtit.
Jak probíhal boj sám, je známo. Hutten a Sickingen, který byl již uznáván za politického a vojenského náčelníka středoněmecké šlechty, vytvořili roku 1522 v Landau na šest let svaz rýnské, švábské a francké šlechty, prý k sebeobraně; Sickingen postavil vojsko částečně z vlastních prostředků, částečně ve spojení s okolními rytíři, zverboval a zorganizoval posily z Frank, z dolního Porýní, z Nizozemska a Vestfálska a v září 1522 zahájil nepřátelství opověděním boje kurfiřtu arcibiskupu trevírskému. Avšak zatímco ležel před Trevírem, knížata si pospíšila a odřízla mu posily; lankrabě hesenský a kurfiřt falcký přitáhli Trevírským na pomoc a Sickingen se musel stáhnout na svůj zámek Landstuhl. Přes všechno úsilí Huttena a ostatních jeho přátel nechali ho pak jeho šlechtičtí spojenci, zastrašeni soustředěnou a rychlou akcí knížat, na holičkách; Sickingen sám byl smrtelně raněn, vydal Landstuhl a hned nato zemřel. Hutten musel prchnout do Švýcar a zemřel za několik měsíců nato na ostrově Ufenau v Curyšském jezeře.
Touto porážkou a smrtí obou vůdců byla zlomena moc šlechty jako korporace nezávislé na knížatech. Od té doby vystupuje šlechta už jen ve službách knížat a pod jejich vedením. Selská válka, která hned nato vypukla, ji ještě víc donutila, aby se přímo nebo nepřímo utekla pod ochranu knížat, a tím zároveň dokázala, že německé šlechtě je milejší pod svrchovaností knížat dál vykořisťovat sedláky než svrhnout knížata a kněze otevřeným spojenectvím s osvobozenými sedláky.
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání).237 Engels míní 95 tezí, které Luther (jenž začal svou kněžskou kariéru jako obyčejný mnich augustiniánského kláštera v Durynsku) přibil 31. října 1517 na dveře jednoho kostela ve Wittenbergu. Teze obsahovaly ostrý protest proti kupčení s odpustky a proti zlořádům katolického duchovenstva, jakož i první náčrt Lutherova náboženského učení v duchu měšťanských ideálů.
238 Burleska — žánr parodicko-satirické literatury, hojně pěstovaný renesančními spisovateli a ideology humanismu; burleskou zesměšňovali nabubřelý styl dvorské poezie a škrobených mravů horních vrstev feudální společnosti.
239 Války Červené a Bílé růže (1455—1485) — války mezi dvěma anglickými feudálními rody zápolícími o trůn: rodem Yorků, kteří měli v erbu bílou růži, a rodem Lancasterů, kteří měli v erbu růži červenou. Kolem Yorků se seskupila část feudálních velmožů hospodářsky vyvinutějšího jihu, rytířstvo a měšťané; Lancastery podporovala feudální aristokracie severních hrabství. Válka vedla téměř k úplnému vyhubení starých feudálních rodů a skončila nastolením dynastie Tudorů, kteří zavedli v Anglii tuhý absolutismus.