Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Německá selská válka
I
Ekonomická situace a třídy v Německu
Nejprve si stručně všimněme, jaké byly poměry v Německu na počátku šestnáctého století.
Německá průmyslová výroba dosáhla ve čtrnáctém a patnáctém století značného rozmachu. Namísto feudální venkovské místní výroby nastoupila cechovní řemeslná výroba ve městech, která vyráběla už pro širší okruh, ba i pro vzdálenější trhy. Tkaní hrubého sukna a plátna bylo nyní stálým a velmi rozšířeným výrobním odvětvím; v Augsburgu se vyráběly už i jemnější vlněné a lněné tkaniny, ba i hedvábné látky. Kromě tkalcovství se rozmohla zejména ona výrobní odvětví hraničící s uměním, která živil církevní a světský přepych pozdního středověku: zlatnictví a stříbrotepectví, sochařství a řezbářství, mědirytectví a dřevorytectví, platnéřství, medailérství, soustružnictví atd. atd. K rozvoji řemesel podstatně přispěla celá řada více nebo méně důležitých vynálezů, z nichž je historicky nejvýznamnější vynález střelného prachu[a] a knihtisku. Obchod se rozvíjel ruku v ruce s průmyslem. Zásluhou Hanzy[205] a jejího stoletého námořního monopolu se celé severní Německo vymanilo ze středověkého barbarství; a třebaže už od konce patnáctého století začala rychle podléhat konkurenci Angličanů a Holanďanů, přece jen velká obchodní cesta z Indie na sever — přes objevy Vasca da Gama — šla stále ještě přes Německo a Augsburg byl pořád velkým skladištěm italských hedvábných látek, indického koření a všech produktů Levanty. Hornoněmecká města byla střediskem na onu dobu významného bohatství a přepychu. Značně se zvýšila i těžba surovin. Němečtí horníci byli v patnáctém století nejdovednější na světě a rozkvět měst vytrhl ze středověké primitivnosti i zemědělství. Nejenže byly přeměněny v ornou půdu celé velké lány, ale začaly se také pěstovat barvířské rostliny a jiné dovezené plodiny a jejich pečlivější obdělávání mělo pak příznivý vliv na celé zemědělství.
Rozmach národní výroby v Německu však stále ještě pokulhával za rozmachem jiných zemí. Zemědělství zůstávalo daleko pozadu za anglickým a nizozemským, průmysl za italským, vlámským a anglickým, a v námořním obchodu začali již Němce vytlačovat Angličané a zvláště pak Holanďané. Země byla stále ještě obydlena velmi řídce. Civilizace byla v Německu rozšířena jen sporadicky kolem jednotlivých středisek průmyslu a obchodu; ale zájmy těchto jednotlivých středisek se značně rozcházely a jen málokde se stýkaly. Jih měl zcela jiná obchodní spojení a zcela jiná odbytiště než sever; východ a západ byly skoro úplně vyřazeny z veškerého obchodního ruchu. Ani jednomu mčstu se nepoštěstilo stát se průmyslovým a obchodním střediskem celé země, jako jím byl už tehdy např. pro Anglii Londýn. Celý vnitřní obchodní styk se omezoval téměř výhradně na pobřežní a říční plavbu a na několik velkých obchodních cest, z Augsburgu a Norimberku přes Kolín do Nizozemí a přes Erfurt na sever. Řada menších měst ležících stranou řek a obchodních cest byla vyřazena z velkého obchodního ruchu a živořila nerušeně dál v životních podmínkách pozdního středověku, potřebovala málo cizího zboží a dodávala málo výrobků pro vývoz. Z venkovskélo obyvatelstva se dostávala do světa a do styku s novými potřebami jenom šlechta; masa sedláků se nikdy nedostala za nejužší místní okruh a lokálně omezený obzor.
Zatímco v Anglii a Francii vzestup obchodu a průmyslu způsobil, že se zájmy po celé zemi navzájem pevně propletly, což vedlo k politické centralizaci, v Německu se zájmy seskupily pouze podle provincií, jen kolem lokálních center, a tak došlo k politické roztříštěnosti; a vyloučením Německa ze světového obchodu brzy nato se tato roztříštěnost teprve jaksepatří upevnila. Tou měrou, jak se rozkládala ryze feudální říše, uvolňoval se vůbec říšský svazek, držitelé velkých říšských lén se měnili v téměř nezávislá knížata a říšská města na jedné straně a říšští rytíři na druhé straně uzavírali spolky hned proti sobě navzájem, hned proti knížatům nebo císaři. Říšská moc sama neměla jasno, jaké je vlastně její postavení, kolísala nejistě mezi různými elementy tvořícími říši, a přitom čím dál tím víc ztrácela svou autoritu; její pokus zcentralizovat zemi po vzoru Ludvíka XI. nedospěl — přes všechny intriky a násilnosti — dál, než že taktak udržel pohromadě rakouské dědičné země. V těchto zmatcích, v těchto nekonečných, vzájemně se křížících konfliktech nakonec získávali a museli získávat představitelé centralizace uvnitř roztříštěnosti, představitelé lokální a provinční centralizace, knížata, vedle nichž se císař sám stával čím dál víc knížetem jako ostatní.
V těchto poměrech se podstatně změnilo postavení dřívějších středověkých tříd a vedle starých tříd se vytvořily nové.
Z vysoké šlechty vznikla knížata. Knížata byla již skoro úplně nezávislá na císaři a měla většinu výsostných práv. O své újmě vedli války a uzavírali mír, vydržovali si stálé vojsko, svolávali zemské sněmy a vypisovali daně. Podrobili si už velkou část nižší šlechty a měst; a neštítili se ani nadále žádného prostředku, jen aby připojili k svému území ostatní, dosud ještě bezprostřední říšská města a baronství. Vůči těm působili jako činitel centralizační, kdežto vůči říšské moci vystupovali decentralizačně. Ve vnitřních záležitostech vládli už s naprostou svévolí. Stavy svolávali většinou jen tehdy, když nebylo zbytí. Vypisovali daně a vymáhali peníze, kdykoli se jim zlíbilo; právo stavů povolovat daně se málokdy uznávalo a ještě řidčeji provádělo. A i v takovém případě míval kníže většinu s pomocí obou stavů, které byly daní zproštěny a podílely se na jejich výnosu — rytířů a prelátů. S růstem přepychu a nákladů na vydržování dvora, se zaváděním stálého vojska a stoupajícími výdaji na vládu rostla u knížat potřeba peněz. Daně byly stále tíživější. Města byla proti nim většinou chráněna svými výsadami; celá tíha daňového břemene doléhala na sedláky, a to jak na dominikální sedláky knížat samých, tak i na nevolníky, poddané a úročné sedláky lenních rytířů. Kde nestačilo přímé zdanění, nastupovalo nepřímé; používalo se nejprohnanějších triků finančního umění, aby se děravá pokladna naplnila. Když už nic nepomáhalo, když už nebylo co zastavit a žádné svobodné říšské město nechtělo poskytnout úvěr, utíkala se knížata k mincovním operacím nejnekalejšího druhu, razili lehkou minci, zaváděli hned vysoký, hned nízký nucený kurs, podle toho, jak to fiskus potřeboval. Kupčení s městskými a jinými výsadami, které se pak násilně odnímaly, aby se mohly znovu draho prodat, využívání každého pokusu o odpor k ukládání výpalného, k všemožnému odírání atd. atd., to byly pro knížata oné doby výnosné a běžné finanční zdroje. Také soudnictví bylo pro knížata stálým a ne bezvýznamným předmětem obchodu. Zkrátka, tehdejší poddaní, kteří museli mimoto ještě uspokojovat soukromou hrabivost knížecích fojtů a správců, okoušeli všechna dobrodiní „otcovského“ vládního systému vrchovatou měrou.
Ze středověké feudální hierarchie skoro úplně zmizela střední šlechta; ta se buď vyšvihla mezi nezávislá drobná knížata, anebo klesla mezi nižší šlechtu. Nižší šlechta, rytíři, spěli rychle vstříc zániku. Většina byla už úplně na mizině a živila se tím, že sloužila knížatům ve vojenských nebo civilních hodnostech; další část byla v lenní závislosti a područí knížat; menší část pak bezprostředně podléhala říši. Jak se vyvíjelo válečnictví, jak vzrůstal význam pěchoty a jak se zdokonalovaly palné zbraně, vojenské služby rytířů jakožto těžkého jezdectva ztratily na důležitosti a jejich hrady už nebyly nedobytné. Pokrok průmyslu učinil rytíře stejně zbytečnými jako norimberské řemeslníky. K jejich zruinování značně přispělo i to, že rytíři měli nedostatek peněz. Přepych na zámcích, předhánění v nádheře při turnajích a slavnostech, ceny zbraní a koní rostly s pokrokem společenského vývoje, kdežto rytířské a baronské zdroje příjmů se rozmnožovaly jen nepatrně nebo vůbec ne. Záští s obvyklým pleněním a vymáháním výpalného, přepadávání pocestných a podobné ušlechtilé kratochvíle se staly během doby příliš nebezpečnými. Dávky a roboty panských poddaných vynášely sotva víc než dříve. Aby kryli své vzrůstající potřeby, museli se urození páni utíkat k týmž prostředkům jako knížata. Šlechta odírala sedláky rok od roku vynalézavěji. Nevolníci byli vysáváni do poslední kapky krve, poddaným se pod nejrůznějšími záminkami a názvy ukládaly nové a nové dávky a povinnosti. Roboty, úroky, desátky, laudemia, odúmrť, ochranné[206] atd. se bez ohledu na staré smlouvy svémocně zvyšovaly. Poddaný se nedovolal spravedlnosti, kupčilo se s ní, a když rytíř nemohl vymoci ze sedláka peníze jinak, uvrhl ho prostě do věže a nutil ho, aby se vykoupil.
Ani s ostatními stavy nežila nižší šlechta v nijak přátelském poměru. Šlechta s lenní povinností usilovala o to, aby získala říšskou bezprostřednost, bezprostřední říšská šlechta se snažila uhájit si svou nezávislost; odtud neustálé spory s knížaty. Duchovenstvo ve své tehdejší přebujelosti připadalo rytíři jako stav naprosto zbytečný, záviděl mu jeho velké statky, jeho bohatství udržované pohromadě celibátem a církevní organizací. S městy byl neustále na štíru; byl u nich zadlužen, živil se tím, že plenil jejich území, olupoval jejich kupce, vybíral výkupné za zajatce pochytané v půtkách s nimi. A boj rytířstva s těmito stavy byl tím urputnější, čím víc se i pro ně otázka peněz stávala otázkou života či smrti.
Duchovenstvo, představitel ideologie středověkého feudalismu, nepociťovalo vliv dějinného převratu o nic méně. Knihtisk a potřeby rozmáhajícího se obchodu mu vzaly monopol nejen čtení a psaní, ale i vyššího vzdělání. Dělba práce nastala i v intelektuální oblasti. Nově vznikající stav právníků vytlačil duchovenstvo z celé řady nejvlivnějších úřadů. I ono se stávalo z velké části zbytečným a samo to přiznávalo svou stále větší zahálčivostí a nevědomostí. Ale čím bylo zbytečnější, tím bylo početnější — díky svému ohromnému bohatství, které ještě dál všemi možnými prostředky rozmnožovalo.
Duchovenstvo se dělilo na dvě zcela odlišné třídy. Duchovní feudální hierarchie tvořila aristokratickou třídu: k té patřili biskupové a arcibiskupové, opati, převorové a ostatní preláti. Tito vysocí církevní hodnostáři buď byli sami říšskými knížaty, nebo vládli jako feudální páni pod svrchovaností jiných knížat nad velkým územím s mnoha nevolníky a poddanými. Své poddané vykořisťovali stejně bezohledně jako šlechta a knížata, ba počínali si při tom ještě nestoudněji. Kromě hrubého násilí se používalo všech šikan náboženství, kromě hrůz skřipce všech hrůz klatby a odmítnutého rozhřešení, všech intrik zpovědnice, aby se z poddaných vyždímal poslední groš nebo aby se zvětšily odkazy pro církev. Padělání listin bylo u těchto ctihodných mužů běžným a oblíbeným prostředkem k odírání. Třebaže kromě obvyklých feudálních robot a poplatků vymáhali ještě desátek, přesto všechny tyto příjmy nestačily. Aby z lidu vymačkali ještě víc, vypomáhali si výrobou zázračných obrazů a ostatků svatých, zřizováním posvátných poutních míst, kupčením s odpustky a dlouhou dobu s tím měli velký úspěch.
Na tyto preláty a jejich nespočetnou četnickou armádu mnichů, která stále rostla, jak se rozmáhaly politické a náboženské štvanice, soustřeďovala se protikněžourská nenávist nejen lidu, ale i šlechty. Knížatům stáli v cestě, pokud byli bezprostředními říšskými poddanými. Veselý a blahobytný život vypasených biskupů a opatů a jejich mnišské armády vzbuzoval závist šlechty a popuzoval lid, který to musel všechno platit, tím víc, že byl v tak křiklavém rozporu s jejich kázáním.
Plebejskou frakci duchovenstva tvořili venkovští a městští kazatelé. Ti stáli mimo feudální hierarchii církve a nepodíleli se na jejím bohatství. Jejich práce nebyla tak kontrolována, a třebaže byla pro církev velmi důležitá, mohla ji církev prozatím mnohem spíše postrádat než policejní služby kasárensky žijících mnichů. Kazatelé byli proto mnohem hůře placeni a jejich obročí byla povětšině velmi hubená. Poněvadž byli měšťanského nebo plebejského původu, měli celkem pochopení pro poměry, v nichž žil lid, a tak si přes své kněžství zachovali sympatie měšťanů i plebejců. Účastnili se zpravidla hnutí své doby, kdežto u mnichů to bývala pouze výjimka. Dodávali hnutí teoretiky a ideology a mnozí z nich proto zemřeli na popravišti jako představitelé plebejců a sedláků. Lidová nenávist k páterům se také obrací proti nim jen v ojedinělých případech.
Jako stál nad knížaty a šlechtou císař, tak stál nad vysokým i nízkým klérem papež. Jako se platil císaři „obecný peníz“[207], říšské daně, odváděly se papeži všeobecné církevní daně, z kterých se hradil přepych na římském dvoře. V žádné zemi se tyto církevní daně — díky moci a množství kněží — nevymáhaly s takovou svědomitostí a přísností jako v Německu. Tak zejména annáty[208] při uvolnění biskupství. Se vzrůstajícími potřebami se vymýšlely nové a nové způsoby, jak sehnat peníze: obchod s ostatky, prodávání odpustků, „milostivé léto“ atd. Rok co rok plynuly z Německa do Říma velké sumy a takto zesilovaný útlak nejen stupňoval nenávist ke kněžourům, ale probouzel i nacionální cítění, zejména u šlechty, tehdy nejnárodnějšího stavu.
Z původních venkovských měšťanů (Pfahlbürger) středověkých měst se vyvinuly s rozkvětem obchodu a řemesel tři ostře odlišné frakce.
V čele městské společnosti stály patricijské rody, takzvaná „honorace“. To byly nejbohatší rodiny. Jen ony zasedaly v radě a měly obsazeny všechny městské úřady. Proto městské důchody nejen spravovaly, nýbrž z nich i tyly. Z moci svého bohatství a svého starobylého aristokratického postavení, uznávaného císařem i říší, všemožně vysávaly jak městskou obec, tak sedláky poddané městu. Lichvařily s obilím i penězi, oktrojovaly si monopoly všeho druhu, postupně odňaly obci všechna práva na společné užívání městských lesů a luk a používaly jich přímo pro svůj vlastní soukromý prospěch, svévolně ukládaly mýtné, mostné, poplatky za průjezd branou a jiné dávky, kupčily s cechovními privilegii, s mistrovskými a měšťanskými právy i se spravedlností. Se sedláky v městském obvodu nezacházely o nic šetrněji než šlechta nebo kněží; naopak, u městskych fojtů a správců ve vsích, vesměs patricijů, se k aristokratické tvrdosti a hrabivosti pojí ještě určité byrokratické puntičkářství při vymáhání poplatků. Takto sehnané městské důchody byly spravovány s naprostou libovůlí; účetnictví v městských knihách, úplná formalita, bylo co možná nedbalé a nepřehledné, zpronevěry a pokladniční schodky byly na denním pořádku. Jak bylo tehdy snadné pro nepočetnou kastu, ze všech stran ohrazenou výsadami a navzájem těsně spjatou příbuzenstvím a společnými zájmy, obrovsky se obohacovat z městských důchodů, pochopíme, vzpomeneme-li si na ty četné zpronevěry a podvody, které vyšly najevo v mnoha a mnoha městských správách v roce 1848.
Patricijové se postarali o to, aby práva městské obce, zvláště ve finančnich věcech, upadla v zapomenutí. Teprve později, když ničemnosti těchto pánů přesahovaly už všechny meze, zvedly se obce, aby získaly aspoň kontrolu nad městskou správou. Ve většině měst se také skutečně svých práv zase domohly. Avšak při věčných vádách cechů, při houževnatosti patricijů a při ochraně, kterou patricijové požívali ze strany říše a spojeneckých měst, podařilo se patricijským radním ať už lstí nebo násilím velmi brzy zase fakticky obnovit starou samovládu. Počátkem šestnáctého století byla obec ve všech městech znovu v opozici.
Městská opozice proti patricijům se dělila na dvě frakce, které se v selské válce rýsují velmi výrazně.
Měšťanská opozice, předchůdce našich dnešních liberálů, se skládala z bohatých a středně zámožných měšťanů a podle místních poměrů rovněž z větší či menší části drobných měšťanů. Její požadavky nepřekračovaly v ničem meze ústavnosti. Žádaly kontrolu městské správy a účast na zákonodárné moci, ať už přímo prostřednictvím obecního shromáždění či obecního zastupitelstva (valná hromada, obecní rada); dále omezení patricijského nepotismu a oligarchie několika rodin, která vystupuje stále zřetelněji do popředí i v rámci samého patriciátu. Kromě toho ještě nanejvýš žádaly, aby několik konšelských míst bylo obsazováno měšťany z jejich středu. Tato strana, k níž se tu a tam připojovala nespokojená a zchátralá frakce patriciátu, měla ve všech řádných obecních hromadách stejně jako v ceších velkou většinu. Přívrženci rady a radikálnější opozice tvořili dohromady mezi měšťany slabou menšinu.
Uvidíme, jak tato „umírněná“, „zákonná“, „zámožná“ a „inteligentní“ opozice hraje v hnutí šestnáctého století touž úlohu a s týmž úspěchem jako její dědička, konstituční strana, v hnutí z let 1848-l849.[209]
Ostatně měšťanská opozice ještě velmi vážně brojila proti kněžím, jejichž zahálčivý a blahobytný život a volné mravy jí byly trnem v oku. Žádala, aby se zamezil skandální způsob života těchto ctihodných mužů. Žádala, aby bylo zrušeno vlastní soudnictví kněží a jejich osvobození od daní a byl vůbec omezen počet mnichů.
Plebejskou opozici tvořili zchudlí měšťané a masa městského obyvatelstva, která nepožívala měšťanských práv: řemeslničtí tovaryši, nádeníci a četní předchůdci lumpenproletariátu, kteří sé vyskytují už na nejnižším vývojovém stupni měst. Lumpenproletariát je vůbec zjev, který se vyskytuje ve více nebo méně vyvinuté podobě skoro ve všech dosavadních fázích společenského vývoje. Ale právě tehdy se spousta lidí bez určitého povolání nebo stálého bydliště velmi rozrostla rozpadem feudalismu ve společnosti, kde bylo ještě každé povolání, každá životní sféra zabarikádována za hradbou nesčíslných privilegií. Nikdy nebyla ve všech vyspělých zemích taková spousta pobudů jako v první polovině šestnáctého století. Část tuláků vstupovala v době války do armád, jiná část se potloukala po venkově žebrotou, třetí konečně si opatřovala nuzné živobytí ve městech nádeničinou a jinou prací, která právě nebyla cechovní. Všechny tři hrají určitou úlohu v selské válce: první v knížecích armádách, jimž sedláci podlehli, druhá v selských spiknutích a selských houfech, kde se co chvíli projevoval její demoralizující vliv, třetí v bojích městských stran. Nesmíme ovšem zapomínat, že velká část této třídy, zejména ta, která žila ve městech, měla ještě značně zdravé selské jádro a nebyla ještě zdaleka tak prodejná a zchátralá jako dnešní „civilizovaný“ lumpenproletariát.
Jak je vidět, skládala se plebejská opozice tehdejších měst z velmi různorodých živlů. Spojovala v sobě zchátralé složky staré feudální a cechovní společnosti s dosud nevyvinutým, sotva se objevujícím proletářským prvkem klíčící moderní buržoazní společnosti. Na jedné straně to byli zchudlí cechovní měšťané, které jejich privilegium ještě spojovalo s tehdejším měšťanským řádem; na druhé straně pak vypuzení sedláci a propuštění sloužící, kteří se ještě nemohli stát proletáři. A mezi nimi tovaryši, stojící zatím mimo oficiální společnost a blížící se svým životním postavením proletariátu, jak to jen za tehdejšího průmyslu a cechovních výsad bylo možné; ale zároveň dík právě těmto cechovním výsadám byli to skoro samí budoucí měšťané a mistři. Na kterou stranu se tato směsice živlů přidá, bylo tudíž nutně krajně nejisté a v každém městě tomu bylo jinak. Až do selské války nevystupuje plebejská opozice v politických bojích nikde jako strana, vystupuje jen jako výtržnický a drancování žádostivý chvost měšťanské opozice, který lze koupit nebo prodat za pár sudů vína. Teprve povstání sedláků z ní udělalo stranu, ale i pak je téměř všude ve svých požadavcích i ve svém vystupování závislá na sedlácích — pozoruhodný důkaz, jak velice tehdy ještě město bylo závislé na venkovu. Pokud vystupuje samostatně, žádá zavedení monopolu městského řemesla na venkově, brání se tomu, aby se důchody města ztenčovaly odstraňováním feudálních povinností v městském obvodu atd.; zkrátka, pokud podléhá maloměšťáckým živlům, je reakční, a tvoří tak charakteristickou předehru k tragikomedii, kterou už po tři roky předvádí pod vývěsním štítem demokracie novodobé maloměšťáctvo.
Jen v Durynsku pod přímým vlivem Münzerovým a tu a tam pod vlivem jeho žáků byla plebejská frakce měst stržena všeobecnou bouří tak daleko, že v ní zárodečný proletářský živel dočasně nabyl převahy nad všemi ostatními frakcemi hnutí. Tato epizoda, která tvoří kulminační bod celé selské války a je spojena s její největší postavou, s Tomášem Münzerem, je zároveň nejkratší. Je samozřejmé, že se musela nejrychleji zhroutit a že musela mít zároveň převážně fantastický ráz a vyjadřovat své požadavky jen velmi neurčitě, neboť právě pro toto hnutí poskytovaly tehdejší poměry nejméně pevnou půdu.
Níže než všechny tyto třídy, kromě plebejců, stála velká vykořisťovaná masa národa — sedláci. Na sedlákovi spočívala celá tíha stupňovité stavby společnosti: knížata, úředníci, šlechta, kněží, patricijové a měšťané. Ať sedlák patřil knížeti, říšskému svobodnému pánovi, biskupovi, klášteru či městu, všichni s ním zacházeli jako s věcí, jako s tažným dobytčetem, ba ještě hůř. Byl-li nevolníkem, byl vydán svému pánovi na milost a nemilost. Byl-li poddaným, zákonné, smluvní roboty úplně stačily, aby ho udolaly; ale tyto roboty byly denně zvyšovány. Většinu času musel sedlák pracovat na panském; z toho, co získal v několika volných hodinách, musel zaplatit desátky, úrok, obrok, berni (bede), válečný plat (Reisegeld), zemskou a říšskou daň. Nemohl se oženit, nemohl zemřít, aniž za to pánovi zaplatil. Kromě pravidelných robot musel vrchnosti hrabat stelivo, chodit na jahody a borůvky, sbírat hlemýždí ulity, nadhánět zvěř, rubat dříví atd. Rybolov a honitba patřily vrchnosti; sedlák musel nečinně přihlížet, jak mu zvěř ničí úrodu. Vrchnost skoro všude násilně zabrala obecní pastviny a selské lesy. A stejně svévolně jako s majetkem nakládal páni se sedlákovou osobou, s jeho ženou a dcerami. Měl právo první noci. Kdykoli se mu zlíbilo, uvrhl sedláka do věže a tam ho očekával skřipec právě tak jistě jako dnes vyšetřující soudce. Když se pánovi zachtělo, mohl sedláka ubít nebo mu dát srubnout hlavu. Z oněch poučných kapitol Caroliny[210], pojednávajících o „uříznutí uší“, „uříznutí nosu“, „vypíchání očí“, „useknutí prstů a rukou“, „stětí“, „lámání kolem“, „upálení“, „štípání žhavými kleštěmi“, „čtvrcení“ atd., není jediné, které by byl milostivý pán a ochránce nepoužil proti svým sedlákům, když se mu zachtělo. Kdo je měl chránit? Na soudech zasedali baroni, kněží, patricijové nebo právníci a ti dobře věděli, zač jsou placeni. Vždyť přece všechny oficiální stavy v říši žily z vysávání sedláků.
Přesto bylo těžké přimět sedláky úpějící pod tímto strašným jařmem, aby se vzbouřili. Jejich roztříštěnost nesmírně ztěžovala jakoukoli společnou dohodu. Za dlouhá léta si zvykli na porobu, která se dědila z pokolení na pokolení, v mnoha krajích už ani neuměli zacházet se zbraněni, někde bylo vrchnostenské vykořisťování tvrdší, jinde mírnější, a to všechno způsobovalo, že sedláci byli zticha. Proto nacházíme ve středověku mnoho a mnoho místních selských vzpour, ale až do selské války — alespoň v Německu — ani jedno všeobecné, celonárodní selské povstání. Kromě toho sedláci nebyli s to provést sami revoluci, dokud proti nim stála organizovaná moc knížat, šlechty a měst ve svorné jednotě. Jen spojenectví s jinými stavy jim mohlo poskytnout naději na vítězství. Ale jak se měli spojit 5 jinými stavy, když je všechny stejně vykořisťovaly?
Jak vidíme, tvořily různé říšské stavy, knížata, šlechta, preláti, patricijové, měšťané, plebejci a sedláci, na počátku šestnáctého století velmi zmatenou masu s nejrozmanitějšími potřebami, křížícími se ve všech směrech. Jeden stav stál v cestě druhému, byl se všemi ostatními v neustálém, hned zjevném, hned skrytém boji. Takové rozdělení celého národa do dvou velkých táborů, jaké nastalo při vypuknutí první revoluce ve Francii a jaké existuje teď na vyšším vývojovém stupni v nejpokročilejších zemích, bylo za těchto okolností naprosto nemožné; bylo by se mohlo uskutečnit, i když jen přibližně, jedině tehdy, kdyby byla povstala nejnižší vrstva národa, vykořisťovaná všemi ostatními stavy: sedláci a plebejci. Změť zájmů, názorů a snah oné doby pochopíme snadno, vzpomeneme-li si, jaký zmatek v posledních dvou letech zavinilo zdaleka ne tak komplikované složení německého národa z feudální šlechty, buržoazie, maloměšťáků, rolníků a proletářů.
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Střelný prach, jak bylo v poslední době nepochybně dokázáno, se dostal z Číny přes Indii k Arabům a od nich spolu s palnými zbraněmi přes Španělsko do Evropy. (Engelsova poznámka k vydání z roku 1875.)
205 Hanza — obchodní a politické sdružení středověkých německých měst, ležících na pobřeží Severního a Baltického moře a při řekách, které se do těchto moří vlévají; cílem hanzy bylo získat obchodní monopol v severní Evropě. Rozkvět hanzy spadá do druhé poloviny 14. století.
206 Úrok — jedna z forem feudální daně, kterou platili vlastníci malých zemědělských usedlostí.
Úmrtné (Sterbefallabgaben) — bylo vymáháno z pozůstalosti na základě feudálního práva lenního pána k zemědělské usedlosti a majetku zemřelého sedláka — tzv. odúmrť (Sterbefall, Todfall, ve Francii — „právo mrtvé ruky“); v Německu si vrchnost zpravidla brala od dědiců nejlepší kus dobytka.
Ochranné (Schutzgelder) — poplatek, který vybírali feudálové za „ochranu“ a soudní „pomoc“, údajně poskytovanou poddaným.
207 „Obecný peníz“ (gemeiner Pfenig) — daň, kombinace daně z hlavy a daně z majetku. Hlavní tíha této daně spočívala na sedlácích.
208 Annáty se nazývaly jednorázové poplatky, které odváděly římské kurii osoby, jimž papež propůjčil církevní úřad s obročím (beneficium). Většinou se rovnaly ročnímu výnosu uděleného obročí. Uživatelé beneficia si sumu zaplacenou při udělení církevních úřadů stonásobně vynahradili tím, co vymohli a vyždímali z obyvatelstva.
209 Engels míní německé buržoazní liberály, kteří tvořili za revoluce z let 1848 až 1849 většinu frankfurtského Národního shromáždění i národních shromáždění v jednotlivých německých státech. V prvních měsících revoluce byli v některých státech (např. v Prusku) v čele „ústavních vlád“ liberálové, ale později je vystřídali zástupci byrokracie a šlechty. Konstitucionalistě se snažili udržet královskou moc jako záštitu proti dalšímu rozvíjení a prohlubování revoluce a současně ji omezit liberálně buržoazní ústavou. Jejich kompromisnická taktika a zrádné dohody s reakčními stranami byly jednou z hlavních příčin porážky německé revoluce z let 1848—1849.
210 Míní se řád hrdelního práva Karla V. (Constitutio criminalis Carolina), schválený říšským sněmem v Řezně roku 1532; tento zákoník se vyznačoval velmi krutými tresty.