B. Engels: Příměří s Dánskem

Bedřich Engels

Příměří s Dánskem

Kolín 7. září.

"Co se stane s Německem, nebude-li už mít v čele Prusko, nebudou-li už pruská vojska ochraňovat čest Německa, zanikne-li moc Pruska a jeho vliv jako velmoci ve fantastické moci imaginární německé ústřední vlády!"

Tak se chvástá pruská strana, strana hrdinů s heslem "S Bohem za krále a vlast", kontrarevoluční rytířstvo z východních Pornořan a Ukerské marky.

Nuže - Prusko bylo v čele, Prusko chránilo čest Německa - ve Šlesviku-Holštýnu.

A s jakým výsledkem? Po řadě snadných, neslavných vítězství nad slabým nepřítelem, po válčení ochromovaném nejzbabělejší diplomacií, po nejpotupnějších ústupech před poraženou armádou nakonec - příměří, tak ponižující pro Německo, že dokonce pruský generál si našel důvod, aby je nemusel podepsat.

A znovu se začalo válčit, znovu vyjednávat. Říšský správce dal pruské vládě plnou moc uzavřít příměří; tato plná moc nebyla kontrasignována ani jedním z říšských ministrů a byla tedy naprosto neplatná. V této plné moci se uznávalo první příměří, avšak s těmito obměnami: 1) Složení nové šlesvicko-holštýnské vlády má být ještě před uzavřením příměří "dohodnuto takovým způsobem, aby se trvání a úspěšná činnost nové vlády mohly pokládat za zajištěné"; 2) všechny zákony a nařízení prozatímní vlády vydané do uzavření příměří mají zůstat plně v platnosti; 3) vojska, která zůstanou ve Šlesviku-Holštýnu, mají bez výjimky i nadále podléhat rozkazům německého vrchního velitele.

Srovnáme-li tuto instrukci s podmínkami prvního pruskodánského návrhu, je její účel naprosto zřejmý. Podmínky nezajišťují ani zdaleka všechno, co by mohlo vítězné Německo požadovat; avšak třebaže v lecčem ustupují pokud se týče formy, zachraňují ledacos pokud jde o podstatu věci.

První podmínka měla zaručovat, že v nové vládě bude mít šlesvicko-holštýnský (německý) směr převahu nad dánským. Co však udělá Prusko? Souhlasí s tím, aby se hlavou nové vlády stal Karl Moltke, hlava dánské strany ve Šlesviku-Holštýnu, aby Dánsko mělo ve vládě tři hlasy proti dvěma šlesvicko-holštýnským.

Druhá podmínka měla prosadit uznání, ne-li už přímo prozatímní vlády uznané Spolkovým sněmem, tedy aspoň její dosavadní činnosti. Její usnesení měla zůstat v platnosti. Co však udělá Prusko? Pod záminkou, že také Dánsko se vzdává ilusorních usnesení vydávaných pro obě vévodství z Kodaně - usnesení, která neměla nikdy ani stín zákonné platnosti, leda snad na ostrově Alsu - pod touto záminkou souhlasí kontrarevoluční Prusko se zrušením usnesení prozatímní vlády.

Konečně třetí podmínka měla znamenat předběžné uznání jednoty obou vévodství a jejich připojení k Německu; podřízením všech vojenských oddílů, které zůstanou ve Šlesviku a Holštýnu, německému vrchnímu veliteli měla zmařit pokus Dánů, aby Šlesvičané sloužící v dánském vojsku byli opět propašováni do Šlesviku. A Prusko? Prusko souhlasí, aby šlesvické oddíly byly odděleny od holštýnských, aby už nebyly podřízeny německému vrchnímu veliteli a prostě dány k disposici nové, ze tří pětin dánské vládě.

Kromě toho bylo Prusko zmocněno uzavřít příměří jen na tři měsíce (článek 1 původního návrhu) a uzavřelo je o své újmě na sedm měsíců; to znamená, že povolili Dánům příměří během zimních měsíců, kdy jejich hlavní zbraně, loďstva, nebylo možno použít k blokádě německých a šlesvických břehů a kdy mrazy dovolovaly Němcům přejít po ledu Malého Beltu, dobýt Fyn a dánské území omezit na Sjaelland.

Zkrátka, Prusko pošlapalo svou plnou moc ve všech třech bodech. Proč také ne? Vždyť tato plná moc nebyla kontrasignována! A neřekl pan Camphausen, pruský vyslanec u ústřední moci, ve svém dopise z 2. září, adresovaném "excelenci"(!!) panu Heckscherovi, rovnou, že se pruská vláda "na základě této plné moci prohlásila za zmocněnou uzavřít smlouvu bez jakýchkoli výhrad"?

To ještě není všechno. Říšský správce posílá "svého" státního podtajemníka Maxe Gagerna do Berlína a odtud do Šlesviku, aby tam dohlížel na jednání. Dává mu plnou moc, která rovněž není kontrasignována. Pan Gagern - jak s ním jednali v Berlíně, nevíme - přijíždí do vévodství. Pruští vyjednavači jsou v Malmö. On se to nedoví. V Lübecku jsou vyměněny ratifikační listiny. Panu Gagernovi se oznámí, že to bylo provedeno a že teď může jet klidně zas domů. Nešťastnému Gagernovi i s jeho nekontrasignovanou plnou mocí nezbývá ovšem nic jiného než vrátit se do Frankfurtu a stěžovat si, jakou ubohou roli tam hrál.

Tak se zrodilo to slavné příměří, které v nejpříhodnější době k válčení svazuje Němcům ruce, rozpouští šlesvicko-holštýnskou revoluční vládu a demokratické ústavodárné shromáždění, ruší všechny dekrety této vlády uznané Spolkovým sněmem, vydává obě vévodství dánské vládě v čele s nenáviděným Moltkem, vytrhává šlesvické oddíly z jejich pluků, vyjímá je z pravomoci německého vrchního velení a předává je dánské vládě, která je může podle své libovůle rozpustit; příměří, které nutí německá vojska k ústupu od řeky Kongeaa až k Hannoversku a Meklenbursku, a Lauenburg vydává staré reakční dánské vládě.^{^[a]}

Nejen Šlesvik-Holštýn, ale celé Německo kromě vlastního Pruska je pobouřeno tímto hanebným příměřím. A říšská vláda, které příměří oznámil pan Camphausen, se sice zpočátku celá třásla, ale nakonec se přece jen podrobila. Co se ostatně dalo dělat? Pan Camphausen jí asi pohrozil, a pro zbabělou, kontrarevoluční říšskou vládu znamená oficiální Prusko stále ještě moc. Ale bylo tu ještě Národní shromáždění. Bylo třeba jeho souhlasu, a třebaže je toto shromáždění způsobné, přece jen se jeho "excelence" pan Heckscher ostýchal vystoupit s tímto dokumentem. Přečetl jej s tisícerými poklonami, s nejponíženější prosbou o klid a umírněnost Nato se strhla všeobecná bouře odporu. Dokonce pravý střed, ano i část pravice, sám pan Dahlmann, se strašlivě rozzlobili. Výborům bylo nařízeno, aby během 24 hodin vypracovaly zprávu. Na základě této zprávy bylo usneseno zastavit ihned ústup vojsk. Usnesení o příměří samém nebylo ještě přijato.

Národní shromáždění konečně jednou přijalo energické usnesení, třebaže vláda prohlásila, že odstoupí, bude-li usnesení schváleno. Toto usnesení neznamená zrušení, nýbrž porušení příměří. Vyvolá ve vévodstvích nejen rozruch, ale přímo otevřený odpor proti provedení příměří i proti nové vládě a způsobí další komplikace.

Máme však málo naděje, že shromáždění odmítne samo příměří. Stačí, přetáhne-li pan Radowitz ze středu devět hlasů, a bude mít většinu. A to že by se mu nepodařilo během těch několika dní, kdy celá věc zůstává v klidu?

Rozhodne-li shromáždění, aby příměří zůstalo v platnosti, pak máme vyhlášení republiky a občanskou válku ve Šlesviku-Holštýnu, podmanění ústřední moci Pruskem, všeobecné opovržení celé Evropy vůči ústřední moci a shromáždění a právě tolik komplikací, kolik je třeba, aby každá příští říšská vláda utonula v neřešitelných potížích.

Usnese-li se shromáždění, že příměří zamítne, pak máme evropskou válku, roztržku mezi Pruskem a Německem, nové revoluce, rozklad Pruska a skutečnou jednotu Německa. Jen ať se shromáždění nedá zastrašit: nejméně dvě třetiny Pruska jsou pro Německo.

Ale což zástupci buržoasie ve Frankfurtu raději nespolknou každou potupu, což raději nevlezou do pruského chomoutu, než aby se odvážili evropské revoluční války a vystavili se novým bouřím, které ohrožují jejich vlastní třídní panství v Německu?

Nepochybujeme o tom. Zbabělá povaha buržoasie je příliš silná. Nevěříme, že frankfurtské shromáždění zachrání ve Šlesviku-Holštýnu čest Německa, která byla obětována už v Polsku.

Napsal B. Engels 7. září 1848
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 97 z 8. září 1848

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Tento mistrovský kousek byl proveden takto: Stará vláda byla rozpuštěna; nato Dánsko znovu zvolilo do nové vlády jednoho člena této staré vlády, Prusko druhého a obě země společně třetího.