Bedřich Engels
Dohodovací debata o Valdenairově záležitosti
Kolín 1. srpna. Musíme zas dohánět několik dohodovacích zasedání.
Ve schůzi 18. července se jednalo o návrhu na předvolání poslance Valdenaira. Ústřední sekce se vyslovila pro tento návrh. Tři porýnští právníci byli proti.
První promluvil pan Simons z Elberfeldu, bývalý státní návladní. Pan Simons se asi domníval, že mluví ještě před porotou nebo před kárným soudem. Vystoupil jako veřejný žalobce a pronesl úplné pIaidoyer proti panu Valdenairovi a na obranu justice. Pravil: Věc se projednává před obžalovacím senátem a bude tam rychle rozhodnuta; Valdenaire bude buď osvobozen, nebo postaven před porotu. Dojde-li k jednání před porotou, "je nanejvýš žádoucí, aby se potom celá záležitost netříštila a neprotahovalo se vynesení rozsudku". Pro pana Simonse jsou zájmy justice, tj. pohodlí obžalovacích senátů, státních návladních a porot, důležitější než zájmy svobody a nedotknutelnost zástupců lidu.
Pan Simons se dále pokouší očerňovat nejdříve svědky Valdenairovy obhajoby a poté Valdenaira samého. Praví, že shromáždění Valdenairovou nepřítomností "nepřichází o nějaký talent", a nato prohlašuje, že Valdenaire není oprávněn účastnit se zasedání, dokud se neočistí od jakéhokoli podezření z piklů proti vládě nebo ze vzpoury proti ozbrojené moci. Pokud jde o talent, bylo by podle logiky pana Simonse možné uvěznit devět desetin členů slavného shromáždění právě tak jako pana Valdenaira, aniž by tím přišlo o nějaký talent; a pokud jde o druhý argument, jistě slouží panu Simonsovi ke cti, že nikdy nekul "pikle" proti absolutismu, ani se nedopustil "vzpoury proti veřejné moci" na březnových barikádách.
Když nato pan Gräff, Valdenairův zástupce, nezvratně dokázal, že na Valdenairovi nelpí žádné podezření a že čin, o který jde, nemůže být posuzován jako protizákonný (neboť záležel v tom, že Valdenaire poskytl zákonně ustavené občanské gardě pomoc při výkonu jejích povinností, když se souhlasem magistrátu obsazovala barikády v Trevíru). Po tomto prohlášení vystupuje pan Bauerband na obranu ministerstva vnitra.
Pan Bauerband má rovněž velmi vážné pochybnosti : "Nebyl by Valdenairovým předvoláním prejudikován budoucí rozsudek poroty?" Hlubokomyslná námitka, která je ještě neřešitelnější po prosté poznámce pana Borchardta: nebude prejudikovat rozsudek poroty také to, když Valdenaire předvolán nebude? Dilema je vskutku tak hlubokomyslné, že dokonce i myslitel většího formátu, než je pan Bauerband, by se marně po léta pokoušel je vyřešit. Snad jen jediný muž z celého shromáždění je s to vyřešit tuto otázku: je to poslanec Baumstark.
Pan Bauerband pokračuje ještě nějakou chvíli hodně obšírně a hodně popleteně v řečnění. Pan Borchardt mu stručně odpovídá. Po něm se zvedá pan Stupp a vyslovuje se rovněž proti Valdenairovi, a to: že nemá "po žádné stránce nic(!), co by dodal" k řeči Simonsově a Bauerbandově. To je pro něj ovšem dostatečným důvodem, aby žvanil tak dlouho, dokud ho nepřeruší volání po ukončení debaty. Nato promluví ještě krátce pan Reichensperger II. a pan Wencelius ve prospěch Valdenairův a shromáždění se, jak známo, rozhodne, aby byl Valdenaire předvolán. Pan Valdenaire provedl shromáždění nepěkný kousek, když této výzvy neuposlechl.
Pan Borchardt navrhuje: aby se zabránilo chystanému vykonání rozsudků smrti, dříve než se shromáždění vysloví o návrhu pana Lisieckého na zrušení trestu smrti, nechť shromáždění rozhodne o tomto návrhu do osmi dnů.
Pan Ritz soudí, že takovýto překotný postup není parlamentární.
Pan Brill: Jestliže se, jak bych si přál, usneseme v brzké době na zrušení trestu smrti, bylo by jistě velmi neparlamentární, kdyby byl mezitím někdo připraven o hlavu.
Předseda chce ukončit debatu, ale tu už stojí na tribuně náš milý pan Baumstark a s planoucími zraky a s ruměncem ušlechtilého rozhořčení ve tváři volá:
"Pánové, dovolte mi, abych řekl vážné slovo! Otázka, o niž tu jde, není vůbec takové povahy, aby se mohlo vystoupit na tribunu a beze všeho prohlásit srážení hlav za neparlamentární!" (Pravice, která pokládá srážení hlav za nanejvýš parlamentární, propukne v bouřlivé "bravo".) "Je to věc mimořádného, dalekosáhlého významu" (to říká pan Baumstark jak známo o každé otázce, o níž mluví). "Jiné parlamenty… sami největší mužové zákonodárství a vědy" (tj. "všichni filosofové státu od Platóna až dolů po Dahlmanna") "se tím zabývali 200-300 let" (každý?) "a chcete-li, aby se nám vytýkalo, že přecházíme tak důležitou otázku tak lehkovážně… (bravo!) Pouze svědomí mne nutí… otázka je však příliš vážná… na týdnu navíc tu opravdu nesejde!"
Vážná slova ušlechtilého poslance Baumstarka při vší závažnosti a mimořádné důležitosti předmětu vyúsťují v nejlehkomyslnější frivolitu. Vskutku, což může být něco frivolnějšího než diskutovat, jak by si to zřejmě pan Baumstark přál, 200-300 let o zrušení trestu smrti a mezitím dávat s klidem dál srážet hlavy? "Na týdnu navíc tu opravdu nesejde", právě tak jako na několika za tu dobu uťatých hlavách!
Předseda vlády ostatně prohlašuje, že se prozatím na vykonání rozsudků smrti nepomýšlí.
Po několika ostrovtipných námitkách pana Schulze von Delitzch o jednacím řádu je zamítnut Borchardtův návrh, naproti tomu je přijat pozměňovací návrh pana Netha, který ústřední sekci doporučuje, aby projednání věci uspíšila.
Poslanec Hildenhagen se hlásí s návrhem: Než bude předložena příslušná osnova zákona, nechť předseda uzavírá každou schůzi slavnostní formulí:
"My však jsme toho mínění, že vláda se má všemožně přičinit, aby byl co nejdříve předložen návrh nového komunálního zákona."
Tento povznášející návrh se bohužel nehodí pro naši měšťáckou dobu:
"Co Řím - my fajfku, tabáček."[169] Pokus vytesat z hrubého kamene, z něhož je udělán pan předseda Grabow, klasickou postavu Appia Claudia a slavnostní Ceterum censeo[170] aplikovat na komunální řád propadl za "ohromného veselí".
Když pak poslanec Bredt z Barmenu dosti mírným tónem ještě třikrát interpeloval ministra obchodu: o sjednocení celého Německa v jedno celní území a v jeden plavební spolek s navigačními cly, a konečně o prozatímních ochranných clech, když pan Milde na tyto otázky rovněž zcela mírně, ale také zcela nedostatečně odpověděl, uzavírá pan Gladbach zasedání. Pan Schütze z Lešna ho chtěl volat k pořádku pro jeho energický projev při jednání o odzbrojení dobrovolníků,[a] ale vzal svůj návrh zase zpět. Pan Gladbach však naprosto nenuceně hází statečnému Schützovi a celé pravici rukavici a vypravuje k velké zlosti staroprušáků zábavnou anekdotu o jednom pruském lajtnantovi, který usnul na koni a ve spánku se dostal mezi dobrovolníky. Ti ho pozdravili písničkou "Spi, děťátko, spi" a měli být za to postaveni před válečný soud! Pan Schütze nato vykoktal několik rozhořčených a nesouvislých slov, a tím zasedání skončilo.
Napsal B. Engels 1. srpna 1848
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 63 z 2. srpna 1848Podle textu novin
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)169 Z Heinovy básně "Na uklidněnou", v níž básník pranýřuje šosáctví a zkostnatělost německého měšťáka a staví proti němu starořímské republikány.
170 Ceterum censeo - počáteční slova okřídleného rčení Katona staršího, jímž obvykle končil všechny své projevy v senátě: Ceterum autem censeo Carthaginem esse delendam [Ostatně však soudím, že Kartágo musí být zničeno].