Bedřich Engels
Červnová revoluce
(průběh povstání v Paříži)[105]
I
Pomalu se začíná rýsovat celkový obraz červnové revoluce; zprávy jsou podrobnější, je možno rozlišit skutečnosti od pověstí a lží, charakter povstání se ukazuje stále jasněji. A čím víc postihujeme souvislost událostí čtyř červnových dnů, tím víc nás udivuje obrovský rozsah povstání, heroická odvaha, pohotově improvisovaná organisace, jednomyslnost povstalců.
Bitevní plán dělníků, který prý byl vypracován Kersausiem, Raspailovým přítelem a bývalým důstojníkem, vypadal takto:
Povstalci měli postupovat ve čtyřech kolonách soustředným pohybem k Radnici.
První kolona, jejíž operační základnou byla předměstí Montmartre, La Chapelle a La Villette, měla postupovat od hradeb, od bran Poissonnièrské, Rochechouartské, Saint-Denis a La Villette k jihu, obsadit bulváry a přiblížit sek Radnici ulicemi Montorgueil, Saint-Denis a Saint-Martin.
Druhá kolona, jejíž základnou byla předměstí Temple a Saint-Antoine, čtvrti téměř výhradně obydlené dělníky a kryté kanálem Saint-Martin, měla postupovat k témuž středu ulicemi du Temple, Saint-Antoine a po nábřežích na severním břehu Seiny, jakož i všemi souběžnými ulicemi všech zde ležících čtvrtí.
Třetí kolona, opírající se o předměstí Saint-Marceau, měla postupovat ulicí Saint-Victor a po nábřežích na jižním břehu Seiny k ostrovu Cité.
Čtvrtá kolona, opírající se o předměstí Saint-Jacques a okolí lékařské školy (École de Médecine), měla postupovat ulicí Saint-Jacques rovněž směrem k Cité. Zde se měly obě kolony spojit, proniknout po pravém břehu Seiny a napadnout Radnici z týlu a z boku.
Plán se tedy správně opíral o čtvrti obydlené výhradně dělnictvem, které v půlkruhu obklopují celou východní polovinu Paříže a čím dál na východ, tím jsou rozlehlejší. Východní část Paříže měla být napřed očištěna od všech nepřátel a pak se mělo postupovat po obou březích Seiny proti západu a jeho centrům, Tuileriím a Národnímu shromáždění (Chambre des Députés).
Tyto kolony měly být podporovány množstvím pohyblivých oddílů, které by operovaly vedle nich a mezi nimi na vlastní pěst, stavěly barikády, obsazovaly menší ulice a udržovaly spojení mezi kolonami.
Pro případ ústupu byly operační základny silně opevněny a s odbornou znalostí přeměněny v mohutné pevnosti. Tak tomu bylo v Clos Saint-Lazare i v předměstí a čtvrti Saint-Antoine a v předměstí Saint-Jacques.
Měl-li tento plán slabinu, pak byla v tom, že pro začátek operací nepočítal se západní polovinou Paříže. Zde po obou stranách ulice Saint-Honoré, kolem Tržnice a Palais National leží čtvrti neobyčejně příhodné pro povstání, s velice úzkými a klikatými uličkami a obydlené převážně dělníky. Bylo velmi důležité založit zde páté ohnisko povstání, a tím jednak odříznout Radnici, jednak poutat touto předsunutou baštou značnou část vojska. Vítězství povstání záviselo na tom, aby dělníci co nejrychleji pronikli do centra Paříže, aby si zajistili obsazení Radnice. Nemůžeme vědět, nakolik bylo pro Kersausieho nemožné, aby zde organisoval povstání. Ale je fakt, že dosud nebylo úspěšné žádné povstání, které nedokázalo zmocnit se hned zpočátku tohoto centra Paříže, přiléhajícího k Tuileriím. Připomeňme si jen povstání při pohřbu generála Lamarqua,[106] jež rovněž proniklo až k ulici Montorgueil, pak ale bylo opět zatlačeno zpět.
Povstalci postupovali podle svého plánu. Hned zpočátku oddělili své území, Paříž dělníků, dvěma baštami od Paříže buržoů, a to barikádami u brány Saint-Denis a v Cité. Z první byli vypuzeni, druhou udrželi. První den, 23. června, byl pouze předehrou. Plán povstalců se už jasně rýsoval (tak jak jej "Neue Rheinische Zeitung" už od počátku zcela správně pochopila, viz číslo 26, zvláštní příloha)[a], zejména po prvních ranních srážkách předsunutých hlídek. Bulvár Saint-Martin, přetínající operační linii první kolony, se stal dějištěm prudkých bojů, které zde skončily vítězstvím stoupenců "pořádku", k němuž zčásti přispěly místní podmínky.
Přístupy k Cité byly odříznuty; vpravo pohyblivým oddílem, který se zachytil v ulici Planche-Mibray, vlevo třetí a čtvrtou kolonou, jež obsadily a opevnily tři mosty vedoucí k Cité z jihu. Zde se rozpoutal rovněž velmi prudký boj. Stoupencům "pořádku" se podařilo zmocnit mostu Saint-Michel a proniknout až k ulici Saint-Jacques. Holedbali se, že do večera byla vzpoura potlačena.
Jestliže se plán povstalců rýsoval už zcela zřetelně, platilo to tím víc o plánu stoupenců "pořádku". Jejich plán záležel prozatím jen v tom, potlačit povstání všemi prostředky. Tento svůj úmysl oznámili povstalcům dělovými koulemi a kartáči.
Vláda se však domnívala, že má proti sobě pouhou bandu obyčejných vzbouřenců, kteří bojují bez plánu. Když byly k večeru uvolněny hlavní třídy, prohlašovala, že vzpoura je potlačena, a obsadila dobyté části města vojskem jen velmi ledabyle.
Povstalci dovedli této nedbalosti znamenitě využít a zahájili po potyčkách předsunutých hlídek, k nimž docházelo 23., velkou bitvu. Je to vůbec až podivuhodné, jak rychle si dělníci osvojili operační plán, jak spolupracovali a vzájemně si pomáhali, jak obratně dovedli využívat složitých terénních podmínek. Je to vysvětlitelné jedině tím, že dělníci byli už v národních dílnách do značné míry vojensky organisováni a rozděleni do setnin, takže stačilo, když svou průmyslovou organisaci uplatnili při vojenských akcích, a vytvořili hned dobře organisovanou armádu.
24. června ráno obsadili znovu nejen celé ztracené území, ale dobyli ještě další. Linie bulvárů až k bulváru du Temple zůstala ovšem obsazena vojskem, a tím byla první kolona odříznuta od centra; zato druhá kolona postupovala z čtvrti Saint-Antoine, až téměř obklíčila Radnici. Umístila své velitelské stanoviště v kostele Saint-Gervais, tři sta kroků od Radnice, dobyla klášter Saint-Merri a okolní ulice; pronikla daleko za Radnici a ve spojení s kolonami operujícími v Cité ji téměř úplně odřízla. Pouze jeden přístup zůstal volný: nábřeží na pravém břehu. Na jihu zase bylo úplně obsazeno předměstí Saint-Jacques, obnoveno spojení se Cité, poslány tam posily a připraven přechod na pravý břeh.
Teď ovšem už nebylo možno ztrácet čas; Radnice, revoluční centrum Paříže, byla ohrožena a byla by padla, kdyby nebyla učiněna nejrozhodnější opatření.
II
Poděšené Národní shromáždění jmenovalo Cavaignaca diktátorem a ten, zvyklý z Alžírska na "energické" zákroky, věděl, co má dělat.
Ihned vyrazilo 10 praporů po širokém nábřeží de l'École k Radnici. Odřízly povstalce, usazené na Ostrově Cité, od pravého břehu, zajistily si Radnici a začaly dokonce útočit na okolní barikády.
Vojsko obsadilo ulici Planche-Mibray a ulici Saint-Martin, jež je jejím pokračováním, a pak tam neustále hlídkovalo jezdectvo. Protější most Notre-Dame, vedoucí k Cité, byl uvolněn těžkou dělostřelbou, a pak vyrazil Cavaignac přímo na Cité, aby tam "energicky" zakročil. Hlavní posice povstalců, "La belle Jardinière" ("U krásné zahradnice"), byla nejprve rozmetána dělovými koulemi, potom zapálena raketami; ulice de la Cité byla rovněž dobyta palbou z děl; tři mosty vedoucí na levý břeh byly vzaty útokem a povstalci na levém břehu energicky zatlačeni. Čtrnáct praporů, které stály na náměstí de Grève a na nábřežích, osvobodilo už obleženou Radnici a kostel Saint-Gervais se stal z velitelského stanoviště povstalců jejich ztraceným předním postavením.
Na ulici Saint-Jacques zaútočilo dělostřelectvo nejen od Cité, ale také z boku, od levého břehu. Generál Damesme pronikl podél Lucemburského paláce k Sorbonně, dobyl Latinskou čtvrť a poslal své oddíly proti Pantheonu. Náměstí Pantheonu změnili povstalci ve strašnou pevnost. Ulice Saint-Jacques byla už dávno dobyta, kdežto zde stoupenci "pořádku" stále ještě útočili na nedobytnou baštu. Nepomáhala děla ani bodákové útoky, až konečně vyčerpání, nedostatek střeliva, ale především hrozba buržoů, že celou čtvrť podpálí, donutila 1500 dělníků ze všech stran obklíčených, aby se vzdali. Zároveň padlo do rukou stoupenců "pořádku" po dlouhém statečném odporu i náměstí Maubert, a povstalci, vytlačení ze svých nejpevnějších posic, byli nuceni vzdát se celého levého břehu Seiny.
Mezitím vojsko a národní garda využily rovněž svého postavení na bulvárech na pravém břehu Seiny k tomu, aby operovaly v obou směrech. Lamoricière, který zde velel, dal rozkaz, aby ulice v předměstí Saint-Denis a Saint-Martin, bulvár du Temple a polovina ulice du Temple byly ostřelovány z těžkých děl a obsazeny prudkými útoky vojska. Mohl se pochlubit, že do večera dosáhl skvělých úspěchů: odřízl první kolonu v Clos Saint-Lazare a napolo obklíčil, druhou zatlačil a postupem po bulvárech vrazil do ní klín.
Jak dosáhl Cavaignac těchto úspěchů?
Za prvé tím, že mohl proti povstalcům nasadit nesmírnou přesilu. 24. června měl k disposici nejen 20 000 vojáků pařížské posádky, 20 000 až 25 000 příslušníků mobilní gardy a 60 000 až 80 000 příslušníků národní gardy, ale také národní gardu z celého pařížského okolí a některých vzdálenějších měst (20 000 až 30 000 mužů) a dále 20 000 až 30 000 vojáků, kteří sem byli narychlo povoláni z okolních posádek. 24. června ráno měl už k disposici daleko přes 100 000 mužů a tento počet vzrostl do večera ještě o polovinu. A povstalců bylo nanejvýš 40 000 až 50 000!
Za druhé brutálními prostředky, kterých použil. Dosud se v pařížských ulicích střílelo z děl jen jednou - o vendémiairu roku 1795, když Napoleon rozehnal kartáčovou palbou povstalce v ulici Saint-Honoré.[107] Ale proti barikádám, proti domům nebylo ještě nikdy použito děl, tím méně granátů a zápalných raket. Lid na to ještě nebyl připraven; byl proti takovému boji bezbranný, a zapálit město, jediné protiopatření, jehož mohl použít, to se příčilo jeho šlechetnosti. Lid si takovýto alžírský způsob vedení války uprostřed Paříže dosud nedovedl ani představit. Proto couvl, a jeho první zakolísání rozhodlo o jeho porážce.
25. června nastoupil Cavaignac s ještě mnohem většími silami. Povstalci byli zatlačeni do jediné čtvrti - do předměstí Saint-Antoine a Temple; kromě toho měli už jen dvě předsunutá postavení - Clos Saint-Lazare a část čtvrti Saint-Antoine až k mostu Damiette.
Cavaignac, který opět dostal posily 20 000 až 30 000 mužů kromě značného počtu děl, dal zprvu provést útok na osamocená přední postavení povstalců, především na Clos Saint-Lazare. Tam se povstalci opevnili jako v pevnosti. Když byli po dvanáct hodin ostřelováni z děl a zasypáváni granáty, podařilo se Lamoricièrovi konečně vypudit je z jejich posic a Clos obsadit; podařilo se mu to ovšem teprve, když mohl podniknout boční útok z ulice Rochechouart a z ulice Poissonnière a když dal rozstřílet barikády prvního dne čtyřiceti a druhého dne ještě mnohem větším počtem děl.
Druhá část jeho oddílů pronikla předměstím Saint-Martin do předměstí Temple, nedosáhla však žádného velkého úspěchu; třetí část postupovala po bulvárech dolů k Bastile, ale také se nedostala daleko, protože tu řada ohromných barikád podlehla prudké palbě z děl teprve po dlouhém odporu. V této čtvrti byly hrozně pobořeny domy.
Oddíly generála Duviviera, které útočily od Radnice, zatlačovaly povstalce za nepřetržité dělostřelecké palby stále dál. Kostel Saint-Gervais byl dobyt, ulice Saint-Antoine až daleko za Radnici uvolněna a několik oddílů postupujících po nábřeží a souběžnými ulicemi dobylo most Damiette, který umožňoval spojení mezi povstalci ve čtvrti Saint-Antoine a na ostrovech Saint-Louis a Cité. Čtvrť Saint-Antoine byla obchvácena z boků a povstalcům nezbývalo než ustoupit do předměstí, což také učinili za prudkých srážek s nepřátelskými oddíly postupujícími po nábřeží až k ústí kanálu Saint-Martin a odtud podél kanálu k Bourdonovu bulváru. Několik odříznutých povstalců bylo pobito, jen málo jich bylo zajato.
Touto operací byla dobyta čtvrť Saint-Antoine a náměstí Bastily. K večeru se Lamoricièrovým oddílům podařilo dobýt celý Beaumarchaisův bulvár a spojit se na náměstí Bastily s Duvivierovými oddíly.
Dobytí mostu Damiette umožnilo Duvivierovi vypudit povstalce z ostrova Saint-Louis a z bývalého ostrova Louviers. Používal přitom ovšem vrchovatou měrou alžírského barbarství. Jen v málokterých městských čtvrtích bylo těžkého dělostřelectva použito k takovému pustošení jako právě na ostrově Saint-Louis. Komu však na tom záleželo? Povstalci byli zahnáni nebo pobiti, a pod troskami zbrocenými krví triumfoval "pořádek".
Na levém břehu Seiny stála ještě jedna nedobytá posice. Slavkovský most (Pont d'Austerlitz), který spojuje předměstí Saint-Antoine východně od kanálu Saint-Martin s levým břehem Seiny, byl silně zabarikádován a na levém břehu, kde vyúsťuje před Botanickou zahradou (Jardin des Plantes) na náměstí Valhubert, opatřen dobře opevněným předmostím. Toto předmostí, po pádu Pantheonu a náměstí Maubert poslední bašta povstalců na levém břehu, bylo po urputné obraně dobyto.
Pro příští den, 26. června, zůstává povstalcům v rukou tedy jen poslední pevnost, předměstí Saint-Antoine a část předměstí Temple. Obě tato předměstí se nijak zvlášť nehodí k pouličním bojům; mají dost široké a téměř rovné ulice, v nichž může pohodlně operovat dělostřelectvo. Od západní strany jsou výborně chráněna kanálem Saint-Martin, ze severní strany naproti tomu jsou úplně otevřená. Odtud vede pět až šest rovných a širokých ulic přímo do nitra předměstí Saint-Antoine.
Hlavní opevnění byla postavena na náměstí Bastily a v nejdůležitější ulici celé čtvrti, ulici Faubourg Saint-Antoine. Zde byly postaveny mimořádně mohutné barikády, vybudované částečně z velkých dlažebních kamenů, částečně sbité z trámů. Měly tvar úhlu obráceného dovnitř, jednak aby se oslabil účinek dělových koulí, jednak aby se vytvořila širší obranná fronta umožňující křížovou palbu. V domech byly probourány spojovací zdi, takže celé řady domů byly navzájem spojeny a povstalci mohli podle toho, jak to bylo v dané chvíli třeba, buď vojsko ostřelovat, nebo se stáhnout za barikády. Mosty a nábřeží kolem kanálu, právě tak jako ulice souběžné s kanálem byly rovněž velmi silně opevněny. Zkrátka, obě předměstí, která měli povstalci dosud v rukou, se podobala skutečné pevnosti, kde vojsko muselo dobývat každou píď krvavým bojem.
26. června ráno měl být znovu zahájen boj. Ale Cavaignac neměl ani dost málo chuti poslat své oddíly do této spleti barikád. Pohrozil povstalcům bombardováním. Byly rozestaveny moždíře a houfnice. Vyjednávalo se. A zároveň dal Cavaignac podminovat nejbližší domy, což se ovšem mohlo pro krátkost času a také proto, že kanál chránil jednu útočnou linii, provést jen ve velmi omezeném měřítku; kromě toho dal také v obsazených domech zřídit vnitřní spojení se sousedními domy probouráním spojovacích zdí.
Jednání ztroskotalo; boj propukl znovu. Cavaignac rozkázal, aby generál Perrot zaútočil z předměstí Temple, generál Lamoricière z náměstí Bastily. Na obou místech se vytrvale střílelo z děl proti barikádám. Perrot postoupil dost rychle kupředu, dobyl zbytek předměstí Temple a na některých místech se dostal až do předměstí Saint-Antoine. Lamoricière postupoval pomaleji. První barikády vzdorovaly jeho dělům, ačkoli domy na okraji předměstí stály v plamenech, zapáleny jeho granáty. Vyjednával tedy znovu., S hodinkami v ruce čekal na okamžik, až bude mít potěšení rozstřílet do základů nejlidnatější pařížskou čtvrť. Tu konečně část povstalců kapitulovala, zatímco ostatní, napadeni z boků, po krátkém, boji ustoupili z města.
To byl konec červnových barikádových bojů. Venku za branami města docházelo ještě k přestřelkám, které však neměly velký význam. Povstalci byli rozprášeni po okolí, a teď jednotlivé povstalce honí a chytá jezdectvo.
Přinášíme svým čtenářům toto čistě vojenské vylíčení boje, abychom jim ukázali, jak hrdinně a statečně, jak jednomyslně, ukázněně a vojensky obratně se bili pařížští dělníci. Čtyřicet tisíc jich bojovalo po čtyři dny proti čtyřnásobné přesile; jen o vlásek, a byli by zvítězili. Jen o vlásek, a byli by se zachytili v centru Paříže, dobyli Radnici, dosadili by prozatímní vládu a zdvojnásobili svůj počet jednak přílivem bojovníků z dobytých městských čtvrtí, jednak z mobilních gard, kterým by byl stačil malý podnět, aby přešly k povstalcům.
Německé listy tvrdí, že to byla rozhodná bitva mezi rudou, a trojbarevnou republikou, mezi dělníky a buržoy. Jsme přesvědčeni, že tato bitva nerozhodla o ničem, jen o rozkolu mezi vítězi. Ostatně průběh událostí dokazuje, že dělníci musí už zanedlouho zvítězit, i když to všechno vezmeme z čistě vojenského hlediska. Když 40 000 pařížských dělníků dosáhlo tak obrovských úspěchů proti čtyřnásobné přesile, co teprve dokáže celá masa pařížského dělnictva, bude-li postupovat jednotně a koordinovaně!
Kersausie byl zajat a v této chvíli je asi už zastřelen. Buržoové ho mohou zastřelit, ale nemohou ho oloupit o slávu, že byl první, kdo zorganisoval pouliční boj. Mohou ho zastřelit, ale žádná moc na světě nezabrání, aby jeho objevných myšlenek nebylo použito v budoucnu při všech dalších pouličních bojích. Mohou ho zastřelit, ale nemohou zabránit tomu, aby jeho jméno nezůstalo zachováno v dějinách jako jméno prvního barikádového vojevůdce.
Napsal B. Engels
30. června a 1. července 1848
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“,
čís. 31 a 32 z 1. a 2. července 1848Podle textu novin
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)105 Podtitul k Engelsovu článku, který vyšel v "Neue Rheinische Zeitung" pod stejným názvem jako Marxův článek (viz zde), pochází od Institutu marxismu-leninismu při ÚV KSSS.
106 Tím je míněno povstání v Paříži ve dnech 5. a 6. června 1832, na jehož přípravě se podílely jednak levé křídlo republikánské strany, jednak tajné spolky, mezi nimi Společnost přátel lidu (Société des amis du peuple); povstání vypuklo při pohřbu generála Lamarqua, který byl odpůrcem vlády Ludvíka Filipa. Dělníci, kteří se zúčastnili povstání, postavili mnoho barikád a velmi statečně a neohroženě se na nich bránili.
107 Jde tu o potlačení royalistického povstání v Paříži 12.-13. vendémiairu, tj. 3.-4. října 1795.