Reformní hnutí ve Francii

Bedřich Engels

Reformní hnutí ve Francii

Když při posledním zasedání zákonodárných sněmoven vytáhl pan Emile de Girardin na světlo tolik případů skandální korupce, doufaje, že tím přivodí pád vlády; když pak vláda nakonec bouři přestála; když proslulých dvě stě dvacet pět^{^[a]} prohlásilo, že oni jsou, pokud jde o nevinnost vlády, „uspokojeni“, zdálo se, že je po všem, a parlamentní oposice upadla ke konci zasedání znovu do téže nemohoucnosti a letargie, kterou projevovala na začátku. Ale nebylo po všem. Ačkoli pánové Rothschild, Fould, Fulchiron a spol. byli uspokojeni, nebyl uspokojen lid, nebyla uspokojena ani velká část buržoasie. Většina francouzské buržoasie, zvláště střední a drobná buržoasie, nemohla nevidět, že dnešní voliči se stávají víc a víc poslušnými služebníky hrstky bankéřů, bursiánů, železničních spekulantů, velkotovárníků, velkostatkářů a těžařů a že zájmy těchto kruhů jsou jediné, o něž se vláda stará. Viděli, že dokud nebude rozšířeno volební právo, nemají naději získat znovu v obou sněmovnách postavení, které od roku 1830 postupně den ze dne ztráceli. Věděli, že volební a parlamentní reforma je pro ně nebezpečným experimentem; ale co mohli dělat? Viděli, že finanční magnáti, králové pařížské bursy, si koupili vládu i obě sněmovny; viděli, že po jejich vlastních zájmech se bezohledně šlape, a tak jim nezbývalo nic jiného, než buď se mlčky podrobit a pokorně a trpělivě čekat na den, až je zvůle vládnoucích peněžních magnátů přivede na mizinu, nebo riskovat parlamentní reformu. Rozhodli se pro druhou možnost.

Proto se oposice všech odstínů asi před čtyřmi měsíci spojila, aby zorganisovala demonstrace pro volební reformu. Byl uspořádán veřejný banket, který se konal v červenci v tanečních síních Chteau-Rouge v Paříži. Sešly se tu všechny frakce stoupenců reformy a bylo to shromáždění značně pestré; avšak demokraté, kteří byli nejaktivnější, bezesporu převládali. Jako podmínku, že se banketu zúčastní, si vymínili, že se nebude připíjet na zdraví krále a místo toho že bude pronesen přípitek na svrchovanost lidu; protože výbor dobře věděl, že v nejdemokratičtějším městě Francie nelze uspořádat pořádnou demonstraci bez demokratů, musel na to přistoupit. Vzpomínám-li si dobře, přinesli jste tehdy podrobnou zprávu o banketu^{^[181]}, který byl v každém směru především demonstrací síly pařížské demokracie, a to jak její síly početní, tak i mravní.

„Journal des Débats“ samozřejmě honem spustil strašlivý pokřik nad tímto banketem:

„Jakže? Nepronést přípitek králi? A to ne z opomenutí, ne z nedostatku citu pro slušnost, ale proto, že si to část pořadatelů vymínila jako podmínku účasti! Do pěkné společnosti se to dostali tento tichý a pokojný pan Duvergier de Hauranne, tento zastánce morální síly a monarchista Odilon Barrot, jen co je pravda! Tohle přece už není jen pouhý republikanismus, to je revolucionismus, hlásání fysického násilí, socialismus, utopismus, anarchismus a komunismus! Ale my vás, pánové, známe — zažili jsme ukázky vašich krvavých činů, máme důkazy, oč usilujete! Před padesáti lety jste si, pánové, říkali Jakobínský klub!“

Příštího dne odpověděl „National“ na toto divoké a zběsilé spílání zuřivě umírněného listu spoustou citátů ze soukromého deníku Ludvíka Filipa z roku 1790 a 1791, kde každý záznam tehdejšího „občana Égalité ml.“ začínal slovy: „Dnes jsem byl u jakobínů.“ — „Dnes jsem si u jakobínů dovolil říci několik slov a sklidil jsem vřelý potlesk.“ „Dnes mi jakobíni svěřili úřad dveřníka“ atd.

Ústřední výbor oposice vyzval své přátele na venkově, aby následovali příkladu hlavního města a organisovali všude podobné bankety ve prospěch hnutí za reformu. Výzva se setkala s ohlasem a bankety na podporu hnutí za reformu byly uspořádány skoro ve všech krajích Francie. Ale všude se nepodařilo dosáhnout takové jednoty všech různých frakcí stoupenců reformy. V mnoha menších městech byli buržoasní liberálové natolik silní, že prosadili přípitek na královo zdraví, a tím odpudili demokraty. Jinde se liberálové pokusili propašovat tento přípitek v podobě: „Ať žije konstituční král a svrchovanost lidu.“ Ale protože ani to demokratům nestačilo, vymyslili si další lest a nahradili „konstitučního krále“ „konstitučními institucemi“, čímž lze ovšem mlčky rozumět i krále. A venkovské liberály nyní velmi vzrušuje otázka, zda se mají vzdát i toho a zanechat všech pokusů připít na zdraví krále, ať už v jakékoli podobě a jakkoli maskovaně, anebo zda se mají otevřeně odtrhnout od demokratů, kteří by v tomto případě pořádali samostatné, konkurenční bankety. Demokratická strana totiž trvá na původní dohodě krále do celé věci neplést, a ačkoli stoupenci „Nationalu“ v jednom případě trochu zakolísali, strana listu „Réforme“ stojí pevně na straně republiky. Ve všech velkých městech museli lilerálové ustoupit, a jestliže v méně důležitých místech prosadili přípitek králi, bylo to proto, že takové bankety stojí spoustu peněz, a tím je z nich lid samo sebou vyřazen. U příležitosti banketu v Bar-le-Duc „Réforme“ napsala:

„Kdo by se domníval, že takové demonstrace svědčí o tom, kam se kloní veřejné smýšlení ve Francii, ten by se opravdu velice mýlil; bankety jsou čistě záležitostí buržoasie a lid je z nich úplně vyloučen. Nepřekročí-li tato agitace rámec, jaký měl banket v Bar-le-Duc, rozplyne se v nic jako všechna buržoasní hnutí; stejně jako např. hnutí za svobodu obchodu, které po několika prázdných projevech velmi brzy zaniklo.“

První velký banket po pařížském se konal začátkem září ve Štrasburku. Měl celkem demokratický ráz a ke konci tu vystoupil jakýsi dělník a navrhl připít na zdar organisace práce, což znamená ve Francii asi to, oč v Anglii usiluje Národní sdružení sjednocených odborů, totiž osvobození práce od útlaku kapitálu organisováním průmyslových, zemědělských aj. podniků pod vedením buď přímo sjednocených dělníků, nebo všeho lidu pod demokratickou vládou.

Pak následoval banket v Bar-le-Duc, buržoasní demonstrace, která skončila tím, že starosta připil na zdraví konstitučního krále (opravdu velmi konstitučního) — a bankety v Colmaru, Remeši a Meaux; na všech těchto banketech měla převahu buržoasie, které se v těchto menších městech vždy podaří prosadit svou.

Naproti tomu banket v Saint-Quentinu byl zase víceméně demokratický; a banket v Orleansu koncem září byl od začátku do konce naprosto demokratický. To můžete posoudit podle přípitku na zdar dělnické třídy, jejž pronesl pan Marie, demokrat, jeden z nejproslulejších pařížských advokátů. Svůj projev zahájil těmito slovy:

„Na zdar dělníků — vždy přehlížených a zapomínaných, ale vždy věrných zájmům vlasti, vždy ochotných za ni zemřít, ať už jde o obranu rodné země proti cizímu útoku, nebo o obhájení našich institucí ohrožených vnitřním nepřítelem! Na zdraví těch, od nichž jsme žádali červencové dny a kteří nám je dali; strašní ve svých činech, velkorysí ve vítězství, skvělí svou odvahou, čestností a nezištností!“

A svůj přípitek ukončil slovy: „Volnost, rovnost, bratrství!“ Příznačné je, že banket v Orleansu byl jediný, kde bylo, jak můžeme konstatovat, prostřeno pro představitele dělníků.

Bankety v Culommiers, Melunu a Cosne byly opět čistě buržoasní shromáždění. Představitelé „levého centra“, buržoasní liberálové z „Constitutionnei“^{^[182]} a „Siècle“, se bavili tím, že poslouchali řeči pana Barrota, Beaumonta, Drouyna de Lhuys a podobných kupčíků s reformou. V Cosne se demokraté otevřeně vyslovili proti demonstraci, protože pořadatelé trvali na přípitku králi. Týž omezený duch převládal na banketu v La Charité na Loiře.

Naopak zase banket stoupenců reformy v Chartres byl naprosto demokratický. Tady se nepřipíjelo na zdraví krále, ale na zdar volební a parlamentní reformy na nejširším základě, na zdar Polska a Itálie, na zdar organisace práce.

Tento týden budou bankety v Lille, Valenciennes, Avesnes a vůbec v celém departementu Nord. Lze očekávat, že aspoň v Lille a Valenciennes budou mít bankety převážně demokratický charakter. Na jihu Francie, v Lyonu a na západě se připravují další demonstrace. Reformní hnutí se zdaleka ještě nechýlí ke konci.

Z tohoto výčtu vidíte, že reformní hnutí z roku 1847 se hned od počátku vyznačovalo bojem mezi liberály a demokraty; liberálové prosadili svou ve všech menších městech, demokraté pak byli silnější ve všech velkých městech — v Paříži, Štrasburku, Orleansu, Chartres, a dokonce i v jednom menším městě, Saint-Quentinu; liberálové velmi stáli o podporu demokratů; kličkovali a dělali ústupky, kdežto demokraté nikdy neslevili ani čárku z podmínek, za kterých byli ochotni liberály podporovat, a všude, kde se demokraté zúčastnili banketů, dosáhli svého. A tak se konec konců celé hnutí obrátilo ve prospěch demokracie, protože všechny bankety, které aspoň trochu vzbudily pozornost veřejnosti, byly vesměs demokratické.

Hnutí za reformu podporovaly departementní rady, které se sešly v září a skládaly se vesměs z buržoasie. Departementní rady z Cóte-d‘Or, Finistěre, Aisne, Moselle, Haut-Rhin, Oise, Vosges, Nord a další žádaly více nebo méně rozsáhlé reformy, vesměs ovšem v mezích buržoasního liberalismu.

Ale ptáte se asi, jaké jsou ty požadované reformy. Existuje tolik návrhů na reformu, kolik je odstínů mezi liberály a radikály. Nejskromnější požadavek je rozšíření volebního práva na tzv. „capacités“, neboli na ty, kterým vy v Anglii říkáte „učená povolání“, i když neplatí 200 franků přímých daní, což je dnes ve Francii rozhodující, aby se člověk stal voličem. Kromě toho předkládají liberálové některé další návrhy, víceméně společné s radikály. Je to:

1) Rozšíření pojmu neslučitelnosti, tj. prohlásit určité vládní úřady za neslučitelné s funkcí poslance. Vláda má dnes mezi poslanci víc než 150 úředníků, kteří jsou jí přímo podřízeni a z nichž každý může být kdykoli propuštěn, a je proto úplně závislý na ministerstvu.

2) Rozšíření určitých volebních obvodů, z nichž některé nemají ani 150 voličů, takže voliči jsou zcela pod vlivem, který má vláda na jejich místní a osobní zájmy.

3) Volba všech poslanců departementu na valném shromáždění všech voličů v hlavním městě departementu, což má za účel, aby lokální zájmy byly podřízeny obecným zájmům celého departementu, a tak se čelilo korupci a nátlaku ze strany vlády.

Dále jsou tu návrhy snížit volební census pro voliče různých stupňů. Nejradikálnější návrhy tohoto druhu předkládá „National“, orgán republikánsky naladěných drobných podnikatelů, který navrhuje rozšířit volební právo na všechny osoby patřící k národní gardě. To by dalo hlasovací právo celé třídě drobných podnikatelů a obchodníků a rozšířilo by to volební právo stejně, jako je rozšířil zákon o reformě parlamentu v Anglii; ale důsledky takového opatření by byly ve Francii dalekosáhlejší. Maloburžoasie v této zemi je tak utlačována a vysávána velkými kapitalisty, že jakmile by dostala hlasovací právo, musela by přistoupit k opatřením, jež by byla přímým útokem na peněžní lordy. Jak jsem psaly článku, který jsem Vám poslal před několika měsíci, hnalo by to maloburžoasii stále dál — i proti její vůli; musela by se buďto vzdát už dosažených posic anebo se otevřeně spojit s dělnickou třídou, a to by dříve nebo později vedlo k republice.^{^[b]} To si oni do jisté míry uvědomují. Většina z nich je pro všeobecné hlasovací právo a je pro ně i „National“, který uvedené opatření prosazuje, jen pokud je lze pokládat za první krok k reformě. Ze všech pařížských deníků se však jenom jediný nehodlá spokojit s ničím menším než všeobecným hlasovacím právem a pod slovem „republika“ rozumí nejen politické reformy, které nakonec nijak nezlepší bídné postavení dělnické třídy, ale i sociální reformy, a to reformy velmi rozhodné. Tento deník je „Réforme“.

Ale nesmíme si představovat, že hnutím za reformu se vyčerpává veškerá agitace, která nyní probíhá ve Francii. Ani zdaleka! Při všech těchto banketech, ať už liberálních nebo demokratických, měla hlavní slovo buržoasie; banket v Orleansu byl jediný, kterého se zúčastnili také dělníci. Dělnické hnutí se rozvíjí nezávisle na těchto banketech, bez hluku, potají, téměř neviditelně pro každého, kdo si nedá práci pozorně je sledovat. Ale rozvíjí se intensivněji než kdy předtím. Vláda to velmi dobře ví. Dala svolení ke všem těm buržoasním banketům, ale když pařížští typografičtí dělníci žádali v září povolení pro výroční banket, který dosud pořádali každým rokem a který naprosto neměl politický charakter, bylo jim to odepřeno. Vláda se dělníků bojí tak, že jim nedopřeje nejmenší volnost. Bojí se, protože lid úplně zanechal všech pokusů o vzpouru a povstání. Vláda si přeje výtržnosti, provokuje je všemi prostředky. Policie rozhazuje malé bomby naplněné letáky vyzývajícími ke vzpouře; když bomba exploduje, rozlétnou se letáky po ulicích. Události v dílně v ulici Saint-Honoré využila policie k brutálním útokům na lid, ve snaze vyprovokovatjej k výtržnostem a násilí.^{^[183]} Po čtrnáct dní se každý večer shromažďovaly desetitisíce lidí na ulicích; policie si počínala nanejvýš hanebně; nechybělo mnoho a byli by odpověděli na násilí násilím, ale přece jen se zdrželi; a tak se nepodařilo využít této příhody jako záminky k dalším represáliím. A uvažte, jakou mlčenlivou shodu, jaké všeobecné pochopení toho, co je třeba dělat v dané chvíli, projevil pařížský lid; co ho to asi stálo přemáhání, když si musel dát líbit takové hanebné zacházení a nesáhl k zoufalému pokusu o vzpouru. Jaký ohromný pokrok dokazuje tato sebekázeň pařížských dělníků, kteří jinak zřídkakdy vyšli do ulic, aniž na kusy rozbili všechno, co se jim postavilo do cesty, oni, kteří jsou zvyklí na vzpoury a kteří jdou do revoluce zrovna tak vesele, jako chodívají na víno! Ale kdybyste z toho chtěli vyvozovat, že revoluční zápal lidu poklesl, velmi byste se mýlili. Naopak, zdejší dělníci jsou přesvědčeni hlouběji než kdy předtím, že musí dojít k revoluci; a to k revoluci důkladnější, radikálnější, než byla první. Ale vědí po zkušenostech z roku 1830, že jenom bojovat nestačí; že až bude nepřítel poražen, budou muset provést opatření, která jim jejich vítězství natrvalo zajistí, která rozbijí nejen politickou, ale i sociální sílu kapitálu, která jim zajistí vedle politické moci i sociální blahobyt. A proto naprosto klidně vyčkávají, až přijde jejich chvíle, a zatím se věnují vážnému studiu oněch otázek sociální ekonomie, jejichž řešení ukáže, která opatření jedině mohou vytvořit pevnou základnu pro blahobyt všech. Za měsíc či dva se prodalo v pařížských dílnách šest tisíc exemplářů knihy Louis Blanca „Organisace práce“^{^[184]}, a to je ještě třeba uvážit, že už vyšlo pět vydání této knihy. Dělníci čtou i jiná díla o těchto otázkách; scházejí se v malých skupinkách po deseti dvaceti lidech a diskutují o různých návrzích, vyložených v těchto knihách. O revoluci mnoho nemluví, to je věc, která nepřipouští pochyby a ve které jsou všichni zajedno; ale až přijde čas, kdy se srážka mezi lidem a vládou stane nevyhnutelnou, budou v mžiku na ulicích a náměstích, vytrhají dlažbu, porazí omnibusy, vozy a kočáry, zatarasí jimi ulice, zabarikádují každý průchod, promění každou uličku v pevnost a budou přes všechen odpor postupovat do Bastily k Tuileriím. A obávám se, že potom většina ctihodných účastníků reformních banketů zaleze do nejtemnějších koutů svých domů, anebo je lidová bouře smete jako uschlé listí. Pak bude konec s panem Odilonem Barrotem, de Beaumontem a jinými liberálními hromobijci, a pak je lid bude soudit právě tak přísně, jako oni nyní soudí konservativní vládu.

Napsal B. Engels začátkem listopadu 1847
Otištěno v listu „The Northern Star“,
čís. 526 z 20. listopadu 1847,
s poznámkou redakce:
„O d n a š e h o p a ř í ž s k é h o d o p i s o v a t e l e“

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — většina poslanecké sněmovny, podporující Guizotovu vládu. (Pozn. red.)

b Viz zde. (Pozn. red.)

181 Zpráva o banketu v Château-Rouge byla uveřejněna v „Northern Star“, čís. 508 ze 17. července 1847.

182 „Le Constitutionnel“ [„Konstituční noviny“] — francouzské buržoasní noviny; vycházely v Paříži jako deník od roku 1815 do roku 1870; ve čtyřicátých letech byly orgánem umírněného křídla orleanistů; za revoluce 1848—1849 vyjadřovaly názory kontrarevoluční buržoasie seskupené kolem Thierse; po státním převratu v prosinci 1851 bonapartistický list.

183 K událostem, které tu Engels popisuje, došlo v Paříži koncem srpna a v první polovině září 1847; podnět k nim dala srážka mezi dělníky a majitelem obuvnické dílny v ulici Saint-Honoré, který chtěl při výplatě ošidit jednoho z dělníků.

184 Louis Blanc, „Organisation du travail“. První vydání této knihy vyšlo v Paříži roku 1840.