Karel Marx, 1845

These o Feuerbachovi^{^[1]}

Hlavním nedostatkem veškerého dosavadního materialismu - včetně feuerbachovského - je, že př;edmět, skutečnost, smyslovost se pojímá jen ve formě objektů čili nazírání, nikoli však jako lidská smyslová činnost, praxe, nikoli subjektivně. Proto se stalo, že činnou stránku, v protikladu k materialismu, rozvíjel idealismus - ale jen abstraktně, protože idealismus samozřejmě nezná skutečnou, smyslovou činnost jako takovou. Feuerbach chce mít smyslové objekty skutečně odlišné od myšlenkových objektu; ale lidskou činnost samu nepojímá jako předmětnou činnost. Pokládá proto v ";podstatě křesťanství" za vpravdě lidský jedině teoretický postoj, kdežto praxi pojímá a fixuje jen v její špinavě čachrářské jevové formě. Nechápe proto význam ";revoluční", ";prakticko-kritické" činnosti.

Otázka, zda je lidskému myšlení vlastní předmětná pravdivost, není otázkou teorie, je to praktická otázka. Člověk musí pravdivost, tj. skutečnost a moc, pozemskost [Diesseitigkeit] svého myšlení prokázat v praxi. Spor o skutečnost či neskutečnost myšlení, které se izoluje od praxe, je čistě scholastická otázka.

Materialistické učení, že lidé jsou produkty okolností a výchovy, že tedy změnění lidé jsou produkty jiných okolností a změněné výchovy, zapomíná, že okolnosti mění právě lidé, a že sám vychovatel musí být vychován. Dospívá proto nutně k tomu, že dělí společnost na dvě části, z nichž jedna je povznesena nad společnost. (Např. u Roberta Owena.)

To, že měnění okolností a lidská činnost spadají vjedno, lze pojímat a racionálně pochopit jen jako revoluční praxi.

Feuerbach vychází z faktu náboženského sebeodcizení, zdvojení světa na svět náboženský, představovaný, a na svět skutečný. Dělá vlastně to, že převádí náboženský svět na jeho světský základ. Nepozoruje, že po vykonání tohoto díla zbývá ještě udělat to hlavní. Skutečnost, že se světský základ odpoutává sám od sebe a ustavuje jako samostatná říše v oblacích, se dá totiž vysvětlit právě jen tím, že tento světský základ je sám rozpolcen a že je sám se sebou v rozporu. Tento základ musí tedy být nejprve ve svém rozporu pochopen a potom odstraněním rozporu prakticky revolucionován. Tedy například, když byla jako tajemství svaté rodiny objevena pozemská rodina, musí být tato pozemská rodina podrobena teoretické kritice a prakticky zničena.

Feuerbach, nespokojený s abstraktním myšlením, se dovolává smyslového nazírání; nepojímá však smyslovost jako praktickou, lidsky smyslovou činnost.

Feuerbach převádí náboženskou podstatu na lidskou podstatu. Ale lidská podstata není nějaké abstraktum vlastní jednotlivému individuu. Ve své skutečnosti je to souhrn společenských vztahů.

Feuerbach, který se nepouští do kritiky této skutečné podstaty, je proto nucen:

1) abstrahovat od dějinného průběhu, fixovat náboženské cítění o sobě a předpokládat abstraktní - izolované - lidské individuum;

2) proto u něho může být lidská podstata pojímána jen jako ";rod", jako vnitřní, němá obecnost, spojující četná individua jen přirozeně.

Feuerbach proto nevidí, že samo ";náboženské cítění" je společenský produkt a že abstraktní individuum, které analyzuje, ve skutečnosti přísluší určité formě společnosti.

Společenský život je v podstatě praktický. Všechna mystéria, která svádějí teorii k mysticismu, jsou racionálně řešena lidskou praxí a chápáním této praxe.

To nejvyšší, čeho dosahuje nazíravý materialismus, tj. materialismus, který chápe smyslovost ne jako praktickou činnost, je nazírání jednotlivých individuí v ";občanské společnosti".

Stanovisko starého materialismu je ";občanská" společnost; stanovisko nového materialismu je lidská společnost čili zespolečenštěné lidstvo.

Filozofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit.

Napsal K. Marx na jaře 1845
Poprvé uveřejnil B. Engels
v roce 1888 jako přílohu
k samostatnému vydání svého spisu
„Ludvík Feuerbach a vyústění
klasické německé filosofie“

Podle textu vydání z roku 1888
porovnaného s rukopisem K. Marxe
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:

1 „These o Feuerbachovi“ napsal Karel Marx na jaře roku 1845 v Bruselu a najdeme je v jeho „Zápisníku“ z let 1844—1847. Poprvé je uveřejnil Bedřich Engels roku 1888 jako přílohu k samostatnému vydání své práce „Ludvík Feuerbach a vyústění klasické německé filosofie“; tam je také uvedeno, kde a kdy byly these napsány.

Název „These o Feuerbachovi“ jim dal Institut marxismu-leninismu v Moskvě podle Engelsovy předmluvy ke knize „Ludvík Feuerbach“. V příloze k této knize byly nadepsány: „Marx o Feuerbachovi“. V Marxově „Zápisníku“ jsou nadepsány: „K Feuerbachovi“.

Karel Marx, 1845

These o Feuerbachovi[1]

These o Feuerbachovi^{^[1]}