Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Postavení dělnické třídy v AngliiHornický proletariát
Těžba surovin a paliv pro tak obrovský průmysl, jako je anglický, zaměstnává rovněž značný počet dělníků. Ze všech surovin, které průmysl potřebuje, získávají se však v Anglii samé — mimo vlnu, dodávanou zemědělskými oblastmi — jen nerosty: kovy a uhlí. V Cornwallu jsou bohaté měděné, cínové, zinkové a olověné doly, kdežto v Staffordshiru, severním Walesu a jiných oblastech se těží velké množství železa a skoro v celé severní a západní Anglii, ve středním Skotsku a v některých irských krajích spousty kamenného uhlí.[a]
V důlním průmyslu v Cornwallu je zaměstnáno zčásti pod zemí, zčásti na povrchu 19.000 mužů a 11.000 žen a dětí. Přímo v dolech pracují skoro jen muži a chlapci od dvanácti let. Hmotné postavení těchto dělníků zdá se podle „Zprávy komise pro vyšetřování dětské práce“ celkem snesitelné, a Angličané se dost často chlubí svými silnými a odvážnými cornwallskými kovkopy, kteří pátrají po rudných žilách dokonce až pod mořským dnem. Ale „Zpráva“ soudí o síle těchto lidí jinak. Inteligentní hlášení dra Barhama dokazuje, že vdechování vzduchu v dolech, chudého na kyslík a smíšeného s prachem a kouřem střelného prachu z trhavin, škodí plicím, porušuje srdeční činnost a oslabuje zažívací orgány; že namáhavá práce, zejména lezení po žebřících nahoru a dolů, které v některých dolech trvá i mladým, silným mužům přes hodinu a denně se opakuje před prací a po ní, silně přispívá k rozšíření těchto chorob, takže muži, kteří jdou do dolů příliš brzy, nebývají zdaleka tak silní a urostlí jako ženy, které pracují na povrchu; že mnoho jich umírá v mládí na rychlé souchotiny a většina v nejlepších letech na vleklé souchotiny; že rychle stárnou a mezi pětatřiceti až pětačtyřiceti lety ztrácejí pracovní schopnost; a že velmi mnozí z nich, když vyjdou z horkého vzduchu šachty, zpoceni namáhavým stoupáním po žebříku, na studený vzduch na povrchu, dostávají z prudké změny teploty akutní záněty beztak již nemocných dýchacích orgánů, způsobující často smrt. — Práci na povrchu, roztloukání a třídění rudy, dělají ženy a děti a říká se, že je velmi zdravá, protože se koná na čerstvém vzduchu.
V severní Anglii, na hranici hrabství Northumberlandu a Durhamu, jsou bohaté olověné doly v Alston Mooru. Zprávy z tohoto kraje — zpráva člena komise Mitchella — rovněž ve „Zprávě komise pro vyšetřování dětské práce“ — uvádějí skoro ve všem totéž, co známe z Cornwallu. Také zde jsou stížnosti na nedostatek kyslíku, na množství prachu, kouře z trhavin, kysličníku uhličitého a sirných plynů ve štolách. Následkem toho jsou tu horníci stejně jako v Cornwallu malé postavy a po třicátém roku trpí skoro všichni plicními nemocemi, které se nakonec, zejména pokračují-li nemocní v práci, a to bývá skoro vždycky, vyvinou v tuberkulosu, což podstatně zkracuje průměrný věk těchto lidí. Žijí-li havíři tohoto kraje o něco déle než cornwallští, pak jen proto, že začínají pracovat v šachtách teprve v devatenácti letech, kdežto v Cornwallu, jak jsme viděli, začíná tato práce již ve dvanácti letech. Podle výpovědí lékařů umírá však i zde většina havířů mezi čtyřicátým a padesátým rokern. Ze 79 horníků, jejichž úmrtí bylo zapsáno v obvodní veřejné matrice a kterým bylo průměrně 45 let, zemřelo 37 na souchotiny a 6 na záduchu. V okolních obcích Allendale, Stanhope a Middleton byl průměrný věk 49, 48, 47 let a případů úmrtí na plicní nemoci bylo 48, 54 a 56% z celkového počtu. Nutno uvážit, že horníci, kterých se všechny tyto údaje týkají, nezačali pracovat pod zemí před devatenáctým rokem. Srovnejme to s tak zvanými švédskými tabulkami — což jsou podrobné statistiky úmrtnosti všech obyvatelů Švédska — které v Anglii platí za dosud nejsprávnější měřítko průměrného věku britské dělnické třídy. Podle těchto tabulek dosahují muži, kteří překročí 19. rok, průměrného věku 571/2 roku, takže práce v severoanglických dolech zkracuje život horníků průměrně o deset let. Švédské tabulky jsou ovšem měřítkem pro průměrný věk dělníků, udávají tudíž, na jak dlouhý věk má vyhlídku člověk žijící v beztak už nepříznivých podmínkách proletariátu, čili neuvádějí průměrnou délku normálního života, ale stejně už kratší. V tomto kraji opět najdeme noclehárny a útulky, jaké jsme už poznali ve velkých městech, a jsou tu při nejmenším stejně špinavé, odporné a těsné jako tam. Mitchell byl v jedné takové místnosti: byla 18 stop dlouhá a 15 stop široká a byla zařízena tak, aby tam mohlo přespat 42 mužů a 14 chlapců, tedy dohromady 56 osob ve 14 postelích, které byly vždy po dvou nad sebou, jako na lodích. Nebyl tu žádný otvor, jímž by se odváděl špatný vzduch; ačkoli v místnosti už tři noci nikdo nespal, byl tam takový zápach a dusno, že tam Mitchell ani chvíli nevydržel. Jaký tu teprve musí být vzduch v horké letní noci při 56 nocležnících! A to není mezipalubí nějaké americké otrokářské lodi, to je obydlí „svobodných Britů“!
Přejděme nyní k nejdůležitějším odvětvím anglického hornictví, k dolům na železnou rudu a na uhlí, o kterých „Zpráva komise pro vyšetřování dětské práce“ pojednává najednou, a to opravdu důkladně, jak to vyžaduje důležitost předmětu. Téměř celý první díl zprávy se zabývá postavením dělnictva v těchto dolech. Protože jsem už podrobně vylíčil postavení průmyslových dělníků, budu moci být stručný, jak to vyžadují meze vytčené rozsahem této knihy.
V uhelných a železnorudných dolech, kde je způsob těžby přibližně stejný, pracují děti už od čtyř, pěti, sedmi let; ale většině je přes osm let. Používá se jich k dopravování narubaného materiálu s místa těžby ke koňské dráze nebo k hlavní šachtě a k otvírání a zavírání větrných dveří oddělujících různé části dolu, kudy procházejí dělníci s materiálem. Dveře většinou obsluhují nejmenší děti, které tak musí při této práci dvanáct hodin denně sedět samy ve tmě v úzké, většinou vlhké chodbě a ke všemu ještě ani nemají tolik práce, aby je uchránila před ohlupující a ubíjející nudou. Zato dopravování uhlí a železné rudy je velmi těžká práce, protože tento materiál se musí tahat na dost velkých saních bez kol po kostrbatém dnu štol, často po mokré hlíně nebo vodou, po příkrých svazích vzhůru a chodbami, které jsou místy tak těsné, že dělníci musí lézt po čtyřech. K této namáhavé práci se proto berou starší chlapci a odrůstající děvčata. Podle okolností je na jedny saně buď jeden dělník nebo dva chlapci, z nichž jeden táhne a druhý tlačí. Rubání provádějí dospělí muži nebo silní hoši od 16 let a je to rovněž velmi únavná práce. — Pracovní doba obyčejně trvá 11 až 12 hodin, často déle, ve Skotsku až 14 hodin, a velmi často pracují horníci dvě směny za sebou, takže všichni jsou 24 hodin a nezřídka i 36 hodin bez přerušení pod zemí a v činnosti. Pevně stanovené přestávky na jídlo většinou neexistují, lidé jedí, když mají hlad a čas.
Vnější postavení horníků se celkem líčí jako dost dobré a jejich mzda se pokládá za vysokou ve srovnání se zemědělskými nádeníky v okolí (kteří ovšem umírají hladem), s výjimkou některých části Skotska a irské uhelné oblasti, kde panuje veliká bída. Později budeme mít příležitost vrátit se k tomuto konstatování, beztak jen relativnímu, vzhledem k nejchudší třídě v celé Anglii. Zatím si všimneme škodlivých následků vyplývajících ze současného způsobu těžby v dolech, a čtenáři nechť sami rozhodnou, může-li jakákoli peněžní odměna odškodnit dělníka za takové strádání.
Děti a mladiství, zaměstnaní při tahání uhlí a rudy, si vesměs stěžují na velikou únavu. Ani v těch průmyslových podnicích, kde je nejbezohlednější vykořisťování, nenajdeme tak všeobecnou a naprostou vyčerpanost. Celá zpráva k tomu uvádí na každé stránce řadu příkladů. Každou chvíli se stává, že děti přijdou domů, padnou na kamennou podlahu před krbem a ihned usnou, že nemohou samou únavou vzít už ani sousto do úst, rodiče je musí ve spaní umýt a odnést do postele, stává se dokonce, že někde cestou padnou únavou a rodiče je pak musí jít v noci hledat a najdou je tvrdě spící. Skoro celou neděli trávívají tyto děti zřejmě v posteli, aby se trochu zotavily po celotýdenní dřině. Do kostela a do školy jich chodí jen málo a učitelé si stěžují, že jsou přes svou chuť do učení ospalé a tupé. U starších děvčat a žen vidíme totéž. Nutí je nejsurovějším způsobem pracovat až do úpadu. — Tato únava, která se skoro vždy stupňuje až k bolesti, má samozřejmě vliv na organismus. Prvním následkem takové nadměrné námahy je, že se všechna životní energie spotřebuje na jednostranný vývoj svalstva, takže zvláště svaly rukou, nohou, zad, ramen a hrudi, které jsou při tahání a tlačení vozíků hlavně v činnosti, se vyvíjejí nadměrně, kdežto celé ostatní tělo trpí podvýživou a zakrňuje. Hlavně vzrůst je zpožděný a předčasně zaražený; skoro všichni důlní dělníci jsou malí, s výjimkou horníků ve Warwickshiru a Leicestershiru, kteří pracují za obzvlášť příznivých podmínek. Dále bývá jak u chlapců, tak u děvčat zpožděna puberta, u chlapců často až do osmnácti let. Člen komise Symons se setkal dokonce s jedním devatenáctiletým hochem, který kromě zubů nebyl vyspělejší než jedenáctiletý až dvanáctiletý chlapec. Toto prodloužené dětství je v podstatě zase jen důkaz zpožděného vývoje a následky se nutně projeví v pozdějším věku. Za těchto okolností a u organismů tak zesláblých tím, že je tělo při práci téměř neustále v nepřirozené posici, vyskytují se snáze a častěji křivé nohy, kolena vybočená dovnitř, chodidla vyvrácená ven, zkřivená páteř a jiná znetvoření, takže mnozí lidé, a to i lékaři jak z Yorkshiru a Lancashiru, tak z Northumberlandu a Durhamu tvrdí, že se dělník z dolu pozná mezi stovkou jiných lidí podle postavy. Hlavně ženy zřejmě velmi trpí touto prací a nejsou skoro nikdy — nebo snad vůbec nikdy — tak urostlé jako jiné ženy. Rovněž se zde potvrzuje, že z práce žen v dolech vznikají také znetvořeniny pánve a následkem toho těžké, často smrtelné porody. Kromě takových lokálních deformací trpí však důlní dělníci ještě celou řadou speciálních chorob, jež se ve stejné formě vyskytují i u ostatních horníků a dají se snadno vysvětlit způsobem práce. Především trpí zažívací orgány; ztrácí se chuť k jídlu, většinou se dostavují bolesti žaludku, nevolnost a zvracení, k tomu prudká žízeň, kterou mohou horníci pod zemí uhasit jen špinavou, často vlažnou vodou dolu; trávení je špatné a z toho vznikají další nemoci. Také srdeční choroby, zejména hypertrofie, zánět srdce a osrdečnice, vady srdečních chlopní a ústi aorty, vyskytují se, jak je s mnoha stran potvrzeno, u důlních dělníků velmi často a dají se snadno vysvětlit příliš těžkou prací. Podobně i skoro všeobecné kýly jsou též přímým následkem přepínání sil. Částečně z týchž příčin, částečně ze špatného vzduchu ve štolách, prosyceného kysličníkem uhličitým, uhlovodíkem a prachem — a to by se dalo snadno odstranit — vzniká množství bolestivých a nebezpečných plicních chorob, hlavně záducha, která se v některých krajích objevuje u většiny dělníků ve čtyřiceti, u jiných už ve třiceti letech a zaviňujc předčasnou pracovní neschopnost. U těch, kteří musí pracovat v mokrých štolách, se objevuje dýchavičnost ovšem už mnohem dříve; v některých skotských krajích mezi dvacátým a třicátým rokem, kdy zachvácené plíce jsou velmi náchylné i k zánětům a horečnatým afekcím. Zvláštní nemocí těchto dělníků je zaprášení plic (black spittle[b]), které vzniká tím, že jemný uhelný prach pronikne celé plíce, a projevuje se všeobecnou slabostí, bolestmi hlavy, obtížným dýcháním a vykašláváním černých, hustých chrchlů. V některých krajích se tato choroba vyskytuje v mírné podobě, jinde je úplně nevyléčitelná, zvláště ve Skotsku; zde se vedle zmíněných příznaků, ovšem silně zhoršených, dostavuje krátký, sípavý dech, rychlý tep (přes 100 za minutu) a trhavý kašel; nemocní rychle hubnou a slábnou a ztrácejí brzy pracovní schopnost. Ve Skotsku bývá tato nemoc vždy smrtelná. Dr. Mac Kellar z Pencaithlandu v East-Lothianu uvádí, že v žádném dole, kde je dobré větrání, se tato choroba nevyskytuje, ale naopak se často stává, že ji dostanou dělníci, kteří přešli z dobře větraného dolu do špatně větraného. Že tato nemoc vůbec existuje, je tudíž vinou ziskuchtivosti majitelů dolů, kterým se nechce zřizovat větrací šachty. Reumatismus je rovněž všeobecnou chorobou havířů — s výjimkou Warwickshiru a Leicestershiru — a zaviňuje ji hlavně vlhkost pracovišť. — Výsledkem všech těchto nemocí je, že ve všech obvodech bez výjimky havíři rychle stárnou a stávají se brzy po čtyřicítce — to ovšem není ve všech obvodech stejné — neschopnými práce. Je velmi vzácné, může-li havíř starší než 45 nebo dokonce 50 let ještě pracovat. Podle všeobecných svědectví je takový dělník ve čtyřiceti letech starcem. To platí o těch, kteří rubají uhlí; nakladači, kteří musí ustavičně zdvíhat těžké kusy uhlí a nakládat je do saní, stárnou už v 28 nebo 30 letech, takže v uhelných obvodech je pořekadlo: nakladači jsou staří, dřív než jsou mladí. Rozumí se samo sebou, že předčasné stárnutí havířů znamená také předčasnou smrt, a tak je šedesátník mezi nimi velkou vzácností; dokonce i v jižním Staffordshiru, kde jsou jámy poměrně nezávadné, se málokterý dožije 51 let. — Při tomto předčasném stárnutí dělníků je také docela přirozené, že tady stejně jako v továrnách jsou rodiče často bez práce a musí je živit jejich děti, někdy docela malé. — Shrneme-li ještě jednou stručně škodlivé následky práce v uhelných dolech, shledáme — podle slov jednoho z členů komise, dra Southwooda Smitha — že jednak pozdním dospíváním, jednak předčasným zestárnutím je značně zkráceno to období života, kdy je člověk v plném rozkvětu všech svých sil, to jest mužný věk, a že se vůbec předčasnou smrtí zkracuje délka života. I to má na svědomí buržoasie!
To všechno platí o anglických dolech jen v průměru. Existuje jich ovšem mnoho, kde to vypadá ještě mnohem hůř, hlavně tam, kde se těží z nevydatných slojí. Uhlí by přišlo příliš draho, kdyby se měla ještě odklízet část sousedních pískových a hliněných vrstev; proto dávají majitelé vyrubat jen uhelné sloje a tak vznikají chodby. (jež bývají jinak čtyři, pět i více stop vysoké) tak nízké, že tam vůbec není možno vzpřímeně stát. Dělník leží na boku a rube špičákem uhlí tak, že se opírá o loket — z toho vzniká zánět loketního kloubu, a tam, kde musí klečet, zánět kloubů kolenních. Ženy a děti, které uhlí tahají, lezou po čtyřech nízkými štolami, zapřaženy k saním postrojem s řetězem, který často prochází mezi nohama, zatím co druhá žena nebo dítě zezadu tlačí hlavou a rukama. Tlačení hlavou vyvolává místní záněty, bolestivé otoky a vředy. V mnoha případech jsou štoly ještě k tomu mokré, takže tam dělníci musí lézt špinavou nebo slanou vodou, několik palců hlubokou, což rovněž vyvolává záněty kůže. Můžeme si snadno představit, jak taková ohavná, otrocká práce podporuje choroby, už beztoho pro horníky příznačné.
Ale to ještě nejsou všechny pohromy, které na horníka čekají. V celé britské říši není práce, při které by bylo možno tolikerým způsobem přijít o život, jako právě v dolech. Uhelné doly jsou velmi často dějištěm nejhroznějších neštěstí a za ty všechny nese přímou odpovědnost zištnost buržoasie. V dolech se hojně vyvíjí uhlovodík, který smíšením se vzduchem tvoří třaskavý plyn a ten se ve styku s otevřeným plamenem vznítí a usmrtí každého, kdo je nablízku. Takové explose jsou hned tu, hned tam skoro na denním pořádku. 28. září 1844 došlo k takovému výbuchu v Haswellských dolech (Durham), při němž přišlo o život 96 lidí. V dolech také často vzniká ve velkém množství uhelný plyn, v hlubších místech dolů leží často do výše. dospělého muže, a udusí každého, kdo sem vkročí. Šíření explosí a pohybu plynu mají zabránit větrné dveře, jež oddělují jednotlivé části dolu, ale protože je dozor u nich svěřen malým dětem, které často usnou nebo je zapomenou zavřít, je toto bezpečnostní opatření ilusorní. Zhoubným účinkům obou plynů by se dalo zabránit dobrou ventilací dolů větracími jámami, ale na to buržoa své peníze neobětuje; raději poručí dělníkům, aby používali jen Davyho lampy, jenže ta svítí tak slabě, že často není horníkům vůbec nic platná, a proto si místo ní raději berou obyčejnou svíčku. Dojde-li k výbuchu, je pak samozřejmě vinna nedbalost dělníků, a zatím by mohl měšťák dobrou ventilací takřka znemožnit jakýkoli výbuch. Mimo to se každou chvíli některá štola buď zcela, nebo částečně zavalí a pohřbí dělníky nebo je rozmačká. Buržoa má zájem na tom, aby se uhelné sloje vybraly co nejdůkladněji; proto ty časté závaly. Dále: lana, na nichž dělníci sjíždějí do šachet, jsou často chatrná a trhají se, takže nešťastníci se zřítí dolů a zabijí se. Všechna tato neštěstí— nemám místa uvádět tu jednotlivé případy — si podle časopisu „Mining Journal“[117] vyžádají na 1400 lidských životů ročně. „Manchester Guardian“ uvádí jen z Lancashiru nejméně dva až tři případy týdně. Skoro ve všech okresech jsou soudní komise pro zjišťování příčin úmrtí závislé na majitelích dolů, a kde tomu tak není, tam se už ze setrvačnosti a pohodlnosti vynáší verdikt: „k smrti došlo nešťastnou náhodou“. Komise se beztak pramálo stará o stav dolů, protože tomu nerozumí. Zato „Zpráva komise pro vyšetřování dětské práce“ bez váhání připisuje odpovědnost za většinu těchto případů přímo majitelům dolů.
Pokud jde o vzdělání a morálku hornického obyvatelstva, mají prý podle „Zprávy komise pro vyšetřování dětské práce“ v Cornwallu dost vysokou úroveň a v Alston Mooru jsou prý dokonce výtečné; v uhelných obvodech jsou naopak vesměs na velmi nízkém stupni. Dělníci tu žijí na vesnicích, v zapadlých krajích, a když dělají řádně svou krušnou práci, nestará se o ně kromě policie živá duše. Z tohoto důvodu a také proto, že děti nastupují do práce už v útlém věku, je jejich vzdělání na velmi nízkém stupni. Do normálních týdenních škol nemohou chodit, večerní a nedělní školy jsou ilusorní, protože učitelé nestojí za nic. Proto jen málo lidí umí číst a ještě méně psát. Jediné, co podle výpovědi jednoho člena komise chápou, je, že mají za svou krušnou a nebezpečnou práci příliš nízkou mzdu. — Do kostela buďvůbec nechodí, nebo jen zřídka; všichni duchovní si stěžují na nedostatek zbožnosti. Horníci projevují takovou neznalost náboženských i světských věcí, že nevzdělanost průmyslových dělníků, doložená předtím několika příklady, není proti tomu nic. Náboženské pojmy znají jen z klení. Na jejich morálku působí zhoubně už sama práce. Je jasné, že úmorná dřina musí u všech důlních dělníků vést k pití. Pokud jde o pohlavní vztahy, v šachtách pracují muži, ženy a děti mnohdy docela nazí a většinou polonazí, protože je tam velké vedro; jaké to má důsledky v tmavé, osamělé šachtě, může si každý představit. Počet nemanželských dětí, který je tu nepoměrně vysoký, výmluvně dokládá, co se děje mezi těmito polozdivočelými lidmi v podzemí, svědčí však také o tom, že mimomanželský styk obou pohlaví neklesl ještě k prostituci jako ve velkých městech. Práce žen má tytéž důsledky jako v továrnách, rozkládá rodinu a matkám docela znemožňuje starat se o domácnost.
Když byla „Zpráva komise pro vyšetřování dětské práce“ předložena parlamentu, pospíšil si lord Ashley navrhnout zákon, jímž by byla práce žen v dolech vůbec zakázána a práce dětí silně omezena. Zákon proše[118], ale ve většině krajů zůstal mrtvou literou, protože ani nebyli jmenováni důlní inspektoři, kteří by na jeho provádění dohlíželi. Stejně je ve venkovských hornických obvodech obcházení zákona velmi snadné. Proto nás nepřekvapilo, když minulého roku svaz horníků oficiálně oznámil ministru vnitra, že v dolech vévody z Hamiltonu ve Skotsku pracuje přes šedesát žen, nebo když „Manchester Guardian“ přinesl zprávu, že — nemýlím-li se — u Wiganu při výbuchu v dole přišlo o život i jedno děvče, a nikdo se ani nezmínil, že tím vyšlo najevo porušení zákona. Vjednotlivých případech se snad zákon dodržuje, ale vcelku zůstalo všechno při starém.
Ale to stále ještě nejsou všechny trampoty horníků. Buržoasii, nestačí, že podkopává zdraví těchto lidí, že je neustále vystavuje nebezpečí smrti a bere jim všechnu příležitost ke vzdělání, kromě toho je i jinak nejnestoudnějším způsobem vykořisťuje. Truckový systém tu není výjimkou, nýbrž pravidlem, a praktikuje se zcela přímo a nepokrytě. Kotážový systém je rovněž všeobecný a většinou i nutný, ale i tady se ho využívá k většímu vykořisťování dělníků. K tomu ještě buržoasie šidí dělníka nejrůznějším jiným způsobem. Uhlí se sice prodává na váhu, ale dělník většinou dostává mzdu podle míry, a nemá-li vozík zcela plný, nedostane vůbec zádnou mzdu, kdežto když naloží víc, nedostane víc ani o haléř. Je-li ve vozíku větší množství kamení, než je přípustné, což nezávisí ani tak na dělníkovi, jako spíše na jakosti uhelné sloje, ztratí horník nejen celou mzdu, ale musí ještě zaplatit pokutu. Pokutový systém je vůbec v dolech vybudován tak dokonale, že když si takový ubožák, který celý týden dřel, přijde pro mzdu, doví se od dozorce — ten totiž pokutuje zcela libovolně, s dělníkem o tom ani nemluví — že nejen nedostane mzdu, ale že má ještě doplácet tolik a tolik na pokutách! Dozorce je vůbec neomezeným pánem nad mzdou, zaznamenává vykonanou práci a dělníkovi, který mu musí věřit, může zaplatit, kolik ho napadne. V některých dolech, kde se vyplácí podle váhy, používá se falešných decimálek a závaží ani nemusí být úředně cejchována; na jednom dole bylo dokonce v řádu stanoveno, že dělník, který si hodlá stěžovat na nesprávnou váhu, musí to oznámit dozorci tři týdny předem! V mnoha krajích, hlavně v severní Anglii, je zvykem, že se dělníci berou do práce na rok; zavazují se, že po tu dobu nebudou pracovat pro nikoho jiného, ale majitel není vůbec povinen dát jim práci, takže jsou často po celé měsíce nezaměstnáni, a hledají-li si práci jinde, pošlou je na šest týdnů na šlapací mlýn pro svévolné zanedbání služby. V jiných smlouvách se horníkům zajišťuje práce do 26 šilinků vždycky na čtrnáct dní, ale nedostanou ji. V jiných obvodech půjčují majitelé dolů dělníkům malé částky, a ti si je pak musí odpracovat; tak si majitelé dělníky zavazují. Na severu je všeobecným zvykem zadržovat výplatu vždy o jeden týden, a tím dělníky držet při šachtě. Aby bylo otroctví těchto ujařmených dělníků dovršeno, jsou skoro všude v uhelných obvodech smírčími soudci buď sami majitelé dolů, nebo jejich příbuzní a přátelé a mají v těchto necivilisovaných chudých krajích, kde je málo novin — a i ty jsou ve službách vládnoucí třídy — a málo politické agitace, téměř neomezenou moc. Nelze si ani představit, jak tito soudci, kteří rozhodují o vlastní při, z nešťastných horníků tyjí a jak je tyranisují.
Dlouho to tak chodilo. Horníci si mysleli, že jsou na světě jen k tomu, aby z nich druzí drali kůži. Pozvolna se však i mezi nimi, zejména v továrních obvodech, kde na ně měl vliv styk s inteligentněj šimi továrními dělníky, začal vzmáhat oposiční duch proti hanebnému útlaku „uhlobaronů“. Začali se sdružovat a čas od času zastavovali práci. V civilisovanějších krajích se dokonce nadšeně připojovali k chartistům. Ale velký uhelný obvod v severní Anglii, odříznutý od veškerého průmyslového ruchu, zůstával stále pozadu, až se konečně i tam po mnoha pokusech a snahách chartistů i inteligentnějších horníků samých roku 1843 probudil všeobecný duch odporu. Toto hnutí zachvátilo dělníky Northumberlandu a Durhamu do té míry, že se postavili do čela všeobecného svazu horníků celé Velké Britannie a jmenovali svým „generálním prokurátorem“ chartistu, advokáta W. P. Robertse z Bristolu, který se vyznamenal už v dřívějších chartistických procesech. „Unie“ se brzy rozšířila na převážnou většinu obvodů; všude byli jmenováni jednatelé, kteří pořádali schůze a získávali členy; v době první konference delegátů v Manchesteru v lednu 1844 měl svaz přes 60.000 členů, v době druhé konference v Glasgowě o půl roku později už přes 100.000 členů. Projednávaly se tu všechny záležitosti horníků a přijala se usnesení o významnějších stávkách. Bylo založeno několik časopisů, především měsíčník „The Miner‘s Advocate“ v Newcastle-upon-Tyne, a ty pak hájily práva horníků.
31. března 1844 vypršely služební smlouvy všech horníků v Northumberlandu a Durhamu. Požádali Robertse, aby jim sepsal novou smlouvu s těmito požadavky: 1) placení mzdy podle váhy místo podle míry; 2) zjišťování váhy obyčejnými váhami a závažími, úředně přezkoušenými; 3) půlroční služební závazek; 4) zrušení pokutového systému a zaplacení skutečně vykonané práce; 5) povinnost vlastníka dolu zaručit dělníkům, kteří jsou výhradně v jeho službách, alespoň čtyři dni práce v týdnu anebo čtyřdenní mzdu. Smlouvu odevzdali uhlobaronům a zvolili deputaci, která s nimi měla jednat; vlastníci dolů však odpověděli, že „Unie“ pro ně neexistuje, že jednají jen s jednotlivými dělníky a svaz nikdy neuznají. Předložili také jinou smlouvu, kde nebylo o uvedených bodech ani zmínky a kterou ovšem dělníci zamítli. Tím byla vyhlášena válka. 31. března 1844 odložilo 40.000 horníků špičáky a všechny doly v obou hrabstvích zůstaly prázdné. Fondy sdružení byly tak velké, že každé rodině byla na několik měsíců zajištěna podpora 2 1/2 šilinku týdně. Zatímco dělníci zkoušeli trpělivost svých zaměstnavatelů, Roberts neúnavně a obětavě organisoval stávku a agitaci, svolával schůze, procestoval Anglii křížem krážem, sbíral podpory pro stávkující, vyzýval ke klidu a pořádku a současně vedl proti despotickým soudcům a zneuživatelům truckového systému boj, jaký Anglie nepamatovala. Toto tažení zahájil už počátkem roku. Kdykoli byl nějaký horník soudem první stolice odsouzen, vymohl si u Court of Queen‘s Bench[119] habeas corpus[120], přivezl svého klienta před soud do Londýna a vždycky pro něj získal osvobozující rozsudek. Tak soudce Williams z Queen‘s Bench osvobodil 13. ledna tři horníky, odsouzené soudci v Bilstonu (jižní Staffordshire); zločinem těchto lidí bylo, že odepřeli pracovat na místě, které hrozilo sesutím a skutečně se hned po jejich odchodu zřítilo! Předtím osvobodil soudce Patteson šest dělníků, takže soudci a zároveň vlastníci dolů v jedné osobě začali mít z Robertova jména strach. V Prestonu seděli rovněž čtyři jeho klienti; začátkem února se tam Roberts vypravil, aby věc vyšetřil na místě; když však přišel, shledal, že odsouzení byli už propuštěni, a to před odpykáním trestu. V Manchesteru jich sedělo sedm; Roberts pro ně vymohl habeas corpus a úplné osvobození u soudce Wightmana. V Prescottu sedělo devět horníků, kteří byli obviněni z rušení veřejného klidu v St. Helens (jižní Lancashire) a čekali na rozsudek; sotva tam přišel Roberts, byli ihned propuštěni. To všechno se stalo v první polovině února. V dubnu osvobodil Roberts týmž způsobem jednoho horníka z vězení v Derby, čtyři ve Wakefieldu (Yorkshire) a čtyři v Leicesteru. Tak to šlo po určitou dobu, dokud tito „Dogberryové“, jak se těmto smírčím soudcům říkalo podle známé postavy ze Shakespearovy hry „Mnoho povyku pro nic“, trochu nezkrotli. Stejně tomu bylo s truckovým systémem. Roberts hnal tyto bezectné uhlobarony jednoho po druhém před soud a vymáhal na neochotných soudcích proti nim rozsudky. Měli nakonec před tímto bleskurychlým generálním prokurátorem, který jako by byl současně všude, takový strach, že na př. v Belperu u Derby dala jedna „trucková firma“ vyvěsit před jeho příchodem tento plakát:
„Oznámení. Pentrichské uhelné doly.
Páni Haslamové považují za nutné oznámit, aby předešli jakémukoliv nedorozumění, že všechny osoby zaměstnané v jejich dole dostanou celou svou mzdu vyplacenou v penězích a mohou ji vydat, kde a jak jim bude libo. Budou-li nakupovat své zboží v obchodě pánů Haslamů, obdrží je jako dosud za režijní ceny, nevyžaduje se však, aby je kupovali právě tam, a dostanou tutéž práci a tutéž mzdu, ať nakupují v tomto nebo v jiném obchodě.“
Tato vítězství vzbudila v celé anglické dělnické třídě ohromné nadšení a získala „Unii“ množství nových členů. Mezitím stávky na severu pokračovaly. Ani ruka se nehnula a v Newcastlu, hlavním přístavu pro vývoz uhlí, nebylo ani kousek uhlí, takže se tam musilo vozit až ze skotského pobřeží, ačkoli „to carry coals to Newcastle“[c] znamená anglicky asi tolik jako u Řeků „nosit sovy do Athén“, tj. dělat něco úplně zbytečného. Z počátku, pokud stačily fondy „Unie“, šlo všechno dobře, ale k létu byl boj dělníků čím dál těžší. Vládla mezi nimi krutá bída; neměli peníze, protože příspěvky dělníků ze všech průmyslových odvětví celé Anglie nestačily na tak velký počet stávkujících; musili brát na dluh u hokynářů a dát se od nich odírat; všechen tisk, až na několik proletářských časopisů, byl proti nim. Buržoasie, a to i těch několik jejích příslušníků, kteří by byli měli dost smyslu pro spravedlnost, aby stávkující podporovali, dovídali se z prodejných liberálních a konservativních novin o stávce jen lži; deputace dvanácti horníků se odebrala do Londýna a sehnala u tamního proletariátu určitou částku, která však při tolika lidech odkázaných na podporu mnoho nepomohla. Přesto zůstávali horníci pevni a — co je ještě důležitější — přes všechny provokace majitelů dolů a jejich věrných přisluhovačů zachovali klid a rozvahu. Nebyl spáchán ani jediný akt msty, ani jediný odpadlík nebyl zbit, nedošlo ani k jediné krádeži. A tak stávka trvala už čtyři měsíce a majitelé dolů stále neměli vyhlídky na úspěch. Zbývala jim ještě jedna cesta. Rozpomněli se na kotážový systém; uvědomili si, že domky odbojníků jsou jejich majetkem. V červenci dostali dělníci výpověď a do týdne jich bylo všech čtyřicet tisíc vyhozeno na dlažbu. Toto opatření bylo provedeno přímo barbarsky. Nemocní a slabí, starci a kojenci, ba i rodící ženy, byli vyhnáni bez milosti z postelí a naházeni do příkopů u silnice. Jeden z agentů si dokonce dopřál požitek, že vlastní rukou vyvlekl na ulici za vlasy ženu ve vysokém stupni těhotenství. Množství vojska a policie bylo v pohotovosti a chystalo se zakročit proti lidu při první známce odporu a na první pokyn smírčích soudců, kteří celou tuto surovou proceduru řídili. I to všechno snesli dělníci s naprostým klidem. Majitelé dolů doufali, že horníci použijí násilí, všemožně je provokovali k odporu, jen aby měli záminku k vojenskému zákroku, který by stávku skoncoval; horníci bez přístřeší, pamětlivi varování svého prokurátora, zachovali klid, mlčky vynesli nábytek na blata nebo sklizená pole a vytrvali. Někteří nenašli jiné místo, a tak se utábořili v silničních příkopech, jiní zase na cizích pozemcích, za což pak byli obžalováni, a protože „způsobili škodu za půl penny“, odsouzeni k zaplacení 1 libry št. na náhradu soudních útrat. Nemohli ji ovšem zaplatit a museli ji odpracovat na šlapacím mlýně. Tak tábořili přes osm týdnů za loňského deštivého podletí (1844) s rodinami pod širým nebem a přitom neměli pro sebe a pro děti jinou střechu nad hlavou než kartounové záclony svých postelí, jiné prostředky než skrovnou podporu „Unie“ a ztenčující se úvěr kupců. A tu lord Londonderry, majitel velkých dolů v Durhamu, pohrozil kupcům „svého města“ Seahamu svým nejvznešenějším hněvem, budou-li i nadále dávat „jeho“ odbojným dělníkům zboží na úvěr. Tento „ušlechtilý“ lord byl ostatně šaškem celé stávky pro své směšné, nabubřelé a špatně stylisované „ukazy“ k hornictvu, které občas vydával a které neměly jiný účinek, než že se jim celý národ smál[d]. Když už nic nepomáhalo, dali majitelé dolů s nesmírným nákladem dopravit lidi z Irska a zapadlých končin Walesu, kde ještě neexistuje dělnické hnutí, a poslali je na práci do dolů; když takto obnovili vzájemnou konkurenci mezi dělníky, moc stávkujících se zhroutila. Majitelé dolů je donutili, aby se zřekli „Unie“, vzdali se Robertse a přijali nadiktované podmínky. Tak skončil počátkem září velký pětiměsíční boj horníků proti majitelům dolů, boj, který utlačení vedli s takovou vytrvalostí, odvahou, inteligencí a rozvahou, že se jim musíme hluboce obdivovat. Jak vysoký stupeň skutečně lidské kultury, nadšení a pevnosti charakteru předpokládá takový boj čtyřicetitisícové masy lidí, které, jak si pamatujeme, „Zpráva komise pro vyšetřování dětské práce“ líčí ještě roku 1840 jako lidi úplně hrubé a nemorální! Jak krutý musel být zároveň tlak, který přiměl těchto čtyřicet tisíc, aby se zdvihli jako jeden muž a bojovali jako nejen disciplinovaná, nýbrž i nadšená armáda, proniknutá jedinou vůlí, aby bojovali nejvýš chladnokrevně a klidně až do chvíle, kdy by další odpor byl nesmyslný! A jaký to byl boj — ne proti viditelnému úhlavnímu nepříteli, nýbrž proti hladu, bídě a nepohodě bez střechy nad hlavou, proti vlastním vášním, vybičovaným brutalitou bohatých až k šílenství. Kdyby byli dělníci použili násilí, byli by, sami bezbranní, postříleni a o vítězství majitelů dolů by se bylo rozhodlo v několika dnech. Toto dodržování zákonů nebylo strachem před holí policajta, bylo dobře uváženým záměrem, bylo nejlepším důkazem inteligence. a sebeovládání dělníků.
A tak tedy i tentokrát dělníci podlehli přes svou úžasnou vytrvalost přesile kapitalistů. Ale nebyl to marný boj. Tato devatenáctitýdenní stávka především vytrhla severoanglické horníky navždy z duchovní temnoty, v níž až do té doby živořili; procitli, bdí teď nad svými zájmy a připojili se k civilisačnímu hnutí, ale hlavně k dělnickému hnutí. Stávka, která teprve v plném světle ukázala, jak barbarsky zacházejí majitelé dolů s dělníky, probudila jednou provždy ducha oposice mezi horníky a učinila nejméně tři čtvrtiny z nich chartisty. A třicet tisíc tak energických, tak osvědčených lidí je pro chartisty opravdu velký přínos. Kromě toho délka stávky a její zákonnost, zároveň s účinnou agitací, která ji provázela, přece jen obrátila pozornost veřejnosti na postavení horníků. Při debatě o vývozním clu na uhlí Thomas Duncombe, jediný vysloveně chartistický člen dolní sněmovny, promluvil v parlamentě o postavení horníků, dal s tribuny sněmovny přečíst jejich petici a svým projevem donutil i měšťácké listy, aby alespoň ve zprávách parlamentu jednou referovaly o celé věci neskresleně. Hned po stávce došlo k výbuchu v Haswellu; Roberts přijel do Londýna, vyžádal si audienci u Peela, jako mluvčí horníků naléhal na důkladné vyšetření případu a prosadil, že nejvýznamnější geologické a chemické kapacity Anglie, profesoři Lyell a Faraday, byli pověřeni, aby se odebrali na místo neštěstí. Protože brzy nato došlo ještě k několika dalším výbuchům a Roberts znovu o tom předložil dokumenty ministerskému předsedovi, Peel slíbil, že v příštím zasedání parlamentu (tj. nynějším, roku 1845) navrhne pokud možno nutná opatření na ochranu dělníků. To všechno by se nebylo stalo, kdyby se nebyli dělníci za stávky osvědčili jako svobodomilovní a úctyhodní lidé a kdyby nebyli získali Robertse.
Jakmile se proslechlo, že se na horníky ze severu činí nátlak, aby vystoupili z „Unie“ a propustili Robertse, utvořili lancashirští horníci unii asi o deseti tisících členů a zajistili svému generálnímu prokurátorovi plat 1200 liber št. ročně. Na podzim minulého roku sebrali přes 700 liber št. měsíčně, z nichž něco přes 200 liber št. šlo na platy, soudní útraty a pod. a zbytek většinou na podpory dělníků, kteří byli buď bez práce, nebo pro rozpory se zaměstnavateli stávkovali. Tak se dělníci čím dál tím víc přesvědčují, že když jsou jednotni, mají moc budící úctu, a je-li nezbytí, mohou i čelit moci buržoasie. A k tomuto poznání, jež je přínosem pro všechna dělnická hnutí, dospěli všichni angličtí horníci teprve zásluhou „Unie“ a stávky z roku 1844. Náskok v inteligenci a energii, který až dosud mají průmysloví dělníci, bude velmi brzy vyrovnán a britští horníci se jim budou moci ve všem postavit po bok. Tak buržoasie ztrácí kus po kuse půdu pod nohama a dříve či později se zhroutí celá její státní i společenská stavba spolu se základnou, na které stojí.
Ale je marné ji varovat. Odboj horníků ji jen ještě víc zatvrdil; místo aby v něm viděla pokrok dělnického hnutí vůbec, místo aby ji přivedl k rozumu, byl pro majetnou třídu jen podnětem k hněvu proti třídě lidí, která je tak bláhová, že si troufá projevovat nesouhlas s tím, jak se s ní až dosud zacházelo. Ve spravedlivých požadavcích nemajetných viděla jen drzou nespokojenost, šílenou vzpouru proti „božskému a lidskému řádu“ nebo v nejlepším případě úspěch „zlomyslných demagogů, kteří se živí agitací, protože jim práce nevoní“ — úspěch, který je třeba stůj co stůj potlačit. Snažila se — ovšem bez úspěchu — vylíčit dělníkům lidi jako Robertse a jednatele sdružení, které sdružení samozřejmě platilo, jako prohnané podvodníky, kteří jim, chudým dělníkům, vymámí poslední halíř z kapsy. — Může-li být majetná třída tak pošetilá, dá-li se svými dočasnými výhodami tak zaslepit, že nevidí ta nejzřetelnější znamení doby, tu se opravdu musíme vzdát veškeré naděje na smírné řešení sociální otázky v Anglii. Jediným možným východiskem je pak jen násilná revoluce, která na sebe jistě nedá čekat.
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Podle sčítání lidu roku 1841 činí počet dělníků zaměstnaných v dolech Velké Britannie (kromě Irska):
Muži Ženy Celkem nad 20 let pod 20 let nad 20 let pod 20 let Uhlí 83.408 32.475 1.185 1.165 118.233 Měď 9.866 3.428 913 1.200 15.407 Olovo 9.427 1.932 40 20 11.419 Železo 7.773 2.679 424 73 10.949 Různé doly, kde
nerost není uveden24.162 6.591 472 491 31.716 Celkem 139.238 48.454 3.102 3.031 193.825 Protože v uhelných dolech a v dolech na železnou rudu pracují většinou tíž lidé, můžeme část dělníků, uvedených v rubrice „uhlí“, a velmi značnou část dělníků z poslední rubriky připočítat k dolům na železnou rudu.
b — doslova: černé chrchle. (Pozn. red.)
c — vozit uhlí do Newcastlu. (Pozn. red.)
d (1892) Nic nového pod sluncem, alespoň ne v Německu. Naši „králové Stummové“ jsou také jen kopie dávno zašlých, ve své vlasti dnes už nemožných anglických pravzorů. (Engelsova ponámka k německému vydání roku 1892.)
117 „The Mining Journal“ [„Báňský časopis“] — hospodářský a technický týdeník, založený v Londýně roku 1835.
118 Zákon, který zakazoval používat k práci pod zemí žen vůbec a chlapců do 10 let, byl přijat parlamentem 10. srpna 1842.
119 Quenn's Bench Court [„královnin soudní dvůr“], jeden z nejstarších soudů v Anglii; v XIX. století (do roku 1873) to byl samostatný nejvyšší soud, rozhodoval trestní i civilní spory a měl právo přezkoumávat rozsudky některých nižších soudů.
120 Writ of Habeas Corpus — tradiční název dokumentu v anglické soudní praxi, který předpisuje příslušné instanci na žádost zúčastněných stran předvést zatčeného před soud, a ten pak přezkoumá, zda důvod zatčení odpovídá zákonu. Potom soud zatčeného buď pustí na svobodu, nebo jej pošle znovu do vězení, anebo jej propustí na kauci nebo záruku. Procedura, upravená zákonem z roku 1679, se nevztahuje na případy velezrady a může být suspendována rozhodnutím parlamentu.