Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx

Jednání šestého porýnského zemského sněmu

(Třetí článek)^[a]

Debaty kolem zákona o krádeži dříví^[58]

Dosud jsme vylíčili dvě veliké státnické komedie zemského sněmu, jeho zmatky v otázkách svobody tisku a jeho nesvobodu v těchto zmatcích. Nyní jsme se snesli na zem. Než však přejdeme k vlastní pozemské otázce v celé její životní velikosti, k otázce drobení pozemkového majetku, předvedeme svým čtenářům několik žánrových obrázků, ve kterých se bude mnohotvárně odrážet duch a — řekli bychom spíše — fysický naturel zemského sněmu.

Zákon o krádeži dříví, stejně jako zákon o pytláctví, lesním a polním pychu, by si sice zasloužil rozboru nejen v souvislosti se zemským sněmem, nýbrž sám o sobě. Ale nemáme návrh zákona k disposici. Materiál, který máme, se omezuje na několik jen částečně naznačených doplňků zemského sněmu a jeho komise k zákonům, figurujícím jen jako čísla paragrafů. Samo jednání zemských stavů je tu zachyceno tak kuse, nesouvisle a apokryficky, že se to, co se dovídáme, podobá mystifikaci. Můžeme-Ii soudit na základě torsa, které máme před sebou, chtěl zemský sněm tímto pasivním tichem zřejmě projevit úctu k naší provincii.

Na první pohled je nápadná jedna skutečnost, charakteristická pro tyto debaty. Zemský sněm se zde staví jako doplňující zákonodárce po bok státního zákonodárce. Bude velice zajímavé, ukážeme-li si na jednom příkladu zákonodárné schopnosti zemského sněmu. S tohoto hlediska nám čtenář odpustí, že zneužijeme jeho trpělivosti a vytrvalosti, dvou ctností, kterých bylo ustavičně zapotřebí při zpracováváni tohoto sterilního předmětu. Zároveň s rozborem debat zemského sněmu kolem zákona o krádeži dříví rozebereme přímo i debaty zemského sněmu o vlastní kompetenci k vydávání zákonů.

Hned na začátku debaty vystupuje jeden poslanec z městského stavu proti nadpisu zákona, jímž se kategorie „krádeže“ rozšiřuje i na prostý lesní pych.

Poslanec ze stavu rytířského odpovídá:

„Právě proto, že se odcizování dříví nepokládá za krádež, dochází k němu tak často.“

Podle toho by zákonodárce musel analogicky vyvodit: protože pohlavek není pokládán za zabití, jsou pohlavky tak časté. Nadekretujme tedy, že pohlavek je zabití.

Jiný poslanec ze stavu rytířského shledává, že

„by bylo velmi na pováženou nevyslovit slovo ‚krádež‘, protože lidé, kteří by se dověděli o diskusi kolem tohoto slova, by snadno mohli být přivedeni k domněnce, že také zemský sněm nepokládá odcizování dříví za krádež“.

Zemský sněm má rozhodnout, zda bude lesní pych pokládat za krádež; kdyby však zemský sněm neprohlásil lesní pych za krádež, mohli by si lidé myslit, že zemský sněm skutečně lesní pych za krádež nepokládá. Bude tedy nejlépe, nechá-li tuto choulostivou spornou otázku na pokoji. Jde o eufemismus a eufemismům je třeba se vyhýbat. Vlastník lesa zavírá zákonodárci ústa, protože stěny mají uši.

Týž poslanec jde ještě dále. Pokládá celé toto zkoumání výrazu „krádež“ za „nevhodné zaměstnávání se plenárního shromáždění redakčními opravami“.

Po těchto objasňujících výkladech zemský sněm nadpis odhlasoval.

S tohoto právě vyloženého hlediska, které pokládá proměnu občana ve zloděje za pouhou redakční nedbalost a odmítá jakékoli námitky proti tomu jako gramatický purismus, rozumí se samo sebou, že také odcizování klestí nebo sbírání chrastí se zahrnuje pod pojem krádež a trestá se stejně jako odcizování zeleného dříví na stojato.

Poslanec z městského stavu, o němž jsme se zmínili, sice poznamenává:

„Protože trest může být stupňován až k uvěznění na dlouhou dobu, vedla by taková přísnost ty lidi, kteří jsou jinak ještě na dobré cestě, přímo na cestu zločinu. Tomu by napomáhalo ještě také to, že by tito lidé ve vězení přišli do, styku s notorickými zloději; má tudíž za to, že sbírání nebo odcizování suchého klestí má být trestáno pouhým policejním trestem.“

Proti tomu však jiný poslanec téhož stavu vznáší hlubokomyslnou námitku,

„že v lesích jeho kraje lidé často nejdříve mladé stromky jen naseknou, a když pak stromky od toho uschnou, sbírají je jako klestí“.

Nelze elegantněji a zároveň prostěji obětovat právo člověka ve prospěch práva mladých stromků. Na jedné straně — bude-li paragraf přijat, bude nutno od zeleného stromu mravnosti odtít spoustu lidí bez zločinných sklonů a vhodit je jako suché klestí do pekel zločinu, potupy a bídy. Na druhé straně však — kdyby byl paragraf zamítnut, byla by tu možnost, že by lidé ublížili několika mladým stromkům. A není ani třeba říkat, jak to dopadne! Dřevěné modly vítězí a lidské oběti padají!

Řád hrdelního práva^[59] zahrnuje pod krádež dříví pouze odcizení nakáceného dříví a kácení s úmyslem krádeže. Ba, náš zemský sněm tomu ani nebude věřit:

„Vezme-li však někdo za denního světla ovoce, aby je snědl, a nezpůsobí-li velikou škodu tím, že je odnesl, budiž podle osoby a provinění potrestán občanským“ (tedy nikoli hrdelním) „pořadem.“

Musíme se řádu hrdelního práva ze XVI. století zastat proti porýnskému zemskému sněmu z XIX. století, který mu vytýká přehnanou humánnost, a rádi to učiníme. Sbírání klestí a nejkomplikovanější krádež dříví! Jedno určení je oběma společné: přivlastnění si cizího dříví. Obojí je tedy krádež. Taková je tedy prozíravá logika, která právě vydala tyto zákony.

Proto nejdříve upozorníme na rozdíl mezi oběma činy, a bude-li nutno přiznat, že jsou podstatně rozdílné svou skutkovou podstatou, sotva bude možno tvrdit, že jsou s hlediska zákona totožné.

Aby si někdo mohl přivlastnit zelené dříví, musí je násilně oddělit od jeho organické souvislosti. Je to právě tak zjevný útok na strom jako zjevný útok na vlastníka stromu.

Je-li dále poražené dříví odcizeno třetí osobě, pak poražené dříví je produktem majitele. Poražené dříví je již zpracované dříví. Na místo přirozené souvislosti s vlastnictvím nastoupila umělá souvislost. Kdo tedy odcizuje poražené dříví, odcizuje vlastnictví.

Naproti tomu jde-li o klestí, neodděluje se tu nic od vlastnictví. Odděluje se od vlastnictví, co je od vlastnictví už odděleno. Zloděj dříví vynáší svémocný rozsudek nad vlastnictvím. Ten, kdo sbírá klestí, pouze vykonává rozsudek, který vynesla sama povaha vlastnictví, protože vy přece vlastníte jen strom, ale strom už nevlastní ony haluze.

Sbírání klestí a krádež dříví jsou tedy dvě podstatně rozdílné věci. Předmět je rozdílný a jednání vůči předmětu není o nic méně rozdílné, tedy i úmysl musí být rozdílný; což existuje jiné objektivní měřítko úmyslu než obsah jednání a forma jednání? A přes tento podstatný rozdíl říkáte obojímu krádež a obojí trestáte jako krádež. Ano, trestáte sbírání klestí přísněji než krádež dříví, protože sbírání klestí trestáte již tím, že je prohlašujete za krádež, což je trest, který zřejmě nevynášíte ani nad krádeží dříví samou. Byli byste musili krádež dříví nazvat vraždou dříví a trestat ji jako vraždu. Zákon není zproštěn všeobecné povinnosti mluvit pravdu. Je jí vázán dvojnásob, protožeje všeobecným a autentickým vykladačem právní povahy věcí. Právní povaha věcí se tudíž nemůže řídit podle zákona, nýbrž zákon se musí řídit podle právní povahy věcí. Nazývá-li však zákon krádeží dříví jednání, které je sotva lesním pychem, potom zákon lže a chudý člověk je obětován uzákoněné lži.

„Jsou dva druhy zkaženosti,“ říká Montesquieu, „první je v tom, jestliže lid vůbec nedbá zákonů, a druhý v tom, jestliže je zákony zkažen; je to nevyléčitelné zlo, protože je v léku samém.“^[60]

Tak jako se vám nepodaří donutit lidi, aby věřili, že je zločin tam, kde zločin není, tak se vám velmi snadno podaří proměnit sám zločin v právní čin. Setřeli jste hranice, ale mýlíte se, myslíte-li, že jste je setřeli jen ve svém vlastním zájmu. Lid vidí trest, ale nevidí zločin, a protože vidí trest tam, kde není zločin, již proto neuvidí zločin tam, kde je trest. Tím, že používáte kategorie krádeže tam, kde se jí nesmí používat, zkrášlili jste ji i tam, kde se této kategorie musí používat.

A neruší se tento brutální názor sám, když zachovává u různých jednání jen jediné společné určení a abstrahuje od rozdílnosti? Je-li každé porušení vlastnictví bez rozdílu, bez bližšího určení krádeží, není potom krádeží každé soukromé vlastnictví? Což svým soukromým vlastnictvím nevylučuji kohokoli třetího z tohoto vlastnictví? Což tím zároveň nenarušuji jeho vlastnické právo? Popíráte-li rozdíl mezi podstatně rozdílnými druhy téhož zločinu, popíráte zločin jako něco odlišného od práva, rušíte právo samo, protože každý zločin má s právem samým jednu společnou stránku. Takže fakt, že nerozlišující tvrdost ruší všechen výsledek trestu, protože zrušila trest jako výsledek práva, je potvrzován historií i rozumem.

Ale oč se vlastně přeme? Zemský sněm sice zavrhuje rozdíl mezi sbíráním klestí, lesním pychem a krádeží dříví. Odmítá, že by rozdíl v jednání byl určující pro toto jednání, pokud jde o zajem pachatele lesního pychu, uznává však tento rozdíl, jde-li o zájem vlastníka lesa.

Tak na př. komise dodatečně navrhuje,

„aby bylo pokládáno za přitěžující okolnost, bylo-li zelené dříví odsekáváno nebo odřezáváno pomocí řezných nástrojů a bylo-li místo sekery použito pily“.

Toto rozlišení zemský sněm schvaluje. Tíž prozíraví zákonodárci, kteří jsou tak svědomití, že ve vlastním zájmu rozlišují mezi sekerou a pilou, jsou tak nesvědomití, že v cizím zájmu nerozlišují mezi klestím a syrovým dřívím. Rozdíl má význam jako přitěžující okolnost, ale je bezvýznamný jako polehčující okolnost, třebaže přitěžující okolnost není možná, jakmile nejsou možné polehčující okolnosti.

Táž logika se za debaty ještě několikrát opakuje.

Při projednávání § 65 si poslanec z městského stavu přeje,

„aby také hodnoty odcizeného dříví bylo použito jako měřítka pro stanovení trestu“, „proti čemuž referent namítá, že je to nepraktické“.

Týž poslanec z městského stavu poznamenává k § 66:

„v celém zákonu vůbec postrádáme uvedení hodnoty, podle které by se trest zvyšoval nebo zmirňoval“.

Důležitost hodnoty při stanovení trestu za porušení vlastnictví je samozřejmá.

Předpokládá-li pojem zločinu trest, pak skutečnost zločinu vyžaduje míru trestu. Skutečný zločin má určitou hranici, je ohraničen. Trest bude muset být ohraničen již proto, aby byl skutečný, a bude muset být ohraničen podle právní zásady proto, aby byl spravedlivý. Úkol spočívá v tom, učinit trest skutečným důsledkem zločinu. Musí se tedy zločinci jevit jako nutný účinek jeho vlastního činu, tedy jako jeho vlastní čin. Hranice jeho trestu musí tedy být hranicí jeho činu. Určitý obsah porušení práva je hranicí určitého zločinu. Míra tohoto obsahuje tedy mírou zločinu. Mírou vlastnictví je jeho hodnota. Zatím co osobnost existuje v jakýchkoli hranicích vždy jako celek, existuje vlastnictví vždy jen v nějakých hranicích, které jsou nejen určitelné, nýbrž určeny, nejen měřitelné, nýbrž změřeny. Hodnota je občanské jsoucno vlastnictví, logický výraz, ve kterém vlastnictví teprve dosahuje sociální srozumitelnosti a sdělitelnosti. Je samozřejmé, že toto objektivní určení dané povahou předmětu samou musí být rovněž objektivním a podstatným určením trestu. I když se zákonodárství zde, kde jde o čísla, může řídit jen vnějšími znaky, nechce-li se zaplést do určování jdoucího do nekonečna, musí alespoň stanovit normy. Nejde o to, vyčerpat všechny rozdíly, nýbrž jde o to, aby se vůbec dělaly rozdíly. Zemskému sněmu však naprosto ani nenapadlo, aby věnoval svou vznešenou pozornost takovým malichernostem.

Ale domníváte se snad nyní, že z toho všeho můžete usoudit, že zemský sněm úplně vyloučil hodnotu při určování trestu? Jak nerozvážný, nepraktický úsudek! Vlastník lesa — později to rozebereme podrobněji — si přece od zloděje dá nejen nahradit prostou obecnou hodnotu; připisuje hodnotě dokonce individuální charakter a na této poetické individualitě zakládá požadavek zvláštní náhrady škody. Nyní chápeme, co referent rozumí slovem praktický. Praktický majitel lesa uvažuje takto: Toto ustanovení zákona je dobré, pokud mi přináší užitek, protože můj užitek je dobro. Toto ustanovení zákona je zbytečné, je škodlivé, je nepraktické, pokud se má z čistě theoretického právnického vrtochu aplikovat i na obžalovaného. Protože obžalovaný je pro mne škodlivý, je samozřejmé, že mi škodí všechno, co stojí v cestě tomu, aby obžalovaný byl co nejvíce poškozen. To je praktická moudrost.

My nepraktičtí lidé žádáme však pro chudou, politicky a společensky nemajetnou masu to, co učené a učenlivé přisluhovačství tak zvaných historiků vynalezlo jako pravý kámen mudrců, aby proměnilo každý nekalý nárok v ryzí zlato práva. Žádáme pro chudinu zvykové právo, a to zvykové právo, které není místním právem, nýbrž zvykové právo, které je zvykovým právem chudiny ve všech zemích. Jdeme ještě dále a tvrdíme, že zvykové právo může být svou povahou jedině právem této nejnižší nemajetné a elementární masy.

Tak zvanými zvyklostmi privilegovaných se rozumějí zvyklosti odporující právu. Jejich zrození spadá do období, kdy dějiny lidstva tvoří část dějin přírody a kdy se všichni bohové, jak praví egyptská pověst, skrývají ve zvířecích podobách. Lidstvo je jakoby rozděleno na určitá zvířecí plemena, a souvislost mezi nimi netvoří rovnost, nýbrž nerovnost, a to nerovnost fiovaná zákony. Stav nesvobody ve světě vyžaduje práva nesvobody, neboť zatím co lidské právo je jsoucnem svobody, je toto zvířecí právo jsoucnem nesvobody. Feudalismus v nejširším smysluj je duchovní zvířecí říše, svět rozděleného lidstva v protikladu ke světu vzájemně se rozlišujícího lidstva, jehož nerovnost není nic jiného než různé odstíny rovnosti. V zemích naivního feudalismu, v zemích kastovnictví, kde je lidstvo v pravém smyslu rozškatulkováno^[b] a kde ušlechtilé, svobodně vzájemně se prolínající údy velikého světce, svatého Člověka, jsou rozřezány, zpřetínány, násilně roztrhány, nalézáme proto také kult zvířete, zvířecí náboženství v původní podobě, protože pro člověka je vždyjeho nejvyšší podstatou to, co je jeho pravou podstatou.Jediná rovnost, která se vyskytuje ve skutečném životě zvířat, je rovnost zvířete s jinými zvířaty jeho určitého druhu, rovnost určitého druhu se sebou samým, nikoli však rovnost rodu. Zvířecí rod sám se projevuje jen v nepřátelském chování různých zvířecích druhů, které uplatňují vzájemně proti sobě své rozdílné vlastnosti. V žaludku dravce vytvořila příroda místo splynutí, výheň nejtěsnějšího prolnutí, orgán souvislosti různých druhů zvířat. Právě tak ve feudalismu jedna rasa tyje z druhé až dolů k rase, která jako polyp přirostlý k hroudě nemá nic jiného než nesčetné paže, aby pro vyšší rasy trhala plody země, zatím co sama se živí prachem; neboť jestliže v přírodní říši zvířat včelí dělnice usmrcují trubce, v duchovní zvířecí říši usmrcují trubci dělnice, a to právě prací. Dovolávají-li se privilegovaní proti zákonnému právu svých zvykových práv, žádají místo lidského obsahu práva zvířecí podobu práva, která se nyní zvrhla v pouhou zvířecí masku.

Zvyková práva urozených se svým obsahem zpěčují formě obecného zákona. Nelze je zformovat v zákony, protože jsou to formace bezzákonnosti. Právě tím, že tato zvyková práva odporují svým obsahem formě zákona — obecnosti a nutnosti —‚ právě tím dokazuji, že je to zvykové bezpráví, a nelze je proto uplatňovat v protikladu k zákonu, nýbrž je nutno je jako protiklad zákona zrušit, ba dokonce příležitostně je trestat, protože nikdo nepřestane jednat proti právu, protože tento způsob jednání je jeho zvykem, jako nelze omlouvat loupežníkova syna, který sám loupí, tím, že je to rodinná idiosynkrasie. Jedná-li člověk proti právu úmyslně, nechť je trestán jeho úmysl, jedná-li ze zvyku, nechť je trestán jeho zvyk jako zlozvyk. Rozumné zvykové právo v době obecných zákonů není nic jiného než zvyk zákonného práva, protože právo nepřestalo být zvyklostí tím, že se konstituovalo jako zákon, přestalo však být jen zvyklostí. Pro toho, kdo se řídí právem, se stává právo jeho vlastní zvyklostí, proti tomu, kdo jedná proti právu, se právo prosazuje, i když není jeho zvyklostí. Právo již nezávisí na náhodě, zda je zvyklost rozumná, nýbrž zvyklost se stává rozumnou, protože právo se stalo zákonem, protože zvyklost se stala státní zvyklostí.

Zvykové právo jako zvláštní doména vedle zákonného práva je tedy rozumné jen tam, kde právo existuje vedle zákona a mimo něj, kde zvyklost je anticipace zákonného práva. O zvykových právech privilegovaných stavů nelze proto vůbec mluvit. Nalezly v zákonu nejen uznání svého rozumného práva, nýbrž často dokonce uznání svých nerozumných požadavků. Nemají právo anticipovat zákon, protože zákon anticipoval všechny možné důsledky jejich práva. Proto také žádají taková práva jen jako domény pro menus plaisirs^[c], aby týž obsah, který je v zákonu postihován ve svých rozumných mezích, měl ve zvyklosti volné pole pro vrtochy a nároky, které tyto rozumné meze překračují.

Jsou-li však tato zvyková práva urozených zvyklostmi odporujícími pojmu rozumného práva, odporují zvyková práva chudiny zvyklostem positivního práva. Jejich obsah se nezpěčuje zákonné formě, zpěčuje se spíše tomu, že nemá žádnou formu. Forma zákona se nestaví proti tomuto obsahu, nýbrž tento obsah ji ještě nedosáhl. Stačí se jen trochu zamyslit a uvidíme, jak jednostranně zacházela a musela zacházet osvícená zákonodárství se zvykovými právy chudiny, za jejichž nejvydatnější pramen lze pokládat rozličná germánská práva.^[61]

Nejliberálnější zákonodárství se pokud jde o soukromé právo omezovala na to, že zformulovala a povýšila na všeobecně platná ta práva, která už předtím existovala. Tam, kde předtím žádná práva neexistovala, ani ona nová nevytvářela. Místní zvyklosti tato zákonodárství odstranila, ale přitom zapomněla na to, že jevilo-li se neprávo stavů jako svévolné osobování, jevilo se právo těch, kteří nepříslušeli k žádnému stavu, jako náhodné ústupky. Postup těchto zákonodárství byl správný vůči těm, kdo měli kromě práva ještě i zvyklosti, ale byl nesprávný vůči těm, kdo měli zvyklosti bez práva. Tak jako tato zákonodárství proměnila svévolné nároky, pokud v nich bylo možno nalézt rozumný právní obsah, v zákonné nároky, byla by musila zároveň změnit náhodné ústupky v nutné. Lze to objasnit na jednom příkladu, na klášterech. Kláštery byly zrušeny, jejich majetek byl sekularisován, a dobře se jim stalo. Přitom však chudí nedostali za náhodnou podporu, kterou jim poskytovaly kláštery, v náhradu žádný jiný positivní zdroj příjmu. Vlastnictví klášterů bylo proměněno v soukromé vlastnictví a kláštery byly třeba i odškodněny; ale chudáci, kteří z klášterů žili, nedostali náhradu. Naopak, byla tu vytyčena nová hranice, která je odřízla od starého práva. A tak tomu bylo po každé, když se výsady měnily v práva. Positivní stránka těchto nešvarů, která byla sama také nešvarem v tom směru, že z práva jedné strany učinila náhodu, nebyla odstraněna tak, že se z náhodného udělalo nutné, nýbrž že se od tohoto náhodného abstrahovalo.

Tato zákonodárství musela být jednostranná, protože všechna zvyková práva chudých byla založena na tom, že určité vlastnictví mělo kolísavý charakter, nebylo to vysloveně ani soukromé, ani společné vlastnictví, byla to směs soukromého a veřejného práva, jak ji nalézáme ve všech středověkých institucích. Orgán, kterým tato zákonodárství pojímala takové dvojznačné formy, byl rozmysl^[d], a rozmysl je nejen jednostranný, nýbrž jeho úlohou v podstatě je činit svět jednostranným, což je veliká a obdivuhodná práce, protože jen jednostrannost formuje a vytrhává zvláštní z neorganického slizu celku. Charakter věcí je produkt rozmyslu. Každá věc se musí isolovat a být isolována, aby něčím byla. Tím, že rozmysl uzavírá každý obsah světa v pevnou určenost a jaksi petrifikuje tekutou podstatu, ukazuje mnohotvárnost světa, protože svět by nebyl mnohostranný bez tohoto množství jednostranností.

Rozmysl tedy zrušil dvojaké, kolísavé formy vlastnictví tím, že použil existujících kategorií abstraktního soukromého práva, jejichž schemata nalezl v římském právu. Tím více měl tento zákonodárný rozmysl za to, že má právo zrušit závazky tohoto kolísavého vlastnictví vůči chudší třídě, protože zrušil i jeho státní privilegia; přitom však zapomněl, že i s čistě soukromoprávního hlediska tu běží o dvojí soukromé právo, o soukromé právo vlastníka a o soukromé právo nevlastníka, nehledě na to, že žádné zákonodárství neodstranilo státoprávní privilegia vlastnictví, nýbrž jen zbavilo tato privilegia dobrodružného charakteru a dalo jim občanský charakter. Byla-li však každá středověká forma práva, tedy i vlastnictví, po všech stránkách obojetná, dualistická, rozpo1cená a rozmysl proti tomuto rozporu určení právem uplatňoval svou zásadu jednoty, nicméně přehlédl, že existují předměty vlastnictví, které již svou povahou nikdy nemohou nabýt charakteru předem určeného soukromého vlastnictví, předměty, které svou elementární podstatou a svým náhodným jsoucnem spadají pod okupační právo, tedy pod okupační právo třídy, která je právě okupačním právem vyloučena ze všeho ostatního vlastnictví a která má v občanské společnosti totéž postavení jako tyto předměty v přírodě.

Uvidíme, že zvyklosti, které jsou zvyklostmi celé chudé třídy, dovedou s bezpečným instinktem postihnout vlastnictví s jeho neujasněné stránky; a uvidíme nejen to, že tato třída má snahu uspokojovat přirozené potřeby, nýbrž právě tak potřebu ukojit svůj právní pud. Za příklad nám poslouží klestí. Klestí nesouvisí organicky s živým stromem, právě tak jako svlečená hadí kůže nesouvisí s hadem. Sama příroda jako by nám v protikladu mezi suchými, od organického života odtrženými, ulámanými větvemi a haluzemi a mezi vkořeněnými, míznatými stromy a kmeny, organicky asimilujícími vzduch, světlo, vodu a prsť ve vlastní podobu a individuální život, ukazovala protiklad mezi chudobou a bohatstvím. Je to fysické znázornění chudoby a bohatství. A lidská chudoba cítí tuto spřízněnost a z tohoto pocitu spřízněnosti odvozuje své vlastnické právo; a jestliže uznává, že fysicky organické bohatství je předem zamýšleným údělem vlastníka, pak reklamuje fysickou chudobu pro sebe jako svou potřebu a to, co jí patří. V této hře elementárních sil cítí chudoba spřízněnou sílu, která je humánnější než lidská síla. Na místo náhodné libovůle privilegovaných nastoupila náhodnost elementárních sil, která soukromému vlastnictví urvává to, co už samo nevydává. Almužna, hozená na ulici, náleží boháči právě tak málo jako tyto a1mužny přírody. Avšak chudoba nalézá své právo i ve své činnosti. Sbíráním se elementární třída lidské společnosti staví proti produktům elementární přírodní síly jako činitel pořádající. Podobně je tomu s produkty, které tím, že rostou divoce, tvoří zcela náhodné akcidens držby a již pro svou bezvýznamnost nejsou předmětem činnosti vlastního vlastníka; totéž platí o paběrkování, sbírání klásků a o podobných zvykových právech.

V těchto zvyklostech chudé třídy žije tedy instinktivní smysl pro právo; jejich kořeny jsou positivní a zákonné a forma zvykového práva je zde tím přirozenější, protože sama existence chudé třídy je dosud pouhou zvyklostí občanské společnosti, zvyklostí, která v okruhu vědomého členění státu ještě nenašla přiměřené místo.

Debaty, kterými se zabýváme, skýtají nám zároveň příklad, jak se s těmito zvykovými právy zachází, příklad, který beze zbytku odráží metodu a ducha celého projednáváni.

Jeden z poslanců městského stavu namítá proti ustanovení, které pokládá za krádež také sbírání borůvek a brusinek. Hájí hlavně děti chudých lidí, které sbírají tyto plody, aby tím něco málo přivydělaly rodičům, a to vlastníci od nepaměti dovolovali, čímž vzniklo pro děti zvykové právo. Toto faktum vyvrací jiný poslanec poznámkou: „u nich v kraji jsou prý tyto plodiny již předmětem obchodu a celé sudy se jich posílají do Holandska“.

Na jednom místě už to skutečně dotáhli tak daleko, že ze zvykového práva chudých udělali monopol bohatých. To má být nezvratný důkaz, že lze monopolisovat společné vlastnictví; a z toho samozřejmě vyplývá, že se musí monopolisovat. Povaha předmětu vyžaduje monopol, protože zájem soukromého vlastnictví si tento monopol vymyslel. Moderní nápad několika penězožravých kšeftařů nevzbuzuje námitky, jestliže z něho může shrábnout drobty prateutonský zájem majitelů půdy.

Moudrý zákonodárce zabrání zločinu, aby ho nemusil trestat, ale nezabrání mu tím, že omezí sféru práva, nýbrž tím, že každému právnímu pudu odejme jeho negativní podstatu, a to tak, že právu poskytne positivní sféru jednání. Neomezí se na to, že pro příslušníky jedné třídy odstraní nemožnost pozvednout se na úroveň vyšší právní sféry, ale pozvedne právě tuto třídu k reálné možnosti mít určitá práva, avšak není-li stát k tomu dost humánní, dost bohatý a dost velkomyslný, je při nejmenším jeho bezpodmínečnou povinností neměnit ve zločin to, co je přestupek, a to jen zaviněný okolnostmi. Musí s největší mírností korigovat jako sociální nepořádek to, co smí jen nejvyšším neprávem trestat jako protisociální zločin. Jinak potírá sociální pud v domnění, že potírá jeho nesociální formu. Zkrátka, potlačují-li se lidová zvyková práva, může se jejich zachovávání pokládat jen za pouhý policejní přestupek, nikdy však je nelze trestat jako zločin. Policejní trest je prostředek proti činu, kterému okolnosti dávají charakter vnějšího nepořádku, který však není porušením věčného právního pořádku. Trest nesmí budit větší odpor než přestupek, hanba zločinu se nesmí proměnit v hanbu pro zákon; stává-li se neštěstí zločinem nebo zločin neštěstím, podkopává se tím základ státu. Zemský sněm, na hony vzdálený tomuto stanovisku, nedbá ani těch nejzákladnějších pravidel zákonodárství.

Malicherná, dřevěná, bezduchá a sobecká dušička zájmu vidí jen jediný bod, bod, kde se jí ubližuje, jako surovec, který pokládá náhodného chodce za nejhoršího, nejodpornějšího tvora pod sluncem proto, že mu tento tvor šlápl na kuří oko. Mění svá kuří oka v oči, kterými se dívá a posuzuje; z bodu, ve kterém se ho mimojdoucí dotkl, dělá jediný bod, v němž se podstata tohoto člověka dotýká světa. Ale člověk mi přece může stoupnout na kuří oko a nepřestane proto být čestným, ba výborným člověkem. A tak, jako se nesmíte dívat na lidi svými kuřími oky, tak je nesmíte posuzovat očima svého soukromého zájmu. Soukromý zájem činí z jedné sféry, ve které se s ním člověk nepřátelsky sráží, životní sféru tohoto člověka. Mění zákon v krysaře, který chce vyhladit havěť — vždyť krysař není přírodozpytec, a proto vidí v krysách jen havěť; stát však musí v pachateli lesního pychu vidět víc než člověka, který odcizuje dříví, víc než nepřítele dříví. Což není každý občan spjat se státem tisíci životními nervy, a smí stát přetnout všechny tyto nervy proto, že tento občan sám svévolně přeťal jeden nerv? Stát tedy bude i v pachateli lesního pychu vidět člověka, živoucí článek, ve kterém kolotá krev jeho srdce, vojáka, který má bránit svou rodnou zemi, svědka, jehož hlas má platit před soudem, příslušníka obce, který má zastávat veřejné funkce, otce rodiny, jehož existence je posvátná, především však občana státu. A stát nevyloučí lehkomyslně jednoho ze svých členů ze všech těchto určení, protože kdykoli činí z občana zločince, provádí sám na sobě amputaci. Především však bude mravný zákonodárce za nejzávažnější, nejbolestnější a nejnebezpečnější pokládat svou práci tehdy, půjde-li o to zahrnout dosud nezávadné jednání do sféry zločinného jednání.

Zájem však je praktický a na světě není nic praktičtějšího než zničit svého nepřítele! „Kdo rád nezničí to, co nenávidí!“ praví již Shylock.^[62] Opravdový zákonodárce se nesmí bát ničeho kromě nepráva, avšak soukromý zájem vydávající zákony zná jen strach z důsledků práva, strach ze zlosynů, proti kterým zákony vydává. Pro zákony diktované zbabělostí je charakteristická ukrutnost, protože zbabělost dovede být energická jen tak, že je krutá. Soukromý zájem je však vždycky zbabělý, protože jeho srdcem, jeho duší je vnější předmět, který může být kdykoli uchvácen a poškozen, a kdo by se netřásl, když mu hrozí nebezpečí, že ztratí srdce a duši? Jak může být zištný zákonodárce lidský, je-li jeho nejvyšší podstatou cosi nelidského, cizí materiální podstata? „Quand il a peur, il est terrible“^[e], říká časopis „National“^[63] o Guizotovi. Toto motto lze předeslat každému zákonodárství zištnosti, tedy zbabělosti.

Když Samojedi zabíjejí nějaké zvíře, než je stáhnou, ujišťují je se vší vážností, že všechno toto zlo mu způsobili Rusové, protože je to ruský nůž, který je rozřezává — a že se tedy má mstít Rusům. Zákon lze proměnit v ruský nůž, i když člověk zrovna nemíní stát se Samojedem. Podívejme se, jak se to dělá!

K § 4 komise navrhla:

„Při vzdálenosti větší než dvě míle určí udávající ustanovený strážce hodnotu podle platné místní ceny.“

Proti tomu protestoval poslanec z městského stavu:

„Návrh, podle kterého má stanovit cenu odcizeného dříví udávající hajný, je velmi na pováženou. Je samozřejmé, že tomuto úředníku je nutno důvěřovat. Ale jen pokud jde o fakt, nikoli pokud jde o hodnotu. Hodnota nechť je určena podle sazby navržené místními úřady a potvrzené zemským radou. Byl sice podán návrh, aby nebyl schválen § 14, podle kterého má pokutu dostat vlastník lesa“ atd. „Kdyby byl § 14 ponechán, bylo by navržené ustanovení dvojnásob nebezpečné, protože lesník, který je ve službách vlastníka lesa a je jím placen, odhadl by hodnotu odcizeného dříví co nejvýše, což vyplývá z povahy vztahů.“

Zemský sněm návrh komise schválil.

Vidíme, že se zde zavádí patrimoniální soudnictví.^[64] Patrimoniální strážce zároveň zčásti vynáší rozsudek. Určení hodnoty tvoří část rozsudku. V udání je rozsudek tedy již částečně anticipován. Udávající ustanovený strážce zasedá v soudcovském sboru, je znalcem, na jehož výrok je soud vázán, vykonává funkci, ze které vylučuje ostatní soudce. Je pošetilé protestovat proti inkvisičnímu řízení, existují-li dokonce patrimoniální četníci a udavači, kteří zároveň soudí.

Jak málo — nehledě na toto zásadní porušení našich institucí — je udávající ustanovený strážce objektivně způsobilý být zároveň odhadcem odcizeného dříví, to se ukáže, prozkoumáme-li jeho kvality.

Ustanovený strážce je zosobněný anděl strážný dříví. Ochrana, i osobní, tělesná ochrana vyžaduje, aby strážce lesa svého chráněnce účinně, energicky miloval, aby k němu měl vztah, v němž takřka s dřívím srůstá. To mu musí být vším, musí mít pro něj absolutní hodnotu. Naproti tomu odhadce se chová k odcizenému dříví se skeptickou nedůvěrou, měří je ostrým prosaickým zrakem a obvyklou mírou a řekne vám na haléř, co stojí. Ochránce a odhadce jsou věci tak různé jako mineralog a obchodník s nerosty. Ustanovený strážce nemůže odhadnout hodnotu odcizeného dříví, protože v každém protokolu, ve kterém odhaduje hodnotu ukradeného, odhaduje svou vlastní hodnotu, protože odhaduje hodnotu své vlastní činnosti; a domníváte se snad, že nebude chránit hodnotu svého předmětu stejně dobře jako jeho substanci?

Tyto funkce, svěřené člověku, jehož úřední povinností je brutalita, si odporují nejen pokud jde o předmět ochrany, odporují si stejně pokud jde o příslušné osoby.

Jako ustanovený strážce dříví má hajný hájit zájem soukromého vlastníka, ale jako odhadce má právě tak chránit zájem pachatele lesního pychu proti přehnaným požadavkům soukromého vlastníka. Zatím co má třeba i pěstí zakročovat v zájmu lesa, má hned nato zasahovat hlavou v zájmu nepřítele lesa. Jako ztělesněný zájem vlastníka lesa má být zárukou proti zájmu vlastníka lesa.

Dále je ustanovený strážce udavač. Protokol je udání. Hodnota předmětu se tedy stává předmětem udání; ustanovený strážce ztrácí soudcovskou důstojnost a funkce soudce je hluboce potupena tím, že se v tomto okamžiku již neliší od funkce udavače.

A konečně je tento udávající ustanovený strážce, který se na experta nehodí ani jako udavač, ani jako hlídač, placeným zaměstnancem majitele lesa. Stejným právem by bylo možno přenechat odhad pod přísahou samotnému majiteli lesa, protože ve svém najatém hlídači fakticky jen přijal podobu třetí osoby.

Ale místo aby zemský sněm třeba jen zapochyboval o tomto postaveni udávajícího ustanoveného strážce, budí v něm naopak pochybnosti jediné ustanovení, které je v říši lesní velebnosti ještě posledním zdáním státnosti, a to ustanovení o doživotním zaměstnání udávajícího ustanoveného strážce. Proti tomuto ustanovení se zdvíhá nejprudší odpor, a tuto bouři zřejmě sotva utiší referentovo prohlášeni,

„že již dřívější zemské sněmy žádaly, aby se zrušilo doživotní zaměstnávání ustanovených strážců, že však vláda vždy byla proti tomu a pokládala doživotní zaměstnání za ochranu poddaných“.

Zemský sněm tedy již dříve smlouval s vládou o zrušení ochrany jejích poddaných a smlouvá dál. Prozkoumejme právě tak velkomyslné jako nezvratné důvody, které sněm uvádí proti doživotnímu zaměstnání.

Poslanec zastupující venkovské obce

„spatřuje v tom, že doživotní jmenování hajného má být podmínkou jeho věrohodnosti, veliké ohrožení malých vlastníků lesa“ a jiný zdůrazňuje, že ,,ochrana musí být stejně účinná jak pro malé, tak pro velké vlastníky lesa“.

Příslušník knížecího stavu poznamenává,

„že doživotní zaměstnání u soukromých osob nelze doporučit a ve Francii to není podmínkou věrohodnosti protokolů hlídačů, že něco se však musí stát, aby byla učiněna přítrž rozmáhání lesního pychu“.

Poslanec z městského stavu říká:

„Všechna udáni řádně zaměstnaných lesních zřízenců, kteří složili přísahu, musí být pokládána za věrohodná. Přijmout zaměstnance na doživotí je pro mnohé obce a zvláště pro majitele malých výměr takřka nemožné. Ustanovení, podle kterého mají požívat důvěry jen ti lesní zřízenci, kteří byli přijati na doživotí, by těmto majitelům lesů znemožňovalo ochránit své lesy. Ve velké části provincie obce a soukromí majitelé svěřili a musili svěřovat ochranu svých polesí polním hlídačům, protože jejich lesní majetek není tak veliký, aby mohli zaměstnávat vlastní hajné. A bylo by věru podivné, kdyby tito polní hlídači, kteří složili přísahu, že budou hlídat také les, neměli mít plnou důvěru, když konstatují odcizení dříví, zatím co požívají důvěry, činí-li udání o zjištěném lesním pychu.“

Tak mluvilo město, venkov a knížetství. Místo aby diferenci mezi právy pachatele lesního pychu a mezi nároky vlastníka lesa urovnali, zjišťují naopak, že tato diference není dost veliká. Není tu snaha o ochranu zájmů vlastníka lesa i pachatele lesního pychu, je tu snaha o stejnou ochranu zájmů velkého i malého vlastníka lesa. Zde má být zákonem rovnost až do nejnepatrnějších podrobností, zatím co tam se stává axiomatem nerovnost. Proč žádá malý vlastník lesa stejnou ochranu jako veliký? Protože oba jsou vlastníky lesa. Ale nejsou snad jak vlastník lesa, tak pachatel lesního pychu oba státními občany? Má-li mít stejné právo na ochranu od státu malý i velký vlastník lesa, nemá je mít tím spíše malý i velký státní občan?

Odvolává-li se příslušník knížecího stavu na Francii — hmotný zájem nezná politické antipatie — zapomíná jen dodat, že ve Francii hlídač udává fakt, a ne hodnotu. Zrovna tak zapomíná ctihodný mluvčí měst, že polní hlídač je tu nepřípustný, protože nejde jen o konstatováni, že bylo odcizeno dříví, nýbrž rovněž o odhad hodnoty dříví.

V čem je jádro všech úvah, které jsme právě slyšeli? Že malý vlastník lesa nemá prostředky na to, aby si najal doživotně zřízence k hlídání lesa. Co vyplývá z této úvahy? Že k tomu malý vlastník lesa není oprávněn. Co z toho vyvozuje malý vlastník lesa? Že je oprávněn zaměstnat na výpověď hlídače, který by zároveň odhadoval hodnotu. To, že nemá prostředky, je podle jeho názoru titulem na privilegium.

Malý vlastník lesa také nemá prostředky na vydržování nezávislého soudcovského sboru. Nechť se tedy stát a obžalovaný nezávislého soudcovského sboru zřeknou a nechť nechají soudit podomka malého vlastníka lesa, a nemá-li podomka, nechť soudí jeho služka, nemá-li služku, nechť soudí malý vlastník sám. Což nemá obžalovaný totéž právo na výkonnou moc příslušející státnímu orgánu, jaké má na soudní moc? Proč tedy nezařídit také soud podle prostředků malého vlastníka lesa?

Může se poměr mezi státem a obžalovaným nějak změnit tím, že soukromá osoba, vlastník lesa, nemá dostatečné prostředky? Stát má právo vůči obžalovanému proto, že vůči tomuto individuu vystupuje jako stát. Z toho pro něj bezprostředně vyplývá povinnost chovat se vůči zločinci jako stát a po způsobu státu. Stát má nejen prostředky k tomu, aby jednal způsobem, který je přiměřený jeho rozumu, jeho obecnosti a důstojnosti, stejně jako právu, životním podmínkám a vlastnictví obžalovaného občana; je jeho bezpodmínečnou povinností mít tyto prostředky a používat jich. Od vlastníka lesa, jehož les není stát a jehož duše není duše státu, nemůže nikdo nic takového žádat. — A co se z toho vyvozuje? Protože prý soukromé vlastnictví nemá prostředky povznést se na výši státního hlediska, je stát povinen snížit se k prostředkům soukromého vlastnictví, odporujícím rozumu a právu.

Tento nárok soukromého zájmu, jehož ubohou duši nikdy neozářila a nikdy nepronikla státní myšlenka, je pro stát vážným a důkladným poučením. Sníží-li se stát třeba jen v jednom směru tak dalece, že místo aby jednal po svém, jedná po způsobu soukromého vlastnictví, pak z toho bezprostředně vyplývá, že musí volbu svých prostředků přizpůsobit hranicím soukromého vlastnictví. Soukromý zájem je dost chýtrý, aby dokázal vyvodit další závěr a udělat ze sebe ve své nejomezenější a nejubožejší podobě hranici a pravidlo pro jednání státu, z čehož, nehledě na naprosté ponížení státu, zas naopak vyplývá, že proti obžalovanému se použije prostředků, které nejvíc odporují rozumu i právu, protože největší ohled na zájem omezeného soukromého vlastnictví se nutně převrací v nezměrnou bezohlednost vůči zájmu obžalovaného. Vychází-li zde však jasně najevo, že soukromý zájem chce a musí degradovat stát na prostředek soukromého zájmu, jak by z toho nevyplývalo, že zastoupení soukromých zájmů, stavů, chce a musí degradovat stát na ideu soukromého zájmu? Každý moderní stát, i když pramálo odpovídá svému pojmu, bude při prvním praktickém pokusu takové zákonodárné moci nucen zvolat: Tvé cesty nejsou mé cesty a tvé myšlenky nejsou mé myšlenky!

Jak je naprosto neudržitelné, aby udávající ustanovený strážce byl zaměstnáván na výpověď, to lze nejjasněji dokázat argumentem, který se uvádí proti doživotnímu zaměstnávání, argumentem, o kterém nemůžeme říci, že by byl pouhým podřeknutím, protože byl nahlas čten. Příslušník městského stavu totiž přečetl tuto poznámku:

„Strážci lesa přijatí obcí do služby na celý život nejsou a také nemohou být tak přísně kontrolováni jako královští úředníci. Každá pobídka k věrnému plnění povinností je přijetím do služby na celý život ochromena. Plní-li strážce lesa své povinnosti jen z poloviny a dává-li si pozor, aby mu nebyl dokázán skutečný přestupek, najde vždycky tolik přímluvy, že návrh na jeho propuštění podle § 56 bude marný. Za takových okolností se zúčastnění ani neodváži podobný návrh podat.“

Vzpomeňme si, jak byla udávajícímu ustanovenému strážci dekretována neomezená důvěra, když šlo o to, aby mohl provádět odhad škody. Připomeňme, že § 4 znamenal odhlasování důvěry hlídači.

Teď se najednou dovídáme, že udávající ustanovený strážce potřebuje být kontrolován, a přísně kontrolován. Teď se najednou objevuje nejen jako člověk, nýbrž jako kůň, pro kterého ostruhy a krmení jsou jediné pobídky svědomí a jemuž doživotní zaměstnání nejen uvolňuje, nýbrž úplně ochromuje svaly povinnosti. Vidíme, že zištnost má dvojí loket, dvojí váhu, jimiž měří a váží lidi, dvojí světový názor, dvojí brýle — jedněmi vidí všechno černě a druhými všechno růžově. Jde-li o to, vydat ostatní lidi na pospas svým nástrojům a opentlit pochybné prostředky, tu si zištnost nasazuje růžové brýle, které jí ukazují její nástroje a prostředky ve fantastické svatozáři, tu sebe i jiné ukolébává nepraktickým a rozkošným sněním něžné a důvěřivé duše. Každá vrásečka na jejím obličeji je vtělená usměvavá dobrota. Tiskne svému protivníkovi ruku, až mu praskají kosti, ale tiskne mu ji, div ji nerozmačká, protože mu důvěřuje. Jde-li však o její vlastní prospěch, tu se náhle ocítáme za kulisami, kde iluse jeviště mizejí a kde je třeba obezřetně zkoumat upotřebitelnost nástrojů a prostředků. Přísný znalec lidí si opatrně a nedůvěřivě nasadí znalecké černé brýle, brýle praxe. Jako zkušený koňský handlíř podrobuje lidi dlouhé, důkladné prohlídce a vidí je tak malinkaté, tak ubohoučké a tak špinavé, jako je zištnost sama.

Nechceme se přít se světovým názorem zištnosti, ale chceme ji donutit, aby byla důsledná. Nechceme, aby si vyhrazovala znalost světa jen pro sebe a ostatním nechávala fantasie. Donuťme na okamžik sofistického ducha soukromého zájmu, aby byl důsledný.

Je-li udávající ustanovený strážce takový člověk, jak nám ho líčíte, to jest člověk, kterému doživotní zaměstnání nejen nedává pocit nezávislosti, jistoty a důstojnosti při plnění povinností, nýbrž naopak olupuje ho o všechny pobídky k plnění povinností, co potom můžeme očekávat od nestrannosti tohoto člověka vůči obžalovanému, jestliže se stane bezpodmínečným drábem vaší libovůle? Ženou-li tohoto člověka k plnění povinnosti jen ostruhy a jste-li vy nositeli těchto ostruh, co potom máme prorokovat obžalovanému, který žádné ostruhy nemá? Nejste-li vy schopni tohoto člověka dostatečně přísně kontrolovat, jak ho má potom kontrolovat stát nebo stíhaná strana? Neplatí snad naopak o zaměstnání na výpověď to, co tvrdíte o doživotním zaměstnání: „plní-li své povinnosti jen z poloviny, najde vždycky tolik přímluvy, že návrh na jeho propuštění podle § 56 bude marný“? Nebudete se snad všichni za něho přimlouvat, pokud bude plnit polovinu svých povinností — totiž hájit váš zájem?

Proměna naivní přehnané důvěry k strážci lesa v hádavou, podezíravou nedůvěru ukazuje, kde je ten zakopaný pes. Ne strážci lesa, ale sobě samým jste odhlasovali bezmeznou důvěru, ve kterou mají stát i pachatel lesního pychu věřit jako v dogma.

Zárukami obžalovaného proti vám nemá být úřední postavení, přísaha a svědomí strážce lesa, ne, ale váš smysl pro právo, vaše humánnost, vaše nezištnost, vaše umírněnost mají být pro obžalovaného zárukami proti strážci lesa. Vaše kontrola je jeho poslední a jedinou zárukou. V mlhavé představě o své osobní výtečnosti, v poetickém vytržení nad sebou samými nabízíte tomu, koho se to týká, své osobní kvality jako ochranné prostředky proti svým zákonům. Přiznávám se, že nesdílím tuto románovou představu o vlastnících lesů. Vůbec nemyslím, že osoby mají být zárukami proti zákonům, myslím si naopak, že zákony mají být zárukami proti osobám. A dovede si snad ta nejodvážnější fantasie představit, že lidé, kteří při své vznešené zákonodárné činnosti nejsou s to se ani na okamžik oprostit od úzkoprsé, prakticky podlé nálady zištnosti a povznést se na theoretickou výšku obecných a objektivnich hledisek, lidé, kteří se třesou při pouhém pomyšlení na možnou škodu a sahají hned po židli nebo po stole, hotovi hájit svůj zájem, cožpak se tito lidé tváří v tvář skutečnému nebezpečí stanou náhle filosofy? Ale žádný, ani ten nejvýbornější zákonodárce nesmí stavět svou osobu nad svůj zákon. Nikdo nemá právo nadekretovat si odhlasování důvěry, které by mělo důsledky pro třetí osoby.

Ale zda vůbec smíte žádat, aby se vám věnovala zvláštní důvěra, to nechť dokáží tyto skutečnosti:

„Proti § 87,“ prohlašuje poslanec městského stavu, „se prý musí postavit, protože ustanovení tohoto paragrafu by vedla k dalekosáhlým, bezvýsledným šetřením, čímž by se porušovala osobní svoboda a svoboda obchodních styků. Nelze přece předem každého pokládat za zločince a hned předpokládat zlý čin, dokud neexistuje důkaz, že byl takový čin skutečně spáchán.“

Jiný poslanec z městského stavu říká, že se tento paragraf musí škrtnout, protože trapné ustanovení tohoto paragrafu: „neboť každý musí dokázat, odkud má dříví“, podle něhož každý je podezírán z krádeže a z přechovávání kradeného, hrubě a urážlivě zasahuje do občanského života. Paragraf byl schválen.

Opravdu, očekáváte od lidi příliš velkou nedůslednost, mají-li hlásat zásadu nedůvěry ke své škodě a zásadu důvěry k vašemu prospěchu, má-li se jejich důvěra i nedůvěra dívat očima a cítit srdcem vašeho soukromého zájmu.

Proti doživotnímu zaměstnávání se uvádí ještě jeden důvod, o němž je těžko říci, zda je spíš odporný než směšný, či naopak.

„Také proto, aby svobodná vůle soukromých osob nebyla takovým způsobem tolik omezována, mělo by být připuštěno jen zaměstnání na výpověď.“

Je to věru stejně potěšitelná jako neočekávaná novinka, že člověk má svobodnou vůli, kterou nelze všelikým způsobem omezovat. Věštby, které jsme dosud slyšeli, se podobaly starověkým věštbám v Dodoně, v tom smyslu, že tam i tady se věštilo ze dřeva. Svobodná vůle dosud neměla stavovský charakter. A jak máme rozumět tomuto náhlému rebelantskému vystoupení ideologie, protože pokud jde o ideje, máme přece před sebou jen samé následovníky Napoleonovy?

Vůle vlastníka lesa žádá, aby směla svobodně a nerušeně naložit s pachatelem lesního pychu tak, jak jí to nejlépe vyhovuje a přijde nejlevněji. Tato vůle chce, aby jí stát vydal zlosyna na milost a nemilost. Žádá plein pouvoir^[f]. Nebojuje proti omezování svobodné vůle, bojuje proti způsobu tohoto omezování, proti způsobu, který omezuje tolik, že postihuje nejen pachatele lesního pychu, nýbrž i vlastníka dříví. Nechce snad tato svobodná vůle mnoho svobod? Není to snad velmi, naprosto svobodná vůle? A není to neslýchané, že se v XIX. století někdo odvažuje „takovým způsobem tolik“ omezovat svobodnou vůli těch soukromých osob, které vydávají veřejné zákony? Je to neslýchané.

Také zatvrzelý reformátor, svobodná vůle, se musí připojit k družině dobrých argumentů, v jejichž čele kráčí sofistika zájmu. Ale tato svobodná vůle se musí umět řádně chovat, musí to být obezřetná, loyální svobodná vůle, svobodná vůle, která se dovede zařídit tak, aby se její sféra shodovala se sférou zvůle oněch privilegovaných soukromých osob. Jen jednou se cituje svobodná vůle, a tu se zjevuje v podobě statného soukromníka, který hází poleny po duchu rozumné vůle. Vůbec, co má tento svobodný duch co dělat tam, kde je vůle přikována jako galejník k veslu těch nejmalichernějších a nejsobečtějších zájmů?

Vrchol celé této úvahy je shrnut v poznámce, která staví celý tento vztah na hlavu:

„I když jsou královští hajní a myslivci přijímáni do služby na doživotí, u obcí a soukromých osob je to velice na pováženou.“

Jako by na pováženou nebylo jen a jen to, že zde místo státních úředníků jednají soukromí zaměstnanci! Jako by doživotní zaměstnání nebylo namířeno právě proti soukromým osobám, s nimiž je to na pováženou! Rien n‘est plus terrible que la logique dans l‘absurdité,^[g] tj. nic není strašnějšího než logika zištnosti.

Tato logika, která proměňuje zřízence vlastníka lesa ve státní autoritu, proměňuje státní autoritu ve zřízence vlastníka lesa. Organisace státu, poslání jednotlivých správních úřadů, všechno musí ustoupit stranou, aby všechno kleslo na prostředek vlastníka lesa a aby jeho zájem byl určující duší celého mechanismu. Všechny orgány státu se mění v uši, oči, ruce a nohy, jimiž zájem vlastníka lesa slyší, slídí, váží, brání, chytá a běhá.

K § 62 navrhuje komise jako dovětek požadavek, aby nedobytnost byla potvrzována výběrčím daní, starostou a dvěma členy obecního zastupitelstva z bydliště pachatele lesního pychu. Podle názoru jednoho z poslanců za venkovské obce je tu použití výběrčího daní v rozporu s platným zákonodárstvím. Je samozřejmé, že tato námitka nebyla vzata v úvahu.

Při projednávání § 20 komise navrhla:

„V Porýnské provincii má oprávněnému vlastníkovi lesa příslušet právo odevzdat místnímu úřadu trestance k odpracování dlužné práce s tím, že pracovní dny, které odpracují na stavbě obecních cest, budou odečteny, resp. sleveny z těch, kterými je vlastník lesa povinován obci.“

Proti tomu byla vznesena námitka,

„že starostů nelze používat jako exekutorů vůči jednotlivým členům obce a že práce trestanců se nemůže počítat jako kompensace za služby, které je třeba konat placenými nádeníky nebo čeledíny“.

Referent poznamenává:

„Byť to i bylo břímě pro pány starosty, kdyby měli nutit k práci neochotné a vzpurné pachatele lesního pychu, patří přece k funkcím těchto úředníků vést neposlušné a zlovolné svěřence k plnění závazků, a není to snad krásný čin vrátit trestaného se scestí na cestu pravou? Kdo k tomu na venkově má po ruce víc prostředků než páni starostové?“

Šelma. Byl úzkostliv jaksi a tvářil se nadmíru truchle,
takže nejeden dobrácký muž s ním pocítil soustrast.
Zajíc Janek, ten obzvláště byl dojat.^[65]

Zemský sněm tento návrh přijal.

Náš dobrý pan starosta má na sebe vzít břímě a má vykonat krásný čin, aby pan vlastník lesa mohl plnit své povinnosti vůči obci, aniž by ho to něco stálo. Stejným právem by vlastník lesa mohl od starosty žádat, aby mu dělal vrchního kuchaře nebo vrchního sklepníka. Což by to nebyl krásný čin, kdyby starosta udržoval svým svěřencům v náležitém stavu kuchyně a sklepy? Ale odsouzený zločinec není svěřencem starosty, je svěřencem vězeňského dozorce. Což nepozbývá starosta prostředků a důstojnosti svého postavení, proměňuje-li ho někdo z hlavy obce v exekutora vymáhajícího pohledávky u jednotlivých příslušníků obce, dělá-li ze starosty správce káznice? Není to urážka ostatních svobodných příslušníků obce, snižuje-li se jejich poctivá práce ve prospěch celku na práci z trestu ve prospěch jednotlivců?

Ostatně je zbytečné odhalovat tuto sofistiku. Nechť nám pan referent laskavě sám řekne, co soudí světaznalí lidé o lidumilných frázích. Podle jeho referátu vlastník lesa takto peskuje vlastníka polí, hrajícího si na lidumila:

„Poseká-li zloděj statkáři klasy, řekne: ‚Nemám co jíst, a proto jsem si vzal pár klasů z velikého lánu, který vlastníte‘, stejně jako zloděj dříví řekne: ‚Nemám čím topit, a proto kradu dříví.‘ Statkáře chrání článek trestního zákoníku, který trestá posečení klasů dvěma až pěti lety vězeni; majitel lesa nepožívá tak silné ochrany.“

Tento poslední, závistivě pošilhávající výkřik vlastníka lesa obsahuje celé jeho vyznání víry. Proč si ty, vlastníče polí, počínáš tak velkomyslně, když jde o můj zájem? Protože o tvůj zájem je už postaráno. Tedy jen žádné iluse! Velkomyslnost buď nic nestojí, nebo něco vynáší. Tak vidíš, milý vlastníče polí, vlastníkovi lesa nic nenamluvíš! A ty, vlastníče lesa, nenamlouvej nic starostovi!

Již samo toto intermezzo by dokazovalo, jak málo smyslu mohou mít v naší debatě řeči o „krásných činech“, kdyby celá debata nedokazovala, že mravní a lidumilné důvody se tu uplatňují jen jako fráze. Ale zájem je skoupý i na fráze. Vymýšlí si je teprve tehdy, když je potřebuje nebo když z toho kyne nějaký prospěch. Tu mu najednou huba jede a krev se v něm rozproudí, tu dojde dokonce i na krásné činy, které jemu vynášejí a na které druhý doplácí, tu dojde na lichotivá slova, na úlisné komplimenty, a to všechno jen proto, aby se z lesního pychu vyrazila kulantnější mince pro vlastníka lesa, aby se pachatel lesního pychu stal výnosnou položkou, aby vlastník lesa mohl kapitál, kterým se pro něho stal pachatel lesního pychu, lépe využít. Nejde o to, zneužít starosty ve prospěch pachatele lesního pychu, jde o to, zneužít ho ve prospěch vlastníka lesa. Jaký podivuhodný osud, jaká překvapující skutečnost, že v těch vzácných okamžicích, kdy probleskne zmínka o problematickém dobru pro pachatele lesního pychu, se zajišťuje naprosto jistý zisk pro pana vlastníka lesa!

Ještě jeden příklad těchto lidumilných sentencí:

Referent: „Francouzský zákon nezná přeměnu trestu na svobodě v lesní práce, kdežto on, referent, pokládá tuto změnu za moudrou a prospěšnou, protože pobyt ve vězeni nevede vždycky k polepšeni, naopak, velmi často kazí.“

Dříve, když se z nevinných lidí dělali zločinci, když jeden z poslanců poznamenal o sběračích klestí, že ve vězení přijdou do styku s notorickými zloději, to byla vězení dobrá. Najednou se ale polepšovací ústavy z ničeho nic mění v pohoršovací ústavy, protože v této chvíli je v zájmu vlastníka lesa, aby vězení člověka kazila. Polepšením zločince se rozumí zlepšení procent — a šlechetným posláním zločinců je vynášet tato procenta vlastníkovi lesa.

Zájem nemá paměť, protože myslí jen na sebe. Na to jediné, na čem záleží, na sebe, zájem nezapomíná. Rozpory ho neznepokojují, protože se sám se sebou do rozporu nedostává. Neustále improvisuje, protože nemá systém, ale zato má vždycky nějakou vytáčku.

Zatím co humánní a právní důvody nedělají nic jiného, než

Ce qu‘au bal nous autres sots humains,
Nous apellons faire tapisserie,^[h]

jsou vytáčky nejaktivnějšími činiteli v uvažujícím mechanismu zájmu. Povšimněme si dvou z těchto vytáček, které se v této debatě neustále vracejí a tvoří hlavní kategorie, a to „dobré pohnutky“ a „škodlivé následky“. Hned vidíme referenta komise a hned opět jiného člena zemského sněmu, jak brání každé dvojznačné ustanovení před šípy námitek štítem osvědčených, moudrých a dobrých pohnutek. A vidíme, jak je každý důsledek právních hledisek odmítán poukazem na škodlivé nebo povážlivé následky. Zkoumejme chvíli tyto vytáčky se spoustou zadních dvířek, tyto vytáčky par excellence^[i], tyto vytáčky dobré pro všechno možné.

Zájem dovede očerňovat právo perspektivou škodlivých následků, účinků práva ve vnějším světě; dovede omývat neprávo dobrými pohnutkami čili tím, že se ponořuje do hlubin svého vnitřního myšlenkového světa. Právo má škodlivé následky ve vnějším světě mezi zlými lidmi, neprávo má dobré pohnutky v hrudi pořádného člověka, který je dekretuje; avšak obojí, dobré pohnutky i škodlivé následky, mají tu společnou zvláštnost, že neberou věc ve vztahu k sobě samé, že neberou právo jako samostatný předmět, nýbrž že buď utíkají od práva ven do světa, nebo se obracejí ke své vlastní hlavě, čili že manévrují za zády práva.

Co jsou to škodlivé následky? Celý náš výklad dokazuje, že tím nelze rozumět škodlivé následky pro stát, pro zákon, pro obviněného. Že škodlivými následky se také nerozumějí škodlivé následky pro bezpečnost občanů, to jasně dokážeme několika črty pera.

Sami poslanci zemského sněmu nám řekli, že ustanovení, „že každý musí dokázat, odkud má dříví“, hrubě a rušivě zasahuje do občanského života a vydává každého občana na pospas trapnému šikanování. Jiné ustanovení prohlašuje za zloděje každého, v jehož úschově je ukradené dříví, přestože jeden z poslanců prohlašuje:

„To může být pro mnohého poctivého člověka nebezpečné. V mém sousedství hodili někomu ukradené dříví do dvora a nevinný byl potrestán.“

§ 66 odsuzuje každého občana, který koupí koště, které není monopolisovaným koštětem, na čtyři týdny až dva roky do káznice, k čemuž jeden z poslanců městského stavu poznamenává:

„V obvodech Elberfeld, Lennep a Solingen hrozí tento paragraf všem obyvatelům bez rozdílu káznicí.“

A nakonec byly dohled a provádění honební a lesní policie zahrnuty mezi práva a povinnosti vojska, třebaže čl. 9 trestního řádu zná jen úředníky, kteří jsou pod dozorem státních prokurátorů, tedy mohou být jimi bezprostředně stíháni, kdežto vojsko prokurátorům nepodléhá. Tim je ohrožena jak nezávislost soudů, tak svoboda a bezpečnost občanů.

To znamená, že ani zdaleka nejde o škodlivé následky pro občanskou bezpečnost, nýbrž sama občanská bezpečnost je pokládána za okolnost mající škodlivé následky.

A co tedy jsou ty škodlivé následky? Škodlivé je to, co škodí zájmu vlastníka lesa. Nejsou-li tedy důsledky práva prospěšné zájmu vlastníka lesa, jsou to škodlivé následky. A jak je zde zájem bystrozraký! Třebaže předtím neviděl to, co vidí normální oko, vidí nyní dokonce i to, co ukáže jen mikroskop. Celý svět je mu trnem v oku, celý svět je pln nebezpečí právě proto, že to není svět jen jednoho zájmu, nýbrž svět mnoha zájmů. Soukromý zájem spatřuje v sobě konečný cíl světa, a nerealisuje-li tedy právo tento konečný cil, je to právo, které neodpovídá svému účelu. Právo škodící soukromému zájmu je tedy právo mající škodlivé následky.

A jsou snad dobré pohnutky lepší než škodlivé následky?

Zájem nemyslí, zájem počítá. Pohnutky jsou pro něj cifry. Pohnutka je důvod k zrušení právních důvodů, a kdo pochybuje, že soukromý zájem by neměl k zrušení právních důvodů mnoho pohnutek? Kvalita pohnutky tkví v přizpůsobivé pružnosti, se kterou pohnutka dokáže zatemnit objektivní skutkovou podstatu a ukolébat sebe i ostatní v klam, že není třeba zamýšlet dobrou věc, nýbrž že při špatné věci stačí dobrý úmysl.

Vraťme se však k našemu výkladu a ukažme nejdříve protějšek krásných činů, doporučovaných panu starostovi.

„U § 34 navrhla komise toto pozměněné znění: Zavdá-li příčinu k příchodu hlídače sepisujícího protokol obviněný, musí týž předem u lesního soudu složit příslušné výlohy.“

Stát a soud nesmějí v zájmu obviněného nic udělat zadarmo. Musí si dát zaplatit předem, čímž se zřejmě předem ztíží konfrontace udávajícího ustanoveného strážce a obviněného.

Krásný čin! Jen jediný krásný čin! Království za krásný čin! Ale jediný krásný čin, který tu v návrhu je, má pan starosta vykonat ve prospěch pana majitele lesa. Starosta je představitel krásných činů, jejich zosobnění, a řada krásných činů byla vyčerpána a navždy zakončena břemenem, které bylo s dojemným sebeobětováním vloženo na bedra pana starosty.

Má-li pan starosta ve službách státu a k mravnímu blahu zločince učinit víc, než je jeho povinnost, neměli by páni majitelé lesů ve jménu téhož blaha žádat méně, než je v jejich zájmu?

Někdo by se mohl domnívat, že odpověď na tuto otázku byla již dána v té části debat, o které jsme již pojednali, ale mýlil by se. Dostáváme se k trestním ustanovením.

„Poslanec rytířského stavu se nedomnívá, že by vlastník lesa byl již náležitě odškodněn, když mu připadne i pokuta (kromě náhrady prosté hodnoty), která nebude vždy dobytná.“

Poslanec městského stavu poznamenává:

„Ustanovení tohoto paragrafu (§ 15) by mohla mít nejpovážlivější následky. Majitel lesa takto obdrží trojnásobné odškodnění, totiž hodnotu, dále čtyř-, šesti- nebo osminásobnou pokutu a ještě zvláštní náhradu škody, která bude často stanovena zcela libovolně a bude spíše výsledkem fikce než skutečnosti. V každém případě se domnívá, že musí být stanoveno, aby ono zvláštní odškodnění bylo předem žádáno hned u lesního soudu a bylo vlastníkovi lesa přiřčeno rozsudkem tohoto soudu. To, že důkaz škody musí být proveden zvlášť a že nemůže být založen jen na protokolu, vyplývá z povahy věci.“

Nato pan referent a jiný poslanec vysvětlili, jak lze v různých případech, které uvedli, získávat onu hodnotu navíc. Paragraf byl přijat.

Zločin se mění v loterii, ve které vlastník lesa, usměje-li se na něj štěstí, může vyhrát terno. Může z toho být hodnota navíc, ale vlastník lesa, který už dostal prostou hodnotu, může ještě pěkně vydělat na čtyř-, šesti- nebo osminásobné pokutě. Dostane-li však kromě prosté hodnoty ještě zvláštní náhradu škody, bude čtyř-, šesti- nebo osminásobná pokuta v každém případě čistým ziskem. Myslí si snad poslanec z rytířského stavu, že nejsou-li přiřčené pokuty dostatečnou zárukou, protože často nejsou dobytné, že budou dobytnější, bude-li kromě těchto pokut nutno dobývat ještě hodnotu a náhradu škody? Ostatně uvidíme, jak lze této nedobytnosti vylámat zuby.

Mohl by vlastník lesa pojistit své dříví lépe, než je tomu zde, kde byl zločin proměněn v rentu? Jako obratný vojevůdce mění vlastník lesa útok proti sobě v bezpečnou příležitost k vítězné výhře, při čemž hodnota dříví navíc, ekonomický sen, se krádeží mění v jakousi substanci. Vlastníkovi lesa musí být zaručeno nejen jeho dříví, nýbrž i jeho obchod s dřívím, při čemž laciný hold, který vzdává vlastník lesa svému obchodvedoucímu, státu, spočívá v tom, že mu neplatí. Je to výborný nápad proměnit potrestání zločinu z vítězství práva proti útokům na právo ve vítězství zištnosti proti útokům na zištnost.

Své čtenáře však zvlášť upozorňujeme na ustanovení § 14, na ustanovení, při kterém se musíme vzdát obvyklé představy o leges barbarorum jako barbarských zákonech. Trest jako takový, obnovení práva — na rozdíl od náhrady hodnoty a náhrady škody, na rozdíl od obnovení soukromého vlastnictví — se totiž mění z veřejného trestu v soukromé narovnání, pokuta neplyne do státní pokladny, nýbrž do kapsy vlastníka lesa.

Jeden z poslanců městského stavu se sice domnívá, „že to odporuje důstojnosti státu a zásadám řádného trestního soudnictví“, ale poslanec ze stavu rytířského „apeluje na smysl pro právo a spravedlnost u shromáždění ve jménu ochrany zájmu majitele lesa“, tedy na zvláštní smysl pro právo a spravedlnost.

Barbarské národy ukládaly vyplatit poškozenému za určitý zločin určitou pokutu (výkupné). Pojem veřejného trestu vznikl teprve jako protiklad tohoto názoru, který ve zločinu vidí jen poškození jednotlivce: ale je třeba teprve vynalézt národ a theorii, jež budou tak laskavy, aby individuu přiznaly nárok jak na soukromý, tak na státní trest.

Zemské stavy svedlo patrně naprosté qui pro quo^[j]. Vlastník lesa vydávající zákony zaměnil na okamžik osoby: sebe jako zákonodárce a sebe jako vlastníka lesa. Jednou si jako vlastník lesa dal zaplatit dříví a po druhé si jako zákonodárce dal zaplatit zlodějovo zločinné smýšlení, při čemž se čirou náhodou stalo, že v obou případech dostal zaplaceno vlastník lesa. Nemáme tu tedy už prosté droit des seigneurs^[k]. Přes epochu veřejného práva jsme dospěli k epoše zdvojeného, umocněného patrimoniálního práva. Patrimoniální vlastníci využívají pokroku doby, který je vyvrácením jejich požadavků, k tomu, aby usurpovali jak soukromý trest barbarského světového názoru, tak veřejný trest moderního světového. názoru.

Náhradou hodnoty a ještě k tomu zvláštní náhradou škody přestává existovat vztah mezi zlodějem dříví a vlastníkem lesa, protože poškození lesa bylo úplně odstraněno. Oba, zloděj i vlastník, se vrátili k integritě svého dřívějšího stavu. Vlastník lesa je krádeží dříví dotčen jen potud, pokud bylo dotčeno dřevo, nikoli však pokud bylo dotčeno právo. Postihuje ho jen smyslová stránka zločinu, ale zločinnou podstatou činu není útok na materiální dříví, nýbrž útok na státní nerv dříví, na vlastnické právo jako takové, je to uskutečnění protiprávního smýšlení. Má vlastník lesa soukromé nároky vůči právnímu smýšlení zloděje? A co jiného by bylo znásobení trestu při opakování činu než potrestání zločinného smýšlení? Nebo snad může mít vlastník lesa soukromé požadavky tam, kde nemá soukromé nároky? Byl vlastník lesa před krádeži dříví státem? Nebyl, ale stává se jím po krádeži dříví. Dříví má podivuhodnou vlastnost — jakmile je ukradeno, dává svému držiteli státní kvality, které předtím neměl. Vlastník lesa může přece dostat zpět jen to, co mu bylo vzato. Vrací-li se mu stát, a stát se mu vrací, dostává-li kromě soukromého práva státní právo vůči pachateli, pak mu musel být také stát ukraden, pak musel být stát jeho soukromým vlastnictvím. Zloděj dříví — jako druhý svatý Kryštof — odnesl tedy na zádech v ukradených polenech sám stát.

Veřejný trest je vyrovnání zločinu se státním rozumem, je to tedy právo státu, ale je to právo státu, které stát nemůže postupovat soukromým osobám, stejně jako individuum nemůže druhému postoupit své svědomí. Každé právo státu vůči zločinci je zároveň státní právo zločince. Jeho vztah ke státu nelze žádným podstrčením nějakých zprostředkujících článků proměnit ve vztah k soukromým osobám. I kdyby někdo chtěl dovolit státu samému, aby se vzdal svých práv, aby spáchal sebevraždu, bylo by přesto toto zřeknutí se povinností státu nejen nedbalostí, nýbrž zločinem.

Vlastník lesa nemůže tedy prostřednictvím státu získat soukromé právo na veřejné potrestání, stejně jako sám o sobě na ně nemá naprosto žádné právo. Vytvořím-li si však ze zločinného činu třetí osoby, nemaje na to právní nárok, samostatný zdroj přijmu, nestávám se tím spoluvinníkem? Nebo jsem snad méně spoluvinníkem proto, že třetí osoba byla za zločin potrcstána a mně připadne užitek ze zločinu? Vinu nezmirňuje, jestliže soukromá osoba zneužije svého postavení zákonodárce k tomu, aby si prostřednictvím zločinu třetích osob přivlastnila práva státu. Zpronevěra veřejných státních peněz je zločin proti státu, a nejsou snad pokuty veřejné státni peníze?

Zloděj odcizil vlastníkovi lesa dříví, ale vlastník lesa využil tohoto zloděje k tomu, aby odcizil sám stát. Jak je to doslova pravda, to dokazuje § 19, kde se vlastníci lesa nespokojují jen s peněžitou pokutou, nýbrž dělají si nárok i na tělo a život obžalovaného. § 19 vydává pachatele lesního pychu plně do rukou vlastníka lesa tím, že pachatel musí pro něj konat povinné lesní práce, což podle jednoho poslance z městského stavu „může vést k velikým nepřístojnostem. Rád by prý jen upozornil na nebezpečí tohoto postupu u osob druhého pohlaví.“

Poslanec rytířského stavu dává na to věčně pamětihodnou odpověď:

„Je prý sice stejně nutné jako účelné při diskusi o návrhu zákona předem projednat a stanovit jeho zásady, ale když se to už stalo, nelze se k tomu znovu a znovu vracet při projednávání každého jednotlivého paragrafu“, načež je paragraf bez námitek přijat.

Stačí jen obratně vyjít ze špatných zásad, a získáte bezpečný právní titul na špatné závěry. Mohli byste sice myslit, že nicotnost zásady se projeví ve zrůdnosti závěrů z ni, ale vyznáte-li se ve světě, pochopíte, že chytrák se drží do posledních důsledků toho, co jednou prosadil. Překvapuje nás jedině to, že vlastník lesa nesmí zlodějem dříví také ještě topit v kamnech. Protože tu však nejde o práva, ale o zásady, ze kterých se zemskému sněmu uráčilo vycházet, nestojí tomuto závěru vůbec nic v cestě.

V přímém rozporu s dogmatem, které bylo právě vysloveno, poučuje nás letmý pohled zpátky o tom, jak by bývalo nutné při každém dalším paragrafu znovu diskutovat o zásadách, jak hlasováním o zdánlivě spolu nesouvisících a značně od sebe vzdálených paragrafech proklouzávalo jedno ustanovení po druhém a jak se po propašování prvního u následujících upustilo i jen od zdání podmínky, za které bylo první ustanovení vůbec přijatelné.

Když u § 4 šlo o to, ponechat odhad udávajícímu strážci, jeden poslanec městského stavu poznamenal:

„Kdyby nebyl schválen návrh, aby pokuty plynuly do státní pokladny, bylo by projednávané ustanovení dvojnásob nebezpečné.“

A je jasné, že odhaduje-li lesní zřízenec pro stát, má jistě mnohem méně pohnutek při odhadu přehánět, než odhaduje-li pro svého chlebodárce. To bylo spěchu, aby tento bod nebyl projednáván a aby se zachovalo zdání, že § 14, podle kterého připadají pokuty vlastníkovi lesa, lze zamítnout. Tak byl prosazen § 4. Po odhlasování desíti paragrafů přichází konečně na řadu § 14, kterým se dává paragrafu 4 změněný a nebezpečný smysl. Tato souvislost se úplně přejde, § 14 je přijat, a pokuty jsou přiřčeny soukromé pokladně vlastníka lesa. Hlavním důvodem, ba jediným důvodem pro to je zájem vlastníka lesa, který prý není dostatečně odškodněn náhradou prosté hodnoty. Při hlasování o § 15 se však opět zapomene, že byla odhlasována pokuta vlastníkovi lesa, a kromě náhrady prosté hodnoty se mu zajišťuje ještě zvláštní náhrada škody, protože prý je přípustné, aby dostal hodnotu navíc, jako by ji nedostal už v podobě pokuty. Dokonce přitom padne poznámka, že pokuta není vždycky dobytná. To znamená, že se tu kdosi tvářil, jako by se chtěl postavit na místo státu jen pokud jde o peníze, ale v § 19 se odhazuje maska a reklamují se pro sebe nejen peníze, ale sám zločinec, nejen měšec člověka, ale sám člověk.

Na tomto místě vystupuje metoda podvodu jasně a nepokrytě, ba přímo s vědomou otevřeností, protože se už bez váhání prohlašuje za zásadu.

Náhrada prosté hodnoty a náhrada škody jsou pro vlastníka lesa zřejmě jen soukromou pohledávkou vůči pachateli lesního pychu, pohledávkou, k jejiž realisaci má k disposici civilní soudy. Nemůže-li pachatel lesního pychu platit, ocítá se vlastník lesa v situaci každé jiné soukromé osoby, která má dlužníka neschopného platit a které tím vůči dlužníkovi, jak známo, nevzniká právo na nucenou práci, na konání služeb, prostě na dočasné nevolnictví dlužníka. A co tedy dává vlastníkovi lesa tento nárok? Pokuta. Tim, že si vlastník lesa přivlastnil pokutu, přivlastnil si, jak jsme viděli, kromě svého soukromého práva i právo státu na pachatele lesního pychu a sám sebe dosadil na místo státu. Ale zatím co si vlastník lesa přiřkl pokutu, chytře zatajil, že si přisoudil samo potrestání. Napřed mluvil o peněžitém trestu jako o prostých penězích, kdežto nyní o něm mluví jako o trestu a vítězoslavně doznává, že pomocí pokuty proměnil veřejné právo ve své soukromé vlastnictví. Místo aby se zalekl tohoto právě tak zločinného jako pobuřujícího důsledku, činí si nárok na tento důsledek právě proto, že je to důsledek. Tvrdí-li zdravý lidský rozum, že vydat a odevzdat jednoho občana druhému občanu jako dočasného nevolníka odporuje našemu právu, že to odporuje každému právu, tu s pokrčením ramen prohlásí, že zásady jsou už projednány, třebaže ani o zásadách, ani o diskusi nemůže být řeči. Takto se vlastník lesa pomocí pokuty podloudně zmocnil osoby pachatele lesního pychu. Teprve § 19 odhaluje dvojsmyslnost paragrafu § 14.

Vidíme tedy, že paragraf 4 by byl měl být prostě anulován paragrafem § 14, paragraf 14 paragrafem 15, paragraf 15 paragrafem 19 a § 19 neměl vůbec vzniknout a celá zásada trestání měla být znemožněna, protože právě tento paragraf ukazuje celou zvrhlost tohoto principu.

Věru nelze obratněji uplatnit princip divide et impera^[l]. Při předcházejících paragrafech se nemyslí na následující a při následujících se zapomene na předcházející. Jeden už byl prodiskutován a druhý ještě nebyl prodiskutován, takže oba jsou z úplně protikladných důvodů mimo veškerou diskusi. Uznanou zásadou je však „smysl pro právo a spravedlnost ve jménu ochrany zájmu majitele lesa“, který je v přímém protikladu ke smyslu pro právo a spravedlnost ve jménu ochrany zájmu vlastníka života, vlastníka svobody, vlastníka lidství, vlastníka státu, vlastníka ničeho krom sebe samého.

Ale přesto jsme dospěli tak daleko. — Ať si vlastník lesa vezme místo polen to, co bylo člověkem:

Shylock:	Nu, soudce přemoudrý, chci rozsudek.
Porcie:	Jen počkej chvilinku, to není vše; ta směnka nedává ni kapku krve: Zde stojí výslovně — jen libra masa — tož vezmi libru, jež ti náleží, nu, řež, však jestli přitom proliješ jen kapku krve křesťanské, tvé statky, vše, co máš, propadne pak státu, jak praví zákony zde v Benátkách.
Graciano:	Ó, Žide, hleď! — Ó sudí přemoudrý!
Shylock:	Toť zákon je?
Porcie:	Sám uvidíš ten zákon.[66]

A vizte ty zákony!

Na čem zakládáte svůj nárok na nevolnictví pachatele lesního pychu? Na pokutě. Ukázali jsme, že na pokutu nemáte právo. Ale to necháme stranou. Co je vaší základní zásadou? Zajistit zájem majitele lesa, i kdyby měl pro to zajít svět práva a svobody. Jste skálopevně přesvědčeni, že vám pachatel lesního pychu musí nějak nahradit škodu na dříví. Tento pevný dřevěný podklad vašeho uvažování je tak ztrouchnivělý, že stačí jediný závan větru zdravého rozumu, aby z něho zbyla hromádka prachu.

Stát může a musí říci: zaručuji právo proti jakýmkoli nahodilostem. Jen právo je ve mně nesmrtelné, a proto vám dokazuji smrtelnost zločinu tím, že jej ruším. Ale stát nemůže a nesmí říci: soukromý zájem, určitá existence vlastnictví — polesí, strom, dřevěná tříska, a proti státu je největší strom sotva tříštička — jsou zajištěny proti všem nahodilostem, jsou nesmrtelné. Stát nic nezmůže proti povaze věcí, nemůže ochránit konečné proti podmínkám konečného, proti nahodilosti. Tak jako stát nemůže před spácháním zločinu zajistit vaše vlastnictví proti jakékoli nahodilosti, právě tak nemůže zločin tuto nejistou povahu vašeho vlastnictví převrátit v opak. Stát ovšem zajistí váš soukromý zájem, pokud jej lze zajistit rozumnými zákony a rozumnými preventivními opatřeními, ale stát nemůže vašemu soukromému nároku vůči zločinci přiznat žádné jiné právo než právo soukromých pohledávek, ochranu civilního soudnictví. Nemůžete-li si takto opatřit náhradu, protože zločinec je nemajetný, pak z toho vyplývá jen to, že už tu není žádná právní cesta k této náhradě. Svět se kvůli tomu nezboří, stát kvůli tomu nevybočí ze své sluneční dráhy spravedlnosti, a vy jste zakusili pomíjivost všeho pozemského, což je zkušenost, která bude vaší ryzí zbožnosti sotva připadat jako pikantní novinka a sotva vás udiví víc než bouřka, požár nebo horečka. Kdyby však vám stát chtěl dát zločince do dočasného nevolnictví, obětoval by nesmrtelnost práva vašemu konečnému soukromému zájmu. Dokázal by tak zločinci smrtelnost práva, jehož nesmrtelnost mu musí dokázat trestem.

Když v dobách krále Filipa mohly Antverpy zaplavením svého území snadno zadržet Španěly, řeznický cech to nedovolil, protože se jim na lukách pásli tuční voli.^[67] Žádáte, aby se stát vzdal svého duchovního území, aby bylo pomstěno vaše poleno.

Ještě se musíme zmínit o několika vedlejších ustanoveních § 16. Poslanec z městského stavu poznamenává:

„Podle dosavadního zákonodárství rovná se osm dní vězení peněžité pokutě pěti tolarů. Neexistuje dostatečný důvod, proč od toho upouštět“ (stanovit totiž místo osmi dní čtrnáct).

K tomuto paragrafu navrhla komise tento dodatek:

„v žádném případě nesmí být uvěznění kratší než 24 hodiny“.

Když padla poznámka, že toto minimum je příliš přehnané, namítl proti tomu jeden z poslanců z rytířského stavu,

„že francouzský lesní zákon neobsahuje menší výměru trestu než tři dny“.

Jedním dechem, jimž zemský sněm proti ustanovení francouzského zákona kompensuje pět tolarů čtrnácti dny místo osmi, zpěčuje se z uctivosti k francouzskému zákonu nahradit tři dny čtyřiadvaceti hodinami.

Zmíněný poslanec městského stavu dále poznamenává,p „

„že by bylo při nejmenším příliš tvrdé při zcizení dříví, jež přece jen nelze pokládat za zločin, který je třeba tvrdě trestat, kompensovat pokutu pěti tolarů čtrnácti dny vězení. To prý by vedlo k tomu, že by ten, kdo má prostředky a může se vykoupit penězi, byl potrestán pouze jednou, kdežto chudý dvojnásob“.

Jcden z poslanců rytířského stavu připomíná, že v okolí Cleve páchají lidé lesní pych často jen proto, aby se dostali do vězeni a měli postaráno o živobytí. Nedokazuje tento poslanec z rytířského stavu právě to, co chce vyvrátit, že lidi žene k lesnímu pychu to, že mají hlad a nemají střechu nad hlavou? Je snad tato strašná bída přitěžující okolností?

Zmíněný poslanec městského stavu říká:

„Již vytýkané omezení stravy musím pokládat za příliš tvrdé a zvláště při nucených pracích za neproveditelné.“

S několika stran se vytýká, že omezení stravy až na vodu a chléb je příliš tvrdé. Zástupce venkovských obcí však připomněl, že v trevírském obvodu bylo omezeni stravy již zavedeno a že se ukázalo jako velmi účinné.

Proč spatřuje ctihodný řečník příčinu dobrých účinků v Trevíru právě v chlebu a vodě, proč ne třeba v posílení zbožnosti, o němž toho zemský sněm tolik a tak dojemně namluvil? Kdo by byl tehdy tušil, že skutečnými prostředky milosti jsou chléb a voda! Při některých debatách měl člověk dojem, že tu máme před sebou zase anglický parlament svatoušků^[68] — ale teď? Místo modlitby, důvěry a zpěvu chléb a voda, vězení a nucené lesní práce! Jak nešetřili slovy, jen aby Porýňanům zajistili místo na nebesích, a jak nešetři slovy, aby celou jednu třídu Porýňanů o chlebu a vodě hnali bičem na nucené lesní práce — něco takového by si nedovolil ani holandský plantážník vůči svým černochům. A co to všechno dokazuje? Dokazuje to, jak je snadné být svatouškem, nechceš-li být lidský. Tak je nutno rozumět větě:

„O ustanovení § 23 řekl jeden člen zemského sněmu, že je nelidské; přesto, bylo schváleno.“

O tomto paragrafu zpráva neříká nic víc, než že je nelidský.

Celý náš výklad ukázal, jak zemský sněm degraduje výkonnou moc, správní úřady, život obžalovaného, ideu státu, zločin sám a trest na materiální prostředky soukromého zajmu. Že také soudní rozsudek je pokládán za pouhý prostředek a pravoplatnost rozsudku za zbytečnou podrobnost, to už je jen důsledek.

„Komise navrhuje, aby v § 6 bylo škrtnuto slovo pravoplatný, protože přijetím této formulace by při kontumačních nálezech byl zlodějům dříví dán do rukou prostředek, jak uniknout zostřenému trestu v případě opakování činu; proti tomu však několik poslanců protestuje a poznamenává, že je nutno se postavit proti návrhu komise na odstranění výrazu pravoplatný rozsudek v § 6. Tohoto označení rozsudků jistě nebylo na tomto místě, stejně jako v paragrafu, použito bez právní úvahy. Úmysl přísnějšího potrestání recidivy by byl ovšem snáze a častěji proveditelný, kdyby libovolný soudní výrok stačil k odůvodnění přísnějšího trestu. Je však třeba uvážit, zda má být takto podstatný právní princip obětován zájmu ochrany lesů, který zde referent vyzdvihuje. Nelze vyslovit souhlas s tím, aby byla porušována nesporná zásada soudního řízení takovým způsobem, že by rozsudku, který nemá ještě zákonnou platnost, byl připisován takový účinek. Jiný poslanec městského stavu rovněž navrhl, aby oprava navržená komisí byla zamítnuta. Odůvodnil to tak, že to odporuje ustanovením trestního práva, podle nichž nesmí být trest zvýšen, dokud první trest nebyl potvrzen pravoplatným rozsudkem.“ Referent odpovídá, „že v celku jde o výjimečný zákon, a lze v něm tedy připustit i výjimečné ustanovení, jako je toto, které je navrhováno“ „Návrh komise na škrtnutí slova ‚pravoplatný‘ byl přijat.“

Rozsudek existuje pouze proto, aby bylo konstatováno opakování trestnéhó činu. Soudní formy připadají hamižné netrpělivosti soukromého zájmu jako nepříjemné a zbytečné překážky, které mu staví do cesty pedantská právní etiketa. Proces je jen spolehlivá eskorta, která doprovodí protivníka do vězení, pouhá příprava k exekuci, a kde chce být proces něčím víc, zacpou se mu ústa. Úzkost zištnosti puntičkářsky slídí, počítá a kombinuje, jak asi by mohl protivník využít pro sebe právní půdu, s kterou se musí počítat jako s nutným zlem a na kterou se vstupuje už s předem promyšlenými protimanévry. Přitom se naráží na právo samo jako na překážku při bezuzdném uplatňování soukromého zájmu, a proto se s ním také nakládá jako s překážkou. Handrkuje se s ním a smlouvá, tu a tam se s ním usmlouvá nějaká ta zásada, uklidňuje se konejšivým poukazem na právo zájmu, poklepává se mu na rameno a našeptává se mu do ucha: to jsou výjimky a výjimka jen potvrzuje pravidlo, snaží se terorem i puntičkářstvím, které dovoluje právu vůči nepříteli, odškodnit právo za kluzkou pružnost svědomí, s níž na ně pohlíží jako na záruku obžalovaného a jako na samostatný předmět. Zájem práva smí mluvit, pokud je to právo zájmu, ale musí mlčet, jakmile se s tímto světcem dostane do sporu.

Vlastník lesa, který sám trestal, je tak důsledný, že také sám soudí, neboť zřejmě soudí, když rozsudek, který nemá moc práva, prohlašuje za pravoplatný. Jak bláhová, nepraktická iluse vůbec je nestranný soudce, je-li zákonodárce stranický! Co zmůže nezištný rozsudek, je-li zákon zištný? Soudce může jen puritánsky formulovat zištnost zákona, může ji jen bezohledně aplikovat. Nestrannost je potom jen formou, ne však obsahem rozsudku. Obsah byl zákonem anticipován. Není-li proces nic jiného než bezobsažná forma, nemá taková pouhá formalita žádnou samostatnou cenu. Podle tohoto názoru by se čínské právo změnilo ve francouzské právo, kdyby bylo vecpáno do francouzské procedury, avšak materiální právo má svou nutnou, vrozenou procesní formu; a tak jako v čínském právu je nutná hůl, jako k obsahu hrdelního soudního řízení nutně patří jako procesní forma mučení, tak nutně patří k veřejnému svobodnému procesu svou povahou veřejný obsah, diktovaný svobodou, a ne soukromým zájmem. Proces a právo jsou si navzájem tak málo lhostejné, jak málo jsou lhostejné např. formy rostlin a zvířat vůči masu a krvi zvířat. Proces i zákony musí prostupovat jediný duch, neboi proces je jen způsob života zákona, tedy projev jeho vnitřního života.

Tidunští^[69] piráti lámou zajatcům ruce a nohy, aby si je zajistili. Aby si zemský sněm zajistil pachatele lesního pychu, zpřelámal právu nejen ruce a nohy, ale navíc mu ještě probodl srdce. A pokud jde o to, že zemský sněm znovu zavádí náš proces v některých jeho kategoriích, v tom nevidíme žádnou zásluhu; musíme naopak uznat upřímnost a důslednost v tom, jak zemský sněm dává nesvobodnému obsahu nesvobodnou formu. Propašovává-li se do našeho práva materiální obsah soukromého zájmu, který nesnáší světlo veřejnosti, ať se mu tedy dá i přiměřená forma, tajné přelíčení, tak se alespoň nebudou budit a živit nebezpečné, samolibé iluse. Pokládáme za povinnost všech Porýňanů a hlavně porýnských právníků věnovat v daném okamžiku hlavní pozornost právnímu obsahu, aby nakonec nezbyla jen prázdná maska. Forma nemá žádnou cenu, není-li formou obsahu.

Návrh komise, o němž jsme právě pojednali, a odhlasováni tohoto návrhu jsou nejskvělejší částí celé debaty, protože zde si zemský sněm sám uvědomuje kolisi mezi zájmem ochrany lesa a právními zásadami sankcionovanými naším vlastním zákonem. Zemský sněm hlasoval o tom, zda právní zásady mají být obětovány zájmu ochrany lesa, či zda má být zájem ochrany lesa obětován právním zásadám, a zájem přehlasoval právo. Zemský sněm dokonce pochopil, že celý zákon je výjimkou ze zákona, a z toho vyvodil, že je v něm přípustné každé výjimečné ustanovení. Omezil se na to, že vyvozoval důsledky, které opominul vyvodit zákonodárce. Všude, kde zákonodárce zapomněl, že jde o výjimku ze zákona a ne o zákon, kde zákonodárce uplatňuje právní stanovisko, tu zasahuje činnost našeho zemského sněmu a s bezpečným taktem koriguje a doplňuje a dovoluje soukromému zájmu, aby dával právu zákony tam, kde právo dávalo zákony soukromému zájmu.

To znamená, že zemský sněm dokonale splnil své poslání. Zastupoval, k čemuž je také povolán, určitý zvláštní zájem a tento zájem byl jeho konečným cílem. To, že přitom pošlapal právo, je prostý důsledek jeho úkolu, protože soukromý zájem je svou povahou slepý, nezkrotný, jednostranný, jedním slovem bezzákonný přírodní instinkt, a může něco, co je bezzákonné, vydávat zákony? Tím, že se soukromý zájem posadí na zákonodárný stolec, nenabude schopnosti vydávat zákony, jako němý nenabude řeči, i když bude mít v ruce sebevětší hlásnou troubu.

Jen s odporem jsme sledovali tuto nudnou a bezduchou debatu, ale pokládali jsme za svou povinnost ukázat na jednom příkladu, čeho se lze nadít od stavovského shromáždění zvláštních zájmů, kdyby toto shromáždění bylo někdy vážně povoláno k zákonodárství.

Ještě jednou opakujeme, že naše zemské stavy splnily své posláni jako zemské stavy, ale ani zdaleka je tím nechceme ospravedlňovat. Měl v nich zvítězit Porýňan nad zemským stavem, člověk nad majitelem lesa. Zákon jim ukládal zastupovat nejen zvláštní zájmy, nýbrž také zájmy provincie, a třebaže si oba úkoly odporují, neměly v případě kolise ani na okamžik zakolísat a měly obětovat zastupování zvláštního zájmu zastupování provincie. Smysl pro právo a zákon je nejcharakterističtějším rysem Porýňanů; je však samozřejmé, že tak jako zvláštní zájem nezná vlast, nezná ani provincii, a tak jako nezná obecného ducha, nezná ani ducha domova. V přímém rozporu s tvrzením těch fantastických spisovatelů, kteří by chtěli v zastupování zvláštních zájmů vidět ideální romantiku, nezměrnou hloubku citu a nejplodnější zdroj individuálních a svérázných forem mravnosti, ruší takové zastupování všechny přirozené a duchovní rozdíly tím, že místo nich nastoluje nemravnou, nerozumnou a bezcitnou abstrakci určitého hmotného předmětu a určitého, otrocky mu podřízeného vědomí.

Dříví zůstává dřívím na Sibiři stejně jako ve Francii; vlastník lesa je vlastník lesa, ať je na Kamčatce nebo v Porýní. Vydávají-li tedy dříví a vlastník dříví jako takoví zákony, nebudou se tyto zákony lišit ničím jiným než místem, kde byly vydány, a řečí, ve které byly vydány. Tento zvrhlý materialismus, tento hřích proti svatému duchu národů a lidstva je bezprostředním důsledkem toho učení, které hlásá zákonodárci „Preussische Staatszeitung“, učení, podle kterého má zákonodárce při projednávání zákona o dříví myslit jen na dříví a les a nemá jednotlivý materiální úkol řešit politicky, tj. nemá jej řešit v souvislosti s celým státním rozumem a se státní mravností.

Divoši z Kuby pokládali zlato za fetiš Španělů. Pořádali na jeho počest slavnosti, zpívali kolem něho a pak je házeli do moře. Kdyby se byli divoši z Kuby zúčastnili zasedání porýnských zemských stavů, nepokládali by snad dříví za fetiš Porýňanů? Ale další zasedání by je bylo poučilo, že s fetišismem je spojován kult zvířat, a divoši z Kuby by naházeli do moře zajíce, aby zachránili lidi.^[70]

Napsal K. Marx v říjnu 1842 Poprvé otištěno v přílohách k číslům 298, 300, 303, 305 a 307 listu „Rheinische Zeitung“ z 25., 27. a 30. října a 1. a 3. listopadu 1842 Podpis: V o n  e i n e m  R h e i n l ä n d e r [P o r ý ň a n]

Podle textu novin Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Litujeme, že jsme svým čtenářům nemohli přinést druhý článek.^[57] — Redakce čas. „Rh. Zeitung“.

b Slovní hříčka: „Kaste“ — kasta, „Kasten“ — krabice, škatule. (Pozn. red.)

c Doslova: „drobná potěšeni“, v přeneseném smyslu: „rozmařilost a vrtochy“. (Pozn. red.)

d Viz poznámku [b] „Ke kritice Hegelovy filosofie práva“.(Pozn. čes. red.)

e „Když se bojí, je strašný.“ (Pozn. red.)

f — plnou moc. (Pozn. red.)

g Není nic strašnějšího než logika absurdnosti. (Pozn. red.)

h čemu my, pošetilí lidé,
        říkáme na plese „dělat stafáž“. (Pozn. red.)

i — v pravém slova smyslu, po výtce. (Pozn. red.)

j — záměna dvou osob. (Pozn. red.)

k — vrchnostenské právo. (Pozn. red.)

l Rozděluj a panuj! (Pozn. red.)

57 Druhý Marxův článek o debatách šestého porýnského zemského sněmu nepropustila censura a rukopis tohoto článku se nedochoval. V dopisu z 9. července 1842 adresovaném Rugovi Marx napsal: „Druhý můj článek o zemském sněmu, týkající se církevních zmatků, byl škrtnut. V tomto článku jsem ukázal, jak se obhájci státu postavili na stanovisko církve, kdežto obránci církve na stanovisko státu.“

„Církevní zmatky“ — viz pozn. čís. 7. v "Poznámky k nové pruské censurní instrukci".

58 „Jednání šestého porýnského zemského sněmu (třetí článek). Debaty kolem zákona o krádeži dříví“. V tomto článku Marx po prvé hájí materiální zájmy lidových mas. Práce na tomto článku dala Marxovi první popud k tomu, aby se zabýval politickou ekonomií. V předmluvě ke své práci ‚„Ke kritice politické ekonomie“ (1859) Marx o tom napsal: „Roku 1842—1843 jako redaktor ‚Rheinische Zeitung‘ jsem se po prvé octl v rozpacích, když jsem se musel účastnit diskusí o tak zvaných materiálních zájmech. Debaty porýnského zemského sněmu o krádeži dříví a parcelaci pozemkového vlastnictví, úřední polemika o situaci moselskýeh rolníků, kterou zahájil s ‚Rheinische Zeitung‘ pan von Schaper, tehdejší vrchní president Porýnské provincie, konečně debaty o svobodě obchodu a ochranných clech daly první popudy k tomu, abych se zabýval ekonomickými otázkami.“

59 Marx má na mysli hrdelní kodex Karla V. (Constitutio criminalis Carolina), přijatý říšským sněmem v Řezně roku 1532; tento kodex vyniká nesmírnou krutostí trestů.

60 Montesquieu, „De l‘esprit des lois“. Tome premier, livre sixième, chapitre XII [„O duchu zákonů“. Svazek první, kniha šestá, kapitola XII].

61 Jde o t.zv. „barbarské pravdy“ („leges barbarorum“), jež byly sebrány v V. až IX. století a jsou v podstatě zápisem zvykového práva různých germánských kmenů (Franků, Frízů aj.). Nazývaly se „leges barbarorum“ na rozdíl od „leges romanorum“, práv určených pro římské obyvatele jednotlivých germánských území.

62 Ze Shakespearova „Kupce benátského“, dějství IV, výstup první.

63 „Le National“ [„Národní noviny“] — francouzský deník, který vycházel v Paříži v letech 1830 až 1851; ve čtyřicátých letech byl orgánem umírněných buržoasních republikánů.

64 Patrimoniální soudnictví — právo feudálních pánů soudit a trestat poddané rolníky.,

65 J. W. Goethe „Reineke Fuchs“ [„Ferina lišák“], zpěv šestý.

66 Ze Shakespearova „Kupce benátského“, dějství IV, výstup první.

67 K faktu, o němž se Marx zmiňuje, došlo v letech 1584—1585 za obležení Antverp vojsky španělského krále Filipa II., která potlačila povstání Nizozemců proti absolutistickému Španělsku.

68 „Parlament svatoušků“ — jde o Malý parlament, který svolal Cromwell v červenci 1653 a rozpustil v prosinci téhož roku; v tomto parlamentě bylo mnoho zástupců místních náboženských obcí, kteří kritisovali Cromwellovu politiku nábožensko-mystickou formou, a proto se jim přezdívalo „svatoušci“.

69 Tidung — oblast na ostrově Borneo.

70 Narážka na debaty šestého porýnského zemského sněmu kolem návrhu zákona o porušování honebního řádu; tento návrh zbavoval rolníky dokonce i práva lovit zajíce na vlastním pozemku.

---

Zpět na českou sekci │ Zpět na M - E archív