Vladimír Iljič Lenin
Levičáctví — dětská nemoc komunismu[1]
Obsah
| Napsáno v dubnu - květnu 1920 Knižně vydáno v červnu 1920 Státní nakladatelství v Petrohradě |
I
V jakém smyslu lze hovořit o mezinárodním významu ruské revoluce?
V prvních měsících po dobytí politické moci proletariátem v Rusku (25. října, 7. listopadu 1917) se mohlo zdát, že pro obrovské rozdíly mezi zaostalým Ruskem a vyspělými západoevropskými zeměmi se revoluce proletariátu v těchto zemích bude naší revoluci podobat jen velmi málo. Dnes už máme velmi bohaté mezinárodní zkušenosti, které zcela jednoznačně svědčí o tom, že některé hlavní rysy naší revoluce nemají pouze místní, výlučně národní význam, platný jenom pro Rusko, nýbrž význam mezinárodní. Nemám zde přitom na mysli mezinárodní význam naší revoluce, jak jej lze chápat v širokém smyslu slova, tedy že na ostatní země působí ne jenom některé, ale všechny - hlavní i podružné - rysy naší revoluce. Ne, mám na mysli její mezinárodní význam v tom nejužším smyslu slova, tedy pokud jde o mezinárodní dosah naší revoluce nebo historickou nevyhnutelnost opakování toho, k čemu došlo u nás, v mezinárodním měřítku. Právě v tomto smyslu je třeba přiznat mezinárodní význam některým hlavním rysům naší revoluce.
Bylo by ovšem velmi hrubou chybou zveličit tuto pravdu a rozšířit její platnosti na jiné, a nejenom na některé hlavní rysy naší revoluce. Stejně tak by bylo chybné pustit ze zřetele, že po vítězství proletářské revoluce alespoň v jedné z vyspělých zemí nastane se vší pravděpodobností příkrý obrat a Rusko brzy nato přestane být zemí, která by byla pro ostatní vzorem, a stane se opět zemí zaostalou (v „sovětském“ i v socialistickém smyslu).
Avšak v této dějinné etapě se věci mají tak, že ruský vzor ukazuje všem zemím leccos, a to leccos velmi podstatného z jejich neodvratné a nedaleké budoucnosti. Vyspělí dělníci ve všech zemích to dávno pochopili — a ještě častěji ani ne tak pochopili, jako spíše instinktem revoluční třídy postřehli, vycítili. V tom spočívá mezinárodní „význam“ (v úzkém smyslu slova) sovětské moci a rovněž základů bolševické teorie a taktiky. To však nepochopili „revoluční“ vůdcové II. internacionály typu Kautského v Německu, Otto Bauera a Friedricha Adlera v Rakousku, a právě proto se z nich stali reakcionáři, obhájci nejhoršího oportunismu a zrady socialismu. Ostatně anonymní brožura Světová revoluce (Weltrevolution), jež vyšla roku 1919 ve Vídni (Sozialistische Bücherei, Heft 11[x]; Ignaz Brand), zvlášť názorně ukazuje celý myšlenkový pochod a celý okruh myšlenek či lépe řečeno celou hloubku myšlenkové chudoby, školometství, ničemnosti a zrazování zájmů dělnické třídy — a to pod rouškou „obhajoby“ myšlenky „světové revoluce“.
Podrobněji o této brožuře pojednáme někdy jindy. Zde se však zmíníme ještě o jedné věci. Kautsky za dávných a dávných časů, kdy byl ještě marxistou, a ne renegátem, a posuzoval věci jako historik, předpověděl, že může nastat taková situace, kdy se revolučnost ruského proletariátu stane pro západní Evropu vzorem. To bylo roku 1902, kdy Kautsky napsal do revoluční Jiskry[2] článek Slované a revoluce. V tomto článku uvedl:
„V nynější době“ (na rozdíl od roku 1848) „se přece jenom zdá, že se Slované nejen zařadili mezi revoluční národy, ale že se k nim čím dál víc přesunuje i těžiště revolučního myšlení a revoluční činnosti. Těžiště revoluce se přesunuje ze západu na východ. V první polovině 19. století bylo ve Francii a čas od času v Anglii. Roku 1848 se mezi revoluční národy zařadilo také Německo… Nové století začíná událostmi, které nás přivádějí na myšlenku, že jdeme vstříc dalšímu přesunu těžiště revoluce, totiž jeho přesunu do Ruska… Rusko, jež načerpalo tolik revoluční iniciativy ze Západu, je dnes možná samo schopno posloužit mu jako zdroj revoluční energie. Mohutnějící revoluční hnutí v Rusku se možná stane nejúčinnějším prostředkem k vymýcení ducha slabošského šosáctví a vypočítavého politikaření, který se mezi námi začíná šířit, a znovu podnítí bojovnost a horoucí oddanost našim velkým ideálům. Rusko už dávno přestalo být pro západní Evropu pouhou oporou reakce a absolutismu. Dnes je tomu snad právě naopak. Západní Evropa se stává oporou reakce a absolutismu v Rusku… S carem by se byli ruští revolucionáři možná vypořádali už dávno, kdyby byli nemuseli zároveň bojovat i proti jeho spojenci evropskému kapitálu. Doufejme, že se jim tentokrát podaří zúčtovat s oběma nepřáteli a že se nová „svatá aliance“ zhroutí rychleji než její předchůdkyně. Ale ať už nynější boj v Rusku skončí jakkoli, krev a útrapy mučedníků, jichž si bohužel vyžádá víc než dost, nepřijdou nazmar. Zavlaží výhonky sociálního převratu v celém civilizovaném světě a donutí je, aby rostly bujněji a rychleji. Roku 1848 byli Slované třeskutým mrazem, který spálil květy jara národů. Možná že nyní je jim souzeno být bouří, která prolomí ledový příkrov reakce a s nezadržitelnou silou přinese národům nové a šťastné jaro" (Karl Kautsky, Slované a revoluce, článek v Jiskře, ruském sociálně demokratickém revolučním listu, 1902, č. 18, 10. března 1902).
Jak dobře uměl Karl Kautsky psát před osmnácti lety!
II
Jedna z hlavních podmínek úspěchu bolševiků
Dnes už je jistě téměř každému jasné, že bolševici by se neudrželi u moci ani dva a půl měsíce, natožpak dva a půl roku, kdyby v naší straně nevládla velmi přísná, opravdu železná kázeň, kdyby naši stranu plně a bezvýhradně nepodporovala celá dělnická třída, tj. všichni přemýšliví, čestní a obětaví příslušníci této třídy, kteří jsou schopni ovlivňovat, vést nebo získávat zaostalé vrstvy.
Diktatura proletariátu je nejobětavější a nejnelítostnější válka nové třídy proti silnějšímu nepříteli, proti buržoazii, jejíž odpor se jejím svržením (třebas jenom v jedné zemi) zdesateronásobuje a jejíž moc spočívá nejen v síle mezinárodního kapitálu, v síle a pevnosti mezinárodních styků buržoazie, ale i v síle zvyku, v síle malovýroby. Neboť malovýroby je na světě bohužel ještě velmi mnoho a malovýroba plodí kapitalismus a buržoazii ustavičně, den co den, každou hodinu, živelně a v masovém měřítku. Ze všech těchto důvodů je diktatura proletariátu nutná, přičemž zvítězit nad buržoazií není možné bez dlouhé, urputné a nemilosrdné války na život a na smrt, války vyžadující vytrvalost, ukázněnost, rozhodnost, nepoddajnost a jednotu vůle.
Opakuji: zkušenosti vítězné diktatury proletariátu v Rusku názorně ukázaly všem, kdo postrádají soudnost nebo kdo neměli příležitost o této otázce přemýšlet, že jednou z hlavních podmínek vítězství nad buržoazií je bezpodmínečná centralizace a co nejpřísnější kázeň proletariátu.
O tomto faktu se často mluví, ale zcela nedostatečně se přemýšlí, co tato slova vlastně znamenají, za jakých podmínek je lze realizovat. Nebylo by lepší, kdyby zdravice na počest sovětské moci a bolševiků byly častěji provázeny seriózním rozborem příčin, proč vlastně bolševici mohli zavést kázeň, která je pro revoluční proletariát nezbytně nutná?
Bolševismus jako směr politického myšlení a jako politická strana existuje od roku 1903. Jedině dějiny bolševismu za celou dobu jeho existence mohou dát uspokojivou odpověď na otázku, proč mohl bolševismus zavést a za nejobtížnějších podmínek udržet železnou kázeň, která je pro vítězství proletariátu nezbytně nutná.
A tu se naskýtají především tyto otázky: jakými prostředky je kázeň v revoluční straně proletariátu udržována, jak je kontrolována a utužována? Za prvé uvědomělostí proletářského předvoje a jeho oddaností revoluci, jeho vytrvalostí, obětavostí a hrdinstvím. Za druhé jeho uměním spojit se, sblížit se a — chcete-li — do jisté míry splynout s nejširšími masami pracujících, především s proletářskými, ale také s neproletářskými. Za třetí správným politickým vedením uskutečňovaným tímto předvojem, jeho správnou politickou strategií a taktikou, ovšem pod podmínkou, že se nejširší masy na základě vlastních zkušeností přesvědčí o této správnosti. V revoluční straně, skutečně schopné být stranou pokrokové třídy, která má svrhnout buržoazii a přetvořit celou společnost, nelze kázeň udržet, aniž by byly tyto podmínky splněny. Jinak se pokusy o zavedení kázně nevyhnutelně obracejí vniveč, ve frázi, v grotesku. Jenomže tyto podmínky nemohou vzniknout naráz. Jejich vznik je výsledkem dlouhodobého úsilí a těžce získaných zkušeností; jejich vytváření je usnadňováno správnou revoluční teorií, která ovšem není dogmatem, nýbrž definitivně se utváří jedině v těsném sepětí s praxí skutečně masového a skutečně revolučního hnutí.
Jestliže bolševismus mohl v letech 1917—1920 v neslýchaně těžkých podmínkách vytvořit a úspěšně zavést nejpřísnější centralizaci a železnou kázeň, pak to bylo prostě dáno řadou historických zvláštností Ruska.
Za prvé bolševismus vznikl roku 1903 na žulovém základě marxistické teorie. A správnost této — a jedině této — revoluční teorie dokázaly nejen zkušenosti z celého světa, shromažďované během celého 19. století, ale zejména též zkušenosti z tápání a kolísání, z omylů a zklamání revolučních myslitelů v Rusku. V průběhu asi půlstoletí, zhruba od čtyřicátých do devadesátých let minulého století, pokrokoví myslitelé v Rusku, vystavení útlaku neslýchaně barbarského a reakčního carismu, dychtivě hledali správnou revoluční teorii a s obdivuhodnou horlivostí a důkladností se pídili po každičkém "posledním slovu" Evropy a Ameriky v této oblasti. K marxismu jako jedině správné revoluční teorii se Rusko doslova protrpělo půlstoletím neslýchaných útrap a obětí, nevídaného revolučního hrdinství, neuvěřitelné energie a obětavého hledání, učení, zkoušení v praxi, zklamání, ověřování a porovnávání se zkušenostmi Evropy. Zásluhou emigrace, kterou si vynutil carismus, mělo revoluční Rusko v druhé polovině 19. století tak bohaté mezinárodní styky a bylo tak skvěle informováno o formách a teoriích revolučního hnutí na celém světě jako žádná jiná země.
Za druhé bolševismus, který vznikl na tomto žulovém teoretickém základě, prošel patnácti lety dějinné praxe (1903—1917), která bohatstvím svých zkušeností nemá na světě obdoby. Vždyť pokud jde o revoluční zkušenosti, o rychlost a rozmanitost střídání různých forem hnuti, legálního i ilegálního, pokojného i bouřlivého, tajného i veřejného, omezujícího se na kroužky i podchycujícího masy, hnutí parlamentního i teroristického, neprožila za těchto patnáct let žádná jiná země ani zdaleka tolik jako Rusko. Ani v jedné zemi se v tak krátké době nesoustředilo takové bohatství forem, odstínů a metod boje všech tříd tehdejší společnosti, a přitom boje, který v důsledku zaostalosti země a obrovského carského útlaku zvlášť rychle dozrával a zvlášť dychtivě a úspěšně přejímal příslušné „poslední slovo“ amerických a evropských politických zkušeností.
III
Hlavni etapy v dějinách bolševismu
Léta přípravy revoluce (1903—1905). Všude je cítit, že se schyluje k velké bouři. Ve všech třídách to vře a konají se přípravy. V zahraničí emigrantský tisk teoreticky nastoluje všechny hlavní otázky revoluce. Představitelé tří hlavních tříd, tří hlavních politických směrů — liberálně buržoazního, maloburžoazně demokratického (skrývajícího se pod názvy „sociálně demokratický“ a „sociálně revoluční“[3]) a proletářsko-revolučního — svádějí mezi sebou velmi urputný názorový boj o pojetí programu a taktiky a tím anticipují a připravují nadcházející otevřený boj mezi třídami. Všechny otázky, za jejichž vyřešení bojovaly masy v letech 1905—1907 a 1917—1920 se zbraní v ruce, je možné (a nutné) vystopovat v zárodečné formě již v tehdejším tisku. A mezi třemi hlavními směry se pochopitelně najde ještě spousta nevyhraněných, přechodných a polovičatých směrů. Přesněji řečeno: v boji tiskových orgánů, stran, frakcí a skupin krystalizují skutečně třídní ideové a politické směry; třídy si pro nadcházející bitvy kují potřebné ideové a politické zbraně.
Léta revoluce (1905—1907). Všechny třídy vystupují otevřeným hledím. Všechny názory na program a taktiku jsou ověřovány akcemi mas. Stávkový boj nabývá takového rozmachu a prudkosti, jakých svět dosud nepoznal. Hospodářská stávka přerůstá v politickou a politická stávka v povstání. V praxi jsou prověřovány vzájemné vztahy mezi proletariátem jakožto vedoucí silou a kolísajícím, nestálým rolnictvem, vedeným proletariátem. V průběhu živelného boje se rodí sovětská forma organizace. Tehdejší spory o význam sovětů jsou předzvěstí velkého boje v letech 1917—1920. Střídání parlamentních forem boje s neparlamentními, taktiky bojkotu parlamentu s taktikou účasti v parlamentu, legálních forem boje s ilegálními, jakož i jejich vzájemné vztahy a souvislosti — to všechno se vyznačuje obdivuhodným bohatstvím obsahu. Pokud jde o základní politické školení mas i jejich vůdců, tříd i stran, rovnal se každý měsíc tohoto období jednomu roku „pokojného“ „konstitučního“ vývoje. Bez „generální zkoušky“ roku 1905 by Říjnová revoluce roku 1917 nezvítězila.
Léta reakce (1907—1910). Carismus zvítězil. Všechny revoluční a opoziční strany jsou poraženy. Skleslost, demoralizace, rozkoly, rozklad, renegátství, pornografie místo politiky. Silnější tendence k filozofickému idealismu; kontrarevoluční nálady v rouše mysticismu. Avšak právě těžká porážka je pro revoluční strany a revoluční třídu zároveň cennou a velmi prospěšnou školou, školou dialektiky dějin, školou umožňující pochopit, naučit se vést politický boj. V nouzi poznáš přítele. Poražené armády se dobře učí.
Vítězný carismus je nucen urychleně odstraňovat pozůstatky předburžoazního, patriarchálního způsobu života v Rusku. Buržoazní vývoj Ruska pokračuje neobyčejně rychle. Netřídní, nadtřídní iluze, iluze o možnosti vyhnout se kapitalismu, se rozplývají jako dým. Třídní boj nabývá zcela nových, a tím výraznějších forem.
Revoluční strany se ještě musí učit. Učily se útočit. Nyní musí pochopit, že tuto znalost je třeba doplnit znalostí, jak co nejsprávněji ustupovat. Musí pochopit — a revoluční třída se učí chápat z vlastních trpkých zkušeností —‚ že kdo se nenaučil správně útočit a správně ustupovat, nemůže zvítězit. Ze všech poražených opozičních a revolučních stran ustoupili nejspořádaněji právě bolševici, jejich „armáda“ utrpěla nejmenší ztráty, nejlépe uchránili její jádro, byli nejméně zasaženi (co do hloubky a nezhojitelnosti) rozkoly i nejméně zdemoralizováni a zachovali si největší schopnost řádně a směle obnovit práci v co nejširším měřítku. Dosáhli toho jenom proto, že nemilosrdně demaskovali a vyhnali všechny ty, kteří se zmohli jen na revoluční fráze, kteří nechtěli pochopit, že je třeba ustoupit, že je třeba umět ustoupit, že je naprosto nutné naučit se pracovat legálně i v těch nejreakčnějších parlamentech, i v těch nejreakčnějších odborových, družstevních, pojišťovacích a podobných organizacích.
Léta vzestupu (1910 — 1914). Zpočátku byl vzestup neuvěřitelně pomalý, později, po událostech na řece Leně roku 1912, o něco rychlejší. Přes neslýchané obtíže se bolševikům podařilo zatlačit menševiky, v nichž buržoazie po roce 1905 zcela neomylně vytušila své agenty v dělnickém hnutí, a proto je tisícerými způsoby podporovala proti bolševikům. Kdyby však bolševici nebyli uplatnili správnou taktiku, tj. kdyby nebyli spojovali ilegální práci s bezpodmínečným využíváním "legálních možností", byli by tohoto vítězství nikdy nedosáhli. V krajně reakční dumě získali bolševici celou dělnickou kurii.
První světová imperialistická válka (1914 — 1917). V situaci, kdy „parlament“ je krajně reakční, prokazuje politika legálního parlamentarismu straně revolučního proletariátu, bolševikům, velmi užitečnou službu. Bolševičtí poslanci putují na Sibiř[4] . V emigrantském tisku se plně projevují všechny názorové odstíny sociálimperialismu, sociálšovinismu, sociálpatriotismu, nedůsledného i důsledného internacionalismu, pacifismu i revolučního odmítání pacifistických iluzí. Učení hlupáci a staré báby z II. internacionály, pohrdlivě a povýšeně ohrnující nos nad spoustou „frakcí“ v ruském socialismu a nad urputným bojem mezi nimi, nedokázali, když je válka připravila ve všech vyspělých zemích o vychvalovanou „legalitu“, zorganizovat ani přibližně tak svobodnou (ilegální) výměnu názorů a tak svobodně (ilegálně) se dopracovat ke správným názorům, jako to učinili ruští revolucionáři ve Švýcarsku a v některých dalších zemích. Právě proto se nezastření sociálpatrioti i „kautskisté“ ve všech zemích stali těmi nejhoršími zrádci proletariátu. A jestliže se bolševismu vletech 1917 — 1920 podařilo zvítězit, bylo jednou z hlavních příčin tohoto vítězství to, že bolševismus již od konce roku 1914 nemilosrdně odhaloval nízkost, hanebnost a podlost sociálšovinismu a „kautskismu“ (jemuž odpovídá longuetismus[5] ve Francii, názory vůdců Nezávislé labouristické strany[6] a fabiánů[7] v Anglii, Turatiho v Itálii atd.) a že se pak masy na vlastních zkušenostech čím dál víc přesvědčovaly o správnosti názorů bolševiků.
Druhá revoluce v Rusku (od února do října 1917). Neuvěřitelná zkostnatělost a přežilost carismu vytvořily (pod tíhou ran a břemen neobyčejně strastiplné války) neuvěřitelně mohutnou ničivou sílu, která se obrátila proti němu. V několika dnech se z Ruska stala demokratická buržoazní republika, svobodnější — za válečných poměrů — než kterákoli jiná země na světě. Vládu začali sestavovat vůdcové opozičních a revolučních stran — jako v těch „nejdokonalejších parlamentních“ republikách, přičemž pověst vůdce opoziční strany v parlamentě, byť sebereakčnějším, usnadňovala další úlohu tohoto vůdce v revoluci.
Menševici a „socialisté-revolucionáři“ si v několika týdnech skvěle osvojili všechny metody a manýry, všechny argumenty a sofizmata evropských hrdinů II. internacionály, ministerialistů[8] a ostatní oportunistické sebranky. Všechno, co nyní čteme o Scheidemannech a Noskech, o Kautském a Hilferdingovi, o Rennerovi a Austerlitzovi, o Otto Bauerovi a Friedrichu Adlerovi, o Turatim a Longuetovi, o fabiánech a vůdcích Nezávislé labouristické strany v Anglii — to všechno se nám zdá (a ve skutečnosti je) nudným opakováním, omíláním staré známé písničky. S tím vším jsme se již setkali u menševiků. Historie si zažertovala a dopustila, aby oportunisté zaostalé země předběhli oportunisty mnoha zemí vyspělých.
Jestliže všichni hrdinové II. internacionály utrpěli fiasko a utržili si hodnocením významu a úlohy sovětů a sovětské moci ostudu, jestliže se v této věci zvlášť „parádně“ blamovali a zapletli vůdcové tří velmi významných stran, které nyní vystoupily z II. internacionály (totiž Nezávislé sociálně demokratické strany Německa[9] , francouzské longuetistické a anglické Nezávislé labouristické strany), jestliže se všichni octli v zajetí předsudků maloburžoazní demokracie (zcela v duchu příslušníků maloburžoazie z roku 1848, nazývajících se „sociálními demokraty“), pak tohle všechno jsme již viděli u menševiků. Dějiny si tak trochu zažertovaly: roku 1905 se v Rusku zrodily sověty; v únoru až říjnu 1917 je zprofanovali menševici, kteří nedovedli pochopit jejich úlohu a význam, a proto je stihl bankrot; nyní se na celém světě zrodila myšlenka vlády sovětů, která se nesmírně rychle šíří mezi proletariátem všech zemí, přičemž staré hrdiny II. internacionály stíhá všude stejně jako naše menševiky bankrot, neboť nejsou s to pochopit úlohu a význam sovětů. Zkušenosti dokázaly, že pokud jde o některé velmi podstatné otázky proletářské revoluce, budou všechny země nutně muset projít tím, čím prošlo Rusko.
Svůj vítězný boj proti parlamentní (fakticky) buržoazní republice a proti menševikům zahájili bolševici velmi obezřetně a jejich příprava na něj nebyla nijak jednoduchá — ať se o tom nyní v Evropě a Americe hovoří, jak chce. Na počátku výše uvedeného období jsme nevyzývali ke svržení vlády, nýbrž vysvětlovali jsme, že ji nelze svrhnout bez předchozích změn ve složení sovětů a ve smýšlení jejich členů. Nehlásali jsme bojkot buržoazního parlamentu, Ústavodárného shromáždění, nýbrž oficiálně jménem strany jsme prohlašovali, a to od dubnové (1917) konference naší strany[10], že buržoazní republika s Ústavodárným shromážděním je lepší než táž republika bez Ústavodárného shromáždění, že však "dělnicko-rolnická", sovětská republika je nad všechny buržoazně demokratické, parlamentní republiky. Bez takových obezřetných, důkladných, prozíravých a dlouhých příprav bychom v říjnu 1917 ani nebyli zvítězili, ani bychom toto vítězství nebyli udrželi.
IV
V boji proti kterým nepřátelům v dělnickém hnutí bolševismus vyrostl, zesílil a zocelil se?
Především a hlavně v boji proti oportunismu, který roku 1914 definitivně přerostl v sociálšovinismus a definitivně přešel na stranu buržoazie proti proletariátu. Oportunismus byl pochopitelně hlavním nepřítelem bolševismu v dělnickém hnutí. A tímto hlavním nepřítelem zůstává i v mezinárodním měřítku. Právě tomuto nepříteli bolševismus věnoval a věnuje největší pozornost. V současné době je tento aspekt činnosti bolševiků již dosti dobře známý i v zahraničí.
Něco jiného však musíme říci o dalším nepříteli bolševismu v dělnickém hnutí. V zahraničí se dosud velmi málo ví, že bolševismus vyrostl, zformoval se a zocelil v dlouholetém boji proti maloburžoazní revolučnosti, která nemá daleko k anarchismu nebo od něho leccos přejímá a ve všem podstatném ustupuje od podmínek a potřeb důsledného třídního boje proletariátu. Marxisté teoreticky dokazují — a zkušenosti ze všech evropských revolucí a revolučních hnutí to plně potvrzují —‚ že drobný vlastník, drobný výrobce (sociální typ, zastoupený v hojné míře, masově, v mnoha evropských zemích), který za kapitalismu neustále trpí útlakem a je velmi často postižen neuvěřitelně pronikavým a rychlým zhoršováním životních podmínek a ožebračováním, snadno propadá krajní revolučnosti, ale nedokáže projevit důslednost, organizovanost, ukázněnost a vytrvalost. Hrůzami kapitalismu „rozběsněný“ maloburžoa tak zosobňuje sociální jev, který se stejně jako anarchismus vyskytuje ve všech kapitalistických zemích. Nestálost takové revolučnosti, její neplodnost a schopnost rychle se měnit v pokoru, apatii, poblouznění, a dokonce v „zanícené“ horování hned pro ten, hned pro onen buržoazní „módní“ směr — to všechno je všeobecně známo. Avšak teoretické, abstraktní uznání těchto pravd ještě vůbec nezbavuje revoluční strany starých chyb, které se vždy objevují neočekávaně, v trochu pozměněné formě, pod jiným pláštíkem nebo v jiném prostředí, ve specifických — více či méně svérázných — podmínkách.
Anarchismus býval často jakýmsi trestem za oportunistické hříchy dělnického hnuti. Oba nešvary se navzájem doplňovaly. A měl-li anarchismus v Rusku, přestože složení jeho obyvatelstva je maloburžoaznější než v evropských zemích, v období obou revolucí (1905 a 1917) i v době jejich přípravy poměrně nepatrný vliv, je to bezesporu částečná zásluha bolševismu, který vždy vedl proti oportunismu skutečně nelítostný a nesmiřitelný boj. Říkám „částečná“, neboť ještě významnější pro oslabení anarchismu v Rusku byl fakt, že anarchismus měl v minulosti (v sedmdesátých letech 19. století) možnost neobyčejně rozbujet a plně prokázat svou nesprávnost, svou neschopnost být vůdčí teorií revoluční třídy.
V době svého vzniku roku 1903 navázal bolševismus na tradici nelítostného boje proti maloburžoazní, zpola anarchistické (nebo s anarchismem ochotné koketovat) „revolučnosti“, a tato tradice byla v revoluční sociální demokracii vždy živá; u nás zapustila kořeny zejména v letech 1900-1903, kdy byla v Rusku zakládána masová strana revolučního proletariátu. Bolševismus se pustil do boje proti straně, v níž se nejvýrazněji projevovala tendence k maloburžoazní revolučnosti, totiž proti straně „socialistů-revolucionářů“, a pokračoval v něm ve třech hlavních směrech. Za prvé, tato strana, jež zavrhovala marxismus, za nic na světě nechtěla (lépe snad bude říci: nemohla) pochopit, že před každou politickou akcí je nutné přísně objektivně zhodnotit třídní síly a jejich vzájemný poměr. Za druhé, tato strana spatřovala svou obzvláštní „revolučnost“ neboli „levičáctví“ v tom, že uznávala individuální teror a atentáty, a to jsme my marxisté rozhodně zavrhovali. My jsme však individuální teror zavrhovali jenom proto, že jsme jej nepovažovali za účelný. Vždyť už Plechanov, který byl v letech 1900-1903 ještě marxistou, měl pro lidi, kteří z „principiálních“ důvodů odsuzovali teror Velké francouzské revoluce nebo vůbec teror vítězné revoluční strany obléhané buržoazií celého světa, jenom výsměch a opovržení. Za třetí, „socialisté-revolucionáři“ viděli „levičáctví“ v tom, že se pošklebovali poměrně drobným oportunistickým pokleskům německé sociální demokracie, ale zároveň napodobovali krajní oportunisty téže strany, například v agrární otázce nebo v otázce diktatury proletariátu.
Mimochodem řečeno, historie dnes ve velkém, celosvětovém měřítku potvrdila správnost názoru, který jsme vždy zastávali, že totiž revoluční německá sociální demokracie (všimněte si, že už Plechanov v letech 1900-1903 žádal vyloučení Bernsteina ze strany a bolševici, kteří na tuto tradici vždy navazovali, odhalovali v roce 1913 veškerou Legienovu nízkost, podlost a zrádcovství[11]), že revoluční německá sociální demokracie měla nejblíže k takové straně, jakou potřebuje revoluční proletariát, aby mohl zvítězit. Nyní, v roce 1920, po všech hanebných bankrotech a krizích válečných a prvních poválečných let je jasně vidět, že ze všech stran na Západě právě německá revoluční sociální demokracie vychovala nejlepší vůdce a také se zotavila, vyléčila a znovu zesílila dříve než jiné strany. Důkazem toho je jak strana spartakovců[12], tak i levé, proletářské křídlo Nezávislé sociálně demokratické strany Německa, které vytrvale bojuje proti oportunismu a bezpáteřnosti Kautských, Hilferdingů, Ledebourů a Crispienů. Podíváme-li se nyní celkově na ukončené historické období, na období od Pařížské komuny po první socialistickou sovětskou republiku, objeví se nám vztah marxismu k anarchismu ve zcela jasné a vyhraněné podobě. Ukázalo se, že marxistická stanoviska jsou správná, a jestliže anarchisté právem poukazovali na oportunistický charakter názorů na stát, které převládaly ve většině socialistických stran, pak za prvé, tento oportunismus souvisel s překrucováním, a dokonce s přímým zatajováním Marxových názorů na stát (ve své knize Stát a revoluce jsem uvedl, že Bebel celých 36 let, od roku 1875 do roku 1911, nechal ležet v zásuvce Engelsův dopis[13], ve kterém byl zvlášť názorně, ostře, nepokrytě a jasně odhalen oportunismus vžitých sociálně demokratických názorů na stát[a]); za druhé, byly to právě nejmarxističtější směry v evropských a amerických socialistických stranách, které tyto oportunistické názory nejrychleji a nejdůkladněji zkorigovaly, nejrychleji a v největší míře akceptovaly sovětskou moc a uznaly její převahu nad buržoazní parlamentní demokracií.
Ve dvou případech nabyl boj bolševismu proti úchylkám „vlevo“ ve vlastní straně zvlášť velkého rozsahu: v roce 1908, kdy šlo o účast v krajně reakčním „parlamentě“ a v legálních dělnických spolcích, sešněrovaných krajně reakčními zákony, a v roce 1918 (brestlitevský mír[14]), kdy šlo o to, zda připustit větší či menší „kompromis“.
Roku 1908 byli „leví“ bolševici z naší strany vyloučeni, protože za nic na světě nechtěli pochopit, že je nutné pracovat i v krajně reakčním „parlamentě“[15]. "Leví" - a mezi nimi i mnoho vynikajících revolucionářů, kteří později byli (a dosud jsou) poctivými příslušníky komunistické strany — se odvolávali zejména na dobré zkušenosti s bojkotem v roce 1905. Když car v srpnu 1905 oznámil svolání poradního „parlamentu“[16], vyhlásili bolševici jeho bojkot — na rozdíl od všech opozičních stran i od menševiků — a revoluce v říjnu 1905[17] jej skutečně smetla. Tehdy byl bojkot správný ne proto, že každá neúčast v reakčních parlamentech je správná, nýbrž proto, že byla správně zhodnocena objektivní situace, která vedla k rychlému přerůstání masových stávek ve stávku politickou, pak v revoluční a nakonec v povstání. Přitom se tehdy vedly spory o to, zda má být svolání prvního zastupitelského orgánu ponecháno na carovi, nebo zda se má udělat pokus vyrvat je z rukou staré moci. A protože nebylo a nemohlo být jisté, že se vytvořila obdobná objektivní situace a že vývoj jde kupředu stejným směrem stejným tempem, přestal být bojkot správnou taktikou.
Bolševický bojkot „parlamentu“ v roce 1905 obohatil revoluční proletariát o neobyčejně cenné politické zkušenosti, neboť ukázal, že při spojování legálních a ilegálních, parlamentních i mimoparlamentních forem boje je někdy prospěšné, a dokonce nutné umět od parlamentních forem boje upustit. Avšak slepé, otrocké, nekritické přenášení těchto zkušeností na jiné podmínky a do jiné situace je velmi hrubou chybou. Chybou, sice nevelkou a snadno napravitelnou[b], byl už bojkot „dumy“, k němuž se bolševici uchýlili v roce 1906. Velmi závažnou a těžko napravitelnou chybou byl bojkot v roce 1907, 1908 a v dalších letech, kdy za prvé nebylo možné očekávat velmi rychlý vzestup revoluční vlny a její přechod v povstání a kdy za druhé nutnost spojování legální a ilegální činnosti vyplývala z celé historické situace restaurované buržoazní monarchie. Ohlédneme-li se dnes zpět na zcela ukončené historické období, jehož spojitost s dalšími obdobími se již plně potvrdila, začíná být zvlášť jasné, že bolševici by v letech 1908-1914 byli nemohli udržet (natož upevnit, rozšířit, posílit) pevné jádro revoluční strany proletariátu, kdyby byli v nejkrutějším boji neuhájili názor, že ilegální formy boje je nutné spojovat s formami legálními a že je zároveň nutné pracovat v krajně reakčním parlamentě a v mnoha jiných institucích (nemocenských pokladnách aj.), sešněrovaných reakčními zákony.
V roce 1918 nedospěly věci až k rozkolu. „Leví“ komunisté tvořili tehdy v naší straně jenom zvláštní skupinu neboli „frakci“, a to ne nadlouho. V témže roce čelní představitelé „levého komunismu“, například soudruzi Radek a Bucharin, otevřeně přiznali svůj omyl. Zdálo se jim, že brestlitevský mír byl pro stranu revolučního proletariátu zásadně nepřípustným a škodlivým kompromisem s imperialisty. Byl to opravdu kompromis s imperialisty, ale v dané situaci byl právě takový kompromis naprosto nutný.
Když teď slyším, jak naši taktiku při podepisování brestlitevského míru napadají například „socialisté-revolucionáři“, nebo když slyším, jak soudruh Lansbury v rozhovoru se mnou prohodil: „Naši angličtí vůdcové tradeunionů říkají, že pokud byly kompromisy přípustné pro bolševiky, jsou přípustné i pro ně,“ odpovídám na to obvykle především prostým a „populárním“ přirovnáním:
Představte si, že vaše auto zastavili ozbrojení banditi. Dáte jim peníze, osobní doklady, revolver i auto. Tak se dostanete z jejich příjemné společnosti. To je bezesporu kompromis. „Do ut des“ („dávám“ ti peníze, zbraň a auto, „abys mi dal“ možnost vyváznout se zdravou kůží). Těžko by se však našel člověk se zdravým rozumem, který by takový kompromis prohlásil za „zásadně nepřípustný“ nebo by člověka, který na takový kompromis přistoupil, označil za komplice banditů (i když by banditi mohli vzápětí nasednout do auta a auto i zbraň použít k dalším loupežným přepadením). A takovému kompromisu se podobal i náš kompromis s bandity německého imperialismu.
Když však menševici a eseři v Rusku, scheidemannovci (a do značné míry i kautskisté) v Německu, Otto Bauer a Friedrich Adler (nemluvě už o pánech Rennerech a spol.) v Rakousku, Renaudelové, Longuetové a spol. ve Francii, fabiáni, „nezávislí“ a „trudovici“ („labouristé“[18]) v Anglii uzavírali v letech 1914—1918 a 1918—1920 kompromisy s bandity z řad své vlastní a někdy i „spojenecké“ buržoazie proti revolučnímu proletariátu své země, pak si všichni tito pánové počínali jako komplicové banditů.
Závěr je jasný: odmítat kompromisy ze „zásadních“ důvodů, zavrhovat a nepřipouštět jakékoli kompromisy vůbec je dětinství, které naprosto nelze brát vážně. Politik, který chce prospět revolučnímu proletariátu, musí umět odlišit konkrétní případy kompromisů, které jsou nepřípustné, které znamenají oportunismus a zradu, a všechno ostří kritiky, všechnu sílu nemilosrdného odhalování a nesmiřitelného boje namířit proti těmto konkrétním kompromisům, nedovolovat prohnaným, „podnikavým„ socialistům a parlamentním jezuitům, aby se vykrucovali a vyhýbali odpovědnosti úvahami o „kompromisech jako takových“. Angličtí páni „vůdcové“ tradeunionů, jakož i Fabiánské společnosti a „Nezávislé“ labouristické strany se právě takhle vyhýbají odpovědnosti za svou zradu, za svůj kompromis, který je skutečným projevem toho nejhoršího oportunismu, zrady a věrolomnosti.
Není kompromis jako kompromis. Musíme umět rozebrat situaci a konkrétní podmínky každého kompromisu nebo každého druhu kompromisů. Musíme se učit dělat rozdíl mezi člověkem, který dal banditům peníze a zbraň, aby zmenšil jimi páchané zlo a usnadnil jejich polapení a zastřelení, a člověkem, který dal banditům peníze a zbraň, aby se mohl podílet na jejich kořisti. V politice to ale ani zdaleka nebývá tak snadné jako ve školácky jednoduchém případě. A ten, kdo by chtěl pro dělníky vymyslet takový recept, který by předem poskytoval hotová řešení pro všechny možné situace, anebo by sliboval, že se v politice revolučního proletariátu nevyskytnou žádné těžkosti a žádné komplikované situace, ten by musel být prostě šarlatán.
Abych zabránil falešným výkladům, pokusím se nastínit, byť zcela stručně, několik hlavních zásad pro rozbor konkrétních kompromisů.
Strana, která podepsáním brestlitevského míru uzavřela s německými imperialisty kompromis, se ke svému opravdovému internacionalismu propracovávala od konce roku 1914. Nebála se razit heslo porážky carské monarchie a za války mezi dvěma imperialistickými dravci pranýřovat „obranu vlasti“. Parlamentní zástupci této strany, místo aby si vyšlapali cestičku k ministerským křeslům v buržoazní vládě, putovali na Sibiř. Revoluce, jež svrhla carismus a vytvořila demokratickou republiku, podrobila tuto stranu další, velmi těžké zkoušce, avšak ta nepřistoupila na žádnou dohodu se „svým" imperialisty, připravila jejich svržení a svrhla je. Po převzetí politické moci nenechala tato strana ze statkářského ani z kapitalistického vlastnictví kámen na kameni. Když zveřejnila a zrušila tajné smlouvy imperialistů, nabídla všem národům mír a podřídila se násilí brestlitevských dravců teprve tehdy, když angličtí a francouzští imperialisté tento mír zmařili. Přitom však bolševici udělali všechno, co bylo v lidských silách, pro uspíšení revoluce v Německu a v jiných zemích. Naprostá správnost tohoto kompromisu, který uzavřela tato strana za takových okolností, je každému den ze dne jasnější a zřejmější.
Menševici a eseři v Rusku (stejně jako všichni vůdcové II. internacionály na celém světě v letech 1914-1920) začali zradou, když přímo nebo nepřímo ospravedlňovali „obranu vlasti“, tj. obranu své vlastní lupičské buržoazie. V této zradě pokračovali, když vstupovali do koalice s buržoazií své země a spolu se svou vlastní buržoazií bojovali proti revolučnímu proletariátu své země. Blok, který uzavřeli nejprve s Kerenským a kadety a později s Kolčakem a Děnikinem v Rusku, jakož i blok jejich zahraničních spřízněnců s buržoazií jejich zemí znamenal přechod na stranu buržoazie proti proletariátu. Jejich kompromis s imperialistickými bandity spočíval od začátku do konce v tom, že se z nich stávali komplicové imperialistického banditismu.
V
„Levý“ komunismus v Německu. Vůdcové — strana — třída — masy
Němečtí komunisté, o nichž teď musíme mluvit, si neříkají „leví“, nýbrž — pokud se nemýlím — „zásadová opozice“[19]. Ale že se u nich plně projevují příznaky „levičáctví jako dětské nemoci“, vyplyne z dalšího výkladu.
Brožurka Rozkol v Komunistické straně Německa (ve svazu spartakovců), kterou vydala „místní skupina ve Frankfurtu nad Mohanem“ a která zastává stanovisko této opozice, vykládá nanejvýš výstižně, přesně, jasně a stručně podstatu názorů této opozice. Postačí několik citátů, aby se čtenáři s touto podstatou obeznámili:
„Komunistická strana je stranou nejrozhodnějšího třídního boje…“
„Politicky je toto přechodné období“ (mezi kapitalismem a socialismem) „obdobím diktatury proletariátu…“
„Nyní však jde o to, kdo má být vykonavatelem diktatury: komunistická strana, nebo proletářská třída?… Má se zásadně usilovat o diktaturu komunistické strany, nebo o diktaturu proletářské třídy?…“
(Kurzíva v citátech je všude podle originálu.)
Dále autor brožury vytýká „ústředí“ Komunistické strany Německa, že prý hledá cesty ke koalici s Nezávislou sociálně demokratickou stranou Německa, že „otázku zásadního uznání všech politických prostředků“ boje včetně parlamentarismu vytyčilo toto „ústředí“ jenom proto, aby zastřelo své skutečné a hlavní úsilí o vytvoření koalice s nezávislými. A brožura pokračuje;
„Opozice se rozhodla pro jinou cestu. Podle jejího názoru je otázka hegemonie komunistické strany a diktatury strany jenom otázkou taktiky. Tak či onak je hegemonie komunistické strany poslední formou jakékoli hegemonie strany vůbec. Zásadně je nutné usilovat o diktaturu proletářské třídy. Tomu musí být přizpůsobena veškerá opatření strany, její organizace, její forma boje, její strategie a taktika. Proto je nutné se vší rozhodností zavrhnout jakýkoli kompromis s jinými stranami, jakýkoli návrat k historicky a politicky překonaným formám parlamentního boje, jakoukoli politiku lavírování a paktování.“ „Obzvlášť velký důraz je třeba klást na specificky proletářské metody revolučního boje. Pro podchycení nejširších kruhů a vrstev proletariátu, které musí v revolučním boji vystupovat pod vedením komunistické strany, je nezbytně nutné vytvořit nové organizační formy na nejširším základě a v co nejširším měřítku. Tímto soustředěním všech revolučních sil bude dělnický svaz, vybudovaný na principu závodních organizací. V něm by se měli spojit všichni proletáři, kteří se řídí heslem: Pryč z odborových organizací! V tomto svazu se bojující proletariát zformuje do nejširších bitevních šiků. Pro vstup do tohoto svazu postačí uznávat třídní boj, systém rad a diktaturu. Veškerá další politická výchova bojujících mas i jejich orientace v boji je úkolem komunistické strany, která bude stát mimo dělnický svaz …“
„Nyní tedy proti sobě budou stát dvě komunistické strany:
Jedna - strana vůdců, která se snaží organizovat revoluční boj a řídit jej shora a která připouští kompromisy a parlamentarismus, aby si vytvořila podmínky pro vstup do koaliční vlády, v jejíchž rukou by spočívala diktatura, a
druhá - masová strana, která očekává, že revoluční boj vyšlehne zdola, která zná a používá v tomto boji jenom jedinou metodu přímočaře vedoucí k cíli, a která odmítá všechny parlamentní a oportunistické metody boje. Touto jedinou metodou je bezpodmínečné svržení buržoazie, po němž bude nastolena třídní diktatura proletariátu, jež uskuteční socialismus …"
„Tam diktatura vůdců — zde diktatura mas! Tak zní naše heslo.“
Toto jsou nejpodstatnější teze, příznačné pro názory opozice v německé komunistické straně.
Každý bolševik, který s plným pochopením věci prožil nebo zblízka sledoval vývoj bolševismu od roku 1903, si po přečtení těchto úvah hned řekne: „Jaká to stará, dávno známá veteš! Jaké to „levé“ dětinství!“
Ale podívejme se na tyto úvahy blíže.
Již sama formulace otázky „Diktatura strany, nebo diktatura třídy? Diktatura (strana) vůdců, nebo diktatura (strana) mas?“ svědčí o vskutku neuvěřitelném a beznadějném myšlenkovém zmatku. Lidé se snaží vymyslet něco zcela zvláštního, ale ve svém horlivém mudrování se stávají směšnými. Každý ví, že masy se dělí na třídy, že masy a třídy je možné stavět proti sobě jenom tehdy, jestliže celá obrovská většina, nerozčleněná podle postavení ve společenském výrobním systému, je stavěna proti kategoriím zanímajícím v tomto systému zvláštní postavení; že třídy jsou obvykle a ve většině případů, alespoň v novodobých civilizovaných zemích, vedeny politickými stranami; že politické strany jsou zpravidla vedeny víceméně stabilními skupinami nejuznávanějších, nejvlivnějších a nejzkušenějších osob volených do nejodpovědnějších funkcí, osob, které se nazývají vůdci. To všechno patří k základním poučkám. To všechno je prosté a jasné. Nač potom bylo místo toho třeba jakési hatmatilky, jakéhosi nového volapüku[c]? Jednak se lidé zřejmě nedovedli orientovat ve svízelné situaci, kdy strana velmi rychle přecházela z legality do ilegality a naopak, a tím se narušovaly obvyklé, normální, prosté vztahy mezi vůdci, stranami a třídami. V Německu, stejně jako i v jiných evropských zemích, si lidé příliš zvykli na legalitu, na svobodné a řádné volby „vůdců“ na řádných sjezdech stran, na pohodlnou kontrolu třídního složení stran pomocí parlamentních voleb a veřejných shromáždění, podle informací tisku, podle názorů v odborech a jiných organizacích apod. Když od těchto zvyklostí bylo v důsledku bouřlivého průběhu revoluce a vývoje občanské války nutné rychle přecházet ke střídání legálních a ilegálních metod, k jejich kombinování, k „nepohodlným“, „nedemokratickým“ metodám výběru, k vytváření nebo zachovávání „skupin vůdců“, ztráceli lidé hlavu a začali si vymýšlet nejnemožnější nesmysly. Někteří členové holandské komunistické strany, kteří se naneštěstí narodili v malé zemi s tradicemi a v podmínkách zvláš privilegované a zvlášť stabilní legality, lidé, kteří vůbec nezažili střídání legality a ilegality, se pravděpodobně sami zapletli a ztratili orientaci, a tak přispěli k vymýšlení nehorázných nesmyslů.
Navíc se tu evidentně setkáváme se zcela nepromyšleným, nelogickým používáním dnes „módních“ slov „masy“ a „vůdcové“. Lidé často slyšeli, jak jsou „vůdcové“ napadáni, jak jsou „vůdcové“ stavěni proti „masám“, a dobře si to zapamatovali, ale přemýšlet o tom, jaký to má smysl, a pochopit, v čem je podstata věci, nedokázali.
Rozpory mezi „vůdci“ a „masami“ se ve všech zemích zvlášť jasně a výrazně projevily na sklonku imperialistické války a po jejím skončení. Hlavní příčinu tohoto jevu vysvětlovali Marx a Engels mnohokrát v letech 1852-1892 na příkladu Anglie. Monopolní postavení Anglie vedlo k tomu, že se z „mas“ vyčleňovala napůl měšťácká, oportunistická „dělnická aristokracie“. Vůdcové této dělnické aristokracie neustále přebíhali na stranu buržoazie, která si je — přímo nebo nepřímo — vydržovala. Marx si vysloužil nenávist této sebranky za to, že je otevřeně pranýřoval jako zrádce. Taková nenávist mu však slouží jen ke cti. Soudobý imperialismus (ve 20. století) zajistil několika vyspělým zemím privilegované postavení pramenící z existence monopolů v těchto zemích, a v důsledku toho se všude v II. internacionále vyhranil typ zrádcovských vůdců, oportunistů a sociálšovinistů, kteří hájí zájmy svého cechu a úzké vrstvy dělnické aristokracie, ke které oni sami přísluší. Oportunistické strany se odtrhly od „mas“, tj. od nejširších vrstev pracujících, od jejich většiny, od nejhůře placených dělníků. Proto revoluční proletariát nemůže zvítězit bez boje proti tomuto zlu, bez demaskování, zdiskreditování a vyhnání oportunistických vůdců dopouštějících se zrady na socialismu, a právě takovou politiku zvolila III. internacionála.
Dospět přitom tak daleko, a stavět diktaturu mas proti jakékoli diktatuře vůdců, je směšná nehoráznost a stupidnost. Zvlášť komické je, že na místo starých vůdců, kteří mají na prosté věci normální lidské názory, se ve skutečnosti dostávají (pod pláštíkem hesla Pryč s vůdci!) noví vůdcové, kteří vykládají nejnemožnější pošetilosti a zmatenosti. K takovým lidem patří v Německu Laufenberg, Wolffheim, Horner, Karl Schröder, Friedrich Wendel a Karl Erler[d]. Erlerovy pokusy „rozpitvávat“ tuto otázku a prohlašovat cosi o nepotřebnosti a „buržoaznosti“ politických stran je takový nesmysl, že jej lze směle přirovnat k proslulým Herkulovým sloupům, a nezbývá než pokrčit nad tím rameny. A to je právě ono: z malé chyby se dá vždycky udělat obludně velká, když se na ní trvá, když se hluboce zdůvodňuje, když se „v ní dochází do důsledků“.
Popírání nutnosti strany a stranické kázně — až k tomu dospěla opozice. A to se rovná úplnému odzbrojení proletariátu ve prospěch buržoazie. To se rovná právě oné maloburžoazní roztříštěnosti, nestálosti a neschopnosti vytrvat, sjednotit se a postupovat v jednom šiku, a taková roztříštěnost, je-li trpěna, přivede nevyhnutelně každé proletářské revoluční hnutí do záhuby. Popírat nutnost strany znamená z hlediska komunismu přeskakovat od blížícího se pádu kapitalismu (v Německu) nikoli k nižší nebo ke střední, nýbrž k vyšší fázi komunismu. V Rusku stojíme nyní (třetí rok po svržení buržoazie) na počátku přechodu od kapitalismu k socialismu neboli k nižšímu stadiu komunismu. Třídy zůstaly a všude zůstanou ještě celá léta po dobytí moci proletariátem. Možná že v Anglii, kde není rolnictvo (ale jsou tam drobní podnikatelé!), bude toto období kratší. Odstranit třídy znamená nejen vyhnat statkáře a kapitalisty — to jsme udělali poměrně snadno — to znamená také odstranit malovýrobce, ale ty nelze vyhnat, ty nelze potlačit, k těm je nutné najít správný vztah, ty je možné (a nutné) předělat, převychovat, a to lze udělat pouze velmi dlouhou, pomalou a obezřetnou organizátorskou prací. Malovýrobci vytvářejí kolem proletariátu prostředí maloburžoazního živlu, prosycují a demoralizují jej tímto živlem, ustavičně vyvolávají mezi proletariátem recidivy maloburžoazní bezzásadovosti, roztříštěnosti, individualismu a zvraty od nadšení k malomyslnosti. V politické straně proletariátu je nutná velmi přísná centralizace a kázeň, aby se těmto tendencím mohlo čelit, aby proletariát mohl řádně, zdárně a úspěšně plnit svou organizátorskou úlohu (a to je jeho hlavní úloha). Diktatura proletariátu je úporný boj, krvavý i nekrvavý, násilný i pokojný, vojenský i hospodářský, výchovný i administrativní, boj proti silám a tradicím staré společnosti. Síla zvyku miliónů a desetimiliónů je tou nejstrašnější silou. Bez strany se železnou kázní, strany, která se zocelila v boji, bez strany, která má důvěru všch poctivých příslušníků této třídy, bez strany, která dovede sledovat smýšlení mas a působit na ně, nelze tento boj vést úspěšně. Zvítězit nad centralizovanou velkoburžoazií je tisíckrát snazší než „zvítězit“ nad milióny a milióny malovýrobců, ale právě oni svou každodenní, všední, neviditelnou, nepostižitelnou a rozkladnou činností dosahují oněch výsledků, které potřebuje buržoazie a které buržoazii restaurují. Kdo byť jen trochu oslabuje železnou kázeň strany proletariátu (zejména za jeho diktatury), fakticky pomáhá buržoazii proti proletariátu.
Když už je řeč o vůdcích — straně — třídě — masách, je třeba se zmínit také o „reakčníc" odborech. Ale nejdříve si dovolím ještě pár závěrečných poznámek, které pramení ze zkušeností naší strany. S výpady proti „diktatuře vůdců" jsme se v naší straně setkávali vždy: vzpomínám si na první takové výpady roku 1895, kdy strana formálně ještě neexistovala, ale v Pitěru se již začala tvořit ústřední skupina, která měla převzít řízení obvodních skupin[21]. Na IX. sjezdu naší strany (v dubnu 1920)[22] se vytvořila velká opozice, která se také vyslovovala proti „diktatuře vůdců“, proti „oligarchii“ apod. Proto není nic divného, nic nového a ani nic strašného, jestliže se u Němců projevuje taková „dětská nemoc“, jako je „levý komunismus“. Tato nemoc má neškodný průběh a organismus po ní dokonce zesílí. Naproti tomu rychlé střídání legální a ilegální činnosti spolu s nutností přísně „skrývat“, přísně držet v tajnosti právě hlavní štáb, právě vůdce u nás leckdy vedlo k velmi nebezpečným jevům. Nejhorší bylo, že v roce 1912 se do ústředního výboru bolševiků vetřel provokatér Malinovskij. Vyzradil desítky nejlepších a nejoddanějších soudruhů, přivedl je na nucené práce, a tím uspíšil smrt mnoha z nich. Za to, že nenapáchal ještě více zla, vděčíme pouze tomu, že u nás byl správně upraven poměr mezi legální a ilegální činností. Aby získal naši důvěru, byl Malinovskij jako člen ÚV strany a poslanec dumy nucen pomáhat nám při vydávání legálního denního tisku, který dokázal i za carismu bojovat proti oportunismu menševiků a v patřičně zastřené formě šířit základy bolševismu. Malinovskij, který jednou rukou posílal desítky nejlepších bolševických funkcionářů na nucené práce a na smrt, byl nucen druhou rukou pomáhat prostřednictvím legálního tisku při výchově desetitisíců a desetitisíců nových bolševiků. Neškodilo by, kdyby se němečtí (a také angličtí, američtí, francouzští a italští) soudruzi, kteří mají za úkol naučit se revolučně pracovat v reakčních odborech, nad tím důkladně zamysleli[e].
V mnohých zemích, i v těch nejvyspělejších, buržoazie nyní nepochybně vysílá a bude nadále ještě vysílat do komunistických stran provokatéry. Jedním z prostředků, jak tomuto nebezpečí čelit, je správné spojování ilegální práce s prací legální.
VI
Mají revolucionáři pracovat v reakčních odborech?
Němečtí „leví“ jsou přesvědčeni, že na tuto otázku je nutné odpovědět v každém případě záporně. Na „důkaz“ toho, že není třeba, ba dokonce že je nepřípustné, aby revolucionáři a komunisté pracovali ve žluťáckých, sociálšovinistických, kompromisnických, legienovských, kontrarevolučních odborech, stačí podle jejich názoru okázalé řečnění a rozhořčené brojení proti „reakčním“ a „kontrarevolučním“ odborům (zvlášť „solidně“ a zvlášť hloupě to dělá K. Horner).
Ale ať jsou němečtí „leví“ o revolučnosti takové taktiky sebevíc přesvědčeni, ve skutečnosti je tato taktika od základu chybná a neobsahuje nic než plané fráze.
Abych to objasnil, začnu našimi zkušenostmi — v souladu s celkovou koncepcí tohoto pojednání, jehož cílem je aplikovat na západní Evropu to, co se dá z dějin a nynější taktiky bolševismu aplikovat všeobecně, co má v dějinách nynější taktice bolševismu obecný význam a obecnou platnost.
Menševici nás velmi jízlivě napadali za to, že v ústředním výboru naší strany byl provokatér. Když jsme však za vlády Kerenského žádali, aby byl předseda dumy Rodzjanko zatčen a pohnán před soud, neboť již před válkou dověděl, že Malinovskij je provokatér, ale trudovikům a dělníkům v dumě to neoznámil, nepodpořili nás ani menševici, ani eseři, kteří spolu s Kerenským seděli ve vládě, takže Rodzjanko zůstal na svobodě a bez překážek se dostal k Děnikinovi.
Vzájemný vztah mezi vůdci - stranou - třídou - masami a zároveň vztah diktatury proletariátu a jeho strany k odborům se u nás nyní jeví konkrétně takto: Diktaturu uskutečňuje proletariát organizovaný v sovětech a vedený komunistickou stranou bolševiků, jež má podle údajů posledního sjezdu strany (v dubnu 1920) 611 000 členů. Počet členů před Říjnovou revolucí i po ní velmi silně kolísal a dříve byl mnohem menší, dokonce i v letech 1918 a 1919[23]. Bojíme se nadměrného početního růstu strany, neboť do vládní strany se nevyhnutelně snaží vetřít i kariéristé a podvodníci, kteří nezasluhují nic jiného, než aby byli postříleni. Naposledy jsme široce otevřeli dveře strany — jenom dělníkům a rolníkům - v oněch dnech (v zimě 1919), kdy Juděnič byl několik verst[f] od Pitěru a Děnikin v Orlu (asi 350 verst od Moskvy), tj. kdy Sovětské republice hrozilo strašlivé, smrtelné nebezpečí a kdy dobrodruzi, kariéristé, darebáci a vůbec všechny nespolehlivé živly nemohli ani v nejmenším počítat s velkou kariérou (spíše se mohli nadát šibenice a mučení), přidají-li se ke komunistům[24]. Stranu, která každoročně svolává sjezd (na posledním připadal jeden delegát na tisíc členů), řídí devatenáctičlenný ústřední výbor, zvolený na sjezdu, přičemž běžnou práci v Moskvě musí řídit ještě užší orgány — takzvané organizační byro a politické byro —‚ jež jsou voleny na plenárních zasedáních ústředního výboru po pěti členech UV do každého byra. Je to tedy skutečná „oligarchie“. Žádnou důležitou politickou ani organizační otázku neřeší v naší republice žádná státní instituce bez směrodatných pokynů UV strany.
Strana se ve své činnosti bezprostředně opírá o odbory, které podle údajů posledního sjezdu (v dubnu 1920) mají nyní přes čtyři milióny členů a jsou formálně nestranické. Ve skutečnosti jsou všechny vedoucí orgány obrovské většiny odborových svazů a samozřejmě především všeodborového celoruského ústředí neboli byra (Celoruská ústřední rada odborů) složeny z komunistů a plní všechny směrnice strany. Tak vzniká v podstatě po formální stránce nekomunistický, pružný a poměrně početný, velmi silný proletářský aparát, jímž je strana těsně spjata s třídou i s masami a jehož prostřednictvím se pod vedením strany uskutečňuje diktatura třídy. Spravovat zemi a uskutečňovat diktaturu bez velmi úzkého spojení s odbory, bez jejich nadšené podpory a bez jejich obětavé práce, kterou se podílejí nejen na hospodářské výstavbě, ale i na budování armády, bychom samozřejmě nedokázali ani dva a půl měsíce, natožpak dva a půl roku. Toto velmi úzké spojení ovšem v praxi znamená neobyčejně složitou a mnohotvárnou propagandistickou a agitační práci, včasné a časté porady nejen s vedoucími, ale i s dalšími vlivnými odboráři, rozhodný boj proti menševikům, kteří mají dosud jistý, i když vcelku nevelký počet přívrženců, jež učí všelijakým kontrarevolučním úskokům, počínaje ideovou obhajobou (buržoazní) demokracie a hlásáním „nezávislosti“ odborů (nezávislost na proletářské státní moci!) až po sabotování proletářské kázně atd. apod.
Spojení s „masami“ prostřednictvím odborů však nepovažujeme za dostačující. V průběhu revoluce se u nás vytvořily zvláštní instituce — konference s politicky neorganizovanými dělníky a rolníky, a my se je snažíme plně podpořit, rozvinout a rozšířit, abychom poznávali smýšlení mas, sbližovali se s nimi, reagovali na jejich požadavky, vybírali z jejich řad nejlepší pracovníky do funkcí ve státním aparátu atd. V jednom z posledních dekretů o reorganizaci lidového komisariátu státní kontroly v „dělnicko-rolnickou inspekci“ bylo těmto konferencím poskytnuto právo volit členy státní kontroly pro různé revize atd.
Dále, strana samozřejmě vykonává všechnu práci prostřednictvím sovětů, které sdružují pracující masy bez rozdílu povolání. Újezdní sjezdy sovětů jsou takovou demokratickou institucí, jaká dosud neexistovala ani v těch nejdokonalejších demokratických republikách buržoazního světa, a prostřednictvím těchto sjezdů (jimž se strana snaží věnovat co největší pozornost), jakož i neustálým pověřováním uvědomělých dělníků nejrůznějšími funkcemi na vesnici se uskutečňuje vedoucí úloha proletariátu vůči rolnictvu, diktatura městského proletariátu i systematický boj proti bohatému, buržoaznímu, vykořisťovatelskému a spekulantskému rolnictvu atd.
Tak vypadá celkový mechanismus proletářské státní moci, podíváme-li se na něj „shora“, z hlediska praktického uskutečňování diktatury. Čtenář doufám pochopí, proč se ruskému bolševikovi, který tento mechanismus zná a který měl možnost sledovat, jak tento mechanismus v průběhu dvaceti pěti let vyrůstal z malých, ilegálních, tajných kroužků, musí všechny řeči o tom, zda „shora“, nebo „zdola“, zda diktatura vůdců, nebo diktatura mas apod., zdát směšným, dětinským nesmyslem, přibližně stejným, jako je spor o to, zda člověk víc potřebuje levou nohu, nebo pravou ruku.
Stejně směšným, dětinským nesmyslem se nám musí zdát i vážné, veleučené a náramně revoluční řeči německých levých o tom, že komunisté nemohou a nesmějí pracovat v reakčních odborech, že tuto práci mohou odmítat, že mají z odborů vystupovat a že je bezpodmínečně nutné založit zbrusu nový, ničím neposkvrněný „dělnický svaz“, který si vymysleli velmi roztomilí (a většinou asi velmi mladí) komunisté atd. apod.
Kapitalismus nevyhnutelně zanechává socialismu jako dědictví jednak staré, staletími vytvořené rozdíly mezi dělníky, vyplývající z jejich profese nebo řemesla, jednak odborové organizace, které se jen velmi pomalu, dlouhá léta mohou a budou vyvíjet v širší výrobní svazy méně zatížené cechařskou minulostí (které budou zahrnovat celá výrobní odvětví, a nejen cechy, řemesla a určité profese) a pak pomocí těchto výrobních svazů přecházet k odstraňování dělby práce, k výchově, školení a přípravě všestranně vyspělých a všestranně připravených lidí, kteří dovedou dělat všechno. K tomu spěje komunismus, k tomu musí spět a také dospěje, ale teprve po mnoha a mnoha letech. Pokoušet se dnes prakticky anticipovat budoucí výsledek zcela vyvinutého, hluboko zakořeněného a upevněného, plně rozvinutého a zralého komunismu je totéž jako učit čtyřleté dítě vyšší matematice.
K budování socialismu můžeme (a musíme) přikročit nikoli s vyfantazírovaným lidským materiálem, který jsme k tomuto účelu sami vytvořili, nýbrž s materiálem, který nám zanechal kapitalismus. To je bezesporu velmi „těžké“, avšak jakýkoli jiný přístup k řešení tohoto úkolu by byl tak neseriózní, že je škoda o něm mluvit.
Na počátku vývoje kapitalismu znamenaly odbory obrovský pokrok dělnické třídy jako přechod od roztříštěnosti a bezmocnosti dělníků k počátkům třídního sjednocování. Když se začala utvářet nejvyšší forma třídního sjednocení proletářů — revoluční strana proletariátu (která nebude hodna svého názvu, dokud se nenaučí spojovat vůdce s třídou a masami v jeden celek, v cosi nedílného), začaly se v odborech nutně projevovat jisté reakční rysy, jistá cechařská omezenost, jistá tendence k apolitičnosti, jistá zkostnatělost atd. Avšak nikde na světě se proletariát nerozvíjel a ani nemohl rozvíjet jinak než za pomoci odborů, prostřednictvím jejich součinnosti se stranou dělnické třídy. Dobytí politické moci proletariátem znamená pro proletariát jako třídu obrovský krok vpřed a v těchto podmínkách musí strana přistupovat k výchově a vedení odborů s ještě větší důkladností, musí přitom uplatňovat i nové, a nikoli jen vžité metody, ale zároveň nezapomínat, že odbory zůstávají a dlouho zůstanou nutnou „školou komunismu“ a přípravkou proletářů k uskutečnění jejich diktatury, nezaměnitelnou dělnickou organizací, která má sloužit ke sjednocení dělníků, k postupnému předání správy celého hospodářství země do rukou dělnické třídy (a ne příslušníků jednotlivých povolání) a potom všech pracujících.
Jistá „reakčnost“ odborů v tomto smyslu je za diktatury proletariátu nevyhnutelná. Kdo to nechápe, ten vůbec nechápe hlavní podmínky přechodu od kapitalismu k socialismu. Bát se této „reakčnosti“, pokoušet se obejít bez ní a přeskakovat ji je velikánská hloupost, neboť to znamená bát se úlohy proletářského předvoje, která spočívá ve vzdělávání, uvědomování a výchově nejzaostalejších vrstev i mas dělnické třídy a rolnictva, v jejich začleňování do nového života. Ale odkládat nastolení diktatury proletariátu tak dlouho, až nezbude ani jeden profesně omezený dělník, ani jeden dělník s cechařskými a tradeunionistickými předsudky, by bylo chybou ještě hrubší. Politikovo umění (a komunistovo správné chápání vlastních úkolů) spočívá právě ve správném odhadnutí podmínek a chvíle, kdy předvoj proletariátu může úspěšně převzít moc, kdy při přebírání moci i po něm dokáže získat dostatečnou podporu dostatečně širokých vrstev dělnické třídy i neproletářských pracujících mas, kdy po převzetí moci dovede udržovat, upevňovat a rozšiřovat svou vládu tím, že bude vychovávat, vzdělávat a získávat stále širší masy pracujících.
Dále. Ve vyspělejších zemích, než je Rusko, se jistá reakčnost odborů projevila a nesporně se musela projevit mnohem silněji než u nás. U nás měli menševici oporu (a v několika málo odborových organizacích ji zčásti mají i dnes) v odborech právě v důsledku cechařské omezenosti, profesního egoismu a oportunismu. Na Západě se tamější menševici „zahnízdili“ v odborech mnohem pevněji, vznikla tam mnohem silnější vrstva profesně omezené, sobecké, bezcitné, prospěchářské, maloměšťácké, imperialisticky smýšlející, imperialismem zkorumpované a zdemoralizované „dělnické aristokracie“ než u nás. O tom není pochyb. Boj proti Gompersům, proti pánům Jouhauxům, Hendersonům, Merrheimům, Legienům a spol. v západní Evropě je mnohem obtížnější než boj proti našim menševikům, kteří představují naprosto stejnorodý sociální politický typ. Tento boj je nutné vést nelítostně a dovést jej rozhodně tak daleko, jako jsme jej dovedli my, tj. až k úplnému zdiskreditování všech nenapravitelných oportunistických a sociálšovinistických vůdců a k jejich vyhnání z odborů. Není možné dobýt politickou moc (a není radno podnikat pokusy o její uchopení), dokud tento boj není doveden k jistému stupni, přičemž v různých zemích a za různých podmínek není tento „jistý stupeň“ stejný, takže jej správně mohou postřehnout jenom přemýšliví, zkušení a věci znalí političtí vůdcové proletariátu v každé jednotlivé zemi. (U nás byly měřítkem úspěchu v tomto boji mimo jiné volby do Ústavodárného shromáždění v listopadu 1917, několik dní po proletářském převratu z 25. října 1917, přičemž menševici byli v těchto volbách na hlavu poraženi, neboť dostali pouhých 700 000 hlasů a se Zakavkazskem 1,4 miliónu, zatímco bolševici získali 9 miliónů hlasů: viz můj článek Volby do Ústavodárného shromáždění a diktatura proletariátu[g] v dvojčísle 7/8 časopisu Kommunističeskij internacional[25].)
Avšak boj proti „dělnické aristokracii“ vedeme jménem dělnictva a proto, abychom ho získali na svou stranu; boj proti oportunistickým a sociálšovinistickým vůdcům vedeme tedy proto, abychom na svou stranu získali dělnickou třídu. Zapomínat na tuto vskutku elementární úplně samozřejmou pravdu by bylo pošetilé. A právě takové pošetilosti se dopouštějí němečtí „leví“ komunisté, kteří z reakčnosti a kontrarevolučnosti odborových předáků vyvozují závěr, že je nutné… vystoupit z odborů, že je nutné přestat v nich pracovat, že je nutné vytvořit nové formy dělnické organizace, které bude třeba teprve vymyslet!! To je takové neodpustitelné bláznovství, že se dá srovnat s největší službou, jakou mohou komunisté prokázat buržoazii. Neboť naši menševici, stejně jako všichni oportunističtí, sociálšovinističtí, kautskističtí odboroví vůdcové, nejsou ničím jiným než „agenty buržoazie v dělnickém hnutí“ (jak jsme se vždy vyjadřovali o menševicích) neboli „dělnickými přisluhovači třídy kapitalistů“ (labour lieutenants of the capitalist class) podle přiléhavého a hluboce pravdivého výroku následovníků Daniela De Leona v Americe. Nepracovat v reakčních odborech znamená ponechat nedostatečně vyspělé nebo zaostalé dělnictvo pod vlivem reakčních vůdců, agentů buržoazie, dělnických aristokratů neboli „zburžoaznělých dělníků“ (viz Engelsův dopis Marxovi z roku 1858 o anglických dělnících[26]).
Právě nesmyslná „teorie“ neúčasti komunistů v reakčních odborech velmi názorně dokazuje, jak lehkovážně tito „leví“ komunisté posuzují otázku působení na „masy“, jak zneužívají svého pokřiku o „masách“. Abychom dovedli pomoci „masám“ a získat jejich sympatie, porozumění a podporu, nesmíme se bát nesnází, nesmíme se bát šikanování, nástrah, urážek a pronásledování ze strany „vůdců“ (kteří jakožto oportunisté a sociálšovinisté jsou většinou přímo nebo nepřímo spjati s buržoazií a s policií) a musíme nutně pracovat tam, kde jsou masy. Musíme umět přinášet jakékoli oběti, překonávat i ty největší překážky, abychom mohli systematicky, houževnatě, vytrvale a trpělivě vyvíjet propagandistickou a agitační činnost v těch institucích, spolcích a organizacích, třeba i v těch nejreakčnějších, kde jsou proletářské nebo poloproletářské masy. A právě odbory a dělnická družstva (ta alespoň někdy) jsou takové organizace, kde jsou masy. Podle údajů švédského listu Folkets Dagblad Politiken[27] (z 10. 3. 1920) stoupl v Anglii počet členů tradeunionů od konce roku 1917 do konce roku 1918 z 5,5 na 6,6 miliónu, tedy o 19 procent. Koncem roku 1919 jich bylo už 7,5 miliónu. Nemám po ruce příslušné údaje o Francii a Německu, ale fakta svědčící o velkém početním růstu členů odborových organizací i v těchto zemích jsou zcela nesporná a všeobecně známá.
Tato fakta nad slunce jasněji ukazují to, co signalizují také tisíce jiných příznaků: růst uvědomění a snahy o organizovanost zejména v proletářských masách, v „nejnižších vrstvách“, mezi zaostalými. Milióny dělníků v Anglii, Francii a Německu přecházejí poprvé od naprosté neorganizovanosti k elementární, nejnižší, nejjednodušší nejpřístupnější (pro ty, kdo jsou dosud plně v zajetí buržoazně demokratických předsudků) formě organizace, totiž k odborům, zatímco revoluční, ale pošetilí leví komunisté stojí stranou a křičí „masy!“, „masy!“ a odmítají pracovat v odborech!!, a to pod záminkou, že odbory jsou prý „reakční“!! Vymýšlejí zbrusu nový, čisťounký, buržoazně demokratickými předsudky nezatížený „dělnický svaz“, neposkvrněný hříchy cechařské a úzce profesní omezenosti, který prý bude (bude!) masový, a podmínkou pro přijetí do něho bude jedině (jedině!) „uznání systému rad a diktatury“ (viz citát výše)!!
Větší nerozum, větší škodu, než jakou revoluci působí „leví“ revolucionáři, si ani nelze představit! Vždyť kdybychom nyní v Rusku, po dvou a půl letech nevídaných vítězství nad ruskou a dohodovou buržoazií, stanovili jako podmínku pro vstup do odborů „uznání diktatury“, dopustili bychom se hlouposti, oslabili bychom svůj vliv na masy a pomohli menševikům. Neboť celý úkol komunistů spočívá v tom, aby dokázali přesvědčit zaostalé, aby dokázali pracovat mezi nimi, a ne aby se od nich distancovali vyspekulovanými, dětinsky „levými“ hesly.
Páni Gompersové, Hendersonové, Jouhauxové a Legienové jsou bezpochyby velmi vděčni takovým „levým“ revolucionářům, kteří jako německá „zásadová“ opozice (před takovou „zásadovostí“ chraň nás bůh!) nebo někteří revolucionáři z řad amerických Průmyslových dělníků světa[28] agitují pro vystupování z reakčních odborů a pro odmítání pracovat v nich. Páni oportunističtí „vůdcové“ se bezpochyby uchýlí k nejrůznějším úskokům buržoazní diplomacie, k pomoci buržoazních vlád, kněží, policie a soudů, aby nepustili komunisty do odborů, stůj co stůj je odtud vytlačili, práci v odborech jim co nejvíc znepříjemnili, uráželi je, štvali proti nim a pronásledovali je. Je třeba, abychom tomu všemu dovedli čelit, abychom dovedli přinášet jakékoli oběti a dokonce — bude-li to třeba — i použít nejrůznějších triků, lstí, nelegálních prostředků, zamlčování a zatajování pravdy, jen aby bylo možné proniknout do odborů, udržet se v nich a stůj co stůj v nich pracovat komunisticky. Za carismu až do roku 1905 jsme neměli žádné „legální možnosti“, ale když Zubatov z ochranky svolával černosotňovské schůze dělníků a zakládal dělnické spolky, aby mohl slídit po revolucionářích a bojovat proti nim, posílali jsme na tyto schůze a do těchto spolků členy naší strany (z nich si osobně vzpomínám na soudruha Babuškina, vynikajícího pitěrského dělníka, kterého v roce 1906 zastřelili carští generálové), kteří navazovali spojení s masami, chytře využívali možnosti agitovat a vymaňovali dělníky z vlivu zubatovovců[h]. Ovšem uskutečnit takovou věc v západní Evropě, zvlášť prolezlé hluboce zakořeněnými legalistickými, konstitučními, buržoazně demokratickými předsudky, je obtížnější. Avšak možné to je a je nutné uskutečnit a uskutečňovat to systematicky.
Exekutiva III. internacionály musí podle mého osobního názoru přímo odsoudit a příštímu kongresu Komunistické internacionály navrhnout, aby odsoudil jakoukoli politiku neúčasti v reakčních odborech (a podrobně zdůvodnil, proč je taková neúčast pro proletářskou revoluci nerozumná a krajně škodlivá), a zejména i postup některých členů holandské komunistické strany, kteří — ať už přímo či nepřímo, nepokrytě či zastřeně, bezvýhradně nebo s výhradami — tuto nesprávnou politiku podporovali. III. internacionála musí skoncovat s taktikou II. internacionály a nesmí se vyhýbat ožehavým otázkám ani je zastírat, nýbrž musí o nich otevřeně mluvit. Jestliže jsme plnou pravdu řekli do očí „nezávislým“ (Nezávislé sociálně demokratické straně Německa)[i], musíme plnou pravdu říci do očí i „levým“ komunistům.
VII
Je přípustná naše účast v buržoazních parlamentech?
Němečtí „leví“ komunisté s nesmírným pohrdáním a s nesmírnou lehkovážností odpovídají na tuto otázku záporně. Jejich argumenty? Ve výše uvedeném citátu jsme četli:
„…je nutné se vší rozhodností odmítnout… jakýkoli návrat k historicky a politicky překonaným formám parlamentního boje…“
To je řečeno až směšně přepjatě a vysloveně nesprávně. „Návrat“ k parlamentarismu! Cožpak v Německu už existuje republika rad? Zdá se, že ne! Jak je tedy možné mluvit o „návratu“? Není to planá fráze?
Parlamentarismus je „historicky překonán“. To je správné z hlediska propagandy. Každý však ví, že k jeho překonání v praxi je od toho ještě velmi daleko. O kapitalismu bylo možné již před mnoha desetiletími zcela oprávněně prohlásit, že je „historicky překonán“, ale to vůbec neznamená, že na půdě kapitalismu už není nutné vést velmi dlouhý a velmi úporný boj. Parlamentarismus je „historicky překonán“ z hlediska světových dějin, to znamená, že epocha buržoazního parlamentarismu skončila a epocha diktatury proletariátu začala. O tom není pochyb. Ale světové dějiny se měří na desetiletí. O deset až dvacet let dříve nebo později - to je z hlediska světových dějin lhostejné, to je z hlediska světových dějin maličkost, s níž se nedá ani přibližně počítat. A právě proto dovolávat se v praktické politice měřítka, jímž se měří světové dějiny, je přímo nehorázný teoretický omyl.
Je parlamentarismus „překonán politicky“? To už je něco jiného. Kdyby tomu tak bylo, byla by pozice „levých“ pevná. To je však třeba dokázat velmi důkladným rozborem, ale „leví“ dokonce ani nevědí, jak k němu přistoupit. Také rozbor podaný v „tezích o parlamentarismu“, jež jsou uveřejněny v 1. čísle Bulletinu amsterdamského prozatímního byra Komunistické internacionály (Bulletin of the Provisional Bureau in Amsterdam of the Communist International, February 1920) a zjevně vyjadřují holandsky levé či levě holandské tendence, je, jak uvidíme, pod psa.
Za prvé, němečtí „leví“ jak známo již v lednu 1919 považovali parlamentarismus za „politicky překonaný“, ačkoliv tak vynikající političtí vůdcové jako Rosa Luxemburgová a Karl Liebknecht byli jiného názoru. Je známo, že „leví“ se zmýlili. Už jenom tím je od základu popřeno tvrzení, že parlamentarismus je „politicky překonán“. „Leví“ jsou povinni dokázat, proč jejich tehdejší nesporný omyl nyní přestal být omylem. Neuvádějí a ani nemohou uvést sebemenší důkaz. Postoj politické strany k vlastním chybám je jedním z nejdůležitějších a nejsprávnějších kritérií, podle něhož lze posoudit, jak vážně chápe strana své poslání a jak v praxi plní své povinnosti vůči své třídě a vůči pracujícím masám. Otevřeně přiznat chybu, odhalit její příčiny, rozebrat situaci, z níž tato chyba vzešla, pozorně zvážit, jak chybu napravit — to je známka toho, že strana vážně chápe své poslání, to je známka toho, že strana plní své povinnosti, to je výchova a školení třídy a potom i mas. „Leví“ v Německu (i v Holandsku) právě tím, že tuto svou povinnost neplní, že se opravou pozorně, hluboce a obezřetně nezamýšlejí nad svou zjevnou chybou, dokazuji, že nejsou stranou třídy, nýbrž kroužkem, že nejsou stranou mas, nýbrž skupinou intelektuálů a hrstky dělníků přejímajících nejhorší stránky mentality intelektuálů.
Za druhé, v téže brožuře frankfurtské skupiny „levých“, z níž jsme již podrobně citovali, čteme:
„Milióny dělníků, kteří dosud souhlasí s politikou centra“ (katolické strany Centrum), „jsou kontrarevoluční. Vesničtí proletáři vytvářejí celé legie kontrarevolučních vojsk“ (výše uvedená brožura, s. 3).
Z toho všeho je vidět, že toto tvrzení je až příliš odvážné a přehnané. Ale o hlavním faktu, který je tu uveden, nemůže být sporu a považují-li jej „leví“ za správný, svědčí to zvlášť názorně o jejich omylu. Jak může někdo tvrdit, že „parlamentarismus je politicky překonán“, když „milióny“ a „celé legie“ proletářů jsou dosud nejen pro parlamentarismus, ale jsou i přímo „kontrarevoluční“!? Je jasné, že parlamentarismus v Německu politicky překonán ještě není. Je jasné, že „leví“ v Německu pokládají své přání své ideové a politické stanovisko za objektivní skutečnost. To je ta nejnebezpečnější chyba, jaké se revolucionáři mohou dopustit. V Rusku, kde neobyčejně brutální a krutý útlak carismu velmi dlouho a ve zvlášť rozmanitých formách odchovával revolucionáře různého ražení, revolucionáře vyznačující se obdivuhodnou oddaností, nadšením, hrdinstvím a pevnou vůlí, v Rusku jsme měli možnost pozorovat tento omyl revolucionářů zvlášť zblízka, měli jsme možnost zvlášť pozorně jej prozkoumat a dobře poznat, a proto jej zvlášť jasně vidíme i na jiných. Pro komunisty v Německu je ovšem parlamentarismus „politicky překonán“. Jenže jde právě o to, aby to, co je překonáno pro nás, nebylo považováno za překonané pro třídu, za překonané pro masy. Právě zde opět vidíme, že „leví“ nedovedou uvažovat, nedovedou si počínat jako strana třídy, jako strana mas. Nesmíte klesat na úroveň na úroveň zaostalých vrstev třídy. O tom není sporu. Jste povinni říkat jim trpkou pravdu. Jste povinni nazývat jejich buržoazně demokratické a parlamentaristické předsudky pravým jménem. Ale zároveň jste povinni střízlivě sledovat skutečnou úroveň uvědomění a připravenost právě celé třídy (a ne jen jejího komunistického předvoje), právě celé masy pracujících (a ne jen jejích vyspělých příslušníků).
I když za katolickými pátery nejdou přímo „milióny“ nebo „celé legie“ průmyslových dělníků a za statkáři a kulaky (Grossbauern) „milióny“ nebo „celé legie“ zemědělských dělníků, nýbrž jde za nimi třeba jen jejich poměrně značná část, už z toho nepochybně vyplývá, že parlamentarismus v Německu politicky překonán ještě není, že strana revolučního proletariátu je povinna účastnit se parlamentních voleb a boje z parlamentní tribuny právě proto, aby vychovávala zaostalé vrstvy své třídy, aby probouzela a uvědomovala nevyspělé, zdeptané a zaostalé vesnické masy. Pokud není ve vašich silách rozehnat buržoazní parlament a jakékoli jiné reakční instituce, jste povinni pracovat v nich právě proto, že tam jsou ještě dělníci, ohlupovaní pátery a vesnickou izolovaností; jinak riskujete, že se z vás stanou prachobyčejní tlučhubové.
Za třetí, „leví„ komunisté říkají o nás bolševicích velmi mnoho dobrého. Někdy by člověk měl chuť poznamenat: Kéž by nás raději méně chválili a raději si lépe osvojovali naši taktiku a důkladněji se s ní seznamovali! V září až listopadu 1917 jsme se účastnili voleb do ruského buržoazního parlamentu, do Ústavodárného shromáždění. Byla naše taktika správná, nebo ne? Jestliže nebyla, je to třeba jasně říci a dokázat, neboť má-li si mezinárodní komunismus vypracovat správnou taktiku, je takový postup nutný. Jestliže naše taktika byla správná, je třeba vyvodit z toho jisté závěry. Ovšem o srovnávání podmínek v Rusku s podmínkami v západní Evropě nemůže být ani řeči. Pokud však jde speciálně o to, co znamená výrok „parlamentarismus je politicky překonán“, je nutné bedlivě uvážit naše zkušenosti, neboť v případě, že se konkrétní zkušenosti opominou, mohou se takové výroky příliš snadno zvrhnout v plané fráze. Neměli jsme snad my ruští bolševici v září až listopadu 1917 větší právo než kdokoli z komunistů na Západě soudit, že v Rusku je parlamentarismus politicky překonán? Samozřejmě že měli, neboť přece nezáleží na tom, zda buržoazní parlamenty existují odedávna nebo odnedávna, nýbrž na tom, jak jsou široké masy pracujících připraveny (ideově, politicky i prakticky) přijmout sovětské zřízení a rozehnat buržoazně demokratický parlament (nebo připustit jeho rozehnání). Zůstává zcela nesporným a dokonale ověřeným historickým faktem, že v Rusku byla městská dělnická třída i vojáci a rolníci v září až listopadu 1917 v důsledku celé řady zvláštních podmínek zcela výjimečně připravena přijmout sovětské zřízení a rozehnat i ten nejdemokratičtější buržoazní parlament. A přesto bolševici Ústavodárné shromáždění nebojkotovali, nýbrž účastnili se voleb před dobytím politické moci proletariátem i po něm. Ve výše uvedeném článku, ve kterém jsou podrobně rozebrány výsledky voleb do Ústavodárného shromáždění v Rusku, jsem doufám dokázal, že tyto volby přinesly neobyčejně cenné (a pro proletariát nanejvýš užitečné) politické výsledky[j].
Z toho vyplývá zcela jednoznačný závěr: Je jisté, že dokonce i několik týdnů před vítězstvím sovětské republiky [republiky rad], ba dokonce i po tomto vítězství účast v buržoazně demokratickém parlamentě revolučnímu proletariátu nejen neškodí, ale naopak poskytuje mu větší možnost dokázat zaostalým masám, proč je třeba takové parlamenty rozehnat, usnadňuje jejich úspěšné rozehnání, usnadňuje „politické překonávání“ buržoazního parlamentarismu. Ignorovat tyto zkušenosti a zároveň si činit nárok na příslušnost ke Komunistické internacionále, která musí svou taktiku vypracovávat internacionálně (ne jako taktiku úzce nebo jednostranně národní, nýbrž právě jako taktiku internacionální), znamená dopouštět se velmi hrubé chyby, upouštět od internacionalismu v praxi a uznávat jej pouze slovy.
Podívejme se nyní na „holandsky levé“ argumenty ve prospěch neúčasti v parlamentech. Ocitujeme překlad (z angličtiny) čtvrté teze, která je z výše uvedených „holandských“ tezí nejdůležitější:
„Když je kapitalistický výrobní systém rozbit a společnost je ve stavu revoluce, parlamentní činnost ve srovnání s akcemi mas samých postupně ztrácí význam. Když se za takových okolností parlament stává centrem a orgánem kontrarevoluce a když naproti tomu dělnická třída vytváří nástroje své moci ve formě sovětů [rad], může se dokonce stát, že bude nutné zříci se jakékoli účasti v parlamentní činnosti.“
První věta je vysloveně nesprávná, neboť akce mas — například velká stávka — jsou vždy důležitější než parlamentní činnost, a to nikoli pouze za revoluce nebo za revoluční situace. Tento zjevně neudržitelný, historicky i politicky nesprávný argument jenom zvlášť názorně dokazuje, že autoři vůbec neberou v úvahu ani celoevropské (francouzské před revolucemi v letech 1848 a 1870, německé v letech 1878—1890 apod.), ani ruské zkušenosti (viz výše), pokud jde o důležitost spojování legálního boje s bojem ilegálním. Tato otázka má nesmírný význam, a to jak obecný, tak i specifický proto, že ve všech civilizovaných a vyspělých zemích se rychle blíží doba, kdy se spojování legálního a ilegálního boje stává — a zčásti již stalo — pro stranu revolučního proletariátu zcela nezbytným proto, že narůstá a blíží se nebezpečí občanské války mezi proletariátem a buržoazií, proto, že republikánské a vůbec všechny buržoazní vlády zběsile pronásledují komunisty a přitom všemožně porušují zákonnost (stačí pouhý příklad Ameriky) atd. Tuto velmi důležitou otázku Holanďané a leví vůbec nepochopili.
Druhá věta je za prvé historicky nesprávná. My bolševici jsme se účastnili práce i v těch nejkontrarevolučnějších parlamentech a zkušenosti ukázaly, že taková účast byla pro stranu revolučního proletariátu nejen prospěšná, ale právě po první buržoazní revoluci v Rusku (1905) přímo nezbytná, neboť napomohla přípravě druhé buržoazní revoluce (únor 1917) a poté i revoluce socialistické (říjen 1917). Za druhé je tato věta strašně nelogická. Z toho, že se parlament stává orgánem a „centrem“ (ve skutečnosti „centrem“ nikdy nebyl a ani být nemůže, ale to jen tak na okraj) kontrarevoluce, kdežto dělníci vytvářejí nástroje své moci ve formě sovětů, vyplývá, že dělníci se musí připravovat — připravovat ideově, politicky a technicky — k boji sovětů proti parlamentu, k tomu, aby sověty rozehnaly parlament. Avšak z toho v žádném případě nevyplývá, že by přítomnost prosovětské opozice v kontrarevolučním parlamentě takové rozehnání ztěžovala nebo neusnadňovala. Během našeho vítězného boje proti Děnikinovi a Kolčakovi jsme ani jednou nezpozorovali, že by pro naše vítězství bylo lhostejné, zda v jejich řadách byla nebo nebyla prosovětská, proletářská opozice. Velmi dobře víme, že rozehnání Ústavodárného shromáždění, jež jsme provedli 5. ledna 1918, bylo usnadněno, a nikoli ztíženo tím, že v rozháněném kontrarevolučním Ústavodárném shromáždění byla prosovětská opozice, a to jak důsledná bolševická, tak nedůsledná levoeserská. Autoři teze se úplně zapletli a zapomněli na zkušenosti z mnoha, ne-li ze všech revolucí. Tyto zkušenosti potvrzují, že v období revolucí je spojování masových akcí probíhajících mimo reakční parlament s opozicí uvnitř tohoto parlamentu, sympatizující s revolucí (a ještě lépe: přímo podporující revoluci), obzvlášť prospěšné. Holanďané a „leví“ zde vůbec uvažují jako revoluční doktrináři, kteří se nikdy skutečné revoluce nezúčastnili nebo se nad dějinami revolucí nezamyslili či kteří naivně ztotožňují subjektivní „odmítání“ určité reakční instituce s jejím skutečným rozbitím pod tlakem společného působení celé řady objektivních činitelů. Nejspolehlivějším prostředkem, jak novou politickou (a nejen politickou) myšlenku zdiskreditovat a jak jí uškodit, je její obhajoba dovedená až k absurdnosti. Neboť každou pravdu, jestliže ji „přeženeme“ (jak říkával starý Dietzgen), jestliže ji zveličíme, jestliže ji rozšíříme za rámec její skutečné platnosti, je možné dovést až k absurdnosti, dokonce za výše uvedených okolností se pravda nutně musí zvrhnout v absurdnost. Právě takovou medvědí službu prokazují holandští a němečtí leví nové pravdě, že sověty [rady] předčí buržoazně demokratické parlamenty. Je ovšem samozřejmé, že kdyby někdo začal postaru a povšechně tvrdit, že se od účasti v buržoazních parlamentech nesmí za žádných okolností upustit, neměl by rovněž pravdu. Nemohu se tu pokoušet stanovit podmínky, kdy je bojkot prospěšný, neboť tento článek sleduje mnohem skromnější cíl: zhodnotit ruské zkušenosti v souvislosti s některými aktuálními otázkami mezinárodní komunistické taktiky. Zkušenosti Ruska nám ukázaly, že bolševici použili bojkotu jednou úspěšně a správně (1905) a podruhé chybně (1906). Z rozboru prvního případu vidíme, že se podařilo zabránit, aby reakční vláda svolala reakční parlament v situaci, kdy mimořádně rychle narůstaly mimoparlamentní (zejména stávkové) revoluční akce mas, kdy ani jedna vrstva proletariátu a rolnictva nemohla poskytovat reakční vládě žádnou podporu, kdy revoluční proletariát získával vliv na široké, zaostalé masy pomocí stávkového boje a agrárního hnutí. Je naprosto zřejmé, že tyto zkušenosti nelze aplikovat na nynější evropské podmínky. Na základě výše uvedených argumentů je také naprosto zřejmé, že obhajují-li Holanďané a „leví“, byť s výhradami, názor, že je nutné upustit od účasti v parlamentech, je to od základu nesprávné a pro věc revolučního proletariátu škodlivé.
V západní Evropě a v Americe se parlament čelným revolucionářům z řad dělnické třídy zvlášť zprotivil. To je jisté. Je to zcela pochopitelné, neboť je těžké představit si něco odpornějšího, hanebnějšího a proradnějšího než počínání obrovské většiny socialistických a sociálně demokratických poslanců v parlamentě za války a po ní. Bylo by však nejen nerozumné, ale přímo trestuhodné podléhat této náladě při rozhodování o tom, jak potírat všeobecně uznávané zlo. V mnoha západoevropských zemích je nyní revoluční nálada takříkajíc „novinkou“ nebo „vzácností“, na kterou se čekalo příliš dlouho, marně a netrpělivě, a možná proto podléhají lidé této náladě tak snadno. Ovšem bez revoluční nálady v masách, bez podmínek, které tuto náladu povzbuzují, se revoluční taktika nemůže přeměnit v čin. My v Rusku jsme se na základě příliš dlouhých, těžce nabytých a krví vykoupených zkušeností přesvědčili, že budovat revoluční taktiku na pouhé revoluční náladě nelze. Taktika musí být vybudována na základě střízlivého, přísně objektivního zhodnocení všech třídních sil příslušného státu (i států s ním sousedících a vůbec všech států na světě) a zároveň na základě zhodnocení zkušeností z revolučních hnutí. Projevit svou „revolučnost“ pouhým nadáváním na parlamentní oportunismus, pouhým odmítáním účasti v parlamentech je velmi snadné, ale právě proto, že je to příliš snadné, neřeší se tím obtížný, velmi obtížný úkol. Vytvořit v evropských parlamentech skutečně revoluční parlamentní frakci je mnohem obtížnější než v Rusku. To je jisté. Je to však jenom zvláštní výraz obecné pravdy, že Rusko v konkrétní, historicky zcela specifické situaci roku 1917 mohlo socialistickou revoluci snadno zahájit, kdežto pokračovat v ní a dovést ji do konce bude pro ně obtížnější než pro evropské země. Upozorňoval jsem na to již počátkem roku 1918 a zkušenosti z dalších dvou let správnost tohoto názoru plně potvrdily. Takové specifické podmínky, jako je 1. možnost spojit sovětský převrat s ukončením — jeho zásluhou — imperialistické války, která neuvěřitelně vyčerpala dělníky i rolníky; 2. možnost využít na určitou dobu boje na život a na smrt mezi dvěma světovládnými skupinami imperialistických dravců, které se nemohly spojit proti sovětskému nepříteli; 3. možnost vydržet poměrně dlouhou občanskou válku, částečně díky obrovské rozloze země a špatným dopravním prostředkům; 4. existence tak hluboko zakořeněného buržoazně demokratického revolučního hnutí mezi rolnictvem, že strana proletariátu mohla převzít revoluční požadavky od rolnické strany (strany socialistů-revolucionářů, která ve své většině příkře odmítá bolševismus) a po dobytí politické moci proletariátem je rázem uskutečnit — takové specifické podmínky v západní Evropě teď nejsou a takové nebo jim podobné podmínky se tak snadno nezopakují. Proto tedy — kromě mnoha dalších příčin — zahájit socialistickou revoluci je pro západní Evropu těžší, než bylo pro nás. Pokoušet se „obejít“ tuto nesnáz tím, že „se přeskočí“ tak obtížná věc, jako je využití reakčních parlamentů pro revoluční cíle, je čiré dětinství. Chcete vytvořit novou společnost, ale přitom se bojíte nesnází, které se objevují při ustavování dobré parlamentní frakce vytvořené z přesvědčených, oddaných a statečných komunistů v reakčním parlamentě! Cožpak to není dětinství? Jestliže Karl Liebknecht v Německu a Z. Höglund ve Švédsku dovedli i bez masové podpory zdola podat příklady skutečně revolučního využívání reakčních parlamentů, jak to, že rychle sílící masová revoluční strana si v situaci, kdy masy jsou po válce zklamány a roztrpčeny, nedovede vytvořit komunistickou frakci i v těch nejhorších parlamentech? Právě proto, že zaostalé masy dělníků a tím spíše drobných rolníků v západní Evropě jsou mnohem více než v Rusku prosáklé buržoazně demokratickými a parlamentaristickými předsudky, právě proto komunisté mohou (a musí) pracovat v takových institucích, jako jsou buržoazní parlamenty, právě odtud vést dlouhý, úporný boj, který se nezastaví před žádnými těžkostmi, boj za odhalování, vymycování a překonávání těchto předsudků.
Němečtí „leví“ si stěžují na špatné „vůdce“ své strany, zmocňuje se jich zoufalství a dospívají dokonce až k směšnému „zatracování“ „vůdců“. Ale v situaci, kdy je často třeba ukrývat „vůdce“ v ilegalitě, je výchova dobrých, spolehlivých, osvědčených a uznávaných „vůdců“ zvlášť obtížná, a tyto obtíže nelze úspěšně překonat, není-li legální činnost spojována s činností ilegální, nejsou-li „vůdcové“ mimo jiné vyzkoušeni i na parlamentní půdě. Kritiku — tu nejostřejší, nejneúprosnější, nejnesmiřitelnější kritiku — je nutné zaměřovat ne proti parlamentarismu nebo parlamentní činnosti, nýbrž proti těm vůdcům, kteří nedovedou — a tím spíše proti těm, kteří nechtějí — využívat parlamentních voleb a parlamentní tribuny revolučním, komunistickým způsobem. Jedině takovou kritiku, která bude spojena s vyhnáním neschopných vůdců a s jejich nahrazením schopnými, můžeme považovat za prospěšnou a plodnou revoluční činnost, pomáhající vychovávat jak „vůdce“ — a to tak, aby si zasloužili úctu a vážnost dělnické třídy i všech pracujících mas — tak i masy, aby se naučily správně orientovat v politické situaci a chápat často velmi složité a spletité úkoly, které z této situace vyplývají[k].
VIII
Žádné kompromisy?
V citátu z frankfurtské brožury jsme viděli, Jak rezolutně razí „leví“ toto heslo. Na lidi, kteří se nepochybně považují za marxisty a chtějí jimi být, ale přitom zapomněli základní pravdy marxismu, je smutný pohled. Podívejme se, co napsal roku 1874 proti manifestu 33 blanquistických emigrantů Komuny Engels, jenž patřil stejně jako Marx k těm vzácným, převzácným publicistům, u nichž má každá věta z kteréhokoli jejich stěžejního díla pozoruhodnou hloubku obsahu:
„Jsme komunisté“ (psali ve svém manifestu blanquističtí emigranti Komuny), „protože chceme dospět ke svému cíli, aniž bychom se zdržovali zastávkami a kompromisy, které jen odkládají vítězství a prodlužují otroctví.“
„Němečtí komunisté jsou komunisty proto, že za všemi zastávkami a kompromisy, které nevytvářejí oni sami, neboť ty jsou výsledkem dějinného vývoje, jasně vidí a ustavičně sledují konečný cíl: odstranění tříd, vybudování společnosti, ve které už nebude existovat soukromé vlastnictví půdy a výrobních prostředků. Oněch třiatřicet blanquistů jsou komunisty proto, že si namlouvají, že jakmile oni budou chtít přeskočit zastávky a kompromisy, bude všechno hotovo, a jestliže to „vypukne“ v těchto dnech, a o tom jsou skálopevně přesvědčeni, a oni se dostanou k moci, bude pozítří „zaveden komunismus“. Nepůjde-li to hned, pak tedy nejsou komunisté.
Dětská naivita — vydávat netrpělivost za teoretický argument!“ (B. Engels: Program blanquistických emigrantů Komuny[33], z německého sociálně demokratického listu Volksstaat[34], 1874, č. 73, ve sborníku Staťji 1871 — 1875 gg., ruský překlad, Petrohrad 1919, s. 52—53).
Engels v téže stati vyjadřuje svou hlubokou úctu k Vaillantovi a mluví o „nesporné zásluze“ Vaillantově (který byl, podobně jako Guesde, vynikajícím vůdcem mezinárodního socialistického hnutí, dokud oba v srpnu 1914 socialismus nezradili). Engels však neponechává zjevnou chybu bez důkladného rozboru. Ovšem revolucionářům velmi mladým a nezkušeným a také maloburžoazním revolucionářům — dokonce velmi úctyhodného věku a velmi zkušeným — se zdá neobyčejně „nebezpečné“‚ nepochopitelné a nesprávné „připouštět kompromisy“. Rovněž mnozí sofisté (jako nadmíru nebo přespříliš „zkušení“ politikáři) uvažují právě tak jako angličtí oportunističtí vůdcové, o nichž se zmiňuje soudruh Lansbury: „Je-li bolševikům dovolen jistý kompromis, proč nejsou libovolné kompromisy dovoleny i nám?“ Ale proletáři, vyškolení mnohými stávkami (vezmeme-li jenom tento jeden projev třídního boje), obvykle výtečně chápou velmi hlubokou (filozofickou, historickou, politickou a psychologickou) pravdu, kterou vysvětlil Engels. Každý proletář prošel stávkou, přistupoval na „kompromisy“ s nenáviděnými utlačovateli a vykořisťovateli, kdy dělníci museli nastoupit do práce, ačkoli ničeho nedosáhli, nebo se museli spokojit s částečným splněním svých požadavků. Každý proletář díky tomu, že boj dosáhl masového rozsahu a třídní protiklady se ostře vyhrotily, vidí rozdíl mezi kompromisem vynuceným objektivními podmínkami (mají-li stávkující prázdnou pokladnu, nedostávají-li podporu zvenčí, jsou-li krajně vyhladovělí a vyčerpaní), to jest kompromisem, jenž nijak neoslabuje revoluční oddanost a odhodlání dělníků dál bojovat, dělníků, kteří takový kompromis uzavřeli, a kompromisem zrádců, kteří své prospěchářství (stávkokazové přece také uzavírají „kompromis“!), svou zbabělost, snahu zalíbit se kapitalistům, svou povolnost vůči zastrašování, někdy přemlouvání, někdy almužnám, jindy vůči lichocení kapitalistů svalují na objektivní příčiny (zvlášť mnoho takových zrádcovských kompromisů najdeme v dějinách anglického dělnického hnutí u vůdců anglických tradeunionů, avšak obdobné jevy v té či oné formě pozorovali téměř všichni dělníci ve všech zemích).
Stávají se ovšem ojedinělé případy, mimořádně spletité a složité, kdy se jen s obrovským úsilím podaří správně určit, o jaký „kompromis“ v tom či onom případě skutečně jde — jako někdy v případě zabití, kdy bývá velmi těžké rozhodnout, zda to byl čin zcela oprávněný, či dokonce nevyhnutelný (například v případě nutné sebeobrany), nebo neodpustitelná nedbalost, či dokonce rafinovaně provedený zákeřný plán. Je samozřejmé, že v politice, kde jde někdy o nanejvýš složité — národní i mezinárodní — vzájemné vztahy mezi třídami a stranami, se vyskytne velmi mnoho případů daleko spletitějších než oprávněný „kompromis“ za stávky nebo zrádcovský „kompromis“ stávkokaze, proradného vůdce apod. Vymyslet takový recept nebo obecné pravidlo („žádné kompromisy“!), které by se hodilo na všechny případy, je nesmysl. Chceme-li správně rozhodnout o každém jednotlivém případě, musíme umět samostatně přemýšlet. Vždyť význam stranické organizace a stranických vůdců, hodných tohoto jména, spočívá mimo jiné právě v tom, že se na základě dlouhodobé, houževnaté, mnohotvárné a všestranné práce všech přemýšlivých příslušníků určité třídy[l] získávají potřebné znalosti, potřebné zkušenosti, potřebný — kromě znalostí a zkušeností — politický instinkt pro rychlé a správné vyřešení složitých politických otázek.
Naivní a naprosto nezkušení lidé si představují, že stačí uznat přípustnost kompromisů obecně a že se tím setře jakákoli hranice mezi oportunismem, proti němuž vedeme a musíme vést nesmiřitelný boj, a mezi revolučním marxismem neboli komunismem. Avšak takovým lidem, kteří ještě nevědí, že všechny hranice v přírodě i ve společnosti jsou pohyblivé a do jisté míry relativní, nenapraví hlavu nic než dlouhodobé školení, výchova, uvědomování, politické a životní zkušenosti. Je důležité umět najít mezi praktickými otázkami politiky každé jednotlivé nebo specifické historické situace ty otázky, ve kterých se projevuje nejdůležitější forma nepřípustných, zrádcovských kompromisů, jež jsou výrazem oportunismu, zhoubného pro revoluční třídu, a věnovat všechny síly na vysvětlování těchto kompromisů a na boj proti nim. Za imperialistické války, kterou v letech 1914—1918 vedly dvě skupiny stejně lupičských a kořistnických zemí, byl takovou nejdůležitější, základní formou oportunismu sociálšovinismus, tj. podpora „obrany vlasti„, která se v takové válce ve skutečnosti rovnala obraně lupičských zájmů „vlastní“ buržoazie. Po válce byla touto formou obrana lupičské Společnosti národů[35], obrana zjevných nebo zastřených bloků s buržoazií vlastní země proti revolučnímu proletariátu a proti hnutí za „sověty“, obrana buržoazní demokracie a buržoazního parlamentarismu proti „sovětské moci“; takové byly hlavní projevy oněch nepřípustných a zrádcovských kompromisů, které ve svém souhrnu představovaly oportunismus, zhoubný pro revoluční proletariát a jeho věc.
"Se vší rozhodností odmítnout jakýkoli kompromis s jinými stranami… jakoukoli politiku lavírování a kompromisnictví,"
píší němečtí leví ve frankfurtské brožuře.
Je divné, že tito leví s takovými názory rozhodně neodsoudili bolševismus. Není přece možné, aby němečtí leví nevěděli, že celé dějiny bolševismu jak před Říjnovou revolucí, tak i po ní jsou plné případů lavírování, uzavírání dohod a kompromisů s jinými, a to i s buržoazními stranami!
Vést válku za svržení mezinárodní buržoazie, válku stokrát obtížnější, vleklejší a složitější, než byla ta nejúpornější z běžných válek mezi státy, a přitom se předem zříkat lavírování, využívání rozporů v zájmech (i když dočasných) mezi nepřáteli, uzavírání dohod a kompromisů s eventuálními (i když dočasnými, nestálými, kolísajícími a podmínečnými) spojenci — cožpak to není nanejvýš směšné? Cožpak to není něco podobného, jako kdybychom při namáhavém výstupu na dosud neprozkoumanou horu, na kterou ještě nikdo nevystoupil, předem odmítli jít tu a tam oklikou, vracet se někdy zpátky, opouštět jednou zvolený směr a zkoušet další nejrůznější směry? A lidi tak málo uvědomělé a tak nezkušené (ještě dobře, dá-li se to svést na jejich mládí, neboť mládeži už je dáno od boha, aby po jistou dobu mluvila podobné hlouposti) mohli podporovat — ať už přímo nebo nepřímo, otevřeně nebo zastřeně, bezvýhradně nebo s výhradami — někteří členové holandské komunistické strany!!
Po uskutečnění první socialistické revoluce proletariátu, po svržení buržoazie v jedné zemi zůstane proletariát této země dlouhou dobu slabší než buržoazie už jenom proto, že buržoazie má rozsáhlé mezinárodní styky, a dále proto, že v zemi, kde byla svržena buržoazie, malovýrobci zboží živelně a neustále obnovují a křísí kapitalismus a buržoazii. Zvítězit nad silnějším nepřítelem může jenom ten, kdo napne všechny síly a kdo závazně, velmi pečlivě, bedlivě, obezřetně a obratně využije jak každé, byť i sebemenší „trhliny“ mezi nepřáteli, každé protichůdnosti zájmů mezi buržoazií různých zemí, mezi různými skupinami nebo vrstvami buržoazie v jednotlivých zemích, tak i každé, byť i sebemenší příležitosti získat na svou stranu masového spojence, třebas jen dočasného, kolísajícího, nestálého, nespolehlivého a podmínečného. Kdo to nepochopil, nepochopil z marxismu a vůbec z vědeckého, soudobého socialismu zhola nic. Kdo během dosti dlouhého období a v dosti rozmanitých politických situacích prakticky nedokázal, že dovede tuto poučku aplikovat v praxi, ten se ještě nenaučil pomáhat revoluční třídě v jejím boji za osvobození všeho pracujícího lidstva od vykořisťovatelů. To platí stejně jak pro období před dobytím politické moci proletariátem, tak pro období po něm.
Naše teorie není dogma, nýbrž návod k jednání; říkali Marx a Engels[36], a je velmi hrubou chybou, těžkým proviněním takových „patentovaných“ marxistů, jako je Karl Kautsky, Otto Bauer apod., že to nepochopili, že to nedovedli uplatnit v rozhodných okamžicích proletářské revoluce. „Politická činnost - to není procházka po Něvském prospektu“ (po čistém, širokém a rovném chodníku přímé hlavní petrohradské třídy), říkával již veliký ruský socialista předmarxovského období N. G. Černyševskij[37]. Ruští revolucionáři od dob Černyševského zaplatili za to, že tuto pravdu ignorovali nebo na ni zapomínali, nesčíslnými oběťmi, Je třeba stůj co stůj dosáhnout toho, aby západoevropští a američtí leví komunisté a revolucionáři oddaní dělnické třídě nezaplatili za poznání této pravdy tak draze jako zaostalí Rusové.
Ruští revoluční sociální demokraté před pádem carismu nejednou využívali služeb buržoazních liberálů, tj. uzavírali s nimi spoustu praktických kompromisů, a v letech 1901—1902, ještě před zrodem bolševismu, stará redakce Jiskry (jejímiž členy byli Plechanov, Axelrod, Zasuličová, Martov, Potresov a já) uzavřela (i když ne nadlouho) formální politické spojenectví se Struvem[38], politickým vůdcem buržoazního liberalismu, přičemž současně, bez přerušení, dokázala vést ten nejneúprosnější ideový a politický boj proti buržoaznímu liberalismu a proti sebemenším projevům jeho vlivu v dělnickém hnutí. Bolševici vždy v této politice pokračovali. Od roku 1905 soustavně hájili svazek dělnické třídy s rolnictvem proti liberální buržoazii a carismu, ale přitom nikdy neupouštěli od podpory buržoazie proti carismu (například v druhém kole voleb nebo při užších volbách) a neustávali v nejnesmiřitelnějším ideovém a politickém boji proti buržoazně revoluční rolnické straně, „socialistům-revolucionářům“, které odhalovali jako maloburžoazní demokraty, podvodně se vydávající za socialisty. V roce 1907 uzavřeli bolševici ve volbách do dumy na krátkou dobu formální politický blok se „socialisty-revolucionáři“. S menševiky jsme byli v letech 1903-1912 několik let formálně v jedné sociálně demokratické straně, a přesto jsme nikdy neustávali v ideovém a politickém boji proti nim jakožto šiřitelům buržoazního vlivu mezi proletariátem a jakožto oportunistům. Za války jsme přistoupili na jistý kompromis s „kautskisty“, levými menševiky (Martov) a s částí „socialistů-revolucionářů“ (Černov, Natanson), když jsme s nimi společně zasedali v Zimmerwaldu a v Kienthalu[39] a vydávali společné manifesty, ale nikdy jsme nepřerušovali a nezmírňovali ideový a politický boj proti „kautskistům“, Martovům a Černovům (Natanson zemřel v roce 1919 jako nám zcela blízký, s námi téměř solidární „revoluční komunista“-narodnik[40] ). Přímo za říjnového převratu jsme uzavřeli sice ne formální, ale velmi důležitý (a velmi úspěšný) politický blok s maloburžoazním rolnictvem, když jsme zcela, bez jediné změny, převzali eserský agrární program, tj. uzavřeli jsme nesporný kompromis, abychom rolníkům dokázali, že je nechceme majorizovat, nýbrž dohodnout se s nimi. Současně jsme navrhli (a brzy nato uzavřeli) formální politický blok a nabídli účast ve vládě "levým eserům", kteří tento blok po uzavření brestlitevského míru rozbili a později, v červenci 1918, došli tak daleko, že proti nám povstali se zbraní v ruce a nakonec proti nám vedli ozbrojený boj.
Proto je pochopitelné, že útoky německých levých proti ústřednímu výboru komunistické strany v Německu za to, že pomýšlí na blok s „nezávislými“ (Nezávislá sociálně demokratická strana Německa, kautskisté), se nám zdají naprosto neseriózní a zcela jasně dokazují, že „leví“ nemají pravdu. Také u nás v Rusku existovali pravicoví menševici (členové Kerenského vlády), obdoba německých Scheidemannů, a levicoví menševici (Martov), kteří byli v opozici vůči pravicovým menševikům a svým zaměřením odpovídali německým kautskistům. Postupný přechod dělnických mas od menševiků k bolševikům jsme zřetelně pozorovali v roce 1917: na I. celoruském sjezdu sovětů v červnu 1917 jsme měli jenom 13 procent hlasů. Většinu získali eseři a menševici. Na II. sjezdu sovětů (25. října 1917 podle starého kalendáře) jsme dostali 51 procent hlasů. Proč v Německu týž, úplně stejný přesun dělnictva zprava doleva nevedl k posílení komunistů hned, nýbrž posílil nejdříve stranu stojící kdesi uprostřed, stranu „nezávislých“, ačkoli tato strana nikdy nehlásala žádné samostatné politické ideje a neprováděla žádnou samostatnou politiku, nýbrž jenom kolísala mezi Scheidemanny a komunisty?
Je zřejmé, že jednou z příčin byla chybná taktika německých komunistů, kteří musí tuto chybu nebojácně a poctivě přiznat a umět ji napravit. Chybou bylo odmítnutí účasti v reakčním, buržoazním parlamentě a v reakčních odborech, chybou byly četné příznaky takové dětské nemoci, jakou je levičáctví, která se teď projevila navenek a bude tím důkladněji, tím rychleji a s tím větším prospěchem pro organismus vyléčena.
Nezávislá sociálně demokratická strana Německa je uvnitř vyloženě nestejnorodá: vedle starých oportunistických vůdců (Kautsky, Hilferding, do značné míry zřejmě i Crispien, Ledebour aj.), kteří dokázali, že nejsou s to pochopit význam sovětské moci a diktatury proletariátu, že nejsou s to vést revoluční boj proletariátu, se v této straně utvořilo a pozoruhodně rychle v ní sílí levé, proletářské křídlo. Statisíce členů této strany (která má tuším na tři čtvrtě miliónu členů) jsou proletáři, kteří se odvracejí od Scheidemanna a rychle se přiklánějí ke komunismu. Toto proletářské křídlo již na lipském sjezdu „nezávislých“ (roku 1919) navrhovalo okamžité a bezpodmínečné připojení k III. internacionále. Bát se „kompromisu“ s tímto křídlem strany je přímo směšné. Právě naopak, je povinností komunistů hledat a najít vhodnou formu kompromisu s nimi, takového kompromisu, který by jednak usnadňoval a urychloval nezbytné úplné sloučení s tímto křídlem, a jednak ani v nejmenším neomezoval komunisty v jejich ideovém a politickém boji proti oportunistickému pravému křídlu „nezávislých“. Najít vhodnou formu kompromisu zřejmě nebude snadné, ale „snadnou“ cestu k vítězství by mohl německým dělníkům a německým komunistům slibovat jenom šarlatán.
Kapitalismus by nebyl kapitalismem, kdyby „sám“ proletariát nebyl obklopen spoustou neobyčejně pestrých přechodných typů od proletáře k poloproletáři (k tomu, kdo si životní prostředky z poloviny opatřuje prodejem pracovní síly), od poloproletáře k drobnému rolníkovi (a také k drobnému řemeslníkovi, domáckému výrobci a vůbec drobnému vlastníkovi), od drobného rolníka k střednímu rolníkovi atd., kdyby se sám proletariát nedělil na vyspělejší a méně vyspělé vrstvy, kdyby v něm nebyly skupiny lišící se podle jednotlivých krajů, povolání, někdy i náboženského vyznání apod. A z toho všeho nezbytně, naprosto nutně vyplývá, že předvoj proletariátu, jeho uvědomělá část, komunistická strana, se musí uchylovat k lavírování, k uzavírání dohod a ke kompromisům s různými skupinami proletářů, s různými stranami dělníků a drobných výrobců. Ovšem podstata úspěchu spočívá v tom, že je třeba umět uplatňovat tuto taktiku tak, aby se všeobecná úroveň proletářského uvědomění, revolučnosti, způsobilosti k boji a k vítězství zvyšovala, a ne snižovala. Mimochodem je třeba si uvědomit, že k vítězství bolševiků nad menševiky bylo třeba nejen před Říjnovou revolucí roku 1917, ale i po ní používat taktiky lavírování, dohod a kompromisů, ovšem takových, které usnadňovaly a urychlovaly vítězství a které upevňovaly a posilovaly bolševiky na úkor menševiků. Maloburžoazní demokraté (a mezi nimi i menševici) nevyhnutelně kolísají mezi buržoazií a proletariátem, mezi buržoazní demokracií a sovětským zřízením, mezi reformismem a revolučností, mezi sympatiemi k dělnictvu a strachem před diktaturou proletariátu atd. Správná taktika komunistů musí spočívat v tom, aby tohoto kolísání využívali, a nikoli aby ho ignorovali; proto je třeba dělat ústupky silám přiklánějícím se k proletariátu, a to podle toho, o jaké síly jde, do jaké míry a v jaké době se k proletariátu kloní, a zároveň bojovat proti těm, kdo se přiklánějí k buržoazii. Uplatňováním správné taktiky se menševismus u nás čím dál víc rozkládal a rozkládá, přičemž vytrvale izoluje oportunistické vůdce a přivádí nejuvědomělejší dělníky, nejvyspělejší příslušníky maloburžoazní demokracie do našeho tábora. Je to dlouhodobý proces, takže unáhlené „rozhodnutí“ typu „žádné kompromisy, žádné lavírování“ by mohlo posilování vlivu revolučního proletariátu a růstu jeho sil jenom uškodit.
A konečně jednou z nesporných chyb „levých“ v Německu je tvrdošíjné prosazování požadavku, aby versailleský mír[41] nebyl uznán. Čím „solidněji“ a „seriózněji“, čím „rozhodněji“ a kategoričtěji formuluje tento názor například K. Horner, tím nerozumněji to působí. Nestačí zříci se nehorázných nesmyslů „národního bolševismu“ (Laufenberga a dalších), který za současného stavu mezinárodní proletářské revoluce dospěl až k bloku s německou buržoazií za účelem války proti Dohodě. Je třeba pochopit, že taktika, která nepřipouští, že by sovětské Německo muselo (kdyby brzy vznikla Německá republika rad) na jistou dobu uznat versailleský mír a podřídit se mu, je od základu chybná. Z toho však nevyplývá, že měli pravdu „nezávislí“, jestliže v době, kdy ve vládě seděli Scheidemannové, kdy ještě nebyla svržena vláda rad v Maďarsku, kdy ještě nebylo vyloučeno, že revoluce za nastolení rad ve Vídni přijde na pomoc Maďarské republice rad, jestliže za tehdejší situace požadovali podepsání versailleského míru. Tehdy „nezávislí" “lavírovali a manévrovali velmi špatně, neboť přejímali větší či menší odpovědnost za zrádce Scheidemanny, ve větší či menší míře sklouzávali ze stanoviska neúprosné (a nanejvýš chladnokrevně vedené) třídní války proti Scheidemannům na stanovisko „beztřídní“ nebo „nadtřídní“.
V nynější situaci je však zřejmé, že by si němečtí komunisté neměli svazovat ruce a slibovat, že versailleský mír v případě vítězství komunismu bezpodmínečně a za všech okolností odmítnou. To by byl nerozum. Je třeba říci: Scheidemannové a kautskisté se dopustili mnoha zrad, které znesnadnily (a částečně přímo zmařily) spojenectví se Sovětským Ruskem a Maďarskou republikou rad. My komunisté budeme vytvoření takového spojenectví všemožně usnadňovat a připravovat, a přitom vůbec nemusíme bezpodmínečně a navíc okamžitě versailleský mír odmítat. Zda jej bude možné s úspěchem odmítnout, závisí nejen na německých, ale i na mezinárodních úspěších hnutí za sověty [rady]. Scheidemannové a kautskisté toto hnutí brzdili, my mu poskytujeme pomoc. V tom je podstata, v tom je základní rozdíl. A jestliže naši třídní nepřátelé, vykořisťovatelé a jejich posluhovači — Scheidemannové a kautskisté — propásli spoustu příležitostí, kdy mohli posílit německé i mezinárodní hnutí za sověty, kdy mohli posílit německou i mezinárodní revoluci za nastolení sovětů, padá vina na jejich hlavy. Revoluce v Německu za nastolení rad posílí mezinárodní hnutí za sověty, které je nejsilnější baštou (a jedinou spolehlivou, nepřemožitelnou baštou na celém světě) proti versailleskému míru, proti mezinárodnímu imperialismu vůbec. Stavět osvobození od versailleského míru bezpodmínečně, za všech okolností a okamžitě nad osvobození jiných imperialismem ujařmených zemí od útlaku imperialismu je maloburžoazní nacionalismus (hodný Kautských, Hilferdingů, Otto Bauerů a spol.), a ne revoluční internacionalismus. Svržení buržoazie v kterékoli velké evropské zemi, tedy i v Německu, znamená pro mezinárodní revoluci takové plus, že kvůli němu je možné a nutné — bude-li to třeba — přistoupit i na prodloužení versailleského míru. Jestliže Rusko samojediné mohlo v zájmu revoluce vydržet několik měsíců brestlitevského míru, není nic nemožného na tom, aby sovětské Německo ve svazku se Sovětským Ruskem vydrželo v zájmu revoluce delší trvání versailleského míru.
Francouzští, angličtí a jiní imperialisté provokují německé komunisty a líčí na ně past: „Řekněte, že versailleský mír nepodepíšete.“ A leví komunisté se nechají jako děti nachytat do nastražené pasti, místo aby obratně manévrovali proti záludnému a v nynější situaci silnějšímu nepříteli, místo aby mu řekli: „Teď versailleský mír podepíšeme.“ Předem si svazovat ruce, otevřeně říkat nepříteli, který je dnes lépe vyzbrojen než my, zda a kdy s ním budeme bojovat, je pošetilost, a ne revolučnost. Pouštět se do boje, když je to zjevně výhodné pro nepřítele, a ne pro nás, je zločin, a takoví politikové revoluční třídy, kteří nedovedou „lavírovat a uzavírat dohody a kompromisy“, aby se vyhnuli zjevně nevýhodnému střetnutí, nestojí za nic.
IX
„Levý“ komunismus v Anglii
V Anglii dosud není komunistická strana, ale mezi dělníky vzniklo mladé, široké, mohutné a rychle se rozrůstající komunistické hnutí, jež opravňuje k nejslibnějším nadějím; je tam několik politických stran a organizací (Britská socialistická strana[42] , Socialistická labouristická strana, Jihowaleská socialistická společnost, Dělnická socialistická federace[43]), které by chtěly vytvořit komunistickou stranu a už o tom mezi sebou jednají. V listu Workersʼ Dreadnought[44] (ročník VI, č. 48 z 21. 2. 1920), týdeníku Dělnické socialistické federace, který rediguje soudružka Sylvia Pankhurstová, byl uveřejněn její článek Na cestě ke komunistické straně. Článek líčí průběh jednání mezi čtyřmi uvedenými organizacemi o vytvoření jednotné komunistické strany na základě připojení k III. internacionále, na základě uznání systému sovětů [rad] místo parlamentarismu a na základě uznání diktatury proletariátu. Vychází najevo, že jednou z hlavních překážek pro okamžité vytvoření jednotné komunistické strany jsou neshody, pokud jde o účast v parlamentě a o připojení nové komunistické strany ke staré, odborářské, oportunistické sociálšovinistické Labouristické straně, skládající se převážně z tradeunionů. Dělnická socialistická federace se stejně jako Socialistická labouristická strana[m] vyslovuje proti účasti v parlamentních volbách a v parlamentě a proti připojení k Labouristické straně; v této věci se rozchází se všemi nebo s většinou členů Britské socialistické strany, která je v jejích očích „pravým křídlem komunistických stran“ v Anglii (citovaný článek Sylvie Pankhurstové, s. 5).
A tak to hlavní, co je rozděluje, je tedy totéž co v Německu — i přes velké rozdíly ve formě, v níž se neshody projevují (v Německu se tato forma mnohem víc podobá „ruské“ než v Anglii), a v celé řadě jiných okolností. Podívejme se tedy blíže na argumenty „levých“.
Pokud jde o účast v parlamentě, odvolává se soudružka Sylvia Pankhurstová na článek soudruha W. Gallachera uveřejněný v témž čísle. Tam Gallacher jménem Skotské dělnické rady v Glasgowě píše:
„Tato rada je rozhodně protiparlamentaristická a stojí za ní levé křídlo různých politických organizací. Jsme představiteli revolučního hnutí ve Skotsku, které se snaží vytvořit v celé zemi revoluční organizaci ve výrobě (v různých výrobních odvětvích) a komunistickou stranu, opírající se o sociální výbory. Dlouho jsme se přeli s oficiálními zastánci parlamentarismu. Nepokládali jsme za nutné vypovědět jim otevřenou válku a oni se bojí zahájit proti nám útok.
Tento stav však nemůže trvat dlouho. Vítězíme na celé čáře.
Řadoví členové Nezávislé labouristické strany ve Skotsku pociťují k myšlence parlamentu stále větší odpor, takže téměř všechny místní skupiny jsou pro sověty (použito ruského slova v anglické transkripci) neboli dělnické rady. Je samozřejmé, že pro pány, kteří pohlížejí na politiku jako na výdělečnou činnost (jako na zaměstnání), to je na pováženou, a tak používají nejrozmanitější prostředky, aby své členy přiměli k návratu do lůna parlamentarismu. Revolučně smýšlející soudruzi nesmějí (kurzíva všude autorova) tuto sebranku podporovat. Čeká nás zde velmi těžký boj. Jedním z jeho nejhorších rysů bude zrada těch, kteří své osobní zájmy kladou nad zájmy revoluce. Jakákoli podpora parlamentarismu prostě napomáhá tomu, aby se moc dostala do rukou našich britských Scheidemannů a Nosků. Henderson, Clynes a spol. jsou nenapravitelně reakční. V oficiální Nezávislé labouristické straně nabývají stále většího vlivu buržoazní liberálové, kteří si našli duchovní útočiště v táboře pánů MacDonaldů, Snowdenů a spol. Oficiální Nezávislá labouristická strana se příkře staví proti III. internacionále, avšak masy jsou pro ni. Podporovat jakýmkoli způsobem oportunistické zastánce parlamentarismu jednoduše znamená hrát těmto pánům do ruky. Britská socialistická strana tu nehraje žádnou roli… Zde je zapotřebí vytvořit zdravou revoluční výrobní (průmyslovou) organizaci a komunistickou stranu, která by se řídila jasnými, přesně stanovenými vědeckými zásadami. Mohou-li nám naši soudruzi poskytnout při vytváření obou těchto organizací pomoc, rádi jejich pomoc přijmeme; nemohou-li, ať se do toho proboha vůbec nemíchají, nechtějí-li zradit revoluci tím, že budou podporovat reakcionáře, kteří se tak horlivě domáhají „čestného“ (?) (otazník autorův) poslaneckého titulu a hoří touhou dokázat, že mohou vládnout stejné dobře jako sami „chlebodárci“, třídní politikové.“
Tento dopis redakci podle mého názoru skvěle vyjadřuje náladu a stanovisko mladých komunistů nebo prostých dělníků, kteří se teprve začali seznamovat s komunismem. Tato nálada je nanejvýš potěšitelná a cenná; je třeba si jí vážit a podporovat ji, neboť bez ní by vítězství proletářské revoluce v Anglii — jako ostatně i v každé jiné zemi — nemělo vyhlídky na úspěch. Je třeba vážit si lidí, kteří takovou náladu mas dovedou tlumočit a dovedou v masách takovou (velmi často utajenou, bezděčnou neprobuzenou) náladu vzbuzovat, a všemožně takovým lidem pomáhat. Ale současně je třeba jim otevřeně, bez okolků říkat, že k vedení mas ve velkém revolučním boji pouhá nálada nestačí a že určité chyby, kterých se mohou dopustit nebo se jich dopouštějí lidé zcela oddaní revoluci, jsou chyby, které mohou revoluci uškodit. V dopise soudruha Gallachera redakci se nesporně zračí zárodky všech chyb, kterých se dopouštějí němečtí „leví“ komunisté a jichž se dopouštěli i ruští „leví“ bolševici v letech 1908 a 1918.
Autor dopisu je prodchnut velmi ušlechtilou proletářskou nenávistí k buržoazním „třídním politikům“ (nenávistí, kterou ovšem chápou nejen proletáři, ale vůbec všichni pracující, všechen „drobný lid“, jak říkají Němci, a která odpovídá jejich cítění). Tato nenávist příslušníka utlačovaných a vykořisťovaných mas je jistě „počátkem veškeré moudrosti“, základem každého socialistického a komunistického hnutí a jeho úspěchů. Avšak autor zřejmě nebere v úvahu, že politika je věda a umění, které nepadá z nebe a nikomu nespadne samo do klína, a že chce-li proletariát zvítězit nad buržoazií, musí si vychovat své vlastní, proletářské „třídní politiky“, a to takové, aby nebyli horší než politikové buržoazní.
Autor dopisu velmi dobře pochopil, že nikoli parlament, nýbrž jedině dělnické rady mohou být nástrojem k dosažení cílů proletariátu a ti, kdo to dosud nepochopili, jsou zarytí reakcionáři, i kdyby to byli sebeučenější lidé, sebezkušenější politikové, sebeupřímnější socialisté, sebevíc sečtělí marxisté, nejspořádanější občané a dobří otcové rodin. Avšak autor dopisu si dokonce ani neklade otázku, vůbec mu nepřijde, že by si ji měl položit, je-li možné, aby rady zvítězily nad parlamentem, nebudou-li přitom politikové, kteří jsou pro rady, vysíláni do parlamentu, nebude-li parlamentarismus rozkládán zevnitř, nebude-li zevnitř parlamentu připravována půda pro to, aby rady úspěšně splnily svůj úkol rozehnat parlament. Zároveň autor dopisu vyslovuje naprosto správnou myšlenku, že komunistická strana v Anglii musí vyvíjet činnost na základě vědeckých zásad. Vědecký přístup žádá za prvé, aby se přihlíželo ke zkušenostem jiných zemí, zejména když jiné, rovněž kapitalistické země získávají nebo nedávno získaly velmi podobné zkušenosti; za druhé, aby se braly v úvahu všechny síly, skupiny, strany, třídy a masy, jež působí v příslušné zemi, a aby politika nebyla v žádném případě stanovena jenom podle přání a názorů, podle stupně uvědomění a odhodlání k boji pouze jedné skupiny nebo strany.
Je pravda, že Hendersonové, Clynesové, MacDonaldové a Snowdenové jsou nenapravitelní reakcionáři. Stejně tak je pravda, že tito pánové chtějí převzít moc (přičemž mimochodem dávají přednost koalici s buržoazií), že chtějí „vládnout“ podle starých buržoazních zásad, že až budou u moci, budou si nevyhnutelně počínat jako Scheidemannové a Noskové. To všechno souhlasí. Ale z toho vůbec nevyplývá, že ten, kdo je podporuje, zrazuje revoluci, z toho vyplývá pouze to, že v zájmu revoluce musí revolucionáři z řad dělnické třídy poskytnout těmto pánům jistou podporu v parlamentě. Abych tuto myšlenku blíže objasnil, uvedu dva anglické politické dokumenty poslední doby: 1. projev ministerského předsedy Lloyda George z 18. března 1920 (podle znění uveřejněného v listu The Manchester Guardian[45] z 19. 3. 1920) a 2. úvahy „levé“ komunistky soudružky Sylvie Pankhurstové v jejím výše uvedeném článku.
Lloyd George polemizoval ve svém projevu s Asquithem (který byl speciálně pozván na schůzi, ale odmítl se dostavit) a s těmi liberály, kteří nechtějí koalici s konzervativci, nýbrž sblížení s Labouristickou stranou. (Také v dopise soudruha Gallachera redakci je zmínka o tom, že liberálové přecházejí do Nezávislé labouristické strany.) Lloyd George dokazoval, že je nutné vytvořit koalici liberálů s konzervativci, a to koalici těsnou, neboť jinak může nabýt vrchu Labouristická strana, kterou Lloyd George „raději nazývá“ socialistickou a která podle něj usiluje o „kolektivní vlastnictví“ výrobních prostředků. „Ve Francii se to nazývalo komunismem,“ populárně vysvětloval vůdce anglické buržoazie svým posluchačům, členům parlamentní liberální strany, kteří to pravděpodobně až dosud nevěděli, „v Německu se to nazývalo socialismem, v Rusku se to nazývá bolševismem“. Pro liberály je to zásadně nepřijatelné, vysvětloval Lloyd George, neboť liberálové jsou zásadně pro soukromé vlastnictví. „Civilizace je v nebezpečí,“ prohlašoval řečník, a proto se liberálové a konzervativci musí spojit...
„Navštívíte-li zemědělské oblasti,“ řekl Lloyd George, „jistě se tam setkáte se starým rozdělením na strany, které se dochovalo z dřívějška. Tam nebezpečí ani zdaleka nehrozí. Tam nebezpečí není. Jakmile však hnutí zasáhne í tyto oblasti, vznikne tam stejně velké nebezpečí, jaké je nyní v některých průmyslových oblastech. Čtyři pětiny obyvatelstva naší země jsou zaměstnány v průmyslu a obchodu; v zemědělství sotva jedna pětina. To je jedna z okolností, kterou mám stále na zřeteli, když uvažuji o tom, jaké nebezpečí nám přináší budoucnost. Ve Francii je zemědělské obyvatelstvo, takže je tam solidní názorová základna, která se nijak zvlášť rychle nemění a nemůže být revolučním hnutím tak snadno otřesena. U nás je tomu jinak. V naší zemi je možné provést převrat snáze než v kterékoli jiné zemi na světě, a dojde-li u nás k otřesu, nastane zde z uvedených příčin větší krach než v jiných zemích.“
Z toho čtenář vidí, že pan Lloyd George je nejen velmi duchaplný, ale že se také lecčemus přiučil u marxistů. Nebude na škodu, poučíme-li se i my od Lloyda George.
Bude zajímavé uvést ještě tuto epizodu z diskuse, jež se rozvířila po projevu Lloyda George:
„Pan Wallace: Rád bych se zeptal, jak ministerský předseda hodnotí výsledky své politiky v průmyslových oblastech, pokud jde o průmyslové dělníky, z nichž mnozí jsou nyní liberály a poskytují nám tak vydatnou podporu. Nebude výsledkem jeho politiky značné posílení Labouristické strany těmi dělníky, kteří dnes upřímně podporují nás?
Ministerský předseda: Jsem zcela jiného názoru. Fakt, že se liberálové navzájem potírají, žene nesporně ze zoufalství velký počet liberálů do Labouristické strany, kde už máte spoustu liberálů, velmi schopných lidí, zabývajících se nyní diskreditováním vlády. To bezesporu vede k tomu, že se veřejné mínění značně kloní k Labouristické straně. Veřejné mínění se nepřiklání k liberálům stojícím mimo Labouristickou stranu, nýbrž k Labouristické straně, což dokazují doplňovací volby.“
Mimochodem řečeno, tato úvaha zvlášť jasně ukazuje, jak se i velmi chytří příslušníci buržoazie zapletli a nemohou se vyhnout nenapravitelným hloupostem. A to přivede buržoazii do záhuby. Naši lidé mohou dokonce dělat i hlouposti (ovšem pod podmínkou, že to nebudou hlouposti příliš velké a že budou včas napraveny), a přesto nakonec zvítězí.
Jiným politickým dokumentem jsou tyto úvahy „levé“ komunistky soudružky Sylvie Pankhurstové:
„Soudruh Inkpin“ (tajemník Britské socialistické strany) „označuje Labouristickou stranu za „nejdůležitější organizaci hnutí dělnické třídy“. Jiný soudruh z Britské socialistické strany formuloval na konferenci III. internacionály názor Britské socialistické strany ještě pregnantněji: „Považujeme Labouristickou stranu za organizovanou dělnickou třídu.“
Nesouhlasíme s tímto názorem na Labouristickou stranu. Labouristická strana je velmi početná, třebaže její členové jsou do značné míry pasívní a apatičtí; jsou to dělníci a dělnice, kteří vstoupili do tradeunionů, protože jejich spolupracovníci v dílně jsou tradeunionisté a protože chtějí brát podporu.
Uznáváme však, že na početnost Labouristické strany má vliv také to, že tato strana je produktem myšlenkového směru, jehož rámec většina britské dělnické třídy ještě nepřekročila, ačkoli ve vědomí lidu dozrávají velké změny a lid tento stav co nevidět změní...“
„Britská Labouristická strana se stejně jako sociálpatriotické organizace v jiných zemích v průběhu přirozeného vývoje společnosti nevyhnutelně dostane k moci. Je na komunistech, aby připravovali síly, které svrhnou sociálpatrioty, a my nesmíme v naší zemi tuto práci ani odkládat, ani s ní otálet.
Nesmíme rozptylovat svou energii posilováním Labouristické strany; její vzestup k moci je nevyhnutelný. Musíme soustředit své síly na vytvoření komunistického hnutí, které nad ní zvítězí. Labouristická strana záhy sestaví vládu; revoluční opozice musí být připravena k útoku proti této vládě…“
Liberální buržoazie tedy upouští od systému "dvou stran" (vykořisťovatelů), historicky posvěceného staletými zkušenostmi — a neobyčejně výhodného pro vykořisťovatele —‚ neboť považuje za nutné spojit své síly k boji proti Labouristické straně. Část liberálů přebíhá jako krysy z potápějící se lodi k Labouristické straně. Leví komunisté považují přechod moci do rukou Labouristické strany za nevyhnutelný a připouštějí, že tato strana má nyní za sebou většinu dělníků. Z toho vyvozují podivný závěr, který soudružka Sylvia Pankhurstová formuluje takto:
„Komunistická strana nesmí uzavírat kompromisy… Musí své učení uchovat čisté a neposkvrnit svou nezávislost na reformismu; jejím posláním je jít bez zastávky a bez uhýbání z cesty vpřed, jít přímou cestou ke komunistické revoluci.“
Ale z toho, že většina dělníků v Anglii dosud jde za anglickými Kerenskými nebo Scheidemanny, že s vládou složenou z těchto lidí dosud nezískala žádné zkušenosti, kterých bylo zapotřebí v Rusku a v Německu, aby dělníci masově přešli ke komunismu, z toho nepochybně vyplývá, že angličtí komunisté se musí účastnit práce v parlamentě, musí zevnitř parlamentu pomoci dělnickým masám poznat v praxi výsledky hendersonovské a snowdenovské vlády, musí pomoci Hendersonům a Snowdenům zvítězit nad sjednocenými Lloydy Georgei a Churchilly. Počínat si jinak by znamenalo ztížit věc revoluce, neboť nezmění-li se názory většiny dělnické třídy, nelze uskutečnit revoluci, a této změny lze dosáhnout na základě politických zkušeností mas, a ne jen pouhou propagandou. Heslo Bez kompromisů a bez uhýbání z cesty vpřed!, pokud je razí zjevně bezmocná menšina dělníků, kteří vědí (nebo alespoň mají vědět), že většina se v případě vítězství Hendersona a Snowdena nad Lloydem Georgem a Churchillem v krátké době zklame ve svých vůdcích a začne podporovat komunismus (nebo alespoň zachová vůči komunistům neutralitu, většinou blahovolnou) — takové heslo je zjevně chybné. Je to totéž, jako kdyby se 10 000 vojáků vrhlo do boje proti 50 000 nepřátel, místo aby „se zastavili“, „uhnuli z cesty“, ba dokonce uzavřeli „kompromis“ a vyčkali, až přijde posila v počtu 100 000 mužů, kteří nemohou hned zasáhnout do boje. To je intelektuálské dětinství, a ne seriózní taktika revoluční třídy.
Základní zákon revoluce, který potvrdily všechny revoluce, a zejména tři ruské revoluce ve 20. století, stanoví: Pro revoluci nestačí, aby si vykořisťované a utlačované masy uvědomily, že postaru se žít nedá, a dožadovaly se změny; pro revoluci je nutné, aby postaru nemohli žít a vládnout vykořisťovatelé. Revoluce může zvítězit jedině tehdy, jestliže „dolní vrstvy“ nechtějí staré pořádky a jestliže „horní vrstvy“ nemohou vládnout postaru. Jinak je možné vyjádřit tuto pravdu slovy: revoluce nemůže být provedena, nenastane-li celonárodní krize (postihující vykořisťované i vykořisťovatele). Pro revoluci je tedy třeba za prvé dosáhnout toho, aby si většina dělníků (nebo alespoň většina uvědomělých, přemýšlivých, politicky aktivních dělníků) plně uvědomila nutnost převratu a byla odhodlána jít pro něj i na smrt; za druhé aby vládnoucí třídy prožívaly vládní krizi, která vtahuje do politiky i ty nejzaostalejší masy (každá skutečná revoluce se vyznačuje tím, že se počet příslušníků až dosud apatických a utlačovaných pracujících mas, které se zúčastní politického boje, rychle zdesateronásobí nebo dokonce zestonásobí), ochromuje vládu a umožňuje revolucionářům její rychlé svržení.
V Anglii, jak je mimo jiné patrné právě z projevu Lloyda George, zjevně dozrávají obě podmínky pro úspěšnou proletářskou revoluci. A chyby levých komunistů jsou nyní dvojnásob nebezpečné právě proto, že někteří revolucionáři málo přemýšlejí o každé z těchto podmínek, věnují jim málo pozornosti, málo si uvědomují jejich význam a nestavějí se k nim dost uvážlivě. Jestliže chceme — ne jako revoluční skupina, nýbrž jako strana revoluční třídy — získat na svou stranu masy (neboť jinak bychom riskovali, že zůstaneme pouhými mluvky), musíme za prvé pomoci Hendersonovi nebo Snowdenovi, aby zvítězili nad Lloydem Georgem a Churchillem (či lépe řečeno: musíme přinutit ty první, aby zvítězili nad těmi druhými, neboť Henderson a Snowden se svého vítězství bojí!); za druhé pomoci většině dělnické třídy, aby se na základě vlastních zkušeností přesvědčila, že pravdu máme my, tj. že Hendersonové a Snowdenové jsou úplně neschopní, že jsou v jádru maloburžoazní a proradní a že je čeká nevyhnutelný krach; za třetí na základě toho, že se většina dělníků zklame v Hendersonech, přiblížit chvíli, kdy bude možné s vážnými vyhlídkami na úspěch rázem svrhnout vládu Hendersonů, která si bude počínat ještě bezradněji, uvážíme-li, že dokonce i velmi chytrý a solidní, nikoli maloburžoa, nýbrž velkoburžoa Lloyd George je úplně bezradný a čím dál víc sebe (a celou buržoazii) vysiluje, hned svými „třenicemi“ s Churchillem, hned svými „třenicemi“ s Asquithem.
Řeknu to konkrétněji. Angličtí komunisté musí podle mého názoru sloučit všechny své čtyři strany a skupiny (které jsou všechny velmi slabé, některé z nich pak úplně slabé) v jedinou komunistickou stranu v duchu zásad III. internacionály a povinné účasti v parlamentě. Komunistická strana by měla Hendersonům a Snowdenům navrhnout — kompromis", volební dohodu: Pojďme společně proti bloku Lloyda George s konzervativci, rozdělme si místa v parlamentě podle počtu hlasů, které dělníci dají Labouristické straně nebo komunistům (ale ne ve volbách, nýbrž ve zvláštním hlasování), ale zachovejme naprostou svobodu agitace, propagandy a politické činnosti! Bez této podmínky samozřejmě není možné takový blok uzavřít, protože by to byla zrada: angličtí komunisté musí hájit a uhájit naprostou svobodu v odhalování Hendersonů a Snowdenů právě tak, jako ji hájili (patnáct let, 1903-1917) a uhájili ruští bolševici proti ruským Hendersonům a Snowdenům, tj. menševikům.
Uzavřou-li Hendersonové a Snowdenové blok za těchto podmínek, získáme tím, neboť nám vůbec nezáleží na počtu míst v parlamentě, o ně se nedereme, v téhle věci budeme ochotni ustoupit (kdežto Hendersonům a zejména jejich novým přátelům — či jejich novým pánům — liberálům, kteří přešli do Nezávislé labouristické strany, jde nejvíce právě o to). Získáme tím, protože půjdeme se svou agitací mezi masy ve chvíli, kdy je „podráždil“ sám Lloyd George, a pomůžeme nejen Labouristické straně rychleji ustavit svou vlastní vládu, ale i masám rychleji pochopit veškerou naši komunistickou propagandu, kterou povedeme proti Hendersonům, aniž se necháme něčím omezovat a aniž budeme něco zamlčovat.
Jestliže Hendersonové a Snowdenové blok s námi za těchto podmínek odmítnou, získáme tím ještě víc. Rázem totiž dokážeme masám (nezapomeňte, že dokonce i značná část ryze menševické, veskrze oportunistické Nezávislé labouristické strany je pro rady), že Hendersonové kladou své úzké vztahy ke kapitalistům nad sjednocení všech dělníků. Rázem stoupneme v očích mas, které zejména po skvělém a nanejvýš správném, nadmíru užitečném (pro komunismus) vysvětlení Lloyda George budou pro sjednocení všech dělníků proti bloku Lloyda George s konzervativci. Rázem získáme, neboť masám názorně ukážeme, že Hendersonové a Snowdenové se bojí zvítězit nad Lloydem Georgem, že se bojí převzít moc sami a že se snaží potají si získat podporu Lloyda George, který veřejně podává ruku konzervativcům proti Labouristické straně. Je třeba poznamenat, že u nás v Rusku po revoluci z 27. února 1917 (podle starého kalendáře) táž okolnost přispěla k tomu, že propaganda bolševiků proti menševikům a eserům (tj. ruským Hendersonům a Snowdenům) byla úspěšná. Říkali jsme menševikům a eserům: Převezměte všechnu moc bez buržoazie, máte přece v sovětech většinu (na I. celoruském sjezdu sovětů v červnu 1917 měli bolševici pouze 13 procent hlasů). Ale ruští Hendersonové a Snowdenové se báli převzít moc bez buržoazie, a když buržoazie oddalovala volby do Ústavodárného shromáždění, neboť dobře věděla, že většinu v něm získají eseři a menševici[n] (obojí tvořili velmi úzký politický blok, neboť ve skutečnosti zastupovali jednu a tutéž maloburžoazní demokracii), nebyli eseři a menševici schopni tomuto oddalování rázně a důsledně čelit.
Kdyby Hendersonové a Snowdenové blok s komunisty odmítli, pomohlo by to rázem komunistům v získávání sympatií mas a v diskreditaci Hendersonů a Snowdenů, a i kdybychom tím ztratili několik míst v parlamentě, nic bychom si z toho nedělali. Kandidovali bychom jen ve zcela nepatrném počtu naprosto jistých obvodů, tedy tam, kde by naše kandidatury nepomohly liberálům k vítězství nad labouristy (členy Labouristické strany). V průběhu předvolební kampaně bychom rozšiřovali letáky, které by agitovaly pro komunismus, a ve všech obvodech, kde bychom neměli svého kandidáta, bychom vybízeli voliče, aby hlasovali pro labouristického kandidáta a proti buržoaznímu. Soudružka Sylvia Pankhurstová a soudruh Gallacher se mýlí, jestliže v tom spatřují zradu komunismu nebo zřeknutí se boje proti zrádcům socialismu. Naopak, komunistické revoluci by to nesporně prospělo.
Pro anglické komunisty bývá nyní velmi často obtížné už jenom přiblížit se k masám, už jenom přinutit se je vyslechnout. Jestliže však budu vystupovat jako komunista a vyzvu je, aby dali hlas Hendersonovi proti Lloydu Georgeovi, jistě mě vyslechnou. A pak budu moci nejen srozumitelně vysvětlit, proč jsou sověty [rady] lepší než parlament a diktatura proletariátu lepší než diktatura Churchillova (zastřená firmou buržoazní „demokracie“), ale budu moci také prohlásit, že bych chtěl svým hlasováním podepřít Hendersona asi tak, jako oprátka podpírá oběšence, a brzké převzetí vlády Hendersony právě tak dokáže, že pravdu mám já, právě tak získá masy na mou stranu, právě tak uspíší politický pád Hendersonů a Snowdenů, jako tomu bylo v Rusku a v Německu s těmi, kteří smýšleli stejně jako oni.
A jestliže mi někdo namítne: To je příliš „rafinovaná“ nebo složitá taktika, vždyť masy ji nepochopí, vždyť tato taktika roztříští a rozdrobí naše síly, zabrání nám soustředit je na revoluci za nastolení sovětů apod., pak „levým“ oponentům odpovím: Nesvalujte své doktrinářství na masy! Kulturní úroveň mas v Rusku jistě není vyšší než v Anglii, ale naopak nižší. A přesto masy bolševikům porozuměly a bolševikům neuškodilo, nýbrž pomohlo, že v předvečer revoluce za nastolení sovětů, v září 1917, kandidovali do buržoazního parlamentu (Ústavodárné shromáždění) a druhý den po této revoluci, v listopadu 1917, se účastnili voleb do téhož Ústavodárného shromáždění, které pak 5. ledna 1918 sami rozehnali.
Nemohu se zde pustit do druhého sporného bodu, se kterým se potýkají angličtí komunisté, a to zda se mají či nemají připojit k Labouristické straně. Jsem velmi málo informován o této otázce, která je zvlášť složitá vzhledem k neobyčejně originálnímu rázu britské Labouristické strany, jež se již samotnou svou strukturou značně liší od obvyklých politických stran v Evropě. Nesporné je za prvé jenom to, že i v této otázce se nevyhnutelně dopustí chyby ten, kdo by chtěl odvozovat taktiku revolučního proletariátu například z těchto zásad: „Komunistická strana musí uchovávat své učení čisté a neposkvrnit svou nezávislost na reformismu; jejím údělem je jít bez zastávky a bez uhýbání z cesty vpřed, jít přímou cestou ke komunistické revoluci.“ Neboť takové zásady jsou jen opakováním chyby francouzských blanquistických komunardů, kteří roku 1874 prohlašovali, že „odmítají“ jakékoli kompromisy a jakékoli zastávky. Za druhé je nesporné, že i zde je jako vždy nutné umět aplikovat obecné a hlavní zásady komunismu na specifické vztahy mezi třídami a stranami, na specifické rysy objektivního vývoje ke komunismu, které jsou pro každou jednotlivou zemi jiné a je nutné je prozkoumat, odhalit a vytušit.
O tom je však třeba pojednat nejen v souvislosti s anglickým komunismem, ale i v souvislosti s obecnými závěry, které se týkají vývoje komunismu ve všech kapitalistických zemích. A právě k tomuto tématu teď přikročíme.
X
Některé závěry
Buržoazní revoluce roku 1905 v Rusku ukázala jeden neobyčejně originální obrat ve světových dějinách: v jedné z nejzaostalejších kapitalistických zemí nabylo stávkové hnutí takového rozmachu a síly, jakých svět dosud nepoznal. Jenom v prvním měsíci roku 1905 byl počet stávkujících desetkrát větší než průměrný roční počet stávkujících v předcházejících deseti letech (1895—1904) a od ledna do října 1905 se stávkové hnutí neustále rozrůstalo a nabývalo obrovského rozsahu. Zaostalé Rusko v důsledku celé řady zcela specifických historických podmínek jako první ukázalo světu nejen to, že za revoluce se aktivita utlačovaných mas rozvíjí nerovnoměrně (tak tomu bylo ve všech velkých revolucích), ale také to, že význam proletariátu je nesrovnatelně větší než jeho podíl v obyvatelstvu, že hospodářská stávka se pojí se stávkou politickou a ta přerůstá v ozbrojené povstání, že vznikají sověty jako nová forma masového boje a masové organizace tříd utlačovaných kapitalismem.
Únorová a Říjnová revoluce roku 1917 vedly k všestrannému rozvoji sovětů v rámci jedné země a potom i k jejich vítězství v proletářském, socialistickém převratu. A za necelé dva roky se už jasně projevil mezinárodní charakter sovětů, ukázalo se, že tuto formu boje a organizace už převzalo i mezinárodní dělnické hnutí a že historickým posláním sovětů je stát se dědicem, nástupcem buržoazního parlamentarismu a buržoazní demokracie vůbec i jejich hrobařem.
A nejen to. Dějiny dělnického hnutí dnes ukazují, že toto hnutí bude muset ve všech zemích projít (a již začalo procházet) bojem, který rodící se, sílící a k vítězství spějící komunismus povede především a hlavně proti svému vlastnímu (v každé zemi) „menševismu“, tj. oportunismu a sociálšovinismu, a za druhé — jako jakýsi doplněk — proti „levému“ komunismu. Boj proti oportunismu a sociálšovinismu se rozpoutal ve všech zemích zřejmě bez jediné výjimky jako boj mezi II. (nyní fakticky již pochovanou) a III. internacionálou. Boj proti „levému“ komunismu pozorujeme jak v Německu, tak v Anglii, jak v Itálii, tak i v Americe (kde alespoň jistá část Průmyslových dělníků světa a anarchosyndikalistických směrů obhajuje chyby levého komunismu a zároveň se téměř všeobecně, téměř bezvýhradně vyslovuje pro sověty), jakož i ve Francii (stanovisko části bývalých syndikalistů k politické straně a parlamentarismu a zároveň uznávání systému sovětů) tedy nesporně v měřítku nejen mezinárodním, ale i celosvětovém.
Ačkoli dělnické hnutí každé země prochází všude podstatě stejnou průpravou k vítězství nad buržoazií, uskutečňuje tento vývoj po svém. Přitom velké, vyspělé kapitalistické země jdou touto cestou mnohem rychleji než bolševismus, jemuž historie poskytla patnáct let na to, aby se jako organizovaný politický směr připravil na vítězství. III. internacionála v krátké době pouhého jednoho roku dosáhla již rozhodujícího vítězství, rozbila II., žlutou, sociálšovinistickou internacionálu, která ještě před několika měsíci byla nesrovnatelně silnější než III. internacionála; zdálo se, že je pevná a silná, že má všestrannou — přímou i nepřímou, materiální (ministerská křesla, průkazy, tisk) i ideovou — podporu buržoazie celého světa.
Teď jde jen a jen o to, aby komunisté každé země zodpovědně dokázali určit jak hlavní a zásadní úkoly boje proti oportunismu a „levému“ doktrinářství, tak i konkrétní zvláštnosti, které se v tomto boji projevují a nutně musí projevovat v každé jednotlivé zemi v souladu s osobitými rysy její ekonomiky, politiky a kultury, jejího národnostního složení (Irsko apod.), jejích kolonií, rozdílného náboženského vyznání jejího obyvatelstva atd. apod. Všude je patrná, šíří se a vzmáhá nespokojenost s II. internacionálou jak pro její oportunismus, tak i pro její bezmocnost nebo neschopnost vytvořit skutečně centralizované, skutečně vedoucí ústředí, které by dokázalo usměrňovat mezinárodní taktiku revolučního proletariátu v jeho boji za celosvětovou sovětskou republiku. Je nutné jasně si uvědomit, že takové vedoucí ústředí se v žádném případě nedá vybudovat na tom, že se z taktických zásad boje udělá šablona, že se jich bude používat mechanicky a všude stejně. Dokud mezi národy a zeměmi existují národnostní rozdíly i rozdíly ve státním uspořádání — a ty se budou udržovat ještě velmi a velmi dlouho i po nastolení diktatury proletariátu v celosvětovém měřítku —‚ vyžaduje jednota mezinárodní taktiky komunistického dělnického hnutí všech zemí nikoli odstraňování rozmanitostí, nikoli stírání národnostních rozdílů (to by byla v současné situaci nesmyslná utopie), nýbrž takové uplatňování hlavních zásad komunismu (sovětská moc a diktatura proletariátu), které by zaručilo, že tyto zásady budou správně modifikovány v jednotlivostech, správně přizpůsobovány národním a národnostním rozdílům i rozdílům ve státním uspořádání a správně na ně aplikovány. Prozkoumat, prostudovat, najít, vystihnout a odhalit, co je z národního hlediska zvláštní a specifické v konkrétním přístupu každé země k vyřešení jednotného mezinárodního úkolu, jenž spočívá ve vítězství nad oportunismem a levým doktrinářstvím v dělnickém hnutí, ve svržení buržoazie a v nastolení sovětské republiky a diktatury proletariátu — to je hlavní úkol této historické chvíle, kterou prožívají všechny vyspělé (a nejen vyspělé) země. To hlavní — i když ještě ani zdaleka ne všechno, ale to hlavní — už bylo vykonáno, neboť byl získán předvoj dělnické třídy, neboť tento předvoj přešel na stranu sovětské moci proti parlamentarismu, na stranu diktatury proletariátu proti buržoazní demokracii. Nyní je třeba soustředit všechny síly, všechnu pozornost na další krok, který se zdá — a z jistého hlediska také opravdu je — méně důležitý, ale zato má fakticky blíž ke konkrétnímu řešení úkolu, to je najít správnou formu, jak přejít k proletářské revoluci nebo se k ní přiblížit.
Proletářský předvoj je ideově získán. To je hlavní. Bez toho nelze udělat ani první krok k vítězství. Avšak od toho je k vítězství ještě dosti daleko. Jenom s předvojem se zvítězit nedá. Nasadit do rozhodujícího boje jenom samotný předvoj, dokud celá třída, dokud masy nezaujaly takový postoj, že buď předvoj podporují, nebo alespoň zachovávají vůči němu blahovolnou neutralitu a odmítají jeho odpůrci poskytovat jakoukoli podporu, by byla nejen hloupost, ale i zločin. Ale k tomu, aby opravdu celá třída, aby opravdu široké masy pracujících a všech, které ujařmuje kapitál, dospěly k takovému postoji, k tomu pouhá propaganda a pouhá agitace nestačí. K tomu je zapotřebí vlastních politických zkušeností těchto mas. To je základní zákon všech velkých revolucí, který teď neobyčejně přesvědčivě a jednoznačně potvrdily události nejen v Rusku, ale i v Německu. Nejen zaostalé, často negramotné masy v Rusku, ale i kulturně vyspělé masy v Německu, kde nejsou vůbec žádní negramotní, musely na vlastní kůži pocítit veškerou bezradnost a bezmocnost, veškerou podlost přisluhovačství buržoazii, veškerou ničemnost vlády hrdinů II. internacionály, veškerou nevyhnutelnost diktatury krajních reakcionářů (Kornilova v Rusku[46], Kappa a spol. v Německu[47]), aby si uvědomily, že jedinou alternativou je diktatura proletariátu, a aby se jednoznačně přiklonily ke komunismu.
Nejbližší úkol uvědomělého předvoje v mezinárodním dělnickém hnutí, tj. komunistických stran, skupin a směrů, spočívá v umění přivést široké masy (většinou dosud ještě spící, apatické, spoutané tradičními představami, netečné, neprobuzené) k tomuto jejich novému postoji nebo lépe řečeno v umění vést nejen vlastní stranu, ale i tyto masy v době, kdy se budou učit tento nový postoj zaujímat. Jestliže první historický úkol (získat uvědomělý předvoj proletariátu pro sovětskou moc a diktaturu dělnické třídy) nebylo možné splnit bez úplného ideového a politického vítězství nad oportunismem a sociálšovinismem, pak druhý úkol, který se nyní dostává na pořad dne a spočívá v umění přivést masy k novému postoji, jenž může zajistit vítězství předvoje v revoluci, pak tento nejbližší úkol nelze splnit, nebude-li vymýceno levé doktrinářství, nebudou-li jeho chyby úplně překonány a odstraněny.
Pokud šlo (a pokud ještě jde) o získání předvoje proletariátu pro komunismus, potud stojí na prvním místě propaganda; dokonce i kroužky se všemi nedostatky kroužkaření jsou tu prospěšné a přinášejí cenné výsledky. Jakmile však jde o praktickou akci mas, o sešikování — je-li možné se tak vyjádřit — miliónových armád, o rozestavení všech třídních sil dané společnosti k poslední rozhodující bitvě, nedá se tu už vystačit s pouhou propagandistickou rutinou, s pouhým opakováním pravd „čistého“ komunismu. Tady je třeba počítat už ne s tisíci, s nimiž v podstatě počítá propagandista, tedy příslušník malé skupiny, která dosud nevedla masy; tady je třeba počítat s milióny a desítkami miliónů. Tady se musíme nejen sami sebe zeptat, zda jsme přesvědčili předvoj revoluční třídy, ale rovněž si musíme položit otázku, zda jsou historicky akceschopné síly všech tříd, a to bezpodmínečně všech tříd příslušné společnosti bez výjimky, rozmístěny tak, aby rozhodující střetnutí dozrálo, tedy tak, aby za prvé všechny nám nepřátelské třídní síly byly dostatečně uvedeny ve zmatek, dostatečně se mezi sebou porvaly a dostatečně se vyčerpaly bojem, který je nad jejich síly; aby se za druhé všechny kolísavé, vratké, nestálé střední vrstvy, tj. maloburžoazie, maloburžoazní demokracie — na rozdíl od buržoazie — před lidem konečně ukázaly v pravém světle a aby se svým bankrotem v praxi dostatečně zdiskreditovaly; aby za třetí mezi proletariátem vznikla a silně se vzmáhala všeobecná touha podporovat nejrozhodnější a nanejvýš smělé revoluční akce proti buržoazii. Teprve tehdy — jestliže jsme správně posoudili všechny výše uvedené, stručně vylíčené podmínky a zvolili správný okamžik — dozrála pro revoluci ta správná doba, teprve tehdy je naše vítězství jisté.
Neshody mezi Churchilly a Lloydy Georgei na jedné straně — tyto politické typy se s nepatrnými národními odlišnostmi vyskytují ve všech zemích — a neshody mezi Hendersony a Lloydy Georgei na straně druhé jsou z hlediska čistého, tj. abstraktního komunismu, tj. komunismu, který ještě nedozrál pro praktickou politickou akci mas, zcela bezvýznamné a malicherné. Avšak z hlediska této praktické akce mas jsou tyto rozdíly nesmírně, nesmírně důležité. Počítat s nimi a vystihnout chvíli, kdy se nevyhnutelné konflikty mezi těmito „přáteli“, konflikty, které oslabují a ochromují všechny „přátele“ jako celek, plně vyhrotí — v tom tkví celé poslání, celý úkol komunisty, jenž chce být nejen uvědomělým, přesvědčeným propagátorem idejí, ale i praktickým vůdcem mas v revoluci. Je třeba spojit naprostou věrnost idejím komunismu s uměním přistoupit na všechny nezbytné praktické kompromisy, lavírovat, uzavírat dohody, jít oklikami, ustupovat apod., aby byl urychlen příchod Hendersonů (hrdinů II. internacionály, nechceme-li uvádět jména jednotlivců, představitelů maloburžoazní demokracie, kteří si říkají socialisté) k politické moci i jejich odchod, aby byl urychlen jejich nevyhnutelný bankrot v praxi, který vychovává masy právě v duchu našich idejí, právě v duchu komunismu, aby byly urychleny nevyhnutelné třenice, nesváry, konflikty a úplná roztržka mezi Hendersony, Lloydy Georgei a Churchilly (mezi menševiky a esery, kadety a monarchisty, mezi Scheidemanny, buržoazií, kappovci apod.) a aby byla správně zvolena taková chvíle, kdy roztržka mezi všemi těmito „oporami posvátného soukromého vlastnictví“ dosáhne vrcholu a umožní tak proletariátu smést všechny rozhodným útokem a vybojovat politickou moc.
Dějiny obecně a dějiny revolucí zvlášť jsou vždy obsahově bohatší, mnohotvárnější, mnohostrannější, rušnější a „záludnější“, než si představují i ty nejlepší strany, i ty nejuvědomělejší předvoje nejprogresívnějších tříd. Je to pochopitelné, neboť nejlepší předvoje vyjadřují uvědomění, vůli, zanícení a obrazotvornost desetitisíců, zatímco revoluci uskutečňuje — ve chvílích mimořádného rozletu a vypětí všech lidských schopností — uvědomění, vůle, zanícení a obrazotvornost desítek miliónů, popoháněných nejurputnějším třídním bojem. Z toho vyplývají dva velmi důležité praktické závěry: za prvé, že má-li revoluční třída splnit svůj úkol, musí si osvojit všechny formy nebo stránky společenské činnosti bez výjimky (dokončujíc po dobytí politické moci, někdy s velkým rizikem a obrovským nebezpečím, to, co nedokončila před jejím dobytím); za druhé, že revoluční třída musí být připravena na co nejrychlejší a co nejneočekávanější nahrazování jedné formy druhou.
Každý uzná, že armáda, která se neučí zacházet se všemi druhy zbraní a používat všech prostředků a metod boje, jež má nebo může mít nepřítel k dispozici, si počíná nerozumně, ba dokonce trestuhodně. O politice to však platí ještě víc než o vojenství. V politice se dá ještě méně předvídat, který prostředek boje bude v budoucnu za těch či oněch okolností pro nás vhodný a prospěšný. Nedovedeme-li používat všech prostředků boje, může nás stihnout těžká — někdy dokonce i rozhodující — porážka, jestliže si změny v postavení jiných tříd, jež nezávisí na naší vůli, vyžádají uplatnění takové formy činnosti, ve které jsme zvlášť slabí. Dovedeme-li používat všech prostředků boje, jistě zvítězíme, neboť zastupujeme zájmy skutečně pokrokové, skutečně revoluční třídy; zvítězíme, i když nám okolnosti nedovolí použít zbraň, která je pro nepřítele nejnebezpečnější, zbraň, kterou mu můžeme nejrychleji zasadit smrtelnou ránu. Nezkušení revolucionáři si často myslí, že legální prostředky boje jsou oportunistické, neboť buržoazie na tomto poli dělníky zvlášť často (zejména v „klidných„, nerevolučních dobách) klamala a balamutila; zato prý ilegální prostředky boje jsou revoluční. Ale to není pravda. Pravda je taková, že oportunisty a zrádci dělnické třídy jsou ty strany a ti vůdcové, kteří nedovedou nebo nechtějí (neříkej nemohu, raději říkej nechci) používat ilegální prostředky boje například v takové situaci, jaká nastala za imperialistické války v letech 1914 — 1918, kdy buržoazie i těch nejsvobodnějších demokratických zemí s neslýchanou nestydatostí a neo maleností klamala dělníky a zakazovala vyslovovat pravdu o lupičském charakteru války. Avšak revolucionáři, kteří nedovedou spojovat ilegální formy boje se všemi legálními formami, jsou velmi špatnými revolucionáři. Není těžké být revolucionářem, když už revoluce vzplanula a rozšířila se, když se k revoluci přidává kdekdo z pouhého nadšení, z módního zaujetí, dokonce někdy i z kariéristických pohnutek. Poté, co dosáhne proletariát svého vítězství, musí vynaložit nesmírné úsilí, a nadto přestát přímo nesnesitelná muka, aby se od takových rádobyrevolucionářů „osvobodil“. Mnohem nesnadnější — ale mnohem cennější — je umět být revolucionářem v době, kdy pro přímý, otevřený, opravdu masový, opravdu revoluční boj ještě nejsou podmínky, umět hájit zájmy revoluce (propagandistickou, agitační i organizátorskou prací) v nerevolučních, dokonce často přímo reakčních institucích, za nerevoluční situace, v masách, které nejsou schopny ihned pochopit nutnost revoluční metody jednání. Umět najít, vystihnout, správně určit konkrétní cestu nebo zvláštní obrat událostí, který dovede masy ke skutečnému, rozhodnému, poslednímu a velikému revolučnímu boji — to je hlavní úkol současného komunismu v západní Evropě i v Americe.
Příklad: Anglie. Nemůžeme vědět a nikdo nemůže předem říci, kdy tam vzplane skutečná proletářská revoluce a jaký podnět skutečně probudí a co nejsilněji podnítí, zburcuje do boje velmi široké, dosud ještě spící masy. Proto musíme všechny své přípravy konat tak, abychom byli (jak s oblibou říkával zesnulý Plechanov, dokud ještě byl marxistou a revolucionářem) „silní v kramflících“. Možná že k „průlomu povede“, že „ledy prolomí“ parlamentní krize; možná že to bude krize, která vyplyne z beznadějně zamotaných koloniálních a imperialistických rozporů, jež se vyvíjejí a vyhrocují čím dál chorobněji; je možné i něco jiného apod. Nemluvíme o tom, jaký boj rozhodne o osudu proletářské revoluce v Anglii (tato otázka nevzbuzuje u žádného komunisty pochybnosti, ta je pro nás všechny vyřešena, a vyřešena jednoznačně), mluvíme o podnětu, který uvede dosud ještě spící proletářské masy do pohybu a dovede je až k revoluci. Nezapomeňme, že například v buržoazní Francouzské republice, v situaci, která byla z hlediska mezinárodního i vnitropolitického stokrát méně revoluční než dnes, stačil tak „neočekávaný“ a tak „nepatrn“ podnět, jakým byl jeden z mnoha a mnoha tisíců hanebných kousků reakční vojenské kliky (Dreyfusova aféra[48] ), aby lid byl dohnán až těsně k občanské válce!
Komunisté v Anglii musí neustále, neúnavně a důsledně využívat nejen parlamentních voleb, ale i všech peripetií v irské, koloniální a globální imperialistické politice britské vlády, jakož i všech ostatních oblastí, sfér a stránek života společnosti a pracovat všude novým, komunistickým způsobem, ne v duchu II., nýbrž v duchu III. internacionály. Nemám zde dost času a ani dost místa, abych vylíčil metody „ruské„, „bolševické“ účasti v parlamentních volbách a v parlamentním boji, ale mohu zahraniční komunisty ujistit, že se ani v nejmenším nepodobaly obvyklým západoevropským parlamentním kampaním. Z toho se často vyvozuje závěr: „Nu, tak to bylo u vás v Rusku, ale u nás je parlamentarismus jiný.“ To je nesprávný závěr. Komunisté, přívrženci III. internacionály ve všech zemích, jsou tu přece proto, aby po všech stránkách, ve všech oblastech života přetvořili starou socialistickou, tradeunionistickou, syndikalistickou, parlamentní práci v práci novou, komunistickou. Také v našich volbách se vždy vyskytovala spousta jevů oportunistických ryze buržoazních, prospěchářských i takových, které si nikterak nezadaly s kapitalistickým šejdířstvím. Komunisté v západní Evropě a v Americe se musí naučit, jak vybudovat nový, netradiční parlamentní systém, který nebude mít s oportunismem a kariérismem nic společného: je třeba, aby strana komunistů razila svá hesla, aby skuteční proletáři za pomoci neorganizované a zcela zdeptané chudiny rozhazovali a roznášeli letáky, vyhledávali a obcházeli dělnické byty, chatrče vesnických proletářů a rolníků v zapadlých koutech (v Evropě je takových zapadlých venkovských koutů naštěstí mnohem méně než u nás a v Anglii je jich už vůbec málo), chodili do lidových hospůdek, pronikali do organizací, spolků a náhodných schůzí nejprostších lidí, mluvili s lidmi prostě, a ne učeně (ani jazykem parlamentním), ani trochu se nepachtili za „teplými místečky“ v parlamentě, nýbrž všude burcovali myšlení lidí, získávali masy, chytali buržoazii za slovo, využívali buržoazií vytvořeného aparátu, buržoazií vypsaných voleb, buržoazií vydaných provolání ke všemu lidu a seznamovali lid s bolševismem tak, jak tomu dosud nikdy předtím (za vlády buržoazie) nebylo kromě volebních kampaní (nebereme-li ovšem v úvahu velké stávky, kdy týž aparát pro agitaci mezi veškerým lidem fungoval u nás ještě intenzívněji). Uskutečnit to v západní Evropě a v Americe je velmi těžké, nesmírně těžké, ale je to možné a nutné, neboť bez námahy se úkoly komunismu vůbec nedají řešit. Je třeba namáhat se s řešením praktických úkolů, které jsou stále rozmanitější, které jsou čím dál víc spjaté se všemi oblastmi života společnosti a jejichž řešením je buržoazie čím dál víc vytlačována z jedné sféry, z jedné oblasti za druhou.
V téže Anglii je třeba rovněž přebudovat (nikoli socialisticky, nýbrž komunisticky, nikoli reformisticky, nýbrž revolučně) propagandistickou, agitační a organizátorskou práci v armádě a mezi utlačovanými a neplnoprávnými národy „vlastního“ státu (Irsko, kolonie). Neboť ve všech těchto oblastech života společnosti za imperialismu a zejména nyní, po válce, která přinesla národům utrpení a rychle jim otvírá oči, aby poznaly pravdu (aby poznaly, že desetimilióny lidí byly zabity a zmrzačeny jenom proto, aby se rozhodlo, kdo — zda angličtí, nebo němečtí lupiči — bude plenit více zemí) — ve všech těchto oblastech života společnosti se hromadí zvlášť velké množství hořlavin a vzniká neobyčejně mnoho podnětů ke konfliktům, krizím a k zostřování třídního boje. Nevíme a nemůžeme vědět, jaká jiskra — z té nezměrné spousty jisker, které dnes srší ze všech stran ve všech zemích v důsledku světové hospodářské a politické krize — zburcuje masy a zažehne mezi nimi požár, a proto se musíme se svými novými komunistickými zásadami začít „činit“ v těch nejrozmanitějších oblastech činnosti, dokonce i v těch nejzastaralejších, nejzatuchlejších a zdánlivě zcela beznadějných, neboť jinak nebudeme schopni vypořádat se s naším úkolem, nebudeme všestranně připraveni, nenaučíme se zacházet se všemi druhy zbraní, nepřipravíme se ani k vítězství nad buržoazií (která všechny stránky života společnosti zorganizovala — a nyní také dezorganizovala v duchu svých buržoazních manýrů), ani k budoucí komunistické reorganizaci veškerého života po tomto vítězství.
Po proletářské revoluci v Rusku a po vítězstvích této revoluce v mezinárodním měřítku, pro buržoazii a šosáky nečekaných, se dnes celý svět změnil a změnila se všude i buržoazie. Je posedlá strachem z „bolševismu“, je na něj rozlícena skoro až k nepříčetnosti, a právě proto jednak urychluje vývoj událostí a jednak se soustřeďuje na násilné potlačení bolševismu, čímž oslabuje své pozice na mnoha jiných polích působnosti. Obě tyto okolnosti musí mít komunisté všech vyspělých zemí ve své taktice na zřeteli.
Když ruští kadeti a Kerenskij rozpoutali zběsilou štvavou kampaň proti bolševikům — zejména od dubna 1917 a ještě více v červnu a červenci 1917, „přestřelili“. Milióny výtisků buržoazních novin, které všemožně zatracovaly bolševiky, pomohly masám udělat si o bolševismu úsudek, neboť veškerý život společnosti, nemluvě o novinách, byl právě díky „horlivosti“ buržoazie naplněn diskusemi o bolševismu. Nyní si milionáři všech zemí počínají v mezinárodním měřítku tak, že jim musíme být z celého srdce vděčni. Štvou proti bolševismu zrovna tak horlivě, jako proti němu štvali Kerenskij a spol., a přitom „přestřelují“ a pomáhají nám stejně jako Kerenskij. Jestliže francouzská buržoazie činí z bolševismu těžiště své předvolební agitace a obviňuje z něj poměrně umírněné nebo kolísající socialisty, jestliže americká buržoazie úplně ztratila hlavu a zatýká tisíce a tisíce lidí pro podezření z bolševismu a rozšiřováním zpráv o bolševických spiknutích vyvolává paniku, jestliže se anglická buržoazie, počítaná k „nejsolidnějším“ na světě, přes veškerý svůj důvtip a zkušenosti dopouští neuvěřitelných hloupostí, zakládá „spolky k boji proti bolševismu“, disponující obrovskými finančními prostředky, vydává speciální literaturu o bolševismu a najímá k boji proti němu další vědce, agitátory a pátery — tu se musíme pánům kapitalistům poklonit a poděkovat jim. Pracují pro nás. Pomáhají nám vzbudit v masách zájem o podstatu a význam bolševismu. A jinak ani postupovat nemohou, neboť „umlčet“, potlačit bolševismus se jim už nepodařilo.
Buržoazie však zároveň vidí jenom jednu stránku bolševismu: povstání, násilí a teror; proto se snaží připravit k odporu a k boji zejména na tomto poli. Je možné, že se jí to v některých případech v jednotlivých zemích na více nebo méně krátkou dobu podaří: s takovou možností je třeba počítat, a jestliže se jí to podaří, nebude to pro nás nic hrozného. Komunismus „raší“ doslova ze všech složek života společnosti, jeho výhonky jsou doslova všude, „nákaza“ (máme-li použít přirovnání, které si buržoazie a buržoazní policie tak oblíbily a které se jim nejlépe „zamlouvá“) pronikla hluboko do organismu a celý ho úplně zachvátila. Je-li zvlášť pečlivě „izolováno“ jedno její ložisko, propukne „nákaza“ na jiném místě, někdy i tam, kde se to nejméně očekává. Život prosadí své. Ať si buržoazie běsní, zuří až k nepříčetnosti, přestřeluje, vyvádí hlouposti, předem se mstí bolševikům a snaží se vyvraždit (v Indii, v Maďarsku, v Německu atd.) další sta, tisíce, statisíce zítřejších nebo včerejších bolševiků: počíná si stejně, jako si počínaly všechny třídy, které byly dějinami odsouzeny k zániku. Komunisté musí vědět, že budoucnost rozhodně patří jim, a proto můžeme (a musíme) spojovat nesmírné nadšení ve velkém revolučním boji s nejzdrženlivějším a nejstřízlivějším hodnocením zběsilých záchvatů buržoazie. Revoluce v Rusku byla surově potlačena roku 1905; ruští bolševici byli poraženi v červenci 1917; rafinovanými provokacemi a obratnými manévry Scheidemanna a Noskeho, kteří se spřáhli s buržoazií a s monarchistickými generály, bylo vyvražděno přes 15 000 německých komunistů; ve Finsku a v Maďarsku řádí bílý teror. Avšak ve všech případech a ve všech zemích se komunismus zoceluje a vzmáhá; zapustil kořeny tak hluboko, že ho pronásledování neoslabuje, nevysiluje, nýbrž posiluje. K tomu, abychom dospěli k vítězství jistějším a pevnějším krokem, nám chybí jenom jedno: aby si všichni komunisté ve všech zemích všude naprosto jasně a plně uvědomili, že jejich taktika musí být maximálně pružná. Velkolepě se rozvíjejícímu komunismu, zejména ve vyspělých zemích, právě toto poznání a schopnost uplatnit ho v praxi dnes chybějí.
Užitečným poučením by mohl (a měl by) být osud, který stihl tak nadmíru učené marxisty a socialismu oddané vůdce II. internacionály, jako byli Kautsky, Otto Bauer aj. Ti dobře věděli, že taktika musí být pružná, učili sebe i jiné Marxově dialektice (a mnohé z toho, co v tomto směru vykonali, zůstane navždy cenným přínosem pro socialistickou literaturu), avšak při uplatňování této dialektiky se dopustili takové chyby nebo se v praxi ukázali tak nedialekticky myslícími lidmi, lidmi neschopnými postřehnout, jak rychle se mění formy a jak rychle se staré formy naplňují novým obsahem, že jejich osud není o mnoho záviděníhodnější než osud Hyndmanův, Guesdův a Plechanovův. Hlavní příčina jejich bankrotu spoěívala v tom, že „se zhlédli“ v jedné určité formě růstu dělnického hnutí a socialismu, zapomněli na její jednostrannost, nechtěli vidět příkrý zlom, který se z objektivních důvodů stal nevyhnutelným, a pokračovali v omílání elementárních, nazpaměť naučených a na první pohled nesporných pravd: tři je více než dvě. Jenže politika se podobá spíše algebře než aritmetice a ještě více vyšší matematice. Ve skutečnosti všechny staré formy socialistického hnutí dostaly nový obsah, a proto se před číslicemi objevilo nové znaménko — znaménko „minus“, avšak naši mudrci umíněně nepřestávali (a nepřestávají) přesvědčovat sebe i jiné, že „minus tři“ je více než „minus dvě“.
Je třeba postarat se o to, aby se u komunistů neopakovala táž chyba, jenže z opačné strany, či lépe řečeno, aby byla co nejdříve napravena a rychleji, pro organismus bezbolestněji vyléčena táž chyba, které se, jenže z opačné strany, dopouštějí „leví“ komunisté. Nejen pravé, ale i levé doktrinářství je chybou. Ovšem levé doktrinářství v komunismu není v současné době ani zdaleka tak nebezpečnou a závažnou chybou jako pravé doktrinářství (tj. sociálšovinismus a kautskismus), ale je tomu tak jenom proto, že levý komunismus je směr velmi mladý, právě se rodící. Jenom proto může být tato nemoc za jistých okolností snadno vyléčena, takže je nutné pustit se do jejího léčení s co největší vervou.
Staré formy se zbortily, neboť se ukázalo, že se jejich nový obsah — obsah protiproletářský, reakční — neúměrně rozrostl. Obsah naší práce (za sovětskou moc, za diktaturu proletariátu) je nyní z hlediska vývoje mezinárodního komunismu tak pevný, tak strhující, tak impozantní, že se může a musí projevit v jakékoli formě, v nové í staré, že může a musí od základu změnit, ovládnout a podřídit si všechny formy, nejen nové, ale i staré, ne proto, aby se s tím, co je staré, smířil, nýbrž proto, aby dovedl všechny možné — nové i staré — formy využít pro úplné a konečné, rozhodné a definitivní vítězství komunismu.
Komunisté musí napnout všechny síly, aby uvedli dělnické hnutí a vůbec společenský vývoj na tu nejpřímější a nejrychlejší cestu k vítězství sovětské moci a k diktatuře proletariátu na celém světě. To je nesporná pravda. Postačí však udělat o malinko delší krůček — zdánlivě stejným směrem — a pravda se zvrátí v omyl. Stačí uvést, co říkají němečtí a angličtí leví komunisté, že prý uznáváme jen jednu, jen přímou cestu, že nepřipouštíme lavírování, uzavírání dohod a kompromisů, a už to bude chyba, která komunismu může — a částečně tomu tak už bylo a je — velmi vážně uškodit. Pravé doktrinářství ulpělo na uznávání pouze starých forem a nadobro zkrachovalo, neboť nepostřehlo nový obsah. Levé doktrinářství ulpívá na bezvýhradném odmítání určitých starých forem, neboť nepozoruje, že si nový obsah klestí cestu všemi možnými formami, že jako komunisté jsme povinni zvládnout všechny formy, naučit se co nejrychleji doplňovat a nahrazovat jednu formu druhou a přizpůsobovat svou taktiku každé takové změně, která nebyla způsobena naší třídou ani naším přičiněním.
Hrůzy, ohavnosti a ničemnosti světové imperialistické války a bezvýchodnost situace, kterou tato válka vytvořila, popohnaly a urychlily světovou revoluci tak mocně a tato revoluce se rozrůstá do šířky i do hloubky s tak obdivuhodnou rychlostí a přitom se vyznačuje tak úžasným bohatstvím střídajících se forem a v praxi vyvrací jakékoli doktrinářství tak názorně, že můžeme zcela oprávněně doufat v rychlé a úplné vyléčení mezinárodního komunistického hnutí z jeho dětské nemoci — „levého“ komunismu.
27. 4. 1920
Dodatek
Dříve než nakladatelství v naší zemi — kterou imperialisté celého světa vyplenili, aby se pomstili za proletářskou revoluci, a kterou přes všechny sliby dané svým dělníkům dál plení a blokují —‚ dříve než naše nakladatelství stačila vydat mou brožuru, došel ze zahraničí další materiál. Protože si ve své brožuře nečiním větší nárok než na letmé poznámky publicisty, zmíním se stručně jen o některých bodech.
I
Rozkol mezi německými komunisty
Rozkol mezi komunisty v Německu se stal skutečností. „Leví“ neboli „zásadová opozice“ utvořila na rozdíl od „komunistické strany“ zvláštní „komunistickou dělnickou stranu“. Také v Itálii to podle všeho spěje k rozkolu říkám — podle všeho, neboť mám jenom nová čísla (č. 7 a 8) levicového listu Il Soviet, kde se otevřeně píše o možnosti a nevyhnutelnosti rozkolu, přičemž se mluví také sjezdu frakce „abstencionistů“ (neboli stoupenců bojkotu, tj. odpůrců účasti v parlamentě), která je dodnes součástí Italské socialistické strany.
Je tu však nebezpečí, že se rozchod s „levými“, s odpůrci parlamentarismu (částečně také s antipolitiky — s odpůrci politické strany a práce v odborech), podobně jako rozchod s „centristy“ (čili kautskisty, longuetisty, „nezávislými“ apod.) stane jevem mezinárodním. Ale budiž. Rozchod je přece jenom lepší než zmatek, který překáží jak ideovému, teoretickému, revolučnímu růstu a dozráváni strany, tak i její jednomyslné, skutečně organizovaně praktické činnosti, která by skutečně připravila diktaturu proletariátu.
Ať si „leví“ vyzkoušejí v praxi, v národním i mezinárodním měřítku, co dovedou, ať zkusí připravovat (a potom i uskutečňovat) diktaturu proletariátu bez přísně centralizované strany se železnou kázní, bez schopnosti ovládat všechny oblasti, všechny sféry a druhy politické a kulturní činnosti. Praktické zkušenosti jim rychle napraví hlavu.
Veškeré úsilí je ovšem třeba vynaložit na to, aby rozchod s „levými“ neztížil nebo co možná nejméně ztížil v nedaleké budoucnosti neodvratné a nutné sloučení všech účastníků dělnického hnutí v jednotnou stranu, tedy všech, kdo se upřímně a poctivě vyslovují pro sovětskou moc a diktaturu proletariátu. V Rusku měli bolševici výjimečné štěstí, neboť měli na soustavný a do důsledků dovedený boj jak proti menševikům (tj. oportunistům i „centristům“), tak i proti „levým“ patnáct let času již dávno předtím, než masy zahájily přímý boj za diktaturu proletariátu. V Evropě a Americe je teď třeba dát se do téže práce „usilovným pochodem“. Jednotlivci, zejména z řad neúspěšných uchazečů o vůdcovství, mohou (nebudou-li mít dost proletářské ukázněnosti a „poctivosti k sobě“) setrvávat velmi dlouho na svých chybách, avšak dělnické masy se snadno a rychle, až k tomu dozraje doba, samy sjednotí a sjednotí všechny upřímné komunisty v jednotnou stranu schopnou nastolit sovětské zřízení a diktaturu proletariátu[o].
II
Komunisté a nezávislí v Německu
V brožuře jsem vyslovil názor, že kompromis mezi komunisty a levým křídlem nezávislých je pro komunismus nutný a prospěšný, ale že jeho uzavření nebude tak snadné. Noviny, jež se mi potom dostaly do rukou, mi v obou případech daly za pravdu. V 32. čísle Die Rote Fahne[49], orgánu ÚV Komunistické strany Německa (Die Rote Fahne, Zentralorgan der Kommunistischen Partei Deutschlands, Spartakusbund, z 26. 3. 1920), vyšlo „prohlášení“ tohoto ústředního výboru o Kappově a Lüttwitzově vojenském „puči“ (spiknutí, dobrodružství) a o „socialistické vládě“. Toto prohlášení je jak ve svém základním předpokladu, tak i ve svém praktickém závěru správné. Základním předpokladem tohoto prohlášení je, že diktatura proletariátu nemá v současné době žádnou „objektivní základnu“, neboť „většina městských dělníků“ jde za nezávislými. Závěr: vládě „socialistické, která ze svého středu vyloučí buržoazně kapitalistické strany“, je slibována „loajální opozice“ (tj. zanechání příprav k „násilnému převratu“).
V podstatě je to bezesporu správná taktika. Ovšem nemáme-li se zabývat drobnými formulačními nepřesnostmi, pak přece jenom nelze přejít mlčením, že vláda zrádců socialismu je zde (v oficiálním prohlášení komunistické strany) označována za „socialistickou“, že se zde nedá mluvit o vyloučení „buržoazně kapitalistických stran“, když přece strany Scheidemannů i pánů Kautských a Crispienů jsou maloburžoazně demokratické, že je možné napsat takovou věc, jako je čtvrtý odstavec prohlášení, ve kterém se říká:
„Aby mohly být proletářské masy dále získávány pro komunismus, mělo by pro vývoj směřující k diktatuře proletariátu nesmírný význam, kdyby mohlo být neomezeně využito politické svobody a kdyby buržoazní demokracie nemohla vystupovat jako diktatura kapitálu…“
Něco takového není možné. Maloburžoazní vůdcové, němečtí Hendersonové (Scheidemannové) a Snowdenové (Crispienové), nepřekračují a nemohou překročit rámec buržoazní demokracie, která sama zase nemůže být ničím jiným než diktaturou kapitálu. Takové zásadně nesprávné a politicky škodlivé věci se vůbec neměly psát, chtěl-li ústřední výbor komunistické strany dosáhnout praktického výsledku, o který zcela oprávněně usiloval. Stačilo říci (chceme-li se vyjadřovat zdvořile jako v parlamentě): dokud většina městských dělníků jde za nezávislými, nemůžeme my komunisté těmto dělníkům bránit, aby vystřízlivěli ze svých posledních maloburžoazně demokratických (tj. také „buržoazně kapitalistických“) iluzí na základě zkušeností se „svou vlastní“ vládou. Pro zdůvodnění kompromisu, který je opravdu nutný a který musí spočívat v tom, že se na jistou dobu upustí od pokusů o násilně svržení vlády těšící se důvěře většiny městských dělníků, to bohatě stačí. Ale při každodenní agitaci mezi masami, která se neomezuje na rámec oficiální, parlamentní zdvořilosti, by ovšem bylo možné dodat: Ať takoví darebáci jako Scheidemannové a takoví šosáci jako Kautští a Crispienové v praxi ukážou, nakolik jsou obalamuceni sami a nakolik balamutí dělníky; jejich „čistá“ vláda „čistě“ provede tuto „očistu“ Augiášových chlévů socialismu, sociáldemokratismu a ostatních forem sociálzrádcovství.
Skutečná povaha nynějších vůdců Nezávislé sociálně demokratické strany Německa (těch vůdců, o nichž se neprávem tvrdí, že už ztratili všechen vliv, ale ve skutečnosti jsou pro proletariát ještě nebezpečnější než maďarští sociální demokraté, kteří se prohlásili za komunisty a slíbili „podporovat“ diktaturu proletariátu) se znovu projevila za německé kornilovovštiny, tj. za puče pánů Kappa a Lüttwitze[p]. Malou, ale názornou ilustraci poskytují drobné články Karla Kautského Rozhodující hodiny (Entscheidende Stunden) v listu Freiheit[51] (orgánu nezávislých) z 30. 3. 1920 a Arthura Crispiena K politické situaci (tamtéž, 14. 4. 1920). Tito pánové absolutně nedovedou myslet a uvažovat jako revolucionáři. Jsou to ufňukaní maloburžoazní demokraté, kteří — jestliže se prohlašují za stoupence sovětské moci a diktatury proletariátu — jsou pro proletariát tisíckrát nebezpečnější, neboť ve skutečnosti se v každé těžké a nebezpečné chvíli budou nevyhnutelně dopouštět zrady… a ještě budou „naprosto upřímně“ přesvědčeni, že pomáhají proletariátu! Vždyť i maďarští sociální demokraté, kteří se překřtili na komunisty, chtěli „pomoci“ proletariátu, když ze zbabělosti a bezzásadovosti pokládali situaci republiky rad v Maďarsku za beznadějnou a dali se před agenty dohodových kapitalistů a dohodových katanů do breku.
III
Turati a spol. v Itálii
Ta čísla italského listu Il Soviet, o nichž jsem se už zmínil, plně potvrzují, co jsem již v brožuře řekl o chybě Italské socialistické strany, která trpí ve svých řadách takové členy a dokonce takovou skupinu zastánců parlamentarismu. Ještě lépe to potvrzuje takový nestranný svědek, jakým je římský zpravodaj anglického buržoazně liberálního listu The Manchester Guardian, který v čísle z 12. března 1920 uveřejnil svůj interview s Turatim:
„Signor Turati,“ píše tento zpravodaj, „se domnívá, že revoluční nebezpečí není tak velké, aby vzbuzovalo v Itálii neodůvodněně obavy. Maximalisté si zahrávají s ohněm teorií o sovětech jenom proto, aby udržovali masy v povznesené a vzrušené náladě, Tyto teorie jsou však pouhopouhými vybájenými vidinami, nezralými programy, které se k praktickému použití nehodí. Jsou dobré jenom k tomu, aby udržovaly pracující třídy v očekávání. Tíž lidé, kteří jich používají jako omamného prostředku, aby otupili proletářskou soudnost, jsou nuceni vést každodenní boj za splnění některých, často nepatrných hospodářských požadavků, aby oddálili chvíli, kdy pracující třídy ztratí iluze a víru ve své oblíbené utopie. Proto ta dlouhá řada stávek různého rozsahu a z různých pohnutek až po poslední stávky na poštovních úřadech a na železnicích — stávek, které už beztak těžkou situaci ještě více ztěžují. Země je rozjitřena v důsledku obtíží spjatých s jejím jadranským problémem[q], zdeptána svými zahraničními dluhy a nadměrnou emisí papírových peněz, a přece si ještě ani zdaleka neuvědomuje, že je nutné osvojit si pracovní kázeň, která jediná může obnovit pořádek a prosperitu…"
Je nad slunce jasnější, že anglický zpravodaj vybreptal pravdu, kterou pravděpodobně zastírá a přikrášluje i sám Turati a jeho buržoazní obhájci, pomocníci a inspirátoři v Itálii. Tato pravda tkví v tom, že ideje a politická práce pánů Turatiho, Trevese, Modiglianiho, Dugoniho a spol. jsou skutečně takové a právě takové, jak je líčí anglický zpravodaj. Je to vyložená zrada na socialismu. Jakou cenu má pouhá ochrana pořádku a kázně pro dělníky, kteří jsou v námezdním otroctví a pracují pro zisk kapitalistů! Jak dobře my Rusové známe všechny tyto menševické řeči! Jak cenné je přiznání, že masy jsou pro sověty! Jak tupé a vulgárně buržoazní je nepochopení revoluční úlohy živelně se rozrůstajících stávek! Už je to tak, anglický zpravodaj buržoazně liberálního listu prokázal pánům Turatiům a spol. medvědí službu a skvěle potvrdil oprávněnost požadavku soudruha Bordigy a jeho přátel z listu Il Soviet, aby Italská socialistická strana, chce-li být opravdu pro III. internacionálu, s ostudou vyhnala ze svých řad pány Turatie a spol. a stala se komunistickou stranou nejen podle názvu, ale i podle skutků.
IV
Nesprávné závěry ze správných předpokladů
Avšak soudruh Bordiga a jeho „leví“ přátelé vyvozují ze své správné kritiky pánů Turatiů a spol. nesprávný závěr, že jakákoli účast v parlamentě je škodlivá. Na obhajobu tohoto názoru nemohou italští „leví“ uvést ani ten nejmenší argument, který by měl nějakou váhu. Prostě neznají (nebo se snaží zapomenout) příklady z mezinárodního života, kdy bylo buržoazních parlamentů využito skutečně revolučním a komunistickým způsobem, což nesporně prospělo přípravě proletářské revoluce. Prostě si nedovedou představit něco „nového“ a donekonečna zatracují „staré„, nebolševické využívání parlamentarismu.
Právě v tom tkví jejich základní chyba. Komunismus musí přinést (a bez dlouhé, houževnaté a úporné práce to nedokáže) něco zásadně nového, něco, co by se radikálně rozcházelo s tradicemi II. internacionály (a zároveň by uchovalo a dále rozvinulo to, co přinesla dobrého), ve všech sférách své činnosti, a ne jen v parlamentě.
Vezměme si třeba žurnalistiku. Noviny, brožury a proklamace jsou nutné pro propagandistickou, agitační a organizátorskou činnost. Bez žurnalistického aparátu se v jenom trochu civilizované zemi nemůže žádné masové hnutí obejít. A žádné nadávání na „vůdce“, žádné zapřísahání, že masy budou uchráněny před vlivem vůdců, nás nezprošťují nutnosti využívat k tomu lidí pocházejících z buržoazní inteligence, neosvobozují nás od buržoazně demokratické, „vlastnické“ atmosféry a prostředí, v němž je tato práce za kapitalismu vykonávána. Dokonce ještě dva a půl roku po svržení buržoazie, po dobytí politické moci proletariátem vidíme kolem sebe tuto atmosféru, toto prostředí buržoazně demokratických, vlastnických vztahů jako hromadný jev (mezi rolníky a řemeslníky).
Parlamentarismus je jednou formou práce, žurnalistika druhou. Obě mohou a musí mít komunistický obsah, jestliže v obou těchto sférách pracují opravdoví komunisté, opravdoví členové masové proletářské strany. Ale v žádné z těchto sfér a ani v žádné jiné se za kapitalismu a za přechodu od kapitalismu k socialismu nelze vyhnout těžkostem a specifickým úkolům; tyto těžkosti musí proletariát překonat a úkoly vyřešit, aby pro své cíle využil lidí pocházejících z buržoazního prostředí, aby vymýtil buržoazně intelektuálské předsudky a vlivy, aby zeslabil odpor maloburžoazního prostředí (a postupem doby je úplně přetvořil).
Cožpak jsme si před válkou z let 1914—1918 nevšimli ve všech zemích neobyčejné spousty případů, kdy krajně „leví“ anarchisté, syndikalisté a jiní zatracovali parlamentarismus, posmívali se buržoazně zbahnělým socialistickým zastáncům parlamentarismu, odsuzovali jejich kariérismus atd. apod. — ale sami pomocí žurnalistiky, pomocí práce v syndikátech (odborech) dělali tutéž buržoazní kariéru? Cožpak příklady pánů Jouhauxů a Merrheimů, omezíme-li se na Francii, nejsou typické?
Dětsky naivní „odmítání“ účasti v parlamentě spočívá v tom, že takovým „jednoduchým“, „snadným“, pseudorevolučním způsobem chtějí „vyřešit“ nesnadný úkol, jakým je boj proti buržoazně demokratickým vlivům uvnitř dělnického hnutí; ve skutečnosti však jen utíkají před vlastním stínem, jenom zavírají oči před obtížemi nebo se je snaží odbýt pouhými slovy. Nejhanebnější kariérismus, využívání parlamentních křesel buržoazním způsobem, nehorázné reformistické deformování parlamentní práce, povrchní maloburžoazní rutinérství — není pochyb o tom, že to všechno jsou běžné a převládající charakteristické rysy, které kapitalismus plodí všude, nejen mimo dělnické hnutí, ale i v něm. Avšak kapitalismus a jím vytvářené buržoazní prostředí (jež mizí i po svržení buržoazie velmi pomalu, neboť rolnictvo neustále plodí buržoazii) plodí absolutně ve všech oblastech činnosti i života v podstatě týž buržoazní kariérismus, nacionální šovinismus, maloburžoazní zbahnělost atd., které se formálně odlišují jen velmi málo.
Myslíte si, milí stoupenci bojkotu a odpůrci parlamentarismu, že jste „strašně revoluční“, ale ve skutečnosti jste se zalekli poměrně nevelkých těžkostí boje proti buržoazním vlivům v dělnickém hnutí, ačkoli vaše vítězství, tj. svržení buržoazie a dobytí politické moci proletariátem, přinese tytéž těžkosti v ještě větším, v nepoměrně větším rozsahu. Zalekli jste se jako děti nepatrné nesnáze, která vás čeká dnes, aniž si uvědomujete, že zítra a pozítří se přece jenom budete muset naučit a doučit, jak tytéž, jenomže nesrovnatelně větší nesnáze překonávat.
Za sovětské moci bude do vaší i do naší proletářské strany pronikat ještě více lidí z kruhů buržoazní inteligence. Proniknou do sovětů, proniknou do soudnictví i do administrativy, neboť komunismus se nedá budovat jinak než s lidmi odchovanými kapitalismem, protože nelze vyhnat a zlikvidovat buržoazní inteligenci, je třeba nad ní zvítězit, předělat ji, přetvořit, převychovat — stejně jako je třeba v dlouhém boji, na základě diktatury proletariátu, převychovat i samotné proletáře, kteří se svých vlastních maloburžoazních předsudků nemohou zbavit naráz, zázrakem, na příkaz matky boží, vydáním hesla, rezoluce, dekretu, ale jenom v dlouhém a těžkém boji mas proti maloburžoazním vlivům, vyskytujícím se v masovém měřítku. Za sovětské moci vyvstávají tytéž úkoly, které dnes tak pohrdavě, tak povýšeně, tak lehkomyslně a s takovou dětskou pošetilostí odmítá odpůrce parlamentarismu pouhým mávnutím ruky, tytéž úkoly před námi znovu vyvstávají v sovětech, v sovětských úřadech, mezi sovětskými „právními zástupci“ (zrušili jsme v Rusku buržoazní advokacii — a dobře jsme udělali, že jsme ji zrušili —‚ avšak ožívá u nás pod rouškou „sovětských“ „právních zástupců“[52] ). Pozorujeme, že mezi sovětskými inženýry, mezi sovětskými učiteli, mezi privilegovanými, tj. nejkvalifikovanějšími a nejlépe situovanými, dělníky v sovětských továrnách ustavičně ožívají naprosto všechny záporné rysy, typické pro buržoazní parlamentarismus, a jedině vytrvalým, neúnavným, dlouhým a úporným bojem na základě proletářské organizovanosti a kázně zdoláváme — postupně — toto zlo.
Ovšem, za vlády buržoazie je velmi „těžké“ překonat buržoazní návyky ve vlastní, tj. dělnické straně: je „těžké“ vyhnat ze strany vůdce, kteří jsou zastánci parlamentarismu, na které isme si zvykli a kteří jsou beznadějně zkaženi buržoazními předsudky, je „těžké“ podřídit naprosto nezbytný (jistý, třebas velmi omezený) počet lidí buržoazního původu proletářské kázni, je „těžké“ utvořit v buržoazním parlamentě takovou komunistickou frakci, která by dělnické třídě sloužila ke cti, je „těžké“ prosadit, aby komunističtí zástupci v parlamentě nemařili čas provozováním parlamentních kejklů po vzoru buržoazie, nýbrž věnovali se velmi naléhavě propagandistické, agitační a organizátorské činnosti mezi masami. To všechno je „těžké“, o tom není sporu, těžké to bylo v Rusku, ovšem ještě nepoměrně těžší je to v západní Evropě a v Americe, kde buržoazie je mnohem silnější a kde jsou buržoazně demokratické tradice a podobné jevy zakořeněny mnohem hlouběji.
Ale všechny tyto „těžkosti“ jsou pouhou hračkou ve srovnání s úkoly úplně stejného druhu, které proletariát bude muset tak jako tak řešit, aby dosáhl vítězství, a bude je muset řešit jak v průběhu proletářské revoluce, tak i po převzetí moci. Ve srovnání s těmito vskutku gigantickými úkoly, kdy za diktatury proletariátu bude nutné převychovávat milióny rolníků a drobných výrobců, statisíce zaměstnanců, úředníků a příslušníků buržoazní inteligence, podřizovat je všechny proletářskému státu a proletářskému vedení, potlačovat jejich buržoazní návyky a tradice — ve srovnání s těmito gigantickými úkoly je pouhou hračkou utvořit za vlády buržoazie, v buržoazním parlamentě opravdovou komunistickou frakci skutečné proletářské strany.
Jestliže se dnes soudruzi „leví“ spolu s odpůrci parlamentarismu nenaučí překonávat ani tak nepatrnou nesnáz, pak můžeme s jistotou prohlásit, že buď nedokážou nastolit diktaturu proletariátu, nedokážou v širokém měřítku převychovat buržoazní inteligenci a podřídit si ji, ani si nedokážou podřídit buržoazní instituce, nebo se budou muset tomu všemu narychlo doučovat a tímto spěchem způsobí věci proletariátu obrovskou škodu, nadělají více chyb, než bývá zvykem, projeví větší slabost a neschopnost, než tomu v průměru bývá, atd. atd.
Dokud buržoazie nebude svržena a dokud pak úplně nezmizí drobné hospodářství a zbožní malovýroba, dotud bude buržoazní prostředí, vlastnické návyky a maloburžoazní tradice poškozovat proletářskou práci jak v dělnickém hnutí, tak i mimo ně, a to nejen v jedné, tj. parlamentní sféře činnosti, ale nevyhnutelně ve všech sférách veřejné činnosti, ve všech oblastech kultury a politiky bez výjimky. A velmi hrubou chybou, za kterou bychom později určitě museli pykat, by byl pokus vyhnout se jednomu z „nepříjemných“ úkolů nebo těžkostí v jedné oblasti práce, přenést se přes něj. Je třeba se učit a naučit ovládat všechny oblasti práce a činnosti bez výjimky, překonávat všechny těžkosti a všechny buržoazní návyky, tradice a zvyky vždy a všude. Chápat tuto věc jinak znamená počínat si prostě neseriózně, prostě dětinsky.
12. 5. 1920
V
V ruském vydání této knihy jsem poněkud nesprávně osvětlil počínání holandské komunistické strany jako celku v mezinárodní revoluční politice. Proto využívám této příležitosti, abych uveřejnil níže uvedený dopis našich holandských soudruhů k této otázce a dále abych výraz „holandští tribunisté“, jehož jsem použil v ruském znění, nahradil slovy „někteří členové holandské komunistické strany“[53].
N. Lenin
Wijnkoopův dopis
Moskva 30. června 1920
Drahý soudruhu Lenine,
díky Vaší laskavosti jsme měli my, členové holandské delegace na II. kongresu Komunistické internacionály, možnost přečíst si Vaši knihu Levičáctví — dětská nemoc komunismu dříve, než bude uveřejněna v překladu do západoevropských jazyků. V této své knize několikrát zdůrazňujete svou nelibost nad tím, jakou úlohu sehráli někteří členové holandské komunistické strany v mezinárodní politice.
Nicméně musíme protestovat proti tomu, že odpovědnost za jejich jednání přenášíte na komunistickou stranu. To je velmi nepřesné. Navíc je to nespravedlivé, protože tito členové holandské komunistické strany se velmi málo účastní běžné práce v naší straně nebo se jí neúčastní vůbec; pokoušejí se též přímo nebo nepřímo prosazovat v komunistické straně opoziční hesla, proti nimž holandská komunistická strana a všechny její orgány vedly a dodnes vedou velmi energický boj.
S bratrským pozdravem
(jménem holandské delegace)
D. I. Wijnkoop
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)
a Viz Sebrané spisy 33, Praha 1987, s. 95—98. Red.
b O politice a stranách platí — s příslušnými obměnami — totéž co o jednotlivcích. Moudrý není ten, kdo nedělá chyby. Takoví lidé nejsou a ani být nemohou. Moudrý je ten, kdo dělá chyby nepříliš podstatné a kdo je dovede snadno a rychle napravovat.
c Volapük (v překladu světový jazyk) byl prvním mezinárodním pomocným jazykem, který svého času dosáhl úspěchu a naučilo se mu několik set tisíc lidí. Jeho autorem byl prelát Johann Martin Schleyer, který jej uveřejnil v roce 1879 a knižně vydal v roce 1880. [https://cs.wikipedia.org/wiki/Volapük] (Red. CS MIA)
d Kommunistische Arbeiterzeitung[20] (Hamburk, č. 32 ze 7. 2. 1920, článek Karta Erlera Rozpuštění strany: „Dělnická třída nemůže rozbít buržoazní stát, neodstraní-li buržoazní demokracii, a nemůže odstranit buržoazní demokracii, nerozbije-li strany.“
Největší popletové mezi románskými syndikalisty a anarchisty mohou pocítit „uspokojení“: důkladní Němci, kteří se zřejmě pokládají za marxisty (K. Erler a K. Horner svými články v uvedeném listě zvlášť důkladně dokazují, že se pokládají za solidní marxisty, a zvlášť komicky tvrdí neuvěřitelné nesmysly, čímž prozrazují, že nechápou abecedu marxismu), dospívají k věcem zcela nepřijatelným. Pouhé uznávání marxismu ještě nechrání před omyly. To zvlášť dobře vědí Rusové, neboť u nás marxismus býval zvlášť často „v módě“.
e Malinovskij byl v zajetí v Německu. Když se za vlády bolševiků vrátil do Ruska, postavili ho naši dělníci ihned před soud a zastřelili.
f versta — 1,06 km. (Čes. red.)
g Viz Sebrané spisy 40, Praha 1988, s. 25—48. Red.
h Gompersové, Hendersonově, Jouhauxové a Legienové nejsou nic jiného než Zubatovové, kteří se od našeho Zubatova liší evropským oděvem, švihem a civilizovaně, rafinovaně a demokraticky uhlazenými způsoby, kterými prosazují svou hanebnou politiku.
i Viz Sebrané spisy 40, Praha 1988, s. 77—84. Red.
j Viz Sebrané spisy 40, Praha 1988, s. 25—48. Red.
k Měl jsem příliš málo možností obeznámit se s „levým“ komunismem v Itálii. Soudruh Bordíga a jeho frakce „komunistů-stoupenců bojkotu“ (Comunista astensionista) rozhodně nemají pravdu, když trvají na neúčasti v parlamentě. Ale myslím, že v jedné věci soudruh Bordiga pravdu má — pokud lze usuzovat ze dvou čísel jeho listu Il Soviet[29] (č. 3 a 4 z 18. 1. a 1. 2. 1920), ze čtyř sešitů znamenitého časopisu soudruha Serratiho Comunismo[30] (č. 1 — 4 z 1. 10. — 30. 11. 1919) a zjednotlivých číset italských buržoazních novin, které jsem si mohl přečíst. Soudruh Bordiga a jeho frakce mají totiž pravdu, když napadají Turatiho a jeho stoupence, jež setrvávají ve straně, která se vyslovila pro sovětskou moc a diktaturu proletariátu, zůstávají členy parlamentu a pokračují ve své staré, nanejvýš škodlivé oportunistické politice. Tím, že soudruh Serrati i celá Italská socialistická strana[31] toto jednání trpí, dopouštějí se samozřejmě chyby, která může napáchat stejně dalekosáhlé škody a vyvolat stejně velké nebezpečí jako v Maďarsku, kde maďarští páni Turatiové sabotovali zevnitř stranu i vládu rad[32]. Tento chybný, nedůsledný nebo bezzásadový postoj k oportunistickým zastáncům parlamentarismu jednak plodí „levý“ komunismus, jednak do jisté míry ospravedlňuje jeho existenci. Soudruh Serrati se zjevně mýlí, když vytýká poslanci Turatimu „nedůslednost“ (Comunismo, č. 3), ačkoli nedůsledná je právě Italská socialistická strana, když ve svých řadách trpí takové oportunistické zastánce parlamentarismu, jako je Turati a spol.
l V každé třídě, a to i v té nejvyspělejší zemi, dokonce i v té nejpokrokovější třídě, jíž okolnosti umožnily neobyčejně rozvinout všechny své duchovní síly, se vždy vyskytují — a dokud existují třídy, dokud plně nezakotvila, neupevnila se a na své vlastní základně se nevyvinula beztřídní společnost, nevyhnutelně budou vyskytovat — lidé, kteří nepřemýšlejí a ani nejsou schopni přemýšlet. Kdyby tomu tak nebylo, kapitalismus by nebyl kapitalismem utlačujícím masy.
m Zdá se, že tato strana je proti připojení k Labouristické straně, ale proti účasti v parlamentě není celá strana.
n Ve volbách do Ústavodárného shromáždění v Rusku v listopadu 1917, jichž se podle údajů zúčastnilo více než 36 miliónů voličů, získali bolševici 25 procent hlasů, různé strany statkářů a buržoazie 13 procent a maloburžoazní demokracie, tj. eseři a menševici spolu s nevelkými skupinami s nimi spřízněnými, 62 procent hlasů.
o O budoucím sloučení „levých“ komunistů, odpůrců parlamentarismu, s ostatními komunisty chci dodatještě toto: Pokud mohu soudit podle novin „levých“ komunistů a komunistů vůbec v Německu, které se mi podařilo pročíst, mají „leví“ komunisté tu přednost, že dovedou agitovat mezi masami lépe než ostatní komunisté. Něco obdobného jsem nejednou — jenomže v menším rozsahu a v jednotlivých místních organizacích, a ne v celostátním měřítku — pozoroval v dějinách bolševické strany. Například v letech 1907—1908 „leví“ bolševici leckdy a leckde agitovali v masách s větším úspěchem než my. Je to dáno částečně tím, že za revoluce nebo v době, kdy vzpomínky na revoluci jsou ještě živé, je snazší přiblížit se k masám taktikou „prostého“ negování. Ale to ještě není důkaz, že tato taktika je správná. Rozhodně nemůže být nejmenších pochyb o tom, že chce-li komunistická strana být skutečným předvojem, předním oddílem revoluční třídy, proletariátu, a chce-li se kromě toho naučit vést široké masy nejen proletářů, ale i neproleióřů, masy pracujících a vykořisťovaných, musí umět propagovat, organizovat i agitovat způsobem co nejpřístupnějším, nejsrozumitelnějším, nejjasnějším a nejživějším jak pro městskou, tovární „ulici“, tak i pro vesnici.
p Neobyčejně jasně, stručně a přesně, marxisticky, je to vysvětleno mimo jiné ve výtečném listu Komunistické strany Rakouska Die Rote Fahne[50] z 28. a 30. března 1920 (Die Rote Fahne, Vídeň 1920, č. 266 a 267; L. L.: Ein neuer Abschnitt der deutschen Revolution) (L. L.; Nová etapa německé revoluce. Red.).
q Autor má na mysli konflikt mezi Jugoslávií (tehdy Království Srbů, Chorvatů a Slovinců) a Itálií, pramenící z okupace Terstu, Istrie, Rijeky a dalších měst italskou armádou v listopadu 1918. Konflikt na nějakou dobu vyřešila až rapallská dohoda v listopadu 1920. Čes. red.
x - Socialistická knihovna, sešit 11. Red.
1 Knihu Levičáctví — dětská nemoc komunismu napsal Lenin k zahájení II. kongresu Komunistické internacionály; tam byla rozdána všem jeho delegátům. Měla pomoci mladým komunistickým stranám najít správnou cestu revolučního boje, napravit chyby, kterých se v počátcích dopouštěly, a seznámit komunisty všech zemí s bohatými zkušenostmi bolševiků, s jejich strategií a taktikou. Prostřednictvím knihy si mohly tyto zkušenosti osvojit všechny bratrské strany. Nejdůležitější teze a závěry této knihy byly vzaty za základ usnesení II. kongresu Komunistické internacionály.
Hlavní část knihy napsal Lenin v dubnu 1920 (rukopis dokončil 27. dubna) a dodatek 12. května, kdy se již dělaly korektury vysázeného textu. Lenin osobně sledoval, jak postupuje sazba a tisk knihy, neboť chtěl, aby vyšla před zahájením II. kongresu Kominterny.Její vydání bylo svěřeno petrohradské pobočce Státního nakladatelství. Nakladatelství dostalo rukopis 5. května a už příští den jej odevzdalo do sazby První státní tiskárně. Její pracovníci přikročili k plnění tohoto čestného úkolu s velkým elánem a pracovali i přesčas. Dne 9. května byl do Moskvy poslán ke korektuře první obtah. Dodatek poslal Lenin do Petrohradu 23. května spolu s korekturou brožury a tímto dopisem:
»Pitěrským soudruhům, kteří vydávají mou brožuru o levičácích:
1. Prosím porovnat poslední korekturu s opravami provedenými v této korektuře;
2. prosím, abyste mi přiloženou korekturu vrátili;
3. prosím, abyste v „dodatku“, zejména na 3. straně, opravili to, co je označeno na okraji:
1)))
2))) (po porovnání prosím vrátit);
4. prosím, abyste mi telefonicky sdělili jméno soudruha, který je odpovědný za porovnání korektur a za konečné vydání. (A také termín vydání.)
5. Další opravy ode mne nečekejte.
23. května 1920. Lenin«
(Polnoje sobranije sočinčnij 51, Moskva 1977, s. 199.)
Kniha vyšla 12. června 1920 a hned nato, v červenci, byla v Sovětském Rusku vydána i ve francouzštině a angličtině. V druhé polovině roku 1920 vyšla německy v Berlíně a Hamburku, anglicky v Londýně a New Yorku, francouzsky v Paříži a italsky v Miláně. V listopadu 1920 vydal ústřední výbor Komunistické strany Velké Británie leták vyzývající k subskripci na Leninovu knihu. Psalo se v něm: „Komunistická strana právě vydala Leninovu práci, která je pravděpodobně jeho nejvýznamnější a bezpochyby nejzajímavější prací.
Levičáctví — dětská nemoc komunismu je kniha, kterou potřebuje každý, kdo aktivně pracuje v dělnickém hnutí. Rozebírá problémy, o kterých se mnoho diskutuje a které někdy vyvolávají velké názorové neshody.
Lenin důkladně zkoumá otázky revoluční taktiky a netradičně pojednává také o tak důležitých otázkách, jako je parlamentarismus, vztah komunistické strany k labouristické straně, odbory atd., a rozebírá i celkovou situaci v Anglii. Ale tím význam knihy nekončí; kritický pohled na programy, politiku a činnost různých stran na evropském kontinentě umožní čtenáři pochopit mezinárodní situaci, což je nyní pro soudruhy tak důležité.
Kniha bezpochyby osvětlí a přiblíží mnoho problémů a pomůže prakticky se zorientovat v otázce jednoty, kterou si všichni tak toužebně přejí...“ (Voprosy istorii KPSS, 1960, č. 3, s. 24).
Leninova kniha Levičáctví dětská nemoc komunismu dosáhla velmi široké publicity. Podle neúplných údajů uveřejněných ke čtyřicátému výročí jejího vydání vyšla do té doby v kapitalistických zemích ve 106 vydáních ve 22 jazycích, z toho bylo 16 vydání v angličtině (v Londýně, New Yorku, Bombaji, Sydney a Melbournu), 13 ve francouzštině (v Paříži a Bruselu), 14 v němčině (v Berlíně a Vídni), 7 v italštině (v Miláně, Neapoli a Římě), 6 ve španělštině (v Barceloně, Madridu a Buenos Aires), 9 v japonštině (v Tokiu) a 6 v holandštině (v Amsterdamu a Leidenu). Kromě toho byla vydaná v norštině (Oslo), ve finštině (Helsinky), portugalštině (Rio de Janeiro), bengálštině (Kalkata) a v jiných jazycích. Zvlášť široké publicity dosáhla v zemích socialistického tábora. V Bulharsku vyšla desetkrát, v Polsku devětkrát, v Číně osmkrát, v Maďarsku sedmkrát, v Československu šestkrát a v Koreji třikrát. V Sovětském svazu byla zařazena do všech vydání Leninových spisů a kromě toho vyšla jako samostatná publikace ještě 135krát v padesáti jazycích v celkovém nákladu 4 773 000 výtisků.
V Ústředním stranickém archívu Institutu marxismu-leninismu při UV KSSS je uložen Leninův rukopis této knihy a její strojopisný exemplář s Leninovými redakčními úpravami. Rukopis obsahuje podtitul: „(Pokus o populární rozbor marxistické strategie a taktiky)“ a toto ironické věnování Lloydu Georgeovi: „věnuji tuto brožuru veleváženému Mr. Lloydu Georgeovi jako projev uznání za jeho téměř marxistický a v každém případě pro komunisty a bolševiky celého světa mimořádně užitečný projev z 18. března 1920.“ Ve vydáních, která se uskutečnila za Leninova života, byl podtitul i s věnováním vypuštěn. Ve všech vydáních Leninových Spisů je Levičáctví — dětská nemoc komunismu uveřejněno podle prvního vydání knihy, které korigoval Lenin.
2 Jiskra (stará) - první celoruský ilegální marxistický list; založil jej v roce 1900 Lenin. List měl rozhodující význam pro utváření revoluční marxistické strany dělnické třídy v Rusku. První číslo leninské Jiskry vyšlo v prosinci 1900 v Lipsku, další čísla vycházela v Mnichově, od července 1902 v Londýně a od jara 1903 v Ženevě. Z Leninova podnětu a za jeho přímé účasti vypracovala redakce Jiskry návrh programu strany (byl uveřejněn v 21. čísle Jiskry) a připravila II. sjezd SDDSR, na němž byl fakticky položen základ revoluční marxistické strany v Rusku.
Krátce po II. sjezdu strany se za Plechanovovy podpory zmocnili Jiskry menševici. Od 52. čísla přestala být Jiskra revolučním marxistickým orgánem.
3 Míní se tím menševici, kteří v SDDSR reprezentovali pravé, oportunistické křídlo sociální demokracie, a strana „socialistů-revolucionářů“ (eserů).
4 Jde o bolševické poslance IV. státní dumy A. J. Badajeva, M. K. Muranova, G. I. Petrovského, F. N. Samojlova a N. R. Šagova. Na zasedání dumy 26. července (8. srpna) 1914, na němž zástupci všech buržoazně statkářských frakcí schválili vstup carského Ruska do imperialistické války, vyslovila bolševická frakce rozhodný protest; odmítla hlasovat pro válečné úvěry a zahájila revoluční propagandu v masách. V listopadu 1914 byli bolševičtí poslanci zatčeni a v únoru 1915 postaveni před soud, který je odsoudil k doživotnímu vyhnanství v Turuchanském kraji (východní Sibiř). Statečné vystupování členů bolševické frakce před soudem, kteří demaskovali samoděržaví, sehrálo významnou úlohu v protimilitaristické propagandě a pomohlo revolucionizovat pracující masy.
5 Longuetismus — centristický směr ve Francouzské socialistické straně, v jehož čele stál Jean Longuet. Za první světové války zaujímali longuetisté smířlivý postoj k sociálšovinistům, odmítali revoluční boj a hlásali „obranu vlasti“ v imperialistické válce. Lenin označoval longuetisty za maloburžoazní nacionalisty. Po vítězství Říjnové revoluce se longuetisté slovy prohlásili za stoupence diktatury proletariátu, ale ve skutečnosti zůstávali jejími odpůrci. V prosinci 1920 se spolu se zjevnými reformisty odtrhli od strany a přimkli k takzvané Dvaapůlté internacionále.
6 Nezávislá labouristická strana (Independent Labour Party — ILP) — reformistická organizace. Založili ji vůdcové „nových tradeunionů“ roku 1893, v době zesíleného stávkového boje a hnutí britské dělnické třídy za nezávislost na buržoazních stranách. Vstoupili do ní členové „nových tradeunionů“ i mnoha starých odborových svazů, příslušníci inteligence a maloburžoazie ovlivnění fabiány. V jejím čele stáli James Keir Hardie a James Ramsay MacDonald. Strana již od svého vzniku zaujímala buržoazně reformistické stanovisko a hlavní důraz kladla na parlamentní formu boje a na parlamentní dohody s liberální stranou. Lenin o Nezávislé labouristické straně napsal, že „ve skutečnosti je to oportunistická strana, která byla vždycky závislá na buržoazii“ (Sebrané spisy 39, Praha 1988, s. 110).
7 Fabiáni — členové anglické reformistické organizace Fabiánská společnost, která byla založena roku 1884. Tato společnost byla pojmenována podle římského vojevůdce z 3. století před n. I. Quinta Fabia Maxima Verrucosa zvaného Cunctator [Váhavec], protože volil ve válce s Hannibalem vyčkávací taktiku a vyhýbal se rozhodujícím bojům. Členy Fabiánské společnosti byli převážně představitelé buržoazní inteligence — vědci, spisovatelé a politikové (jako například S. a B. Webbovi, G. B. Shaw, J. R. MacDonald aj.); popírali nutnost třídního boje proletariátu a socialistické revoluce a tvrdili, že přechod od kapitalismu k socialismu je možný pouze pomocí drobných reforem a postupných přeměn společnosti. V roce 1900 vstoupila Fabiánská společnost do Výboru dělnického zastoupení (pozdější Labouristické strany). „Fabiánský socialismus“ je jedním ze zdrojů labouristické ideologie.
Charakteristiku fabiánů viz v Leninově stati Anglický pacifismus a anglická nechuť k teorii (Sebrané spisy 26, Praha 1986,s. 287—293).
8 Ministerialismus (neboli „ministerský socialismus“, millerandismus) — oportunistická taktika socialistů připouštějící jejich účast v reakčních buržoazních vládách. Termín vznikl potě, kdy francouzský socialista A. Millerand vstoupil v roce 1899 do buržoazní vlády P. Waldecka-Rousseaua.
9 Nezávislá sociálně demokratická strana Německa — centristická strana, založená v dubnu 1917 na ustavujícím sjezdu v Gotě. „Nezávislí“ proklamovali jednotu se sociálšovinisty a dospěli až k odmítání třídního boje. Hlavní součást strany tvořila kautskistická organizace Pracovní souručenství. V říjnu 1920 se Nezávislá sociálně demokratická strana na sjezdu v Halle rozštěpila. Značná část jejích členů se v prosinci 1920 sloučila s Komunistickou stranou Německa. Stoupenci pravice vytvořili zvláštní stranu a ponechali si dřívější název Nezávislá sociálně demokratická strana Německa, jejich strana pak existovala do roku 1922.
10 Viz rezoluce VII. celoruské konference SDDSR(b) O vztahu k prozatímní vládě a O sovětech dělnických a vojenských zástupců (KSSS v rezolucích a usneseních sjezdů, konferencí a plenárních zasedání ÚV. 1898-1924, Praha 1984, s. 257 až 259, 274-275).
11 Jde zřejmě o Leninův článek Co z německého dělnického hnutí nenapodobovat, uveřejněný v dubnu 1914 v bolševickém časopisu Prosvěščenije (viz Sebrané spisy 25, Praha 1985, s. 129 až 133). Lenin v něm odhaluje zrádcovské počínání německého sociálního demokrata K. Legiena, který v roce 1912 během své návštěvy v Americe pronesl v Kongresu USA pozdravný projev adresovaný oficiálním kruhům a buržoazním stranám.
12 Spartakovci — členové revoluční organizace německých levicových sociálních demokratů, kterou na počátku první světové války založili K. Liebknecht, R. Luxemburgová, F. Mehring, C. Zetkinová, J. Marchlewski, L. Jogiches (Tyszka) a W. Pieck. Spartakovci vedli v masách revoluční propagandu, organizovali masové protiválečné akce, řídili stávky a odhalovali imperialistický charakter světové války a zradu oportunistických vůdců sociální demokracie. V některých důležitých teoretických a politických otázkách se však dopouštěli závažných chyb. Lenin jejich chyby nejednou kritizoval a pomáhat jim zaujmout správné stanovisko (viz například práce O Juniově brožuře a Vojenský program proletářské revoluce — Sebrané spisy 30, Praha 1987, s. 25-40, 154- 165).
V dubnu 1917 vstoupili spartakovci do centristické Nezávislé sociálně demokratické strany Německa, ale organizačně s ní nesplynuli. Za listopadové revoluce v Německu v roce 1918 utvořili Spartakův svaz a po uveřejnění svého programu 14. prosince 1918 se s „nezávislými“ rozešli. Na ustavujícím sjezdu, který se konal 30. prosince 1918 až 1. ledna 1919, založili spartakovci Komunistickou stranu Německa.
13 Myslí se tím Engelsův dopis Augustu Bebelovi z 18-28. března 1875 (viz K. Marx-B. Engels, Spisy 19, Praha 1966, s. 31-37).
14 Brestlitevský mír — mírová smlouva mezi Sovětským Ruskem a státy Čtyřspolku (Německo, Rakousko-Uhersko, Bulharsko a Turecko), podepsaná 3. března 1918 v Brestu Litevském [Brest]. 15. března ji ratifikoval IV. mimořádný celoruský sjezd sovětů. Mírové podmínky byly pro Sovětské Rusko neobyčejně kruté. Podle smlouvy mělo přejít pod kontrolu Německa a Rakousko-Uherska Polsko, téměř celé Pobaltí a část Běloruska. Ukrajina byla odtržena od Sovětského Ruska a přeměněna ve stát závislý na Německu. Turecku připadla města Kars, Batumí a Ardahan. V srpnu 1918 vnutilo Německo Sovětskému Rusku dodatečnou smlouvu a finanční dohodu, jež obsahovaly další lupičské požadavky.
Uzavření brestlitevského míru souviselo s urputným bojem proti Trockému a protistranické skupině „levých komunistů“. Mírová smlouva s Německem byla podepsána jedině zásluhou nesmírného Leninova úsilí. Brestlitevský mír se stal vynikajícím příkladem moudrosti a pružnosti leninské taktiky a umění vypracovat v mimořádně složité situaci jedině správnou politiku. Jeho uzavření bylo rozumným politickým kompromisem.
Brestlitevská smlouva poskytla sovětskému státu mírový oddech, umožnila mu demobilizovat starou, rozpadající se armádu a vytvořit novou — Rudou armádu, přikročit k socialistické výstavbě a soustředit síly k boji proti vnitřní kontrarevoluci a cizím interventům. Uzavření brestlitevského míru přispělo k dalšímu zesílení boje za mír a k rozšíření revolučních nálad mezi vojáky i v širokých vrstvách lidu válčících zemí. Po listopadové revoluci roku 1918 v Německu, jež svrhla monarchistický režim, Celoruský ústřední výkonný výbor sovětů 13. listopadu brestlitevskou smlouvu anuloval.
15 Jde o otzovisty a ultimatisty. Boj proti nim začal v roce 1908 a v roce 1909 vedl k vyloučení vůdce otzovistů A. Bogdanova z řad bolševiků. Otzovisté pod rouškou revolučních frází požadovali, aby sociálně demokratičtí poslanci byli odvoláni z III. státní dumy a aby se přestalo pracovat v legálních organizacích — v odborech, družstvech a dalších. Odrůdou otzovismu byl ultimatismus. Ultimatisté nechápali, že je nutné se sociálně demokratickými poslanci vytrvale a neúnavně pracovat a vést je k tomu, aby se stali důslednými revolučními zástupci v parlamentě. Místo toho navrhovali, aby sociálně demokratické frakci v dumě bylo předloženo ultimátum, podle něhož se měla frakce bezpodmínečně podřídit usnesením ústředního výboru strany. V případě nesplnění tohoto požadavku měli být sociálně demokratičtí poslanci z dumy odvoláni. Porada rozšířené redakce bolševického listu Proletarij v červnu 1909 ve svém usnesení zdůraznila, že „bolševismus jako vyhraněný směr v SDDSR nemá s otzovismem ani ultimatismem nic společného“, a vyzvala bolševiky, že „musí proti těmto úchylkám od revolučního marxismu co nejrozhodněji bojovat“ (KSSS v rezolucích a usneseních sjezdů, konferencí a plenárních zasedání ÚV. 1898-1924, Praha 1984, s. 173).
16 Dne 6. (19.) srpna 1905 byl vyhlášen carův manifest — zákon o zřízení Státní dumy — a ustanovení o volbách do tohoto orgánu. Vypracováním návrhu pověřil car ministra vnitra A. G. Bulygina a duma pak byla nazvána Bulyginovou dumou. Podle návrhu neměla duma právo schvalovat zákony, nýbrž směla jenom projednávat některé otázky jako carův poradní orgán. Bolševici vyzvali dělníky a rolníky k aktivnímu bojkotu Bulyginovy dumy a veškerou svou agitační kampaň soustředili kolem hesel: ozbrojeně povstání, revoluční armáda a prozatímní revoluční vláda. Bojkotu Bulyginovy dumy využili k mobilizaci všech revolučních sil, k masovým politickým stávkám a k přípravě ozbrojeného povstání. Nakonec se volby do Bulyginovy dumy nekonaly, neboť pokračující vzestup revoluce a celoruská politická stávka říjnu 1905 ji smetly.
17 Myslí se celoruská politická stávka v říjnu 1905 za první revoluce Rusku. Stávky se účastnilo přes dva milióny lidí. Probíhala pod hesly svržení samoděržaví, aktivního bojkotu Bulyginovy dumy, svolání Ústavodárného shromáždění a nastolení demokratické republiky. Ukázala sílu dělnického hnutí, dala podnět k rozvinutí revolučního boje na vesnici, v armádě a námořnictvu a přivedla proletariát k prosincovému ozbrojenému povstání. O říjnové stávce viz Leninův článek Celoruská politická stávka (Sebrané spisy 12, Praha 1983, s. 23-26).
18 Labouristé — členové britské Labouristické strany (Labour Party), založené roku 1900 jako federace odborových svazů — tradeunionů, socialistických organizací a skupin k prosazení dělnických zástupců do parlamentu (Výbor dělnického zastoupení). V roce 1906 se výbor přejmenoval na Labouristickou stranu. Členové tradeunionů se automaticky stávají jejími členy, jestliže platí členské příspěvky. K Labouristické straně se těsně přimyká Družstevní svaz, který je jejím kolektivním členem, a Nezávislá labouristická strana. V čele strany stojí výkonný výbor, který spolu s generální radou tradeunionů a výkonným výborem Družstevního svazu tvoří takzvanou Národní radu práce. Labouristická strana, jež původně vnikla jako strana složená z dělníků (později do ní vstoupil značný počet příslušníků maloburžoazie), je svou ideologií a taktikou oportunistická organizace. Od vzniku strany provádějí její vůdcové politiku třídní spolupráce s buržoazií. Za první světové války zaujímali vůdcové Labouristické strany (A. Henderson aj.) sociálšovinístické stanovisko a vstoupili do vlády. Za jejich aktivní podpory byla schválena řada zákonů namířených proti dělníkům (o militarizaci země apod.). V letech 1924, 1929—1931, 1945—1951, 1964—1970 a 1974—1979 stáli labourističtí vůdcové v čele vlády.
19 „Zásadové opozice“ — skupina německých „levých“ komunistů, kteří hlásali anarchosyndikalistické názory. II. sjezd Komunistické strany Německa, který se konal v říjnu 1919 v Heidelbergu, vyloučil opozici ze strany. Opozice pak v dubnu 1920 založila takzvanou Komunistickou dělnicou stranu (KAP). Ve snaze usnadnit sjednocení všech komunistů v Německu a vyjít vstříc nejlepším příslušníkům proletariátu v KAP byla tato strana dočasně přijata do Komunistické internacionály jako sympatizující člen. Za jedinou plnoprávnou sekci považovala ovšem exekutiva Kominterny tehdejší Sjednocenou komunistickou stranu Německa; proto byla při přijímání KAP do Komunistické internacionály stanovena podmínka, že se musí s Komunistickou stranou Německa sloučit a podporovat ji ve všech jejích akcích. Avšak vedení KAP pokynů exekutivy Kominterny nedbalo. III. kongres Komunistické internacionály (červen až červenec 1921) se usnesl — ve snaze získat dělníky, kteří ještě šli za KAP —‚ že poskytne Komunistické dělnické straně dvouměsíční lhůtu, během níž měla svolat sjezd a rozhodnout o sloučení. Vedení KAP usnesení III. kongresu nesplnilo, a tak se strana octla mimo Komunistickou internacionálu. Později se z této strany stala nepatrná sektářská skupinka, která neměla v dělnické třídě žádnou oporu.
20 Kommunistische Arbeiterzeitung — orgán anarchosyndikalistické skupiny německých „levých“ komunistů (viz poznámku 19). Vycházel vletech 1919—1927 v Hamburku.
Karl Erler, o němž se Lenin zmiňuje, je literární pseudonym Heinricha Laufenberga.
21 Jde o Svaz boje za osvobození dělnické třídy, který na podzim roku 1895 založil Lenin. Svaz sdružoval asi dvacet petrohradských marxistických dělnických kroužků. V jeho čele stála ústřední skupina, kterou tvořili V. I. Lenin, N. K. Krupská, G. M. Kržižanovskij, L. Martov, M. A. Silvin, V. V. Starkov, A. A. Vanějev, P. K. Zaporožec aj. Činnost Svazu bezprostředně řídilo pět členů skupiny v čele s Leninem. Svaz byl organizačně rozdělen na skupiny podle obvodů. Spojení mezi těmito skupinami a závody udržovali nejuvědomělejší dělníci (I. V. Babuškin, V. A. Šelgunov aj.).
Petrohradský Svaz boje za osvobození dělnické třídy byl podle Leninových slov zárodkem revoluční strany, která se opírá o dělnické hnutí a řídí třídní boj proletariátu.
22 IX. sjezd KSR(b) se konal ve dnech 29. března — 5. dubna 1920 v Moskvě. Ve srovnání se všemi předcházejícími sjezdy bylo zastoupení na tomto sjezdu nejpočetnější: účastnilo se ho 715 delegátů, z toho 553 s rozhodujícím a 162 s poradním hlasem, kteří zastupovali 611 978 členů strany. Byly na něm zastoupeny stranické organizace centrálního Ruska, Ukrajiny, Uralu, Sibiře a dalších oblastí, které Rudá armáda nedávno osvobodila. Mnozí delegáti přijeli na sjezd přímo z fronty.
Na pořadu jednání sjezdu byly tyto otázky: 1. zpráva ústředního výboru; 2. nejbližší úkoly hospodářské výstavby; 3. odborové hnutí; 4. organizační otázky; 5. úkoly Komunistické internacionály; 6. vztah k družstvům; 7. přechod k miličnímu systému; 8. volby ústředního výboru; 9. různé.
Sjezd řídil V. I. Lenin. Přednesl zprávu o politické činnosti ústředního výboru a závěrečné slovo ke zprávě, projev o hospodářské výstavbě, o družstevnictví, závěrečný projev a předložil návrh kandidátky pro volby do ústředního výboru strany.
V rezoluci O nejbližších úkolech hospodářské výstavby sjezd konstatoval, že „základní podmínkou hospodářské obnovy země je vytrvalé plnění jednotného hospodářského plánu, vypracovaného na nejbližší historické období“ (KSSS v rezolucích a usneseních sjezdů, konferencí a plenárních zasedání ÚV, 1898-1924, Praha 1984, s. 363). Hlavní místo v tomto plánu zaujímala elektrifikace, kterou Lenin plánoval jako rozsáhlý program navržený na 10-20 let. Směrnice IX. sjezdu se staly základem plánu Státní komise pro elektrifikaci Ruska (GOELRO), který definitivně dokončil a schválil VIII. celoruský sjezd sovětů v prosinci 1920.
Velkou pozornost věnoval sjezd řízení výroby. V rezoluci k této otázce se upozorňovalo na nutnost zajistit kvalifikované, pevné a energické řízení jednou osobou. Na základě Leninových připomínek sjezd zdůraznil, že v zájmu socialistického hospodářství je třeba široce využívat odborníky, které proletářský režim zdědil po buržoazním zřízení.
Proti linii strany vystoupila na sjezdu protistranická skupina „demokratického centralismu“, takzvaní decisté (Sapronov, Osinskij, Smirnov aj.). Ti se sice oháněli frázemi o demokratickém centralismu, ale ve skutečnosti tuto zásadu deformovali, odmítali zásadu řízení výroby jednou osobou, stavěli se proti pevné stranické a státní disciplíně a lživě tvrdili, že se v ústředním výboru nedodržuje zásada kolektivního vedení. Skupinu decistů podpořili na sjezdu Rykov, Tomskij, Miljutin a Lomov. Sjezd protistranické návrhy decistů rozhodně odsoudil a odmítl.
Zvláštní pozornost věnoval sjezd pracovnímu soutěžení a komunistickým subotnikům, Navrhoval, aby se k podnícení tohoto soutěžení široce využívalo prémiového systému odměňování. Usnesl se, že mezinárodní svátek proletářů — 1. máj, který v roce 1920 připadl na sobotu, se stane mohutným celoruským subotnikem.
Významné místo zaujala na sjezdu otázka odborů. Veškerou činnost odborů bylo třeba podřídit plnění hospodářských úkolů. Sjezd v usnesení k této otázce přesně vymezil úlohu odborů, vzájemné vztahy mezi odbory, státem a stranou, formy a metody, jak má komunistická strana řídit odbory, a formy účasti odborů v hospodářské výstavbě. Rázně se postavil proti anarchosyndikalistům (Šljapnikov, Lozovskij, Tomskij a Lutovinov), kteří hájili nezávislost odborů a stavěli je proti komunistické straně a sovětské moci.
Dne 4. dubna zvolil sjezd na neveřejném zasedání nový ústřední výbor (19 členů a 12 kandidátů). Jeho členy se stali V. I. Lenin, A. A. Andrejev, F. E. Dzeržinskij, M. I. Kalinin, J. E. Rudzutak, F. A. Sergejev (Arťom), J. V. Stalin aj.
23 Počet členů strany se po únorové revoluci roku 1917 do konce roku 1919 měnil takto: v době VII. (dubnové) celoruské konference SDDSR(b) roku 1917 měla strana 80 000 členů, v době VI. sjezdu SDDSR(b) (červenec až srpen 1917) asi 240 000 členů, v době VII. sjezdu KSR(b) (březen 1918) nejméně 300 000 členů a v době VIII. sjezdu KSR(b) (březen 1919) 313 766 členů.
24 Jde o stranický týden, který byl vyhlášen na základě usnesení VIII. sjezdu KSR(b) o rozšíření členské základny strany. Probíhal v období urputného boje sovětského státu proti cizí vojenské intervenci a vnitřní kontrarevoluci. Nejdříve byl uspořádán v petrohradské organizaci KSR(b), a to ve dnech 10 — 17. srpna 1919 (druhý stranický týden v Petrohradě probíhal v říjnu až listopadu 1919); ve dnech 20 — 28. září probíhal v moskevské guberniální organizaci. Po zhodnocení prvních zkušeností ze stranického týdne se plenární zasedání ústředního výboru KSR(b) 26. září 1919 usneslo uspořádat stranický týden ve městech, na vesnicích a v armádě. Koncem září poslal ústřední výbor všem stranickým organizacím oběžník se sdělením, že po dokončení přeregistrace a čistky téměř ve všech stranických organizacích považuje ústřední výbor za správné přikročit k přijímání nových členů do strany. Zdůrazňoval, že v průběhu stranického týdne je třeba přijímat do strany pouze dělníky, dělnice, rudoarmějce, námořníky, rolníky a rolnice. Pro všechny ostatní musí být v této době dveře do strany zavřeny. Ve stranickém týdnu vstoupilo do strany jenom v 38 guberniích evropské části RSFSR přes 200 000 lidí, z toho víc než polovina dělníků. Přitom na frontách bylo do strany přijato asi 25 procent všech příslušníků armády a námořnictva. Lenin napsal, že „dělníci a rolníci, kteří vstoupili do strany v této těžké chvíli, tvoří nejlepší a nejspolehlivější kádry vůdců revolučního proletariátu a té části rolnictva, která nevykořisťuje cizí práci“ (Sebrané spisy 40, Praha 1988, s. 165 až 166).
25 Kommunističeskij internacional — tiskový orgán exekutivy Komunistické internacionály; vycházel rusky, německy, francouzsky, anglicky, španělsky a čínsky. První číslo vyšlo 1. května 1919. Uveřejňoval teoretické články a dokumenty Kominterny; vyšla v něm i řada Leninových článků. Časopis vysvětloval hlavní otázky marxisticko-leninské teorie v souvislosti s problematikou mezinárodního dělnického a komunistického hnutí, přinášel zkušenosti z výstavby socialismu v Sovětském svazu a bojoval proti nejrůznějším protileninským směrům. Přestal vycházet v červnu 1943 po usnesení předsednictva exekutivy Komunistické internacionály z 15. května 1943 o rozpuštění Komunistické internacionály.
26 Viz K. Marx—B. Engels, Spisy 29, Praha 1969, s. 397.
27 Folkets Dagblad Politiken — list švédských levicových sociálních demokratů, kteří v roce 1917 vytvořili Levicovou sociálně demokratickou stranu Švédska. Vycházel od dubna 1916 ve Stockholmu, zpočátku obden, později denně (do listopadu 1917 se nazýval Politiken). V letech 1918 — 1919 byl jeho redaktorem F. Ström. V roce 1921 vstoupila Levicová sociálně demokratická strana Švédska do Komunistické internacionály a přijala název Komunistická strana Švédska. Folkets Dagblad Politiken se stal jejím orgánem. Po rozkolu v Komunistické straně Švédska v říjnu 1929 převzalo list její pravé křídlo. Jeho vydávání bylo zastaveno v květnu 1945.
28 Průmysloví dělníci světa (Industrial Workers of the World — IWW) — odborová organizace amerických dělníků, založená roku 1905. Sdružovala hlavně nekvalifikované a málo kvalifikované dělníky různých profesí. Na jejím založení se aktivně podíleli představitelé amerického dělnického hnutí D. De Leon, E. V. Debs a W. D. Haywood. Organizace Průmyslových dělníků světa byly vytvořeny také v Kanadě, Austrálii, Anglii, Latinské Americe a jižní Africe. Za masového stávkového hnutí, které se v USA rozšířilo v letech 1905—1907 pod vlivem ruské revoluce, zorganizovala tato organizace řadu úspěšných hromadných stávek a bojovala proti politice třídní spolupráce, kterou prováděli reformističtí vůdcové Americké federace práce a pravicoví socialisté. Za první světové války byly s pomocí této organizace uskutečněny četné protiválečné masové akce americké dělnické třídy. Někteří vůdcové organizace (Haywood aj.) uvítali Říjnovou revoluci a vstoupili do Komunistické strany USA. Zároveň se však v činnosti organizace začaly projevovat anarchosyndikalistické rysy: neuznávala politický boj proletariátu, odmítala vedoucí úlohu strany, popírala nutnost diktatury proletariátu a odmítala pracovat mezi odboráři, kteří vstoupili do Americké federace práce. Anarchosyndikalističtí vůdcové organizace využili v roce 1920 toho, že mnoho revolučních činitelů bylo ve vězení, a proti vůli širokých členských mas odmítli výzvu exekutivy Komunistické internacionály, aby se připojili ke Kominterně. Vinou oportunistické politiky vedení se organizace Průmyslových dělníků světa změnila v sektářskou organizaci, která záhy ztratila v dělnickém hnutí vliv.
29 Il Soviet — list Italské socialistické strany; vycházel v letech 1918 — 1922 v Neapoli. Od roku 1920 byl orgánem frakce komunistů-abstencionistů v Italské socialistické straně.
30 Comunismo — čtrnáctideník Italské socialistické strany; vycházel v letech 1919 — 1922 v Miláně za redakce G. Serratiho.
31 Italská socialistická strana byla založena v roce 1892. Od jejího založení v ní probíhal prudký ideový boj dvou směrů — oportunistického a revolučního. V roce 1912 byli na sjezdu v Reggiu nell‘Emilia pod tlakem levice ze strany vyloučeni zjevní reformisté, stoupenci války a spolupráce s vládou a buržoazií (1. Bonomi, L. Bissolati aj.). Od začátku první světové války až do vstupu Itálie do války se Italská socialistická strana vyslovovala proti válcc a razila heslo Proti válce, za neutralitu! V prosinci 1914 byla ze strany vyloučena skupina renegátů (B. Mussolini aj.), jež obhajovala imperialistickou politiku buržoazie a agitovala pro válku. Po vstupu Itálie do války na straně Dohody (květen 1915) se v Italské socialistické straně vyhranily tři směry: 1. pravicový, který pomáhal buržoazii vést válku, 2. centristický, k němuž patřila většina členů strany a jehož heslem bylo Neúčastnit se války, ani ji nesabotovat! a 3. levicový, který zaujímal rozhodnější postoj proti válce, ale nedokázal proti ní důsledně bojovat. Levice si neuvědomovala, že je nutné přeměnit imperialistickou válku ve válku občanskou a rázně se rozejít s reformisty.
Po Říjnové revoluci zesílilo v Italské socialistické straně levé křídlo. XVI. sjezd strany, který se konal 5 — 8. října 1919 v Bologni, rozhodl o připojení strany k III. internacionále. Zástupci Italské socialistické strany se zúčastnili II. kongresu Komunistické internacionály. Vedoucí delegace G. Serrati, který zastával centristické stanovisko, se po skončení kongresu vyslovil proti rozchodu s reformisty. V lednu 1921 na XVII. sjezdu strany v Livornu odmítli centristé, kteří měli na sjezdu většinu, rozejít se s reformisty a v plném rozsahu uznat podmínky pro přijetí do Komunistické internacionály. 21. ledna 1921 opustili levicoví delegáti sjezd a založili Komunistickou stranu Itálie (nyní Italská komunistická strana).
32 Vláda rad v Maďarsku byla nastolena 21. března 1919. Socialistická revoluce v Maďarsku měla pokojný ráz. Maďarská buržoazie se nedokázala postavit lidovým masám na odpor; protože nebyla s to překonat vnitřní ani vnější těžkosti, rozhodla se dočasně předat moc pravicovým sociálním demokratům, aby tak zabránila dalšímu postupu revoluce. Avšak Komunistická strana Maďarska měla tehdy v masách tak velkou autoritu a volání řadových členů sociálně demokratické strany po vytvoření svazku komunisty bylo tak naléhavé, že se vedení sociálně demokratické strany obrátilo k uvězněným vůdcům komunistické strany návrhem, aby společně vytvořili vládu. Vůdcové sociálních demokratů byli nuceni přistoupit na podmínky, které jim komunisté předložili v průběhu jednání: ustavit vládu rad, odzbrojit buržoazii, vytvořit Rudou armádu a lidovou milici, zkonfiskovat statkářskou půdu, znárodnit průmysl, uzavřít spojenectví se Sovětským Ruskem aj. Zároveň byla podepsána dohoda o sloučení obou stran v Socialistickou stranu Maďarska. Při slučování obou stran došlo k chybám, které se brzy projevily. Sloučení bylo totiž provedeno mechanickým splynutím, bez vyloučení reformistů.
Revoluční vláda rad se hned na svém prvním zasedání rozhodla vytvořit Rudou armádu. 26. března vydala vláda Maďarské republiky rad dekret o znárodnění průmyslových podniků, dopravy a bank. Dne 2. dubna byl vydán dekret o monopolu zahraničního obchodu. Byly zvýšeny mzdy dělníků průměrně o 25 % a zaveden osmihodinový pracovní den. Dne 3. dubna byl vydán zákon o pozemkové reformě, podle něhož se konfiskovala veškerá statkářská půda nad 100 holdů (57 hektarů). Avšak zkonfiskovaná půda nebyla rozdělena mezi drobné rolníky a bezzemky, nýbrž předána místním zemědělským výrobním družstvům a státním statkům. Chudí rolníci, kteří doufali, že dostanou půdu, byli zklamáni. To znemožnilo vytvořit pevný svazek proletariátu rolnictvem, což vládu rad v Mad‘arsku oslabilo.
Dohodoví imperialisté přijali nastolení diktatury proletariátu v Maďarsku nepřátelsky. Proti Maďarské republice rad byla vyhlášena hospodářská blokáda a zorganizována vojenská intervence. Utok intervenčních vojsk zaktivizoval maďarskou kontrarevoluci. Jednou z příčin pádu Maďarské republiky rad byla také zrada pravicových sociálních demokratů, kteří se spolčili s mezinárodním imperialismem.
Negativní roli zde sehrála také nepříznivá mezinárodní situace v létě roku 1919, kdy Sovětské Rusko bylo ze všech stran obleženo nepřáteli a nemohlo poskytnout Maďarské republice rad pomoc. Dne 1. srpna 1919 byla vláda rad v Maďarsku společným náporem imperialistických interventů a vnitřní kontrarevoluce svržena.
33 Srov. K. Marx—B. Engels, Spisy 18, Praha 1966, s. 553.
34 Der Volksstaat — ústřední orgán německé sociální demokracie (strany eisenašských); vycházel v Lipsku za redakce Wilhelma Liebknechta v letech 1869—1876. V listu publikovali své 4lánky také Marx a Engels.
35 Společnost národů — mezinárodní organizace, která pzsobila v období mezi první a druhou světovou válkou. Byla ustavena roku 1919 na pařížské mírové konferenci států, které zvítězily v první světové válce. Pakt Společnosti národů byl součástí versailleské mírové smlouvy z roku 1919 a podepsalo jej 44 států. Činnost Společnosti národů řídilo Shromáždění, Rada Společnosti národů a stálý sekretariát v čele s generálním tajemníkem. Pakt Společnosti národů byl koncipován tak, aby vzbuzoval dojem, že cílem této organizace je boj proti agresi, omezení zbrojení a upevňování míru a bezpečnosti. Ve skutečnosti však vedoucí činitelé Společnosti národů stranili agresorům, podporovali zbrojení a přípravu druhé světové války.
V období od roku 1920 do roku 1934 měla činnost Společnosti národů protisovětské zaměření. V letech 1920—1921 byla Společnost národů jedním z center, v nichž se připravovala ozbrojená intervence proti sovětskému státu.
Dne 15. září 1934 se 34 členských států Společnosti národů z podnětu francouzské diplomacie obrátilo k Sovětskému svazu s výzvou, aby vstoupil do Společnosti národů. SSSR do této organizace vstoupil, aby v ní mohl bojovat za upevnění míru. Avšak jeho pokusy vytvořit mírovou frontu narážely na odpor reakčních kruhů západních velmocí. Po vypuknutí druhé světové války činnost Společnosti národů fakticky skončila. Oficiálně byla Společnost národů rozpuštěna v dubnu 1946 na zvlášť svolaném Shromáždění.
36 Lenin má na mysli to místo v Engelsově dopisu F. A. Sorgemu z 29. listopadu 1886, kde Engels kritizuje sektářství německých sociálních demokratů, kteří jako emigranti žili v Americe, a říká, že pro ně je teorie „krédo, a ne návod k jednání“ (K. Marx—B. Engels, Spisy 36, Praha 1973, s. 671).
37 N. G. Černyševskij v recenzi na knihu amerického ekonoma H. Ch. Careyho Dopisy prezidentu Spojených států napsal: „Cesta dějin — to není procházka po Něvské třídě; celá tato cesta vede přes pole, někdy prašná, jindy blátivá, jednou přes močály, podruhé přes hluboké lesy. Kdo se bojí, že se zapráší a zamaže si boty, ten ať se do veřejné činnosti nepouští“ (srov. N. G. Černyševskij, Vybrané filozofické spisy, sv. III, Praha, SNPL 1953, s. 237—238).
38 Lenin má na mysli jednání redakce Jiskry s P. B. Struvem o společném vydávání ilegálního tiskového orgánu v zahraničí pod názvem Sovremennoje obozrenije. V průběhu jednání se ukázalo, že Struve má v úmyslu využít redakce Jiskry, aby pracovala pro Sovremennoje obozrenije, a pokouší se ze svého časopisu vytvořit orgán, který by svým rozsahem, obsahem i periodicitou konkuroval Jiskře. Proto časopis ani nezačal vycházet a další jednání zástupců Jiskry se Struvem skončilo roztržkou. Podrobně se o tom píše v Leninových článcích z jiskrovského období (viz Sebrané spisy 4, Praha 1980, s. 387-389, 390; Spisy 34, Praha 1959, s. 48-50).
39 Jde o mezinárodní socialistické konference v Zimmerwaldu a Kienthalu.
Zimmerwaldská neboli I. mezinárodní socialistická konference se konala ve dnech 5.-8. září 1915.
Kientalská neboli II. mezinárodní socialistická konference se konala ve dnech 24.-30. dubna 1916 ve švýcarském městečku Kienthalu.
Obě konference přispěly k ideovému semknutí levicových příslušníků západoevropské sociální demokracie na základě marxismu-leninismu. Tito lidé později sehráli významnou úlohu v boji za založení komunistických stran ve svých zemích a za vytvoření III., Komunistické internacionály.
40 „Revoluční komunisté“ — narodnicky zaměřená skupina, která vznikla ve straně levých eserů a po jejich povstání v červenci 1918 se od nich odtrhla. V září 1918 se skupina zformovala v takzvanou stranu revolučního komunismu, která se vyslovila pro spolupráci s KSR(b) a prohlásila, že bude podporovat sovětskou moc. Program „revolučních komunistů“, v němž zůstali na pozicích narodnického utopismu, se vyznačoval velkou zmateností a názorovou eklektičností. „Revoluční komunisté“ sice uznávali, že sovětská moc vytváří předpoklady pro nastolení socialistického zřízení, ale zároveň popírali nutnost diktatury proletariátu v období přechodu od kapitalismu k socialismu. Po celou dobu existence této strany se od ní odštěpovaly jednotlivé skupiny, z nichž některé přecházely do KSR(b) (A. Kolegajev, A. Bicenko, M. Dobrochotov a další) a jiné k levým eserům. Dva její zástupci se mohli účastnit s právem poradního hlasu II. kongresu Komunistické internacionály. Když se kongres usnesl, že v každé zemi smí být jenom jedna komunistická strana, rozhodla se „strana revolučních komunistů“ v září 1920 vstoupit do KSR(b). V říjnu téhož roku povolil ústřední výbor KSR(b) stranickým organizacím, aby členy bývalé „strany revolučních komunistů“ přijímaly do KSR(b).
41 Versailleskou mírovou smlouvu po skončení první světové války podepsaly 28. června 1919 USA, Velká Británie, Francie, Itálie, Japonsko a jejich spojenci na jedné straně a Německo na druhé straně.
Lenin hodnotil versailleskou mírovou smlouvu takto: „Je to neslýchaný, lupičský mír, který přivádí desítky miliónů lidí, i těch nejcivilizovanějších, do postavení otroků“ (viz tento svazek, s. 383). Cílem smlouvy bylo potvrdit nové rozdělení kapitalistického světa ve prospěch vítězných mocností a vytvořit takový systém vztahů mezi státy, kerý by umožnil zlikvidovat Sovětské Rusko a potlačit revoluční hnutí na celém světě.
42 Britská socialistická strana (British Socialist Party — BSP) byla založena roku 1911 v Manchesteru sloučením Sociálně demokratické strany s jinými socialistickými skupinami. Vyvíjela agitační činnost v duchu marxistických idejí a byla stranou „neoportunistickou, skutečně nezávislou na liberálech“ (V. I. Lenin, Sebrané spisy 23, Praha 1985, s. 370). Malý počet členů a slabé spojení masami jí vtiskovaly poněkud sektářský charakter. Za první světové války se ve straně rozpoutal prudký boj mezi internacionalisty (W. Gallacher, A. Inkpin, J. MacLean, F. Rothstein aj.) a sociálšovinisty v čele s H. Hyndmanem. Někteří z internacionalistů zaujímali v mnoha otázkách centristické stanovisko. V únoru 1916 založila skupina činitelů Britské socialistické strany list The Call, který významně přispěl ke stmelení internacionalistů. Výroční konference strany konaná v dubnu 1916 v Salfordu odsoudila sociálšovinistický postoj H. Hyndmana a jeho stoupenců. Ti pak ze strany vystoupili.
Říjnovou revoluci Britská socialistická strana uvítala. Její členové sehráli významnou úlohu v hnutí britských pracujících na obranu Sovětského Ruska před cizí intervencí. V roce 1919 se většina stranických organizací (98 proti 4) vyslovila pro vstup do Komunistické internacionály. Britská socialistická strana měla hlavní podíl na vytvoření Komunistické strany Velké Británie. Na prvním, sjednocovacím sjezdu v roce 1920 vstoupila do komunistické strany převážná většina jejích místních organizací.
43 Socialistická labouristická strana (Socialist Labour Party) — revoluční marxistická organizace. Roku 1903 ji vytvořila ve Skotsku skupina levicových sociálních demokratů, převážně Skotů, po odštěpení od Sociálně demokratické federace.
Jihowaleská socialistická společnost (South Wales Socialist Society) — malá skupina, složená převážně z waleských revolučních horníků. Společnost vznikla v době, kdy začalo hnutí za reformu v hornictví, které výrazně zesílilo již před první světovou válkou.
Dělnická socialistická federace (Workersʼ Socialist Federation) — početně malá organizace, která vznikla v květnu 1918 ze Společnosti na obranu volebního práva žen a jejíž členstvo tvořily hlavně ženy.
V době zakládání Komunistické strany Velké Británie (ustavující sjezd se konal 31. července — 1. srpna 1920), jež zařadila do svého programu body o účasti strany v parlamentních volbách a o členství v Labouristické straně, výše uvedené organizace, které se dopouštěly sektářských chyb, do komunistické strany nevstoupily. V lednu 1921 se Jihowaleská socialistická společnost a Dělnická socialistická federace, která v té době přijala název Komunistická strana (britská sekce III. internacionály), spojily s Komunistickou stranou Velké Británie. Vedení Socialistické dělnické strany sloučení odmítlo.
44 Workersʼ Dreadnought — list; vycházel od března 1914 do června 1924 v Londýně; do července 1917 vycházel pod názvem Womanʼs Dreadnought. Po vytvoření Dělnické socialistické federace v roce 1918 se stal jejím tiskovým orgánem.
45 The Manchester Guardian — list liberální buržoazie, jeden z nejrozšířenějších a nejvlivnějších anglických deníků. Byl založen v roce 1821 jako týdeník (od roku 1857 vychází denně). V prvních letech po Říjnové revoluci přinášel víceméně objektivní zprávy o situaci v Rusku, později však začal uveřejňovat pomlouvačné články proti SSSR.
46 Myslí se tím kontrarevoluční vzpoura buržoazie a statkářů srpnu 1917, v jejímž čele stál vrchní velitel armády carský generál Kornilov. Spiklenci se chtěli zmocnit Petrohradu, rozdrtit bolševickou stranu, rozehnat sověty, nastolit v zemi vojenskou diktaturu a obnovit monarchii.
Celá akce začala 25. srpna (7. září). Kornilov vyslal na Petrohrad 3. jízdní sbor. V Petrohradě samém se připravovaly k aktivnímu vystoupení kontrarevoluční organizace podporující Kornilova.
Dělníci a rolníci pod vedením bolševické strany Kornilovovu vzpouru potlačili. Prozatímní vláda byla pod tlakem mas nucena nařídit, aby Kornilov a ostatní účastníci vzpoury byli zatčeni a postaveni před soud.
47 Jde o monarchistický převrat, takzvaný Kappův puč, který provedly reakční vojenské kruhy v Německu. Organizátory puče byli monarchisté — statkář Kapp a generálové Ludendorff, Seeckt a Lüttwitz. Spiklenci připravovali převrat za zjevné shovívavosti sociálně demokratické vlády. Dne 13. března 1920 vyslali pučističtí generálové na Berlín vojenské jednotky, a když nenarazili na odpor vlády, vyhlásili vojenskou diktaturu. Němečtí dělníci odpověděli na převrat generální stávkou. Kappova vláda pod náporem proletariátu 17. března padla. K moci se znovu dostali sociální demokraté.
48 Dreyfusova aféra — provokační proces, který v roce 1894 zinscenovaly reakční monarchistické kruhy francouzské armády proti důstojníkovi francouzského generálního štábu Alfredu Dreyfusovi. Dreyfus, který byl židovského původu, byl křivě obviněn ze špionáže a velezrady. Soudního procesu s Dreyfusem, který byl pod tlakem reakčních vojenských kruhů odsouzen k doživotnímu vězení, využila francouzská reakce k podněcování antisemitismu a k útoku proti republikánskému režimu a demokratickým svobodám. Když v roce 1898 zahájili socialisté a pokrokoví představitelé buržoazní demokracie (É. Zola, J. Jaurès, A. France aj.) kampaň za revizi Dreyfusova případu, získala celá záležitost vyloženě politický ráz a rozdělila Francii na dva tábory: na republikány a demokraty a na blok monarchistů, klerikálů, antisemitů a nacionalistů. V roce 1899 byl Dreyfus na nátlak veřejného mínění propuštěn na svobodu a v roce 1906 rozhodnutím odvolacího soudu rehabilitován a znovu přijat do armády.
49 Die Rote Fahne - list; založili ho K. Liebknecht a R. Luxemburgová jako ústřední orgán Spartakova svazu. Později se stal ústředním orgánem Komunistické strany Německa. Vycházel od 9. listopadu 1918 v Berlíně; německými úřady byl často pronásledován a zastavován.
List se zasloužil o přeměnu KSN v masovou proletářskou revoluční stranu a o její očistu od oportunistů. Rázně se stavěl proti militarizaci Německa a proklamoval akční jednotu dělnické třídy v boji proti fašismu. Jeho aktivním spolupracovníkem byl předseda ÚV KSN Ernst Thälmann. Po nastolení fašistické diktatury v Německu byl deník zastaven, ale vycházel dál ilegálně a bojoval proti fašistickému režimu. V roce 1935 bylo jeho vydávání přeneseno do Prahy; od října 1936 do podzimu 1939 vycházel v Bruselu.
50 Die Rote Fahne — deník, ústřední orgán Komunistické strany Rakouska. Vycházel od listopadu 1918 ve Vídni, zpočátku pod názvem Der Weckruf, od ledna 1919 jako Die Soziale Revolution a od července 1919 pod názvem Die Rote Fahne. V roce 1933 byl nucen přejít do ilegality. Od srpna 1945 vycházel pod názvem Österreichische Volksstimme a od 21. února 1957 má název Volksstimme.
51 Die Freiheit — deník Nezávislé sociálně demokratické strany Německa; vycházel od 15. listopadu 1918 do 30. září 1922 v Berlíně.
52 Sovětští „právní zástupci“ — kolegia právních zástupců, zřízená v únoru 1918 při sovětech dělnických, vojenských, rolnických a kozáckých zástupců. Na jaře 1920 se začalo jednat o zrušení těchto kolegií, protože se v mnohých z nich silně projevil vliv buržoazních advokátů, kteří deformovali základy sovětského soudnictví a zneužívali svého postavení. V říjnu 1920 byla tato kolegia zrušena.
53 Na základě tohoto Leninova upozornění byl v tomto svazku v textu knihy Levičáctví — dětská nemoc komunismu výraz „holandští tribunisté“ všude nahrazen slovy „někteří členové holandské komunistické strany“.