Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Vladimír Iljič Lenin

O nutnosti založit odborový svaz zemědělských dělníků Ruska

Článek první


Celoruské konferenci odborových organizací[129], která nyní zasedá v Petrohradu, musí být předložen jeden mimořádně důležitý problém. Jde o založení celoruského odborového svazu zemědělských dělníků.

Všechny třídy v Rusku se organizují. Jenom na třídu zemědělských námezdních dělníků v Rusku, která je nejvíc vykořisťována, žije nejhůř, je nejroztříštěnější a nejzdeptanější, jako by se zapomnělo. V některých okrajových územích neobydlených Rusy, například v Lotyšském kraji, organizace zemědělských námezdních dělníků existují. V obrovské většině velkoruských a ukrajinských gubernií třídní organizace zemědělského proletariátu neexistují.

Prvořadou a bezpodmínečnou povinností předního oddílu proletářů v Rusku — odborových organizací průmyslových dělníků — je, aby svým bratřím, zemědělským dělníkům, podal pomocnou ruku. Obtíže spojené s organizováním zemědělských dělníků jsou obrovské, to je jasné, a zkušenosti ze všech kapitalistických zemí to potvrzují.

O to víc je třeba co nejdřív a co nejenergičtěji využít politické svobody v Rusku a bez meškání založit Celoruský svaz zemědělských dělníků. To může a musí udělat právě konference odborových svazů. Právě zkušenější, vyspělejší a uvědomělejší představitelé proletariátu, kteří se teď sešli na konferenci, mohou a musí adresovat své provolání zemědělským dělníkům, pozvat je mezi sebe, do řad samostatně se organizujících proletářů, do řad svých odborových organizací. Právě námezdní tovární dělníci se musí chopit iniciativy, využít buněk, skupin a odboček odborových svazů, které jsou rozptýleny po celém Rusku, a probudit zemědělské dělníky k samostatnému životu, k aktivní účasti v boji za zlepšení jejich postavení, k boji za obranu jejich třídních zájmů.

Mnoha lidem se asi bude zdát, a tento názor bude možná v dnešní době dokonce převládat, že zrovna teď, kdy se rolnictvo po celém Rusku organizuje a vyhlašuje přitom zrušení soukromého vlastnictví půdy a jeho „rovné“ užívání, není k založení odborového svazu zemědělských dělníků vhodná chvíle.

Právě naopak. Právě v této době je to zvlášť aktuální a naléhavě nutné. Kdo zastává třídní proletářské stanovisko, nemůže pochybovat o správnosti teze, kterou menševici přijali z iniciativy bolševiků na stockholmském sjezdu Sociálně demokratické dělnické strany Ruska v roce 1906 a která se od té doby stala součástí programu SDDSR. Tato teze zní:

„Strana musí v každém případě a za jakéhokoli stavu demokratických agrárních přeměn neochvějně usilovat o samostatnou třídní organizaci vesnického proletariátu, objasňovat mu nesmiřitelnou protikladnost jeho zájmů a zájmů rolnické buržoazie, varovat ho, aby se nedal zlákat individuálním drobným hospodařením, které nikdy nedokáže odstranit bídu mas, pokud existuje zbožní výroba, a konečně poukazovat na nutnost úplného socialistického převratu jako jediného prostředku k odstranění veškeré bídy a veškerého vykořisťování.“

Neexistuje jediný uvědomělý dělník, jediný odborář, který by neuznal správnost této teze. A právě odborům přísluší, aby ji aplikovaly v praxi utvořením samostatné třídní organizace vesnického proletariátu.

Doufejme, že právě v revoluční době, kdy se mezi pracujícími a zejména mezi dělníky živě projevuje snaha uplatnit se, probojovat si cestu a nepřipustit, aby život byl uspořádán nově, aniž by sami dělníci mohli samostatně vyřešit otázky práce, právě v takové době se odbory neuzavřou jen do rámce svých úzkých cechovních zájmů, nezapomenou na své slabší bratry, na zemědělské dělníky, ale veškerou svou energii vynaloží na to, aby jim pomohly založit svaz zemědělských dělníků Ruska.

V příštím článku se zmíníme alespoň o některých praktických opatřeních v tomto směru.


Článek druhý


V předchozím článku jsme psali o zásadním významu svazu zemědělských dělníků v Rusku. Nyní se podíváme na některé praktické stránky této otázky.

Členem svazu zemědělských dělníků v Rusku by měl být každý, kdo převážně nebo hlavně či aspoň částečně pracuje jako námezdní síla v zemědělských podnicích.

Zkušenost ukáže, zda bude potřeba dělit tento svaz dále na organizace čistě zemědělských dělníků a na organizace dělníků, kteří pracují jako námezdní dělníci jen částečně. To však rozhodně není podstatné. Podstatné je, že základní třídní zájmy všech, kdo prodávají svou pracovní sílu, jsou shodné a že je naprosto nezbytné, aby se pevně spojili všichni, kdo aspoň část obživy získávají námezdní prací „u cizích“.

Námezdní dělníky z měst, továren a závodů spojují tisíce a statisíce nitek s námezdními dělníky na vesnici. Budou-li jim adresovat své provolání, musí to mít nějaký účinek. Pouhé provolání však nestačí. Dělníci ve městech mají mnohem víc zkušeností, znalostí, prostředků a sil. Je třeba vynaložit část těchto sil přímo na to, aby se zemědělským dělníkům pomohlo dosáhnout vyšší úrovně.

Měl by být stanoven den, kdy všichni organizovaní dělníci věnují svou denní mzdu na to, aby se námezdní dělníci z měst a vesnic mohli spojit. Ať určitou část této sumy věnují městští dělníci plně na podporu třídního sjednocení zemědělských dělníků. Ať se z tohoto fondu uhradí náklady na vydávání těch nejpopulárnějších letáků, na vydávání novin — pro začátek aspoň týdeníků — pro zemědělské dělníky a na vysláni alespoň malého počtu agitátorů a organizátorů na vesnici, aby v různých krajích ihned založili odborové organizace zemědělských námezdních dělníků.

Jedině vlastní zkušenosti těchto organizací pomohou najít správnou cestu k dalšímu rozvíjení této činnosti. Prvním úkolem každé takové organizace musí být především zlepšení situace těch, kdo prodávají svou pracovní sílu zemědělským podnikům, musí jim vybojovat vyšší mzdy, lepší bydlení, lepší stravu atd.

Musí se co nejenergičtěji bojovat proti předsudku, že připravované zrušení soukromého vlastnictví půdy může „dát půdu“ každému podruhovi a nádeníkovi a že může podrýt samy kořeny námezdní práce v zemědělství. To je předsudek, a předsudek velice škodlivý. Zrušení soukromého vlastnictví půdy je obrovská a jednoznaěně pokroková přeměna, která rozhodně odpovídá zájmům hospodářského vývoje a zájmům proletariátu, přeměna, kterou bude každý námezdní dělník z celého srdce a ze všech sil podporovat, která však námezdní práci ještě zdaleka neodstraňuje.

Půda se jíst nedá. Na půdě se nedá hospodařit bez dobytka, bez nářadí a osiva, bez zásoby potravin a bez peněz. Spoléhat na „sliby“, ať už je dává kdokoli, na sliby, že námezdním dělníkům na vesnici „se pomůže“, aby si mohli opatřit dobytek, nářadí atd. — to by byl ten nejhorší omyl, neodpustitelná naivita.

Hlavni zásadou, prvním přikázáním každého odborového hnutí je: Nespoléhej na „stát“, spoléhej jedině na sílu své třídy. Stát je organizací vládnoucí třídy.

Nespoléhej na sliby, spoléhej jedině na sílu jednoty a uvědomělosti své třídy!

Úkolem odborového svazu zemědělských dělníků proto musí být od samého začátku nejen boj za lepší postavení dělníků, ale zejména boj za jeho zájmy jako třídy v připravované velké pozemkové reformě.

„Pracovní síly musí být dány k dispozici volostním výborům,“ uvažují často rolníci a eseři. Stanovisko třídy zemědělských námezdních dělníků je právě opačné: volostní výbory musí být dány k dispozici „pracovním silám“! Postavíme-li tyto dva názory proti sobě, zřetelně se nám ukáže stanovisko zaměstnavatele a stanovisko námezdního dělníka.

„Půdu všemu lidu.“ To je správné. Jenže lid se dělí na třídy. Každý dělník zná, vidí, cítí a prožívá tuto pravdu, kterou buržoazie záměrně zastírá a na kterou maloburžoazie neustále zapomíná.

Neorganizované chudině nikdo nepomůže. Žádný „stát“ nepomůže námezdnímu dělníkovi na vesnici, čeledínovi, nádeníkovi, nejchudšímu rolníkovi a poloproletáři, jestliže si nepomůže sám. Prvním krokem k tomu je samostatná třídní organizace zemědělského proletariátu.

Přáli bychom si, aby celoruská konference odborů začala tuto záležitost řešit co nejenergičtěji, aby adresovala své provolání celému Rusku a podala pomocnou ruku, silnou ruku organizované avantgardy proletářů proletářům na vesnici.



Pravda, č. 90 a 91
7. července (24. června) a 1917
8. července (25. června) 1917
Podepsán N. L e n i n
  Podle textu Pravdy



__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

129 Celoruská konference odborových organizací (třetí) se konala 21. —28. června (4.—11. července) 1917 v Petrohradu. Byla to první legální celoruská konference ruských odborů. Zúčastnilo se jí 211 delegátů s rozhodujícím hlasem, kteří zastupovali 1 400 000 odborářů. Bolševiky z velkých průmyslových center Ruska (Petrohrad, Moskva, Kyjev, Ivanovo-Vozněsensk, Ural) na konferenci zastupovalo 73 delegátů.

Na konferenci se vyhrotil ideový boj mezi bolševiky, sjednocenými s malou skupinkou menševiků-internacionalistů, a mezi menševiky, esery, bundovci aj. ve všech hlavních otázkách programu. Menševici využívali řeči o „jednotě odborového hnutí“ k propagování „neutrality“ odborů, k zastírání nutnosti rozhodného třídního boje proti buržoazii a podpoře kompromisnické politiky esersko-menševických sovětů. Bolševici navrhli rezoluci o úloze proletářské strany v odborovém hnutí, v níž se upozorňovalo na to, že úspěch boje dělnické třídy závisí na koordinovanosti akcí stranických a odborových organizací a že „neutralita“ odborů je škodlivá. V rezoluci o úkolech odborů se uvádělo, že svou úlohu mohou splnit jedině tehdy, budou-li důsledně bojovat proti imperialistickě válce, proti „občanskému míru“ s buržoazií a proti účasti socialistů v buroazni vládě. Nepatrnou většinou 10—12 hlasů byly na konferenci schváleny rezoluce předložené menševiky-obranáři. Bolševická část delegátů ovlivnila schválení požadavku, aby byl okamžitě vydán dekret o osmihodinové pracovní době, o zákazu přesčasové práce aj.

Na konferenci byla zvolena prozatímní Ustřední rada odborů a schváleny stanovy příštího sjezdu.