Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Vladimír Iljič Lenin
Dopisy o taktice[79]
Předmluva
4. dubna 1917 jsem přednesl v Pitěru referát na téma uvedené v titulku, a to nejprve na schůzi bolševiků. Byli to delegáti celoruské porady sovětů dělnických a vojenských zástupců, delegáti, kteří už museli odjet, a proto mi nemohli dát delší lhůtu. Po skončení schůze mi soudruh G. Zinovjev, který schůzi předsedal, jménem všech přítomných navrhl, abych svůj referát hned zopakoval na společné schůzi bolševických a menševických delegátů[80], kteří chtěli projednat otázku sjednocení SDDSR.
Ačkoli bylo pro mne velmi obtížné referát vzápětí opakovat, nepovažoval jsem za správné odmítnout, když mne o to žádali jak moji stoupenci, tak menševici, kteří mi vzhledem k odjezdu skutečně nemohli dát delší lhůtu.
V referátu jsem přečetl své teze, uveřejněné pak 7. dubna 1917 ve 26. čísle Pravdy[a].
Jak teze, tak můj referát vyvolaly mezi bolševiky samými i v redakci Pravdy názorové neshody. Po několika poradách jsme došli k jednomyslnému závěru, že bude nejúčelnější, když tyto neshody otevřeně prodiskutujeme a tím poskytneme materiál celoruské konferenci naší strany (Sociálně demokratické dělnické strany Ruska sjednocené ústředním výborem) svolané na 20. dubna 1917 do Pitěru.
Abych splnil toto usnesení o diskusi, uveřejňuji následující dopisy, v nichž si nekladu za cíl všestranně prozkoumat otázku, ale chci pouze nastínit hlavní argumenty, jež jsou pro praktické úkoly hnutí dělnické třídy zvlášť důležité.
První dopis
Hodnocení situace
Marxismus od nás vyžaduje co nejpřesnější a objektivně ověřitelné zvažování vzájemného vztahu tříd a konkrétních zvláštností každé historické situace. My bolševici jsme se vždy snažili respektovat tento požadavek, který je z hlediska každého vědeckého zdůvodnění politiky bezpodmínečně nutný.
„Naše učení není dogma, nýbrž návod k jednání,“[81] říkávali Marx a Engels a právem se vysmívali těm, kdo memorují a bezduše opakují „formule“, které mohou v nejlepším případě pouze vytyčovat obecné úkoly, jež se nutně mění podle konkrétní hospodářské a politické situace každé jednotlivé etapy historického procesu.
Jakými přesně zjištěnými, objektivními fakty se tedy musí strana revolučního proletariátu dnes řídit, chce-li stanovit úkoly a formy své činnosti?
Jak ve svém prvním Dopise zdaleka (První etapa první revoluce), uveřejněném ve 14. a 15. čísle Pravdy z 21. a 22. března 1917, tak i ve svých tezích definuji „specifiku současné situace v Rusku“ jako specifiku období přechodu od první etapy revoluce ke druhé. A proto jsem v této situaci za hlavní heslo, za „úkol dne“ považoval toto: „Dělníci, v občanské válce proti carismu jste dokázali zázraky proletářského, lidového hrdinství; abyste si připravili vítězství ve druhé etapě revoluce, musíte dokázat zázraky i při organizování proletariátu a všeho lidu“ (Pravda, č. 15)[b].
Co je tedy příznačné pro první etapu?
Přechod státní moci do rukou buržoazie.
Před revolucí v únoru až březnu 1917 měla státní moc v Rusku v rukou jedna stará třída, a to třída feudálních šlechtických statkářů, v jejímž čele stál Mikuláš Romanov.
Po této revoluci má moc jiná, nová třída, a to buržoazie.
Přechod státní moci z rukou jedné třídy do rukou jiné je prvním, hlavním a základním znakem revoluce jak v přísně vědeckém, tak v praktickopolitickém významu tohoto pojmu.
Potud je buržoazní nebo buržoazně demokratická revoluce v Rusku dokončena.
A tu slyšíme hlasy oponentů, kteří si rádi říkají „staří bolševici“: Copak jsme vždycky neříkali, že buržoazně demokratickou revoluci dokončuje jen „revolučně demokratická diktatura proletariátu a rolnictva“? Copak už skončila agrární revoluce, která je taky buržoazně demokratická? Není naopak faktem, že ještě nezačala?
Odpovídám: Dějiny plně potvrdily bolševická hesla a ideje obecně, avšak konkrétně se situace vyvinula jinak, než mohl kdo (ať už kdokoli) očekávat, vyvinula se originálněji, svérázněji, pestřeji.
Ignorovat, opomíjet tento fakt by znamenalo napodobovat „staré bolševiky“, kteří už nejednou hráli v dějinách naší strany politováníhodnou úlohu, když bezduše opakovali naučenou formuli, místo aby zkoumali specifiku nové, reálné skutečnosti.
„Revolučně demokratická diktatura proletariátu a rolnictva“ se v ruské revoluci už uskutečnila[c], neboť tato „formule“ předvídá jen vzájemný vztah tříd, a ne konkrétní politickou instituci, která by tento vzájemný vztah, tuto spolupráci realizovala. „Sovět dělnických a vojenských zástupců“ — to je už v praxi uskutečněná „revolučně demokratická diktatura proletariátu a rolnictva“.
Tato formule už zastarala. Život ji vyvedl z říše formulí do říše skutečnosti, dal jí reálnou podobu, zkonkretizoval ji a tím ji pozměnil.
Na pořadu dne je už jiný, nový úkol: rozchod proletářských (protiobranářských, internacionalistických, „komunistických“, které jsou po přechod ke komuně) sil uvnitř této diktatury se silami z řad drobných vlastníků neboli z řad maloburžoazie (Čcheidze, Cereteli, Stěklov, socialisté-revolucionáři aj. aj. revoluční obranáři, odpůrci hnuti za komunu, zastánci „podporování“ buržoazie a buržoazní vlády).
Kdo dnes mluví jen o „revolučně demokratické diktatuře proletariátu a rolnictva“, ten zaspal dobu a tím ve skutečnosti přešel na stranu maloburžoazie proti proletářskému třídnímu boji, ten patří do archívu „bolševických“ předrevolučních kuriozit (neboli do archívu „starých bolševiků“).
Revolučně demokratická diktatura proletariátu a rolnictva se již uskutečnila, avšak neobyčejně originálně, s mnoha nesmírně důležitými obměnami. Budu o nich mluvit zvlášť v některém z dalších dopisů. Teď je zapotřebí uvědomit si nespornou pravdu, že marxista musí respektovat skutečný život, přesná fakta skutečnosti, a nelpět na teorii včerejška, která jako každá teorie v nejlepším případě jen nastiňuje to základní, obecné, jen přibližně zachycuje složitost života.
„Šedá, můj příteli, je všechna teorie, a žití zlatý strom se zelená.“[82]
Kdo chápe „dokončenost“ buržoazní revoluce postaru, obětuje živý marxismus mrtvé liteře.
Postaru to vypadá takto : po vládě buržoazie může a musí následovat vláda proletariátu a rolnictva, jejich diktatura.
Ve skutečném životě to však dopadlo už jinak: došlo k neobyčejně originálnímu, novému, nevídanému propletení toho i onoho. Vedle sebe existuje společně a současně jak panství buržoazie (vláda Lvova a Gučkova), tak revolučně demokratická diktatura proletariátu a rolnictva, která dobrovolně předává moc buržoazii, dobrovolně se stává jejím přívěskem.
Neboť nesmíme zapomínat, že v Pitěru mají fakticky moc dělníci a vojáci; nová vláda vůči nim nepoužívá a nemůže použít násilí, protože neexistuje ani policie, ani armáda odtržená od lidu, ani úřednictvo mající neomezenou moc nad lidem. To je fakt. A je to takový fakt, jaký je charakteristický pro stát typu Pařížské komuny. Tento fakt nezapadá do starých schémat. Musíme umět přizpůsobit schémata životu a neopakovat ona slova o „diktatuře proletariátu a rolnictva“ vůbec, která už ztratila smysl.
Abychom si otázku lépe objasnili, přistupme k ní z druhé strany.
Marxista nesmí opomíjet důkladný rozbor třídních vztahů. Moc má buržoazie. A není snad součástí rolnictva také buržoazie, buržoazie jiné vrstvy, jiného druhu, jiného charakteru? Proč by se tato vrstva nemohla dostat k moci, když „dokončí“ buržoazně demokratickou revoluci? Proč by to nebylo možné?
Tak často uvažují staří bolševici.
Na to odpovídám, že je to zcela možné. Jenže marxista nesmí při zvažování dané situace vycházet z toho, co je možné, ale z toho, co je skutečné.
A skutečnost nám předkládá fakt, že svobodně zvolení vojenští a rolničtí zástupci svobodně vstupují do druhé, paralelní vlády, svobodně ji doplňují, rozšiřují a dotvářejí. A stejně svobodně předávají moc buržoazii — což je jev, který nikterak „neporušuje“ marxistickou teorii, neboť jsme vždy věděli a mnohokrát zdůrazňovali, že buržoazie se udržuje nejen pomocí násilí, ale také díky neuvědomělosti, setrvačnosti, otupělosti a neorganizovanosti mas.
A vzhledem k této dnešní skutečnosti je přímo směšné odvracet se od faktu a mluvit o „možnostech“.
Je možné, že rolnictvo zabere veškerou půdu a uchopí veškerou moc. Nejenže na tuto možnost nezapomínám a neomezuji svůj zorný úhel pouhým dneškem, ale formuluji agrární program přímo a přesně s ohledem na nový jev: na prohloubení rozkolu mezi zemědělskými dělníky a chudými rolníky na jedné a drobnými zemědělskými vlastníky na druhé straně.
Je však i jiná možnost: je možné, že rolníci poslechnou rady maloburžoazní strany socialistů-revolucionářů, která podlehla vlivu buržoazie, přešla k obranářství a radí, aby se čekalo na Ústavodárné shromáždění, ačkoli dosud nebyl ani stanoven termín jeho svolání![d]
Je možné, že rolníci budou i nadále dodržovat svou dohodu s buržoazií, dohodu, kterou nyní uzavřeli prostřednictvím sovětů dělnických a vojenských zástupců nejen formálně, ale i fakticky.
Možnosti jsou různé. Bylo by velkou chybou zapomínat na agrární hnutí a na agrární program. Ale stejnou chybou by bylo zapomínat na skutečnost, která nám předkládá fakt dohody anebo — použijeme-li přesnější, méně právnický a více ekonomickotřídní výraz — fakt třídní spolupráce buržoazie a rolnictva.
Až tento fakt přestane být faktem, až se rolnictvo odtrhne od buržoazie, až zabere proti její vůli půdu, až uchopí proti její vůli moc, pak nastane nová etapa buržoazně demokratické revoluce, o níž budeme mluvit zvlášť.
Marxista, který by pro možnost takové budoucí etapy zapomněl dnes, kdy rolnictvo uzavírá dohody s buržoazií, na své povinnosti, by se změnil v maloburžou. Ve skutečnosti by totiž doporučoval proletariátu, aby důvěřoval maloburžoazii („tato maloburžoazie, toto rolnictvo se musí odtrhnout od buržoazie už v rámci buržoazně demokratické revoluce“). Takový marxista by pro „možnost“ příjemně a sladké budoucnosti, kdy rolnictvo nebude ve vleku buržoazie a kdy socialisté-revolucionáři Čcheidzové, Cereteliově a Stěklovové nebudou přívěskem buržoazní vlády, takový marxista by pro „možnost“ příjemné budoucnosti zapomněl na nepříjemnou přítomnost, kdy rolnictvo zatím ještě zůstává ve vleku buržoazie, kdy se socialisté-revolucionáři a sociální demokraté zatím ještě nevzdali úlohy přívěsku buržoazní vlády, úlohy opozice „Jeho Veličenstva“[83] Lvova.
Takový člověk by se podobal pokryteckému Louisi Blankovi nebo úlisnému kautskistovi, ale ani trochu ne revolučnímu marxistovi.
Nehrozí nám však nebezpečí, že podlehneme subjektivismu, přání „přeskočit“ přes nedokončenou — neboť se dosud nevyrovnala s rolnickým hnutím — revoluci buržoazně demokratického charakteru k revoluci socialistické?
Kdybych řekl „Bez cara, za vládu dělnickou!“[84], hrozilo by mi takové nebezpečí. Tohle jsem však neřekl, řekl jsem něco jiného. Řekl jsem, že v Rusku nemůže existovat jiná vláda (nebereme-li v úvahu buržoazní) než sověty zástupců dělníků, zemědělských dělníků, vojáků a rolníků. Řekl jsem, že dnes může moc v Rusku přejít z rukou Gučkova a Lvova jedině do rukou těchto sovětů, a v nich právě převládá rolnictvo, převládají v nich vojáci, převládá v nich maloburžoazie, vyjádříme-li to vědeckým, marxistickým termínem, nepoužijeme-li běžnou, měšťáckou, profesionální charakteristiku, nýbrž charakteristiku třídní.
Ve svých tezích jsem se plně pojistil před jakýmkoli přeskakováním dosud nepřekonaného rolnického nebo vůbec maloburžoazního hnutí, před jakoukoli hrou na „uchopení moci“ dělnickou vládou, před jakýmkoli blanquistickým hazardérstvím, neboť jsem přímo poukázal na zkušenosti Pařížské komuny. A tyto zkušenosti ukázaly, jak je známo a jak to podrobně vyložil Marx v roce 1871 a Engels v roce 1891[85], že je blanquismus naprosto vyloučený a že přímá, bezprostřední a bezvýhradná nadvláda většiny a aktivita mas může být plně zajištěna jen v té míře, jak uvědoměle jedná sama většina.
V tezích jsem se zcela jednoznačně zaměřil na boj o vliv uvnitř sovětů zástupců dělníků, zemědělských dělníků, rolníků a vojáků. Aby v tomto směru nedošlo k žádným pochybnostem, dvakrát jsem v nich zdůraznil, že se musíme trpělivě, vytrvale a „s ohledem na praktické potřeby mas“ zabývat „vysvětlováním“.
Ignoranti nebo renegáti marxismu jako pan Plechanov apod. mohou hřímat o anarchismu, blanquismu apod. Kdo chce přemýšlet a učit se, musí nutně pochopit, že blanquismus je uchopení moci menšinou, kdežto sověty dělnických atd. zástupců jsou zjevně přímá a bezprostřední organizace většiny lidu. Práce zaměřená na boj o vliv uvnitř těchto sovětů nemůže, opravdu nemůže zabřednout do bahna blanquismu. A nemůže zabřednout do bahna anarchismu, neboť anarchismus je popírání nezbytnosti státu a státní moci pro období přechodu od vlády buržoazie k vládě proletariátu. Já však zcela jasně, abych vyloučil jakoukoli možnost nedorozumění, obhajuji nezbytnost státu pro toto období, avšak ve shodě s Marxem a na základě zkušeností Pařížské komuny nikoli běžného parlamentního buržoazního státu, nýbrž státu bez pravidelné armády, bez policie stojící proti lidu a bez úřednictva stojícího nad lidem.
Jestliže pan Plechanov hřímá ve svém listu Jedinstvo o anarchismu, pak tím jen znovu dokazuje, že se rozešel s marxismem. Na mou výzvu v Pravdě (č. 26), aby řekl, co učili Marx a Engels o státu v letech 1871, 1872 a 1875[e], musí a bude muset pan Plechanov odpovídat mlčením o podstatě otázky a hřímáním v duchu rozlícené buržoazie.
Učení marxismu o státu bývalý marxista pan Plechanov vůbec nepochopil. Ostatně zárodky tohoto nepochopení jsou patrné už vjeho německé brožuře o anarchismu[86].
Nyní se podívejme, jak soudruh L. Kameněv v noticce ve 27. čísle Pravdy formuluje, v čem „se rozchází“ s mými tezemi a s výše uvedenými názory. Pomůže nám to přesněji si je ujasnit.
„Pokud jde o celkové schéma soudruha Lenina,“ píše soudruh Kameněv, „zdá se nám nepřijatelné, neboť vychází z konstatování, že buržoazně demokratická revoluce je dokončena, a počítá s okamžitou přeměnou této revoluce v socialistickou...“
Tady se dvakrát hrubě mýlí.
Za prvé. Otázka „dokončenosti“ buržoazně demokratické revoluce je formulována nesprávně. Pojetí této otázky je tak abstraktní, zjednodušené a jednobarevné, dá-li se to tak vyjádřit, že neodpovídá objektivní skutečnosti. Kdo formuluje otázku takto, kdo se dnes ptá, zda „je buržoazně demokratická revoluce dokončena“ a víc nic, ten se připravuje o možnost pochopit neobyčejně složitou, přinejmenším „dvoubarevnou“ skutečnost. Tak tornu je v teorii. Ale v praxi se takový člověk bezmocně poddává maloburžoazní revolučnosti.
Je to tak. Skutečnost nám předkládá jak fakt, že moc přešla do rukou buržoazie („dokončená“ buržoazně demokratická revoluce běžného typu), tak fakt, že vedle skutečné vlády existuje ještě jedna vláda, která je „revolučně demokratickou diktaturou proletariátu a rolnictva“. Tato druhá „takévláda“ sama předala moc buržoazii, sama se připoutala k buržoazní vládě.
Vystihuje starobolševická formule soudruha Kameněva „buržoazně demokratická revoluce není dokončena“ tuto skutečnost?
Nikoli, tato formule zastarala. Není k ničemu. Je mrtvá. Všechny snahy o její vzkříšení budou marné.
Za druhé. Otázka praktická. Nevíme, zda může teď v Rusku ještě existovat samostatná „revolučně demokratická diktatura proletariátu a rolnictva“ odtržená od buržoazní vlády. Marxistickou taktiku nelze zakládat na něčem, co nevíme.
Jestliže však k tomu ještě může dojít, pak k tomu vede jen jedna jediná cesta: okamžité, rozhodné a definitivní oddělení proletářských, komunistických sil hnutí od sil maloburžoazních.
Proč?
Protože veškerá maloburžoazie se nikoli náhodně, ale z nezbytnosti přiklonila k šovinismu (= obranářství), k „podporování“ buržoazie, stala se na ní závislá a bojí se, že se bez ní neobejde atd. apod.
Jak je možné „popohnat“ maloburžoazii k převzetí moci, když ji tato maloburžoazie už dnes může převzít, ale nechce?
Jedině oddělením proletářské, komunistické strany, proletářským třídním bojem, oproštěným od bázlivosti těchto maloburžoů. Jedině stmelení proletářů oproštěných od vlivu maloburžoazie doopravdy, a ne pouze slovy dokáže vytvořit pod nohama maloburžoazie tak „horkou“ půdu, že ji to donutí za určitých podmínek převzít moc; dokonce není vyloučeno, že Gučkov a Miljukov budou — zase za určitých okolností — pro všechnu moc, pro neomezenou vládu Čcheidzeho, Cereteliho, eserů a Stěklova, neboť ti všichni jsou přece „obranáři“!
Kdo odděluje hned teď a definitivně proletářské síly v sovětech (tj. proletářskou, komunistickou stranu) od maloburžoazních, ten správně vyjadřuje zájmy hnutí pro oba možné případy: jak pro případ, že Rusko ještě prožije zvláštní, samostatnou „diktaturu proletariátu a rolnictva“, nepodřízenou buržoazii, tak pro případ, že se maloburžoazie nedokáže odtrhnout od buržoazie a bude věčně (tj. až do socialismu) kolísat mezi ní a námi.
Kdo se ve své činnosti řídí jen jednoduchou formulí „buržoazně demokratická revoluce není dokončena“, přebírá jakousi záruku za to, že maloburžoazie je určitě schopná být nezávislá na buržoazii, a tím se v dané situaci vydává maloburžoazii bezmocně na milost a nemilost.
Mimochodem: nebude na škodu připomenout, co jsem o „formuli“ diktatury proletariátu a rolnictva zvlášť zdůraznil (v červenci 1905) ve Dvou taktikách (Za 12 let, s. 435):
„Tak jako všechno na světě má i revolučně demokratická diktatura proletariátu a rolnictva svou minulost i budoucnost. Její minulost — to je samoděržaví, nevolnictví, monarchie, privilegia... Její budoucnost — to je boj proti soukromému vlastnictví, boj námezdního dělníka proti zaměstnavateli, boj za socialismus.“[f]
Omyl soudruha Kameněva spočívá v tom, že si ještě v roce 1917 všímá pouze minulosti revolučně demokratické diktatury proletariátu a rolnictva. Ve skutečnosti však už nastala její budoucnost, neboť zájmy a politika námezdního dělníka a drobného vlastníka se už ve skutečnosti rozešly, a to v tak důležité otázce, jako je „obranářství“, jako je stanovisko k imperialistické válce.
A tak jsem se dostal k druhému omylu v citované úvaze soudruha Kameněva. Vytýká mi, že moje schéma „počítá s okamžitou přeměnou této“ (buržoazně demokratické) „revoluce v socialistickou“.
To není pravda. Nejenže „nepočítám s okamžitou přeměnou“ naší revoluce v socialistickou, ale výslovně před tím varuji a v 8. tezi výslovně prohlašuji: „Naším bezprostředním úkolem není ‚zavést‘ socialismus...“[g]
Což není jasné, že člověk, který by počítal s okamžitou přeměnou naší revoluce v socialistickou, by se nemohl postavit proti bezprostřednímu úkolu zavést socialismus?
A nejen to. V Rusku ani není možné zavést „okamžitě“ „stát-komunu“ (tj. stát organizovaný podle vzoru Pařížské komuny), neboť k tomu je nutné, aby si většina zástupců ve všech sovětech (nebo ve většině sovětů) jasně uvědomila, jak je taktika a politika eserů, Čcheidzeho, Cereteliho, Stěklova a dalších nesprávná a škodlivá. Ale já jsem naprosto jasně prohlásil, že v tomto směru „počítám“ jen s „trpělivým“ (cožpak je zapotřebí trpělivosti, chceme-li dosáhnout změny, která se může uskutečnit „okamžitě“?) vysvětlováním!
Soudruh Kameněv se dal trošku unést „netrpělivostí“, pokud jde o Pařížskou komunu, když v duchu buržoazního předsudku zopakoval, že Komuna chtěla „okamžitě“ zavádět socialismus. Tak to není. Komuna bohužel se zavedením socialismu příliš otálela. Skutečná podstata Komuny není v tom, v čem ji obvykle hledají buržoové, ale ve vytvoření zvláštního typu státu. A takový stát se v Rusku už zrodil, jsou to sověty dělnických a vojenských zástupců!
Soudruh Kameněv se nezamyslel nad faktem, nad významem existujících sovětů, nad tím, že jsou svým typem, svým sociálním a politickým charakterem totožné se státem Komuny, a místo aby prozkoumal fakt, začal mluvit o tom, s čím prý já „počítám“ jako s „okamžitou“ budoucností. Došlo tu bohužel ke kopírování metody mnohých buržoů: od otázky, co jsou sověty dělnických a vojenských zástupců, zda jsou vyšším typem než parlamentní republika, zda jsou pro lid užitečnější, zda jsou demokratičtější, zda jsou vhodnější pro boj např. proti hladu atd., od této naléhavé, reálné otázky, kterou přinesl sám život, je pozornost odváděna jinam, k plané, zdánlivě vědecké, ve skutečnosti však bezobsažné a profesorsky mrtvé otázce, že „se počítá s okamžitou přeměnou“.
Je to jalová a nesprávně položená otázka. „Počítám“ jedině s tím a výhradně s tím, že se dělníci, vojáci a rolníci vypořádají s praktickými obtížnými problémy, týkajícími se zvyšování výroby obilí, jeho lepšího rozdělování, lepšího zásobování vojáků atd. apod., lépe než byrokrati, lépe než policajti.
Jsem hluboce přesvědčen, že sověty dělnických a vojenských zástupců osamostatní masy lidu rychleji a lépe než parlamentní republika (oba typy státu porovnám podrobněji v jiném dopisu). Sověty lépe, praktičtěji a správněji rozhodnou, jaké kroky k socialismu je možné udělat a jak je udělat. Kontrola nad bankou, sloučení všech bank v jednu — to ještě není socialismus, ale krok k socialismu. Takové kroky dělají dnes junkeři a buržoové v Německu proti lidu. Zítra je mnohem lépe dokáže udělat ve prospěch lidu sovět vojenských a dělnických zástupců, bude-li mít veškerou státní moc.
A co si vynucuje takové kroky?
Hlad. Hospodářský rozvrat. Hrozící krach. Hrůzy války. Hrozné rány, které zasazuje lidstvu válka.
Soudruh Kameněv končí svou noticku prohlášením, v němž „doufá“, že „v široké diskusi obhájí své stanovisko jako jedině možné pro revoluční sociální demokracii, pokud tato strana chce a má důsledně zůstat stranou revolučních mas proletariátu a nezměnit se ve skupinu komunistických propagandistů“.
Myslím, že v těchto slovech je vidět hluboce nesprávné hodnocení situace. Soudruh Kameněv staví „stranu mas“ proti „skupině propagandistů“. Jenže „masy“ právě teď propadly hysterii „revolučního“ obranářství. Nebylo by pro internacionalisty v takové situaci vhodnější, aby se dokázali postavit proti „masové“ hysterii, než aby „chtěli zůstat“ s masami, tj. aby podlehli davové psychóze? Cožpak jsme ve všech válčících evropských zemích neviděli, jak se šovinisté ospravedlňovali tím, že chtějí „zůstat s masami“? Cožpak není povinností dokázat být po určitou dobu v menšině proti „masové“ hysterii? Není snad práce propagandistů právě v této situaci klíčovým bodem pro vymanění proletářské linie z „masové“ obranářské a maloburžoazní hysterie? Právě jednolitost mas, proletářských i neproletářských, bez rozlišování třídních rozdílů uvnitř těchto mas, byla jednou z podmínek obranářské psychózy. Řekl bych, že se pro proletářskou linii příliš nehodí mluvit opovržlivě o „skupině propagandistů“.
Napsáno mezi 8. a 13. (21. a 26.)
dubnem 1917
Vyšlo v dubnu 1917
jako brožura
v nakl. Priboj, PetrohradPodle textu brožury
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a V příloze k tomuto dopisu znovu uveřejňuji tyto teze se stručnými vysvětlivkami z uvedeného čísla Pravdy. (Viz zde. Red.)
c V určité formě a do určité míry
d Aby nebyla moje slova vykládána nesprávně, říkám předem: jsem rozhodně pro to, aby sověty zemědělských dělníků a rolníků ihned zabíraly všechnu půdu, ale aby při tom samy co nejpřísněji zachovávaly pořádek a kázeň, aby nestrpěly sebemenší poškozování strojů a budov a vybíjení dobytka a aby v žádném případě neochromovaly hospodaření a produkci obilí, nýbrž aby ji zvyšovaly, protože vojáci potřebují dvakrát víc chleba a lid nesmí hladovět.
e Viz O úkolech proletariátu v nynější revoluci zde. Red.
f Viz Sebrané spisy 11, Praha 1982, s. 97. Red.
g Viz O úkolech proletariátu v nynější revoluci zde. Red.
79 Leninovu brožuru Dopisy o taktice. První dopis vydalo v roce 1917 petrohradské bolševické nakladatelství Priboj ve třech vydáních. První z nich vyšlo před 27. dubnem (10. květnem), jak o tom svědčí zpráva ve 42. čísle Pravdy. Delegáti VII. (dubnové) konference SDDSR(b) měli tak možnost seznámit se s brožurou ještě před hlasováním o rezoluci o současné situaci, k němuž došlo 29. dubna (12. května). Jako příloha ke všem třem vydáním brožury vyšly Leninovy Dubnové teze.
80 Společné schůze bolševiků a menševiků, účastníků celoruské porady sovětů dělnických a vojenských zástupců, se zúčastnili rovněž členové výkonného výboru petrohradského sovětu, zástupci tisku (listů Pravda, Jedinstvo, Rabočaja gazeta a Izvěstija), ústředního výboru a petrohradského výboru SDDSR, organizačního výboru, sociálně demokratičtí poslanci čtyř dum, zástupci národních socialistických stran a delegáti místních sovětů.
S výzvou ke sjednocení sociálně demokratických organizací vystoupil na poradě I. P. Goldenberg (Meškovskij), kterého podporovali I. G. Cereteli, N. S. Čcheidze a V. S. Vojtinskij. Potom dostal slovo V. I. Lenin, aby přednesl referát. Když skončil, vznesli proti němu I. G. Cereteli, I. P. Goldenberg, F. I. Dan, J. M. Stěklov, J. Larin a další ostré námitky. Leninovo stanovisko hájila A. M. Kollontajová. Lenin a bolševici ještě před skončením schůze odešli. Zároveň učinili jménem ÚV SDDSR prohlášení, že bolševici se žádných sjednocovacích pokusů nezúčastní. Leninův referát vřele podporovala řada zástupců místních bolševických výborů. Jeden z delegátů celoruské porady bolševiků, horník z Donbasu, na zasedání 5. (18.) dubna prohlásil: „Lenin má ve všem, co řekl, ve všem má pravdu!“
81 Viz Engelsův dopis Sorgemu z 29. listopadu 1886 (K. Marx. B. Engels, Spisy 36, Praha 1973, s. 67l—674).
82 Lenin zde cituje Mefistofelova slova z Goethovy tragédie Faust (viz J. W. Goethe, Faust, Praha 1982, s. 83).
83 Autorem výroku „opozice Jeho Veličenstva“ je vůdce kadetské strany P. N. Miljukov, který na obědě u londýnského starosty 19. června (2. července) 1909 prohlásil: „Dokud v Rusku existuje zákonodárné shromáždění, které kontroluje státní rozpočet, je ruská opozice opozicí Jeho Veličenstva, a ne opozicí proti Jeho Veličenstvu“ (Reč, č. 167 z 21. června /4. července/ 1909).
84 Bez cara, za vládu dělnickou! — protibolševické heslo, které poprvé razil v roce 1905 Parvus. Toto heslo bylo jednou z hlavních zásad trockistické teorie permanentní revoluce — revoluce bez rolnictva, která byla protikladem leninské teorie přerůstání buržoazně demokratické revoluce v revoluci socialistickou za hegemonie proletariátu ve všelidovém hnutí.
85 Viz K. Marx, Občanská válka ve Francii, Adresa generální rady Mezinárodního dělnického sdružení; B. Engels, Úvod k Marxově práci Občanská válka ve Francii (K. Marx - B. Engels, Spisy 17, Praha 1965, s. 370—385 a Spisy 22, Praha 1967, s. 225 až 236).
86 Lenin má na mysli Plechanovovu práci Anarchismus a socialismus, která vyšla poprvé německy v Berlíně roku 1894.