Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Vladimír Iljič Lenin
Úskoky republikánských šovinistů[45]
30. 3. 1917
V dnešním prvním ranním vydání Neue Zürcher Zeitung, 30. 3., č. 557, jsem si právě přečetl:
„Milán, 29. března. Petrohradský dopisovatel oznamuje, že byl zatčen jakýsi Černomazov, redaktor socialistického listu Pravda, který začal vycházet za revoluce. Za starého režimu byl Černomazov agentem tajné policie a dostával 200 rublů měsíčně. List, který řídil a který požadoval socialistickou republiku, ostře napadal prozatímní vládu s jasným záměrem sloužit reakci. Agitace neodpovědných kruhů proti vládě vůbec vzbuzuje podezření, že se paktují se starým režimem a s nepřítelem. Dokonce i sovět dělnických a vojenských zástupců, který na rozdíl od prozatímní vlády zastává vysloveně radikální stanovisko, se od těchto kruhů distancoval.“
Tato zpráva parafrázuje telegram, který byl uveřejněn v italském šovinistickém listě Corriere della Sera[46] v Miláně 29. března a byl tam odeslán 26. března z Petrohradu v 10.30 hod. večer. Abych mohl čtenářům vysvětlit, v čem tentokrát spočívá u šovinistů tak běžné „překrucování“, musím začít trochu zeširoka.
„Za starého režimu“, totiž od dubna 1912 do července 1914, vycházel v Petrohradě sociálně demokratický deník Pravda. Tento list byl fakticky orgánem ústředního výboru naší strany, Sociálně demokratické dělnické strany Ruska. Žil jsem tehdy jako politický emigrant v Krakově a téměř každý den jsem odtud do tohoto listu psal. Sociálně demokratičtí poslanci dumy Badajev, Muranov, Petrovskij, Šagov a Samojlov, kteří byli členy naší strany a za agitaci proti imperialistické válce byli carem vypovězeni na Sibiř (do léta 1914 patřil do této skupiny také Malinovskij), do Krakova neustále dojížděli a společně jsme se radili, jak list řídit.
Je přirozené, že Pravdu, která měla asi šedesátitisícový náklad, carská vláda nejenom obklopila sítí špiónů, ale také se snažila propašovat mezi její zaměstnance provokatéry. Jedním z nich byl právě Černomazov, který měl ve stranických kruzích přezdívku Miron. Získal si důvěru a v roce 1913 se stal tajemníkem Pravdy. Se skupinou poslanců jsme sledovali Černomazovovu činnost a došli jsme k závěru, že za prvé ve svých článcích kompromituje náš směr a že za druhé jeho politická poctivost je podezřelá.
Nebylo však snadné najít za něho náhradu tím spíš, že spojení mezi skupinou poslanců a Krakovem bylo udržováno buď ilegálně, anebo tam museli poslanci dojíždět, nemohli však tyto cesty podnikat příliš často. Konečně se nám na jaře 1914 podařilo dopravit do Petrohradu Rozenfelda (Kameněva), kterého car koncem roku 1914 rovněž vypověděl spolu s našimi poslanci na Sibiř.
Rozenfeld (Kameněv) měl za úkol Černomazova odstranit — a odstranil ho z redakce úplně. Černomazov byl propuštěn. Náš ústřední výbor zahájil v souvislosti s podezřením proti Černomazovovi vyšetřování, ale nepodařilo se shromáždit přesné fakty, a tak se petrohradští soudruzi neodvážili prohlásit ho za provokatéra. Museli se spokojit s odstraněním Černomazova z Pravdy.
Není nejmenší pochyby o tom, že Černomazov a samozřejmě i jiní provokatéři pomáhali carovi poslat naše poslance na Sibiř.
Dne 13. listopadu 1916 jsme dostali do petrohradského „byra ústředního výboru“ naší strany zprávu, že se Černomazov znovu pokouší proniknout do ilegální organizace a že „byro“ vyloučilo z organizace Mirona a jistou osobu, která s ním byla ve spojení, a že „tak naloží s každým, kdo s ním nepřeruší styky“.
Pochopitelně jsme odpověděli, že je nepřípustné, aby byl Černomazov členem strany, protože byl na základě usnesení ústředního výboru za účasti výše jmenovaných poslanců vyloučen.
Taková je historie staré Pravdy, která vycházela za starého, carského režimu a kterou car před vypuknutím války, v červenci 1914, umlčel.
Vzniká otázka, zda Černomazov nespolupracoval také přímo nebo nepřímo s novou Pravdou, která začala vycházet v Pitěru po revoluci. O tom nic nevím, protože od revoluce nepouští Gučkovova a Miljukovova vláda ani moje telegramy Pravdě, ani samozřejmě telegramy posílané z Pravdy mně. Nevím ani to, zda se zachovalo byro ústředního výboru a zda přijel do Petrohradu Kameněv a poslanci, kteří Mirona znají a kteří by ho okamžitě odstranili, kdyby využil personálních změn a znovu se mezi nás vetřel[47].
Francouzský sociálšovinistický deník lʼHumanité otiskuje 28. března telegram, který prý dostal z Petrohradu list Petit Parisien[48]. V tomto telegramu je Černomazov označen jako „bývalý redaktor extremistického sociálně demokratického listu Pravda“.
Doufám, že teď čtenář pochopí, jak záludné a nízké metody boje používá vláda Gučkova a Miljukova a jejich přátel, kteří chtějí naši stranu očernit, že prý „se paktuje se starým režimem a nepřítelem“. Tato vláda a její přátelé naši stranu nenávidí a pomlouvají ji, protože jsme již 13. října 1915 ve 47. čísle našeho listu Social-demokrat (Ženeva) prohlásili, že budeme bezpodmínečně proti imperialistické válce i tehdy, když tuto válku nepovede carská vláda, ale šovinisticky revoluční, šovinisticky republikánská ruská vláda[a].
A právě takovou vládou je vláda Gučkova a Miljukova, neboť potvrdila lupičské smlouvy carismu s anglickým a francouzským imperialismem a sleduje v této válce lupičské cíle (dobytí Arménie, Haliče, Cařihradu atd.)
N. Lenin
(Zítra to pošlu do listů Volksrecht a Avanti![49])
Otištěno 5. dubna 1917
v listu Volksrecht, č. 81
Rusky poprvé otištěno roku 1924
v publikaci Leninskij sbornik IIPodle kopie, kterou napsala
N. K. Krupská
a přehlédl a doplnil
V. I. Lenin
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Viz Sebrané spisy 27, Praha 1986, s. 69. Red.
45 Článek Úskoky republikánských šovinistů byl otištěn v 81. čísle listu Volksrecht z 5. dubna a ve zkráceném znění v 99. čísle listu Avanti! z 10. dubna. J. S. Hanecki odeslal 22. března (4. dubna) článek do Petrohradu, jak o tom svědčí jeho dopis ruskému byru ÚV SDDSR z 24. března (6. dubna). Pravda článek neotiskla pravděpodobně proto, že úloha provokatéra Černomazova byla v té době už v tisku objasněna.
46 Corriere della Sera — vlivný italský buržoazní deník; vychází od roku 1876 v Miláně.
47 Poslanec IV. státní dumy bolševik M. K. Muranov přijel do Petrohradu 12. (25.) března 1917 a ihned napsal redakci listu Děň dopis, v němž podal informace o Černomazovově činnosti v Pravdě. Noticka byla otištěna 14. (27.) března. M. K. Muranov napsal, že Černomazov pracoval v Pravdě od května 1913 do února 1914, že byl pro podezření z provokatérství propuštěn a že byro ÚV SDDSR poté zakázalo všem organizacím i jednotlivcům navazovat s ním jakékoli styky. „M. Černomazov nikdy nebyl a nemohl být hlavním a jediným vedoucím pracovníkem Pravdy; v jejím čele stála redakční rada složená z členů ÚV SDDSR a z členů frakce SDDSR v dumě,“ konstatoval Muranov.
48 LʼHumanité — deník, který roku 1904 založil Jean Jaurès jako orgán Francouzské socialistické strany. Za první světové války byl list v rukou krajně pravicového křídla Francouzské socialistické strany a zaujímal sociálšovinistické stanovisko.
V roce 1918 se šéfredaktorem listu stal významný činitel francouzského a mezinárodního dělnického hnutí Marcel Cachin. V letech 1918—1920 bojoval list proti imperialistické politice francouzské vlády, která vyslala vojska proti Sovětskému Rusku. V prosinci 1920, kdy v Tours došlo k roztržce ve Francouzské socialistické straně a kdy byla vytvořena Komunistická strana Francie, stal se list jejím ústředním orgánem.
Petit Parisien — bulvární deník; vycházel ve velkém nákladu v Paříži v letech 1876—1944. Za první světové války zastával krajně šovinistické stanovisko. Po Říjnové revoluci vedl protisovětskou kampaň. Když se v Německu dostal k moci Hitler, propagoval list spolupráci Francie s Německem. Za druhé světové války, v době okupace Francie hitlerovskými vojsky, prováděl profašistickou agitaci. V srpnu 1944 bylo jeho vydávání zastaveno.
49 Avanti! — deník, ústřední orgán Italské socialistické strany, založený v prosinci 1896 v Římě. Za první světové války zaujímal nedůsledné internacionalistické stanovisko, přičemž nepřerušil spojení s reformisty. Mussoliniho fašistická vláda list v roce 1926 zastavila, nepravidelně však dále vycházel v zahraničí. Od roku 1943 vychází opět v Itálii a dnes je ústředním orgánem Italské socialistické strany.