Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Vladimír Iljič Lenin

O karikatuře marxismu a "imperialistickém ekonomismu"^[45]

---

1. Marxistické stanovisko k válkám a k „obraně vlasti“
2. „Naše pojetí nové epochy“
3. Co je to ekonomický rozbor?
4. Příklad Norska
5. O „monismu a dualismu“
6. Ostatní politické otázky, o nichž se P. Kijevskij zmínil a které překroutil
7. Závěr. Metody Alexinského

---

"Revoluční sociální demokracii nikdo nezkompromituje, jestliže se nezkompromituje sama." Tento výrok je třeba vždy připomínat a mít jej na paměti, když ta či ona důležitá teoretická nebo taktická marxistická poučka vítězí anebo se alespoň stává aktuální, a když se na ni kromě zjevných a rezolutních nepřátel "vrhají" takoví přátelé, kteří ji zoufale kompromitují, prostě ji kompromitují tím, že z ní dělají karikaturu. To se stávalo v dějinách ruské sociální demokracie nejednou. Vítězství marxismu v revolučním hnutí na počátku devadesátých let minulého století bylo provázeno vznikem karikatury marxismu v podobě tehdejšího "ekonomismu" čili "stávkaření", proti němuž vedli "jiskrovci" dlouholetý boj, bez něhož by nemohli uhájit základy proletářské teorie a politiky ani proti maloburžoaznímu narodnictví, ani proti buržoaznímu liberalismu. Tak tomu bylo s bolševismem, který zvítězil v masovém dělnickém hnutí v roce 1905 mimo jiné proto, že v období nejdůležitějších bitev za revoluce v Rusku na podzim roku 1905 správně uplatnil heslo "bojkotu carské dumy"^[46], a který musel přestát — a v boji zdolat — karikaturu bolševismu v letech 1908 — 1910, kdy Alexinskij aj.^[47] halasně protestovali proti účasti ve III. dumě.

Podobně je tomu i dnes. Hodnocení nynější války jako imperialistické a poukazování na její úzkou souvislost s imperialistickým obdobím kapitalismu má vedle seriózních odpůrců i neseriózní přátele, pro něž se slůvko imperialismus stalo "módním" a kteří, když toto slůvko nabiflovali, předkládají dělníkům nejnemožnější teoretický galimatyáš, v němž křísí celou řadu bývalých chyb něd kdejšího "ekonomismu". Kapitalismus zvítězil — proto není třeba zabývat se politickými otázkami, soudili staří "ekonomisté" v letech 1894-1901 a dospěli až k odmítání politického boje v Rusku. Imperialismus zvítězil — proto není třeba zabývat se otázkami politické demokracie, soudí dnešní "imperialističtí ekonomisté". Ukázkou takového smýšlení, takové karikatury marxismu může být článek P. Kijevského, který je otištěn výše a který je prvním pokusem o jakžtakž ucelenou publicistickou interpretaci myšlenkového zmatku, jenž jsme mohli pozorovat v některých zahraničních kroužcích naší strany od počátku roku 1915.

Rozšíření "imperialistického ekonomismu" mezi marxisty, kteří se za současné vážné krize socialismu rázně postavili proti sociálšovinismu a přiklonili se k revolučnímu internacionalismu, by zasadilo velmi těžkou ránu našemu směru — i naší straně —‚ neboť by ji kompromitovalo zevnitř, z jejích vlastních řad, učinilo by z ní představitelku zkarikovaného marxismu. Musíme proto důkladně probrat alespoň ty hlavní z nespočetných chyb v článku P. Kijevského, byť by to bylo samo osobě jakkoli "nezajímavé", byť by to všechno vedlo k přespříliš elementárnímu omílání přespříliš samozřejmých pravd, které pozorný a hloubavý čtenář již dávno zná a které pochopil z naši literatury z let 1914 a 1915.

Začneme rovnou "ústředním" bodem úvah P. Kijevského, abychom čtenáře ihned zasvětili do "podstaty" nového směru — "imperialistického ekonomismu".

1. Marxistickě stanovisko k válkám a k "obraně vlasti"

P. Kijevskij je sám pevně přesvědčen a chce přesvědčit i čtenáře, že "nesouhlasí" jedině se sebeurčením národů, s 9. bodem programu naší strany. Velmi rozhořčeně se pokouší odmítnout obvinění, že v otázce demokracie zásadně opouští marxismus vůbec, že ve všech stěžejních otázkách "zrazuje" (jízlivé uvozovky P. Kijevského) marxismus. Jenomže jde právě o to, že jakmile náš autor začal objasňovat, že prý nesouhlasí jen s dílčí a jednou otázkou, jakmile začal argumentovat, rozebírat apod., hned se ukázalo, že se skutečně na celé čáře odklání od marxismu. Všimněme si v článku P. Kijevského bodu b (část 2). "Tento požadavek" (tj. sebeurčení národů) "vede přímo (!!) k sociálpatriotismu," tvrdí náš autor a vysvětluje, že "zrádcovské" heslo obrany vlasti je závěr, který "je s naprosto (!) logickou (!) zákonitostí vyvozen z práva národů na sebeurčení…" Sebeurčení znamená podle jeho názoru "sankcionování zrady francouzských a belgických sociálpatriotů hájících tuto nezávislost" (národní a státní nezávislost Francie a Belgie) "se zbraní v ruce — dělají to, o čem stoupenci ‚sebeurčení' jen mluví…" "Obrana vlasti je součástí arzenálu našich úhlavních nepřátel… Kategoricky odmítáme vzít na vědomí, že lze být zároveň proti obraně vlasti a pro sebeurčení, proti vlasti i pro ni."

To píše P. Kijevskij. Zřejmě nepochopil naše rezoluce proti heslu obrany vlasti v této válce. Musíme vyjít z toho, co stojí v těchto rezolucích černé na bílém, a ještě jednou vysvětlit smysl jasně pronesených slov.

Rezoluce, kterou pod názvem O hesle obrany vlasti schválila naše strana na bernské konferenci v březnu 1915, začíná slovy: "Pravou podstatou nynější války je" to a to.

Jde o nynější válku. Jasněji to ani říci nelze. Slova "pravá podstata" ukazují, že je zapotřebí odlišovat zdání od skutečnosti, formu od podstaty, slova od činů. Fráze o obraně vlasti v nynější válce nepravdivě vydávají imperialistickou válku z let 1914-1916, válku za rozdělení kolonií, za uloupení cizích území atd. za válku národní. Aby byla vyloučena sebemenší možnost, že naše názory budou překrouceny, má rezoluce ještě zvláštní odstavec o "skutečně národních válkách", které "byly vedeny zvláště (všimněte si: zvláště neznamená výhradně!) v letech 1789-1871".

V rezoluci se vysvětluje, že "podstatou" těchto "skutečně" národních válek "byl dlouhodobý proces masových národních hnutí, boje proti absolutismu a feudalismu, odstraňování národnostního útlaku…".^[a]

To je snad jasné! Za nynější imperialistické války, která se zrodila ze všech podmínek imperialistického období, tj. která nevznikla náhodně a není výjimkou ani odchylkou od obecného a typického, jsou fráze o obraně vlasti klamáním lidu, neboť to není válka národní. Ve skutečně národní válce nejsou slova "obrana vlasti" žádným podvodem a my vůbec nejsme proti ní. K takovým (skutečně národním) válkám docházelo "zvláště" v letech 1789 - 1871 a v rezoluci, v níž se ani slůvkem nepopírá, že jsou možné i dnes, se vysvětluje, jak je třeba rozlišovat mezi skutečně národní válkou a válkou imperialistickou, jež je maskována lživými národními hesly. Právě pro rozlišení je třeba prozkoumat, zda je "podstatou" "dlouhodobý proces masových národních hnutí", proces "odstraňování národnostního útlaku".

V rezoluci o "pacifismu" se otevřeně říká: "Sociální demokraté nesmějí popírat pozitivní význam revolučních válek, tj. válek nikoli imperialistických, nýbrž takových, jaké byly vedeny například" (všimněme si toho "například") "v letech 1789-1871 za odstranění národnostního útlaku…"^[b] Mohla by naše strana ve své rezoluci z roku 1915 mluvit o národních válkách v letech 1789-1871 a konstatovat, že pozitivní význam takových válek nepopíráme, kdyby je nepokládala za možné i dnes? Je jasné, že by o nich mluvit nemohla.

Komentářem k rezolucím naší strany, tj. jejich populárním výkladem, je Leninova a Zinovjevova brožura Socialismus a válka. V této brožuře stojí na 5. straně černé na bílém, že "socialisté uznávali a i dnes uznávají oprávněnost, pokrokovost a spravedlivost obrany vlasti nebo obranné války" jedině ve smyslu "odstranění útlaku uskutečňovaného cizím národem". Je uveden příklad Persie ve vztahu k Rusku "apod." a říká se: "Byly by to války spravedlivé, obranné, bez ohledu na to, kdo zaútočil první, a každý socialista by přál vítězství utlačovaným, závislým a nerovnoprávným státům nad utlačovatelskými, otrokářskými a loupeživými ‚velmocemi'."^[c]

Brožura vyšla v srpnu 1915, a to německy a francouzsky. P. Kijevskij ji zná velice dobře. Ani jednou se nestalo, že by on sám či někdo jiný něco namítal proti rezoluci o hesle obrany vlasti nebo proti rezoluci o pacifismu či proti interpretaci těchto rezolucí v brožuře — ani jednou! Osočujeme tedy P. Kijevského, tvrdíme-li, že vůbec nepochopil marxismus, jestliže tento autor, který od března 1915 proti názorům naší strany na válku nic nenamítal, teď v srpnu 1916 v článku o sebeurčení, tj. v článku prý o dílčím problému, najednou kupodivu nechápe obecný problém?

P. Kijevskij označuje heslo obrany vlasti za "zrádcovské". Můžeme ho klidně ujistit, že pro ty, kdo hesla mechanicky omílají, aniž chápou jejich význam, aniž o nich přemýšlejí, kdo neanalyzují smysl slov, ale jen je biflují, je a vždycky bude "zrádcovské" každé heslo.

Co je to vlastně "obrana vlasti"? Je to snad nějaký vědecký pojem z oblasti ekonomiky nebo politiky apod.? Nikoli. Je to prostě zcela běžný, všeobecně používaný, někdy prostě maloměšťácký výraz, který znamená ospravedlňování války. Nic víc, vůbec nic víc! "Zrádcovské" zde může být jen to, že maloměšťáci jsou s to ospravedlnit každou válku tím, že říkají "my bráníme vlast", zatímco marxismus, který neupadá do maloměšťáctví, požaduje historickou analýzu každé jednotlivé války, aby zjistil, zda je možné pokládat tuto válku za pokrokovou, sloužící zájmům demokracie nebo proletariátu, a tedy za oprávněnou, spravedlivou apod.

Jestliže tu chybí schopnost historicky analyzovat význam a smysl každé jednotlivé války, pak není heslo obrany vlasti ničím jiným než jejím veskrze maloměšťácky neuvědomělým ospravedlňováním.

Marxismus takovou analýzu dělá a konstatuje, že pokud "skutečná podstata" války spočívá například v odstranění útlaku nějakého národa jiným národem (a to je zvlášť typické pro Evropu v letech 1789-1871), pak je to pro utlačovaný stát nebo národ válka pokroková. Pokud "skutečná podstata" války spočívá v znovurozdělení kolonií, rozdělení kořisti, uloupení cizích území (jako ve válce 1914 - l916), pak jsou řeči o obraně vlasti "vyloženým klamáním lidu".

Jak ale zjistit "skutečnou podstatu" války, jak ji určit? Válka je pokračováním politiky. Musíme prozkoumat politiku před válkou, politiku, která vedla k válce a vyústila ve válku. Jestliže to byla politika imperialistická, tj. politika, která hájila zájmy finančního kapitálu, olupovala a utlačovala kolonie a cizí země, pak i válka, která z této politiky vyplývá, je válka imperialistická. Jestliže to byla politika národně osvobozenecká, tj. politika, která byla projevem masového hnutí proti národnostnímu útlaku, potom válka, která z takové politiky vyplývá, je válka národně osvobozenecká.

Maloměšťák nechápe, že válka je "pokračováním politiky", a proto se omezuje na to, že prý "nepřítel útočí", "nepřítel vtrhl do mé země", a nezkoumá, proč se válka vede, které třídy a s jakým politickým cílem ji vedou. Až na úroveň takového maloměšťáka P. Kijevskij klesl, když říká, že Němci okupovali Belgii, a tedy z hlediska sebeurčení "mají belgičtí sociálpatrioti pravdu", nebo že část Francie obsadili Němci, tudíž "Guesde může být spokojen", neboť "jde o území obývané tímto národem" (a nikoli národem cizím).

Pro maloměšťáka je důležité, kde se vojska nacházejí, kdo teď vítězí. Pro marxistu je důležité, proč se vede tato válka, v níž mohou zvítězit ty či ony armády.

Proč se vede tato válka? To jsme vysvětlili v naší rezoluci (vycházející z politiky, kterou uskutečňovaly válčící mocnosti v předválečných desetiletích). Anglie, Francie a Rusko válčí, aby si udržely uloupené kolonie a aby mohly drancovat Turecko atd. Německo válčí, aby získalo kolonie a samo oloupilo Turecko atd. Připusťme, že Němci dobudou dokonce Paříž a Petrohrad. Změní se tím charakter války? Nezmění. Cílem Němců a - což je ještě důležitější - možnou reálnou politikou v případě vítězství Němců bude pak zabrání kolonií, ovládnutí Turecka, zabrání oblastí obývaných jinými národy, například Polska apod., nikdy však nastolení útlaku Francouzů nebo Rusů jiným národem. Pravá podstata této války není národní, nýbrž imperialistická. Jinak řečeno, válka se nevede proto, že jedna strana chce odstranit národnostní útlak a druhá jej chce zachovat. Válku vedou mezi sebou dvě skupiny utlačovatelů, dva lupiči, kteří soupeří o to, jak si rozdělí kořist, kdo bude drancovat Turecko a kolonie.

Válka mezi imperialistickými velmocemi (tj. velmocemi, které utlačují celou řadu jiných národů, opřádají je sítěmi závislostí na finančním kapitálu apod.), nebo ve spolku s nimi je zkrátka válka imperialistická. Tak vypadá válka vletech 1914-1916. "Obrana vlasti"je v této válce podvod, je to její ospravedlňování.

Válka utlačovaných (například koloniálních národů) proti imperialistickým, tj. utlačovatelským mocnostem je válka skutečně národní. Je možná i dnes. "Obrana vlasti" není podvod, jestliže ji vede země národnostně utlačovaná proti zemi, která ji národnostně utlačuje, a tak socialisté vůbec nejsou proti "obraně vlasti" v takovéto válce.

Sebeurčení národů je totožné s bojem za úplné národní osvobození, za úplnou nezávislost a proti anexím, a takového boje — v jakékoli jeho formě včetně povstání nebo války — se socialisté nemohou zříci, chtějí-li zůstat socialisty.

P. Kijevskij si myslí, že bojuje proti Plechanovovi: Plechanov prý poukázal na souvislost sebeurčení národů s obranou vlasti! P. Kijevskij uvěřil Plechanovovi, že tato souvislost je skutečně taková, jak ji Plechanov líčí. A když Plechanovovi uvěřil, zalekl se a usoudil, že musí sebeurčení odmítat, aby se zachránil před Plechanovovými závěry… Tak moc věřil Plechanovovi, tak moc se polekal, ale aby přemýšlel, v čem se Plechanov mýlí, to ho ani nenapadlo!

Sociálšovinisté se dovolávají sebeurčení národů, aby mohli tuto válku označit za národní. Je jenom jeden správný způsob, jak jim čelit: je třeba dokázat, že se tento boj nevede za osvobození národů, ale za to, který z velkých dravců bude utlačovat víc národů. Dospěje-li někdo až k odmítání války, která je skutečně vedena za osvobození národů, pak tím nejhorším způsobem karikuje marxismus. Plechanov a francouzští sociálšovinisté poukazují na republiku ve Francii, aby zdůvodnili její "obranu" proti monarchii v Německu. Kdybychom však uvažovali tak, jako uvažuje P. Kijevskij, museli bychom být proti republice nebo proti válce, jež by byla skutečně vedena na obranu republiky!! Němečtí sociálšovinisté poukazují na všeobecné volební právo a na všeobecnou povinnou školní docházku v Německu, aby zdůvodnili "obranu" Německa proti carismu. Kdybychom však uvažovali tak, jako uvažuje Kijevskij, museli bychom být proti všeobecnému volebnímu právu a všeobecné povinné školní docházce, nebo proti válce, která by byla skutečně vedena na obranu politické svobody před pokusy ji odstranit.

K. Kautsky byl před válkou v letech 1914 - 1916 marxistou a celá řada jeho nejdůležitějších prací a projevů zůstane navždy vzorem marxismu. Dne 26. srpna 1910 Kautsky v časopisu Neue Zeit o blížící se a hrozící válce napsal:

"Ve válce mezi Německem a Anglií nejde o demokracii, nýbrž o vládu nad světem, tj. o vykořisťování světa. Není to otázka, v níž by sociální demokraté měli být na straně vykořisťovatelů svého národa" (Neue Zeit, 28. Jahrg., Bd. 2, S. 776).

To je výtečná marxistická formulace, jež se plně shoduje s našimi formulacemi a plně odhaluje nynějšího Kautského, který přešel od marxismu k obraně sociálšovinismu, a jež zcela jasně vysvětluje zásady marxistického stanoviska k válkám (k této formulaci se ještě vrátíme v tisku). Války jsou pokračováním politiky: vede-li se boj za demokracii, je tedy možná i válka kvůli demokracii; sebeurčení národů je jenom jeden z demokratických požadavků, který se od jiných v zásadě ničím neliší. "Vláda nad světem" tvoří zkrátka obsah imperialistické politiky, jejímž pokračováním je imperialistická válka. Odmítat "obranu vlasti", tj. účast v demokratické válce, je nesmysl, který nemá s marxismem nic společného. Přikrášlovat imperialistickou válku termínem "obrana vlasti", tj. vydávat ji za demokratickou, znamená klamat dělníky a přejít na pozice reakční buržoazie.

2. "Naše pojeti nové epochy"

P. Kijevskij, který je autorem výroku v uvozovkách, neustále mluví o "nové epoše". Ani zde nejsou jeho úvahy bohužel správné.

V rezolucích naší strany se mluví o této válce, jež se zrodila z obecných podmínek imperialistického období. Vztah mezi "epochou" a "touto válkou" jsme formulovali marxisticky správně: Chceme-li být marxisty, musíme hodnotit každou jednotlivou válku konkrétně. Chceme-li pochopit, proč mezi velmocemi, z nichž nejedna stála v letech 1789-1871 v čele boje za demokracii, mohla a musela vzniknout imperialistická válka, tj. svým politickým významem válka nanejvýš reakční, protidemokratická, chceme-li to pochopit, musíme pochopit obecné podmínky imperialistického období, tj. přeměny kapitalismu vyspělých zemí v imperialismus.

P. Kijevskij tento vztah mezi "epochou" a "touto válkou" úplně překroutil. Podle něho mluvit konkrétně znamená mluvit o "epoše"! A právě to je nesprávné!

Léta 1789-1871 jsou pro Evropu specifickým obdobím. To je nesporné. Kdo nepochopil obecné podmínky tohoto období, nemůže pochopit ani jednu z národně osvobozeneckých válek, které jsou pro tuto dobu zvlášť typické. Znamená to však, že všechny války v tomto období byly národně osvobozenecké? Samozřejmě že ne. Kdybychom to tvrdili, dospěli bychom ad absurdum a konkrétní studium každé jednotlivé války bychom nahradili směšnou šablonou. V letech 1789-1871 se vedly koloniální války i války mezi reakčními mocnostmi, které utlačovaly celou řadu jiných národů.

Vyvstává otázka: Vyplývá snad z toho, že vyspělý evropský (a americký) kapitalismus vstoupil do nového, imperialistického období, že dnes jsou možné jedině imperialistické války? Tvrdit to by byl nesmysl, znamenalo by to, že nejsme s to odlišit určitý konkrétní jev od celého souhrnu různorodých potenciálních jevů epochy. Epochu nazýváme epochou právě proto, že představuje komplex různorodých jevů a válek, typických i netypických, velkých i malých, vlastních vyspělým i zaostalým zemím. Odbývá-li někdo tyto konkrétní otázky obecnými frázemi o "epoše", jako to dělá P. Kijevskij, pak zneužívá pojmu "epocha". Abychom nemluvili abstraktně, uvedeme teď jeden z mnoha příkladů. Napřed je však třeba připomenout, že jedna levicová skupina, a to německá skupina Internacionála, formulovala ve svých tezích, které byly publikovány v 3. čísle bulletinu bernské výkonné komise (z 29. února l916), zjevně nesprávné tvrzení v 5. bodu: "V éře tohoto bezuzdného imperialismu už nemohou být žádné národní války." Tuto tezi jsme rozebrali v časopisu Sbornik Social-demokrata.^[d] Zde jen poznamenejme, že tuto teoretickou poučku dosud neopakovala, neakceptovala ani jedna skupina, třebaže každému, kdo se zajímá o internacionalistické hnutí, je dávno známa (kritizovali jsme ji také na rozšířeném zasedání bernské výkonné komise na jaře 1916). Ani P. Kijevskij v srpnu 1916, když připravoval svůj článek, nenapsal nic ve smyslu této nebo podobné teze.

Na to je třeba upozornit, neboť kdyby bylo takové či podobné teoretické tvrzení vysloveno, bylo by možné mluvit o názorových neshodách v teorii. Pokud se však nic podobného netvrdí, musíme říci: Nejde o jiné pojetí "epochy" ani o názorové neshody v teorii, nýbrž jen o frázi pronesenou nazdařbůh, jen o nesprávné použití slova "epocha".

Příklad: "Nepodobá se" (sebeurčení) - píše P. Kijevskij hned na začátku svého článku - "právu zdarma získat 10 000 děsjatin půdy na Marsu"? Na tuto otázku nelze odpovědět jinak než naprosto konkrétně, s přihlédnutím k celému nynějšímu období; vždyť právo národů na sebeurčení v období formování národních států jako nejvhodnějších forem rozvoje produktivních sil za jejich tehdejší úrovně je něco docela jiného než toto právo v době, kdy se tyto formy, formy národního státu, staly okovy jejich rozvoje. Období konstituování kapitalismu a národního státu je od období, kdy národní stát zaniká a kdy se schyluje k zániku samého kapitalismu, nesmírně vzdáleno. Marxista však nemá mluvit povšechně, bez ohledu na čas a prostor."

Tato úvaha je skvělou ukázkou toho, jak se karikuje pojem "imperialistická epocha". Právě proto, že jde o nový a důležitý pojem, je třeba karikování potírat! Co je míněno tím, když se říká, že se formy národního státu staly okovy atd.? Míní se tím vyspělé kapitalistické země, především Německo, Francie a Anglie, jejichž účast udělala z této války válku povýtce imperialistickou. V těchto zemích, které dosud vedly lidstvo kupředu, zejména v letech 1789-1871, proces formování národního státu skončil, v těchto zemích je národní hnutí nenávratnou minulostí a křísit je by bylo absurdní reakční utopií. Národní hnutí Francouzů, Angličanů a Němců je dávno dovršeno; tam mají dějiny na programu něco jiného: z národů, které se osvobozovaly, se staly národy utlačovatelské, loupeživé imperialistické národy, které prožívají "předvečer zániku kapitalismu".

A jiné národy?

P. Kijevskij opakuje nabiflované pravidlo, že marxisté musejí uvažovat "konkrétně", ale sám se tímto pravidlem neřídí. Zatímco my jsme ve svých tezích záměrně uvedli malý příklad konkrétní odpovědi, P. Kijevskij se neuráčil ukázat nám naši chybu, pokud vůbec nějakou chybu postřehl.

V našich tezích (6. bod) se praví, že pokud jde o sebeurčení, musíme, chceme-li být konkrétní, rozlišovat nejméně tři různé typy zemí. (Je jasné, že ve všeobecných tezích by nebylo možné mluvit o každé zemi zvlášť.) K prvnímu typu patří ty vyspělé země západní Evropy (a Ameriky), v nichž je národní hnutí minulostí. Druhým typem je východní Evropa, kde je národní hnutí přítomností. Třetím typem jsou polokolonie a kolonie, v nichž je národní hnutí do značné míry budoucností^[e].

Je to správné, nebo není? Sem by měl P. Kijevskij zaměřit svou kritiku. Jenže ten dokonce ani nepozoruje, v čem spočívají teoretické problémy! Nevidí, že dokud nevyvrátí uvedenou poučku (v 6. bodu) našich tezí — a vyvrátit ji nelze, neboť je správná —, bude se svými úvahami o "epoše" podobat člověku, který "se ohání" mečem, aniž někoho zasáhne.

"Na rozdíl od názoru V. Iljina soudíme," píše v závěru článku, "že ve většině (!) západních (!) zemí národnostní otázka vyřešena není..."

Tak tedy národní hnutí Francouzů, Španělů, Angličanů, Holanďanů, Němců a Italů nebylo v 17., 18. a 19. století ani dříve dovršeno? Na začátku článku je pojem "imperialistická epocha" zkomolen tak, jako by národní hnutí už bylo dovršeno všude, nejen ve vyspělých západních zemích. Na konci téhož článku se praví, že "národnostní otázka" není vyřešena právě v západních zemích!! Není to galimatyáš?

V západních zemích je národní hnutí dávnou minulostí. "Vlast" v Anglii, ve Francii, v Německu a jinde už dozpívala svou písničku, dohrála svou dějinnou úlohu, tj. národní hnutí zde nemůže přinést nic pokrokového, co by burcovalo další masy lidí k novému hospodářskému a politickému životu. Tady nemají dějiny na programu přechod od feudalismu nebo od patriarchálního barbarství k národnímu pokroku, ke kulturní a politicky svobodné vlasti, ale přechod od překonané, kapitalisticky přezrálé "vlasti" k socialismu.

Ve východní Evropě je tomu jinak. Pokud jde například o Ukrajince a Bělorusy, mohl by jedině člověk žijící v myšlenkách na Marsu popírat, že zde národní hnutí ještě nevyvrcholilo, že zde masy teprve procitají, aby zformovaly mateřský jazyk a jeho literaturu (a to je nezbytná podmínka a nezbytný průvodní jev úplného rozvoje kapitalismu, úplného proniknutí směny do poslední rolnické rodiny). "Vlast" zde ještě nedozpívala svou dějinnou písničku. Zde může být "obrana vlasti" ještě obranou demokracie, mateřštiny a politické svobody proti utlačujícím národům, proti středověku, kdežto Angličané, Francouzi, Němci a Italové nyní lžou, mluví-li o obraně své vlasti, neboť ve skutečnosti nebrání mateřský jazyk, nebrání svůj svobodný národní rozvoj, nýbrž brání svá otrokářská práva, své kolonie, "sféry vlivu" vlastního finančního kapitálu v cizích zemích aj.

V polokoloniích a koloniích je národní hnutí historicky ještě mladší než ve východní Evropě.

Čeho se týkají slova o "vysoce vyspělých zemích" a o imperialistické epoše, v čem tkví "zvláštní" postavení Ruska (nadpis bodu e v 2. kapitole u P. Kijevského), a nejen Ruska; kde je národně osvobozenecké hnutí lživou frází a kde je živou a pokrokovou skutečností — z toho P. Kijevskij nepochopil absolutně nic.

3. Co je to ekonomický rozbor?"

Odpůrci sebeurčení poukazují ve svých úvahách především na jeho "neuskutečnitelnost" za kapitalismu vůbec nebo za imperialismu. Slůvko "neuskutečnitelnost" se často používá v různých, nepřesně vymezených významech. Proto jsme ve svých tezích vznesli požadavek, který je v každé teoretické diskusi nezbytný: objasnit, v jakém smyslu se mluví o "neuskutečnitelnosti". S tím jsme se však nespokojili a hned jsme k tomuto objasnění přikročili. Všechny požadavky demokracie jsou za imperialismu "neuskutečnitelné" v tom smyslu, že bez řady revolucí jsou politicky těžko realizovatelné nebo vůbec nerealizovatelné.

Mluvit o neuskutečnitelnosti sebeurčení z hlediska ekonomického je od základu nesprávné.

Takové bylo naše stanovisko. Zde je jádro názorových neshod v teorii a naši odpůrci by měli v každé serióznější diskusi věnovat této otázce veškerou pozornost.

Podívejme se však, co o této otázce soudí P. Kijevskij.

Interpretovat neuskutečnitelné jako politicky "těžko realizovatelné" kategoricky odmítá. Odpovídá na otázku přímo v tom smyslu, že je to nemožné z hlediska ekonomického.

"Znamená to snad," píše P. Kijevskij, "že sebeurčení je za imperialismu stejně neuskutečnitelné jako pracovní peníze za zbožní výroby?" A P. Kijevskij odpovídá: "Ano, znamená! Neboť mluvíme právě o logickém rozporu mezi dvěma sociálními kategoriemi, tj. mezi ‚imperialismem' a ‚sebeurčením národů', o témž logickém rozporu, který existuje mezi dvěma jinými kategoriemi: mezi pracovními penězi a zbožni výrobou. Imperialismus je negace sebeurčení a sloučit sebeurčení s imperialismem se nepodaří žádnému kejklíři."

I kdyby toto zlolajné slovo "kejklíři", jímž nás častuje P. Kijevskij, znělo sebehůř, přecejen ho musíme upozornit, že jednoduše nechápe, co to je ekonomický rozbor. "Logický rozpor" — jde-li ovšem o správné logické myšlení — se nesmí objevit ani v ekonomickém, ani v politickém rozboru. Není proto na místě odvolávat se na "logický rozpor" vůbec, má -li být uskutečněn právě ekonomický, a nikoli politický rozbor. Mezi "sociální kategorie" patří kategorie jak ekonomické, tak i politické. Když tedy P. Kijevskij odpověděl nejdříve jednoznačně a přímo "ano, znamená" (tj. sebeurčení je stejně neuskutečnitelné jako pracovní peníze za zbožní výroby), vykroutil se ve skutečnosti tím, že chodil jako kočka kolem horké kaše, avšak ekonomický rozbor neprovedl.

Čím lze dokázat, že pracovní peníze nemohou za zbožní výroby existovat? Ekonomickým rozborem. Objektem tohoto rozboru, který jako každý jiný rozbor nepřipouští "logický rozpor", jsou ekonomické a jen ekonomické (a tedy nikoli "sociální" vůbec) kategorie a z nich se vyvozuje, že pracovní peníze jsou nerealizovatelné. V první kapitole Kapitálu se o nějaké politice, o nějaké politické formě, o nějakých "sociálních kategoriích" vůbec nemluví: analyzuje se pouze ekonomický aspekt, směna zboží a vývoj směny zboží. Ekonomický rozbor dokazuje — ovšem "logickými" soudy —‚ že pracovní peníze jsou za zbožní výroby neuskutečnitelné.

P. Kijevskij se o ekonomický rozbor ani nepokouší. Jak je zřejmé již z první věty prvního bodu jeho článku, plete si ekonomickou podstatu imperialismu s jeho politickými tendencemi. Ta věta zní takto:

"Průmyslový kapitál byl syntézou předkapitalistické výroby a obchodně zápůjčního kapitálu. Zápůjční kapitál slouží průmyslovému. Nyní kapitalismus překonává různé formy kapitálu, vzniká jeho vyšši, unifikovaný typ, finanční kapitál, a proto lze celou epochu označit za epochu finančního kapitálu, jehož adekvátním systémem zahraniční politiky je právě imperialismus."

Ekonomicky je celá tato definice k ničemu: místo přesných ekonomických kategorií tu jsou jen samé fráze. Tím se však teď nemůžeme zabývat. Důležité je, že P. Kijevskij označuje imperialismus za "systém zahraniční politiky".

Za prvé je to v podstatě nesprávné opakování nesprávné myšlenky Kautského.

Za druhé je to ryze politická, výlučně politická definice imperialismu. Definicí imperialismu jako "systému politiky" se P. Kijevskij chce vyhnout ekonomickému rozboru, který slíbil podat, když prohlásil, že sebeurčení je za imperialismu "stejně" neuskutečnitelné, tj. ekonomicky neuskutečnitelné, jako pracovní peníze za zbožní výroby.^[f]

Kautsky ve sporu s levicí prohlásil, že imperialismus je "pouze systém zahraniční politiky" (totiž anexe), že nelze nazývat imperialismem určité ekonomické stadium, stupeň vývoje kapitalismu.

Kautsky nemá pravdu. Přít se o slova je samozřejmě nerozumné. Nelze ovšem zakázat, aby se "slovo" imperialismus používalo v tom nebo onom smyslu. Chceme-li však diskutovat, musíme přesně vymezit pojmy.

Ekonomicky je imperialismus (nebo "období" finančního kapitálu, na slově nezáleží) nejvyšší stupeň vývoje kapitalismu, a to takový stupeň, v němž se výroba stala tak rozsáhlou a obrovskou, že volnou konkurenci nahrazuje monopol. V tom je ekonomická podstata imperialismu. Monopol se projevuje jak v trastech, syndikátech atd., tak ve všemocnosti mamutích bank, jak ve skupování zdrojů surovin atd., tak i v koncentraci bankovního kapitálu atd. Celá podstata věci tkví v hospodářském monopolu.

Politickou nadstavbou nad novou ekonomikou, nad monopolním kapitalismem (imperialismus je monopolní kapitalismus) je obrat od demokracie k politické reakci. Volné konkurenci odpovídá demokracie. Monopolu odpovídá politická reakce. "Finanční kapitál usiluje o nadvládu, nikoli o svobodu," správně konstatuje R. Hilferding ve svém Finančním kapitálu.

Vyčleňovat "zahraniční politiku" z politiky, nebo dokonce stavět zahraniční politiku do protikladu k vnitřní politice je od základu nesprávné, nemarxistické a nevědecké. Jak v zahraniční, tak i ve vnitřní politice, v obou stejně, směřuje imperialismus k porušování demokracie, k reakci. V tomto smyslu je nesporné, že imperialismus je nejen "negací" jednoho požadavku demokracie, a to sebeurčení národů, nýbrž demokracie vůbec, veškeré demokracie.

Imperialismus jako "negace" demokracie stejně "neguje" i demokracii v národnostní otázce (tj. sebeurčení národů): "stejně", tj. snaží se ji porušit; realizovat ji za imperialismu je právě v té míře a v témže smyslu těžší, jako je za imperialismu (ve srovnání s předmonopolním kapitalismem) těžší nastolit republiku, zřídit milici, uspořádat volby úředníků lidem atd. O tom, že to nelze uskutečnit "ekonomicky", nemůže být vůbec řeč.

P. Kijevského zde zřejmě zmátla ještě ta okolnost (kromě celkového nepochopení požadavků ekonomického rozboru), že z maloburžoazního hlediska je anexe (tj. připojení cizí národní oblasti proti vůli jejího obyvatelstva, to znamená porušení sebeurčení národa) totéž jako "rozšíření" (expanze) finančního kapitálu na rozsáhlejší hospodářské území.

S maloburžoazními pojmy se však do řešení teoretických problémů pouštět nemůžeme.

Imperialismus je z ekonomického hlediska monopolní kapitalismus. éMá-li být monopol úplný, je třeba odstranit konkurenty nejen z vnitřního trhu (z trhu daného státu), ale i z trhu zahraničního, celosvětového. Je "v éře finančního kapitálu" ekonomicky možné odstranit konkurenci dokonce i v cizím státě? Ovšemže je: tímto prostředkem je finanční závislost a skupování zdrojů surovin a poté i všech podniků konkurenta.

Nejvýraznějším projevem ekonomiky imperialismu čili monopolního kapitalismu jsou americké trasty. Ve snaze odstranit konkurenty se trasty neomezují jen na ekonomické prostředky, nýbrž se neustále uchylují k prostředkům politickým, a dokonce i k trestným činům. Dopustili bychom se však nejhrubší chyby, kdybychom se domnívali, že uplatňují-li monopoly ryze ekonomické metody boje, je jejich monopol ekonomicky neuskutečnitelný. Život naopak na každém kroku dokazuje, že to je "uskutečnitelné": trasty ochromují konkurentův úvěr prostřednictvím bank (majitelé trastů jsou majiteli bank: skupování akcií); trasty ochromují dovoz materiálu pro konkurenty (majitelé trastů jsou majiteli železnic: skupování akcií); trasty snižují na nějakou dobu ceny pod výrobní náklady a vydávají na to milióny, aby zničily konkurenta a skoupily jeho podniky a jeho zdroje surovin (doly, půdu aj.).

To je ryze ekonomický rozbor moci trastů a jejich rozpínavosti. To jsou ryze ekonomické prostředky rozpínavosti: skupování podniků, závodů a zdrojů surovin.

Finanční velkokapitál jedné země může vždy skoupit konkurenty i v cizí, politicky nezávislé zemi a také to vždy dělá. Ekonomicky se to dá uskutečnit. Ekonomická "anexe" se dá zcela "uskutečnit" bez politické anexe a neustále k tomu dochází. V literatuře o imperialismu najdeme na každém kroku zmínku například o tom, že Argentina je ve skutečnosti "obchodní kolonií" Anglie, že Portugalsko je ve skutečnosti "vazalem" Anglie apod. To je pravda: jejich ekonomická závislost na anglických bankách, zadluženost u Anglie a to, jak Anglie skupuje jejich železnice, doly, půdu atd., umožňují Anglii "anektovat" tyto země ekonomicky, bez porušení jejich politické nezávislosti.

Sebeurčením národů se rozumí jejich politická nezávislost. Imperialismus se snaží ji porušit, neboť když je země anektována politicky, je ekonomická anexe často pohodlnější a levnější (snáze se podplácejí úředníci, získávají koncese, prosazují výhodné zákony aj.), výhodnější a pokojnější; stejně tak se imperialismus vůbec snaží nahradit demokracii oligarchií. Tvrdit však, že za imperialismu je sebeurčení ekonomicky "neuskutečnitelné", je naprostý nesmysl.

P. Kijevskij se vyhýbá teoretickým nesnázím jedním neobyčejně laciným a povrchním způsobem, kterému se v němčině říká "buršikózní" mluva, tj. mluva studentsky neomalená, obhroublá, používaná (a přirozená) při studentských pitkách. Uvedeme příklad:

"Všeobecné volební právo," píše P. Kijevskij, "osmihodinová pracovní doba a dokonce i republika jsou s imperialismem logicky slučitelné, ačkoli imperialismu se nikterak nehodí do krámu (!!), a proto je nanejvýš těžké je uskutečnit."

Proti buršikóznímu vyjádření, že se republika imperialismu "nehodí do krámu", bychom rozhodně nic neměli — vtip leckdy zpestřuje učené pojednání! —‚ kdyby kromě toho obsahovala úvaha o závažném problému ještě ekonomický a politický rozbor pojmů. P. Kijevskij nahrazuje tento rozbor buršikózností, a zastírá tak, že tu rozbor schází.

Co znamená, že "republika se imperialismu nehodí do krámu"? A proč je tomu tak?

Republika je jednou z možných forem politické nadstavby nad kapitalistickou společností, přitom za dnešních podmínek forma nejdemokratičtější. Říci, že republika se imperialismu "nehodí do krámu", je totéž jako říci, že mezi imperialismem a demokracií je rozpor. Je docela možné, že se tento náš závěr "nehodí do krámu", či dokonce "vůbec nehodí do krámu" P. Kijevskému, je však přesto nezvratný.

Dál. Jaký je tento rozpor mezi imperialismem a demokracií? Logický, nebo nelogický? P. Kijevskij používá slova "logický" bezmyšlenkovitě, a proto nepozoruje, že v daném případě mu toto slovo slouží k tomu, aby zastřel (před zraky a úsudkem čtenáře i autora) právě onu otázku, kterou začal rozebírat. Jde o vztah ekonomiky k politice; o vztah ekonomických podmínek a ekonomického obsahu imperialismu k jedné z politických forem. Každý "rozpor", který zjišťujeme v úsudcích lidí, je rozpor logický; to je čirá tautologie. Pomocí této tautologie se P. Kijevskij vyhýbá podstatě otázky: jedná se o "logický" rozpor mezi dvěma ekonomickými jevy nebo tezemi (1), anebo mezi dvěma politickými jevy nebo tezemi (2), či mezi tezí nebo jevem ekonomickým a politickým (3)?

Vždyť právě v tom je podstata věci, když už byla nastolena otázka ekonomické uskutečnitelnosti nebo neuskutečnitelnosti za té či oné politické formy!

Kdyby se byl P. Kijevskij této podstatě nevyhýbal, asi by postřehl, že rozpor mezi imperialismem a republikou je rozporem mezi ekonomikou moderního kapitalismu (totiž monopolního kapitalismu) a politickou demokracií vůbec. Neboť P. Kijevskij nikdy nedokáže, že kterékoli významné a základní demokratické opatření (volby úředníků nebo důstojníků lidem, úplná svoboda spolčování a shromažďování aj.) je v menším rozporu s imperialismem (víc se mu "hodí do krámu", chcete-li) než republika.

A tak dospíváme právě k tomu tvrzení, na němž jsme my v tezích trvali: Imperialismus je v rozporu, v "logickém" rozporu vůbec s každou politickou demokracií. P. Kijevskému se tato naše poučka "nehodí do krámu", neboť boří jeho nelogické konstrukce, ale co naplat? Cožpak se opravdu máme smířit s tím, že někdo chce údajně vyvrátit jisté poučky, avšak ve skutečnosti je potají podsouvá slovy "republika se imperialismu nehodí do krámu"?

Dát. Proč se republika imperialismu nehodí do krámu? A jak imperialismus "slučuje" svou ekonomiku s republikou?

O tom P. Kijevskij nepřemýšlel. Připomeňme mu tato Engelsova slova: Jde o demokratickou republiku. Otázka zní, zda může mít bohatství za takovéto formy vlády moc — tj. jde právě o "rozpor" mezi ekonomikou a politikou.

Engels odpovídá: "Demokratická republika oficiálně už nic neví o majetkových rozdílech" (mezi občany). "V ní vykonává bohatství svou moc nepřímo, ale tím bezpečněji. Jednak ve formě přímého podplácení úřednictva — klasickým vzorem toho je Amerika —‚ jednak ve formě aliance mezi vládou a burzou…"^[48]

Tady máte skvělou ukázku ekonomického rozboru otázky, zda lze za kapitalismu "uskutečnit" demokracii, otázky, jejíž malý díl tvoří i "uskutečnitelnost" sebeurčení za imperialismu.

Demokratická republika je v "logickém" rozporu s kapitalismem, neboť "oficiálně" staví naroveň bohatého a chudého. Je to rozpor mezi ekonomickým řádem a politickou nadstavbou. Mezi imperialismem a republikou existuje týž rozpor, který je prohlouben či znásoben tím, že vystřídání volné konkurence monopolem ještě víc "ztěžuje" možnost realizovat jakékoli politické svobody.

Jak se však slučuje kapitalismus s demokracií? Tím, že kapitál realizuje svou neomezenou moc nepřímo. Má k tomu dva ekonomické prostředky: 1. přímé podplácení, 2. alianci mezi vládou a burzou. (V našich tezích tuto skutečnost vyjadřujeme slovy, že finanční kapitál za buržoazního zřízení "svobodně koupí a podplatí kteroukoli vládu a úředníky.")

Za nadvlády zbožní výroby, buržoazie a moci peněz se dá podplácení (přímo nebo prostřednictvím burzy) "uskutečnit", ať už je forma vlády, ať už je demokracie jakákoli.

Co se ale v tomto směru změní, je-li kapitalismus vystřídán imperialismem, tj. předmonopolní kapitalismus kapitalismem monopolním?

Jedině to, že se stupňuje moc burzy! Vždyť finanční kapitál je průmyslový velkokapitál, který přerostl v monopol a splynul s bankovním kapitálem. Velké banky splývají s burzou tím, že ji pohlcují. (V literatuře o imperialismu se mluví o tom, že burza ztrácí na svém významu, avšak jen v tom smyslu, že každá mamutí banka je sama burzou.)

Dál. Může-li "bohatství" jako takové prostřednictvím korupce a burzy plně realizovat svou nadvládu nad kteroukoli demokratickou republikou, jak potom může P. Kijevskij tvrdit, aniž upadá do směšného "logického rozporu", že obrovské bohatství trastů a bank, které disponují miliardami, nemůže "uskutečnit" moc finančního kapitálu nad cizí, tj. politicky nezávislou republikou??

Tak jak to je? Je podplácení úředníků v cizím státě "neuskutečnitelné"? Anebo je "aliance mezi vládou a burzou" jen aliancí s vlastní vládou?

Už z toho čtenář vidí, že vyjasnit a populárně vysvětlit galimatyáš na deseti řádcích zabere asi deset tiskových stran. Rozebírat stejně podrobně každou úvahu P. Kijevského — a nenajde se doslova žádná, která by neobsahovala galimatyáš! — nemůžeme a ani nemusíme, protože to hlavní bylo rozebráno. O dalším se zmíníme jen stručně.

4. Příklad Norska

Norsko "uskutečnilo" údajně neuskutečnitelné právo na sebeurčení v roce 1905, v období nejzběsilejšího imperialismu. Mluvit o "neuskutečnitelnosti" je proto nejen teoreticky absurdní, ale i směšné.

P. Kijevskij to chce vyvrátit, a proto nám rozhořčeně spílá "racionalistů" (Proč? Racionalista se omezuje na úvahy, a to abstraktní, my jsme však uvedli nanejvýš konkrétní skutečnost! Nepoužívá snad P. Kijevskij cizí slovo "racionalista" stejně... jak to říci taktněji?... stejně "výstižně", jako použil na začátku svého článku slovo "extraktivní", když předkládal své úvahy v "extraktivní formě"?).

P. Kijevskij nám vytýká, že pro nás je "důležitá vnější stránka jevů, a ne jejich skutečná podstata". Prozkoumejme tedy skutečnou podstatu.

Ve svých námitkách začíná P. Kijevskij příkladem: Vydá-li se protitrastový zákon, nedokazuje to, že se zákaz trastů dá uskutečnit. To je pravda. Jenže příklad byl zvolen špatně, neboť mluví proti P. Kijevskému. Zákon je politické opatření, je to politika. Ekonomiku nelze zakázat žádným politickým opatřením. Žádnou politickou formou Polska, ať už bude součástí carského Ruska, či Německa, anebo autonomní oblastí nebo politicky nezávislým státem, nelze ani zakázat, ani zrušit jeho závislost na finančním kapitálu imperialistických mocností, nelze zakázat, aby tento kapitál skupoval akcie polských podniků.

V roce 1905 byla "uskutečněna" pouze politická nezávislost Norska. Ekonomická závislost Norska se tím neměla ani nemohla změnit. Právě o tom se mluví v našich tezích. Poukazovali jsme právě na to, že sebeurčení se týká pouze politiky, a že je proto chyba třeba jen položit otázku ekonomické neuskutečnitelnosti. Avšak P. Kijevskij "vyvrací" naše teze tím, že uvádí příklad, jak jsou politické zákony vůči ekonomice bezmocné. To je věru pěkné "vyvrácení"!

Dál.

"Jeden nebo dokonce řada příkladů, kdy malé podniky zvítězily nad velkými, nestačí, aby byía vyvrácena Marxova správná teze, že všeobecný vývoj kapitalismu je provázen jak koncentrací, tak centralizací výroby."

Tento argument se opět zakládá na nevhodném příkladu, který je zvolen proto, aby odvrátil pozornost (čtenáře i autora) od skutečné podstaty sporu.

Naše teze praví, že je nesprávné mluvit o ekonomické neuskutečnitelnosti sebeurčení v onom smyslu, v jakém jsou neuskutečnitelné pracovní peníze za kapitalismu. Na takovou uskutečnitelnost nemůže existovat ani jediný "příklad". P. Kijevskij mlčky uznává, že máme v tomto bodu pravdu, neboť přechází k jiné interpretaci "neuskutečnitelnosti".

Proč nepostupuje přímočaře? Proč neformuluje otevřeně a přesně svou tezi: "Sebeurčení, které by bylo za kapitalismu ekonomicky uskutečnitelné, odporuje vývoji, a je proto reakční, nebo je pouhou výjimkou."

Je tomu tak proto, že přímo formulovaná antiteze by autora ihned odhalila, kdežto on se musí maskovat.

Zákon ekonomické koncentrace, vítězství velkovýroby nad malovýrobou uznává jak náš, tak erfurtský program. P. Kijevskij utajuje skutečnost, že se nikde neuznává zákon politické či státní koncentrace. Pokud je to týž zákon, existuje-li vůbec takový zákon, proč by jej P. Kijevskij nevysvětlil a nenavrhl, abychom jím doplnili náš program? Jedná správně, nechává-li nás setrvávat při špatném, neúplném programu, když objevil tento nový zákon státní koncentrace, zákon mající praktický význam, kterým by oprostil náš program od chybných závěrů?

P. Kijevskij zákon vůbec neformuluje a nenavrhuje, abychom náš program doplnili, neboť podvědomě tuší, že by se tím zesměšnil. Kdyby s takovým názorem vystoupil a paralelně se zákonem vytlačování malovýroby velkovýrobou formuloval "zákon" (v souvislosti s ním nebo zároveň s ním) vytlačování malých států velkými, všichni by se tomuto kurióznímu "imperialistickému ekonomismu" vysmáli!

Abychom to vysvětlili, položíme P. Kijevskému jedinou otázku: Proč ekonomové nemluví o "rozpadu" dnešních trastů nebo velkých bank? O tom, že je takový rozpad možný a uskutečnitelný? Proč dokonce i "imperialistický ekonomista" je nucen přiznat, že rozpad velkých států, a nejen rozpad vůbec, ale například i oddělení "malých národností" (toho si povšimněte!) od Ruska (článek P. Kjjevského, 2. kapitola, bod e), je možný a uskutečnitelný?

Nakonec, abychom ještě názorněji objasnili, kam až dospívá náš autor, a abychom ho varovali, připomínáme. O zákonu vytlačování malovýroby velkovýrobou mluvíme všichni otevřeně a nikdo se nebojí označit jednotlivé "příklady, kdy malé podniky zvítězily nad velkými", za reakční jev. Označit oddělení Norska od Švédska za reakční jev se dosud ještě nikdo z odpůrců sebeurčení neodvážil, třebaže jsme psali o této otázce v tisku již v roce 1914.^[g]

Velkovýroba je neuskutečnitelná, setrvává-li se například u ručních soustruhů; myšlenka, že se zmechanizovaná továrna "rozpadne" na řemeslnické dílny, je naprosto naivní. Imperialistická tendence vytvářet velké říše je plně uskutečnitelná a v praxi se nezřídka realizuje ve formě imperialistické aliance politicky samostatných států. Taková aliance je možná a vyskytuje se nejen ve formě hospodářského srůstání finančního kapitálu dvou zemi, ale také jako vojenská "spolupráce" v imperialistické válce. Národní boj, národní povstání a národní oddělení za imperialismu jsou plně "uskutečnitelné" a v praxi k nim dochází, ba dokonce se stále větší intenzitou, neboť imperialismus nezastavuje vývoj kapitalismu a růst demokratických tendencí mezi obyvatelstvem, nýbrž zostřuje antagonismus mezi těmito demokratickými snahami a protidemokratickou tendencí trastů.

Jedině z hlediska "imperialistického ekonomismu", tj. zkarikovaného marxismu, je možné ignorovat například tento specifický jev imperialistické politiky: Na jedné straně nám nynější imperialistická válka dává příklady, jak je možné finančním spojením a hospodářskými zájmy zatáhnout malý, politicky nezávislý stát do velmocenského boje (Anglie a Portugalsko). Na druhé straně nedemokratický postoj k malým národům, které jsou mnohem slabší (hospodářsky i politicky) než jejich imperialističtí "ochránci", má za následek buď povstání (Irsko), nebo přechod celých pluků k nepříteli (Češi). Za takové situace je z hlediska finančního kapitálu nejen "uskutečnitelné", ale mnohdy pro trasty, pro jejich imperialistickou politiku, pro jejich imperialistickou válku přímo výhodné poskytnout jednotlivým malým národům co největší demokratickou svobodu včetně státní nezávislosti, aby nemusely riskovat, že uškodí "jejich vlastním" vojenským operacím. Zapomínat na specifičnost politických a strategických vzájemných vztahů a při každé vhodné i nevhodné příležitosti omílat jen jediné nabiflované slůvko "imperialismus", to rozhodně není marxistické.

O Norsku nám P. Kijevskij podává za prvé informaci, že "bylo vždy samostatným státem". To není pravda a vysvětlit si takovou nepravdu nelze jinak než buršikózní ledabylostí autora a jeho nezájmem o politické otázky. Do roku 1905 nebylo Norsko samostatným státem, mělo jen neobyčejně rozsáhlou autonomii. Švédsko uznalo státní samostatnost Norska teprve poté, když se Norsko od něho oddělilo. Kdyby Norsko "bývalo vždy samostatným státem", nebyla by mohla švédská vláda 26. října 1905 cizím mocnostem oznámit, že od nynějška uznává Norsko za nezávislou zemi.

Za druhé P. Kijevskij uvádí řadu citátů, aby dokázal, že Norsko se orientovalo na západ, kdežto Švédsko na východ, že v jedné zemi "se uplatňoval" hlavně anglický finanční kapitál, kdežto v druhé německý aj. Z toho pak vítězoslavně vyvozuje, že "tento příklad" (Norsko) "dokonale zapadá do našich schémat".

To je skvělá ukázka logiky "imperialistického ekonomismu"! V našich tezích se praví, že finanční kapitál může vládnout v "kterékoli", "třeba i nezávislé zemi", a že proto všechny úvahy o tom, že vzhledem k finančnímu kapitálu je sebeurčení "neuskutečnitelné", nejsou nic než galimatyáš. Uvádějí nám fakta, která potvrzují naši tezi o úloze cizího finančního kapitálu v Norsku jak před oddělením, tak i po něm, a tváří se přitom, jako by nás vyvraceli!!

Říci pár slov o finančním kapitálu, a zapomenout proto na politické otázky — cožpak to je politická úvaha?

Nikoli. Logickými chybami "ekonomismu" se politické otázky neodstranily. V Norsku "se uplatňoval" anglický finanční kapitál před oddělením i po něm. V Polsku "se uplatňoval" německý finanční kapitál před jeho oddělením od Ruska a bude se v něm "uplatňovat" za každé politické situace. To je něco tak elementárního, že je trapné to opakovat, ale co se dá dělat, když někdo zapomene i abecedu?

Odstranila se tím snad politická otázka týkající se postavení Norska? Patří snad Norsko ke Švédsku? Jaké stanovisko mají zaujmout dělníci, jde-li o oddělení?

P. Kijevskij se těmto otázkám vyhnul, neboť jsou to otázky pro "ekonomisty" velmi nepříjemné. Život je však přinášel a přináší. Život nastolil otázku, zda může být sociálním demokratem švédský dělník, který neuznává právo Norska oddělit se. Nemůže.

Švédští aristokrati byli pro válku proti Norsku, pastoři rovněž. Tato skutečnost nepřestala být skutečností proto, že si P. Kijevskij o ní "zapomněl" přečíst v dějinách norského národa. Švédský dělník mohl zůstat sociálním demokratem, i když radil Norům, aby hlasovali proti oddělení (plebiscit o oddělení se konal v Norsku 13. srpna 1905 a skončil výsledkem 368 200 hlasů pro oddělení a 184 hlasy proti; přitom se ho zúčastnilo asi 80% osob, které měly právo hlasovat). Avšak tento švédský dělník, který by podobně jako švédská aristokracie a buržoazie upíral Norům právo, aby o tom rozhodli sami bez Švédů, nezávisle na jejich vůli, by byl sociálšovinista a ničema, kterého nelze v sociálně demokratické straně trpět.

Tak tedy vypadá aplikace 9. článku stanov naší strany, který se náš "imperialistický ekonomista" pokoušel přeskočit. Ten se, pánové, přeskočit nedá, nemáte-li padnout do náruče šovinismu!

A co norský dělník? Byl snad z hlediska internacionalismu povinen hlasovat pro oddělení? Vůbec ne. Mohl hlasovat proti a přitom zůstat sociálním demokratem. Své povinnosti člena sociálně demokratické strany by porušil jedině tehdy, kdyby podal přátelskou ruku takovému zpátečnickému švédskému dělníkovi, který by se vyslovil proti právu Norska svobodně se oddělit.

Tento elementární rozdíl v postavení norského a švédského dělníka nechtějí někteří lidé vidět. Sami se tím však demaskují, když tuto nanejvýš konkrétní politickou otázku, kterou ustavičně zdůrazňujeme, obcházejí. Mlčí, vytáčejí se, a tedy ustupují ze svých pozic.

Abychom dokázali, že "norská" otázka může vyvstat i v Rusku, záměrně jsme formulovali tezi: Za podmínek ryze vojenského a strategického charakteru je i dnes samostatný polský stát plně uskutečnitelný. P. Kijevskij chce "diskutovat", ale mlčí!!

Dodejme, že za určitého výsledku této imperialistické války (přidá-li se například Švédsko k Němcům a dobudou-li Němci polovičního vítězství) se také Finsko může z ryze vojenských a strategických důvodů stát úplně samostatným státem, aniž tím podlomí "uskutečnitelnost" kterékoli operace finančního kapitálu, aniž tím přispěje k "neuskutečnitelnosti" skupování akcií finských železnic a jiných podniků.^[h]

P. Kijevskij se uchyluje od politických otázek, které jsou mu nepříjemné, pod ochranu velkolepé fráze, která výstižně charakterizuje celou jeho "úvahu": "V kteroukoli chvíli" (doslova toto píše v 1. kapitole na konci bodu c) "může dopadnout Damoklův meč a zničit existenci ‚samostatné' dílny" ("narážka" na malé Švédsko a Norsko).

A to prý má být skutečný marxismus: samostatný norský stát, jehož oddělení od Švédska označila švédská vláda za "revoluční opatření", existuje všeho všudy deset let. Má však smysl rozebírat politické otázky, které z toho vyplývají, jestliže jsme si přečetli Hilferdingův Finanční kapitál a "pochopili" jej tak, že "v kteroukoli chvíli" — když už, tak už! — může malý stát zaniknout? Vyplatí se upozorňovat na to, že jsme marxismus zdeformovali v "ekonomismus" a svou politiku změnili v omílání řečí pravých ruských šovinistů?

Jak se věru mýlili ruští dělníci v roce 1905, když usilovali o republiku: vždyť finanční kapitál už proti ní zmobilizoval ve Francii a v Anglii i jinde své síly, a kdyby byla vznikla, "v kteroukoli chvíli" by na ni mohl dopadnout jako "Damoklův meč"!

"Požadavek sebeurčení národů není… v minimálním programu utopický: neodporuje společenskému vývoji, neboť jeho uskutečnění by tento vývoj nezastavilo." S tímto citátem z Martova polemizuje P. Kijevskij v témže bodu svého článku, v němž uvedl "citáty" o Norsku, které znovu a znovu dokazují onu všeobecně známou skutečnost, že "sebeurčení" a oddělení Norska nezastavilo ani vývoj vůbec, ani růst operací finančního kapitálu, ani skupování Norska Angličany!

Byli mezi námi nejednou bolševici, například Alexinskij v letech 1908-1910, kteří polemizovali s Martovem právě tehdy, když měl Martov pravdu! Chraň nás, bože, před takovými "spojenci"!

5. O "monismu a dualismu"

P. Kijevskij nám vytýká "dualistický výklad požadavků" a píše:

"Monistickou akci internacionály nahrazuje dualistická propaganda."

To zní naprosto marxisticky, materialisticky: akce, která je jednotná, je stavěna do protikladu k propagandě, která je "dualistická". Podíváme-li se na to blíže, musíme bohužel říci, že je to stejný verbální "monismus", jakým byl "monismus" Dühringův. "Zahrnu-li kartáč na boty do jednoty ‚savec', pak tím ještě zdaleka nedostane mléčné žlázy,"^[49] napsal Engels proti Dühringově "monismu".

To znamená, že je možné označovat jako "jednotné" pouze takové věci, vlastnosti, jevy a akce, které jsou jednotné v objektivní realitě. Právě na tuto "maličkost" náš autor zapomněl!

P. Kijevskij spatřuje náš "dualismus" za prvé v tom, že na dělnících utlačovaných národů nepožadujeme především to - jde jen o národnostní otázku -‚ co požadujeme na dělnících utlačujících národů.

Abychom si ověřili, zda tu "monismus" P. Kijevského není "monismem" Dühringovým, musíme se podívat, jak vypadá objektivní realita.

Je snad reálné postavení dělníků utlačujících a utlačovaných národů stejné z hlediska národnostní otázky?

Ne, není stejné.

1. Ekonomicky je rozdíl v tom, že část dělnické třídy v utlačujících zemích dostává drobty z mimořádných zisků, kterých dosahují buržoové utlačujících národů tím, že odírají kůži z dělníků utlačovaných národů. Ekonomická fakta mimoto vypovídají o tom, že z dělníků utlačujících národů se jich dostává mezi "parťáky" větší procento než z dělníků utlačovaných národů a že se větší procento oněch dělníků vyšvihne mezi aristokracii dělnické třídy.^[i] To je pravda. Dělníci utlačujícího národa se do jisté míry podílejí spolu se svou buržoazií na olupování dělníků (a masy obyvatelstva) utlačovaného národa.

2. Politicky je rozdíl v tom, že dělníci utlačujících národů mají v porovnání s dělníky utlačovaného národa v celé řadě oblastí politického života privilegované postavení.

3. Ideově neboli duchovně je rozdíl v tom, že dělníci utlačujících národů jsou vždy vychováváni školou i životem k tomu, aby přezírali dělníky utlačovaných národů nebo jimi opovrhovali. To například poznal každý Velkorus, který byl vychován nebo žil mezi Velkorusy.

V objektivní realitě je tu tedy po všech stránkách rozdíl, tj. "dualismus" v objektivním světě, který je nezávislý na vůli a vědomí jednotlivců.

Jak tedy po tom všem reagovat na slova P. Kijevského o "monistické akci internacionály"?

Není to nic víc než planá, zvučná fráze.

Aby akce internacionály, kterou fakticky tvoří dělníci rozštěpení na příslušníky národů utlačujících a národů utlačovaných, byla jednotná, je nezbytné, aby se propaganda v prvním i v druhém případě vedla rozdílně: tak je třeba uvažovat z hlediska skutečného (a ne dühringovského) "monismu", z hlediska Marxova materialismu.

Chcete příklad? Ten jsme již uvedli (v legálnim tisku před více než dvěma lety!): šlo o Norsko a nikdo se nepokusil vyvrátit naše úvahy. Akce norských a švédských dělníků byla v tomto konkrétním případě, který byl vzat ze života, "monistická", jednotná, internacionalistická jen proto a potud, pokud švédští dělníci bezvýhradně obhajovali svobodu Norska oddělit se, kdežto Norové přistupovali k tomuto oddělení s výhradami. Kdyby se švédští dělníci nestavěli bezvýhradně za svobodu Norů oddělit se, byli by šovinisty, přívrženci šovinismu švédských statkářů, kteří chtěli "udržet" Norsko násilím, pomocí války. Kdyby norští dělníci nepřistupovali k oddělení s výhradami, tj. tak, že proti oddělení mohou hlasovat a vést propagandu, pak by se norští dělníci zpronevěřili povinnosti internacionalistů a propadli by omezenému, buržoaznímu norskému nacionalismu. Proč? Proto, že oddělení uskutečňovala buržoazie, a ne proletariát! Proto, že norská (stejně jako každá jiná) buržoazie se vždy snaží rozštěpit dělníky své a "cizí" země! Proto, že uvědomělí dělníci podřizují každý demokratický požadavek (a tedy i sebeurčení) vyšším zájmům socialismu. Kdyby například oddělení Norska od Švédska znamenalo určitě nebo pravděpodobně válku Anglie proti Německu, museli by být norští dělníci z tohoto důvodu proti oddělení. Avšak švédští dělníci by pak, aniž by přestali být socialisty, měli právo a možnost agitovat v takovém případě proti oddělení jedině tehdy, kdyby soustavně, důsledně a ustavičně bojovali proti švédské vládě za svobodu Norska oddělit se. Jinak by norští dělníci a norský lid neuvěřili a nemohli uvěřit, že jim švédští dělníci radí upřímně.

Veškerá svízel odpůrců sebeurčení prameni z toho, že odbývají věc mrtvými abstrakcemi a bojí se důsledně rozebrat třeba jen jeden konkrétní případ z reálného života. Naše konkrétní připomínka v tezích, že nový polský stát je nyní, při jisté souhře podmínek výlučně vojenských, strategických plně "uskutečnitelný"^[j], se nesetkala s námitkami ani u Poláků, ani u P. Kijevského. Nikomu se však nechtělo zamyslet nad tím, co vlastně vyplývá z tohoto tichého přiznání, že máme pravdu. A z toho jasně vyplývá, že propaganda inernacionalistů mezi Rusy a mezi Poláky, pokud má vychovat jedny i druhé k "jednotné akci", nemůže být stejná. Velkoruský (i německý) dělník se musí bezvýhradně stavět za právo Polska oddělit se, neboť jinak by nyní fakticky byl lokajem Mikuláše II. nebo Hinden burga. Polský dělník by mohl být pro oddělení jen s výhradami, neboť spekulovat (jako fraci) s vítězstvím té nebo oné imperialistické buržoazie znamená stát se jejím lokajem. Nepochopit tento rozdíl, který je podmínkou "monistické akce" internacionály, je totéž jako nepochopit, proč by kvůli "monistické akci" proti carské armádě třeba u Moskvy muselo revoluční vojsko z Nižního Novgorodu táhnout na západ a ze Smolenska na východ.

Za druhé, náš nový stoupenec dühringovského monismu nám vytýká, že nepečujeme o "co nejužší organizační semknutí různých národních sekcí internacionály" za sociálního převratu.

Za socialismu sebeurčení odpadá, píše P. Kijevskij, neboť pak odpadá i stát. To píše, aby naše tvrzení údajně vyvrátil. Jenže my ve třech řádcích — ve třech posledních řádcích prvního bodu našich tezí — přesně a jasně říkáme, že "demokracie je samozřejmě také forma státu, která nutně zanikne, jakmile zanikne stát"^[k]. Právě tuto pravdu — samozřejmě proto, aby naše tvrzení "vyvrátil"! — opakuje P. Kijevskij na několika stránkách svého bodu c (I. kapitola) a přitom ji překrucuje. "Představujeme si," píše, "a vždy jsme si představovali socialistické zřízení jako přísně demokraticky (!!?) centralizovaný hospodářský systém, v němž stát jako nástroj nadvlády jedné části obyvatelstva nad druhou zaniká." To je galimatyáš, neboť demokracie je rovněž nadvláda "jedné ěásti obyvatelstva nad druhou", je to rovněž stát. V čem tkví odumírání státu po vítězství socialismu a jaké jsou podmínky tohoto procesu, to autor zjevně nepochopil.

Avšak to hlavní jsou autorovy "námitky", které se týkají období sociální revoluce. Když nám vyspílal "talmudistů sebeurčení", což znělo hrozivě, prohlásil: "Tento proces (sociální převrat) si představujeme jako jednotnou akci proletářů všech (!!) zemí, kteří ruší hranice buržoazního (!!) státu, strhávají hraniční sloupy (nezávisle na "odstranění hranic"?) ‚ rozmetávají (!!) národní pospolitost a nastolují pospolitost třídní."

Ať se přísný soudce "talmudistů" nezlobí, ale je tu mnoho frází, a po "myšlence" ani stopy.

Sociální převrat nemůže být jednotnou akcí proletářů všech zemí už z toho prostého důvodu, že většina zemí a většina obyvatelstva světa není dosud ani na kapitalistickém stupni vývoje, anebo je teprve na jeho počátku. O tom jsme mluvili v 6. bodu našich tezí^[l] a P. Kijevskij zkrátka z nepozornosti nebo neschopnosti uvažovat "nepostřehl", že jsme do nich tento bod nezařadili jen tak pro nic za nic, ale právě proto, abychom vyvrátili karikaturní překrucování marxismu. Pro socialismus dozrály pouze vyspělé západní země a vyspělé země Severní Ameriky; kromě toho v Engelsově dopisu Kautskému (Sborník Social-demokrata) si P. Kijevskij může přečíst konkrétní ilustraci této — skutečné, a ne pouze slibované — "myšlenky", že snít o "jednotné akci proletářů všech zemí" znamená odkládat socialismus ad Kalendas Graecas, tj. "na svatého Dyndy".

Socialismus uskuteční jednotnými akcemi proletáři ne všech, nýbrž menšiny zemí, které dospěly k vývojovému stupni vyspělého kapitalismu. P. Kijevskij se dopustil chyby právě proto, že to nepochopil. V těchto vyspělých zemích (v Anglii, ve Francii, v Německu a jinde) byla národnostní otázka už dávno vyřešena, národní pospolitost se tam už dávno přežila, "celonárodní úkoly" v nich objektivně neexistují. Proto je možné jen v těchto zemích "rozmetat" už teď národní pospolitost a vytvořit pospolitost třídní.

Jinak je tomu v zemích nerozvinutých, v zemích, které jsme zařadili (v 6. bodu našich tezí) do druhé a třetí skupiny, tj. v celé východní Evropě a ve všech koloniích a polokoloniích. Tady obvykle dosud existují utlačované a kapitalisticky nerozvinuté národy. Takové národy ještě objektivně mají celonárodní úkoly, a to úkoly demokratické, úkoly zaměřené na svržení útlaku vyvolaného jinými národy.

Jako příklad právě takových národů uvádí Engels Indii a říká o ní, že může uskutečnit revoluci proti vítěznému socialismu; Engelsovi byl totiž cizí onen směšný "imperialistický ekonomismus", který si představuje, že vítězný proletariát ve vyspělých zemích "automaticky", bez konkrétních demokratických opatření všude odstraní národnostní útlak. Vítězný proletariát přebuduje ty země, v nichž zvítězí. To nelze uskutečnit rázem, vždyť nelze ani rázem "zvítězit" nad buržoazií. Ve svých tezích jsme to záměrně zdůraznili, ale P. Kijevskij se zase nezamyslel, proč to zdůrazňujeme v souvislosti s národnostní otázkou.

Zatímco se proletariát vyspělých zemí bude snažit svrhnout buržoazii a bude odrážet její kontrarevoluční pokusy, nerozvinuté a utlačované národy nebudou čekat, nepřestanou žít, nezaniknou. Jestliže tyto národy (kolonie, Irsko) využívají k povstání dokonce i takovou — v porovnání se sociální revolucí docela malou — krizi imperialistické buržoazie, jakou je válka v letech 1915-1916, je nepochybné, že tím spíše využijí pro povstání velkou krizi občanské války ve vyspělých zemích,

Sociální revoluce se nemůže uskutečnit jinak než jako období, v němž se spojí občanská válka proletariátu proti buržoazii ve vyspělých zemích s celou řadou demokratických a revolučních hnutí včetně národně osvobozeneckých hnutí nerozvinutých, zaostalých a utlačovaných národů.

Proč? Proto, že kapitalismus se vyvíjí nerovnoměrně a objektivní realita nám ukazuje, že vedle vysoce vyspělých kapitalistických národů existuje celá řada národů hospodářsky velmi málo vyspělých nebo naprosto nevyspělých. P. Kijevskij vůbec neuvážil, jaké jsou objektivní podmínky sociální revoluce z hlediska hospodářské vyspělosti různých zemí, a proto svou výtkou, že prý my si "vymýšlíme", kde všude by bylo možné sebeurčení uplatnit, opravdu svaluje vlastní vinu na jiné.

S horlivostí hodnou lepší věci cituje P. Kijevskij stále znovu Marxovy a Engelsovy výroky o tom, že prostředky, jak zbavit lidstvo toho či onoho sociálního zla, si nesmíme "vymýšlet, nýbrž je musíme objevovat logickým uvažováním v existujících materiálních podmínkách". Čtu-li tyto stále se opakující citáty, bezděky se mi vybavují "ekonomisté" neblahé paměti, kteří stejně monotónně… omílali svůj "nový objev", že v Rusku zvítězil kapitalismus. P. Kijevskij nás chce těmito citáty "omráčit", neboť my si prý podmínky, v nichž je možné v imperialistickém období uplatnit sebeurčení národů, vymýšlíme! Avšak u téhož P. Kijevského čteme toto "neopatrné přiznání":

"Již jen to, že jsme proti (podtrženo autorem) obraně vlasti, dokazuje nad slunce jasněji, že budeme aktivně vystupovat proti každému potlačování národního povstání, neboť tím budeme bojovat proti svému úhlavnímu nepříteli — imperialismu" (článek P. Kijevského 2. kapitola, bod r).

Samozřejmě nemůžeme autora kritizovat, nemůžeme mu odpovědět, jestliže neuvedeme v plném znění alespoň základní teze jeho článku. Jakmile však ocitujeme třeba jen jednu tezi P. Kijevského, vždy se v každé jeho větě najdou dvě tři chyby nebo nedomyšlené závěry, které marxismus překrucují!

1. P. Kijevskij nepostřehl, že národní povstání je také "obrana vlasti"! A přece každý, kdo jen trochu uvažuje, musí dojít k přesvědčení, že je tomu skutečně tak, neboť každý "povstávající národ" se "brání" proti národu utlačujícímu, brání svůj jazyk, své území, svou vlast.

Každý národnostní útlak vzbuzuje odpor v širokých masách lidu a každý odpor národnostně utlačovaného obyvatelstva směřuje k národnímu povstání. I když nezřídka (zejména v Rakousku a v Rusku) vidíme, že buržoazie utlačovaných národů o národním povstání pouze žvaní, ale ve skutečnosti se za zády vlastního národa a proti němu paktuje s buržoazií utlačujícího národa, přesto však nesmí v takových případech kritika revolučních marxistů směřovat proti národnímu hnutí, nýbrž proti tomu, aby se stávalo povrchním, vulgarizovalo se, zvrhlo se v malicherné handrkování. Mimochodem řečeno, velmi mnoho rakouských a ruských sociálních demokratů na to zapomíná a ve své oprávněné nenávisti k malicherným, triviálním a přízemním národnostním třenicím, jako jsou spory a hádky o to, v jakém jazyce má být uveden název ulice na tabulce na prvním a v jakém na druhém místě, ve své oprávněné nenávisti k těmto třenicím odmítá podporovat národní boj. Nebudeme "podporovat" komediantskou hru na republiku kdesi v Monackém knižectví nebo "republikánská" dobrodružství "generálů" v malých státech Jižní Ameriky či na nějakém ostrově v Tichém oceáně, z toho však nevyplývá, že smíme zapomenout na heslo republiky, jestliže jde o závažná demokratická a socialistická hnutí. Jsou a musí nám být k smíchu přízemní národnostní třenice a národnostní čachry v Rusku a Rakousku, z toho však nevyplývá, že smíme odmítnout podporu národnímu povstání nebo jakémukoli závažnému, celonárodnímu boji proti národnostnímu útlaku.

2. Nejsou-li národní povstání v "imperialistické epoše" možná, nemá P. Kijevskij právo o nich mluvit. Jestliže jsou možná, pak se všechny jeho nekonečné fráze o "monismu" a o tom, že si "vymýšlíme" příklady sebeurčení za imperialismu aj. apod., pak se všechny tyto fráze hroutí. P. Kijevskij vyvrací své vlastní argumenty.

Jestliže "my" "aktivně vystupujeme proti potlačování" "národního povstání" — což je případ, který pokládá za možný "sám" P. Kijevskij —‚ co to znamená?

Znamená to, že jde o akci dvojakou, "dualistickou", použijeme-h tohoto filozofického termínu stejně nevhodně jako náš autor: (a) Za prvé, jde o "akci" národnostně utlačovaného proletariátu a rolnictva spolu s národnostně utlačovanou buržoazii proti utlačujícímu národu; (b) za druhé, jde o "akci" proletariátu utlačujícího národa nebo uvědomělé části tohoto proletariátu proti buržoazii utlačujícího národa a všem silám, které ji podporují.

Nesčetné fráze proti "národnímu bloku", proti národním "iluzím", proti "jedu" nacionalismu, proti "rozněcování národnostní nenávisti" a podobně, všechny ty fráze, kterých P. Kijevskij tolik napovídal, jsou k ničemu, neboť tím, že doporučuje proletariátu utlačujících zemí (nezapomeňme, že autor pokládá tento proletariát za významnou sílu), aby "aktivně vystupoval proti potlačování národního povstání", podněcuje národnostní nenávist, podporuje "blok" dělníků utlačovaných zemí "s buržoazií".

3. Pokud jsou za imperialismu možná národní povstání, jsou možné i národní války. V politickém smyslu mezi nimi není žádný podstatný rozdíl. Vojenští historikové mají naprostou pravdu, že zařazují mezi války i povstání. P. Kijevskij tak bezděčně potřel nejen sebe, ale i Junia a skupinu Internacionála; ti všichni popírají, že za imperialismu jsou národní války možné. Tato negace je však jediné možné teoretické zdůvodnění názoru, který popírá sebeurčení národů za imperialismu.

4. Vždyť co to je "národní" povstání? To je povstání, které usiluje o politickou nezávislost utlačovaného národa, tj. o samostatný národní stát.

Jestliže proletariát utlačujícího národa představuje významnou sílu (jak autor předpokládá a musí předpokládat), pokud jde o imperialistické období, neznamená pak odhodlání tohoto proletariátu "aktivně vystupovat proti potlačování národního povstání", že podporuje vytvoření samostatného národního státu? Ovšemže ano!

Náš autor, který hrdinsky popírá "uskutečnitelnost" sebeurčení, dospěl až k tomu, že uvědomělý proletariát vyspělých zemí musí napomáhat realizaci tohoto "neuskutečnitelného" opatření!

5. Proč "my" máme "aktivně vystupovat proti" potlačování národního povstání? P. Kijevskij uvádí pouze jeden argument: "Neboť tím budeme bojovat proti svému úhlavnímu nepříteli — imperialismu." Veškerá pádnost tohoto argumentu se omezuje na pádné slůvko "úhlavní", stejně jako autor vůbec nahrazuje pádnost svých argumentů pádností siláckých a bombastických frází, "narážením chvějícího se těla buržoazie na kůl" a podobným stylistickým vyšperkováním v duchu Alexinského.

Tento argument P. Kijevského je však chybný. Imperialismus je stejně tak naším "úhlavním" nepřítelem jako kapitalismus. To je pravda. Žádný marxista ale nezapomene, že kapitalismus je ve srovnání s feudalismem pokrokový, stejně jako je imperialismus pokrokový ve srovnání s předmonopolním kapitalismem. Nemáme tedy právo podporovat každý boj proti imperialismu. Nebudeme podporovat boj reakčních tříd proti imperialismu, nebudeme podporovat povstání reakčních tříd proti imperialismu a kapitalismu.

Pokud tedy autor připouští, že povstání utlačovaných národů je nutné podpořit ("aktivně vystupovat" proti potlačování znamená napomáhat povstání), pak tím uznává pokrokovost národního povstání, pokrokovost vytvoření nového samostatného státu, vytyčení nových hranic atd., jestliže se toto povstání zdaří.

Autor nedokázal logicky domyslet doslova žádnou svou politickou úvahu!

Mimochodem, irské povstání v roce 1916, které propuklo až po uveřejnění našich tezí v 2. čísle časopisu Vorbote, dokázalo, že o možnosti národních povstání se dokonce ani v Evropě nemluvilo do větru.

6. Ostatni politické otázky, o nichž se p. Kijevskij zmínil a které překroutil

Ve svých tezích jsme prohlásili, že osvobození kolonií není nic jiného než sebeurčení národů. Evropané často zapomínají, že koloniální národy jsou rovněž národy, avšak tolerovat takovou "zapomnětlivost" je totéž jako tolerovat šovinismus.

P. Kijevskij "namítá":

V koloniích čistého typu "neexistuje proletariát v pravém smyslu slova" (2. kapitola, konec bodu r). "Pro koho ale potom máme požadovat ‚sebeurčení'? Pro koloniální buržoazii? Pro feláhy? Pro rolníky? Ovšemže nikoli. Pokud jde o kolonie, nemá smysl, aby socialisté (podtrhl P. Kijevskij) vytyčovali heslo sebeurčení, neboť nemá žádný smysl vytyčovat hesla dělnické strany v zemích, v nichž nejsou dělníci."

Ať se P. Kijevskij, který označuje naše stanovisko za "nesmyslné", sebevíc rozhořčuje, přece jen se odvážíme zdvořile mu připomenout, že jeho argumenty jsou chybné. Jedině "ekonomisté" neblahé paměti se domnívali, že se "hesla dělnické strany" razí pouze pro dělníky.^[m] Nikoli, tato hesla se razí pro veškeré pracující obyvatelstvo, pro všechen lid. Demokratickou částí našeho programu — nad jehož významem se P. Kijevskij "vůbec" nezamyslel — se speciálně obracíme ke všemu lidu, a proto mluvíme v této části programu o "lidu".^[n]

Mezi koloniální a polokoloniální národy jsme zařadili jednu miliardu obyvatel, ale P. Kijevskij se ani trochu nenamáhal, aby toto naše nanejvýš konkrétní konstatování vyvrátil. Z jedné miliardy obyvatel žije přes 700 miliónů v zemích (Čína, Indie, Persie, Egypt), kde dělníci jsou. Avšak dokonce i v koloniálních zemích, v nichž dělníci nejsou, v nichž jsou jen otrokáři a otroci apod., nejenže má smysl razit heslo "sebeurčení", nýbrž je to dokonce povinností každého marxisty. Bude-li P. Kijevskij alespoň trochu přemýšlet, pravděpodobně to pochopí, stejně jako pochopí i to, že "sebeurčení" se vždy razí "pro" dva národy: pro národ utlačovaný a utlačující.

Druhá "námitka" P. Kijevského:

"Proto se omezujeme, pokud jde o kolonie, na negativní heslo, tj. na požadavek, který předkládají socialisté svým vládám: Pryč z kolonií! Tento požadavek, který nelze realizovat v rámci kapitalismu, zostřuje boj proti imperialismu, avšak neodporuje vývoji, neboť socialistická společnost nebude vlastnit kolonie."

Autorova neschopnost či nechuť alespoň trochu se zamyslet nad teoretickým obsahem politických hesel je až zarážející. Cožpak se na podstatě věcí něco změní, použijeme-li místo teoreticky přesného politického termínu agitační fráze? Říci Pryč z kolonií! není nic jiného než prchnout před teoretickým rozborem a schovat se za agitační frázi! Každý agitátor naší strany, když mluví o Ukrajině, Polsku, Finsku a dalších zemích, má právo říci carismu ("své vládě") Pryč z Finska! atd., avšak fundovaný agitátor pochopí, že není možné jen kvůli "zostřování boje" razit ani pozitivní, ani negativní hesla. Jedině lidé typu Alexinského mohli trvat na tom, že "negativní" heslo Pryč z černé^[o] dumy! je možné zdůvodnit snahou "zostřit" boj proti určitému zlu.

Zostřování boje je planá fráze subjektivistů, kteří zapomínají, že marxismus vyžaduje, aby každé heslo bylo podloženo přesným rozborem jak ekonomické reality, tak i politické situace a politického významu tohoto hesla. Je trapné to donekonečna omílat, ale co dělat, když jsme k tomu nuceni?

Přerušovat teoretickou diskusi o teoretické otázce halasnou agitací - této manýře Alexinského jsme už přivykli, ale je to nepěkná manýra. Heslo Pryč z kolonií! má pouze jeden hospodářský a politický obsah: svobodu oddělení pro koloniální národy, svobodu vytvořit samostatný stát. Jestliže jsou obecné zákony imperialismu, jak se domnívá P. Kijevskij, brzdou sebeurčení národů, dělají z něho utopii, iluzi aj. aj., jak je potom možné z těchto obecných zákonů dělat bez uvažování výjimku pro většinu národů světa? Je jasné, že "teorie" P. Kijevského je karikaturou teorie.

Zbožní výroba a kapitalismus, spojovací nitky finančního kapitálu, existují ve velké většině koloniálních zemí. Jak je tedy možné vyzývat státy, vlády imperialistických zemí, aby se klidily "pryč z kolonií", když je to z hlediska zbožní výroby, kapitalismu a imperialismu "nevědecký", "utopický" požadavek, který "vyvrátil" sám Lensch, Cunow aj.?

V autorových úvahách nenajdeme ani náznak nějaké myšlenky!

Autor se nezamyslel nad tím, že osvobození kolonií je "nerealizovatelné" jedině v tom smyslu, že je "nerealizovatelné bez řady revolucí". Nezamyslel se nad tím, že je realizovatelné v souvislosti se socialistickou revolucí v Evropě. Nezamyslel se nad tím, že "socialistická společnost nebude vlastnit" nejen kolonie, ale ani utlačované národy vůbec. Nezamyslel se nad tím, že pokud jde o analyzovavanou otázku, není ani ekonomický, ani politický rozdíl mezi tím, zda Rusko "má v rukou" Polsko, či Turkestán. Nezamyslel se nad tím, že "socialistická společnost" míní odejít "pryč z kolonií" pouze v tom smyslu, že jim poskytne právo svobodně se oddělit, avšak vůbec ne v tom smyslu, že jim doporučí, aby se oddělily.

Za to, že odlišujeme právo oddělit se od otázky, zda oddělení doporučujeme, nás P. Kijevskij vypeskoval jako "kejklíře", a aby před dělníky "vědecky zdůvodnil", proč si to myslí, píše:

"Copak si pomyslí dělník, který se zeptá propagandisty, jaké stanovisko má zaujmout proletář k ‚samostijnosti' (tj. politické samostatnosti Ukrajiny), když dostane odpověď: Socialisté se sice domáhají práva na oddělení, ale vedou propagandu proti oddělení?"

Myslím, že mohu na tuto otázku odpovědět dost přesně.

Podle mého se každý soudný dělník dovtípí, že P. Kijevskij nedovede myslet.

Každý soudný dělník "se dovtípí": Vždyť týž P. Kijevskij nás dělníky učí, abychom křičeli Pryč z kolonií! To tedy znamená, že my, velkoruští dělníci, máme na své vládě požadovat, aby se klidila z Mongolska, z Turkestánu a z Persie, angličtí dělníci mají žádat, aby se anglická vláda klidila z Egypta, z Indie, z Persie atd. Cožpak to ale znamená, že my, proletáři, se chceme distancovat od egyptských dělníků a feláhů, od mongolských nebo turkestánských či indických dělníků a rolníků? Cožpak to znamená, že my radíme masám pracujících v koloniích, aby "se distancovaly" od uvědomělého evropského proletariátu? Nic takového. Vždy jsme byli, jsme a budeme pro nejužší sblížení a semknutí uvědomělých dělníků vyspělých zemí s dělníky, rolníky a otroky všech utlačovaných zemí. Vždy jsme radili a vždy budeme radit všem utlačovaným třídám všech utlačovaných zemí včetně kolonií, aby se od nás nedistancovaly, nýbrž pokud možno co nejtěsněji se s námi sbližovaly a splývaly.

Jestliže požadujeme na svých vládách, aby se klidily z kolonií, tj. vyjádříme to nikoli halasnou agitací, ale přesným politickým termínem — aby daly koloniím plnou svobodu oddělit se, skutečné právo na sebeurčení —, jestliže toto právo sami bezpodmínečně uskutečníme a dáme jim tuto svobodu ihned, jakmile se chopíme moci, pak to požadujeme na nynější vládě a uskutečníme to, až bude vláda v našich rukou, ovšem vůbec ne proto, abychom "doporučili" oddělení, nýbrž naopak: abychom usnadnili a urychlili demokratické sblížení a splynutí národů. Uděláme všechno pro to, abychom se sblížili a splynuli s Mongoly, Peršany, Indy a Egypťany, soudíme, že je to naše povinnost a že je to v našem zájmu, neboť jinak socialismus v Evropě nebude bezpečně zajištěn. Vynasnažíme se poskytnout těmto národům, které jsou zaostalejší a utlačovanější než my — podle krásného vyjádření polských sociálních demokratů — "nezištnou kulturní pomoc", tj. vynasnažíme se pomoci jim, aby pro usnadnění práce začaly používat stroje, vynasnažíme se pomoci jim přejít k demokracii, k socialismu.

Jestliže požadujeme pro Mongoly, Peršany, Egypťany a všechny utlačované a nerovnoprávné národy bez výjimky právo oddělit se, neděláme to vůbec proto, že jsme pro jejich oddělení, nýbrž jedině proto, že jsme pro sblížení a splynutí svobodné a dobrovolné, nikoli násilné. Jedině proto!

A v tomto směru vidíme rozdíl mezi mongolským nebo egyptským rolníkem a dělníkem a mezi polským nebo finským rolníkem a dělníkem jedině v tom, že polští a finští rolníci a dělníci jsou lidé ideově vyspělí, politicky zkušenější než Velkorusové, ekonomicky lépe připravení apod., a proto své národy, které teď právem nenávidí Velkorusy za to, že hrají úlohu katana, jistě velmi brzy přesvědčí, že je nerozumné přenášet tuto nenávist na socialistické dělníky a na socialistické Rusko, že ekonomické důvody stejně jako instinkt a internacionalistické a demokratické vědomí vyžadují, aby se všechny národy co nejrychleji sblížily a splynuly v socialistické společnosti. Protože Poláci a Finové jsou velmi kulturní lidé, s veškerou pravděpodobností se velmi brzy přesvědčí o správnosti těchto úvah, takže oddělení Polska a Finska po vítězství socialismu může trvat jen velmi krátkou dobu. Nesrovnatelně méně kulturní feláhové, Mongolové a Peršané se mohou oddělit na delší dobu, kterou se však budeme snažit zkrátit — jak již bylo řečeno — nezištnou kulturní pomocí.

Žádný jiný rozdíl v našem vztahu k Polákům a Mongolům není a ani být nemůže. Žádný "rozpor" mezi propagováním svobody národů oddělit se a pevným odhodláním tuto svobodu uskutečnit, až my budeme vládnout, a mezi propagováním sblížení a splynutí národů není a ani být nemůže.

To "se dovtípí", jak jsme přesvědčeni, každý soudný dělník, skutečný socialista a skutečný internacionalista, pokud jde o náš spor s P. Kijevským.^[p]

Celý článek P. Kijevského se vyznačuje nepochopením základní otázky: Proč máme propagovat a — až uchopíme moc — realizovat svobodu národů oddělit se, jestliže celý vývoj směřuje k splynutí národů? Proto — odpovídáme — proč propagujeme a po uchopení moci uskutečníme diktaturu proletariátu, ačkoli celý vývoj směřuje k odstranění násilné nadvlády jedné části společnosti nad druhou. Diktatura je nadvláda části společnosti nad celou společností a přitom vláda, která se opírá přímo o násilí. Diktatura proletariátu jako jediné důsledně revoluční třídy je nezbytná, aby mohla být svržena buržoazie a odraženy její kontrarevoluční pokusy. Diktatura proletariátu je tak důležitá, že ten, kdo ji odmítá anebo ji uznává jen slovy, nemůže být členem sociálně demokratické strany. Nelze však popírat, že v jednotlivých případech, například v nějakém malém státě, je poté, kdy sousední velký stát už uskutečnil sociální revoluci, výjimečně možné, že buržoazie postoupí moc pokojně, jestliže se přesvědčí, že odpor je beznadějný, a raději si zachrání krk. Je ovšem mnohem pravděpodobnější, že se ani v malých státech socialismus neuskuteční bez občanské války, a proto jediným programem mezinárodní sociální demokracie musí být uznání takové války, třebaže se násilí vůči lidem neslučuje s naším ideálem. Totéž lze aplikovat — mutatis mutandis — (s příslušnou obměnou) - na národy. Jsme pro jejich splynutí, ale bez svobody oddělení nyní nelze přejít od násilného splynutí, od anexí k dobrovolnému splynutí. Uznáváme — a to naprosto oprávněně —, že ekonomický faktor je prvotní, ale vykládat jej à la P. Kijevskij znamená karikovat marxismus. Dokonce ani trasty, dokonce ani banky, stejně nezbytné ve vyspělém kapitalismu, nejsou za soudobého imperialismu ve své konkrétní formě v různých zemích stejné. Tím spíše nejsou přes svou homogennost stejné v tom základním politické formy ve vyspělých imperialistických zemích — v Americe, v Anglii, ve Francii a v Německu. Stejná rozmanitost se objeví i na cestě, kterou projde lidstvo od nynějšího imperialismu k socialistické revoluci zítřka. Všechny národy dospějí k socialismu, to je nevyhnutelné, ale všechny k němu nedospějí úplně stejně, každý vnese do té či oné formy demokracie, do té či oné formy diktatury proletariátu, do toho či onoho tempa socialistických přeměn různých stránek života společnosti něco specifického. V teorii není nic ubožejšího a v praxi nic směšnějšího než malovat si "ve jménu historického materialismu" budoucnost v tomto směru fádní šedivou barvou: nebylo by to nic víc než suzdalská mazanice^[q]. A i kdyby skutečnost ukázala, že před prvním vítězstvím socialistického proletariátu se osvobodí a oddělí jen ¹/₅₀₀ nyní utlačovaných národů, že před posledním vítězstvím socialistického proletariátu na světě (tj. v době peripetií již zahájené socialistické revoluce) se oddělí také jen ¹/₅₀₀ utlačovaných národů a přitom jen na velmi krátkou dobu, dokonce i v tomto případě bychom postupovali jak teoreticky, tak i v politické praxi správně, kdybychom už teď radili dělníkům, aby nepouštěli přes práh svých sociálně demokratických stran takové socialisty utlačujících národů, kteří neuznávají a nepropagují svobodu všech utlačovaných národů oddělit se. Vždyť ve skutečnosti nevíme a nemůžeme vědět, kolik utlačovaných národů bude v praxi potřebovat oddělit se, aby svou hřivňou přispěly k rozmanitosti forem demokracie i forem přechodu k socialismu. A že popírat svobodu oddělit se je nyní teoreticky nesmírně falešné prakticky se tím přisluhuje šovinistům utlačujících národů, to víme, vidíme a každodenně hmatatelně pociťujeme.

"Zdůrazňujeme," píše P. Kijevskij v poznámce k citovanému místu, "že plně podporujeme požadavek boje ‚proti násilným anexím'..."

Na naše zcela jednoznačné prohlášení, že takový "požadavek"je totéž jako uznat sebeurčení, že pojem "anexe" není možné správně definovat bez spojitosti s pojmem sebeurčení, autor vůbec nereaguje! Zřejmě si myslí, že k diskusi postačí teze a požadavky pouze formulovat, ale už ne dokazovat jejich správnost.

"Vůbec řadu požadavků," pokračuje P. Kijevskij, "které vyhraňují uvědomění proletariátu proti imperialismu, plně akceptujeme v jejich, negativní formulaci, ovšem dospět k patřičným pozitivním formulacím máme-li zůstat na půdě daného řádu, není vůbec možné. ,Proti válce' nikoli však pro demokratický mír…"

To je nesprávné od prvního do posledního slova. Autor četl naši rezoluci Pacifismus a heslo mír (brožura Socialismus a válka^[r], s. 44-45), a dokonce ji myslím i schvaloval, ale zřejmě ji nepochopil. Jsme pro demokratický mír a dělníky jen varujeme před iluzí, že je snad demokratický mír za nynějších, buržoazních vlád možný "bez řady revolucí", jak se praví v rezoluci. "Abstraktní" hlásání míru, tj. hlásání míru, jež nepočítá se skutečnou třídní povahou, přesněji řečeno: s imperialistickou povahou nynějších vlád válčících zemí, jsme označili za balamucení dělníků. V tezích listu Social-demokrat (č. 47) jsme jasně prohlásili, že kdyby revoluce dala v nynější válce moc do rukou naší strany, navrhli bychom neprodleně všem válčícím zemím demokratický mír.^[s]

P. Kijevskij, který ujišťuje sebe i jiné, že je "pouze" proti sebeurčení, ale vůbec ne proti demokracii jako takové, dospěl ovšem k názoru, že my "nejsme pro demokratický mír". Není to věru kuriózní?

Není třeba zabývat se všemi ostatními příklady P. Kjjevského, neboť nemá cenu plýtvat místem na vyvracení stejně naivních logických chyb, nad nimiž se každý čtenář zasměje. Sociální demokracie nemá a nemůže mít ani jedno "negativní" heslo, které by sloužilo jen "vyhraňování uvědomění proletariátu proti imperialismu" a nedávalo zároveň pozitivní odpověď na to, jak sociální demokratice vyřeší příslušnou otázku, až převezme moc. Pokud není "negativní" heslo spojeno s určitým pozitivním řešením, "nevyhraňuje", nýbrž otupuje uvědomění, neboť takové heslo je nafouknutá bublina, pustý pokřik, plané krasořečnění.

Rozdíl mezi hesly, která "negují" anebo pranýřují politické a hospodářské potíže, P. Kijevskij nepochopil. Tento rozdíl tkví v tom, že určité hospodářské potíže jsou typické pro kapitalismus vůbec, ať už je jeho politická nadstavba jakákoli, že tyto potíže se bez odstranění kapitalismu ekonomicky odstranit nedají a že nelze uvést ani jeden příklad jejich odstranění. Podstata politických potíží tkví naopak v ústupu od demokratismu, který je ekonomicky zcela možný "na půdě daného řádu", tj. za kapitalismu, a výjimečně se za kapitalismu také uskutečňuje, v jednom státě jeden jeho aspekt, v druhém jiný. Autor znovu a znovu nepochopil právě obecné podmínky uskutečnitelnosti demokracie vůbec!

Totéž platí o rozvodu. Připomínáme čtenáři, že se této záležitosti v diskusi o národnostní otázce poprvé dotkla Rosa Luxemburgová. Vyslovila správný názor, že když obhajujeme autonomii uvnitř státu (oblasti nebo kraje apod.), musíme jako sociální demokraté centralisté prosazovat požadavek, aby v nejdůležitějších státních záležitostech, k nimž patří zákony o rozvodu, rozhodoval celostátní mocenský orgán, celostátní parlament. Příklad rozvodu názorně dokazuje, že demokratem a socialistou nemůže být člověk, který nepožaduje okamžitě svobodu rozvodu, neboť pokud tato svoboda neexistuje, je to projev vrcholného omezováni utlačovaného pohlaví, ženy, ačkoli není vůbec těžké se dovtípit, že přiznat ženě právo svobodně odejít od muže neznamená vyzývat k tomu všechny ženy!

P. Kijevskij "namítá":

"Jak by vypadalo toto právo (na rozvod), kdyby je v těchto případech (když žena chce odejít od muže) žena nemohla realizovat? Anebo kdyby tato realizace závisela na vůli ještě dalších osob, anebo — což je ještě horší — na vůli uchazečů o ‚ruku' této ženy? Domáhali bychom se toho, aby takové právo bylo proklamováno? Samozřejmě že ne!"

Tato námitka svědčí o tom, že P. Kijevskij vůbec nepochopil vztah mezi demokracií jako takovou a kapitalismem. Za kapitalismu jsou obvyklé ne jako jednotlivé případy, ale jako typické jevy takové podmínky, kdy utlačované třídy nemohou "realizovat" svá demokratická práva. Právo na rozvod je za kapitalismu většinou nerealizovatelné, neboť utlačované pohlaví je zotročeno ekonomicky, neboť žena za kapitalismu zůstává bez ohledu na stupeň demokracie "domácí otrokyní", otrokyní zavřenou v ložnici, v dětském pokoji a v kuchyni. Právo volit "své" lidové soudce, úředníky, učitele, porotce atd. je za kapitalismu většinou stejně neuskutečnitelné právě proto, že dělníci a rolníci jsou ekonomicky zotročeni. Totéž platí o demokratické republice: náš program ji "proklamuje" jako "neomezenou moc lidu", třebaže všichni sociální demokraté velmi dobře vědí, že i ta nejdemokratičtější republika vede za kapitalismu jedině k podplácení úředníků buržoazií a k alianci burzy s vládou.

Pouze lidé, kteří jsou naprosto neschopni uvažovat anebo vůbec neznají marxismus, mohou z toho vyvozovat, že republika není k ničemu, právo na rozvod není k ničemu, demokracie není k ničemu, sebeurčení národů není k ničemu! Marxisté však vědí, že demokracie neodstraňuje třídní útlak, nýbrž jen přispívá k tomu, aby třídní boj byl čistší, rozsáhlejší, otevřenější a ostřejší; a to právě potřebujeme. Čím větší je svoboda rozvodu, tím jasněji si žena uvědomuje, že zdrojem jejího "domácího otroctví" je kapitalismus, a nikoli bezpráví. Čím demokratičtější je státní zřízení, tím jasněji si dělníci uvědomují, že kořenem zla je kapitalismus, a nikoli bezpráví. Čím větší je rovnoprávnost mezi národy (není úplná bez svobody oddělit se), tím jasněji si dělníci utlačovaného národa uvědomují, že příčina tkví v kapitalismu, a nikoli v bezpráví. A tak dále.

Znovu a znovu zdůrazňujeme, že je trapné omílat abecedu marxismu, co však dělat, když ji P. Kijevskij nezná?

P. Kijevskij uvažuje o rozvodu tak, jak uvažoval - tuším v pařížském Golosu^[50] — jeden ze zahraničních tajemníků organizačního výboru, Semkovskij. Je pravda, uvažoval Semkovskij, že právo na rozvod neznamená výzvu ke všem ženám, aby odešly od muže, avšak dokazujeme-li ženě, že všichni muži, milostivá, jsou lepší než váš, je to nakonec totéž!!

Při těchto úvahách Semkovskij zapomněl, že když si někdo počíná podivínsky, neznamená to, že porušuje povinnosti socialisty a demokrata. Kdyby Semkovskij začal přesvědčovat tu či onu ženu, že všichni muži jsou lepší než ten její, nikdo by v tom nespatřoval porušování povinností demokrata; nanejvýš by mu řekl: Velká strana se neobejde bez velkých podivínů! Kdyby si však Semkovskij usmyslel obhajovat a pokládat za demokrata člověka, který by popíral svobodu rozvodu, například by se proti ženě, která od něho chce odejít, dovolával soudu nebo policie či církve, jsme přesvědčeni, že dokonce i většina kolegů Semkovského ze zahraničního sekretariátu by se Semkovským nesouhlasila, ačkoli jsou to velmi špatní socialisté!

Jak Semkovskij, tak i P. Kijevskij "pojednali" o rozvodu, předvedli, že otázku nepochopili a obešli podstatu věci: právo na rozvod, stejně jako všechna demokratická práva bez výjimky, je za kapitalismu těžko uskutečnitelné, je relativní, omezené, úzce formální, a přece nebude žádný slušný sociální demokrat pokládat ty, kdo toto právo popírají, za socialisty, ba ani za demokraty. V tom je celá podstata. Veškerá "demokracie" spočívá v tom, že se deklarují a uskutečňují "práva", která jsou za kapitalismu uskutečnitelná velmi omezeně a velmi relativně, avšak bez takového deklarování, bez pohotového a okamžitého boje za práva, bez výchovy mas pro takový boj není socialismus možný.

Protože to P. Kijevskij nepochopil, obešel ve svém článku nejdůležitější otázku, která se vztahuje k jeho speciálnímu tématu, totiž otázku, jak my sociální demokraté odstraníme národnostní útlak. P. Kijevskij to odbyl frázemi, že svět bude "zbrocen krví" apod. (což s tím nemá nic společného). V podstatě vše zredukoval jen na jedno: Všechno vyřeší socialistická revoluce! Anebo, jak někdy říkají stoupenci názorů P. Kijevského: Sebeurčení za kapitalismu není možné, za socialismu je zbytečné.

Teoreticky je to nesmyslný a v politické praxi šovinistický názor. Takový názor svědčí o nepochopení významu demokracie. Socialismus bez demokracie není možný v dvojím smyslu: 1. proletariát nemůže uskutečnit socialistickou revoluci, jestliže se na ni nepřipravuje bojem za demokracii; 2. vítězný socialismus si nebude moci udržet své vítězství a dovést lidstvo k odumírání státu, jestliže se demokracie neuskuteční v plné míře. Pokud tedy někdo říká, že sebeurčení je za socialismu zbytečné, je to stejný nesmysl, stejně bezradný zmatek, jako kdyby někdo řekl, že za socialismu je zbytečná demokracie.

Sebeurčení za kapitalismu není o nic víc nemožné a za socialismu je stejně tak zbytečné jako každá demokracie.

Ekonomický převrat vytváří nezbytné předpoklady pro odstranění všech forem politického útlaku. Právě proto je nelogické a nesprávné spokojovat se poukazováním na ekonomický převrat, jestliže jde o to, jak odstranit národnostní útlak. Není možné jej odstranit bez ekonomického převratu. To je nesporné. Avšak omezit se na to znamená upadat do směšného a ubohého "imperialistického ekonomismu''.

Je třeba realizovat rovnoprávnost mezi národy; deklarovat, formulovat a uskutečňovat rovná "práva" všech národů. S tím souhlasí všichni, až snad jedině na P. Kijevského. Jenže právě tady vyvstává otázka, která se obchází: Není popírání práva na vlastní národní stát popíráním rovnoprávnosti?

Samozřejmě že je. A důsledná, to znamená socialistická demokracie toto právo, bez něhož nelze postupovat k úplnému a dobrovolnému sblíženi a splynutí národů, deklaruje, formuluje a uskutečňuje.

7. Závěr. Metody Alexinskěho

Nerozebrali jsme ani zdaleka všechny úvahy P. Kijevského. Rozebrat je všeckny by znamenalo napsat stať pětkrát delší, než je tato, neboť ani jediná jeho úvaha není správná. Správná je — pokud nejsou chyby v číslech — jen jedna jeho poznámka, v níž uvádí číselné údaje o bankách. Všechno ostatní se podobá jakémusi nemožně zamotanému klubku, okořeněnému frázemi jako "narážení chvějícího se těla na kůl", "vítězné hrdiny budeme nejen soudit, ale i odsuzovat k smrti a zániku", "nový svět se bude rodit v hrozných křečích", "nepůjde o listiny a práva ani o vyhlášení svobody národů, nýbrž o vytvoření opravdu svobodných vztahů, o odstranění odvěkého otroctví, o odstranění sociálního, a zejména národnostního útlaku" atd. apod.

Tyto fráze jednak zastírají a jednak vyjadřují dvě "věci". Za prvé, jejich základem je "idea" "imperialistického ekonomismu" — stejně znetvořené karikatury marxismu a naprosto stejného nepochopení vztahu mezi socialismem a demokracií, jako byl nechvalně známý "ekonomismus" v letech 1894-1902.

Za druhé, v těchto frázích zřetelně pozorujeme opakování metod Alexinského, čímž se musíme zvlášť zabývat, neboť P. Kijevskij uplatnil v celém zvláštním bodu svého článku (kap. II, bod f: Zvláštní postavení Židů) výlučně tyto metody.

Kdysi, ještě na londýnském sjezdu v roce 1907, se bolševici od Alexinského distancovali, když se v odpovědi na teoretické argumenty stavěl do pózy agitátora a zcela nevěcně vykřikoval bombastické fráze proti jakékoli formě vykořisťování a útlaku. "A zase začíná povyk," říkali v takovém případě naši delegáti. Jenže "povyk" nepřinesl Alexinskému nic dobrého.

Stejně "povykuje" i P. Kijevskij. Protože neví, co by odpověděl na řadu teoretických otázek a úvah, které jsou obsaženy v tezích, staví se do pózy agitátora a začíná vykřikovat fráze o útlaku Židů, třebaže každý jen trochu soudný člověk dobře ví, že ani židovská otázka obecně, ani všechno to "vykřikování" P. Kijevského nemá s věcí co dělat.

Alexinského metody nepřinesou nic dobrého.

Napsáno v srpnu - říjnu 1916 Poprvé otištěno roku 1924 ve Zvězdě, č. 1 a 2 Podepsán V. Lenin

Podle rukopisu porovnaného se strojopisnou kopií opravenou Leninem

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz Sebrané spisy 26, Praha 1986, s. 185-186. Red.

b Viz Sebrané spisy 26, Praha 1986, s. 188-189. (Red.)

c Viz Sebrané spisy 26, Praha 1986, s. 332-333. (Red.)

d Viz "O Juniově brožuře" - zde. Red.

e Viz Sebrané spisy 27, Praha 1986, s. 280-281. Red.

f Ví P. Kijevskij, jak nezdvořile nazýval Marx takové "logické metody"? Nemíníme se stejně nezdvořile vyjádřit o P. Kijevském, ale musíme připomenout, že Marx je označoval za "šejdířské metody": do definice určitého pojmu se svévolně vkládá jednou to, o čem se polemizuje, podruhé to, co je třeba teprve dokázat.

Opakujeme, že neužíváme Marxův nezdvořilý výraz pro P. Kijevského, pouze odhalujeme zdroj jeho chyby. (Tento text je v rukopisu škrtnut. Red.)

g Viz Sebrané spisy 25, Praha 1985, s. 306-312. Red.

h Je-li vznik nových států v Evropě, státu polského, finského apod., plně "uskutečnitelný" za určitého výsledku nynější války, aniž se v nejmenším poruší podmínky vývoje imperialismu a jeho moci — ba naopak, za zesíleného vlivu, spojeni a nátlaku finančního kapitálu, pak za jiného výsledku války je stejně tak "uskutečnitelný" vznik nového státu maďarského, českého apod. Angličtí imperialisté už teď počítají touto druhou možností v případě, že zvítězí. Imperialistické období nemaří ani snahy národů o politickou nezávislost, ani "uskutečnitelnost" těchto snah v mezích světových imperialistických vzájemných vztahů. Mimo tyto meze není bez řady revolucí "uskutečnitelná" a bez socialismu nemůže být jistá ani republika v Rusku, ani vůbec žádná pronikavá demokratická přeměna nikde na světě. P. Kijevskij vůbec, ale vůbec nepochopil vztah mezi imperialismem a demokracií.

i Viz například anglicky psanou Gurvičovu knihu o přistěhovalectví a o postavení dělnické třídy v Americe, nazvanou Přistěhovalectví a práce. Red.

j Viz Sebrané spisy 27, Praha 1986, s. 273-274. Red.

k Viz Sebrané spisy 27, Praha 1986, s. 272. Red.

l Viz Sebrané spisy 27, Praha 1986, s. 280-281. Red.

m Radíme P. Kijevskému, aby si přečetl, co napsali A. Martynov a spol. v letech 1899-1901. Najde tam mnoho "svých" argumentů.

n Někteří podivní odpůrci "sebeurčení národů" nám oponují tím, že "národy" jsou rozděleny na třídy. Těmto marxistúm, kteří marxismus karikují, obyčejně připomínáme, že se v demokratické části našeho programu mluví o "neomezené moci lidu".

o - reakční. Čes. red.

p P. Kijevkij zřejmě po několika německých a holandských marxistech prostě papouškoval heslo Pryč z kolonií! Neuvažoval ale přitom nejen o teoreitckém obsahu a významu tohoto hesla, nýbrž ani o konkrétní specifičnosti Ruska. Holandskému a německému marxistovi se může — do jisté míry — prominout, když se omezuje na heslo Pryč z kolonií!, neboť za prvé pro většinu západoevropských zemí je typickým příkladem národnostního útlaku právě útlak koloniální a za druhé v západoevropských zemích je pojem "kolonie" mimořádně jasný, názorný a živý.

Ale v Rusku? Jeho specifičnost je právě v tom, že rozdíl mezi "našimi" "koloniemi" a "našimi" utlačovanými národy je nejasný, nekonkrétní a neživý!

Marxistovi píšícímu třeba německy by se dalo prominout, že zapomněl na tuto specifičnost Ruska, ale P. Kijevskému se to prominout nedá. Ruskému socialistovi, který nechce jen papouškovat, ale i myslet, musí být jasné, že pokud jde o Rusko, nemělo by už vůbec žádný smysl pokoušet se stanovit nějaký podstatný rozdíl mezi utlačovanýnti národy a koloniemi.

q - neumělá, špatná malba, podle ruského města Suzdalu, kde se vyráběly ikony nízké umělecké hodnoty. Čes. red.

r Viz Sebrané spisy 26, Praha 1986, s. 188-189. Red.

s Viz Sebrané spisy 27, Praha 1986, s. 69. Red.

45 Článek O karikatuře marxismu a "inperialistickém ekonomismu" napsal Lenin jako odpověď na článek P. Kijevského Proletariát a "právo národů na sebeurčení" v období finančního kapitálu. Oba články měly být otištěny ve 3. čísle časopisu Sbornik Social-demokrata. V prosinci 1916 bylo ve 2. čísle otištěno oznámení o materiálech, které došly do redakce pro 3. číslo časopisu, a mezi nimi byly jmenovány i tyto dva články. Pro nedostatek finančních prostředků 3. číslo časopisu tehdy nevyšlo a články nebyly uveřejněny. Mezi bolševiky žijícími v cizině a některými levicovými sociálními demokraty byl článek O karikatuře marxismu a "imperialistickém ekonomismu" velmi rozšířen v rukopisu. V dopisu A. G. Šljapnikovovi, napsaném na začátku října 1916 ještě před jeho odjezdem do Ruska, Lenin sděluje: "Bude nesmírná škoda, jestliže Belenin už nebude číst můj článek, jímž odpovídám Kijevskému (právě včera byl poslán k opsání a teprve za několik dní bude hotov)" (Spisy 35, Praha 1962, s. 204). Když probíhala v zahraničí diskuse o národnostní otázce, posílal Lenin tento článek bolševikům, aby "se teoreticky sladili". V odpovědi na dopis N. D. Kiknadzeho, který Lenina informoval o ženevských sporech s A. V. Lunačarským a jinými bolševiky o národnostní otázku, Lenin konstatuje:

"Když už s nimi chcete diskutovat, posílám Vám svůj článek z 3. (nebo 4.) čísla časopisu Sborník Social-demokrata na toto téma" (Spisy 35, Praha 1962, s. 209). Lenin poslal tento článek rovněž V. A. Karpinskému, I. F. Armandové a dalším bolševikům.

Leninovy články o národnostní otázce pomohly bolševikům, kteří v této otázce kolísali, zaujmout správné stanovisko. "Dříve jsem byl celkově proti ‚právu na sebeurčení', a teď jsem celkově pro toto ‚právo'," napsal N. D. Kiknadze Leninovi v listopadu 1916. "Za tento obrat vděčím bezesporu Vašim článkům, které shrnují (po Vašich článcích ve 4., 5. a 6. čísle časopisu Prosvěščenije z roku 1914) všechno, co je možné uvést proti Polákům, a vykládají otázku zevrubně... Tyto články pokládám přímo za vzor aplikace dialektické metody při řešení politických problémů našeho hnutí" (Ústřední stranický archív Institutu marxismu-leninismu při ÚV KSSS).

46 Dne 6. (19.) srpna 1905 byl uveřejněn carův manifest, zákon o svolání Státní dumy a nařízení o volbách do tohoto orgánu. Návrh na svolání dumy vypracoval na carův příkaz ministr vnitra A. G. Bulygin, dumě se proto říkalo Bulyginova duma. Bolševici vyzývali dělníky a rolníky k aktivnímu bojkotu Bulyginovy dumy a veškerou agitační kampaň soustředili na hesla: ozbrojené povstání, revoluční armáda a prozatímní revoluční vláda. Kampaň za bojkot Bulyginovy dumy využili bolševici k mobilizaci všech revolučních sil, k pořádání masových politických stávek a k přípravě ozbrojeného povstání. Volby do Bulyginovy dumy se nakonec nekonaly a vládě se nepodařilo ji svolat; narůstající revoluční vlna a celoruská říjnová politická stávka v roce 1905 ji smetly. O Bulyginově dumě viz Leninovy články Kupčení s ústavou, Bojkot Bulyginovy dumy a povstání, "Jednota cara s lidem a lidu s carem", Ve vleku monarchistické buržoazie, nebo v čele revolučního proletariátu a rolnictva? (Sebrané spisy 10, Praha 1982, s. 86-90; Sebrané spisy 11, Praha l982, s.l89-l97, 203-211 a 219-231) a jiné práce.

47 Jde o otzovisty a ultlmatisty.

Otzovisté — oportunistická skupina, která vznikla mezi bolševiky v roce 1908. Otzovisté (A. A. Bogdanov, G. A. Alexinskij, A. V. Sokolov /S. Volskij/, A. V. Lunačarskij, M. N. Ljadov aj.) se maskovali revolučními frázemi a žádali odvolání sociálně demokratických poslanců z III. státní dumy a přerušení práce v legálních organizacích. Prohlašovali, že v období reakce má strana pracovat pouze ilegálně, a proto odmítali práci v dumě, v dělnických odborových organizacích i v družstevních a jiných masových legálních a pololegálních organizacích a považovali za nutné soustředit veškerou stranickou činnost v ilegální organizaci. Odrůdou otzovismu byl ultimatismus.

Ultimalisté se lišili od otzovistů pouze formálně. Neuznávali, že je nutné sociálně demokratické poslance trpělivě vychovávat v revolučním duchu a vést je k překonávání chyb, ale navrhovali předložit sociálně demokratické frakci v dumě ultimátum, podle něhož se měla frakce bezpodmínečně podřizovat usnesením ústředního výboru strany a v případě, že by se sociálně demokratičtí poslanci nepodřídili, měli být z dumy odvoláni. Ultimatismus byl fakticky zastřený otzovismus. Lenin nazýval ultimatisty "stydlivými otzovisty". Otzovisté působili straně obrovskou škodu. Jejich politika směřovala k odtržení strany od mas, k přeměně strany v sektářskou organizaci, neschopnou shromáždit síly k novému rozmachu revolučního hnutí.

Kritice otzovismu věnoval Lenin tyto články: Ke dvěma dopisům, O článku K aktuálním otázkám, Karikatura bolševismu, Likvidace likvidátorství, O frakci stoupenců otzovismu a bohostrůjcovství aj. (viz Sebrané spisy 17, Praha 1984, s. 305-321, 379-382 a 406-417; Sebrané spisy 19, Praha 1984, s. 65-73, 96-129).

48 B. Engels, Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu (viz K. Marx-B. Engels, Spisy 21, Praha 1967, s. 198).

49 B. Engels, "Anti-Dühring", (viz K. Marx-B. Engels, Spisy 20).

50 Golos - menševický deník; vycházel v Paříži od září 1914 do ledna 1915. Vedoucí postavení měl v listu L. Trockij. Prvních pět čísel vyšlo pod názvem Naš golos. List zastával centristické stanovisko. V prvních dnech války přinesl články L. Martova proti sociálšovinistům. Když Martov přešel k pravici, deník stále více obhajoval sociálšovinisty a dával přednost "jednotě se sociálšovinisty před sblížením s lidmi, kteří zaujímají k sociálšovinismu nesmiřitelný postoj" (Sebrané spisy 26, Praha 1986, s. 139). Od ledna 1915 začal místo Golosu vycházet list Naše slovo.

Organizační výbor (OV) - řídící ústředí menševiků; byl ustaven na srpnové konferenci likvidátorů v roce 1912. Za první světové války zastávat sociálšovinistické stanovisko, schvaloval válku vedenou carismem a šířil nacionalistické a šovinistické názory. Vydával časopis Naša zarja a po jeho zastavení Naše dělo, později Dělo a list Rabočeje utro, později Utro. Vyvíjel činnost až do zvolení Ústředního výboru menševické strany v srpnu 1917. Kromě organizačního výboru, který působil v Rusku, existoval zahraniční sekretariát organizačního výboru, složený z pěti tajenmíků (P. B. Axelrod, I. S. Astrov-Poves, J. O. Martov, A. S. Martynov a S. J. Semkovskij), který se přikláněl k centrismu, a ačkoli se oháněl internacionalistickými frázemi, podporoval ve skutečnosti ruské sociálšovinisty. Tento sekretariát vydával svůj orgán, list Izvěstija zagraničnogo sekretariata organizacionnogo komitěta Rossijskoj social-demokratičeskoj rabočej partii, který vycházel od února 1915 do března 1917.

Článek S. Semkovského Rozpad Ruska?, který má patrně Lenin na mysli, vyšel 21. března 1915 v 45. čísle listu Naše slovo.

---

Odpověď P. Kijevskému (J. Pjatakovovi)
Obsah 30. dílu Sebraných spisů V.I. Lenina
Vojenský program proletářské revoluce