Vladimír Iljič Lenin
V. Rozdělení světa mezi svazy kapitalistů
Monopolistické svazy kapitalistů, kartely, syndikáty a trasty si rozdělují mezi sebou nejprve domácí trh a víceméně se úplně zmocňují výroby vlastní země. Avšak za kapitalismu je domácí trh nezbytně spjat s trhem zahraničním. Kapitalisrnus vytvořil již dávno světový trh. A úměrně tomu, jak vzrůstal vývoz kapitálu a jak byly všestranně rozšiřovány zahraniční i koloniální styky a „sféry vlivu“ největších monopolistických svazů, vše „přirozeně“ spělo k dohodě mezi těmito svazy v celosvětovém měřítku a k vytváření mezinárodních kartelů.
To je nový stupeň světové koncentrace kapitálu a výroby, nepoměrně vyšší než předchozí. Prozkoumejme, jak vzniká tento nadmonopol.
Elektrotechnický průmysl je nejtypičtější pro nejnovější úspěchy techniky, pro kapitalismus konce 19. a začátku 20. století. Nejvíce se vyvinul ve dvou nejvyspělejších nových kapitalistických zemích, ve Spojených státech a v Německu. V Německu měla na vzrůst koncentrace v tomto odvětví zvlášť velký vliv krize roku 1900. Banky, které do té doby již dostatečně srostly s průmyslem, za této krize značně urychlily a prohloubily úpadek poměrně malých podniků, jejich pohlcování velkými. Jeidels píše: „Banky odmítaly poskytnout pomocnou ruku právě těm podnikům, které ji nejvíce potřebovaly, a vyvolaly tak nejdříve závratný vzestup a potom neodvratný krach společností, které s nimi nebyly dostatečně úzce spjaty.“[a]
V důsledku toho postupovala koncentrace po roce 1900 mílovými kroky. Před rokem 1900 bylo v elektrotechnickém průmyslu osm nebo sedm „skupin“; přitom se každá skupina skládala z několika společností (celkem jich bylo 28) a za každou skupinou stály 2 až 11 bank. V letech 1908—1912 se všechny tyto skupiny sloučily ve dvě nebo v jednu. Tento proces znázorňuje tabulka:
| Před rokem 1900: | ||||||
& Guillaume |
AEG ↓ |
& Halske |
& Co. |
↓ |
||
 |
|
|||||
-Schuckert |
v roce 1900 |
|||||
|
|
|||||
| Roku 1912: | ||||||
(Úzká „kooperace“ od roku 1908) |
||||||
Proslulá AEG (Všeobecná elektrotechnická společnost), která tímto způsobem vznikla, ovládá 175—200 společnosti (systémem „účastí“) a disponuje kapitálem v celkové částce asi 1,5 miliardy marek. Jen přímých zahraničních: zastoupení má 34, z toho je 12 akciových společností ve více než deseti státech. Již roku 1904 se odhadoval kapitál investovaný německým elektrotechnickým průmyslem v zahraničí na 233 miliónů marek, z toho 62 miliónů v Rusku. Je zbytečné říkat, že Všeobecná elektrotechnická společnost je mamutí „kombinovaný“ podnik — jen výrobních společností má 16 —‚ který vyrábí nejrůznější výrobky, od kabelů a izolátorů až po automobily a letadla.
Avšak koncentrace v Evropě byla také součástí procesu koncentrace v Americe. Její průběh znázorňuje tabulka:
Amerika |
 |
||
 |
|||
| Thompson-Houston Co. zakládá pro Evropu firmu |
Edison Co. zakládá pro Evropu firmu: Francouzská Edison Co., která předává patenty německé firmě | ||
Německo |
|
Elektrotechnická společnost Union | Všeobecná elektrotechnická společnost (AEG) |
|
|||
Tak se vytvořily dvě elektrotechnické „velmoci“. „Jiné na těchto firmách zcela nezávislé elektrotechnické společnosti na světě neexistují,“ píše Heinig v článku Cesta elektrotechnického trastu. O rozsahu obratu a velikosti podniků obou „trastů“ dávají jakousi, i když zdaleka ne úplnou představu tyto údaje.
| Rok | (v miliónech marek) |
zaměstnanců |
(v miliónech marek) |
|
| Amerika: Všeobecná elektrotechnická společnost (GEC) |
1907 |
|||
| 1910 | ||||
| ——————————————————————————————————————————— | ||||
| Německo: Všeobecná elektrotechnická společnost (AEG) |
1907 |
|||
| 1911 | ||||
Roku 1907 byla mezi americkým a německým trastem uzavřena dohoda o rozdělení světa. Konkurence tím byla odstraněna. Americká společnost (GEC) „dostává“ Spojeně státy a Kanadu. Německá společnost (AEG) „dostává“ Německo, Rakousko, Rusko, Holandsko, Dánsko, Švýcarsko, Turecko a Balkán. Zvláštní, samozřejmě tajné, smlouvy jsou sjednávány o „dceřiných společnostech“, které pronikají do nových průmyslových odvětví a do „nových“,formálně ještě nerozdělených zemí. Byla dohodnuta vzájemná výměna vynálezů a zkušeností.[b]
Každý pochopí, jak je obtížné konkurovat tomuto fakticky jednotnému světovému trastu, který disponuje kapitálem ve výši několika miliard a má své „filiálky“, zastoupení, agentury, spojení atd. ve všech končinách světa. Jestliže si však dva mocné trasty rozdělily svět, nevylučuje to samozřejmě jeho znovurozdělení, změní-li se poměr sil — následkem nerovnoměrnosti vývoje, válek, krachů atd.
Poučný příklad pokusu o takové znovurozdělení a boje o ně skýtá petrolejářský průmysl.
V roce 1905 napsal Jeidels: „Světový petrolejový trh je v podstatě dodnes rozdělen mezi dvě velké finanční skupiny: mezi americký Rockefellerův Petrolejářský trast (Standard Oil Co.) a majitele ruské bakuské ropy, Rothschilda a Nobela. Obě skupiny jsou spolu těsně spjaty, avšak jejich monopolní postavení už po několik let ohrožuje pět nepřátel“[c]: 1. vyčerpání amerických nalezišť ropy; 2. konkurenční Mantaševova firma v Baku; 3. naleziště ropy v Rakousku a 4. v Rumunsku; 5. zámořská naleziště ropy, zejména v holandských koloniích (velmi bohaté firmy, Samuel a Shell, které jsou rovněž spjaty s anglickým kapitálem). Poslední tři skupiny podniků jsou spjaty s německými velkými bankami, v čele s největší, Německou bankou. Tyto banky samostatně a plánovitě rozvíjely petrolejářský průmysl, např. v Rumunsku, aby si tu vytvořily „svůj“ opěrný bod. Roku 1907 bylo podle odhadu v rumunském petrolejářském průmyslu 185 miliónů franků zahraničního kapitálu, z toho 74 milióny kapitálu německého.[d ]
Vypukl boj, který se v ekonomické literatuře opravdu nazývá bojem za „rozdělení světa“. Na jedné strana Rockefellerův Petrolejářský trast, jenž se chtěl zmocnit celé kořisti, založil „dceřinou společnost“ přímo v Holandsku a skupoval naleziště ropy v holandské Indii. Tím chtěl zasaditúder svému hlavnímu soupeři, „Shellovu“ holandsko-anglickému trastu. Na druhé straně se Německá banka a jiné berlínské banky snažily „uhájit“ „pro sebe“ Rumunsko a spojit je s Ruskem proti Rockefellerovi. Rockefeller však měl nepoměrně větší kapitál a výbornou organizaci dopravy a dodávek petroleje spotřebitelům. Boj musel skončit a roku 1907 také skončil naprostou porážkou Německé banky, které zbývaly jen dvě možnosti: buď zlikvidovat s miliónovými ztrátami své „petrolejářské zájmy“, anebo se podřídit. Zvolila druhou alternativu a uzavřela s Petrolejářským trastem smlouvu, která pro ni byla velmi nevýhodná. Touto smlouvou se Německá banka zavázala, že „nebude podnikat nic, co by bylo v neprospěch amerických zájmů“; zároveň však bylo stanoveno, že smlouva pozbývá platnosti, projde-li v Německu zákon o zavedeni státního petrolejářského monopolu.
Zde začíná „petrolejářská komedie“. Von Gwinner, jeden z finančních králů Německa a ředitel Německé banky, zahájil prostřednictvím svého osobního tajemníka Stausse kampaň pro petrolejářský monopol. Celý obrovský aparát největší berlínské banky, všechna rozsáhlá „spojení“ byla uvedena do pohybu, tisk překypoval „patriotickými“ výkřiky proti „jařmu“ amerického trastu a Říšský sněm přijal 15. března 1911 téměř jednohlasně rezoluci, v níž vyzval vládu, aby vypracovala návrh zákona o petrolejářském monopolu. Vláda se chopila této „populární“ myšlenky a zdálo se, že Německá banka, která chtěla napálit svého amerického smluvního partnera a pomocí státního monopolu zlepšit své postavení, má už vyhráno. Němečtí petrolejoví králové si už dělali laskominy na obrovské zisky, které by se jistě vyrovnaly ziskům ruských cukrovarníků... Avšak, za prvé, německé velké banky se pohádaly o rozdělení kořisti a Diskontní společnost odhalila zištné zájmy Německé banky; za druhé, vláda dostala strach z boje proti Rockefellerovi, protože bylo velmi nepravděpodobné, že Německo bude schopné získat petrolej bez něj (kapacita Rumunska byla malá); za třetí, bylo nutné schválit miliardová vydání pro rok 1913 na válečné přípravy Německa. Návrh zákona o zavedení monopolu byl odložen. Rockefellerův Petrolejářský trast vyšel z boje zatím jako vítěz.
Berlínský časopis Die Bank v této souvislosti napsal, že Německo by mohlo bojovat proti Petrolejářskému trastu jedině tehdy, kdyby zavedlo monopol na elektrickou energii a přeměňovalo vodní energii v lacinou elektřinu. „Ale,“ dodává autor článku, „monopol na elektrickou energii bude zaveden tehdy, až ho budou potřebovat výrobci; to jest tehdy, až bude elektrotechnický průmysl stát před velkým krachem a až obrovské nákladné elektrárny, které nyní všude budují soukromé ‚koncerny‘ elektrotechnického průmyslu a na něž těmto ‚koncernům‘ poskytují města, státy aj. již dnes jisté dílčí koncese, nebudou s to vyrábět se ziskem. Pak bude nutné využívat vodní energie; stát ji však nebude moci přeměňovat ve své režii na lacinou elektrickou energii, nýbrž bude muset být přece jen svěřena ‚soukromému monopolu kontrolovanému státem‘, neboť soukromý průmysl již uzavřel celou řadu smluv a vyhradil si obrovské odstupné a odškodné... Tak tomu bylo s draselným monopolem, tak je tomu s petrolejářským monopolem, tak tomu bude i s monopolem na elektrickou energii. Je už na čase, aby naši státotvorní socialisté, kteří se nechávají oslňovat líbivou zásadou, konečně pochopili, že cílem a výsledkem monopolů v Německu nikdy nebyl prospěch spotřebitelů nebo aspoň odvod části podnikatelského zisku státu, nýbrž jedině snaha sanovat na státní útraty soukromý průmysl stojící na pokraji krachu.“[e]
K takovým cenným doznáním jsou nuceni němečtí buržoazní ekonomové. Zde názorně vidíme, jak se v epoše finančního kapitálu soukromé a státní monopoly navzájem proplétají, jak oba typy monopolu jsou ve skutečnosti pouze jednotlivými články v imperialistickém boji mezi největšími monopolisty za rozdělení světa.
I v obchodní lodní dopravě vedl nesmírný vzrůst koncentrace k rozdělení světa. V Německu se dostaly do popředí dvě největší společnosti, Hamburk-Amerika a Severoněmecký Lloyd, z nichž každá má 200 miliónů marek kapitálu (v akciích a obligacích) a parníky v hodnotě 185—189 miliónů marek. Na druhé straně se v Americe vytvořil 1. ledna 1903 takzvaný Morganův trast, Mezinárodní společnost pro námořní obchod, která sdružuje 9 amerických a anglických paroplavebních společností a disponuje kapitálem 120 miliónů dolarů (480 miliónů marek). Už v roce 1903 byla mezi německými kolosy a tímto americko-anglickým trastem uzavřena dohoda o rozdělení světa a tím i o rozdělení zisku. Německé společnosti se zřekly konkurence při přepravě mezi Anglií a Amerikou. Bylo přesně ujednáno, komu budou „přenechány“ jednotlivé přístavy, byl utvořen společný dozorčí výbor atd. Smlouva byla uzavřena na 20 let s výhradou, že pozbývá platnosti v případě války.[f]
Neobyčejně poučná je také historie vzniku mezinárodního kolejnicového kartelu. Anglické, belgické a německé továrny na výrobu kolejnic se pokusily založit takový kartel již roku 1884, v době nejhorší průmyslové deprese. Dohodly se, že si nebudou konkurovat na domácím trhu smluvních zemí a zahraniční trhy si rozdělí podle tohoto klíče: 66 % připadne Anglii, 27 % Německu a 7 % Belgii. Indie byla zcela přenechána Anglii. Proti jedné anglické firmě, která se nepřipojila k dohodě, zahájilo sdružení společný boj, jehož výlohy byly hrazeny určitým procentem z celkových prodejů. Ale roku 1886, když z něho vystoupily dvě angIické firmy, se kartel rozpadl. Je charakteristické, že se pak v následujících obdobích průmyslové konjunktury nedařilo dosáhnout dohody.
Začátkem roku 1904 byl založen ocelářský syndikát v Německu. V listopadu 1904 byl obnoven mezinárodní kolejnicový kartel s podíly: Anglie 53,5 %‘ Německo 28,83 % a Belgie 17,67 %. Později se k němu připojila Francie s dodatečnými podíly 4,8 %‘ 5,8 % a 6,4 % nad 100 % v prvním, druhém a třetím roce, tj. z celkového úhrnu 104,8 % atd. Roku 1905 se k němu připojil Ocelářský trast Spojených států (Steel Corporation), později Rakousko a Španělsko. Vogelstein v roce 1910 napsal: „V této chvíli je rozdělení světa ukončeno a velkoodběratelé, především státní dráhy, si dnes — protože svět je už rozdělen, aniž se dbalo jejich zájmů — mohou žít jako básník v nebi Jupiterově.“[g]
Zmíníme se ještě o mezinárodním zinkovém syndikátu, založeném roku 1909, který celou výrobu přesně rozdělil mezi pět skupin závodů: německých, belgických, francouzských, španělských a anglických; dále o mezinárodním trastu na výrobu střelného prachu, o tomto podle Liefmannových slov „zcela moderním úzkém svazku všech německých továren na výbušniny, které si pak společně s obdobně zorganizovanými francouzskými a americkými továrnami na výbušniny rozdělily prakticky celý svět“[h].
Roku 1897 napočítal Liefmann kolem 40 mezinárodních kartelů s účastí Německa a roku 1910 již kolem 100.
Někteří buržoazní publicisté (nyní se k nim připojil také K. Kautsky, který se úplně zpronevěřil svému marxistickému stanovisku, jež zastával např. roku 1909) vyslovovali mínění, že mezinárodní kartely, jež jsou jedním z nejnázornějších projevů internacionalizace kapitálu, dávají za kapitalismu naději na mír mezi národy. Tento názor je teoreticky naprosto nesmyslný, je to prakticky sofizma a způsob nepoctivé obhajoby nejhoršího oportunismu. Mezinárodní kartely dokazují, do jaké míry se dnes kapitalistické monopoly rozvinuly a o co mezi sebou bojují svazy kapitalistů. Tato poslední okolnost je nejdůležitější; jedině ona nám vysvětluje historicko-ekonomický smysl toho, co se odehrává, neboť forma boje se může měnit a ustavičně se mění z různých, poměrně specifických a dočasných příčin, avšak podstata boje, jeho třídní obsah se naprosto nemůže změnit, dokud existují třídy. Např. německá buržoazie, k níž v podstatě ve svých teoretických úvahách přešel Kautsky (o tom ještě bude řeč), má pochopitelně zájem, aby byl zastřen obsah soudobého ekonomického boje (rozdělení světa) a aby byla zdůrazňována jednou ta a podruhé jiná forma tohoto boje. Kautsky dělá stejnou chybu. To ovšem neplatí jen o německé buržoazii, nýbrž o buržoazii celého světa. Kapitalisté si nerozdělují svět z nějaké zvláštní zloby, nýbrž proto, že dosažený stupeň koncentrace je k tomu nutí, chtějí-li pobírat zisk; přitom si rozdělují svět „úměrně kapitálu“, „úměrně síle“ — neboť za systému zbožní výroby a kapitalismu není jiný způsob dělení možný. Síla se však mění v závislosti na ekonomickém a politickém vývoji; chceme-li rozumět tomu, co se odehrává, musíme vědět, které otázky se řeší změnou síly. To, zda samy tyto změny jsou rázu „ryze“ ekonomického nebo rázu mimoekonomického (např. vojenského), je otázka druhořadá, která nemůže nijak změnit základní názor na novodobou epochu kapitalismu. Kdo místo otázky, jaký je obsah boje a dohod mezi svazy kapitalistů, klade otázku, jaká je forma boje a dohod (dnes to může být neozbrojený boj, zítra ozbrojený a pozítří zase ozbrojený), klesá na úroveň sofisty.
Epocha novodobého kapitalismu nám ukazuje, že se mezi kapitalistickými svazy utvářejí určité vztahy na podkladě ekonomického rozdělení světa a zároveň se ve spojitosti s tím mezi politickými svazy a mezi státy utvářejí jisté vztahy na podkladě teritoriálního rozdělení světa, boje o kolonie a „boje o hospodářský prostor“.
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)
a Jeidels, cit, dílo, s. 232.
b Riesser, cit, dílo; Diouritch, cit. dílo, s. 239; Kurt Heinig, cit. článek.
c Jeidels, s. 192—193.
d Diouritch, s. 245—246.
e Die Bank, 1912, 2, s. 629 a 1036; 1913, 1, s. 388.
f Riesser, cit. dílo, s. 125.
g Vogelstein, Organisationsformen, s. 100.
h Liefmann, Kartelle und Trusts, 2. Aufl., s. 161.