Vladimír Iljič Lenin
II. Banky a jejich nová úloha
Základní a původní bankovní operací je zprostředkování plateb. Ve spojitosti s tím proměňují banky ladem ležící peněžní kapitál v činný, tj. kapitál nesoucí zisk, shromaždují nejrůznější druhy peněžních příjmů a dávají je k dispozici třídě kapitalistů.
Úměrně tomu, jak se bankovnictví rozvíjí a koncentruje v několika málo ústavech, se banky mění ze skromných zprostředkovatelů ve všemocné monopolisty, disponující nejen téměř celým peněžním kapitálem všech kapitalistů a drobných podnikatelů, ale i většinou výrobních prostředků a surovinových zdrojů v příslušné zemi nebo ve více zemích. Protože tato přeměna četných skromných zprostředkovatelů v hrstku monopolistů je jedním z hlavních procesů přerůstání kapitalismu v kapitalistický irnperialismus, musíme se především zabývat koncentrací bankovnictví.
Vklady u všech akciových bank v Německu, disponujících kapitálem přes 1 milión marek, činily v roce 1907/1908 7 miliard marek a v roce 1912/1913 již 9,8 miliardy. Za pět let tedy vzrostly o 40 %, přičemž z 2,8 miliardy přírůstku připadá 2,75 miliardy na 57 bank, které měly přes 10 miliónů marek kapitálu. Vklady byly rozděleny mezi velké a malé banky takto[a]:
velkých bank |
s kapitálem přes 10 miliónů marek |
s kapitálem 1 — 10 miliónů |
(méně než 1 milión) |
|
| 1907/1908 | ||||
| 1912/1913 | ||||
Malé banky jsou vytlačovány velkými, z nichž pouhých devět soustřeďuje téměř polovinu všech vkladů. A to se zde ještě nepřihlíží k četným okolnostem, např. k tomu, že se celá řada malých bank ve skutečnosti přeměnila ve filiálky velkých bank atd., o čemž ještě budeme hovořit.
Schulze-Gaevernitz odhaduje, že koncem roku 1913 bylo z celkově částky kolem 10 miliard marek vkladů uloženo 5,1 miliardy marek v devíti berlínských velkých bankách[138]. Dále bere týž autor v úvahu nejen vklady, nýbrž celý bankovní kapitál, a píše „Koncem roku 1909 devět berlínských velkých bank spolu s přidruženými bankami spravovalo 11,3 miliardy marek, tedy zhruba 83 % veškerého německého bankovního kapitálu. Německá banka (Deutsche Bank), která spravuje spolu s přidruženými bankami na 3 miliardy marek, představuje vedle pruské správy státních železnic největší — a přitom vysoce decentralizované — soustředění kapitálu ve starém světě.“[b]
Podtrhli jsme zmínku o „přidružených“ bankách, neboť tu jde o jeden z nejvýznačnějších znaků novodobé kapitalistické koncentrace. Velké podniky, zejména banky, nejenom přímo pohlcují malé podniky, nýbrž je také k sobě „přičleňují“, podřizují si je, zařazují je do „své“ skupiny, do svého „koncernu“ jak zní technický termín, prostřednictvím „účasti“ na jejich kapitálu, skoupením nebo výměnou akcií, systémem dlužnických vztahů apod atd. Profesor Liefmann věnoval popisu moderních „holdingových a finančních společností“ celé objemné „dílo“ o pěti stech stranách[c], ve kterém bohužel připojil k holým faktům, často nezpracovaným, velmi pochybné „teoretické“ úvahy[139]. K čemu vede tento systém „účastí“, pokud jde o koncentraci, je nejlépe objasněno ve spisu bankovního „činitele“ Riessera o německých velkých bankách[140]. Avšak ještě než se budeme zabývat jeho údaji, uvedeme konkrétní příklad systému „účastí“.
„Skupina“ Německé banky je jednou z největších, ne-li vůbec největší skupinou ze všech skupin velkých bank. Abychom zjistili nejdůležitější pouta spojující vzájemně všechny banky této skupiny, je třeba rozlišovat „účast“ prvního, druhého a třetího stupně čili, což je totéž, závislost (menších bank na Německé bance) prvního, druhého a třetího stupně. Dostáváme tento obraz[d]:
prvního stupně |
druhého stupně |
třetího stupně |
|||
| Účast Německé banky |
 |
stálá | |||
| na neurčitou dobu | |||||
| v jednotlivých případech | |||||
| ————————————————————————————————————————— | |||||
| Úhrnem | |||||
K osmi bankám „prvního stupně závislosti“, které jsou „v jednotlivých případech“ podřízeny Německé bance, patří tři zahraniční banky: jedna rakouská (vídeňský Bankovní svaz — Bankverein) a dvě ruské (Sibiřská obchodní banka a Ruská banka pro zahraniční obchod). Celkem patří do skupiny Německé banky přímo i nepřímo, úplně i částečně 87 bank a veškerý vlastní i cizí kapitál, jímž tato skupina disponuje, se odhaduje na 2 až 3 miliardy marek.
Je jasné, že banka, která stojí v čele takovéto skupiny a uzavírá s půltuctem jiných, jen o málo menších bank dohody o tak mimořádně velkých a výhodných finančních operacích, jako jsou např. státní půjčky, už neplní jen úlohu „zprostředkovatele“, ale stala se sdružením hrstky monopolistů.
Jak rychle pokračovala koncentrace bankovnictví v Německu právě koncem 19. a začátkem 20. století, je zřejmé z těchto Riesserových údajů, které uvádíme zkráceně:
| Roku | v Německu |
pokladen a směnáren |
v německých akciových bankách |
všech ústavů |
| 1895 | ||||
| 1900 | ||||
| 1911 |
Vidíme, jak rychle se rozrůstá hustá síť kanálů protkávajících celou zemi, soustřeďujících všechny kapitály a peněžní příjmy a přeměňujících tisíce a tisíce rozdrobených hospodářství v jednotné celonárodní kapitalistické a potom i světové kapitalistické hospodářství. Ona „decentralizace“, o níž mluvil v již uvedeném citátu Schulze-Gaevernitz jménem soudobé buržoazní politické ekonomie, spočívá ve skutečnosti v tom, že se stále větší počet dříve poměrně „samostatných“ či vlastně lokálně (místně) uzavřených hospodářských jednotek podřizuje jedinému centru. Ve skutečnosti je to centralizace, posílení úlohy, významu a síly monopolistických obrů.
V kapitalistických zemích s delší tradicí je tato „bankovní síť‘ ještě hustší. V Anglii včetně Irska bylo roku 1910 celkem 7151 bankovních filiálek. Každá ze čtyř velkých bank měla více než 400 filiálek (447 až 689), další čtyři přes 200 filiálek a 11 bank přes 100 filiálek.
Ve Francii tři největší banky, Crédit Lyonnais, Comptoir National a Société Générale, rozšiřovaly své operace a síť svých filiálek takto:[e]
a depozitních pokladen |
(v miliónech franků) |
||||
| 1870 | |||||
| 1890 | |||||
| 1909 | |||||
Riessér charakterizuje „spojení“ moderní velké banky údaji o počtu dopisů odesílaných a přijímaných Diskontní společností (Disconto-Gesellschaft), jednou z největších bank v Německu a na celém světě (jejíž kapitál dosáhl roku 1914 300 miliónů marek):
| 1852 | ||
| 1870 | ||
| 1900 | ||
V pařížské velké bance Crédit Lyonnais stoupl počet běžných účtů z 28 535 v roce 1875 na 633 539 v roce l912.[f]
Tato prostá čísla dokazují jistě názorněji než dlouhé úvahy, jak se s koncentrací kapitálu a růstem obratů bank podstatně mění jejich význam. Z jednotlivých, navzájem odloučených kapitalistů vzniká jeden kolektivní kapitalista. Tím, že banka vede běžný účet několika kapitalistům, vykonává zdánlivě ryze technickou, výhradně pomocnou operaci. Ukazuje se však, že jakmile tato operace nabude obrovského rozsahu, hrstka monopolistů si podřídí obchodní a průmyslové operace celé kapitalistické společnosti, neboť má možnost — pomocí bankovního spojení, běžných účtů a jiných finančních operací nejdříve přesně zjišťovat stav obchodů jednotlivých kapitalistů, potom je kontrolovat, ovlivňovat je rozšiřováním či zmenšováním, usnadňováním či ztěžováním úvěrů, a posléze úplně rozhodovat o jejich osudu, určovat rentabilitu jejich podnikání, zbavovat je kapitálu nebo jim poskytovat příležitost, aby rychle a ve velké míře zvětšili svůj kapitál atd.
Zmínili jsme se právě, že kapitál Diskontní společnosti v Berlíně dosáhl 300 miliónů marek. Toto zvýšení kapitálu Diskontní společnosti bylo jednou z epizod boje o hegemonii mezi dvěma největšími berlínskými bankami, mezi Německou bankou a Diskontní společností. Roku 1870 byla Německá banka ještě nováčkem a disponovala pouze 15 milióny kapitálu, Diskontní společnost měla asi 30 miliónů. Roku 1908 měla prvá banka 200 miliónů kapitálu, druhá 170 miliónů. Roku 1914 zvýšila Německá banka kapitál na 250 miliónů a Diskontní společnost fúzí s jinou bankou o velikosti prvého řádu, se Schaffhausenskou svazovou bankou, na 300 miliónů. Ovšem přestože mezi sebou bojují o hegemonii, uzavírají obě banky stále častější a pevnější vzájemné „úmluvy“. Tento vývoj dovedl i bankovní odborníky posuzující hospodářské otázky z hlediska, které nijak nepřekračuje rámec velmi umírněného a opatrného buržoazního reformátorství, k těmto závěrům:
„Ostatní banky půjdou stejnou cestou,“ komentoval německý časopis Die Bank zvýšení kapitálu Diskontní společnosti na 300 miliónů marek, „a ze 300 osob, které dnes hospodářsky ovládají Německo, jich zbude časem 50, 25 nebo ještě méně. Nelze také očekávat, že se nynější proces. koncentrace omezí jen na bankovnictví. Úzké spojení mezi jednotlivými bankami povede pochopitelně také k sblížení mezi průmyslovými syndikáty, jež jsou pod jejich patronací... Až se jednoho krásného dne probudíme, zpozorujeme s úžasem, že kolem nás jsou jenom trasty, a budeme nuceni nahradit soukromé monopoly státními. A přesto si v podstatě nemůžeme vyčítat nic jiného, než že jsme ponechali vývoji událostí volný průběh, který proces poněkud urychlil.“[g]
Je to příklad nemohoucnosti buržoazní publicistiky, od níž se buržoazní věda liší jen menší upřímností a snahou zastřít podstatu věci, aby pro stromy nebylo vidět les. Vyslovuje-li někdo „úžas“ nad důsledky koncentrace, „činí-li výtky“ vládě kapitalistického Německa či kapitalistické „společnosti“ („nám“), strachuje-li se, že zavedení akcií povede k „urychlení“ koncentrace, podobně jako německý „kartelový“ odborník Tschierschky se bojí amerických trastů a „dává přednost“ německým kartelům, které prý nemohou „urychlovat technický a hospodářský pokrok tak překotně jako trasty“[h], cožpak to není nemohoucnost?
Ale fakta zůstávají fakty. V Německu nejsou trasty, nýbrž „pouze“ kartely, a přesto tam vládne nanejvýš 300 kapitalistických magnátů. A jejich počet se ustavičně zmenšuje. Ve všech kapitalistických zemích, ať je jejich bankovní zákonodárství jakékoli, banky vždy mnohonásobně zintenzívňují a urychlují proces koncentrace kapitálu a vytváření monopolů.
„V bankovní soustavě je ovšem dána forma obecného vedení knih a rozdělování výrobních prostředků ve společenském měřítku, ale jen forma,“ psal Marx před půlstoletím v Kapitálu (ruské vyd., díl III, část II, s. 144[141]). Uvedené údaje o růstu bankovního kapitálu, o rostoucím počtu depozitních pokladen a filiálek největších bank, o počtu jejich běžných účtů apod. nám poskytují konkrétní obraz o tomto „obecném vedení knih“ celé třídy kapitalistů, a dokonce nejenom kapitalistů, neboť banky shromažďují, byť dočasně, nejrůznější peněžní příjmy, i drobných podnikatelů, i úředníků, i nepatrné horní vrstvy dělníků. Z formálního aspektu se tedy ze soudobých bank — z takových tří až šesti největších francouzských bank, šesti až osmi bank v Německu, které disponují miliardami a miliardami — vytváří „rozdělování výrobních prostředků ve společenském měřítku“. Avšak svým obsahem naprosto není toto rozdělování výrobních prostředků „společenské“, nýbrž je soukromé, tj. řídí se zájmy velkého — a především největšího, monopolistického — kapitálu, který funguje za takových podmínek, kdy většina obyvatelstva bídně živoří, kdy celý vývoj zemědělství beznadějně opožďuje za vývojem průmyslu a kdy „těžký průmysl“ vybírá daň od všech ostatních průmyslových odvětví.
Při zespolečenšťování kapitalistického hospodářství začínají bankám konkurovat záložny a poštovní spořitelny, jež jsou mnohem více „decentralizovány“, tj. vtahují do sféry svého vlivu větší oblasti, větší počet vzdálených obcí a širší okruhy obyvatelstva. O tom, jak rostou vklady v bankách a spořitelnách, uvádí americká komise tyto údaje[i]:
 |
|
|
|||||
družstvech |
|||||||
| 1880 | |||||||
| 1888 | |||||||
| 1908 | |||||||
Spořitelny, které platí z vkladů úrok 4—41/4 %‚ jsou nuceny hledat pro své kapitály „výnosné“ umístění a pouštět se do směnečných, hypotekárních a jiných operací. Hranice mezi bankami a spořitelnami „se stále více stírají“. Obchodní komory, např. v Bochumu a v Erfurtu, žádají, aby spořitelnám bylo „zakázáno“ provádět „ryze“ bankovní operace, jako je eskont směnek, a požadují omezení „bankovní“ působnosti poštovních spořitelen.[j] Jako by se bankovní magnáti báli, aby se k nim nepřikradl státní monopol z nečekané strany. Tyto obavy pochopitelně nepřesahují rámec konkurence, dalo by se říci, dvou přednostů v jedné kanceláři. Neboť jednak miliardovými kapitály spořitelen disponují ve skutečnosti a koneckonců titíž magnáti bankovního kapitálu, jednak státní monopol v kapitalistické společnosti je jenom prostředkem, jak zvýšit a zaručit příjmy milionářům toho či onoho průmyslového odvětví, které stojí na pokraji bankrotu.
Vystřídání starého kapitalismu, za něhož vládla volná konkurence, kapitalismem novým, za něhož vládne monopol, se projevuje mimo jiné poklesem významu burzy. Časopis Die Bank píše: „Burza už dávno přestala být tím nepostradatelným zprostředkovatelem oběhu, jímž byla dříve, kdy banky ještě nemohly umístit většinu vydávaných cenných papírů mezi své klienty.“[k]
„ ‚Každá banka je burza‘, říká se dnes a je to tím pravdivější, čím větší je banka a čím úspěšněji pokračuje koncentrace v bankovnictví,“[l] „Jestliže dříve, v sedmdesátých letech, mladicky výstřední burza“ („jemná“ narážka na burzovní krach v roce 1873[142], na gründerské skandály[143] apod.) „zahajovala epochu industrializace Německa, mohou to dnes banky a průmysl ‚zařídit samy‘. Nadvláda našich velkých bank nad burzou... není nic jiného než výraz dokonale zorganizovaného německého průmyslového státu. Zužuje-li se tím oblast automaticky působících ekonomických zákonů a rozšiřuje-li se tím neobyčejně pole cílevědomé regulace prostřednictvím bank, vzrůstá nesmírně i národohospodářská odpovědnost několika málo vedoucích osob.“ To píše německý profesor Schulze-Gaevernitz[m], obhájce německého imperialismu a autorita uznávaná imperialisty všech zemí, který se snaží zastřít „maličkost“, že tato „cílevědomá regulace“ prostřednictvím bank totiž znamená odírání veřejnosti hrstkou „dokonale zorganizovaných“ monopolistů. Není úkolem buržoazního profesora, aby objevil celý mechanismus a odhaloval všechny machinace bankovních monopolistů, ale aby je ukazoval v lepším světle.
Také Riesser, který má jako ekonom a bankovní „činitel“ ještě větší autoritu, odbývá nepopiratelná fakta nic neříkajícími frázemi: „Burza stále více ztrácí funkci nezbytně nutnou pro veškeré hospodářství a pro oběh cenných papírů, funkci nejenom nejpřesnějšího měřidla, nýbrž také téměř automatického regulátoru hospodářských procesů, které se k ní sbíhají.“[n]
Řečeno jinak: starý kapitalismus, kapitalismus volné konkurence, pro který byla burza nezbytně nutným regulátorem, se stává minulostí. Vystřídal jej nový kapitalismus, který má zřetelné rysy jakéhosi přechodného jevu, jakési směsice volné konkurence a monopolu. Vzniká pochopitelně otázka, k čemu „přechází“ tento novodobý kapitalismus, avšak buržoazní vědci se bojí si ji položit.
„Před třiceti lety vykonávali volně konkurující podnikatelé 9/10 oné hospodářské činnosti, která nepatří do oblasti fyzické práce ‚dělníků‘. Dnes vykonávají 9/10 této duševní činnosti spojené s provozem podniku úředníci. V čele tohoto vývoje stojí bankovnictví.“[o] Toto přiznání Schulzeho-Gaevernitze vyvolává znovu otázku, k čemu přechází novodobý kapitalismus, kapitalismus ve svém imperialistickém stadiu.
Mezi několika málo bankami, které se v důsledku procesu koncentrace dostávají do čela celého kapitalistického hospodářství, vzniká pochopitelně stále usilovnější snaha uzavřít monopolistickou dohodu, vytvořit bankovní trast. V Americe to není devět bank, nýbrž dvě největší banky patřící multimilionářům Rockefellerovi a Morganovi[144], které ovládají kapitál ve výši 11 miliard marek[p]. Když v Německu Diskontní společnost pohltila Schaffhausenský bankovní spolek, jak jsme se už zmínili, hodnotil to list burzovních zájmů Frankfurter Zeitung[145] takto:
„S pokračující koncentrací bank se zužuje okruh ústavů, od kterých lze vůbec žádat úvěr, takže vzrůstá závislost velkého průmyslu na několika málo bankovních koncernech. Jelikož průmysl je těsně spjat se světem finančníků, je tím omezována volnost jednání průmyslových společností, odkázaných na bankovní kapitál. Velký průmysl proto sleduje sílící vytváření bankovních trastů (sdružování nebo přeměňování v trasty) se smíšenými pocity; vždyť se skutečně již nejednou projevily náznaky určitých dohod mezi jednotlivými koncerny velkých bank, dohod směřujících k omezení konkurence.“[q]
Poslední slovo ve vývoji bankovnictví má opět a znovú monopol.
Mluvíme-li o úzkém sepětí mezi bankami a průmyslem, projevuje se nová úloha bank snad nejvýrazněji právě na tomto poli. Eskontuje-li banka směnky určitého podnikatele, otevírá-li mu běžný účet apod., pak tyto operace samy o sobě nijak neomezují samostatnost tohoto podnikatele a banka si podržuje skromnou úlohu zprostředkovatele. Když se však tyto operace častěji opakují a nabudou trvalého rázu, když banka „shromažďuje“ ve svých rukou obrovské kapitály, když vedení běžných účtů dotyčného podniku umožňuje bance — a to se také stává — seznamovat se stále podrobněji a důkladněji s hospodářkou situací svého klienta, vyplývá z toho, že se závislost průmyslového kapitalisty na bance stále zvětšuje.
Zároveň se vyvíjí takříkajíc personální unie bank s největší mi průmyslovými a obchodními podniky; splývají prostřednictvím vlastnictví akcií a prostřednictvím členství bankovních ředitelů v dozorčích (nebo správních) radách obchodních a průmyslových podniků a naopak. Německý ekonom Jeidels shromáždil velmi podrobné údaje o tomto druhu koncentrace kapitálů a podniků. Šest největších berlínských bank bylo zastoupeno prostřednictvím svých ředitelů v 344 průmyslových společnostech a prostřednictvím svých členů správních rad v dalších 407 společnostech, tedy celkem v 751 společnostech. V 289 společnostech měly v dozorčích radách buď po dvou členech, nebo jim jejich člen předsedal. Mezi těmito obchodními a průmyslovými společnostmi jsou nejrozmanitější průmyslová odvětví a také pojišťovny, dopravní podniky, restaurace, divadla, umělecká výroba apod. Naproti tomu v dozorčích radách týchž šesti bank bylo (roku 1910) 51 největších průmyslníků, mezi nimi ředitel firmy Krupp, ředitel obrovské paroplavební společnosti Hapag (Hamburk—Amerika) atd. apod. Každá ze šesti bank se od roku 1895 do roku 1910 podílela na emisi akcií a obligací mnoha set průmyslových společností (od 281 do 419).[r]
„Personální unii“ mezi bankami a průmyslem doplňuje ještě „personální unie“ mezi oběma druhy těchto společností a vládou. „Místa v dozorčích radách,“ píše Jeidels, „jsou dobrovolně postupována osobám se zvučnými jmény a také bývalým státním úředníkům, kteří mohou ve styku s úřady mnohé usnadnit(!!)“... „V dozorčí radě velké banky najdeme obvykle člena parlamentu nebo člena berlínské městské rady.“
Velké kapitalistické monopoly tedy vznikají a vyvíjejí opravdu rychle všemi „přirozenými“ i „nadpřirozenými“ cestami. Mezi několika sty finančních magnátů soudobé kapitalistické společnosti se systematicky vytváří jistá dělba práce:
„Spolu s tímto rozšířením pole působnosti jednotlivých velkoprůmyslníků“ (vstupujících do bankovních správních rad) „a s vymezením působnosti provinciálních bankovních ředitelů výhradně na určitou průmyslovou oblast se neustále zvyšuje specializace ředitelů velkých bank. Tato specializace je možná jen při velkém rozsahu veškerého bankovního podnikání a zejména jeho vazeb s průmyslem. Dělba práce probíhá dvěma směry: jednak se styky s veškerým průmyslem svěřují jednomu z ředitelů jako jeho speciální funkce, jednak každý ředitel přejímá dozor nad jednotlivými podniky nebo nad skupinami podniků, které jsou příbuzné po výrobní stránce anebo mají příbuzné zájmy.“ (Kapitalismus již dospěl k organizované kontrole jednotlivých podniků.) „Jeden z nich se specializuje na německý průmysl, někdy třeba jen na průmysl západoněmecký“ (západ je nejprůmyslovější částí Německa), „jiní se specializují na styky se státy a se zahraničním průmyslem, personální informace o průmyslnících apod., burzovní obchod atd. Kromě toho každý ředitel banky často spravuje ještě zvláštní oblast nebo zvláštní průmyslové odvětví; jeden ředitel pracuje především v dozorčích radách elektrárenských společností, druhý v dozorčích radách chemických továren, pivovarů nebo cukrovarů, třetí ve správních radách několika málo izolovaných podniků a současně... v dozorčí radě pojišťoven... Jisté je, že úměrně tomu, jak. vzrůstá rozsah a rozmanitost bankovních operací, se vytváří ve velkých bankách stále větší dělba práce mezi řediteli, jejímž účelem (a výsledkem) je, abych tak řekl, povznést je nad čistě bankovní záležitosti a učinit z nich větší znalce a experty na všeobecné otázky průmyslu i odborně otázky jednotlivých průmyslových odvětví, připravit je na působení v průmyslové sféře vlivu banky. S tímto bankovním systémem souvisí i snaha volit do vlastních dozorčích rad bank lidi, kteří dobře znají průmysl, podnikatele, bývalé úředníky, zejména bývalé úředníky železniční a důlní správy“ atd.[s]
Stejné instituce, jen poněkud v jiné formě, má francouzské bankovnictví. Například jedna ze tří největších francouzských bank, Crédit Lyonnais, zřídila zvláštní „oddělení ke shromažďování finančních informací“ (service des études financières). Toto oddělení trvale zaměstnává více než 50 osob — inženýrů, statistiků, ekonomů, právníků aj. Náklady na ně činí 600 000 až 700 000 franků ročně. Je rozděleno na 8 útvarů: jeden shromažďuje informace speciálně o průmyslových podnicích, druhý sleduje všeobecnou statistiku, třetí má na starosti železniční a paroplavební společnosti, čtvrtý vede v patrnosti cenné papíry, pátý zkoumá finanční zprávy atd.[t]
Dochází tedy jednak ke stále většímu splývání, či jak se přiléhavě vyjádřil N. I. Bucharin, ke srůstání bankovního a průmyslového kapitálu, jednak k přerůstání bank v ústavy opravdu „univerzálního charakteru“. Pokládáme za nutné přesně citovat to, co praví o této věci Jeidels, autor, který tuto problematiku prostudoval nejdůkladněji:
„Prozkoumáme-li poměry v průmyslu v jejich souhrnu, dojdeme k závěru, že finanční ústavy pracující pro průmysl mají univerzá1ní charakter. Velké banky, na rozdíl od jiných forem bank a navzdory požadavkům objevujícím se občas v literatuře, aby se banky specializovaly na určitou oblast činnosti nebo na určitá průmyslová odvětví, aby neztrácely pevnou půdu pod nohama, snaží se navázat s průmyslovými podniky co nejvšestrannější styky podle místa a odvětví výroby, snaží se odstraňovat nerovnoměrnosti v rozdělení kapitálu mezi jednotlivé oblasti nebo průmyslová odvětví, které vyplývají z vývoje jednotlivých podniků.“ „Jedna tendence spočívá ve snaze, aby se spojení s průmyslem stalo všeobecným jevem, druhá v tom, aby se toto spojení stalo trvalým a intenzívním; obě tendence jsou uskutečněny v šesti velkých bankách, sice ne úplně, ale už ve značném rozsahu a ve stejné míře.“
Z obchodních a průmyslových kruhů je často slyšet stížnosti na „terorismus“ bank. A není divu, že se objevují podobné stížnosti, když velké banky „komandují“ tak, jak ukazuje tento příklad. Dne 19. listopadu 1901 zaslala jedna z takzvaných berlínských D bank (názvy čtyř největších berlínských bank začínají písmenem D) správní radě cementářského syndikátu pro severozápadní a střední Německo tento dopis: „Z oznámení, které jste uveřejnili 18. t. m. v tom a v tom listu, je patrné, že musíme počítat s možností, že na valné hromadě Vašeho syndikátu, která se má konat 30. t. m., budou přijata usnesení, která by mohla ve Vašem podniku způsobit pro nás nepřijatelné změny. S velkým politováním jsme proto nuceni odvolat úvěr, který jsme Vám poskytovali... Nebudou-li však na valné hromadě přijata usnesení pro nás nepřijatelná a dostane-li se nám v tomto směru uspokojivých záruk také do budoucna, prohlašujeme, že jsme ochotni s Vámi zahájit jednání o poskytnutí nového úvěru.“[u]
V podstatě jsou to stejné stížnosti, jaké vždy vznášel malý kapitál proti útisku velkokapitálu, jen s tím rozdílem, že mezi „malé“ kapitalisty se zde dostal celý syndikát! Starý boj mezi malým a velkým kapitálem se obnovuje na novém, nesrovnatelně vyšším stupni vývoje. Je pochopitelné, že miliardové podniky velkých bank mohou podporovat také technický pokrok prostředky, které nemají v minulosti obdoby. Banky zakládají např. zvláštní společnosti pro technický výzkum, jehož výsledků využívají ovšem jen „spřátelené“ průmyslové podniky. Patří k nim Společnost pro výzkum elektrických rychlodrah, Ústřední kancelář pro vědeckotechnický výzkum atd.
Ředitelé velkých bank sami začínají chápat, že národní hospodářství se ocitá v jakýchsi nových podmínkách, vůči nimž jsou však bezmocní:
„Kdo si v posledních letech všímal personálních změn ve funkcích ředitelů a členů dozorčích rad velkých bank,“ píše Jeidels, „musel postřehnout, jak moc postupně přechází do rukou lidí, kteří pokládají aktivní zasahování do celkového vývoje průmyslu za nezbytný, stále aktuálnější úkol velkých bank, a jak proto mezi těmito lidmi a starými bankovními řediteli vznikají věcné a často i osobní spory. Jde v podstatě o to, zda zasahování bank do průmyslového výrobního procesu není na újmu jejich postavení jako úvěrních ústavů, zda solidní zásady a jistý zisk nejsou obětovány činnosti, která nemá nic společného se zprostředkováváním úvěru a zavádí banku do sféry, kde je více než dříve podřízena živelné vládě průmyslové konjunktury. To je názor mnoha starých bankovních ředitelů, ale většina mladých považuje aktivní zasahování do průmyslu za stejnou nezbytnost, jako bylo vytvoření velkých bank a moderního průmyslového bankovnictví vedle soudobého velkého průmyslu. Obě strany jsou zajedno jedině v tom, že pro novou činnost velkých bank neexistují ještě ani pevné zásady, ani konkrétní cíl.“[v]
Starý kapitalismus se přežil. Nový je přechodem k čemusi jinému. Hledání „pevných zásad a konkrétního cíle“ umožňujících „smíření“ monopolu s volnou konkurencí je pochopitelně beznadějné. Konstatování praktiků se velmi liší od oficiálního vychvalování předností „organizovaného“ kapitalismu jeho obhájci typu Schulzeho-Gaevernitze, Liefmanna a dalších „teoretiků“ tohoto druhu.[146]
Kdy definitivně začala „nová činnost“ velkých bank? Na tuto důležitou otázku odpovídá dosti přesně Jeidels:
„Spojení průmyslových podniků s jejich novou náplní, novými formami a novými orgány právě s velkými bankami, zorganizovanými zároveň centralisticky i decentralisticky, se utváří jako charakteristický národohospodářský jev až v devadesátých letech; v jistém smyslu lze tento počátek posunout dokonce až do roku 1897, kdy došlo k velkým ‚fúzím‘ podniků, jež zavedly poprvé novou formu decentralizované organizace, odpovídající průmyslové politice bank. Snad můžeme tento počátek posunout do ještě pozdější doby, neboť teprve krize z roku 1900 nesmírně urychlila a zintenzívnila proces koncentrace v průmyslu i v bankovnictví, poprvé přeměnila spojení s průmyslem ve skutečný monopol velkých bank a učinila tato spojení mnohem užší a pevnější.“[w]
Dvacáté století znamená tedy přechod od starého kapitalismu ke kapitalismu novému, od vlády kapitálu vůbec k vládě finančního kapitálu.
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)
a Alfréd Lansburgh, Fünf Jahre deutsches Bankwesen. In: Die Bank, 1913, č. 8, s. 728.
b Schulze-Gaevernitz, Die deutsche Kreditbank. In: Grundriss der Sozialökonomik, Tübingen 1915, s. 12 a 137.
c R. Liefmann, Beteiligungs- und Finanzierungsgesellschaften. Eine Studie über den modernen Kapitalismus und das Effektenwesen, 1. Aufl, Jena 1909, S. 212.
d Alfred Lansburgh, Das Beteiligungssystem im deutschen Bankwesen, Die Bank, 1910, 1, s. 500.
e Eugen Kaufmann, Das französische Bankwesen, Tübingen 1911, s. 356 a 362.
f Jean Lescure, Lʼépargne en France, Paris 1914, s. 52.
g A. Lansburgh, Die Bank mit den 300 Millionen. In: Die Bank 1914, 1, s. 426.
h S. Tschierschky, cit. dílo, s. 128.
i Údaje americké National Monetary Commission v časopisu Die Bank, 1910, 2, s. 1200.
j Tamtéž, 1913, s. 811, 1022; 1914, s. 713.
k Die Bank, 1914, 1, s. 316.
l Dr. Oscar Stillich, Geld- und Bankwescn, Berlin 1907, s. 169.
m Schulze-Gaevernitz, Die deutsche Kreditbank. In: Grundriss der Sozialökonomik, Tübingen 1915, s. 101
n Riesser, cit, dílo, 4. vyd., s. 629.
o Schulze-Gaevernitz, Die deutsche Kreditbank. In: Grundriss der Sozialökonomik, Tübingen 1915, s. 151
p Die Bank, 1912, 1, s. 435.
q Cituje Schulze-Gaevernitz in: Grundriss der Sozialökonomik, s. 155.
r Jeidels a Riesser, cit. díla.
s Jeidels, cit. dílo, s. 156—157.
t E. Kaufmann, stať o francouzských bankách in: Die Bank, 1909, 2, s. 851n.
u Dr. Oscar Stillich, Geld- und Bankwesen, Berlin 1907, s. 147.
v Jeidels, cit. dílo, s. 183—184
w Jeidels, cit. dílo, s. 181
138 Práci Gerharta Schulze-Gaevernitze Die deutsche Kreditbank [Německá úvěrní banka] Lenin kriticky analyzoval v Sešitech o imperialismu (Spisy 39, Praha 1965, s. 53—67).
139 Kritická analýza knihy Roberta Liefmanna Beteiligungs- und Finanzierungsgesellschaften. Eine Studie über den modernen Kapitalismus und das Effektenwesen [Účastenské a financující společnosti. Studie o moderním kapitalismu a operacích s cennými papíry], Jena 1909, je obsažena v Sešitech o imperialismu (Spisy 39, Praha 1965, s. 427—428).
140 Lenin používal dva exempláře knihy Jacoba Riessera Die deutschen Grossbanken und ihre Konzentration im Zusammenhang mit der Entwicklung der Gesamtwirtschaft in Deutschland [Německé velké banky a jejich koncentrace v souvislosti s vývojem celého národního hospodářství v Německu], vydané v Jeně roku 1910 a 1912. V Sešitech o imperialismu Lenin podrobně rozebírá materiál obsažený v této knize (viz Spisy 39, Praha 1965, s. 393—426).
141 Srov. K. Marx, Kapitál, sv. III-2, Praha 1980, zde.
142 K burzovnímu krachu došlo v první polovině roku 1873 nejdříve v Rakousku-Uhersku, poté v Německu a v jiných zemích. Počátkem 70. let se poskytování úvěrů, gründerství a burzovní spekulace značně rozšířily. Burzovní spekulace tehdy ještě nebyly ovlivněny příznaky narůstající světové hospodářské krize, které se v průmyslu i obchodu už citelně projevovaly. 9. května 1873 klesly akcie na vídeňské burze během 24 hodin o stamilióny. Došlo k obrovskému množství bankrotů. Burzovní katastrofa se přesunula do Německa. Engels napsal: „To, co se stalo v roce 1867 v Paříži, co se nejednou přihodilo v Londýně a v New Yorku, nedalo na sebe v roce 1873 čekat ani v Berlíně: bezmezná spekulace skončila všeobecným krachem. Společnosti ohlašovaly úpadek po stovkách; akcie těch, které se udržely, byly náhle neprodejné; byl to naprostý rozvrat na celé čáře“ (K. Marx-B. Engels, Spisy 19, Praha 1966, s. 200).
143 Gründerské skandály propukaly v období zesíleného růstu gründerství, zakládání akciových společností začátkem 70. let minulého století v Německu. Růst gründerství byl provázen nepoctivými obchody zbohatlých buržoazních podnikatelů a rozsáhlými spekulacemi s pozemky i s cennými papíry na burze.
144 Finančně monopolistická skupina Rockefellerů kontrolovala v roce 1955 kapitál ve výši 61,4 miliardy dolarů a skupina Morganů kapitál ve výši 65,3 miliardy dolarů. Morganové mají pod svým vlivem 70 amerických bank a společností, z nichž 12 plně kontrolují. Mezi průmyslové společnosti kontrolované Morgany patří obrovské monopoly, např. United States Steel, General Electric, General Motors a četné další společnosti důlního, potravinářského, chemického a textilního průmyslu, jakož i hutní společnosti neželezných kovů, dopravní společnosti, telegrafní, telefonní a komunální společnosti. Rockefellerové kontrolují v těžebním a zpracovatelském průmyslu podniky, jejichž aktiva činí přes 17 miliard dolarů. základem moci této společnosti je kontrola naftového průmyslu; Rockefellerové ovlivňují 6 největších naftových monopolů USA, a to Standard Oil Company of New Jersey, Standard Oil Company of Indiana a další, mají ve svých rukou kontrolní balíky akcií mnoha leteckých, atomových a jiných průmyslových podniků.
Rockefellerové i Morganové velmi silně ovlivňují politiku USA. Monopoly, které ovládají, mají obrovské zisky z vojenských a státních dodávek.
145 Frankfurter Zeitung — deník, orgán německých velkoburziánů; vycházel v letech 1856—1943 ve Frankfurtu nad Mohanem. Znovu začal vycházet v roce 1949 pod názvem Frankfurter Allgemeine Zeitung a tlumočí názory západoněmeckých monopolistů.
146 Teorie „organizovaného kapitalismu“, jejíž buržoazní a nevědecký charakter odhaluje Lenin v knize Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu a v Sešitech o imperialismu, chápe imperialismus jako zvláštní, přeměněný druh kapitalismu, odstraňující konkurenci, anarchii výroby i hospodářské krize a umožňující plánovitý rozvoj národního hospodářství. Teorii „organizovaného kapitalismu“, kterou vypracovali ideologové monopolistického kapitalismu Sombart, Liefmann aj., převzali reformisté Kautsky, Hilferding a další teoretikové II. internacionály. Soudobí obhájci imperialismu se snaží různými variantami teorie „organizovaného“ či „plánovitého“ kapitalismu oklamat lidové masy a přikrášlit monopolistický kapitalismus. Ve skutečnosti však imperialismus neodstraňuje nadvládu monopolů, ale prohlubuje anarchii výroby a nezbavuje kapitalistické hospodářství krizí.