Vladimír Iljič Lenin
Předmluva k francouzskému a německému vydání[124]
I Jak uvádím v předmluvě k ruskému vydání, tato knížka byla napsána roku 1916 s ohledem na carskou cenzuru. Nemohu v současné době přepracovat celý text a nebylo by to snad ani účelné, neboť hlavním úkolem knihy bylo a je vyložit na základě souhrnných údajů nesporné buržoazní statistiky a na základě toho, co připustili buržoazní vědci všech zemí, jaký byl na počátku 20. století, v předvečer první světové imperialistické války celkový obraz světového kapitalistického hospodářství, pokud jde o jeho mezinárodní vztahy.
Pro mnohé komunisty ve vyspělých kapitalistických zemích bude do jisté míry dokonce užitečné, když se na příkladu této z hlediska carské cenzury legální knížky přesvědčí, že je možné — a také nutné — využít i těch nepatrných zbytků legality, které ještě komunistům zbývají dejme tornu v dnešní Americe nebo Francii po nedávném zatčení téměř všech komunistů, aby byla objasněna celá faleš sociálpacifistických názorů a nadějí vkládaných ve „světovou demokracii“. Nejnutnější vysvětlivky k této cenzurou ovlivněné knížce se pokusím uvést v této předmluvě.
II V knížce dokazuji, že válka v letech 1914—1918 byla na obou stranách válkou imperialistickou (tj. dobyvačnou, utlačovatelskou a loupeživou), válkou za rozdělení světa, za rozděleni a znovurozdělení kolonií, „sfér vlivu“ finančního kapitálu atd.
Neboť důkaz o skutečné sociální či přesněji skutečné třídní povaze války nelze samozřejmě najít v diplomatických dějinách války, nýbrž v rozboru objektivní situace vládnoucích tříd ve všech válčících státech. Abychom mohli tuto objektivní situaci vylíčit, nesmíme zůstat jen u příkladů a jednotlivých údajů (při nesmírné složitosti jevů společenského života se vždycky dá najít libovolný počet příkladů nebo jednotlivých údajů k potvrzení jakékoli teze), nýbrž musíme bezpodmínečně vycházet ze souhrnných údajů o základech hospodářského života ve všech válčících státech a na celém světě.
Právě takové nepopiratelné souhrnné údaje jsem uvedl v přehledu rozdělení světa v letech 1876 a 1914 (kapitola VI) a rozdělení železniční sítě na celém světě v letech 1890 a 1913 (kapitola VII). Železnice jsou důsledkem činnosti základních odvětví kapitalistického průmyslu, kamenouhelného a kovodělného, důsledkem a nejnázornějším ukazatelem rozmachu světového obchodu a buržoazně demokratické civilizace. Spojení železnic s velkovýrobou, s monopoly, syndikáty, kartely, trasty, bankami a s finanční oligarchií je vyloženo v předchozích kapitolách knihy. Nerovnoměrné rozložení železniční sítě a její nerovnoměrný vývoj jsou důsledky novodobého, monopolistického kapitalismu ve světovém měřítku. A tyto důsledky dokazují, že dokud existuje soukromé vlastnictví výrobních prostředků, jsou imperialistické války na této hospodářské základně naprosto nevyhnutelné.
Budování železnic je považováno za něco prostého a samozřejmého, za důkaz demokracie, kultury a civilizace; to je názor buržoazních profesorů, placených za přikrášlování kapitalistického otroctví, a maloburžoazních šosáků. Ve skutečnosti kapitalistické vztahy, které tisícerými pouty spojují tyto podniky se soukromým vlastnictvím výrobních prostředků vůbec, přeměnily výstavbu železnic v prostředek útisku miliardy lidí (kolonie plus polokolonie), tj. více než poloviny obyvatelstva světa v závislých zemích a námezdních otroků kapitálu v „civilizovaných“ zemích.
Soukromé vlastnictví založené na práci malovýrobce; volná konkurence, demokracie — všechna tato hesla, kterými kapitalisté a jejich tisk klamou dělníky a rolníky, už dávno patří minulosti. Kapitalismus přerostl ve světový systém koloniálního útlaku a finančního potlačování obrovské většiny obyvatelstva světa hrstkou „vyspělých“ zemí. A o tuto „kořist“ se navzájem dělí dva nebo tři světovládní, po zuby ozbrojení lupiči (Amerika, Anglie a Japonsko), kteří strhávají do své války za rozdělení své kořisti celý svět.
III Brestlitevský mír[125] nadiktovaný monarchistickým Německem a potom mnohem brutálnější a ještě nečestnější versailleský mír[126] nadiktovaný „demokratickými“ republikami, Amerikou a Francií stejně jako „svobodnou“ Anglií, prokázal lidstvu velmi užitečnou službu, neboť strhl masku prodejným řemeslným pisálkům sloužícím imperialismu i reakčním šosákům, kteří se vydávali za pacifisty a socialisty, opěvovali „wilsonismus“[127] a dokazovali, že mír i reformy jsou za imperialismu možné.
Desetimilióny mrtvých a zmrzačených jako následek války, války vedené o to, která skupina finančních lupičů, zda anglická či německá, má dostat větší kořist, a tyto dvě následující „mírové smlouvy“ otvírají neobyčejně rychle oči miliónům a desetimiliónům zakřiknutých, zdeptaných, oklamaných a buržoazií obalamucených lidí. Ve válkou zpustošeném světě tedy narůstá světová revoluční krize, která ať projde sebedelšími a sebesvízelnějšími peripetiemi, nemůže skončit jinak než proletářskou revolucí a jejím vítězstvím.
Basilejský manifest II. internacionály se roku 1912 vyjádřil k charakteru právě té války, k níž došlo v roce 1914, a ne války vůbec (války bývají různé, bývají také války revoluční) a zůstal dokumentem odhalujícím celý potupný krach, celé renegátství hrdinů II. internacionály.
Přetiskuji proto tento manifest v příloze knihy a důrazně upozorňuji čtenáře, že hrdinové II. internacionály se stejně opatrně vyhýbají těm místům v manifestu, kde se mluví přesně, jasně a přímo o spojitosti právě této nastupující války s proletářskou revolucí, jako se zloděj vyhýbá místu svého činu.
IV V této knize je věnována zvláštní pozornost kritice „kautskismu“, mezinárodního ideového směru, který ve všech zemích světa reprezentují přední „teoretici“, vůdci II. internacionály (v Rakousku Otto Bauer a spol., v Anglii Ramsay MacDonald a jiní, ve Francii Albert Thomas atd. apod.) a četní socialisté, reformisté, pacifisté, buržoazní demokraté a páteři.
Tento idealistický směr je jednak produktem rozkladu, úpadku II. internacionály, jednak nezbytným výtvorem ideologie maloměšťáků, kteří jsou celým svým životním postavením udržováni v zajetí buržoazních a demokratických předsudků.
Názory Kautského a jemu podobných znamenají naprosté zřeknutí se právě oněch revolučních základů marxismu, které tento publicista po desetiletí obhajoval, mimo jiné zejména v boji proti socialistickému oportunismu (Bernsteina, Milleranda, Hyndmana, Gomperse atd.). Není proto náhodné, že „kautskisté“ na celém světě se dnes v praktické politice spojili s krajními oportunisty (v II. neboli žluté internacionále[128]) a s buržoazními vládami (v koaličních buržoazních vládách, v nichž jsou zastoupeni socialisté).
Celé proletářské revoluční hnutí, a zejména komunistické hnutí, rozvíjející se na celém světě, nezbytně vyžaduje, aby teoretické chyby „kautskismu“ byly analyzovány a odhaleny. A to tím spíše, že pacifismus a „demokratismus“ jako takové — směry, jež si sice rozhodně nečiní nárok na to, aby byly považovány za marxismus, nicméně stejně jako Kautsky a spol. zastírají hloubku rozporů imperialismu a neodvratnost jím vyvolané revoluční krize — jsou na celém světě ještě velmi rozšířeny. Proto je povinností strany proletariátu bojovat proti těmto směrům a získat na svou stranu buržoazií oklamané malovýrobce a milióny pracujících, žijících ve více méně maloburžoazních životních podmínkách.
V Několik slov je třeba říci k VIII. kapitole Parazitismus a zahnívání kapitalismu. Jak už je řečeno v knize, Hilferding, kdysi „marxista“, dnes spolubojovník Kautského a jeden z hlavních představitelů buržoazní, reformistické politiky v Nezávislé sociálně demokratické straně Německa[129], udělal v tomto směru krok zpět ve srovnání s vysloveným pacifistou a reformistou Angličanem Hobsonem. Rozkol celého mezinárodního dělnického hnutí je dnes již naprosto zjevný (II. a III. internacionála). Nespornou skutečností se také stal ozbrojený boj a občanská válka mezi. oběma směry: v Rusku menševici a socialisté-revolucionáři podporují Kolčaka a Děnikina proti bolševikům, v Německu se scheidemannovci a Noske a spol. spojili s buržoazií proti spartakovcům[130] totéž vidíme ve Finsku, v Polsku, v Maďarsku atd. Co je vlastně ekonomickým základem tohoto celosvětového závažného jevu?
Je to právě parazitismus a zahnívání kapitalismu, jevy které jsou příznačné pro jeho nejvyšší historické stadium, tj. imperialismus. Kapitalismus, jak je dokázáno v této knize, vyzdvihl nyní hrstku velmi bohatých a mocných států (je to necelá jedna desetina obyvatelstva světa a při „velmi velkorysém“ a velmi nadneseném výpočtu necelá jedna pětina), které odírají — pouhým „stříháním kupónů“ — celý svět. Podle předválečných cen a podle předválečné buržoazní statistiky přináší vývoz kapitálu ročně 8—10 miliard franků důchodu; v současné době je to ovšem mnohem více.
Pochopitelně že z takových nesmírných mimořádných zisků (kapitalisté je shrabují ještě kromě zisků vyždímaných z dělníků „vlastní“ země) je možné korumpovat dělnické vůdce a horní vrstvu dělnické aristokracie. A kapitalisté „vyspělých“ zemí tuto vrstvu také opravdu korumpují — dělají to tisícerými způsoby, přímo i nepřímo, nepokrytě i zastřeně.
Tato vrstva zburžoaznělých dělníků neboli „dělnické aristokracie“, dělníků, jejichž způsob života, výše výdělků a celý světový názor je vysloveně maloburžoazní, tvoří hlavní oporu II. internacionály a v současné době hlavní sociální (nikoli vojenskou) oporu buržoazie. Jsou to skuteční agenti buržoazie v dělnickém hnutí, dělničtí přisluhovači kapitalistické třídy (labor lieutenants of the capitalist class), skuteční nositelé reformismu a šovinismu. V občanské válce proletariátu proti buržoazii se nezbytně ve velkém počtu přidávají k buržoazii, k „versailleským“[131] proti „komunardům“.
Bez pochopení ekonomických kořenů tohoto jevu a zhodnocení jeho politického a sociálního významu bychom se nemohli ani o krok přiblížit k řešení praktických úkolů komunistického hnutí a nastupující sociální revoluce.
Imperialismus je předvečer proletářské sociální revoluce. To se od roku 1917 potvrdilo ve světovém měřítku.
6. července 1920 N. Lenin
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)124 Tato předmluva byla pod názvem Imperialismus a kapitalismus poprvé uveřejněna v říjnu 1921 v 18. čísle ěasopisu Kommunističeskij internacional. Za Leninova života vyšla kuiha Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu v roce 1921 německy a v roce 1923 francouzsky a anglicky; v roce 1924 česky.
125 Brestlitevský mír byl uzavřen mezi Sovětským Ruskem a Čtyřspolkem (Německo, Rakousko-Uhersko, Bulharsko a Turecko) v Brestu Litevském [Brest] 3. března 1918 a ratifikován byl 15. března na IV. mimořádném celoruskěm sjezdu sovětů. Po vítězství revoluce v Německu, která svrhla monarchii, celoruský ústřední výkonný výbor sovětů 13. listopadu 1918 tuto smlouvu anuloval.
126 Versailleský mír — mírová smlouva, kterou Dohoda se svými spojenci vnutila Německu po jeho porážce v první světové válce. Smlouva byla podepsána 28. ěervna 1919 ve Versailles.
127 Wilsonismus — politický trend nazvaný podle amerického prezidenta T. W. Wilsona (1913—1921). Wilson hned po nástupu do funkce prezidenta prosadil řadu opatření (progresívní daň z příjmů, zákon proti trastům aj.), která nazval programem „nové demokracie“, a jež měla podpořit rozvoj americké monopolistické ekonomiky a velmocenské postavení USA ve světě. Za první světové války usiloval z ekonomických a politických důvodů o vstup USA do války. Říjnová revoluce dále upevnila jeho přesvědčení o nutnosti mocenského angažování USA ve světě. V lednu 1918 Wilson vystoupil se 14 body mírového programu poválečného uspořádání světa. Ty se zároveň staly základem tzv. wilsonovské legendy. Ve skutečnosti však směřovaly k nastolení hegemonie USA ve světě a k potlačení revoluční vlny, šířící se po vítězství Říjnové revoluce.
128 Lenin má na mysli II. (bernskou) internacionálu, která byla ustavena na konferenci socialistických stran v Bernu v únoru 1919 předáky západoevropských socialistických stran. Měla nahradit II. internacionálu, která přestala existovat po vypuknutí první světové války. Bernská internacionála sehrála prakticky roli přisluhovače mezinárodní buržoazie.
129 Nezávislá sociálně demokratická strana Německa — centristická strana založená v dubnu 1917 na ustavujícím sjezdu v Gotě. V období vzestupu revoluční vlny, na nějž měla velký vliv únorová buržoazně demoksatická revoluce v Rusku, oportunistické vedení Sociálně demokratické strany Německa stále více ztrácelo důvěru svých řadových členů. Ve snaze utlumit nespokojenost mas, odvést je od revolučního boje a zabránit vzniku revoluční strany dělnické třídy pokusili se centrističtí předáci vytvořit takovou stranu, s jejíž pomocí by dokázali udržet masy pod svým vlivem. A takovou stranou se měla stát právě Nezávislá sociálně demokratická strana Německa. Pod maskou centristických frází „nezávislí“ proklamovali „jednotu“ se sociálšovinisty a dospěli až k odmítání třídního boje. Hlavním jádrem strany se stala kautskistická organizace Pracovní souručenství (Arbeitsgemeinschaft).
Po určitou dobu byla součástí Nezávislé strany také skupina Spartakus, ale zachovala si v ní svou organizační i politickou nezávislost a pokračovala v ilegální činnosti i boji za vymanění mas z vlivu centristických předáků. V roce 1918 Spartakův svaz vystoupil z Nezávislé sociálně demokratické strany a podílel se na založení Komunistické strany Německa.
V říjnu 1920 došlo na sjezdu Nezávislé sociálně demokratické strany k rozkolu. Značná část jejích členů se v prosinci sloučila s Komunistickou stranou Německa. Stoupenci pravice utvořili zvláštní stranu a přijali starý název Nezávislá sociálně demokratická strana; ta existovala do roku 1922.
130 Spartakovci — revoluční organizace německých levicových sociálních demokratů, kterou v lednu 1916 založili K. Liebknecht, R. Luxemburgová, F. Mehring, C. Zetkinová, J. Marchlewski, L. Jogiches (Tyszka) a W. Pieck. V dubnu 1915 R. Luxemburgová a F. Mehring začali vydávat časopis Die Internationale, kolem něhož se semkli představitelé levicových sociálních demokratů Německa. Od roku 1916 začala tato skupina kromě politických letáků ilegálně vydávat a rozšiřovat Politické dopisy s podpisem Spartacus (vycházely pravidelně do října 1918), a proto se skupina Internacionála začala také označovat tímto názvem. Spartakovci prováděli v masách revoluční propagandu, organizovali masové protiválečné akce, řídili stávky, odhalovali imperialistický charakter světové války a zrádcovské počínání oportunistických vůdců sociální demokracie. V některých teoretických a politických otázkách se však spartakovci dopouštěli závažných chyb: popírali možnost národně osvobozeneckých válek v období imperialismu, nezaujímali důsledné stanovisko k heslu přeměny imperialistické války ve válku občanskou, podceňovali úlohu proletářské strany jakožto předvoje dělnické třídy a úlohu rolnictva jakožto spojence proletariátu a báli se radikálního rozchodu s oportunisty. Lenin tyto chyby německých levicových sociálních demokratů nejednou kritizoval.
V dubnu 1917 vstoupili spartakovci do centristické Nezávislé sociálně demokratické strany Německa, ale zachovali si v ní organizační samostatnost. V období revoluce v Německu (v listopadu 1918) utvořili Spartakův svaz a po uveřejnění svého programu 14. prosince se s „nezávislými“ rozešli. Ve dnech 30. prosince 1918 až 1. ledna 1919 založili spartakovci Komunistickou stranu Německa.
131 Versailleští - úhlavní nepřátelé Pařížské komuny z roku 1871, stoupenci francouzské kontrarevoluční buržoazní vlády A. Thierse, která se po porážce Komuny usídlila ve Versailles. Versailleští se po porážce Pařížské komuny velmi krutě vypořádali s komunardy. Po roce 1871 se slovo „versailleští“ stalo synonymem kontrarevoIučnosti.