Naléhavé úkoly našeho hnuti

V. I. Lenin

Naléhavé úkoly našeho hnuti

Ruská sociální demokracie už nejednou prohlásila, že nejbližším politickým úkolem ruské dělnické strany musí být svržení samoděržaví a vybojování politických svobod. Prohlašovali to před více než patnácti lety představitelé ruské sociální demokracie, členové skupiny Osvobození práce, prohlásili to před dvěma a půl lety i představitelé ruských sociálně demokratických organizací, kteří na jaře roku 1898 založili Sociálně demokratickou dělnickou stranu Ruska. Ale přes všechna tato opakovaná prohlášení je dnes otázka politických úkolů sociální demokracie v Rusku znovu aktuální. Mnozí příslušníci našeho hnutí vyslovují pochybnosti, zda je uvedené řešení otázky správné. Říkají, že rozhodující význam má hospodářský boj, odsunují do pozadí politické úkoly proletariátu, zužují a omezují je a dokonce prohlašují, že řeči o založení samostatné dělnické strany v Rusku jsou jen papouškováním cizích slov, že dělníci mají vést jen hospodářský boj a politiku ponechat inteligenci a liberálům. Toto poslední prohlášení nové věrouky (smutně proslulé Credo) už vlastně přímo označuje ruský proletariát za nedospělý a zcela odmítá sociálně demokratický program. A Rabočaja mysl (zejména ve Zvláštní příloze) se v podstatě vyslovila v témž smyslu. Ruská sociální demokracie prožívá období rozkolísanosti, období pochybností, které vedou až k negaci vlastní existence. Na jedné straně je dělnické hnutí odtrhováno od socialismu: dělníkům pomáhají vést hospodářský boj, ale přitom jim vůbec nevysvětlují nebo vysvětlují nedostatečně socialistické cíle a politické úkoly hnutí jako celku. Na druhé straně je socialismus odtrhován od dělnického hnutí: ruští socialisté zase začínají stále častěji mluvit o tom, že boj proti vládě musí vést inteligence jen svými vlastními silami, neboť dělníci vedou pouze hospodářský boj.

Domníváme se, že půdu pro tyto smutné jevy připravily okolnosti trojího druhu. Za prvé na začátku své činnosti se ruští sociální demokraté omezili jen na propagandistickou práci v kroužcích. Když jsme pak přešli k masové agitaci, nedokázali jsme se vždycky ubránit tomu, abychom neupadli do druhé krajnosti. Za druhé na začátku své činnosti jsme museli velmi často hájit své právo na existenci proti narodovoljovcům, kteří si pod pojmem „politika“ představovali činnost odtrženou od dělnického hnutí a zužovali politiku na pouhé spiklenectví. Tím, že sociální demokraté takovou politiku zavrhovali, upadali do druhé krajnosti — odsunovali politiku do pozadí vůbec. Za třetí sociální demokraté, kteří působili izolovaně v malých dělnických kroužcích v jednotlivých místech, si dostatečně neuvědomovali, že je nutné vybudovat revoluční stranu, která by sjednotila veškerou činnost místních skupin a umožnila správně zorganizovat revoluční práci. A převládá-li izolovaná činnost, pak z toho přirozeně vyplývá, že převládá i hospodářský boj.

Všechny tyto okolnosti vedly ke zvýšenému zájmu jen o jednu stránku hnutí. „Ekonomický“ směr (pokud se tu vůbec o „směru“ dá mluvit) vedl k pokusům povýšit toto zúžené pojetí na zvláštní teorii, k pokusům využít za tím účelem módní bernsteinovštiny, módní „kritiky marxismu“, která hlásá staré buržoazní ideje v novém hávu. Tyto pokusy však vyvolaly leda nebezpečí, že bude oslabeno spojení mezi ruským dělnickým hnutím a ruskou sociální demokracií jakožto předním bojovníkem za politické svobody. A nejnaléhavějším úkolem našeho hnutí je právě upevnit toto spojení.

Sociální demokracie je spojení dělnického hnutí se socialismem a jejím úkolem není pasívně sloužit dělnickému hnutí v každém jeho jednotlivém stadiu, nýbrž zastupovat zájmy hnutí jako celku, ukazovat jeho konečný cíl a politické úkoly, chránit jeho politickou a ideovou samostatnost. Dělnické hnutí odtržené od sociální demokracie degeneruje a nevyhnutelně se dostává do vleku buržoazie: jakmile dělnická třída vede jen hospodářský boj, ztrácí svou politickou samostatnost, dostává se do vleku jiných stran a zrazuje veliký odkaz hlásající, že „osvobození dělnické třídy musí být jen dílem dělnické třídy samé“^{^[133]}. Ve všech zemích bylo období, kdy dělnické hnutí a socialismus existovaly odděleně a šly každý svou cestou, a ve všech zemích mělo toto odtržení za následek slabost socialismu i dělnického hnutí; ve všech zemích teprve spojení socialismu s dělnickým hnutím vytvořilo pevný základ jak pro socialismus, tak pro dělnické hnutí. Jenže v každé zemi se toto spojení socialismu s dělnickým hnutím vytvářelo historicky, ubíralo se vlastní cestou podle místních a časových podmínek. V Rusku bylo teoreticky už dávno prohlášeno, že socialismus a dělnické hnutí se nutně musí spojit, prakticky však k tomuto spojení začíná docházet teprve nyní. Probíhá velmi obtížně a není žádný div, že je tento proces provázen různým kolísáním a pochybnostmi.

Jaké ponaučení si tedy máme z minulosti vzít?

Dějiny celého ruského socialismu ukázaly, že jeho nejnaléhavějším úkolem je dnes boj proti absolutistické vládě a za vydobytí politických svobod; naše socialistické hnutí se takříkajíc koncentrovalo na boj proti samoděržaví. Na druhé straně dějiny ukázaly, že v Rusku je mezi socialistickým myšlením a vyspělými představiteli pracujících tříd daleko větší propast než v jiných zemích a že za takové situace je ruské revoluční hnutí odsouzeno k bezmoci. Z toho pak sám sebou vyplývá úkol, k němuž je povolána ruská sociální demokracie: proniknout se socialistickými myšlenkami mezi masy proletariátu, probudit v něm politické sebeuvědomění a organizovat revoluční stranu pevně spjatou s živelným dělnickým hnutím. V tomto směru už ruská sociální demokracie vykonala mnoho, ale ještě víc zbývá vykonat. Jak se hnutí rozrůstá, rozšiřuje se i pole působnosti sociální demokracie, práce je různorodější, stále více pracovníků hnutí soustřeďuje své síly na plnění různých dílčích úkolů, které si vyžadují každodenní potřeby propagandy a agitace. Tento jev je zcela zákonitý a nevyhnutelný, nutí nás však věnovat zvýšenou pozornost tomu, aby se dílčí úkoly praktické činnosti a jednotlivé metody boje nepovyšovaly na samoúčel, aby se přípravná práce nepovyšovala na práci hlavní a jedinou.

Náš hlavní a základní úkol je napomáhat politickému rozvoji a politické organizaci dělnické třídy. Každý, kdo tento úkol odsunuje do pozadí, kdo mu nepodřizuje všechny dílčí úkoly a jednotlivé metody boje, se ocitá na nesprávné cestě a hnutí vážně poškozuje. A odsunují jej za prvé ti, kdo vyzývají revolucionáře k boji proti vládě v jednotlivých spikleneckých kroužcích odtržených od dělnického hnutí. Za druhé ti, kdo zužují obsah a rozmach politické propagandy, agitace a organizace, kdo považují za možné a vhodné předkládat dělníkům „politiku“ jen ve výjimečných chvílích jejich života, jen při výjimečných příležitostech, ti, kdo příliš pečlivě rozmělňují politický boj proti samoděržaví na drobné požadavky jednotlivých ústupků od samoděržaví a nedbají dostatečně o to, aby tyto požadavky jednotlivých ústupků spojili v soustavný a důsledný boj revoluční dělnické strany proti samoděržaví.

„Organizujte se!“ opakuje dělníkům v různých tónech list Rabočaja mysl, opakují jim to všichni stoupenci „ekonomického“ směru. My se samozřejmě k tomuto volání plně připojujeme, ale hned k němu také dodáváme: organizujte se nejen ve svépomocné spolky, ve stávkové pokladny a dělnické kroužky, organizujte se rovněž v politickou stranu, organizujte se k rozhodnému boji proti absolutistické vládě a proti celé kapitalistické společnosti. Bez takové organizace nedokáže proletariát zahájit uvědomělý třídní boj, bez takové organizace je dělnické hnutí odsouzeno k bezmocnosti a pouhými pokladnami, kroužky a svépomocnými spolky se dělnické třídě nikdy nepodaří splnit velký dějinný úkol, který jí připadl: osvobodit sebe a všechen ruský lid z politického a hospodářského otroctví. Žádná třída v dějinách nedosáhla moci, neměla-li své vlastní politické vůdce, své vyspělé představitele, kteří dokázali hnutí organizovat a řídit. A ruská dělnická třída už ukázala, že takové lidi má: boj ruských dělníků, který se tak široce rozmohl, ukázal v posledních pěti až šesti letech, jaká spousta revolučních sil je utajena v dělnické třídě, jak ani přes nejkrutější vládní represálie nijak neklesá, ale stoupá počet dělníků, kteří přímo dychtí po socialismu, po politickém uvědomění a politickém boji. Sjezd našich soudruhů v roce 1898 formuloval úkol správně a neopakoval cizí slova, ani nevyjadřoval zanícení „intelektuálů“... A my se musíme do plnění těchto úkolů energicky pustit, dát na pořad dne program, organizaci a taktiku strany. Řekli jsme už, jak se díváme na základní teze programu, ale na jejich podrobný výklad zde pochopitelně není místo. Organizačním otázkám hodláme věnovat v nejbližších číslech řadu článků. Je to jeden z našich nejpalčivějších problémů. V tom jsme velmi pozadu za starými pracovníky ruského revolučního hnutí; musíme si tento nedostatek otevřeně přiznat a zaměřit své síly na vypracování konspirativnějšího způsobu činnosti, na soustavné propagování pravidel naší práce, způsobů, jak doběhnout četníky a jak se vyhýbat policejním nástrahám. Musíme školit lidi, kteří věnují revoluci nejen volné večery, ale celý život, musíme si vybudovat organizaci tak rozsáhlou, aby se v ní dala provést přísná dělba práce mezi různými druhy naší činnosti. A konečně pokud jde o taktiku, chceme zde říci jen tolik: sociální demokracie si nesvazuje ruce a neomezuje svou činnost na nějaký předem vymyšlený plán nebo způsob politického boje — uznává všechny prostředky boje, hlavně když odpovídají reálným silám strany a umožňují dosahovat za daných podmínek nejlepších možných výsledků. Budeme-li mít pevně organizovanou stranu, může jednotlivá stávka přerůst v politickou demonstraci, v politické vítězství nad vládou. Budeme-li mít pevně organizovanou stranu, může se povstání v jednotlivém místě rozrůst ve vítěznou revoluci. Musíme mít na paměti, že boj proti vládě za jednotlivé požadavky, za vydobytí dílčích ústupků představuje jen drobné potyčky s nepřítelem, jen drobné šarvátky na předsunutých pozicích, ale rozhodující střetnutí nás teprve čeká. Před námi se tyčí v celé své mohutnosti nepřátelská pevnost, z níž nás zasypává déšť kulek a granátů a připravuje nás o nejlepší bojovníky. Musíme tuto pevnost dobýt a také ji dobudeme, spojíme-li všechny síly probouzejícího se proletariátu se všemi silami ruských revolucionářů v jedinou stranu, za kterou půjde všechno, co má v Rusku duši a čest v těle. A teprve pak se splní veliké proroctví ruského dělnického revolucionáře Petra Alexejeva: „Zvedne se svalnatá paže miliónů dělného lidu a jařmo despotismu, chráněné vojenskými bodáky, se rozletí v prach!“^{^[134]}

Napsáno v říjnu až začátkem listopadu 1900
Otištěno v prosinci 1900
v listu Jiskra, č. 1

Podle textu Jiskry

__________________________________

Poznámky:

133 Lenin cituje základní tezi Všeobecných stanov Mezinárodního dělnického sdružení (I. internacionály), jejichž autorem byl Marx (viz K. Marx-B. Engels, Spisy 17, Praha 1965, s. 484).

134 Řeč Petra Alexejeva byla poprvé otištěna v roce 1877 v Londýně v časopise Vperjod! (neperiodická revue). Od té doby byla několikrát vydána ilegálně; mezi ruským dělnictvem byla velmi populární.