V. I. Lenin
Zpětný směr v ruské sociální demokracii
Redakce listu Rabočaja mysl vydala Zvláštní přílohu k listu Rabočaja mysl (září 1899), aby „rozptýlila spoustu nedorozumění a nejasností kolem orientace listu (jako třeba, že ‚zavrhujeme politiku‘)“. (Podepsána redakce.) Velmi vítáme, že Rabočaja mysl konečně veřejně přichází s programovými otázkami, o nichž dosud jako by vůbec nechtěla vědět, ale rozhodně odmítáme tvrzení, že „orientace listu Rabočaja mysl odpovídá orientaci vyspělého ruského dělnictva“ (jak v Příloze prohlašuje redakce). Nikoli, chce-li jít redakce cestou, která se rýsuje (dosud jen rýsuje) v uvedené publikaci, pak to znamená, že nepochopila správně program, který vypracovali zakladatelé ruské sociální demokracie a kterým se až dosud řídili ruští sociální demokraté působící v Rusku; znamená to, že dělá krok zpět ve srovnání se stupněm teoretického a praktického vývoje, kterého už ruská sociální demokracie dosáhla.
Orientace listu Rabočaja mysl je vyložena v úvodníku Zvláštní přílohy, nazvaném Naše skutečnost (podpis R. M.). Tento článek musíme teď velmi důkladně rozebrat.
Hned na začátku zjišťujeme, že R. M. líčí vyloženě nesprávně „naši skutečnost“ a zejména pak naše dělnické hnutí, že chápe dělnické hnutí příliš úzce a snaží se nevidět jeho vyšší formy, ke kterým už dospělo pod vedením ruských sociálních demokratů. A opravdu, R. M. hned na začátku článku říká: „Naše dělnické hnutí má v sobě zárodky nejrůznějších organizačních forem,“ počínaje stávkovými spolky a konče spolky legálními (povolenými zákonem). A to je všechno? zeptá se čtenář nechápavě. Cožpak R. M. nezaznamenal v Rusku žádné vyšší, vyspělejší organizační formy dělnického hnutí? Zřejmě je nechce zaznamenat, protože hned na další stránce opakuje své tvrzení daleko výstižněji, když píše: „Úkoly hnutí dané chvíle, skutečná dělnická věc ruského dělnictva, se redukují na to, aby dělníci všemi možnými způsoby zlepšili své postavení,“ a do výčtu těchto způsobů pak zařazuje zase jen stávkové organizace a legální spolky! Takže ruské dělnické hnutí se prý redukuje na stávky a legální spolky! Ale to je přece vyslovená lež! Ruské dělnické hnutí už před dvaceti lety založilo širší organizaci, vytklo si širší úkoly (hned si o tom povíme podrobněji). Ruské dělnické hnutí vytvořilo organizace, jako byl petrohradský[100] a kyjevský[101] Svaz boje, Židovský dělnický svaz[102] aj. R. M. sice říká, že židovské dělnické hnutí má svou „zvláštní politiku“, že je výjimkou. Jenže to je také lež, protože kdyby Židovský dělnický svaz stál „mimo“, nebyl by se spojil s celou řadou ruských organizací a nevytvořil by Sociálně demokratickou dělnickou stranu Ruska. Založení této strany je nesmírně významným krokem ruského dělnického hnutí, pokud jde o jeho splynutí s ruským revolučním hnutím. Tento krok jasně dokázal, že ruské dělnické hnutí nelze redukovat jen na stávky a zákonem povolené spolky. Jak se mohlo stát, že ruští socialisté, kteří píší do listu Rabočaja mysl, nechtějí vidět tento krok, nechtějí pochopit jeho význam?
Stalo se to proto, že R. M. nechápe ani vztah ruského dělnického hnutí k socialismu a k revolučnímu hnutí v Rusku, ani politické úkoly ruské dělnické třídy. „Velmi charakteristickým ukazatelem orientace našeho hnutí,“ píše R. M., „jsou přirozeně požadavky, s nimiž přicházejí dělníci.“ Ptáme se, proč nejsou mezi ukazatele našeho hnutí počítány požadavky sociálních demokratů a sociálně demokratických organizací? Z jakého důvodu odděluje R. M. dělnické požadavky od požadavků ruských sociálních demokratů? A R. M. si tak počíná v celém svém článku stejně jako redakce listu Rabočaja mysl v každém svém čísle. Máme-li vysvětlit tuto chybu uvedeného listu, musíme zevrubně vysvětlit, jak je to vůbec se vztahem socialismu k dělnickému hnutí. Ve všech evropských zemích existoval zpočátku socialismus a dělnické hnutí odděleně. Dělníci bojovali proti kapitalistům, organizovali stávky a zakládali spolky, kdežto socialisté stáli stranou dělnického hnutí a vytvářeli učení kritizující tehdejší kapitalistické, buržoazní společenské zřízení a požadující, aby toto zřízení bylo nahrazeno zřízením zcela jiným, vyšším, socialistickým. Fakt, že socialismus a dělnické hnutí existovaly odděleně, měl za následek slabost a nevyspělost obou: socialistická učení, která nesplynula s bojem dělnictva, zůstávala pouhými utopiemi, zbožnými přáními, jež neměla žádný vliv na skutečný život; a dělnické hnutí zůstávalo slabé, roztříštěné, bez politického významu, postrádalo zápalný náboj pokrokové vědy své doby. A tak ve všech evropských zemích vidíme, jak se čím dál silněji projevuje snaha, aby socialismus a dělnické hnutí splynuly v jednotné sociálně demokratické hnutí. Třídní boj dělnictva se tak postupně mění v uvědomělý boj, v němž se proletariát snaží osvobodit od vykořisťování majetných tříd a v němž vyrůstá i vyšší forma socialistického dělnického hnutí: samostatná dělnická sociálně demokratická strana. O splynutí socialismu s dělnickým hnutím se nejvíce zasloužili K. Marx a B. Engels: to oni vytvořili revolúční teorii, která vysvětlila, že takové splynutí je nutné, a uložila socialistům, aby organizovali třídní boj proletariátu.
Přesně tak se vyvíjela situace i v Rusku. I u nás stál socialismus velmi dlouho, po mnoho desetiletí stranou, nepodílel se na boji dělníků proti kapitalistům, na dělnických stávkách atd. Na jedné straně socialisté nechápali Marxovu teorii, domnívali se, že se v Rusku nedá uplatnit, a na druhé straně mělo ruské dělnické hnutí stále ještě zcela zárodečnou formu. Když v roce 1875 vznikl Jihoruský dělnický svaz a v roce 1878 Severoruský dělnický svaz, byla orientace těchto dělnických organizací jiná než orientace ruských socialistů; žádaly politická práva pro lid a chtěly za ně bojovat, kdežto ruští socialisté se tehdy mylně domnívali, že politický boj je odklonem od socialismu. Avšak ruští socialisté nezůstali u této nedomyšlené, chybné teorie. Šli dál, přijali Marxovu teorii a vypracovali pro ruské poměry teorii dělnického socialismu, teorii ruských sociálních demokratů. Na založení ruské sociální demokracie má hlavní zásluhu skupina Osvobození práce, Plechanov, Axelrod a jejich přátelé[a]. Od založení ruské sociální demokracie (1883) se ruské dělnické hnutí ve všech svých četných projevech přímo sbližovalo s ruskými sociálními demokraty, snažilo se s nimi splynout. Založení Sociálně demokratické dělnické strany Ruska (na jaře 1898) je velmi významným krokem k tomuto splynutí. Dnes je hlavním úkolem všech ruských socialistů a všech uvědomělých ruských dělníků posilovat toto splynutí a organizačně upevnit Sociálně demokratickou dělnickou stranu. Kdo se k tomuto splynutí nechce znát, kdo se pokouší vést uměle jakousi dělicí čáru mezi dělnickým hnutím a sociální demokracií v Rusku, ten dělnickému socialismu a dělnickému hnutí v Rusku neprospívá, ale škodí.
Pokračujme. R. M. píše: „Pokud jde o obsáhlé požadavky, o politické požadavky, pouze v požadavcích petrohradských tkalců... z roku 1897 spatřujeme první a celkem ještě neuvědomělý případ, kdy naši dělníci přišli s tak rozsáhlými politickými požadavky.“ Nezbývá nám než znovu říci, že to vůbec není pravda. Uveřejňuje-li redakce listu Rabočaja mysl takové fráze, prozrazuje tím jednak neznalost dějin ruského revolučního a ruského dělnického hnutí, pro sociálního demokrata neodpustitelnou, a jednak to, že chápe dělnickou věc neodpustitelně úzce. Obsáhlé politické požadavky vyhlásilo ruské dělnictvo v májovém letáku petrohradského Svazu boje z roku 1898 i v novinách S.-Petěrburgskij rabočij listok a Rabočaja gazeta, kterou přední organizace ruských sociálních demokratů uznaly v roce 1898 za oficiální orgán Sociálně demokratické dělnické strany Ruska. Jestliže to Rabočaja mysl ignoruje, pak couvá zpátky a dává plně za pravdu názoru, že nereprezentuje vyspělé dělníky, nýbrž nejnižší, nejméně vyspělé vrstvy proletariátu (R. M. se sám ve svém článku zmiňuje, že Rabočaja mysl na to už byla upozorněna). Nejméně vyspělé vrstvy proletariátu neznají dějiny ruského revolučnílio hnutí a R. M. je rovněž nezná. Nejméně vyspělé vrstvy proletariátu nechápou vztah mezi dělnickým hnutím a sociální demokracií a R. M. tento vztah rovněž nechápe. Proč ruští dělníci nezaložili v 90. letech své zvláštní organizace odděleně od socialistů jako v 70. letech? Proč nevyhlásili své politické požadavky sami, odděleně od socialistů? R. M. to zřejmě vysvětluje tím, že „ruští dělníci jsou pro to ještě příliš málo zralí“ (s. 5 jeho článku), ale tímto vysvětlením jen znovu potvrzuje, že je oprávněn mluvit pouze za nejméně vyspělé vrstvy proletariátu. Tyto vrstvy dělnictva si v době hnutí 90. let neuvědomovaly jeho političnost. Přesto je však obecně známo (a R. M. to sám říká), že dělnické hnutí 90. let nabylo širokého politického významu. Bylo to tím, že hnutí ovlivnili jako vždy a všude vyspělí dělníci, a dělnictvo šlo za nimi proto, že prokázali odhodlání a schopnost sloužit dělnické věci, že si dovedli získat jeho plnou důvěru. A tito vyspělí dělníci byli sociální demokraté; mnozí z nich se už dokonce sami účastnili diskusí mezi narodovoljovci a sociálními demokraty, které provázely přechod ruského revolučního hnutí od rolnického a spikleneckého socialismu k socialismu dělnickému. Je proto pochopitelné, proč se vyspělí dělníci teď neoddělovali od socialistů a revolucionářů do zvláštních organizací. Mělo to smysl a bylo to nutné tehdy, dokud se ještě socialismus dělnického hnutí stranil. Ale jakmile vyspělí dělníci poznali dělnický socialismus a sociálně demokratické organizace, bylo by už takové oddělování nemožné a nesmyslné. Splynutí vyspělých dělníků se sociálně demokratickými organizacemi bylo naprosto přirozené a nutné. Byl to jen důsledek významné dějinné skutečnosti, že se v 90. letech v Rusku setkala dvě hluboká společenská hnutí: jedno živelné, lidové hnutí dělnické třídy a druhé jako pohyb společenského myšlení směrem k Marxově a Engelsově teorii, k učení sociální demokracie.
Jak nesmírně úzce chápe Rabočaja mysl politický boj, je vidět z následujících řádků. R. M. mluví o rozsáhlých politických požadavcích a píše: „Aby však takový politický boj mohli dělníci vést zcela uvědoměle a samostatně, musely by jej vést přímo dělnické organizace tak, aby politické požadavky dělníků uvědoměle vycházely z jejich celkových politických potřeb a zájmů dané chvíle“ (sic!), „aby tyto požadavky byly požadavky dělnických (řemeselnických) organizací samých, aby je opravdu společně vypracovávaly a také společně, z vlastní iniciativy předkládaly...“ A pak na vysvětlenou dodává, že nejbližším společným politickým požadavkem dělníků je prozatím stáec ještě „(!!)“ desetihodinová pracovní doba a znovuzavedení svátků zrušených zákonem ze dne 2. VI. 1897. — A po tom všem se redkce listu Rabočaja mysl ještě diví, že je obviňována z odmítání politiky! Cožpak tohle redukování politiky na boj cechovních organizací za dílčí reformy není odmítáním politiky? Cožpak to není popření základní myšlenky světové sociální demokracie, že snahou sociálních demokratů musí být organizování třídního boje proletariátu v samostatných dělnických politických stranách bojujících za demokracii jakožto prostředek, kterým si proletariát vydobude politickou moc a vybuduje socialistickou společnost? Jak nesmírně lehkomyslně házejí naši nejnovější falzifikátoři myšlenek sociální demokracie přes palubu všechno, co je sociálním demokratům drahé, co je opravňuje spatřovat v dělnickém hnutí hnutí dějinného významu. Co jim je po tom, že dlouholeté zkušenosti evropského socialismu a evropské demokracie učí, že se má usilovat o vytvoření samostatných dělnických politických stran? Co jim je po tom, že ruské revoluční hnutí dospělo po dlouhé a trnité cestě ke spojení socialismu s dělnickým hnutím, ke spojení velkých sociálních a politických ideálů s třídním bojem proletariátu? Co jim je po tom, že vyspělé ruské dělnictvo už založilo Sociálně demokratickou dělnickou stranu Ruska? Pryč s tím vším! Odhoďme toto příliš velké ideové břemeno, tuto příliš obtížnou a náročnou historickou zkušenost — a ať „zůstanou prozatím“ jen cechovní spolky (ačkoli zatím není vůbec dokázáno, že se smějí v Rusku zakládat, nebereme-li v úvahu legální spolky), ať tyto cechovní spolky „z vlastní iniciativy“ vypracovávají požadavky, požadavky „dané chvíle“, požadavky malých, drobných reforem! Co to vlastně znamená? Vždyť tu někdo hlásá, že se má jít zpátky! Vždyť tu někdo propaguje rozbití socialismu!
A všimněte si, že Rabočaja mysl nerozvádí jen myšlenku, aby si místní organizace samy vypracovávaly místní formy boje a samy hledaly podněty k agitaci, její metody atd. — proti této myšlence by nikdo nic nenamítal. Ruští sociální demokraté si nikdy nedělali ani nejmenší nárok na to, aby v tomto směru omezovali samostatnost dělníků. To opravdu ne. Rabočaja mysl chce zcela odsunout velké politické úkoly ruského proletariátu a omezit se „prozatím“ „pouze“ na „zájmy dané chvíle“. Až dosud chtěli ruští sociální demokraté organizovat proletariát k boji proti samoděržaví jako nejbližšímu cíli a přitom vycházet z každého požadavku dané chvíle a agitovat pro něj. Teď chce Rabočaja mysl omezit boj proletariátu na málo významný boj za drobné požadavky. R. M. si je velmi dobře vědom, že se odchyluje od názorů celé ruské sociální demokracie, a proto těm, kdo uvedený list obviňují, hned odpovídá: Svržení carismu je prý nejbližším úkolem ruského dělnického hnutí. Ale jakého vlastně dělnického hnutí, ptá se R. M. — „Stávkového hnutí? Svépomocných spolků? Dělnických kroužků?“ (s. 5 článku). Na to mu odpovídáme: Mluvte jen za sebe, za svou skupinu, za nejméně vyspělé vrstvy proletariátu z určitého místa, které vaše skupina zastupuje, ale neodvažujte se mluvit za vyspělé ruské dělnictvo! Mluvčí nejméně vyspělých vrstev proletariátu často nevědí, že boj za svržení samoděržaví může vést jen revoluční strana. R. M. to také neví. Ale vyspělí ruští dělníci to vědí. Mluvčí nejméně vyspělých vrstev proletariátu často nevědí, že dělnické hnutí není jen stávkový boj, svépomccné spolky a dělnické kroužky, že ruské dělnické hnutí má už dávno tendenci zorganizoval se v revoluční stranu a že to dokázalo i v praxi. R. M. to také neví. Ale vyspělí ruští dělníci to vědí.
R. M. se pokouší předstírat, že jeho naprosté nepochopení sociálního demokratismu je jen jakýmsi zvláštním chápáním „naší skutečnosti“. Podívejme se na tento jeho názor blíže.
„O pojmu samoděržaví,“ píše R. M., „...se tu teď nebudeme šířit, protože předpokládáme, že o těchto věcech má každý náš čtenář naprosto přesnou a jasnou představu.“ Hned se přesvědčíme, jak krajně nepřesnou a nejasnou představu o těchto věcech má sám R. M. Nejprve se však zmíníme ještě o jedné okolnosti. Patří mezi čtenáře R. M. dělníci? Jistěže patří. Ale je-li tomu tak, kdepak mají vzít tu naprosto přesnou představu o samoděržaví? K tomu je zřejmě nutné velmi široké propagování všech politických svobod, k tomu je třeba agitace, která by každý jednotlivý projev policejního násilí a byrokratického útlaku spojila (v hlavách dělníků) s „přesnou představou“ o samoděržaví. To se zdá být jasné. Ale je-li tomu tak, jak může být úspěšná čistě místní propaganda a agitace proti samoděržaví? Není snad bezpodmínečně nutné organizovat ji po celém Rusku jako jednotnou plánovitou činnost? To jest jako činnost jedné strany? Proč vlastně R. M. mezi nejbližšími úkoly ruského dělnického hnutí neuvádí úkol organizovat soustavnou propagandu a agitaci proti samoděržaví? Jedině proto, že má naprosto nepřesnou a nejasnou představu o úkolech ruského dělnického hnutí a ruské sociální demokracie.
R. M. pak dále vysvětluje, že samoděržaví představuje obrovskou „lidskou sílu“ (po vojensku vydrezírovaná byrokracie) a obrovskou „hospodářskou sílu“ (finanční prostředky). Nebudeme se zdržovat u „nepřesných“ míst jeho výkladu (a „nepřesností“ je tu velmi mnoho) a přistoupíme rovnou k tomu hlavnímu:
R. M. klade ruské sociální demokracii takovouto otázku: „Neradí se tedy náhodou v této chvíli ruským dělníkům, aby svým nynějším (zárodečným) organizacím vytkli jako první a nejbližší úkol svrhnout onu lidskou sílu a zmocnit se síly hospodářské? (a to ani nemluvíme o revolucionářích, kteří říkají, že se tohoto úkolu mají chopit kroužky vyspělých dělníků).“
Nevěříme svým očím a znovu a znovu pročítáme toto otřesné místo. Nezmýlili jsme se náhodou? Ne, nezmýlili: R. M. skutečně neví, čemu se říká svržení samoděržaví. Je to neuvěřitelné, ale je to tak. Ostatně jaképak neuvěřitelné při myšlenkovém chaosu, jaký jsme u R. M. zjistili, ne?
R. M. plete dohromady dobytí moci revolucionáři a svržení samoděržaví revolucionáři.
Staří ruští revolucionáři (narodovoljovci) usilovali o to, aby revoluční strana dobyla moc. Domnívali se, že po tomto dobytí moci „by strana svrhla lidskou sílu“ samoděržaví, tj. na místa vysokých státních úředníků byjmenovala své lidi, „dobyla by hospodářskou sílu“, tj. všechny finanční prostředky státu, a provedla by sociální převrat. Narodovoljovci (staří) skutečně usilovali o „svržení lidské síly a dobytí hospodářské síly“ samoděržaví, máme-li už podle R. M. používat těchto neobratných výrazů. Ruští sociální demokraté se rázně postavili proti této revoluční teorii. Plechanov ji nemilosrdně kritizoval ve svých dílech Socialismus a politický boj (1883) a Naše neshody (1885) a ukázal ruským revolucionářům, jaký je jejich úkol: vytvořit revoluční dělnickou stranu, jejímž nejbližším cílem bude svržení samoděržaví. Co je to však svržení samoděržaví? Abychom to R. M. mohli vysvětlit, musíme nejdříve odpovědět na otázku, co je to samoděržaví. Samoděržaví (absolutismus, neomezená monarchie) je taková forma vlády, za níž nejvyšší moc patří plně a nedílně (neomezeně) carovi. Car vydává zákony, jmenuje vysoké státní úředníky, vybírá a vydává peněžní prostředky lidu bez jakékoli účasti lidu na zákonodárství a na kontrole správy státu. Samoděržaví je proto samovláda vysokých státních úředníků a policie a bezpráví lidu. Tímto bezprávím trpí všechen lid, avšak majetné třídy (zvláště bohatí statkáři a kapitalisté) mají na úřednický aparát velmi silný vliv. Dělnická třída naproti tomu trpí dvojnásob: jednak bezprávným postavením všeho ruského lidu, jednak útlakem kapitalistů, kteří nutí vládu, aby sloužila jejich zájmům.
Co tedy potom znamená svržení absolutismu? Znamená to, že car se zřekne neomezené moci; že lid dostane právo volit si své zástupce, kteří budou vydávat zákony, kontrolovat činnost vysokých státních úředníků, dozírat na vybírání a vydávání státních prostředků. Taková forma vlády, při níž se lid účastní zákonodárství a správy, se nazývá konstituční forma vlády (konstituce = zákon o účasti zástupců lidu na zákonodárství a správě státu). Takže svržení samoděržaví znamená, že absolutistická forma vlády bude nahrazena formou konstituční. Ke svržení samoděržaví nebude tudíž zapotřebí žádného „svržení lidské síly a dobytí hospodářské síly“, nýbrž bude zapotřebí donutit carskou vládu, aby se vzdala své neomezené moci a svolala zemský sněm zástupců lidu, který by vypracoval ústavu („vybojovat demokratickou“ [lidovou, v zájmu lidu vypracovanou] „ústavu“, jak se praví v návrhu programu ruských sociálních demokratů, vydaném v roce 1885 skupinou Osvobození práce).
Proč musí být svržení samoděržaví prvním úkolem ruské dělnické třídy? Proto, že za samoděržaví nemůže dělnická třída svůj boj patřičně rozvinout, nemůže si vybojovat žádné pevné postavení ani v hospodářském, ani v politickém životě, nemůže vytvořit pevné, masové organizace, nemůže před pracujícími vyhlásit program sociální revoluce a naučit je za ni bojovat. Jedině za politické svobody může celá dělnická třída energicky bojovat proti třídě buržoazie a konečným cílem tohoto boje bude, že si proletariát vybojuje politickou moc a vybuduje socialistickou společnost. A právě tento boj organizovaného proletariátu, důkladně vyškoleného v boji o politickou moc, bude znamenat skutečné „svržení lidské síly a dobytí hospodářské síly“ buržoazní vlády, avšak toto dobytí moci ruští sociální demokraté nikdy nekladli jako nejbližší úkol ruských dělníků. Ruští sociální demokraté vždycky říkali, že k tomuto definitivnímu vítězství socialismu si ruská dělnická třída vybuduje organizace, až budou zavedeny politické svobody a ona bude moci rozvinout mohutný masový boj.
Ale jak tedy může ruská dělnická třída svrhnout samoděržaví? Vždyť redaktoři listu Rabočaja mysl se tady vysmívají dokonce i skupině Osvobození práce, která ruskou sociální demokracii založila a ve svém programu řekla, že „boj proti samoděržaví je závazný i pro ty dělnické kroužky, které dnes představují zárodky příští ruské dělnické strany“. Listu Rabočaja mysl (viz č. 7 a rozebíraný článek) to připadá směšné: dělnické kroužky mají svrhnout samoděržaví! Na to jeho redaktorům odpovíme: komu se to vysmíváte? Leda sami sobě! Redaktoři listu Rabočaja mysl si stěžují, že ruští sociální demokraté s nimi polemizují nesoudružsky. Ať čtenáři sami posoudí, kdo z nás dvou polemizuje nesoudružsky: zda staří ruští sociální demokraté, kteří jasně vyložili své názory a říkají přímo, které názory „mladých“ považují za chybné a proč; či zda jsou to „mladí“, kteří své odpůrce ani výslovně nejmenují a jen zpoza rohu rýpnou jednou do „autora německé knihy o Černyševském“ (Plechanova, přičemž ho zcela bezdůvodně pletou dohromady s některými legálními publicisty), jindy zase do skupiny Osvobození práce, když překrouceně citují úryvky z jejího programu, aniž přitom proti němu stavějí nějaký svůj určitý program. Ano, uznáváme soudružské povinnosti, uznáváme, že všichni soudruzi si mají pomáhat, že mají být navzájem tolerantní ke svým názorům, my se však touto soudružskou povinností cítíme vázáni vůči ruské a vůči mezinárodní sociální demokracii, a ne naopak. Uznáváme soudružské povinnosti vůči listu Rabočaja mysl ne proto, že jeho redaktoři jsou našimi soudruhy; pokládáme tyto redaktory za své soudruhy jedině proto a jedině potud, pokud pracují v ruské (a tudíž i mezinárodní) sociální demokracii. A proto, jsme-li přesvědčeni, že se „soudruzi“ od sociálně demokratického programu vzdalují, že „soudruzi“ úkoly dělnického hnutí zužují a zkreslují, pak považujeme za svou povinnost naprosto jasně vyjádřit svůj názor a nenechat nic nedopovězené.
Řekli jsme právě, že redaktoři listu Rabočaja mysl zkreslují názory skupiny Osvobození práce. Ať to čtenář posoudí sám. „Těžko můžeme pochopit ty naše soudruhy,“ píše R. M., „kteří svůj program ‚osvobození práce‘ považují za jednoduchou odpověď na otázku: ‚Kde vzít síly k boji proti samoděržaví?‘“ (Na jiném místě: „Naši revolucionáři se dívají na hnutí dělnictva jako na nejlepší prostředek ke svržení samoděržaví.“) Otevřte návrh programu ruských sociálních demokratů, vydaný skupinou Osvobození práce v roce 1885 a přetištěný v brožuře P. B. Axelroda O současných úkolech a taktice ruských sociálních demokratů (Ženeva 1898), a uvidíte, že základem programu je úplné osvobození práce od útlaku kapitálu, přechod všech výrobních prostředků do společenského vlastnictví, dobytí politické moci dělnickou třídou a vytvoření revoluční dělnické strany. Je jasné, že R. M. tento program zkresluje, že jej nechce pochopit. Chytá P. B. Axelroda za slovo na začátku brožury, kde říká, že program skupiny Osvobození práce „byl odpovědí“ na otázku, kde vzít síly k boji proti samoděržaví. Ale to je přece historický fakt, že program skupiny Osvobození práce byl odpovědí na tuto otázku ruských revolucionářů i celého ruského revolučního hnutí. A jestliže její program na tuto otázku odpověděl, znamená to snad, že dělnické hnutí bylo pro ni jen prostředkem? Vždyť tato „nechápavost“ R. M. leda dokazuje, že nezná všeobecně známá fakta o činnosti skupiny Osvobození práce.
Dále. Jak může být toto „svržení samoděržaví“ úkolem dělnických kroužků. R. M. to nechápe. Otevřme si program skupiny Osvobození práce, kde se praví: „Za hlavní prostředek politického boje dělnických kroužků proti absolutismu považují ruští sociální demokraté agitaci mezi dělnictvem a další šíření socialistických idejí a zakládání revolučních organizací v jeho řadách. Tyto organizace, navzájem těsně spjaté v jediný přirozený celek, nehodlají zůstat jen u dílčích střetnutí s vládou, ale budou se snažit ve vhodnou chvíli přejít k zásadnímu a ráznému útoku proti ní.“ Touto taktikou se právě řídily ruské organizace, když na jaře roku 1898 založily Sociálně demokratickou dělnickou stranu Ruska a tím dokázaly, že znamenají v Rusku velkou politickou sílu. Jestliže tyto organizace vytvoří jednu stranu, rozvinou rozsáhlou agitační kampaň proti neomezené vládě a zároveň využijí všechny síly liberální opozice, bude pro takovou stranu dobytí politických svobod úkolem nepochybně dosažitelným. Jestliže to redaktoři listu Rabočaja mysl mohou „těžko pochopit“, pak jim „můžeme“ nanejvýš poradit: budete se muset ještě trochu učit, pánové, protože na těchto věcech vůbec nic těžkého k pochopení není.
Vraťme se však k R. M., kterého jsme zanechali v úvahách o boji proti samoděržaví. Jeho vlastní názor na tuto otázku ilustruje ještě přesvědčivěji nový, zpětný směr listu Rabočaja mysl.
„Je jasné, že samoděržaví spěje ke konci,“ píše R. M. „Boj proti samoděržaví je pro všechny životaschopné síly společnosti jednou z podmínek jejich zdravého vývoje.“ Z toho asi plyne, pomyslí si čtenář, že proti samoděržaví musí bojovat i dělnická třída, ne? Ba ne, jen žádný spěch. R. M. má svou vlastní logiku a terminologii. Ke slovu boj dodá ještě slovo „veřejný“ (boj) a míní tím něco docela zvláštního. Popíše legální opozici mnohých vrstev ruského obyvatelstva proti vládě, načež uzavře: „Vždyť i boj za zemstevní a městskou veřejnou samosprávu, i boj za veřejnou školu, stejně jako boj za veřejnou pomocnou akci hladovějícímu obyvatelstvu atd. je bojem proti samoděržaví.“ „Všem uvědomělým pokrokovým vrstvám a skupinám obyvatelstva je zřejmé, že proti samovládě vysokých státních úředníků je nutné veřejně bojovat. A nejen to. Tento veřejný boj se sice z jakéhosi podivného nedorozumění netěší vlídné pozornosti mnoha ruských revolučních publicistů, ale jak jsme viděli, ruská společnost jej už vede, a ne od včerejška.“ „Skutečným problémem je, jak mají jednotlivé společenské vrstvy... vést tento“ (sic!) „boj proti samoděržaví co nejúspěšněji... A pro nás je hlavním problémem, jak mají tento veřejný“ (!) „boj proti samoděržaví vést naši dělníci...“
Tylo úvahy R. M. jsou opět přímo napěchovány neuvěřitelným množstvím zmatků a omylů.
Za prvé R. M. si plete legální opozici s bojem proti samoděržaví, s bojem za svržení samoděržaví. Této chyby pro socialistu neodpustitelné se dopouští tím, že používá bez vysvětlení výrazu „boj se samoděržavím“: Tento výraz může znamenat (někdy) i boj proti samoděržaví, ale může také znamenat i boj proti jednotlivým opatřením samoděržaví při zachování tohoto absolutistického zřízení.
Za druhé R. M. zařazuje legální opozici do veřejného boje proti samoděržaví a říká, že naši dělníci mají vést „tento veřejný boj“, čímž vlastně radí našim dělníkům, aby nevedli revoluční boj proti samoděržaví, nýbrž aby se legálně stavěli do opozice vůči samoděržaví, tj. klesá až tak hluboko, že sociální demokracii nehorázně degraduje a klade ji naroveň nejtuctovějšímu a nejubožejšímu ruskému liberalismu.
Za třetí R. M. říká vyslovenou lež o ruských sociálně demokratických publicistech, když tvrdí, že nevěnují pozornost legální opozici [pravda, R. M. si „soudružsky‘ libuje v neadresných výtkách. Nemá-li však na mysli sociální demokraty, pak jeho slova nemají žádný smysl]. Opak je pravdou: jak skupina Osvobození práce, tak hlavně P. B. Axelrod, Manifest Sociálně demokratické dělnické strany Ruska i brožura Úkoly ruských sociálních demokratů (vydaná Sociálně demokratickou dělnickou stranou Ruska a Axelrodem nazvaná komentářem k Manifestu) — ti všichni nejenže legální opozici věnovali pozornost, ale vysvětlili také velmi přesně její stanovisko k sociální demokracii.
Teď si to všechno vyjasněme. Jaký „boj se samoděržavím“ vedou naše zemstva, liberální spolky, liberální tisk? Vedou vůbec boj proti samoděržaví, boj za svržení samoděržaví? Zdaleka ne, takový boj nikdy nevedly a nevedou. Takový boj vedou jedině revolucionáři, kteří velmi často vyšli z liberální společnosti a těší se sympatiím veřejnosti. Avšak vést revoluční boj není zdaleka totéž jako sympatizovat s revolucionáři a podporovat je; boj proti samoděržaví je něco docela jiného než legální opozice vůči němu. Ruští liberálové vyjadřují svou nespokojenost se samoděržavím jen v takové formě, jakou samoděržaví dovoluje, jakou nepokládá pro sebe za nebezpečnou. Krajním projevem liberální opozice byly jen petice liberálů carské vládě s požadavkem, aby se na správě státu podílel také lid. A liberálové pokaždé trpělivě snášeli, jak jejich petice policajti hrubě odmítali, snášeli i nezákonné a neurvalé pronásledování, kterým je vláda žandárů odměňovala za zákonné pokusy projevit svůj názor. Dělat z liberální opozice z ničeho nic veřejný boj proti samoděržaví znamená celou věc dokonale zkreslovat, protože ruští libeálové nikdy nevybudovali revoluční stranu pro boj za svržení samoděržaví, třebaže k tomu vždycky mohli a mohou sehnat jak hmotné prostředky, tak představitele ruského liberalismu v zahraničí. A R. M. nejenže celou věc zkresluje, ale plete do toho i jméno velkého ruského socialisty N. G. Černyševského. Píše: „V tomto boji jsou na straně dělníků všechny pokrokové vrstvy ruské společnosti, které hájí své společenské zájmy a instituce a jsou si dobře vědomy svých společných výhod; ‚nikdy nezapomínají‘“ (R. M. cituje Cernyševského), „jak velký ‚je to rozdíl, provádí-li se nějaká přeměna podle nezávislého rozhodnutí vlády nebo na oficiální žádost společnosti‘.“ Má-li tato poznámka platit o všech představitelích „veřejného boje“, tak jak jej chápe R. M., tj. o všech ruských liberálech, pak je to vyložená lež. Ruští liberálové nikdy nekladli vládě oficiální požadavky a právě proto nikdy nehráli a ani teď absolutně nemohou hrát samostatnou revoluční úlohu. Spojenci dělnické třídy a sociální demokracie nemohou být „všechny pokrokové vrstvy společnosti“, nýbrž jedině revoluční strany zakládané členy této společnosti. Liberálové jako takoví pak mohou a musí být pouze jedním ze zdrojů pomocných sil a prostředků pro revoluční dělnickou stranu (jak to také naprosto jasně řekl P. B. Axelrod ve výše uvedené brožuře). N. G. Černyševskij nelítostně ironizoval „pokrokové vrstvy ruské společnosti“ právě proto, že nechápaly, že vládě se musí předkládat oficiální požadavky, a nezúčastněně přihlížely, jak revolucionáři z jejích vrstev umírají pod ranami absolutistické vlády. R. M. v tomto případě cituje Černyševského stejně nesmyslně, jako v druhém článku Zvláštní přílohy nesmyslně hromadí úryvky z jeho citátů, které mají ukázat, že Černyševskij nebyl utopista a že ruští sociální demokraté význam „velkého ruského socialisty“ plně nedocenili. Plechanov ve své knize o Černyševském (články ve sborníku Social-Demokrat[104], vydané knižně německy) plně docenil význam Černyševského a objasnil i jeho stanovisko k Marxově a Engelsově teorii. Zato uvedená redakce prokázala leda svou neschopnost podat jakž takž souvislé a všestrannější hodnocení Černyševského, jeho silných a slabých stránek.
„Skutečný problém“ ruské sociální demokracie vůbec****není v tom, jak mají liberálové vést „veřejný boj“ (jímž R. M. rozumí legální opozici, jak jsme viděli), nýbrž v tom, jak má budovat revoluční dělnickou stranu bojující za svržení absolutismu, která by se mohla opřít o všechny opoziční síly v Rusku, která by dovedla využít všech projevů opozice ve svém revolučním boji. K tomu je nezbytná právě revoluční dělnická strana, protože jedině dělnická třída může být v Rusku rozhodným a důsledným bojovníkem za demokracii, protože bez energického působení takové strany liberální síly „mohou zůstat i nadále malátnou, nečinnou, dřímající silou“ (P. B. Axelrod, citovaná brožura, s. 23). A jestliže R. M. říká, že naše „nejpokrokovější vrstvy“ vedou „skutečný“ (!!) „veřejný boj se samoděržavím“ (s. 12 článku R. M.), že „naším hlavním problémem je, jak mají tento veřejný boj se samoděržavím vést naši dělníci“, jestliže R. M. říká takové věci, pak se tedy opravdu naprosto odchyluje od sociální demokracie. Musíme jen vážně poradit redaktorům listu Rabočaja mysl, aby se dobře zamyslili nad tím, kam chtějí jít a kde je jejich pravé místo: zda mezi revolucionáři, kteří přicházejí mezi pracující masy s programem sociální revoluce a chtějí jim pomoci vybudovat politickou revoluční stranu, nebo mezi liberály, kteří vedou vlastní „veřejný boj“ (tj. legální opozici). Vždyť teorie „veřejné aktivity“ dělnictva, teorie „společenské svépomoci“ a cechovních organizací, které se „prozatím“ omezují na požadavek desetihodinové pracovní doby, teorie „veřejného boje“ zemstev, liberálních spolků apod. proti samoděržaví, tato teorie neobsahuje absolutně nic socialistického, nic takového, co by neuznávali i liberálové! Vždyť celý program uvedeného listu (pokud se tu dá o programu vůbec mluvit) v podstatě směřuje k tomu, ponechat ruské dělnictvo v jeho zaostalosti a roztříštěnosti a udělat z něho přívěsek liberálů!
Některé věty R. M. jsou obzvlášť zarážející. Například píše: „Celé neštěstí je jedině v tom, že naše revoluční inteligence, nemilosrdně pronásledovaná politickou policií, považuje boj s ní za politický boj proti samoděržaví.“ Jaký smysl může mít takové prohlášení? Politická policie se nazývá politická proto, že pronásleduje nepřátele samoděržaví a všechny, kdo proti němu bojují. Proto i Rabočaja mysl, pokud ještě nedokončila svou proměnu v liberály, se s politickou policií utkává, tak jako se s ní utkávají všichni ruští revolucionáři, socialisté i všichni uvědomělí dělníci. Z faktu, že politická policie nemilosrdně pronásleduje socialisty a dělníky, že samoděržaví má po ruce „dobře fungující organizaci“, „schopné a obratné státníky“ (s. 7 článku R. M.), z tohoto faktu mohou plynout jedině dva závěry: liberální strašpytel si z něho odvodí, že náš lid a zejména naše dělnictvo je dosud málo připraveno k boji a že veškeré naděje musíme vkládat do „boje“ zemstev, liberálního tisku apod., neboť to je „ten pravý boj proti samoděržaví“, a ne jenom boj s politickou policií. Socialista a každý uvědomělý dělník si z toho odvodí, že dělnická strana musí všemožně usilovat o to, aby měla také „dobře fungující organizace“, aby si z vyspělých dělníků a socialistů vychovala také „schopné a obratné revolucionáře“, kteří by povznesli dělnickou stranu na úroveň předního bojovníka za demokracii a dokázali kolem ní shromáždit všechny opoziční síly.
Redaktoři listu Rabočaja mysl nepozorují, že se dostali na šikmou plochu, po které sklouzávají k prvnímu závěru!
R. M. píše dále: „V těchto programech“ — tj. v programech sociálních demokratů — „nás zaráží to, že se v nich donekonečna opakuje, jak je důležité, aby dělníci působili v parlamentě“ (který u nás neexistuje), „přičemž se v nich naprosto přehlíží, jak důležitá je účast dělníků“ v zákonodárných sborech továrníků, v úřadech pro tovární záležitosti, v městské veřejné samosprávě (s. 15). Nebudou-li se vyzvedat přednosti parlamentu, jak se potom dělníci dovědí o politických právech a politických svobodách? Jestliže se o těchto otázkách mlčí — jako o nich mlčí Rabočaja mysl — neznamená to, že se nejméně vyspělé vrstvy dělnictva udržují v politické nevědomosti? A pokud jde o účast dělníků v městské veřejné samosprávě, pak ani jediný sociální demokrat nikdy a nikde nepopíral, že je užitečné a důležité, aby v ní socialističtí dělníci působili. Jenže je směšné mluvit o tom v Rusku, kde žádný veřejný projev socialismu není možný a kde by získání dělníků pro práci v městské samosprávě (kdyby nějaká samospráva byla vůbec možná) ve skutečnosti znamenalo odvést vyspělé dělníky od práce v socialistickém dělnickém hnutí a vydat je napospas liberalismu.
„Vztah vyspělých vrstev dělnictva k takové (absolutistické) vládě,“ říká R. M., „ . . .je stejně pochopitelný jako vztah dělníků k továrníkům.“ Takže, jak z toho podle zdravého rozumu vyplývá, vyspělé vrstvy dělnictva jsou stejně uvědomělými sociálními demokraty jako socialisté z řad inteligence, a proto snaha listu Rabočaja mysl oddělit je od sebe je nesmyslná a škodlivá. V ruské dělnické třídě tedy už vyrostly a samostatně z ní vyšly složky, které mohou vytvořit samostatnou politickou dělnickou stranu. Avšak z faktu, že vyspělé vrstvy dělnictva jsou politicky uvědomělé, redaktoři onoho listu vyvozují, že je třeba tyto vyspělé dělníky táhnout zpátky a nechat je přešlapovat na místě! „Jaký boj dělnictva je žádoucí?“ ptá se R. M. a odpovídá: Žádoucí je takový boj, jaký je možný, a možný je takový, jaký „vedou“ dělníci v „dané chvíli“!!! Těžko lze výstižněji vyjádřit onen nesmyslný a bezzásadový oportunismus, kterým jsou nakaženi tito redaktoři, stržení nadšením pro módní „bernsteinovštinu“! Žádoucí je to, co je možné, a možné je to, co je v dané chvíli! Vždyť to je totéž, jako kdybychom člověku, který se vydal na dlouhou a obtížnou cestu, na níž ho čeká spousta překážek a spousta nepřátel, kdybychom takovému člověku na otázku: Kudy se mám dát? odpověděli: Měl bys jít tam, kam můžeš, a můžeš jít tam, kam teď právě jdeš! Jenže to je právě nihilismus, ale ne revoluční, nýbrž oportunistický nihilismus, kterým se vyznačují buď anarchisté, nebo buržoazní liberálové! Tím, že R. M. „vybízí“ ruské dělnictvo k „dílčímu“ a „politickému“ boji (přitom se pod pojmem politický boj nerozumí boj proti samoděržaví, nýbrž jen „boj za zlepšení životních podmínek všeho dělnictva“), vyzývá ruské dělnické hnutí a ruskou sociální demokracii, aby udělaly krok zpátky, vyzývá v podstatě dělníky, aby se od sociálních demokratů odtrhli a hodili tak přes palubu všechny evropské a ruské zkušenosti! K boji za zlepšení svého postavení, pouze k takto vymezenému boji, dělníci vůbec nepotřebují socialisty. Ve všech zemích se najdou dělníci, kteří bojují za zlepšení svého postavení a přitom nemají potuchy o socialismu, nebo jsou dokonce proti němu.
„Na závěr několik slov o našem pojetí dělnického socialismu,“ píše R. M. Po tom, co jsme už uvedli, si čtenář jistě snadno představí, jaké „pojetí“ to asi bude. Je to prostě věrná kopie „módní“ Bernsteinovy knihy. Třídní boj proletariátu nahrazují naši „mladí“ sociální demokraté „veřejnou a politickou aktivitou dělnictva“. Vzpomeneme-li si, jak chápe R. M. veřejný „boj“ a „politiku“, bude nám jasné, že je to nezastřený návrat k „formuli“ některých legálních ruských publicistů. Místo aby přesně ukázali cíl (a podstatu) socialismu: přechod půdy, továren apod., zkrátka všech výrobních prostředků do vlastnictví celé společnosti a nahrazení kapitalistické výroby plánovitou výrobou v zájmu všech členů společnosti, místo toho R. M. poukazuje nejdřív na rozvoj cechovních organizací a spotřebriích družstev a jen tak mimochodem podotkne, že socialismus vede k plnému zespolečenštění všech výrobních prostředků. Zato je hodně tučným písmem vytištěno, že „socialismus je jen dalším vyšším vývojovým stadiem moderní společnosti“. Je to fráze převzatá od Bernsteina, která význam a podstatu socialismu nejen neobjasňuje, ale zatemňuje. Všichni liberálové a všichni buržoové jsou rozhodně pro „vývoj moderní společnosti“, takže všichni se z prohlášení R. M. zaradují. Přesto však jsou buržoové nepřáteli socialismu. Ona totiž „moderní společnost“ má velmi mnoho různých stránek a každý z těch, kdo tohoto obecného termínu používá, má na mysli některou jinou stránku. Takže R. M., místo aby dělníkům vysvětlil pojem třídního boje a socialismu, uvádí jen mlhavé a matoucí fráze. A nakonec, místo aby uvedl, jakým způsobem chce dnešní socialismus uskutečnit socialismus — že totiž organizovaný proletariát si musí vydobýt politickou moc — místo toho mluví R. M. jen o tom, že výroba přejde pod jejich (dělnickou) veřejnou správu nebo pod správu demokratizovaně veřejné moci, demokratizované „jejich (dělnickou) aktivní účastí v úřadech pro nejrůznější záležitosti továren a závodů, v rozhodčích soudech, v nejrůznějších sborech, komisích a poradních orgánech, které vypracovávají dělnické zákony, účastí dělníků ve veřejné samosprávě a konečně ve společném zastupitelském orgánu země“. Redaktoři listu Rabočaja mysl považují tedy za dělnický socialismus jen takový socialismus, kterého lze dosáhnout pokojnou cestou zatímco revoluční cestu vylučují. Toto zúžení socialismu a jeho zredukování na běžný buržoazní liberalismus je znovu obrovským krokem zpátky ve srovnání s názory všech ruských a převážné, drtivé většiny evropských sociálních demokratů. Dělnická třída by samozřejmě raději uchopila moc pokojnou cestou (řekli jsme už dříve, že uchopit moc může jen organizovaná dělnická třída, která prošla školou třídního boje), ale kdyby se měl proletariát vzdát revolučního převzetí moci, bylo by to z teoretického hlediska i z hlediska praktické politiky šílenství a znamenalo by to jen hanebný ústupek buržoazii a všem majetným třídám. Je velmi pravděpodobné, dokonce nanejvýš pravděpodobné, že buržoazie neudělá pokojný ústupek proletariátu a v rozhodující chvíli bude bránit své výsady násilím. Pak nezbude dělnické třídě nic jiného než dosáhnout svého cíle revolucí. Proto také program „dělnického socialismu“ mluví o vydobytí politické mocci jen všeobecně, aniž přesneji určuje způsob dobytí moci, neboť jeho volba závisí na budoucí situaci, kterou dnes nemůžeme přesně odhadnout. Avšak opakujeme, že omezovat činnost proletariátu stůj co stůj jen na pokojnou „demokratizaci“ znamená zcela svévolně zužovat a vulgarizovat pojetí dělnického socialismu.
Ostatní články Zvláštní přílohy už nebudeme rozebírat tak podrobně. O článku k desátému výročí úmrtí Černyševského jsme se již zmínili. Pokud jde o to, jak redaktoři listu Rabočaja mysl propagují bernsteinovštinu, které se na celém světě tak chytili všichni nepřátelé socialismu, zejména pak buržoazní liberálové, a proti které se rozhodně vyslovila (na sjezdu v Hannoveru) převážná většina německých sociálních demokratů a německých uvědomělých dělníků, pokud jde o bernsteinovštinu, není zde na její podrobný rozbor místo. Nás zajímá ruská bernsteinovština a ukázali jsme už, jaký bezmezný myšlenkový zmatek „naše“ bernsteinovština představuje, jak v ní není ani stopy po samostatném názoru a jaký je to jednoznačný krok zpátky ve srovnání s názory ruské sociální demokracie. Ale o německé bernsteinovštině ať raději mluví Němci sami. Poznamenejme jen, že ruská bernsteinovština jde ještě nesrovnatelně dál než německá. Bernstein si přes všechny své chyby a zřejmou snahu couvat zpátky v teorii i v politice zachoval ještě tolik rozumu a tolik svědomitosti, že odmítl navrhovat změny v programu německé sociální demokracie, jelikož sám nedospěl k žádné nové teorii nebo programu, a v poslední, rozhodující chvíli prohlásil, že schvaluje Bebelovu rezoluci, která slavnostně vyhlásila před celým světem, že německá sociální demokracie setrvává na svém starém programu a na své staré taktice. Nu, a naši ruští bernsteinovci? Ti neudělali ani setinu toho, co udělal Bernstein, a přesto jdou až tak daleko, že dokonce nechtějí ani vědět, že všechny ruské sociálně demokratické organizace položily v roce 1898 základ k Sociálně demokratické dělnické straně Ruska, že vydaly její Manifest a vyhlásily jejím oficiálním orgánem list Rabočaja gazeta a že všechny tyto publikace plně vycházejí ze „starého“ programu ruských sociálních demokratů. Naši bernsteinovci jako by si ani neuvědomovali, že jakmile zavrhli tyto staré názory a dospěli k novým, pak mají morální povinnost, povinnost vůči celé ruské sociální demokracii i vůči těm socialistům a dělníkům, kteří všechny své síly věnovali přípravám a založení Sociálně demokratické dělnické strany Ruska a dnes většinou zaplňují ruské věznice. Tato morální povinnost vyžaduje, aby se zastánci nových názorů nespokojovali jen s tím, že budou zpoza rohu rýpat do jakýchsi „našich revolucionářů“, ale aby přímo a jasně prohlásili, s kým jmenovitě nesouhlasí a v čem a s jakými konkrétně novými názory a novým programem přicházejí.
Zbývá nám probrat ještě jednu a snad nejzávažnější otázku: čím si vysvětlit vznik takového zpětného směru v ruské sociální demokracii. Domníváme se, že takovou věc nelze vysvětlit jen osobními vlastnostmi redaktorů listu Rabočaja mysl či jen vlivem módní bernsteinovštiny. Podle našeho mínění je to dáno především specifikou historického vývoje ruské sociální demokracie. Tato specifika vyvolala — a dočasně musela vyvolat — omezené chápání dělnického socialismu.
V 80. letech a začátkem 90. let, kdy sociální demokraté začínali v Rusku prakticky pracovat, měli před sebou za prvé narodovoljovce, kteří jim vytýkali, že se straní politického boje, jenž je tradicí ruského revolučního hnutí, a s nimiž sociální demokraté houževnatě polemizovali, a za druhé ruskou liberální společnost, která byla rovněž nespokojená s tím, že se revoluční hnutí obrátilo od narodovoljovství k sociální demokracii. Polemika s jedním i druhým táborem se točila kolem politiky. Narodovoljovci redukovali politiku na spiklenectví, a proto, když sociální demokraté bojovali proti tomuto omezenému chápání politiky, mohli vystupovat a někdy i vystupovali proti politice vůbec (vzhledem k tomu, že tehdy převládalo její určité omezené chápání). Na druhé straně slýchali sociální demokraté v liberálních a radikálních salónech buržoazní „společnosti“ dosti často projevy lítosti nad tím, že revolucionáři upustili od teroru: lidé, kteří se nejvíc třásli o svou kůži a v rozhodující chvíli nechali na holičkách hrdiny, kteří zasazovali rány samoděržaví, tito lidé farizejsky obviňovali sociální demokraty z politické indiferentnosti a ze srdce si přáli, aby se znovu zrodila strana, která by za ně tahala kaštany z ohně. Přirozeně že sociální demokraté hluboce nenáviděli tyto lidi a jejich fráze a pouštěli se do drobnější, zato však prospěšnější propagační práce mezi továrním proletariátem. Zpočátku byl rámec této práce nutně úzký, což se projevilo i v úzce pojatých prohlášeních některých sociálních demokratů. Tento úzký rámec však nelekal ty sociální demokraty, kteří ani na chvíli nezapomínali na dalekosáhlé dějinné cíle ruského dělnického hnutí. Co na tom, že slova sociálních demokratů jsou někdy úzce zaměřená, jen když jejich dílo je dalekosáhlé. Zato se nepouštějí do neplodných spiknutí, nebratříčkují se s buržoazně liberálními Balalajkiny[105], ale jdou mezi třídu, která jediná je opravdu revoluční, a pomáhají jí, aby nabrala sil! Jak se bude postupně šířit sociálně demokratická propaganda, mysleli si, bude tento omezený rámec sám sebou zanikat. Do značné míry to tak skutečně dopadlo. Od propagandy začali přecházet k široké agitaci. Při této široké agitační práci vyrůstalo přirozeně stále více uvědomělých, vyspělých dělníků; začaly vznikat revoluční organizace (petrohradský, kyjevský a ostatní svazy boje, Židovský dělnický svaz). Ty měly samozřejmě tendenci splynout, což se jim nakonec i podařilo: spojily se a položily základ k Sociálně demokratické dělnické straně Ruska. Zdálo by se, že starý úzký rámec hnutí teď definitivně zanikne, protože ztratil své opory. Dopadlo to však jinak: rozšíření agitace přivedlo sociální demokraty do styku s nižšími, nejméně vyspělými vrstvami proletariátu; získání těchto vrstev vyžadovalo od agitátora, aby se dovedl přizpůsobit nejnižší úrovni chápání, učil se stavět do popředí „požadavky a zájmy dané chvíle“ a odsunovat velké ideály socialismu a politického boje. Roztříštěnost a příštipkaření v sociálně demokratické práci, neobyčejně slabé spojení mezi kroužky v jednotlivých městech, mezi ruskými sociálními demokraty a jejich zahraničními soudruhy, kteří měli jednak solidnější znalosti, jednak bohatší revoluční zkušenosti a širší politický rozhled, to všechno přirozeně vedlo k tomu, že tato (naprosto nutná) stránka sociálně demokratické činnosti se neúměrně rozrůstala a u jednotlivců mohla vést k opomíjení ostatních stránek, tím spíš, že při každém prozrazení vypadli z řad bojující armády nejuvědomělejší dělníci a intelektuálové, takže se dosud nemohla vytvořit pevná revoluční tradice a kontinuita. A tak právě v tomto neúměrném zveličení jedné stránky sociálně demokratické činnosti vidíme hlavní příčinu smutného ústupu od ideálů ruské sociální demokracie. Přidejte k tomu ještě zaujetí módní knížkou, špatnou znalost dějin ruského revolučního hnutí a naivní touhu po originalitě — a máte tu všechny složky, které tvoří „zpětný směr v ruské sociální demokracii“.
Musíme se tedy trochu podrobněji zabývat tím, jaký má být vztah vyspělých vrstev proletariátu k méně vyspělým a jaký je význam sociálně demokratické činnosti v obou těchto vrstvách.
Dějiny dělnického hnutí všech zemí ukazují, že socialistické myšlenky nejdříve a nejsnáze chápou nejlépe situované vrstvy dělnictva. Z nich především vycházejí nejvyspělejší dělníci, kteří vynikají v každém dělnickém hnutí, dělníci, kteří si dovedou získat naprostou důvěru všeho dělnictva, kteří se plně věnují vzdělávání a organizování proletariátu, dělníci, kteří přijímají socialismus naprosto uvědoměle a dokonce samostatně vypracovávají socialistické teorie. Každé živé dělnické hnutí mělo takové dělnické vůdce, mělo své Proudhony a Vaillanty, své Weitlingy a Bebely. Také naše ruské dělnické hnutí slibuje, že v tomto směru nezůstane pozadu za evropským. Zatímco vzdělaná společnost ztrácí zájem o poctivou, nelegální literaturu, roste mezi dělnictvem dychtivá touha po vědění a po socialismu, mezi dělníky vyrůstají skuteční hrdinové, kteří i přes skandální životní podmínky a úmornou dřinu v továrně v sobě nacházejí tolik charakteru a silné vůle, aby se neúnavně učili a vypracovali se v uvědomělé sociální demokraty, v „dělnickou inteligenci“. V Rusku už existuje tato „dělnická inteligence“ a my musíme vynaložit veškeré úsilí, aby její řady neustále rostly, aby její vysoké intelektuální potřeby byly plně uspokojovány, aby z jejích řad vycházeli vůdcové ruské sociálně demokratické dělnické strany. List, který by se chtěl stát orgánem všech ruských sociálních demokratů, musí proto být na úrovni vyspělých dělníků; nejenže nesmí uměle snižovat svou úroveň, ale naopak ji musí neustále zvyšovat, sledovat všechny taktické, politické a teoretické otázky sociální demokracie celého světa. Teprve potom budou potřeby dělnické inteligence uspokojeny a ona sama převezme otěže ruského dělnického hnutí, a tudíž i věc ruské revoluce.
Za početně slabou vrstvou nejvyspělejších dělníků jde široká vrstva průměrných dělníků. I tito dělníci dychtí po socialismu, pracují v dělnických kroužcích, čtou socialistické noviny a knihy, pomáhají agitovat a liší se od zmíněné vrstvy jen tím, že nemohou zcela samostatně zastávat vedoucí funkce v sociálně demokratickém dělnickém hnutí. V listu, který by byl orgánem strany, průměrný dělník neporozumí některým článkům, nevyzná se plně v některé složité teoretické nebo praktické otázce. Z toho však vůbec nevyplyne, že by se list měl snížit na úroveň většiny svých čtenářů. Právě naopak, list musí pozvedat jejich úroveň a pomáhat, aby z průměrných dělníků vyrůstali uvědomělí dělníci. Dělník, plně zaujatý místní praktickou činností a zajímající se nejvíc o kroniku dělnického hnutí a o nejbližší agitační úkoly, takový dělník musí na každém kroku myslet zároveň na celé ruské dělnické hnutí, na jeho dějinný úkol, na konečný cíl socialismu. Proto list, jehož čtenáři jsou v převážné většině průměrní dělníci, musí nutně každou místní a úzkou otázku spojovat se socialismem a politickým bojem.
A konečně za střední vrstvou jde masa nejméně vyspělých vrstev proletariátu. Je docela možné, že socialistický list jim bude úplně nebo skoro úplně nesrozumitelný (vždyť i v západní Evropě je počet sociálně demokratických voličů daleko vyšší než počet čtenářů sociálně demokratického tisku), bylo by však nesprávné z toho vyvozovat, že se sociálně demokratické noviny musí přizpůsobit co nejnižší úrovni dělníků. Plyne z toho jen to, že se na tyto vrstvy musí působit jinými agitačními a propagačními prostředky: brožurami napsanými co nejpopulárněji, osobní agitací a hlavně letáky o místních událostech. Ale sociální demokraté se nesmějí omezovat jen na to: je docela možné, že první krok k probouzení uvědomělosti nejméně vyspělých vrstev dělnictva bude muset udělat legální osvětová činnost. Pro stranu je velmi důležité využít této činnosti a zaměřit ji právě tam, kde je jí nejvíc zapotřebí, posílat legální pracovníky obdělávat panenskou půdu, kterou potom osejí sociálně demokratičtí agitátoři. Agitace mezi nejméně vyspělými vrstvami dělnictva musí ovšem poskytnout co nejširší prostor osobním vlastnostem agitátora, specifice místa, pracovního oboru apod. „Taktika a agitace se nesmí směšovat,“ říká Kautsky v knize proti Bernsteinovi. „Způsob agitace se musí přizpůsobovat individuálním a místním podmínkám. V agitaci je třeba přenechat každému agitátorovi výběr prostředků, které jsou mu vlastní: jeden agitátor nejlépe působí svým zanícením, druhý svým sžíravým sarkasmem, třetí schopností uvádět spoustu příkladů atd. Agitace se tedy musí přizpůsobit agitátorovi, ale také posluchačům. Agitátor musí mluvit tak, aby mu rozuměli; musí vycházet z toho, co posluchači dobře znají. To všechno je samozřejmé a neplatí to jen o agitaci mezi rolníky. S drožkáři se musí mluvit jinak než s námořníky, s námořníky jinak než se sazeči. Agitaci je třeba individualizovat, ale naše taktika, naše politická činnost musí být jednotná“ (S. 2—3). Tato slova čelného sociálně demokratického teoretika jsou skvělým zhodnocením agitace v celkové činnosti strany. Ukazují, jak neopodstatněné jsou obavy těch, kdo si myslí, že vytvoření revoluční strany, která by vedla politický boj, bude vadit agitaci, odsune ji do pozadí nebo omezí volnost agitátorů. Naopak, jedině organizovaná strana může provádět rozsáhlou agitaci, dávat agitátorům potřebné směrnice (a materiál) o všech hospodářských a politických otázkách, využívat každého místního úspěchu v agitaci k poučení všech ruských dělníků, posílat agitátory do takového prostředí nebo takových míst, kde mohou působit s největším úspěchem. Pouze v organizované straně se budou moci lidé s agitátorskými schopnostmi plně věnovat této práci jak k prospěchu agitace, tak i ostatních stránek sociálně demokratické činnosti. Z toho je zřejmé, že ten, kdo pro hospodářský boj zapomíná na politickou agitaci a propagandu, kdo zapomíná na nutnost organizovat dělnické hnutí v boj politické strany, ten se kromě všeho ostatního zbavuje i možnosti trvale a úspěšně vyřešit úkol, jak získat nejméně vyspělé vrstvy proletariátu pro dělnickou věc.
Ale takové přehnané zdůrazňování jedné stránky činnosti na úkor ostatních, či dokonce snaha hodit tyto ostatní stránky úplně přes palubu, by mohlo mít pro ruské dělnické hnutí ještě daleko škodlivější následky. Na nejméně vyspělé vrstvy proletariátu může působit přímo rozvratně, slyší-li pomluvy, že zakladatelé ruské sociální demokracie vidí v dělnictvu jen nástroj ke svržení samoděržaví, slyší-li výzvy, že se mají omezit jen na znovuzavedení svátků a na cechovní organizace, a konečné cíle socialismu a naléhavé úkoly politického boje ponechat stranou. Takoví dělníci se mohou vždycky dát nachytat (a také se dají nachytat) na vějičku nějakým milodarem od vlády a buržoazie. Pod vlivem toho, co hlásá Rabočaja mysl, mohou nejméně vyspělé vrstvy proletariátu, tito naprosto neuvědomělí dělníci, dospět k buržoaznímu a hluboce reakčnímu přesvědčení, že kromě zvýšení mezd a znovuzavedení svátků („zájmy dané chvíle“) se dělník nemůže a nesmí zajímat o nic jiného, že dělnictvo může a musí bojovat za dělnickou věc jen svými vlastními silami, jen svou „vlastní iniciativou“, a nesmí usilovat o její spojení se socialismem, o její přeměnu v nejdůležitější a naléhavou záležitost všeho lidstva. Opakujeme, že na nejméně uvědomělé vrstvy dělnictva může takové přesvědčování působit rozvratně, ale jsme si jisti, že nejvyspělejší ruští dělníci, kteří vedou dělnické kroužky a celou sociálně demokratickou činnost, ti, kteří teď zaplňují vězení a vyhnanecké osady od Archangelské gubernie až po východní Sibiř — že tito dělníci takovou teorii pobouřeně odmítnou. Zužovat celé hnutí na zájmy dané chvíle znamená spekulovat s nevyspělostí dělnictva, podporovat jeho nejhorší sklony. Znamená to uměle rozbíjet spojení mezi dělnickým hnutím a socialismem, mezi zcela vyhraněnými politickými snahami vyspělého dělnictva a živelnými protestními projevy mas. Proto musíme věnovat mimořádnou pozornost snahám listu Rabočaja mysl vyhlašovat svůj vlastní směr a musíme proti nim mimořádně energicky protestovat. Dokud se Rabočaja mysl zřejmě jen přizpůsobovala nejméně vyspělým vrstvám proletariátu a mlčky obcházela otázku konečného cíle socialismu a politického boje, ale nevyhlašovala přímo svůj vlastní směr, mnozí sociální demokraté jen vrtěli hlavou a stále doufali, že jak se bude činnost této skupiny rozvíjet a rozšiřovat, zbaví se její členové sami snadno svého úzkého pohledu na věc. Když však lidé, kteří až dosud konali užitečnou práci v přípravce, začínají halasit na celou Evropu a chytat se módních oportunistických teorií a přitom prohlašovat, že chtějí celou ruskou sociální demokracii posadit na léta (ne-li navždycky) do lavic přípravky — jinými slovy, když lidé, kteří až dosud pilně střádali med do soudku a teď do něho začínají „veřejně“ přilévat naběračky dehtu — proti takovému zpátečnictví musíme rozhodně vystoupit!
Ruská sociální demokracie reprezentovaná svými zakladateli, členy skupiny Osvobození práce, a ruskými sociálně demokratickými organizacemi, které založily Sociálně demokratickou dělnickou stranu Ruska, uznávala vždycky jen tyto dvě základní teze: 1. Podstatou sociální demokracie je organizace třídního boje proletariátu, jehož cílem je dobýt politickou moc, odevzdat, všechny výrobní prostředky do rukou celé společnosti a nahradit kapitalistické hospodářství socialistickým. 2. Úkolem ruské sociální demokracie je vybudovat ruskou dělnickou revoluční stranu, která si za svůj nejbližší úkol vytkne svržení samoděržaví a vydobytí politických svobod. Kdo se uchyluje od těchto základních tezí (přesně formulovaných v programu skupiny Osvobození práce a vyjádřených v Manifestu Sociálně demokratické dělnické strany Ruska), ten se uchyluje od sociální demokracie.
Napsáno koncem roku 1899
Poprvé otištěno roku 1924
v časopise Proletarskaja
revoljucija, č. 8/9Podle rukopisu přepsaného
neznámou rukou a korigovaného
V. I. Leninem__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Splynutí ruského socialismu s ruským dělnickým hnutím je historicky probádáno v brožuře jednoho našeho soudruha Rudý prapor nad Ruskem. Nástin dějin ruského dělnického hnutí. Brožura bude vbrzku vydána[103].
100 Svaz boje za osvobození dělnické třídy, založený na podzim 1895 V. I. Leninem, sdružoval asi dvacet petrohradských marxistických dělnických kroužků. Svaz boje vycházel při své práci ze zásad centralismu a přísné kázně. V čele Svazu stála ústřední skupina, jejímiž členy byli V. I. Lenin, A. A. Vanějev, P. K. Zaporožec, G. M. Kržižanovskij, N. K. Krupská, L. Martov, M. A. Silvin, V. V. Starkov aj. Činnost Svazu bezprostředně řídilo pět členů skupiny v čele s Leninem. Organizace byla rozdělena na skupiny podle obvodů. Spojení mezi těmito skupinami a továrnami udržovali nejuvědomělejší dělníci (I. V. Babuškin, V. A. Šelgunov aj.). V závodech měl Svaz organizátory, kteří shromažďovali informace a rozšiřovali litcraturu; ve velkých podnicích vznikaly dělnické kroužky.
Svaz boje začal jako první v Rusku spojovat socialismus s dělnickým hnutím a přešel od propagování marxismu v poměrně úzkém kruhu uvědomělých dělníků v kroužcích k politické agitaci mezi širokými masami proletariátu. Svaz řídil dělnické hnutí a sjednocoval boj dělníků za hospodářské požadavky s politickým bojem proti carismu. V listopadu 1895 zorganizoval stávku v Torntonově textilní továrně. V létě roku 1896 se konala pod vedením Svazu slavná stávka petrohradských textilních dělníků za účasti více než 30 000 stávkujících. Svaz boje vydával pro dělníky letáky a brožury a připravoval vydávání listu Rabočeje dělo. Redaktorem publikací Svazu boje byl V. I. Lenin. Svaz rozšířil svůj vliv i mimo Petrohrad. Z jeho podnětu se sjednotily v podobné svazy dělnické kroužky v Moskvě, Kyjevě, Jekatěrinoslavi a v dalších městech a oblastech Ruska.
V prosinci 1895 zasadila carská vláda Svazu boje těžkou ránu: v noci z 8. na 9. (z 20. na 21.) prosince 1895 byla zatčena značná část členů Svazu v čele s Leninem; bylo zabaveno i první číslo listu Rabočeje dělo připravené k tisku. Jako odpověď na zatčení Lenina a ostatních členů Svazu byl vydán leták s politickými požadavky, jenž zároveň poprvé oznámil existenci Svazu boje.
Lenin řídil činnost Svazu i z vězení, pomáhal mu svými radami, posílal jeho členům šifrované dopisy a letáky, napsal brožuru O stávkách (nebyla dosud nalezena) a Návrh a výklad programu sociálně demokratické strany (viz Sebrané spisy 2 zde).
Význam petrohradského Svazu boje za osvobození dělnické třídy spočíval v tom, že to byl podle Leninových slov důležitý zárodek revoluční strany, která se opírá o dělnické hnutí a řídí třídní boj proletariátu.
V únoru 1897 uspořádali staří vedoucí pracovníci Svazu po svém propuštění z vězení a před odchodem do vyhnanství společnou schůzi „starých“ a „mladých“, na níž se projevily názorové neshody v základní otázce úkolů sociální demokracie v Rusku. „Staří“ trvali na upevnění Svazu boje jako vedoucí politické organizace dělnické třídy, „mladí“ prosazovali stanovisko tradeunionistické, byli pro založení dělnických stávkových pokladen apod. Dlouhá nepřítomnost zakladatelů Svazu boje, kteří si odpykávali vyhnanství na Sibiři, a především Lenina usnadnila „mladým“ prosazení jejich politiky. Od poloviny roku 1898 se Svaz boje dostal do rukou ekonomistů, kteří prostřednictvím listu Rabočaja mysl šířili v Rusku myšlenky tradeunionismu a bernsteinismu. Avšak staří členové Svazu, kteří zůstali na svobodě, se v roce 1898 účastnili příprav a konání I. sjezdu SDDSR i vypracování Manifestu, vydaného hned po sjezdu, a tím pokračovali v tradicích Svazu boje za osvobození dělnické třídy založeného Leninem.
101 Kyjevský Svaz boje za osvobození dělnické třídy byl založen v březnu 1897 pod vlivem petrohradského Svazu boje usnesením kyjevské konference, která navrhla všem ruským sociálně demokratickým organizacím, aby se podle příkladu petrohradské organizace nazývaly Svaz boje za osvobození dělnické třídy. Svaz sjednotil ruskou a polskou sociálně demokratickou skupinu a skupinu Polské socialistické strany, celkem přes 30 členů. Kyjevský Svaz boje udržoval spojení s petrohradským (osobní styky, seznamování s proklamacemi petrohradského Svazu, s Leninovými programovými pracemi. Vedoucí osobnosti kyjevské sociálně demokratické organizace znaly Leninovu práci Úkoly ruských sociálních demokratů, kterou petrohradský Svaz poslal v rukopise do Kyjeva). Kyjevský Svaz zahájil svou činnost vydáním májového provolání z roku 1897, které bylo rozšiřováno v jihoruských městech. Během roku 1897 rozšířil Svaz 6500 výtisků provolání ve více než 25 kyjevských továrnách. Zvláštní skupina Svazu vydala v témže roce dvě čísla listu Rabočaja gazeta, který plnil funkci celoruského sociálně demokratického orgánu. I. sjezd SDDSR v březnu 1898 uznal tento list za oficiální orgán strany. Ilegální literatura Svazu byla kolportována převážně v jihoruských městech. Vedle agitace se Svaz zabýval i propagandistickou činností v dělnických kroužcích a na dělnických schůzích. Kyjevský Svaz se významně podílel na přípravách a svolání I. sjezdu SDDSR. Brzy po sjezdu policie Svaz rozehnala; byla obsazena tiskárna listu Rabočaja gazeta, přemístěná z Kyjeva do Jekatěrinoslavi, a zabaveno velké množství ilegální literatury. Zatýkání postihlo Kyjev a mnoho velkých měst v Rusku. Činnost kyjevského Svazu boje významně ovlivnila rozvíjení uvědomělosti a organizování dělnické třídy v Rusku v době, kdy se formovala revoluční marxistická strana. Členové sociálně demokratických skupin, kteří zůstali na svobodě, brzy ustavili novou ilegální organizaci, která dostala název Kyjevský výbor SDDSR.
102 Všeobecný židovský dělnický svaz v Litvě, Polsku a Rusku (Bund) byl založen v roce 1897 na ustavujícím sjezdu židovských sociálně demokratických skupin ve Vilně. Sdružoval převážně poloproletářské židovské řemeslníky ze západoruských oblastí. Na I. sjezdu SDDSR (1898) vstoupil Bund do SDDSR „jako autonomní organizace, samostatná jen v otázkách týkajících se výlučně židovského proletariátu“ (KSSS v rezolucích a usneseních sjezdů, konferencí a plenárních zasedání ÚV, díl I, Praha 1954, s. 11).
Bund byl nositelem nacionalismu a separatismu v ruském děínickém hnutí. V dubnu 1901 IV. sjezd Bundu žádal, aby byly zrušeny organizační zásady přijaté na I. sjezdu SDDSR. Sjezd ve své rezoluci prohlásil, že považuje SDDSR za federativní svazek národních organizací a že Bund může být pouze její federativní součástí.
Na II. sjezdu SDDSR Bund vystoupil ze strany, protože sjezd jej odmítl uznat za jediného představitele židovského proletariátu. V roce 1906 byl Bund na základě usnesení IV. (sjednocovacího) sjezdu strany znovu přijat do SDDSR.
V SDDSR bundovci neustále podporovali oportunistické křídlo strany (ekonomisty, menševiky, likvidátory) a bojovali proti bolševismu a bolševikům. Proti bolševickému programovému požadavku práva národů na sebeurčení kladl Bund požadavek kulturní a národnostní autonomie. Za stolypinské reakce zastával Bund likvidátorské stanovisko a aktivně se podílel na vytvoření protistranického srpnového bloku. Za první světové války byli bundovci sociálšovinisty. V roce 1917 podporoval Bund kontrarevoluční prozatímní vládu a bojoval na straně nepřátel Říjnové revoluce. V letech zahraniční vojenské intervence a občanské války se bundovské vedení spolčilo s kontrarevolucí. Zároveň však někteří řadoví členové Bundu začali spolupracovat se sovětskou mocí. V březnu 1921 se Bund sám rozpustil a část jeho členů vstoupila do KSR(b).
103 Lenin má na mysli závěrečnou část Martovovy brožury Rudý prapor nad Ruskem, nazvanou Splynutí dělnického hnutí se socialismem. Aktuální úkoly dělnické sociálně demokratické strany. Brožura byla vydána v zahraničí v říjnu 1900.
104 Sborníky Social-demokrat — (literárně politická revue) vydávala v letech 1890—1892 v zahraničí (Londýn—Ženeva) skupina Osvobození práce; vyšly čtyři sešity. Sborníky se významně podílely na šíření marxistických idejí v Rusku.
Plechanovovy články, o nichž se Lenin zmiňuje, byly otištěny pod společným názvem N. G. Černyševskij ve sbornících č. 1—3 z roku 1890 a v č. 4 z roku 1892. Lenin znovu hodnotil Plechanovovu práci, když vyšla knižně v roce 1910 rusky ve vydavatelství Šipovnik; v knize jsou četné Leninovy poznámky (viz Spisy 38, Praha 1960, s. 510—566).
105 Balalajkin — postava z povídky M. J. Saltykova-Ščedrina Dnešní idyla; liberální žvanil, dobrodruh a lhář.