Vladimír Iljič Lenin
Jakého dědictví se zříkáme?
V 10. čísle časopisu Russkoje bogatstvo z roku 1897 reprodukuje pan Michajlovskij názor pana Minského o „dialektických materialistech“: „Měl by (pan Minskij), vědět, že tito lidé nechtějí v ničem navazovat na minulost a že se dědictví rozhodně zříkají“ (s. 179), tj. „dědictví 60.—70. let“, kterého se v roce 1891 slavnostně zřekl pan V. Rozanov v listě Moskovskijc vědomosti (s. 178).
Tento výrok pana Michajlovského o „ruských žácích“ obsahuje spoustu omylů. Pan Michajlovskij však není ani jediným, ani samostatným autorem omylu, že „ruští žáci se zřekli dědictví“. To už dávno omílá jako součást boje proti „žákům“ téměř všechen liberálně narodnický tisk. Pokud se pamatujeme, na začátku svého urputného boje proti „žákům“ pan Michajlovskij k tomuto omylu ještě nedospěl. Dospěli k němu před ním už jiní a on považoval za nutné se k němu také připojit. Čím více „žáci“ rozvíjeli své teorie v ruské literatuře, čím podrobněji a zevrubněji se vyslovovali k celé řadě teoretických i praktických otázek, tím méně měl nepřátelský tisk zásadních námitek proti hlavním východiskům nového směru, proti názorům na pokrokovost ruského kapitalismu, na nesmyslnost narodnické idealizace malovýrobce, na nutnost hledat vysvětlení směrů společenského myšlení, právní a politické instituce materiálními zájmy různých tříd ruské společnosti. Tato východiska byla zamlčována, raději se o nich nemluvilo a nemluví, o to více však bylo napsáno výmyslů, které měly nový směr diskreditovat. Mezi tyto výmysly, „chabé výmysly“, patří i často opakovaná fráze, že „ruští žáci se zřekli dědictví“, že se rozešli s nejlepšími tradicemi nejlepší, pokrokové části ruské společnosti, že přetrhli demokratickou nit atd. atd., a nevím co všechno se o tom ještě povídá. Protože podobné fráze jsou neobyčejně rozšířené, musíme se u nich zastavit, podrobně je posoudit a vyvrátit. Abychom měli pro svůj výklad důkazy, začneme jednou literárně historickou paralelou mezi dvěma „publicisty vesnice“, jež jsme si vybrali k charakterizování „dědictví“. Připomínáme, že se omezíme výlučně na otázky ekonomické a publicistické a že z celého „dědictví“ budeme zkoumat jen je, kdežto otázky filozofické, literární, estetické a jiné ponecháme stranou.
I
Jeden z představitelů „dědictví“Před třiceti lety, v roce 1867, začaly v časopise Otěčestvennyje zapiski[166] vycházet Skaldinovy publicistické studie nazvané V zapadlé vsi a v sídelním městě. Byly otiskovány po tři roky, od roku 1867 do roku 1869. V roce 1870 je autor uspořádal a vydal jako samostatnou stejnojmennou knihu[a]. Tato dnes téměř úplně zapomenutá kniha je zdrojem výborného poučení o otázce, která nás zajímá, tj. o vztahu představitelů „dědictví“ k narodnikům a k „ruským žákům“. Název knihy není přesný. Autor si to sám uvědomil a v předmluvě vysvětluje, že námětem jeho díla je vztah „sídelního města“ k „vesnici“, tj. že jsou to publicistické studie o vesnici a že nemá v úmyslu zvlášť hovořit o sídelním městě. Tedy úmysl možná měl, ale nepovažuje to za vhodné: ὠς δὐναμαι ‒ οὑ βοὐλομαι ὠς δἐ βοὐλομαι ‒ οὑ δὐναμαι (tak, jak bych mohl, nechci, a tak, jak bych chtěl, nemohu) — proč je to nevhodné, vysvětluje Skaldin citátem z jednoho řeckého autora.
Vyložíme stručně Skaldinovy názory:
Začneme rolnickou reformou[168], tímto výchozím bodem, z něhož nezbytně musí dodnes vycházet každý, kdo chce vysvětlit své všeobecné názory na ekonomické a publicistické otázky. V Skaldinově knize je rolnické reformě věnováno velmi mnoho místa. Skaldin byl snad prvním autorem, který systematicky, na podkladě rozsáhlých fakt a podrobného rozboru celého vesnického života poukazoval na nuzné postavení rolníků po reformě, na zhoršení jejich životních podmínek, na nové formy jejich ekonomické, právní a existenční závislosti — zkrátka ukázal všechno to, co od té doby bylo tak důkladně a podrobně objasněno a prokázáno četnými průzkumy a popisy. Dnes už nejsou všechny tyto pravdy žádnou novinkou. Tehdy to bylo něco nového, co dokonce budilo v liberální společnosti i nedůvěru, protože se obávala, aby se v tomto poukazování na tzv. „nedostatky reformy“ neskrývalo odsouzení reformy a obhajoba nevolnictví. Význam Skaldinových názorů je o to větší, že autor byl současníkem reformy (a snad se dokonce na ní i podílel. Nemáme o něm po ruce žádné literárně historické údaje ani jeho životopisná data). Jeho názory jsou tedy založeny na bezprostředním pozorování jak tehdejšího „sídelního města“, tak tehdejší „vesnice“, a nikoli na studiu písemného materiálu mezi čtyřmi zdmi pracovny.
V Skaldinových názorech na rolnickou reformu zaujme dnešního čtenáře, zvyklého na sentimentální narodnické povídačky na toto téma, především neobyčejná autorova střízlivost. Skaldin se dívá na reformu bez jakéhokoli sebeklamu, bez jakékoli idealizace, vidí ji jako obchodní ujednání mezi dvěma stranami, mezi statkáři a rolníky, kteří. až do této doby užívali společně půdy za určitých podmínek a teď si ji rozdělili, přičemž se tímto rozdělením změnilo, i právní postavení obou stran. O způsobu rozdělení a o velikosti podílu připadajícího na každou ze stran rozhodovaly jejich zájmy. Těmito zájmy byly určeny snahy obou stran, ale možnost jedné strany bezprostředně se podílet na reformě a při její realizaci řešit konkrétně různé otázky způsobila mimo jiné převahu této strany. Právě tak chápe reformu Skaldin. Zvlášť podrobně se zabývá nejdůležitějším problémem reformy, příděly a platbami, a ve svých studiích se k nim často vrací. (Skaldinova kniha obsahuje 11 obsahově různých studií; jsou psány formou dopisů z vesnice. První studie je datována rokem 1866, poslední 1869.) O tzv. rolnících „s malým přídělem“ se ovšem dnešní čtenář nedoví v Skaldinově knize nic nového, ale na konci 60. let byly jeho důkazy právě tak cenné jako nové. Nebudeme je pochopitelně opakovat a všimneme si jen jedné zvláštnosti Skaldinovy charakteristiky tohoto jevu, zvláštnosti, kterou se autor ke svému prospěchu liší od narodniků. Skaldin nemluví o „malém přídělu“, ale „o příliš velkých odřezcích z rolnických přídělů“ (s. 213, totéž s. 214 a mnoho dalších; srov. název III. studie), o tom, že největší příděly stanovené nařízeními byly menší než skutečné příděly (s. 257), a mimo jiné cituje velmi charakteristické a typické výroky rolníků o této stránce reformy.[b] Ačkoli je Skaldin autor celkem neobyčejně umírněný a střízlivý a jeho názory jsou v podstatě nepochybně buržoazní, vysvětluje a dokazuje tuto skutečnost neobyčejně důkladně, přesvědčivě a dokonce i energicky. Tento jev musel opravdu přímo bít do očí, když i takový autor jako Skaldin o tom mluví tak energicky. O tíži poplatků mluví Skaldin rovněž neobyčejně energicky a zevrubně a svá tvrzení dokládá spoustou fakt. „Hlavní příčinou,“ čteme v podtitulku III. studie (1867), „jejich (rolníků) bídy jsou neúměrné daně“, a Skaldin dokazuje, že daně jsou vyšší než důchody rolníků z půdy. Z Prací daňové komise uvádí údaje o rozdělení ruských daní na daně vyšších a nižších tříd a ukazuje, že na nižší třídy připadá 76 % všech daní, kdežto na vyšší 17 %‘ zatímco v celé západní Evropě je poměr nesrovnatelně příznivější pro nižší třídy. V podtitulku VII. studie (1868) čteme: „Nadměrné platební povinnosti jsou jednou z hlavních příčin bídy rolníků“ a autor poukazuje na to, že v nových životních podmínkách byly od rolníka hned požadovány peníze, peníze a zas peníze, že Nařízení stanovilo zásadu vyplácet statkářům náhradu i za nevolnické právo (s. 252) a že výše obroku byla stanovena „podle vlastních údajů statkářů, jejich správců a starostů, tj. podle údajů naprosto svévolných a naprosto nevěrohodných“ (s. 255), a že proto průměrný obrok vypočítaný komisemi byl vyšší než skutečný průměrný obrok. „Rolníky tížily nejen daně, ale i ztráta půdy, již užívali po staletí“ (s. 258). „Kdyby se výše výkupní platby neurčovala vzhledem ke kapitalizaci obroku, ale podle jeho skutečné hodnoty v době osvobození, pak by se výkup mohl provést zcela snadno a nemusela by se na něm ani podílet vláda, ani by se nemusely vydávat dluhopisy“ (s. 264). „Výkup, který měl ve smyslu Nařízení z 19. února znamenat pro rolníky úlevu a zlepšení, je ve skutečnosti často přivádí do ještě horší situace“ (s. 269).
Uvádíme všechny výňatky — samy o sobě málo zajímavé a zčásti zastaralé — abychom dokázali, s jakou energií obhajoval zájmy rolníků autor, který měl nepřátelský postoj k občině a mnohdy se vyjadřoval jako opravdový manchesterovec. Je velmi poučné si všimnout, jak se téměř všechny prospěšné a nereakční zásady narodniků ztotožňují se zásadami tohoto manchesterovce. S takovými názory na reformu si ji Skaldin nemohl samozřejmě nikterak idealizovat a vidět ji tak růžově, jak ji viděli a vidí narodnici, kteří tvrdí, že sankcionovala lidovou výrobu, že překonala západoevropské rolnické reformy a že udělala z Ruska jakousi tabula rasa atd. Skaldin rozhodně nic podobného neříkal a ani říkat nemohl, a mluvil dokonce otevřeně o tom, že se u nás rolnická reforma uskutečnila za podmínek méně příznivých pro rolníky, že přinesla menší užitek než na Západě. „Půjdeme přímo k jádru věci,“ psal Skaldin, „zeptáme-li se sami sebe, proč příznivé důsledky osvobození se u nás neprojevily stejně rychle a proč nemají stejnou progresívní tendenci, jako tomu bylo např. v Prusku a v Sasku v první čtvrtině našeho století?“ (s. 221). „V Prusku, právě tak jako v celém Německu, si rolníci nevykupovali příděly, ty jim byly už dávno zákonem přiznány za jejich vlastnictví, ale své závazky vůči statkářům“ (s. 272).
Přejděme teď od ekonomické stránky Skaldinova hodnocení reformy ke stránce právní. Skaldin je zásadní odpůrce vzájemného ručení, systému osobních dokladů a patriarchální moci rolnického „miru“ (a měšťácké společnosti) nad jejich členy. V III. studii (1867) naléhavě požaduje zrušení vzájemného ručení, zrušení daně z hlavy a systému dosavadních osobních dokladů[c], rovnoměrné zdanění majetku, nahrazení osobních dokladů bezplatnými, časově neomezenými doklady. „Poplatky za osobní doklady na území vlastního státu neexistují v žádném civilizovaném státě“ (s. 109). Víme, že tento poplatek byl zrušen až v roce 1897. IV. studie má název Svévole vesnických obcí i městských dum při vydávání osobních dokladů a vybírání poplatků od plátců, kteří se zdržují jinde... „Vzájemné ručení je těžké břemeno, které musí nést řádní a přičinliví hospodáři za povaleče a lenochy“ (s. 126). Skaldin se snaží vysvětlit již tehdy zřejmý rozklad rolnictva osobními vlastnostmi těch, kteří se vzmáhají, a těch, kteří jsou ožebračováni. Autor podrobně líčí, jaké těžkosti mají rolníci žijící v Petrohradě se získáním osobních dokladů a jejich prodlužováním, a vyvrací námitky těch, kteří říkají: „Díky bohu, že ty spousty bezzemků nebyly připsány k městům a nerozmnožily počet městských obyvatel bez nemovitého majetku...“ (s. 130). „Barbarské vzájemné ručení...“ (s. 131)... „Je otázkou, je-li možné považovat lidi v podobném postavení za občansky svobodné. Což to nejsou takoví glebae adscripti?“[d] (s. 132). Obviňují rolnickou reformu. „Ale cožpak je rolnická reforma vinna tím, že zákonodárství, které osvobodilo rolníka od nevolnické závislosti na statkáři, nevymyslelo nic, aby ho zbavilo nevolnické závislosti na společnosti a na místu jeho registrace... V čem spočívá občanská svoboda, když rolník nemůže rozhodovat ani o místu svého pobytu, ani o způsobu svého zaměstnání?“ (s. 132). Skaldin nazývá našeho rolníka opravdu velmi správně a výstižně „natrvalo usídleným proletářem“ (s. 231).[e] V titulu VIII. studie (1868) čteme: „Připoutání rolníků k jejich občinám a přídělům znemožňuje zlepšení jejich existence... Nedovoluje jim odcházet za prací.“ „Vedle nevzdělanosti a přetížení progresívně stoupajícími daněmi je připoutání rolníků k jejich obcím a přídělům jednou z příčin zpomalujících vzestup rolníků a tedy i růst jejich životní úrovně. Připoutávání rolníků k jednomu místu a svazování pozemkové občiny je už samo o sobě pro rozvoj práce, osobní podnikavosti a drobného pozemkového vlastnictví velice neprospěšné“ (s. 284). „Rolníci připoutaní k svým přídělům a občinám, nemající možnost uplatnit se tam, kde je práce produktivnější a výhodnější, shluknuti ve stádo jaksi ustrnuli v tom neproduktivním způsobu života, v jakém se ocitli, když se vymanili z nevolnictví“ (s. 285). Autor se tedy dívá na tyto stránky života rolníků z čistě buržoazního hlediska, přesto však (spíše právě proto) hodnotí neobyčejně správně škodu, kterou celému společenskému vývoji a rolníkům samým působí jejich připoutání k půdě. Zvlášť silně (dodáváme my) se tato škoda projevuje na nejnižších vrstvách rolnictva, na vesnickém proletariátu. Velmi výstižně říká Skaldin: „Je chvályhodné, že se zákon stará, aby rolníci nezůstali bezzemky; nesmíme však zapomínat, že rolníci sami se o tuto věc starají mnohem více než kterýkoli zákonodárce“ (s. 286). „Nejen připoutání rolníků k přídělům a občině, ale i jejich dočasný odchod za výdělkem je spojen se spoustou potíží a výdajů zaviněných vzájemným ručením a systémem osobních dokladů“ (s. 298). „Pro mnoho rolníků by bylo podle mého názoru východiskem z nynější svízelné situace... opatření usnadňující rolníkům vzdát se půdy“ (s. 294). Toto Skaldinovo přání je v ostrém rozporu s narodnickými návrhy, které většinou směřují k opaku, a to k upevnění občiny, k nezcizitelnosti přídělů atd. Od té doby nesčíslná fakta jasně dokázala, že Skaldin měl úplnou pravdu: ochrana připoutanosti rolníků k půdě a ochrana stavovské uzavřenosti rolnické občiny jen zhoršuje postavení vesnického proletariátu a zpomaluje ekonomický rozvoj země, poněvadž není absolutně schopna ochránit „usídleného proletáře“ před nejhoršími formami zotročení a závislosti, před nejhlubším poklesem výdělku a životní úrovně.
Z uvedených citátů už mohl čtenář poznat, že Skaldin je nepřítelem občiny. Staví se proti občině a dělení půdy, protože mu jde o soukromé vlastnictví, o podnikání atd. (s. 142n.). Zastáncům občiny Skaldin namítá, že „odvěké zvykové právo“ se přežilo: „Tou měrou, jak se vesničtí obyvatelé sbližovali s civilizovaným prostředím, ztrácelo zvykové právo ve všech zemích svou původní čistotu, zvrhávalo se a bylo překrucováno. Totéž pozorujeme u nás: moc rolnické občiny se pomalu mění v moc vydřiduchů a vesnických písařů a místo aby chránila rolníka, doléhá na něj jako těžké břemeno“ (s. 143), což je velmi správná poznámka, která za těch třicet let byla potvrzena nesčetnými fakty. „Patriarchální rodina, občinová držba půdy, zvykové právo“ byly podle Skaldinova názoru nenávratně odsouzeny historií. „Ti, kdo by chtěli tyto důstojné památníky zašlých dob navždy zachovat, pouze dokazují, že jsou spíš schopni dát se unést myšlenkou než proniknout do skutečnosti a chápat nezadržitelný chod dějin“ (s. 162), a Skaldin k této skutečně správné poznámce přidává — horlivou manchestrovskou filipiku. „Občinové užívání půdy,“ říká na jiném místě, „přivádí každého rolníka do otrocké závislosti na občinovém společenství“ (s. 222). Bezvýhradné nepřátelství k občině z hlediska čistě buržoazního se tedy u Skaldina spojuje s důslednou obhajobou rolnických zájmů. Skaldin s tímto nepřátelstvím vůbec nespojuje ony nesmyslné návrhy na násilné zrušení občiny a násilné zavedení jiného podobného systému držby půdy, návrhy, jež obvykle předkládají současní odpůrci občiny, kteří chtějí vážně zasahovat do rolnického života a proti občině se vůbec nevyslovují z hlediska zájmů rolníků. Skaldin naopak horlivě protestuje proti tomu, aby byl počítán mezi stoupence „násilného zrušení občinového užívání půdy“ (s. 144). „Nařízení z 19. února,“ říká, „velmi moudře ponechalo na vůli rolníků samých... přejít... od občinového užívání půdy k užívání podle velikosti rodiny. Skutečně, nikdo kromě rolníků samých nemůže zásadně rozhodnout, kdy se k tomu má přejít.“ Skaldin je tedy odpůrcem občiny jen proto, že občinové společenství ztěžuje ekonomický vývoj, nedovoluje rolníkům odejít z občiny, vzdát se půdy, tj. z týchž důvodů, proč se k ní nyní stavějí nepřátelsky „ruští žáci“; s ochranou ziskuchtivých zájmů statkářů, s ochranou pozůstatků a ducha nevolnictví, s ochranou vměšování se do života rolníků nemá toto nepřátelství nic společného. Uvědomovat si tento rozdíl je pro nás velmi důležité, neboť současní narodnici, zvyklí vidět nepřátele občiny jen v táboře listu Moskovskije vědomosti atd., se k jinému odmítání občiny tváří velmi rádi nechápavě.
Skaldin vcelku vidí příčiny žalostného postavení rolníků jen v pozůstatcích nevolnictví. Když popisuje hlad v roce 1868, poznamenává, že zastánci nevolnictví poukazovali na tento hlad se škodolibostí, protože viděli jeho příčinu ve zkaženosti rolníků, v tom, že se statkáři přestali starat o rolníky atd. Skaldin proti těmto názorům vášnivě brojí. „Příčiny zbídačení rolníků,“ říká, „jsou dědictvím nevolnictví (s. 212), a ne výsledkem jeho zrušení; jsou to tytéž obecné příčiny, které udržují většinu našich rolníků na stupni blízkém proletariátu,“ a Skaldin opakuje už uvedené ohlasy na reformu. Nemá smysl vystupovat proti rozdělení půdy podle velikosti rodin: „I kdyby rozdělení půdy přineslo rolníkům dočasnou újmu na materiálních výhodách, zachraňuje jejich osobní svobodu a mravnost rolnické rodiny, tj. ony vyšší statky člověka, bez nichž je nemyslitelná jakákoli civilizace“ (s. 217), a správně ukazuje skutečné příčiny boje proti rozdělení občiny: „Mnozí statkáři příliš zveličují škody vyplývající z rozdělení půdy a svádějí na ně, právě tak jako na opilství, všechny důsledky nejrůznějších příčin bídy rolnictva, které statkáři tak neradi přiznávají“ (s. 218). Těm, kteří říkají, že se dnes hodně píše o bídě rolníků, kdežto dříve se o ní nepsalo, že se tedy postavení rolníků zhoršilo, Skaldin odpovídá: „Abychom mohli výsledky osvobození z moci statkářů posoudit na základě porovnání dnešního postavení rolníků s jejich dřívějším postavením, k tomu by bylo třeba odřezat ještě za nevolnictví rolnické příděly tak, jak byly odřezány nyní, naložit na rolníky všechny povinnosti, které se objevily až po osvobození, a teprve potom se podívat, jak by rolníci takový stav snášeli“ (s. 219). Pro Skaldinovy názory je velmi charakteristické a významné, že všechny příčiny zhoršeného postavení rolníků vidí v pozůstatcích nevolnictví, po němž tu zůstalo odpracovávání, placení obroku, odřezávání pozemků, osobní bezprávnost a nucené usídlení rolníků. Skaldin nevidí, že příčiny zbídačení rolníků mohou spočívat v samotném systému nových sociálně ekonomických vztahů, přímo v systému poreformního hospodářství, a podobnou myšlenku si vůbec ani nepřipouští, protože je pevně přesvědčen, že po úplném odstranění všech těchto pozůstatků nevolnictví nastane všeobecný blahobyt. Jeho hledisko je tedy negativní: Odstraňte překážky svobodného rozvoje rolnictva, odstraňte pouta zděděná po nevolnictví — a všechno bude lepší v tom nejlepším ze všech světů. „Státní moc,“ říká Skaldin, „může zde (tj. v zájmu rolnictva) udělat jen jedno: postupně a neúnavně odstraňovat příčiny, které přivedly našeho rolníka k jeho dnešní otupělosti a bídě a brání mu vzpamatovat se a postavit se na vlastní nohy“ (s. 224, podtrženo mnou). V tomto směru charakterizuje Skaldina velmi dobře jeho odpověď těm, kteří obhajují „občinu“ (tj. připoutání rolníků k jejich občinám a přídělům) poukazující na to, že jinak se „vytváří vesnický proletariát“. „Tato námitka,“ říká Skaldin, „automaticky odpadá, když si uvědomíme, jaké nesmírné množství půdy leží u nás ladem, protože na ní nemá kdo pracovat. Kdyby naše zákony nepotlačovaly přirozené rozdělení pracovních sil, byli by v Rusku skutečnými proletáři jen lidé, pro něž je žebrota každodenním zaměstnáním, nebo nenapravitelní povaleči a opilci“ (s. 144), což je typický názor ekonomů a „osvícenců“ 18. století, kteří věřili, že zrušením nevolnictví a všech jeho pozůstatků vznikne na zemi říše všeobecného blahobytu. Narodnik by se ovšem na Skaldina podíval zvysoka a řekl by, že je prostě buržoa. Ano, Skaldin rozhodně je buržoa, je však představitelem pokrokové buržoazní ideologie, zatímco ideologie narodniků je maloburžoazní a v mnoha aspektech reakční. Praktické a reálné zájmy rolníků, které patřily a patří k požadavkům celkového společenského vývoje, dovedl tento „buržoa“ hájit lépe než narodnik![f]
Na závěr charakteristiky Skaldinových názorů dodáváme, že Skaldin je odpůrcem stavovství a zastáncem jednotného soudnictví pro všechny stavy, „teoreticky“ sympatizuje s nestavovskou volostí, je horlivým stoupencem lidového, zvláště všeobecného vzdělání, stoupencem samosprávy a zemstevních institucí, masového pozemkového úvěru, zvláště drobného, neboť o koupi pozemků je mezi rolníky velký zájem. I tady se projevuje „manchesterovec“: Skaldin například říká, že zemstevní a městské banky jsou „patriarchální čili prvobytnou formou bank“, která má ustoupit bankám soukromým, jež mají „všechny přednosti“ (s. 80). Hodnotu půdy „lze zvýšit oživením průmyslové a obchodní činnosti na naší vesnici“ (s. 71) atd.
Shrnujeme: Podle charakteru názorů je možno Skaldina nazvat osvíceným buržoou. Svými názory neobyčejně připomíná ekonomy 18. století (samozřejmě když se na ně díváme prizmatem ruských podmínek) a vyjadřuje dost výrazně celkový „osvícenský“ charakter „dědictví“ 60. let. Jako západoevropští osvícenci a jako většina spisovatelů 60. let i Skaldin z duše nenávidí nevolnictví a všechny jeho výplody v ekonomické, sociální a právní sféře. To je první charakteristický rys „osvícence“. Druhým charakteristickým rysem, společným všem ruským osvícencům, je horlivá obhajoba vzdělání, samosprávy, svobody, evropského způsobu života a celkového všestranného poevropštění Ruska. Konečně třetím charakteristickým rysem „osvícence“ je obhajoba zájmů lidových mas, hlavně rolníků (kteří v době osvícenství ještě nebyli úplně osvobozeni nebo se teprve osvobozovali), upřímná víra, že zrušení nevolnictví a jeho pozůstatků přinese všeobecný blahobyt, a upřímné přání tomu napomáhat. Tyto tři rysy tvoří podstatu toho, co se u nás nazývá „dědictvím 60. let“, a je důležité zdůraznit, že v tomto dědictví není nic narodnického. V Rusku je nemálo spisovatelů, kteří svými názory odpovídají uvedené charakteristice a přesto nikdy neměli s narodnictvím nic společného. Jsou-li tyto rysy součástí spisovatelova světového názoru, bude vždy a všude považován za „strážce tradic 60. let“ bez ohledu na svůj poměr k narodnictví. Nikoho by ovšem nenapadlo, že například pan M. Stasjulevič, jehož jubileum se nedávno oslavovalo, „se zřekl dědictví“ proto, že byl odpůrcem narodnictví nebo že byl lhostejný k otázkám, s nimiž narodnictví přišlo. Vzali jsme jako pří. klad Skaldina[g] právě proto, že jako nesporný představitel „dědictví“ je zároveň i úhlavním nepřítelem přežilých institucí, které narodnictví vzalo pod svou ochranu.
Už jsme se zmínili o tom, že Skaldin je buržoa. Důkazů pro tuto charakteristiku jsme uvedli dost, musíme však připomenout, že u nás se toto slovo často chápe nanejvýš nesprávně, úzce, nehistoricky a je s ním spojována (bez ohledu na dějinné epochy) prospěchářská obhajoba zájmů menšiny. Nelze zapomínat, že v době, kdy psali osvícenci 18. století (kteří podle všeobecného mínění náležejí k vůdcům buržoazie), kdy psali naši osvícenci 40.—60. let, vyúsťovaly všechny sociální otázky v boj proti nevolnictví a jeho pozůstatkům. Nové sociálně ekonomické vztahy a jejich rozpory byly tehdy teprve v zárodečném stavu. Proto se tehdy žádné prospěchářství mezi ideology buržoazie neprojevovalo: Naopak, jak na Západě, tak v Rusku co nejupřímněji věřili ve všeobecné blaho a upřímně si ho přáli a přitom upřímně neviděli (zčásti ještě ani vidět nemohli) rozpory v řádu vyrůstajícím z feudalismu. Ne náhodou Skaldin cituje na jednom místě své knihy Adama Smitha. Viděli jsme, že jak ve svých názorech, tak ve své argumentaci většinou opakuje teze tohoto velkého ideologa pokrokové buržoazie.
Srovnáme-li tedy Skaldinova reálná přání na jedné straně s názory současných narodniků a na druhé straně se vztahem, který k nim mají „ruští žáci“, vidíme, že „žáci“ budou vždy podporovat přání Skaldina, protože vyjadřují zájmy pokrokových společenských tříd, naléhavé zájmy celého společenského vývoje po dané, tj. kapitalistické cestě. A to, co v těchto reálných Skaldinových přáních nebo ve formulaci jeho otázek narodnici pozměnili, je minus a „žák“ to zavrhuje. Žáci neútočí na „dědictví“ (to je hloupý výmysl), ale na romantické a maloburžoazní narodnické doplňky dědictví. K těmto doplňkům teď přejdeme.
II
Narodnický doplněk „dědictví“Přejděme od Skaldina k Engelgardtovi. Jeho dopisy Z vesnice mají také charakter publicistických studií o vesnici, takže i obsahem, a dokonce i formou se jeho kniha velmi podobá Skaldinově. Engelgardt je mnohem nadanější než Skaldin, jeho dopisy z vesnice jsou napsány mnohem živěji a obrazněji. Nejsou tu dlouhé úvahy důkladného autora knížky V zapadlé vsi a v sídelním městě, zato však je tu mnohem více výstižných charakteristik a jiných obrazů. Není divu, že Engelgardtova kniha si získala tak velké sympatie čtenářské veřejnosti, že ještě nedávno vyšla znovu, zatímco Skaldinova kniha je téměř zcela zapomenuta, přestože Engelgardtovy dopisy začaly vycházet v časopise Otěčestvennyje zapiski pouhé dva roky po vydání Skaldinovy knihy. Proto ani nemusíme čtenáře seznamovat s obsahem Engelgardtovy knihy a omezíme se jen na stručnou charakteristiku dvou stránek jeho názorů: za prvé názorů charakteristických pro každé „dědictví“, zejména názorů společných Engelgardtovi i Skaldinovi, za druhé názorů specificky narodnických. Engelgardt je již narodnik, ale jeho názory obsahují ještě mnoho typicky osvícenských rysů, je v nich mnoho toho, co bylo odvrženo nebo pozměněno současným narodnictvím, takže člověk je na rozpacích, kam ho zařadit; zda mezi představitele „dědictví“ jako takové, bez narodnického zabarvení, nebo mezi narodniky.
S prvními sbližují Engelgardta především jeho pozoruhodně střízlivé názory, prostá a bezprostřední charakteristika skutečnosti, nemilosrdné odhalování všech záporných stránek jakýchkoli „pilířů“, zvláště rolnictva, týchž „pilířů“, jejichž falešná idealizace a přikrášlování je nutnou součástí narodnictví. Engelgardtovo neobyčejně slabě a nesměle vyjádřené narodnictví je proto v přímém a příkrém rozporu s obrazem vesnické skutečnosti, který tak mistrovsky vykreslil. Kdyby nějaký ekonom nebo publicista vzal za základ svých úvah o vesnici údaje a pozorování, jež uvádí Engelgardt,[h] byly by narodnické závěry z takového materiálu vyloučeny. Idealizace rolníka a jeho občiny je jednou z nutných součástí narodnictví a narodnici všech odstínů počínaje panem V. V. a konče panem Michajlovským splatili této snaze o idealizaci a přikrášlování „občiny“ pořádnou daň. U Engelgardta není po takovém přikrášlování ani stopy. Na rozdíl od banálních frází o smyslu našeho rolníka pro občinu, od banálního srovnávání tohoto „smyslu pro občinu“ s individualismem měst, s konkurencí v kapitalistickém hospodářství atd. odhaluje Engelgardt přímo zarážející individualismus drobného zemědělce. Podrobně dokazuje, že naši „rolníci jsou v otázkách vlastnictví nejextrémnějšími vlastníky“ (s. 62, citováno podle vydání z roku 1885), že nemohou vystát „společnou práci“, protože ji nenávidí z úzce osobních a egoistických důvodů: při společné práci se každý „bojí, aby se nepředřel“ (s. 206). Tento strach z přepracování je velmi komický (snad i tragikomický), když autor vypráví, jak příbuzné ženy v jedné domácnosti se společným hospodářstvim myjí každa zvlášť svou část stolu, u nehož obědvají, nebo podle pořadí dojí krávy, chystají mléko pro své vlastní dítě (bojí se, že by si některá mohla vzít víc mléka) a každá zvlášť pro své dítě vaří kaši (s. 323). Engelgardt vysvětluje tyto rysy tak podrobně, dokládá je tak četnými příklady, že nemůže být ani řeči o náhodnosti těchto fakt. Buď — anebo: Buď je Engelgardt naprosto neschopný pozorovatel a nezasluhuje důvěru, nebo povídání o smyslu našeho mužika pro občinu a o jeho předpokladech pro ni je pouhým výmyslem, který přenáší na hospodářství rysy abstrahované z formy držby půdy (přičemž z této formy držby půdy jsou abstrahovány i všechny její fiskálně administrativní stránky). Engelgardt uvádí, že mužik při svém hospodářství tíhne ke kulactví: „Určitou dávku kulactví má v sobě každý rolník“ (s. 491), „kulacké ideály v rolnickém prostředí převládají“... „Nejednou jsem poukazoval na to, že v rolnících je krajně vyvinut individualismus, egoismus, snaha vykořisťovat...“ „Každý se naparuje, že je štika, a snaží se spolknout karasa.“ Engelgardt výborně vylíčil tendenci rolnictva, která rozhodně nesměřuje ani k „občinovému“ zřízení, ani k „lidové výrobě“, nýbrž k praobyčejnému, všem kapitalistickým společnostem vlastnímu maloburžoaznímu zřízení. Engelgardt výstižně popsal a nezvratně dokázal snahu zámožného rolníka pouštět se do obchodních operací (s. 363), platit za práci obilím, kupovat pracovní síly z řad chudých mužiků (s. 457, 492 aj.), tj. řečeno ekonomicky, přeměnu přičinlivých hospodářů ve vesnickou buržoazii. „Nepřejdou-li rolníci na družstevní hospodaření,“ říká Engelgardt, „a bude-li každá usedlost hospodařit jednotlivě, pak i při nadbytku půdy budou mezi rolníky jak bezzemci, tak zemědělští dělníci. A nejen to: Předpokládám, že majetkové rozdíly mezi rolníky budou ještě mnohem větší než teď. Přes občinovou držbu půdy bude vedle boháčů mnoho zemědělských dělníků fakticky bezzemky. Co mám já nebo mé děti z práva na půdu, když nemám ani kapitál, ani nástroje, abych ji mohl obdělávat? To je totéž jako dát půdu slepému — najez se jí!“ (s. 370). „Družstevní hospodářství“ tu stojí s jakousi smutnou ironií osamoceno jako dobré, zbožné přání, které z údajů o rolnictvu nejen že nevyplývá, ale dokonce je tyto údaje přímo vyvracejí a vylučují.
Jiný rys, který sbližuje Engelgardta s představiteli dědictví bez jakéhokoli narodnického zabarvení, je jeho víra v to, že hlavní a stěžejní příčinou neutěšeného postavení rolnictva jsou pozůstatky nevolnictví a jemu vlastní předpisy a nařízení. Odstraňte tyto pozůstatky a tyto předpisy a nařízení a všechno bude v pořádku. Engelgardtův naprosto odmítavý postoj k předpisům a nařízením, jeho jízlivý výsměch všelijakým pokusům zajistit mužikovi blahobyt předpisováním shora jsou v přímém protikladu k narodnickému dovolávání se „rozumu a svědomí, vědění a patriotismu vládnoucích tříd“ (slova pana Južakova v časopise Russkoje bogatstvo z roku 1896, č. 12, s. 106), k narodnické plánománii ve věci „organizace výroby“ atd. Připomeňme si, jak sarkasticky se Engelgardt pustil do nařízení, že ve mlýně se nesmí prodávat vodka, do nařízení, které má na zřeteli „prospěch“ mužika; a s jakým rozhořčením mluví o závazném nařízení některých zemstev z roku 1880 nesít žito před 15. srpnem, o tomto hrubém vměšování kabinetních „vědců“ — vyvolaném rovněž úvahami o prospěchu mužika — do hospodářství „miliónů rolníků“ (s. 424). Když Engelgardt poukazuje na takové předpisy a nařízení, jako je zákaz kouření v jehličnatém lese, chytání štik na jaře, kácení bříz na „máje“, ničení hnízd atd., poznamenává sarkasticky: „...starost o mužiky vždy byla a je hlavní starostí inteligence. Cožpak někdo žije jen pro sebe? Všichni žijí pro mužiky... Mužici jsou hloupí, nedovedou se sami o sebe postarat. Když se o ně nebude nikdo starat, vypálí všechny lesy, vyhubí všechno ptactvo, vychytají ryby, zničí půdu a nakonec sami vymřou“ (s. 398). Řekněte, čtenáři, mohl by takový publicista sympatizovat třeba se zákony o nezcizitelnosti přídělů, tak oblíbenými mezi narodniky? Mohl by vyslovit něco, co by se podobalo uvedené větě jedné z opor časopisu Russkojc bogatstvo? Mohl by sdílet názor jiné opory téhož časopisu, pana N. Karyševa, který vytýká našim guberniálním zemstvům (v 90. letech!), že jsou úplně bez sebe „z neustálých velkých, závažných výdajů na organizaci zemědělské práce“?[ch]
Podíváme se ještě na jeden rys sbližující Engelgardta se Skaldinem: je to Engelgardtův bezděčný vztah k mnoha čistě buržoazním přáním a opatřením. Ne že by se Engelgardt snažil maloburžoů zastávat, vymýšlet nějaké výhrady (à la pan V. V.) proti používání tohoto označení pro různé podnikatele, to naprosto ne. Engelgardt jen jako praktický hospodář sleduje se zájmem každý pokrok, každé zdokonalení v hospodářství a přitom vůbec nepozoruje, že společenská forma těchto zdokonalení nejlépe vyvrací jeho vlastní teorie, podle nichž není kapitalismus v Rusku možný. Připomeňme si jen například, jak ho těší úspěchy dosažené ve svém hospodářství díky soustavě úkolových mezd vyplácených dělníkům (za tření lnu, za výmlat atd.). Engelgardt snad ani netuší, že zavedení mzdy od kusu místo mzdy časové je jedním z nejrozšířenějších způsobů vzmáhajícího se kapitalistického hospodářství, které tím dosahuje většího zintenzívnění práce a vyšší míry nadhodnoty. Jiný příklad. Engelgardt zesměšňuje program listu Zemledělčeskaja gazeta[171]. „Skoncovat s pachtováním půdy od setí do setí, zavádět hospodářství s námezdními silami, dokonalejší stroje a nářadí, ušlechtilejší plemena dobytka, vícehonné hospodářství, meliorace luk a pastvin aj. aj.“ „Ale vždyť to všechno jsou jen povšechné fráze!“ volá Engelgardt (s. 128). A přece Engelgardt realizoval ve své hospodářské praxi právě tento program, protože ve svém hospodářství dosáhl technického pokroku právě díky tomu, že je organizoval na základě námezdní práce. Nebo ještě: Viděli jsme, jak otevřeně a jak správně odhalil Engelgardt skutečnou tendenci přičinlivého hospodáře; to mu však vůbec nevadilo, aby tvrdil, že jsou „nutné nikoli továrny a závody, ale malé (podtrženo Engelgardtem) vesnické lihovary, lisovny oleje“ apod. (s. 336), tj. že je „nutný“ přechod vesnické buržoazie k průmyslovému zpracování zemědělských produktů — přechod, který vždy a všude byl jedním z nejdůležitějších příznaků kapitalismu v zemědělství. Tady se projevilo, že Engelgardt nebyl teoretik, ale praktický hospodář. Něco jiného je uvažovat o možnosti pokroku bez kapitalismu a něco jiného je sám hospodařit. Když si Engelgardt předsevzal dosáhnout racionální organizace svého hospodářství, musel to pod tlakem okolností provést čistě kapitalistickým způsobem bez ohledu na všechny své teoretické a abstraktní pochybnosti o „námezdní práci“. Skaldin teoreticky uvažoval jako typický manchesterovec a přitom si vůbec neuvědomoval ani manchesterovský charakter svých úvah, ani to, že jsou v souladu s potřebami kapitalistického vývoje Ruska. Engelgardt byl v praxi donucen jednat jako typický manchesterovec přes svůj teoretický protest proti kapitalismu a přes své přání věřit, že jeho země půjde zvláštní cestou.
Engelgardt tomu věřil a právě pro tuto víru ho musíme nazvat narodnikern. Vidí už jasně skutečnou tendenci ekonomického vývoje Ruska a začíná se vykrucovat z rozporů tohoto vývoje. Snaží se dokázat, že kapitalismus v zemědělství je v Rusku nemožný, že „u nás nejsou čeledíni“ (s. 556) — ačkoli sám velmi důkladně vyvrátil báchorky o tom, že naši dělníci přijdou draho, a sám dokázal, za jak ubohou mzdu u něho pracuje skoták Petr s rodinou, který má kromě živobytí ročně 6 rublů „na sůl, slunečnicový olej a šatstvo“ (s. 10). „A i to mu lidé závidí, a kdybych mu dal výpověď, hned by se našlo 50 lidí ochotných nastoupit na jeho místo“ (s. 11). Engelgardt poukazuje na úspěch svého hospodářství, na to, jak zemědělští dělníci dovedou zacházet s pluhem, a vítězoslavně volá: „A kdopak jsou ti oráči? Nevzdělaní a nesvědomití ruští rolníci“ (s. 225).
I když Engelgardt svým vlastním způsobem hospodaření a odhalením rolnického individualismu vyvrátil jakékoli iluze o „smyslu pro občinu“, přece nejenže „věřil“ v možnost přechodu rolníků k družstevnímu hospodaření, ale vyjadřoval i „přesvědčení“, že tomu tak bude a že právě my, Rusové, uskutečníme tento velký čin a zavedeme nové způsoby hospodaření. „A v tom je svéráznost, originálnost našeho hospodářství“ (s. 349). Z Engelgardta realisty se stává Engelgardt romantik, nahrazující naprostý nedostatek „svéráznosti“ při svém hospodaření a při hospodaření rolníků, s nimiž se seznámil, „vírou“ v budoucí „svéráznost“! Od této víry je už jen krůček k ultranarodnictví — i když u Engelgardta celkem ojedinělému k úzkoprsému nacionalismu hraničícímu se šovinismem („Evropu také rozdrtíme“, „také v Evropě půjde mužik s námi“ [s. 387], dokazoval Engelgardt jednomu statkáři, když šlo o válku), a dokonce k idealizaci odpracovávání! Tento Engelgardt, který věnoval tolik skvělých stránek své knihy postavení zakřiknutého a poníženého rolníka nuceného pracovat téměř zadarmo za nejhorších podmínek a přitom závislého na statkáři[i], protože si půjčil peníze nebo obilí s tím, že si to odpracuje, tento Engelgardt dokonce tvrdil, že by „bylo dobré, kdyby doktor (mluvilo se o tom, jak užitečný a potřebný by byl lékař na vesnici. V. I.) měl své hospodářství, aby mužik mohl léčení odpracovat“ (s. 41). Komentář je zbytečný.
Celkem vzato, postavíme-li proti sobě zmíněné kladné rysy Engelgardtova světového názoru (tj. ty, které má společné s představiteli „dědictví“ bezjakéhokoli narodnického zabarvení) a záporné (tj. narodnické), musíme uznat, že, ty první u autora knížky Z vesnice rozhodně převládají, kdežto ty druhé jsou do knihy jakoby dodatečně a náhodou přidány zvenčí a nejsou sladěny s jejím tónem.
III
Získalo „dědictví“ spojením s narodnictvím?„Ale co vlastně rozumíte pod pojmem narodnictví?“ zeptá se patrně čtenář. Definici obsahu pojmu „dědictví“ jsme už uvedli, ale pojem „narodnictví“ jsme dosud nedefinovali.
Narodnictvím rozumíme systém názorů, který má tyto tři rysy: 1. Považuje kapitalismus v Rusku za úpadek, za krok zpět. Odtud snaha a přání „zpomalit“, „zastavit“ či „přerušit vyvracení“ odvěkých pilířů vyvolané kapitalismem a podobné reakcionářské nářky. 2. Uznává svéráznost ruské ekonomiky, zvláště rolníka s jeho občinou, družstvem atd. Narodnictví nepovažuje za nutné aplikovat na ekonomické poměry v Rusku pojmy, které pro různé společenské třídy a jejich konflikty vypracovala současná věda. Občinové rolníky považuje za něco vyššího, lepšího než kapitalismus; idealizuje „pilíře“. Popírá a zastírá ty rozpory mezi rolnictvem, které jsou vlastní každému zbožnímu a kapitalistickému hospodářství, popírá souvislost těchto rozporů s jejich vyvinutější formou v kapitalistickém průmyslu a v kapitalistickém zemědělství. 3. Ignoruje spojitost mezi „inteligencí“ a právně politickými institucemi země a mezi materiálními zájmy určitých společenských tříd. Protože popírá tuto spojitost a nevykládá tyto sociální faktory z materialistického hlediska, vidí v nich sílu schopnou „udávat dějinám jiný směr“ (pan V. V.), „odchýlit se z cesty“ (pan N. -on, pan Južakov atd.) atp.
To tedy rozumíme pod pojmem „narodnictví“. Čtenář vidí, že používáme tohoto termínu v širokém smyslu slova, jak ho používají i všichni „ruští žáci“, kteří vystupují proti těmto názorům jako celku, a ne proti jejich jednotlivým představitelům. Mezi jednotlivými představiteli jsou ovšem rozdíly, a často dost značné. Tyto rozdíly nikdo nepřehlíží. Uvedené rysy tohoto světového názoru jsou však společné nejrůznějším představitelům narodnictví počínaje... řekněme panem Juzovem a konče panem Michajlovským. Názory pánů Juzovů, Sazonovů, V. V. atd. obsahují kromě uvedených záporných stránek ještě jiné záporné rysy, které nenalézáme například ani u pana Michajlovského, ani u jiných spolupracovníků nynějšího časopisu Russkoje bogatstvo. Popírat rozdíly mezi narodniky v úzkém slova smyslu a narodniky jako takovými by ovšem bylo nesprávné, avšak ještě nesprávnější by bylo nevidět, že základní sociálně ekonomické názory všech narodniků bez výjimky se shodují v uvedených hlavních bodech. Protože „ruští žáci“ zavrhují právě tyto základní názory, a ne jen „politováníhodné odchylky“ od nich směrem k horšímu, mají zřejmě plné právo používat pojmu „narodnictví“ v širokém významu slova. Nejenže na to mají právo, ale ani nemohou jednat jinak.
Vrátíme-li se k už vyloženým základním názorům narodnictví, musíme především konstatovat, že „dědictví“ nemá s těmito názory vůbec nic společného. Je celá řada nesporných představitelů a strážců „dědictví“, kteří jsou narodnictví na hony vzdáleni, otázku kapitalismu si vůbec ani nekladou, ve svéráznost Ruska, rolnické občiny atd. absolutně nevěří, v inteligenci a v právně politických institucích nevidí faktor, který by mohl způsobit „odchýlení se z cesty“. Uvedli jsme jako příklad vydavatele a redaktora časopisu Věstnik Jevropy[172], kterého lze vinit ze všeho jiného, jen ne z porušování tradic dědictví. Naproti tomu jsou lidé, jejichž názory se shodují s uvedenými základními principy narodnictví a kteří se přitom přímo a otevřeně „zříkají dědictví“, jmenujme třeba pana J. Abramova, na něhož poukazuje i pan Michajlovskij, nebo pana Juzova. Narodnictví, proti němuž bojují „ruští žáci“, v době, kdy (řečeno právnicky) dědictví „vešlo v platnost“, tj. v 60. letech, ještě vůbec neexistovalo. Zárodky, počátky narodnictví tu byly ovšem nejen v 60. letech, ale i ve 40. a dokonce i dříve[j], avšak dějiny narodnictví nás teď vůbec nezajímají. Znovu opakujeme, pro nás je důležité pouze konstatovat, že „dědictví“ 60. let v tom smyslu, jak jsme je popsali, nemá nic společného s narodnictvím, tj. podstata jejich názorů je různá, kladou rozdílné otázky. Někteří strážci „dědictví“ nejsou narodniky a někteří narodnici se „zříkají dědictví“. Jsou ovšem i narodnici, kteří „dědictví“ střeží nebo si dělají nárok být jeho strážci. Proto také mluvíme o spojení dědictví s narodnictvím. Podívejme se, co toto spojení přineslo.
Za prvé, narodnictví udělalo ve srovnání s dědictvím velký krok kupředu, protože položilo společenskému myšlení otázky, které strážci dědictví (ve své době) buď ještě nemohli položit, nebo jim v tom brání jejich zúžený obzor. Vytyčení těchto otázek je velkou historickou zásluhou narodnictví a je úplně přirozené a pochopitelné, že narodnictví, které tyto otázky (ať už jakéhokoli druhu) řešilo, si tím získalo přední místo mezi pokrokovými proudy ruského společenského myšlení.
Ukázalo se však, že narodnictví řešilo tyto otázky naprosto nevhodně, na základě zastaralých teorií, v západní Evropě už dávno překonaných, na základě romantické a maloburžoazní kritiky kapitalismu, ignorování těch nejzávažnějších fakt minulosti i přítomnosti Ruska. Pokud byl kapitalismus s jemu vlastními rozpory v Rusku ještě velmi slabě vyvinut, byla tato primitivní kritika kapitalismu ještě možná. Avšak současnému vývoji kapitalismu v Rusku, současnému stavu našich znalostí o ekonomické minulosti i přítomnosti Ruska a dnešním požadavkům na sociologickou teorii narodnictví rozhodně nevyhovuje. Ve své době bylo pokrokovým jevem, protože jako první položilo otázku kapitalismu, ale dnes je teorií reakční a škodlivou, která svádí společenské myšlení na scestí, nahrává stagnaci a nejrůznějším formám zaostalosti. Vzhledem k reakčnímu charakteru své kritiky kapitalismu stojí dnes narodnictví dokonce níž než ten světový názor, který se omezuje na věrné střežení dědictví.[k] Pravdivost tohoto výroku se teď pokusíme dokázat rozborem každého ze tří zmíněných základních rysů narodnického světového názoru.
Prvním rysem je to, že narodnictví považuje kapitalismus v Rusku za úpadek, za krok zpět. Jakmile otázka kapitalismu v Rusku vyvstala, velmi brzy se ukázalo, že náš ekonomický vývoj je kapitalistický, ale narodnici jej prohlásili za krok zpět, za omyl, za odchýlení z cesty, která je prý předurčena celými dějinami života národa a posvěcená odvěkými pilíři atd. atd. Místo horoucí víry osvícenců v daný společenský vývoj se objevila nedůvěra, místo dějinného optimismu a svěžího ducha — pesimismus a malomyslnost pramenící z toho, že čím déle se budou věci vyvíjet tak jako nyní, tím horší a tím obtížnější bude vyřešit úkoly, jež s sebou přinese nový vývoj; objevují se návrhy na „zpomalení“ a „zastavení“ tohoto vývoje, objevuje se teorie, že zaostalost je pro Rusko štěstím atd. Všechny tyto rysy narodnických názorů nejenže nemají s „dědictvím“ nic společného, ale jsou s ním v přímém rozporu. Považovat ruský kapitalismus za „odchýlení z cesty“, za úpadek atd. vede k nesprávnému výkladu celého ekonomického vývoje Ruska, k nesprávnému výkladu „změny“ probíhající před našima očima. V touze zadržet a zastavit kapitalismus, jenž vyvrací odvěké pilíře, propadá narodnik překvapující historické netaktnosti, když zapomíná, že před tímto kapitalismem nebylo nic jiného než stejné vykořisťování spojené s nekonečnými formami zotročení a osobní závislosti, ztěžující postavení pracujících, nic než zkostnatělost a stagnace ve společenské výrobě, a tedy i ve všech sférách společenského života. Narodnik, bojující ze svého romantického, maloburžoazního stanoviska proti kapitaismu, hází přes palubu každý historický realismus, protože vždy staví proti sobě kapitalistickou skutečnost a smyšlené předkapitalistické poměry. „Dědictví“ 60. let s jejich horoucí vírou v pokrokovost daného společenského vývoje, s jejich nemilosrdným nepřátelstvím namířeným zcela a výlučně proti pozůstatkům starých časů a s jejich přesvědčením, že je třeba jen dokonale vymést tyto pozůstatky a všechno půjde hladce — toto „dědictví“ nejenže nemá s uvedenými narodnickými názory nic společného, ale je s nimi v přímém rozporu.
Druhým rysem narodnictví je víra ve svéráznost Ruska, idealizování rolníka, občiny atd. Učení o svéráznosti Ruska vedlo narodniky k tomu, že se chytali zastaralých západoevropských teorií, že se stavěli s překvapující lehkomyslností k mnohým hodnotám západoevropské kultury: narodnici se spokojovali s tím, že nemáme-li u nás ty nebo ony rysy civilizovaného lidstva, je „nám“ zato „souzeno“ ukázat světu nové způsoby hospodaření atd. Analýzu kapitalismu a všech jeho projevů, kterou provedlo pokrokové západoevropské myšlení, nejenže odmítali aplikovat na svatou Rus, ale naopak se všemožně snažili vymýšlet výhrady, aby nemuseli dělat o ruském kapitalismu stejné závěry jako o kapitalismu evropském. Narodnici se skláněli před autory této analýzy, ale... naprosto klidně zůstávali nadále stále týmiž romantiky, proti nimž tito autoři celý život bojovali. Učení o svéráznosti Ruska, společné všem narodnikům, zase nemá s „dědictvím“ nic společného a je s ním dokonce v přímém rozporu. Pro „60. léta“ je naopak příznačná snaha poevropštit Rusko, víra v jeho začlenění do celoevropské kultury, úsilí o přenesení institucí této kultury i na naši, vůbec ne svéráznou půdu. Každé učení o svéráznosti Ruska je v naprostém nesouladu s duchem 60. let a s jejich tradicí. Ještě méně je v souladu s touto tradicí narodnická idealizace, přikrášlování vesnice. Tato falešná idealizace, která si přeje stůj co stůj vidět v naší vesnici něco zvláštního, co se za předkapitalistických vztahů naprosto nepodobá žádné jiné vesnici v žádné jiné zemi, je v příkrém, do nebe volajícím rozporu s tradicemi střízlivého a realistického dědictví. Čím dále a hlouběji se vyvíjel kapitalismus, čím silněji se na vesnici projevovaly rozpory společné každé zbožní kapitalistické společnosti, tím ostřejšími se stávaly protiklady mezi sentimentálními báchorkami narodniků o „smyslu“ rolníka pro občinu, družstva atp. na jedné straně a skutečnou diferenciací rolnictva na vesnickou buržoazii a vesnický proletariát na straně druhé; tím rychleji se narodnici, kteří se na věci dále dívali očima rolníka, měnili ze sentimentálních romantiků v ideology maloburžoazie, protože malovýrobce se v dnešní společnosti stává výrobcem zboží. Falešná idealizace vesnice a romantické snění o „smyslu pro občinu“ vedly k tomu, že se narodnici chovali ke skutečným potřebám rolnictva vyplývajícím z daného ekonomického vývoje značně lehkomyslně. V teorii se mohlo sebevíc mluvit o síle pilířů, avšak v praxi každý narodnik velmi dobře cítil, že odstranění pozůstatků starých dob, pozůstatků předreformního zřízení svazujících dodnes naše rolníky od hlavy až k patě uvolní cestu právě vývoji kapitalistickému a žádnému jinému. Raději stagnaci než kapitalistický pokrok — takový byl v podstatě názor všech narodniků na vesnici, i když se to ovšem zdaleka ne každý narodnik odhodlal vyslovit otevřeně a s tak naivní upřímností jako pan V. V. „Rolníci připoutaní k přídělům a občinám, nemající možnost uplatnit se tam, kde je práce produktivnější a výhodnější, jako by ustrnuli shluknuti ve stádo v tom neproduktivním způsobu života, v jakém se ocitli, když se vymanili z nevolnictví.“ Tak to viděl jeden z představitelů „dědictví“ ze svého charakteristického hlediska „osvícence“[173]. „Ať jen rolníci raději setrvávají ve svém navyklém patriarchálním způsobu života, než aby si zvykali na kapitalismus na vesnici.“ Tak usuzuje v podstatě každý narodnik. A skutečně, patrně se nenajde ani jeden narodnik, který by se odvážil popírat, že stavovská uzavřenost rolnické občiny, v níž se uplatňuje vzájemné ručení, v níž je zakázáno prodávat půdu a zříkat se přídělů, je v příkrém rozporu se současnou ekonomickou skutečností, se současnými kapitalistickými zbožními vztahy a jejich vývojem. Popírat tento rozpor je nemožné, podstata věci je však v tom, že narodnici se jako čert kříže bojí vidět věci takto, takto konfrontovat právní postavení rolníků a ekonomickou realitu, daný ekonomický vývoj. Narodnik chce úporně věřit v neexistující, romanticky vysněný vývoj bez kapitalismu, a proto... proto je odhodlán skutečný vývoj ke kapitalismu brzdit. Ke stavovské uzavřenosti rolnické občiny, k vzájemnému ručení, právu rolníků prodávat půdu a zříkat se přídělů se narodnik chová nejen velmi opatrně a s obavou o osud „pilířů“ (pilířů rutiny a stagnace); nejen to, narodnik klesá dokonce tak hluboko, že vítá policejní opatření zakazující rolníkům prodávat půdu. „Mužici jsou hloupí,“ můžeme říci takovému narodnikovi Engelgardtovými slovy, „nedovedou se sami o sebe postarat. Když se o ně nebude nikdo starat, vypálí všechny lesy, vyhubí všechno ptactvo, vychytají všechny ryby, zničí půdu a nakonec sami vymřou.“ Tímhle se již narodnik přímo „zříká dědictví“ a stává se reakcionářem. Všimněte si přitom, že rozbití stavovské uzavřenosti rolnické občiny se úměrně s ekonomickým vývojem stává pro vesnický proletariát stále naléhavější nutností, a přitom nevýhody, které z toho vyplývají pro rolnickou buržoazii, vůbec nejsou tak veliké. „Přičinlivý hospodář“ může snadno propachtovat půdu jinde, otevřít si podnik v jiné vesnici, zajet si za obchodem kam chce a na jak dlouho potřebuje. Ale pro „rolníka“, který žije převážně z prodeje své pracovní síly, znamená připoutání k přídělu a k občině jednak obrovské omezení jeho hospodářské činnosti, jednak nemožnost najít výhodnějšího zaměstnavatele a nutnost prodávat svou pracovní sílu jen místním zájemcům, kteří platí stále méně a vymýšlejí si nejrůznější způsoby zotročování. Když narodnik jednou propadl romantickým představám a vzal si do hlavy, že podepře a bude střežit pilíře navzdory ekonomickému vývoji, nepozorovaně sklouzl po této šikmé ploše, až se octl hned vedle velkého pozemkového vlastníka, který si z celého srdce přeje udržet a upevnit „svazek rolníka s půdou“. Stojí alespoň za zmínku, jaké zvláštní způsoby najímání dělníků vytvořila tato stavovská uzavřenost rolnické občiny: majitelé závodů a velkostatkáři posílali své správce do vesnic, zvlášť do zadlužených, aby pro ně najali dělníky za co nejvýhodnějších podmínek. Naštěstí vývoj kapitalismu v zemědělství, který skoncoval s „usedlým životem“ proletáře (což je způsobeno tzv. odcházením na zemědělské práce), postupně nahrazuje toto zotročení svobodnou námezdní prací.
Náš výrok o škodlivosti současných narodnických teorií potvrzuje stejně markantně i fakt, že narodnici obvykle idealizují odpracovávání. Již jsme uvedli, jak Engelgardt spáchal svůj narodnický dědičný hřích, když nakonec dospěl až k tomu, že „by bylo dobře“ rozvíjet na vesnici odpracovávání! Totéž jsme našli v proslulém návrhu pana Južakova o zemědělských gymnáziích (Russkoje bogatstvo, 1895, č. 5).[l] Stejnou idealizaci vidíme v seriózních ekonomických statích Engelgardtova kolegy z téhož časopisu, pana V. V., který tvrdil, že rolník zvítězil nad statkářem, snažícím se zavést kapitalismus; naneštěstí se však rolník zavázal obdělávat statkářovu půdu. Za to od něho dostával půdu „do pachtu“, tj. zaváděl se stejný způsob hospodaření, který existoval i za nevolnictví. To jsou nejmarkantnější příklady reakčního poměru narodniků k našemu zemědělství. V méně vyhraněné formě se tato myšlenka objevuje u každého narodnika. Každý narodnik mluví o škodlivosti a nebezpečí kapitalismu v našem zemědělství, protože kapitalismus — jak račte vidět — nahrazuje samostatného rolníka zemědělským dělníkem. Skutečnost kapitalismu („zemědělský dělník“) se staví proti fikci o „samostatném“ rolníkovi: tato fikce je založena na tom, že rolník je v předkapitalistickém období vlastníkem výrobních prostředků. Skromně se mlčí o tom, že za tyto výrobní prostředky musí platit dvakrát více, než stojí; že tyto výrobní prostředky slouží k odpracovávání; že životní úroveň toboto „samostatného“ rolníka je tak nízká, že v kterékoli kapitalistické zemi by patřil k chudině; že k této beznadějné bídě a duševní otupenosti tohoto „samostatného“ rolníka se připojuje ještě osobní závislost, nutně doprovázející předkapitalistické formy hospodaření.
Třetí charakteristický rys narodnictví — ignorování souvislosti mezi „inteligencí“ a právně politickými institucemi země a mezi materiálními zájmy určitých společenských tříd — velmi těsně souvisí s předcházejícími rysy: jen nedostatek realismu v sociologických otázkách mohl také zplodit učení o „pochybenosti“ ruského kapitalismu a o možnosti „odchýlit se z cesty“. Tento narodnický názor také nemá nic společného s „dědictvím“ a tradicemi 60. let, je naopak s těmito tradicemi přímo v rozporu. Z tohoto názoru přirozeně vyplývá takový vztah narodniků k nesčetným pozůstatkům předreformních předpisů a nařízení v ruském životě, s jakým by nemohli představitelé „dědictví“ souhlasit. Pro charakteristiku tohoto vztahu si dovolíme využít skvělých poznámek pana V. Ivanova v článku Hloupý výmysl (Novoje slovo, září 1897). Autor mluví o známém románu pana Boborykina Jinak a usvědčuje tohoto spisovatele, že nepochopil spor narodniků s „žáky“. Pan Boborykin vkládá do úst hrdiny svého románu, narodnika, výčitku na adresu „žáků“, že prý sní „o kasárnách s nesnesitelně despotickými předpisy a nařízeními“. Pan V. Ivanov k tornu poznamenává:
„O nesnesitelně despotických ‚předpisech a nařízeních‘ jako o ‚snu‘ svých odpůrců nejen nemluvili (narodnici), ale pokud jsou narodniky, ani mluvit nemohou a nebudou. V této oblasti spočívá podstata jejich sporu s ‚ekonomickými materialisty‘ právě v tom, že u nás zachované pozůstatky starých nařízení se mohou, podle názoru narodniků, stát základem jejich dalšího rozvoje. Nesnesitelnost starých nařízení se před nimi maskuje na jedné straně představou, že prý sama ‚rolnická duše (jednotná a nedělitelná) se vyvíjí‘ směrem k nařízením, a na druhé straně přesvědčením o dosavadní nebo budoucí vysoké morálce ‚inteligence‘, ‚společnosti‘ nebo vůbec ‚vedoucích tříd‘. Obviňují ekonomické materialisty z toho, že nestraní ‚předpisům a nařízením‘, nýbrž západoevropskému zřízení založenému na jejich odstranění. Ekonomičtí materialisté skutečně tvrdí, že pozůstatky starých nařízení vyrostlé na základě naturálního hospodářství jsou den ze dne ‚nesnesitelnější‘ v zemi, jež přešla k peněžnímu hospodářství, vyvolávajícímu nesčetné zrněny jak ve skutečném postavení, tak v mentalitě a morálním profilu různých vrstev jejího obyvatelstva. Jsou proto přesvědčeni, že podmínky nutné pro vznik nových blahodárných ‚nařízení‘ upravujících ekonomický život země se nemohou vyvinout z pozůstatků starých nařízení, přizpůsobených naturálnímu hospodářství a nevolnictví, nýbrž jedině tehdy, budou-li stará nařízení všude důsledně odstraněna, jako je tomu ve vyspělých zemích západní Evropy a v Americe. Tak je tomu s ‚předpisy a nařízeními‘ ve sporu mezi narodniky a jejich odpůrci.“ (S. 11—12, 1. c.) Tento poměr narodniků k „pozůstatkům starých nařízení“ je snad nejpodstatnějším ústupkem narodnictví od tradic „dědictví“. Viděli jsme, že představitelé dědictví se vyznačovali bezvýhradným a nesmlouvavým odsuzováním všech pozůstatků starých nařízení. Po této stránce mají tedy „žáci“ mnohem blíže k „tradicím“ a k „dědictví“ 60. let než narodnici.
Kromě uvedeného velmi vážného omylu narodniků vede je nedostatek sociologického realismu i k zvláštnímu způsobu myšlení a posuzování společenských záležitostí a otázek, který by se dal nazvat jednoduše inteligentskou domýšlivostí nebo snad byrokratickým myšlením. Narodnik vždy uvažuje, jakou cestu máme „my“ zvolit pro vlast, jaké pohromy „nás“ stihnou, jestliže nějak usměrníme vývoj země, jaké vyhlídky bychom si „my“ mohli zajistit, kdybychom se vyhnuli úskalím cesty, již nastoupila babička Evropa, kdybychom „převzali to nejlepší“ jak z Evropy, tak z našeho patriarchálního občinového zřízení atd. atd. Odtud naprostá nedůvěra a pohrdavý postoj narodnika k samostatným tendencím jednotlivých společenských tříd, které tvoří dějiny ve shodě se svými zájmy. Odtud ta překvapující lehkomyslnost, s níž se narodnik pouští (a zapomíná přitom na prostředí, které jej obklopuje) do všemožné sociální plánománie, počínaje jakousi „organizací zemědělské práce“ a konče „zespolečněním výroby“, o něž se postará naše „společnost“. „Mit der Gründlichkeit der geschichtlichen Action wird also der Umfang der Masse zunehmen, deren Action sie ist“[m] — těmito slovy[n] je vyjádřena jedna z nejhlubších a nejdůležitějších tezí historickofilozofické teorie, kterou vůbec nechtějí a nemohou pochopit naši narodnici. Úměrně rozšiřování a prohlubování historické tvůrčí aktivity lidí musí i početně vzrůstat masy obyvatelstva, které jsou uvědomělým historickým. činitelem. Narodnik však vždycky uvažoval o obyvatelstvu vůbec, a zejména o pracujícím obyvatelstvu jako o objektu těch či oněch víceméně moudrých opatření, jako o něčem, co má být nějak usměrňováno, a nikdy neviděl v různých třídách obyvatelstva samostatné historické činitele dané cesty, nikdy neuvažoval o podmínkách dané cesty, které mohou rozvíjet (nebo naopak paralyzovat) samostatnou a uvědomělou činnost těchto tvůrců dějin.
A tak i když narodnictví udělalo oproti „dědictví“ osvícenců velký krok kupředu tím, že položilo otázku kapitalismu v Rusku, bylo narodnické řešení dané otázky v důsledku maloburžoazního hlediska a sentimentální kritiky kapitalismu tak neuspokojivé, že v celé řadě nejdůležitějších otázek společenského života zůstalo narodnictví ve srovnání s „osvícenci“ pozadu. To, že se narodnictví připojilo k dědictví a k tradicím našich osvícenců, znamenalo koneckonců minus: Nové otázky, které vyvstaly před ruským společenským myšlením poreformního ekonomického vývoje Ruska, narodnictví nevyřešilo, omezilo se jen na sentimentální a reakční lamentace; staré otázky, které kladli již osvícenci, narodnictví opředlo svou romantikou a zabrzdilo tak jejich konečné vyřešení.
IV
„Osvícenci“, narodnici a „žáci“Nyní můžeme výsledky svých srovnání shrnout. Pokusíme se stručně charakterizovat vzájemný poměr všech směrů společenského myšlení uvedených v nadpise.
Osvícenci věří v daný společenský vývoj, protože nepozorují rozpory jemu vlastní. Narodnici se tohoto společenského vývoje bojí, protože už tyto rozpory zpozorovali. „Žáci“ věří v daný společenský vývoj, neboť záruky lepší budoucnosti vidí jen v plném rozvinutí těchto rozporů. První a třetí směr se proto snaží tento trend podporovat, urychlit a usnadnit, odstranit všechny překážky, které mu stojí v cestě a zpomalují jej. Narodnictví se naopak snaží tento vývoj zpomalit, zastavit, bojí se odstranění některých překážek vývoje kapitalismu. Pro první a třetí směr je příznačné to, co bychom mohli nazvat historickým optimismem: čím dále a čím rychleji se budou věci vyvíjet tak, jako nyní, tím lépe. Narodnictví naopak vede přirozeně k historickému pesimismu: čím dále se budou věci vyvíjet takto, tím hůře. „Osvícenci“ se vůbec nezabývali charakteristikou poreformního vývoje a omezovali se výhradně na boj proti pozůstatkům předreformního zřízení, omezovali se na negativní úlohu při odklízení překážek z cesty evropskému vývoji Ruska. Narodnictví se zabývalo kapitalismem v Rusku, prohlásilo jej však za reakční, a proto nemohlo převzít veškeré dědictví osvícenců: Narodnici vždycky bojovali proti lidem usilujícím z hlediska „jednotné civilizace“ o jakékoli poevropšťování Ruska a nebojovali proti nim jen proto, že se nemohli omezovat ideály těchto lidí (takový boj by byl správný), ale proto, že nechtěli jít tak daleko v rozvíjení dané, tj. kapitalistické civilizace. „Žáci“ přiznávají kapitalismu v Rusku pokrokovost, a proto nejen mohou, ale musí převzít veškeré dědictví osvícenců a doplnit je analýzou rozporů kapitalismu z hlediska výrobců, kteří nemají vlastní hospodářství. Osvícenci nevěnovali zvláštní pozornost ani jedné třídě obyvatelstva, mluvili nejen povšechně o lidu, ale dokonce i o národu. Narodnici chtěli představovat zájmy práce, přitom však nepoukazovali na určité skupiny v současném systému hospodářství; ve skutečnosti se vždycky stavěli na stranu malovýrobce, kterého kapitalismus mění ve výrobce zboží. „Žáci“ nejenže berou za kritérium zájmy práce, ale poukazují přitom na zcela určité ekonomické skupiny kapitalistického hospodářství, totiž na výrobce, kteří nemají vlastní hospodářství. První a třetí směr odpovídá obsahem svých přání zájmům těch tříd, které se vytvářejí a rozvíjejí za kapitalismu; narodnictví svým obsahem odpovídá zájmům třídy malovýrobců, maloburžoazie, která stojí uprostřed mezi ostatními třídami současné společnosti. Protichůdný vztah narodniků k „dědictví“ není proto vůbec náhodný, ale je to nutný výsledek samého obsahu narodnických názorů: Viděli jsme, že jedním z hlavních rysů osvícenských názorů byla horoucí snaha po poevropštění Ruska; avšak narodnici, mají-li zůstat narodniky, rozhodně nemohou tuto snahu plně sdílet.
Nakonec jsme tedy dospěli k závěru, na který jsme při jednotlivých příležitostech již upozorňovali, že totiž žáci jsou mnohem důslednější dědici, mnohem věrnejší strážci dědictví než narodnici. Nejenže se nezříkají dědictví, ale naopak považují za jeden ze svých hlavních úkolů vyvracet ony romantické a maloburžoazní obavy, které nutí narodniky zříkat se ve velmi mnohých a velmi vážných otázkách evropských osvícenských ideálů. „Žáci“ samozřejmě nestřeží dědictví tak jako archiváři staré listiny. Střežit dědictví ještě neznamená omezovat se na dědictví, a „žáci“ připojují k obhajobě obecných ideálů evropeismu analýzu těch rozporů, které jsou vlastní našemu kapitalistickému vývoji, a hodnocení tohoto vývoje ze zmíněného specifického hlediska.
V
Pan Michajlovskij o tom, jak se „žáci“ zřekli dědictvíNa závěr se opět vrátíme k panu Michajlovskému a k rozboru jeho tvrzení o otázce, jež nás zajímá. Pan Michajlovskij nejen prohlašuje, že tito lidé (žáci) „nechtějí v ničem navazovat na minulost a že se dědictví rozhodně zříkají“ (1. c., 179), ale navíc ještě, že „oni“ (spolu s jinými přívrženci nejrůznějších směrů včetně pánů Abramova, Volynského, Rozanova) „útočí na dědictví s neobyčejnou zlobou“ (s. 180). O jakém dědictví mluví pan Michajlovskij? O dědictví 60.—70. let, o tom dědictví, kterého se slavnostně zříkaly a zříkají Moskovskije vědomosti (178).
Už jsme ukázali, že máme-li mluvit o „dědictví“, které připadlo současníkům, musíme rozlišovat dvojí dědictví: První — to je dědictví všech osvícenců, lidí, kteří bezvýhradně odmítají všechno předreformní, dědictví lidí, kteří prosazují evropské ideály a zájmy širokých mas obyvatelstva. Druhé — to je dědictví narodnické. Již jsme ukázali, že by to byla hrubá chyba směšovat tyto dvě rozdílné věci, neboť každý ví, že byli a jsou lidé, kteří střeží „tradice 60. let“ a nemají nic společného s narodnictvím. Všechny poznámky pana Micliajlovského nejsou založeny na ničem jiném než na směšování těchto naprosto rozdílných dědictví. A protože pan Michajlovskij tyto rozdíly určitě nezná, je jeho útok nejen zcela nesmyslný, ale má i pomlouvačný charakter. Utočily snad Moskovskije vědomosti zvlášť na narodnictví? V žádném případě: o nic méně, ne-li více, útočily na osvícence vůbec. A narodnictví naprosto cizí Věstnik Jevropy nebyl pro ně stejným nepřítelem jako narodnické Russkoje bogatstvo. S těmi narodniky, kteří se zříkali dědictví s největší rozhodností, např. s Juzovem, by se ovšem Moskovskije vědomosti velmi často neshodly, ale sotva by na něj zlobně útočily, a určitě by ho pochválily za to, čím se odlišuje od narodniků, kteří se snaží dědictví střežit. Útočil snad pan Abramov nebo pan Volynskij na narodnictví? Vůbec ne. Pan Abramov je sám narodnik; oba útočili na osvícence vůbec. Útočili snad „ruští žáci“ na ruské osvícence? Nebo se někdy zříkali dědictví, které nám odkázalo nesmiřitelné nepřátelství ke způsobu života před reformou a k jeho pozůstatkům? Nejenže neútočili, naopak usvědčovali narodniky ze snahy podporovat některé pozůstatky z maloburžoazního strachu před kapitalismem. Útočili snad někdy na dědictví, které nám odkázalo evropské ideály jako takové? Nejenže neútočili, naopak usvědčovali narodniky, že se místo vyznávání celoevropských ideálů chovají v mnoha velmi důležitých otázkách velice pošetile. Útočili snad někdy na dědictví, které nám odkázalo péči o zájmy pracujícího obyvatelstva? Nejenže neútočili, naopak dokazovali narodnikům, že jejich péče o tyto zájmy není důsledná (protože narodnici stále směšují rolnickou buržoazii a vesnický proletariát); že oslabují užitek této péče blouzněním o tom, co by mohlo být, místo aby obraceli pozornost na to, co je; že jejich péče je krajně omezená, neboť nikdy neuměli po zásluze zhodnotit podmínky (hospodářské i jiné), které lidem usnadňují nebo ztěžují možnost starat se sami o sebe.
Pan Michajlovskij nemusí uznat správnost těchto důkazů, a poněvadž je narodnik, je jisté, že to neuzná — ale mluvit o „zlobných“ útocích proti „dědictví 60.—70. let“ u lidí, kteří ve skutečnosti „zlobně“ útočí jen na na rodnictví, útočí na ně proto, že nedovedlo řešit nové otázky, které se po reformě objevily, v duchu tohoto dědictví a v souladu s ním, říkat něco podobného znamená přímo překrucovat skutečnost.
Je velmi směšné, když se pan Michajlovskij rozčiluje nad tím, že „žáci“ si „nás“ (tj. spolupracovníky časopisu Russkoje bogatstvo) rádi pletou s „narodniky“ a jinými osobami, které k časopisu R. B. nepatří (180). Tento kuriózní pokus — distancovat se od „narodniků“ a současně si zachovat všechny stěžejní názory narodniků — může vyvolat jedině smích. Každý ví, že všichni „ruští žáci“ používají, slov „narodnik“ a „narodnictví“ v širokém smyslu. Že mezi narodniky je spousta různých odstínů, na to nikdo nezapomínal a nikdo to nepopíral. Například ani P. Struve, ani N. Beltov si ve svých knihách „nepletli“ pana N. Michajlovského nejen s panem V. V., ale ani s panem Južakovem, tj. neskrývali rozdíly v jejich názorech, nepřipisovali jednomu názory druhého. P. B. Struve dokonce přímo poukazoval na různost názorů pana Južakova a pana Michajlovského. Jedna věc je — směšovat různé názory, jiná věc je — zobecňovat je a zařazovat do jedné kategorie autory, kteří se přes rozdíly v mnoha otázkách shodují v těch základních a hlavních bodech, proti kterým právě brojí „žáci“. Pro „žáka“ vůbec není důležité, aby například dokázal, že názory odlišující nějakého pana Juzova od jiných narodniků za mnoho nestojí: pro něj je důležité vyvrátit názory společné jak panu Juzovovi, tak panu Michajlovskému a všem ostatním narodnikům, tj. jejich vztah ke kapitalistickému vývoji Ruska, jejich názory na ekonomické a publicistické otázky z hlediska malovýrobce, jejich nechápání sociálního (či historického) materialismu. Tyto rysy jsou příznačné pro celý proud společenského myšlení, který sehrál velikou historickou úlohu. Tento široký proud má nejrůznější odstíny, jsou tu pravá a levá křídla, jsou tu lidé zabředávající do nacionalismu a antisemitismu atd. a lidé, kteří se toho vyvarovali; jsou lidé v mnohém opovrhující odkazem „dědictví“ a lidé snažící se pokud možno střežit tento odkaz (tj. pokud má narodnik tuto možnost). Ani jeden z „ruských žáků“ nepopíral tyto drobné názorové rozdíly, ani jednoho z nich by pan Michajlovskij nemohl usvědčit, že přičítal názory narodnika jednoho typu narodnikovi druhého typu. Když se však stavíme proti základním názorům, společným všem těmto různým typům, proč máme mluvit o drobných rozdílech společného směru? Vždyť je to úplně nesmyslný požadavek! Shodné názory na ruský kapitalismus, na rolnickou „občinu“, na všemocnost takzvané „společnosti“ u autorů zdaleka ne ve všem solidárních se už v naší literatuře nejednou objevily mnohem dříve než „žáci“, a nejen se objevily, ale byly také vychvalovány jako šťastná zvláštnost Ruska. Termín „narodnictví“ se v širokém smyslu v naší literatuře používal rovněž mnohem dříve, než se objevili „žáci“. Pan Michajlovskij nejenže mnoho let spolupracoval v jednom listě s „narodnikem“ (v úzkém smyslu) panem V. V., ale shodoval se s ním i v uvedených základních názorových rysech. I když pan Michajlovskij v 80. a 90. letech vystupoval proti jednotlivým závěrům pana V. V. a odmítal správnost jeho exkurzů do oblasti abstraktní sociologie, přece se i v 80. a 90. letech omlouval, že jeho kritika není namířena proti ekonomickým pracím pana V. V., že se s nimi v nejdůležitějších názorech na ruský kapitalismus shoduje. Proto, jestliže teď opory časopisu Russkoje bogatstvo, které tolik udělaly pro rozvíjení, upevňování a šíření narodnických (v širokém smyslu) názorů, doufají, že se zbaví kritiky „ruských žáků“ prostým prohlášením, že nejsou „narodniky“ (v úzkém smyslu), ale docela zvláštní „eticko-sociální škola“, vyvolají podobné úskoky samozřejmě jen oprávněný výsměch vůči lidem, kteří jsou tak opovážliví a zároveň tak diplomatičtí.
Na 182. straně své stati vyzdvihuje pan Michajlovskij proti „žákům“ ještě tento fenomenální argument. Pan Kamenskij jízlivě napadá narodniky[175] to, jak račte vidět, „svědčí o tom, že se zlobí, a to se pro něj nehodí (sic!). My, ‚subjektivní starci‘, právě tak jako ‚subjektivní mladíci‘ se tím, že si dovolujeme tuto slabost, nedostáváme do rozporu sami se sebou. Avšak představitelé učení, ‚právem hrdého na svou neúprosnou objektivnost‘ (výrok jednoho ze ‚žáků‘), jsou v jiné situaci.“
Co to tedy znamená? Jestliže lidé žádají, aby se názory na společenské jevy opíraly o neúprosnou objektivní analýzu skutečnosti a skutečného vývoje, vyplývá z toho, že se nesmějí zlobit? Ale vždyť to není nic jiného než galimatyáš, nesmysl! Pane Michajlovskij, vy jste neslyšel o tom, že za jeden z nejpozoruhodnějších vzorů neúprosné objektivnosti při studiu společenských jevů je právem považováno znamenité dílo o kapitálu? Celá řada vědců a ekonomů vidí hlavní a základní nedostatek tohoto díla právě v neúprosné objektivnosti. A přece najdete v málokterém vědeckém díle tolik „citu“, tolik strhujících a vášnivých polemických výpadů proti představitelům zastaralých názorů, proti představitelům těch společenských tříd, které podle autorova přesvědčení brzdí společenský vývoj. Autor, který s neúprosnou objektivností dokázal, že např. Proudhonovy názory jsou přirozeným, pochopitelným a nutným odrazem názorů a nálad francouzského petit bourgeois, se přesto „pustil“ s nezkrotnou vášnivostí a spravedlivým hněvem do tohoto ideologa maloburžoazie. Nebo si pan Michajlovskij myslí, že Marx si tu „sám odporuje“? Jestliže určité učení neúprosně vyžaduje od každého veřejného činitele objektivní analýzu skutečnosti a vztahů mezi různými třídami, vytvářejících se na základě této skutečnosti, jakým zázrakem je možné z toho vyvozovat, že veřejný činitel nesmí sympatizovat s tou či onou třídou, že se to pro něj „nehodí“? Dokonce je úplně směšné mluvit o tom, co se smí nebo nesmí, protože žádný živý člověk se nemůže nestavět na stranu té či oné třídy (když pochopil jejich vzájemné vztahy), nemůže se neradovat z úspěchů dané třídy, nemůže se nermoutit nad jejími neúspěchy, nemůže být nerozhorlen na nepřátele této třídy, na ty, kdo brzdí její rozvoj šířením zastaralých názorů atd. atd. Neseriózní útok pana Michajlovského jen dokazuje, že se dosud nevyzná v něčem tak naprosto elementárním, jako je rozdíl mezi determinismem a fatalismem.
„Kapitál nastupuje! — to je nesporné,“ píše pan Michajlovskij, „ale (sic!!) je otázka, jak ho přijmout“ (s. 189).
Pan Michajlovskij objevuje Ameriku. Poukazuje na „otázku“, nad kterou se „ruští žáci“ zřejmě vůbec ani nezamyslili! To ale jistě nebyla ta otázka, pro kterou se „ruští žáci“ rozešli s narodniky! Rozvíjející se kapitalismus lze v Rusku „přijmout“ jen dvojím způsobem: buď jej uznat za progresívní jev, nebo za jev regresívní; buď za krok vpřed na dané cestě, nebo za odchýlení ze správné cesty; buď jej hodnotit z hlediska třídy malovýrobců, kterou kapitalismus ožebračuje, nebo z hlediska třídy výrobců bez vlastního hospodářství, která za kapitalismu vzniká. Střední cesta neexistuje[o]. Jestliže tedy pan Michajlovskij popírá správnost takového postoje ke kapitalismu, na jakém trvají „žáci“, přijímá tím narodnický postoj, který ve svých dřívějších statích mnohokrát dával najevo naprosto jednoznačně. Pan Michajlovskij své staré názory na tuto otázku nijak nedoplnil nebo nepozměnil a ani nedoplňuje a nepozměňuje — zůstává narodnikem jako dříve. Nic takového nebylo! Není narodnik, chraň bůh! Je to představitel „eticko-sociologické školy“...
„Ať nemluví,“ pokračuje pan Michajlovskij, „o budoucím (??) blahobytu, který přinese (?) další rozvoj kapitalismu.“
Pan Michajlovskij neni narodnik. Opakuje jen všechny chyby narodniků a jejich nesprávný způsob usuzování. Kolikrát už bylo narodnikům řečeno, že klást otázku „budoucnosti“ je nesprávné, že nejde o „budoucí“, ale o skutečné, už existující pokrokové změny předkapitalistických vztahů, změny, které přináší (a nikoli přinese) vývoj kapitalismu v Rusku. Přenášením otázky do „budoucna“ uznává pan Michajlovskij v podstatě za dokázaná právě ta tvrzení, která „žáci“ popírají. Považuje za dokázané, že v tom, co probíhá před našima očima, vývoj kapitalismu ve skutečnosti žádné pokrokové změny starých sociálně ekonomických vztahů nepřináší. A právě v tom spočívá narodnický názor, s nímž polemizují „ruští žáci“ a dokazují opak. „Ruští žáci“ nevydali ani jednu knihu, ve které by nemluvili a neuváděli důkazy o tom, že záměna odpracovávání svobodnou námezdní prací v zemědělství záměna tzv. „domácké“ výroby továrním průmyslem, je skutečným jevem probíhajícím (a to ohromnou rychlostí) před našima očima, a naprosto ne jevem, který bude probíhat „v budoucnu“; že tato záměna je po všech stránkách jevem pokrokovým, že odstraňuje ustrnulou, roztříštěnou rukodělnou malovýrobu, vyznačující se staletou nehybností a stagnací; že zvyšuje produktivitu společenské práce, a právě tím vytváří možnost zvýšení životní úrovně pracujících; že vytváří podmínky měnící tuto možnost v nutnost, totiž: mění zanedbaného „proletáře usídleného“ „v zapadlé vísce“, usedlého fyzicky i morálně, ve svobodně se pohybujícího, mění asiatské formy práce s mimořádně rozvinutým zotročováním a s nejrůznějšími formami osobn závislosti v evropské; že pokud se mají úspěšně používat stroje, je „evropský“ způsob myšlení a cítění stejně nutný (pamatujte: nutný. V. I.) jako pára, uhlí, technika[p] atd. Znovu opakujeme, že to všechno říká a dokazuje každý „žák“, ale jistě to nemá nic společného s panem Michajlovským „a spol.“: To vše se píše jen v polemikách s,,narodniky“, „kteří nepatří“ k časopisu Russkoje bogatstvo. Russkoje bogatstvo je přece „eticko-sociologická škola“, jejíž podstata je v tom, že pod novou vlajkou pašuje starou veteš.
Už jsme poznamenali, že úkolem našeho článku je vyvrátit názory, velmi rozšířené v liberálně narodnickém tisku: „Ruští žáci“ se prý zříkají „dědictví“, rozcházejí se s nejlepšími tradicemi nejlepší části ruské společnosti atd. Zajímavé je i zjištění, že pan Michajlovskij opakováním těchto otřepaných frází řekl v podstatě totéž, co už mnohem dříve a mnohem rozhodněji prohlásil „narodnik“ pan V. V., který k časopisu Russkoje bogatstvo „nepatří“. Znají čtenáři články v časopise Nědělja[177], jimiž před třemi lety, koncem roku 1894, odpověděl pan V. V. na knihu P. B. Struveho? Přiznám se, že podle mého názoru o nic nepřišli, jestliže se s nimi neseznámili. Základní myšlenka těchto článků spočívá v tom, že „ruští žáci“ prý chtějí zpřetrhat demokratickou nit, vinoucí se všemi pokrokovými proudy ruského společenského myšlení. Neopakuje nyní pan Michajlovskij totéž, jenže poněkud jinými výrazy, když obviňuje „žáky“, že se zříkají „dědictví“, na které zlobně útočí Moskovskije vědomosti? Viděli jsme, že ve skutečnosti autoři této myšlenky svalují vinu na nevinného, když tvrdí, že definitivní rozchod „žáků“ s narodnictvím znamená rozchod s nejlepšími tradicemi nejlepší části ruské společnosti. Není tornu naopak, pánové? Neznamená takový rozchod očištění těchto nejlepších tradic od narodnictví?
Napsáno ve vyhnanství koncem
roku 1897
Poprvé otištěno roku 1898
ve sborníku
Vladimír Iljin, Ekonomičeskije eťudy i staťji, PetrohradPodle textu sborníku
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Skaldin, V zapadlé vsi a v sídelním městě, Petrohrad 1870 (451 stran). Neměli jsme možnost získat Otěčestvennyje zapiski z uvedených let a používali jsme jen tuto knihu.[167]
b „Vždyť on z naší půdy (podtrženo autorem) odřezal tolik, že bez té odřezané půdy nemůžeme žít; ze všech stran nás obklopil svými poli, takže nemáme kam vyhnat dobytek; a člověk musí platit zvlášť za příděl a zvlášť za odřezanou půdu, kolik si řekne.“
„Cožpak to je nějaké zlepšení životních podmínek!“ řekl mi jeden zkušený gramotný mužik, který dřív platil obrok, „vždyť obrok nám nechali stejný jako dřív, ale přitom si odřezali půdu.“
c Na základě těchto dokladů mohlo vesnické obyvatelstvo odcházet na časově omezené období na zemědělské práce nebo do továren. Čes. red.
d Rolníci z římské říše, připoutaní k zemědělské půdě, z níž nemohli odejít, ani když byla nevýnosná. Red.
e Skaldin velice důkladně demonstroval správnost nejen první, ale i druhé části této definice (proletář). Ve svých studiích věnoval mnoho místa líčení závislého postavení rolníků a jejich bídy, popisu těžkého postavení zemědělských dělníků, „líčení hladu v roce 1868“ (titul V. studie) i nejrůznějších forem dlužní závislosti a ponižování rolníka. I v šedesátých letech, právě tak jako v devadesátých letech, byli lidé, kteří zamlčovali a popírali, že se tehdy hladovělo. Skaldin proti nim energicky vystupoval. Bylo by však jistě zbytečné dokládat tento fakt podrobnými citáty.
f A naopak: všechna pokroková praktická opatření, s nimiž se setkáváme u narodniků, jsou svým obsahem naprosto buržozaní, tj. prospívají právě kapitalistickému, a žádnému jinému vývoji. Jen příslušníci maloburžoazie mohli vytvořit teorii, podle níž rozšíření rolnické držby půdy, snížení daní, svoboda pohybu, úvěr, rozvoj techniky, regulování odbytu a podobná opatření slouží jakési „lidové výrobě“.
g Někdo může namítat, že Skaldin není svým nepřátelstvím k občině a svým tónem pro 60. léta typický. Ale tady vůbec nejde jen o občinu. Jde o názory společné všem osvícencům, které zastává i Skaldin. Pokud jde o jeho tón, je snad skutečně netypický svou klidnou rozvážností a umírněností, požadováním mírného pokroku. Engels nenazval Skaldina bezdůvodně liberalkonservativ[169]. Ale vybrat si představitele dědictví s typičtějším tónem by bylo, za prvé, z různých příčin nevhodné a za druhé by to mohlo při srovnání se současným narodnictvím vyvolat nedorozumění[170]. Pokud jde o charakter našeho úkolu, tón (v rozporu se známým příslovím) ještě nedělá muziku a Skaldinův atypický tón dává tím ostřeji vyniknout jeho „muzice“, tj obsahu jeho názorů. Nás zajímá právě tento obsah. Chceme konfrontovat současné představitele dědictví s narodniky právě na základě obsahu jejich názorů (naprosto ne podle tónu autorů).
h Mimochodem: Bylo by to nejen neobyčejně zajímavé a poučné, ale byla by to i zcela oprávněná metoda badatele v oboru ekonomie. Jestliže vědci důvěřují údajům z dotazníků, odpovědím a mínění mnohých hospodářů, často předpojatých a málo informovaných, kteří se nedopracovali k ucelené koncepci, nepromysleli své názory, proč bychom neměli důvěřovat výsledkům pozorování, které plných 11 let sbíral člověk se skvělou pozorovací schopností, naprosto upřímný, člověk, který to, o čem hovoří, výborně prostudoval?
ch Russkoje bogatstvo, č. 5 z května roku 1896. Článek pana Karyševa o výdajích guberniálních zemstev na hospodářská opatření, s. 20.
i Vzpomeňme si na obrázek, jak starosta (tj. statkářův správce) volá rolníka do práce, když se mužikovi sype obilí z klasů, a jak mužik jde jen po připomínce, že mu na volosti „stáhnou gatě“.
j Srovnej nyní knihu Tugana-Baranovského Ruská továrna (Petrohrad 1898).
k Měl jsem příležitost zmínit se už dříve v článku o ekonomickém romantismu, že naši odpůrci jsou podivuhodně krátkozrací, když považují termíny reakční, maloburžoazní za polemické výpady, zatímco tyto výrazy mají naprosto přesný historickofilozoflcký význam. (Viz poznámka [k] v druhé kapitole práce "K charakteristice ekonomického romantizmu." MIA.)
l Viz "Gymnazijní hospodářství..." zde a "Perly narodnické plánomanie" zde. MIA.
m Marx, Die heilige Famdie (Svatá rodina. Red.), s. 120.[174] Podle Beltova, s. 235.
n „S hloubkou a šíří dějinné akce tedy poroste objem masy, jejíž akcí je.“ Red.
o Nemluvíme samozřejmě o takovém přijetí, které vůbec nepovažuje za nutné řídit se zájmy práce nebo pro něž sama generalizace vyjádřená termínem „kapitalismus“ je nepochopitelná a nesrozumitelná. Ať už jsou směry společenského myšlení, jež sem spadají, pro ruský život jakkoli důležité, ve sporu mezi narodniky a jejich odpůrci jsou však naprosto bezvýznamné a je zbytečné je sem plést.
p Slova Schulze-Gaevernitze v Schmollers Jahrbuch[176], 1896, v jeho článku o moskevském a vladimirském bavlnářském průmyslu.
166 Otěčestvennyje zapiski — literárně politický časopis, začal vycházet v Petrohradě roku 1820. Od roku 1839 byl nejlepším pokrokovým časopisem své doby. Spolupracovali s ním V. G. Bělinskij, A. I. Gercen, T. N. Granovskij, N. P. Ogarjov aj. Po odchodu Bělinského z redakce roku 1846 začal časopis upadat. V roce 1868, kdy se ho ujali N. A. Někrasov a M. J. Saltykov-Sčedrin, úroveň časopisu znovu stoupá a seskupuje se kolem něho revolučně demokratická inteligence. Po Někrasovově smrti (1877) převládl v časopise vliv narodniků. časopis byl neustále pronásledován cenzurou a v dubnu 1884 jej carská vláda zastavila.
167 V archívu Institutu marxismu-leninismu při ÚV KSSS je uložen Marxův konspekt Skaldinovy knihy V zacholusťje i v stolice (V zapadlé vsi a v sídelním městě) (Viz Archiv Marksa i Engelsa, tom XI, 1948, s. 119—138) a výtisk této knihy z roku 1870 s Marxovými poznámkami a podtrženými místy. Srovnáním Marxova konspektu s Leninovým článkem Jakého dědictví se zříkáme? zjistíme, že Marxův i Leninův postoj k faktologickému materiálu a k závěrům autora knihy je stejný.
168 Rolnická reforma z roku 1861 — reforma, jíž carská vláda zrušila v Rusku nevolnictví ve prospěch statkářů. Reformu si vynutil celkový ekonomický vývoj země a rostoucí rolnické hnutí proti nevolnickému vykořisťování. Rolnická reforma byla reformou buržoazní. Nápor ekonomického vývoje, který strhával Rusko na cestu kapitalismu, naplnil reformu kapitalistickým obsahem a „tento obsah se stával tím zřejmějším, čím méně rolnických pozemků bylo odřezáváno, čím úplněji byly oddělovány od statkářských pozemků, čím nižší poplatek byl odváděn feudálům“ (V. I. Lenin, Spisy 17, Praha 1957, s. 111—112). Rolnická reforma znamenala krok k přeměně Ruska v buržoazní monarchii. Dne 19. února 1861 podepsal Alexandr II. Manifest a Výnosy o rolnících zbavených nevolnické závislosti. Celkem byió „osvobozeno“ 22,5 miliónu statkářských rolníků, avšak statkářské vlastnictví půdy zůstalo nezměněno. Půda rolníků byla prohlášena za vlastnictví statkářů. Rolník mohl získat jen zákonem stanovený příděl půdy se souhlasem statkáře, a to výkupem. Výkupní platby odváděli rolníci carské vládě, která určitou část vyplácela statkářům. Podle přibližných výpočtů patřilo po reformě šlechticům 71,5 miliónu děsjatin půdy a rolníkům 33,7 miliónu děsjatin. Díky reformě si statkáři odřezali více než 1/5 a někdy dokonce 2/5 rolnické půdy.
Starou soustavu robotního hospodaření reforma jen podlomila, avšak neodstranila. Statkářům zůstala nejlepší část rolnických přídělů („odřezaná půda“, lesy, louky, napajedla, pastviny aj.), bez nichž rolníci nemohli samostatně hospodařit. Dokud nebyla uzavřena smlouva o výkupu, byli rolníci „dočasně zavázáni“ a byli povinni odvádět statkáři obrok a pracovat na něj.
Ruští revoluční demokraté v čele s N. G. Černyševským kritizovali nevolnický charakter „rolnické reformy“. V. I. Lenin ji nazval prvním hromadným násilím spáchaným na rolnících v zájmu rodícího se kapitalismu v zemědělství, statkářskou „čistkou půdy“ pro kapitalismus.
O reformě z roku 1861 viz Engelsův článek Socialismus v Nětnecku (K. Marx-B. Engels, Spisy 22, Praha 1967, s. 287—302) a Leninovy práce Padesáté výročí zrušení nevolnictví, K výročí, „Rolnická reforma“ a proletářsko-rolnická revoluce (Spisy 17, Praha 1957, s. 78—81 a 100—118).
169 B. Engels charakterizoval Skaldina jako umírněného konzervativce v článku O sociálních poměrech v Rusku (K. Marx-B. Engels, Spisy 18, Praha 1966, s. 581.)
170 Když Lenin mluvil o ideovém „dědictví“ 60. let 19. století, musel se z cenzurních důvodů odvolávat na Skaldina. Ve skutečnosti pokládal za hlavního představitele tohoto „dědictví“ N. G. Černyševského. V dopise ze sibiřského vyhnanství zaslaném 26. ledna 1889 A. N. Potresovovi Lenin píše: „...že přece nikde nenavrhuji přejímat dědictví právě od Skaldina. Že od jiných lidí je dědictví třeba přejímat, to je nesporné. Zdá se mi, že na obranu (proti eventuálním útokům odpůrců) mohu uvést poznámku na s. 237 (viz poznámka [g]), kde jsem měl na mysli právě Černyševského a kde jsem uvedl příčiny, proč je nevhodné vzít pro srovnání právě jeho“ (Spisy 34, Praha 1967, s. 19).
171 Zemledělčeskaja gazeta — orgán ministerstva státního majetku (od roku 1894 ministerstvo státního majetku a zemědělství). Noviny vycházely v letech 1834—1917 v Petrohradě.
172 Věstnik Jevropy — historickopolitický a literární měsíčník buržoazně liberálního zaměření. Vycházel v Petrohradě v letech 1866—l918. Časopis uveřejňoval články proti revolučním marxistům. Do roku 1908 byl jeho redaktorem a vydavatelem M. M. Stasjulevič.
173 Lenin má na mysli Skaldina, jehož knihu cituje (Skaldin, V zacholusťje i v stolice, Petrohrad 1870, s. 285).
174 K. Marx-B. Engels, Spisy 2, Praha 1957, s. 99. V české sekci MIA zde.
175 Jde o článek G. V. Plechanova O materialistickém pojetí dějin, otištěný v roce 1897 pod pseudonymem N. Kamenskij v 12. čísle (zářijovém) časopisu Novoje slovo.
176 Schmollers Jahrbuch (oficiální název Jahrbuch für Gesetzgebung, Verwaltung und Volkswirtschaft im Deutschen Reich) — politickoekonomický časopis. Vydávali jej od roku 1877 němečtí buržoazní ekonomové, představitelé katedrového socialismu F. Holzendorf a L. Brentano, od roku 1881 G. Schmoller.
177 Nědělja — politický a literární list liberálních narodniků. Vycházel v Petrohradě v letech 1866—l 901. List neschvaloval boj proti samoděržaví a hlásal teorii tzv. malých akcí, tj. vyzýval inteligenci, aby se vzdala revolučního boje a věnovala se „osvětové činnosti“.