Vladimír Iljič Lenin
Výklad zákona o pokutách ukládaných dělníkům v továrnách a závodech
VI
K ČEMU JSOU PODLE ZÁKONA
URČENY PENÍZE Z POKUT?Přistupme nyní k poslední otázce, týkající se pokut: na co se vydávají peníze z pokut? Už jsme řekli, že do roku 1886 plynuly tyto peníze do kapes továrníků a majitelů závodů. Ale tento systém vyvolal takovou spoustu zlořádů a tak jitřil dělníky, že sami zaměstnavatelé si uvědomili, že je nutné jej zrušit. V některých továrnách se zavedl zvyk vyplácet z vybraných peněz podpory dělníkům. Např. u téhož Morozova bylo ještě před stávkou v roce 1885 stanoveno, že peněz z pokut za kouření a za pronášení vodky do továrny se musí používat na podpory invalidům, ALE peníze z pokut za nedbalou práci dávat zaměstnavateli.
Nový zákon z roku 1886 stanovil všeobecnou zásadu, že pokuty nesmějí plynout do kapsy zaměstnavateli. V zákoně se praví: „Z vybraných pokut se v každé továrně za1oží zvláštní fond, kterým bude disponovat správa továrny. Podle předpisů, které vydal ministr financí v dohodě s ministrem vnitra, může být tohoto fondu se svolením inspektora použito jen na potřeby dělníků.“ Tyto peníze mají být tedy podle zákona použity jen pro potřeby dělníků. Peníze z pokut jsou jejich vlastní peníze, srážky z jejich výdělku.
Předpisy o využití pokutového fondu, o němž se hovoří v zákoně, byly vydány teprve roku 1890 (4. prosince), tj. celých 31/2 roku po vydání zákona. V předpisech se praví, že peněz z pokut se má používat převážně na tyto potřeby dělníků: „a) na podporu dělníkům, kteří natrvalo ztratili pracovní schopnost nebo nemohli pro nemoc dočasně vykonávat svou práci.“ Dělníci, kteří utrpěli úraz, zůstávají dnes obvykle bez jakýchkoli existenčních prostředků. Soudí-li se s továrníkem, obracejí se obvykle na advokáta, který se ujme jejich sporu. Ten si z přiznané náhrady přivlastní největší díl a dělníkovi zůstane jen pakatel. A může-li dělník z rozhodnutí soudu dostat jen malou náhradu, nenajde ani advokáta. Peníze z pokut se mají rozhodně používat v těchto případech: s pomocí podpory z pokutového fondu se dělník nějaký čas protluče a může si najít advokáta, který povede jeho spor se zaměstnavatelem, a přitom ho nouze nedožene ze závislosti na zaměstnavateli do závislosti na advokátovi. Dělníci, které vyřadila z práce nemoc, mají rovněž dostávat podporu ze svého pokutového fondu.[a]
Ve výkladu tohoto prvního bodu předpisů petrohradský tovární úřad stanovil, že podpory se mají přiznávat na základě lékařského vysvědčení, a to do částky rovnající se polovině dřívějšího výdělku. V závorce poznamenejme, že petrohradský tovární úřad se o tom usnesl na zasedání dne 26. dubna 1895. Výklad byl tedy podán 41/2 roku po vydání předpisů a předpisy 31/2 roku po vydání zákona. Bylo tedy zapotřebí osmi let jen k tomu, aby zákon byl dostatečně vyložen!! Kolika let bude teď zapotřebí, aby se všichni se zákonem seznámili a začal se skutečně uplatňovat?
Za druhé se z pokutového fondu vyplácejí „b) podpory dělnicím ve vysokém stupni těhotenství, které přeruší práci dva týdny před porodem“. Podle výkladu petrohradského továrního úřadu se může vyplácet podpora jen po dobu 4 týdnů (dva týdny před porodem a dva po něm) do částky nepřesahující polovinu předchozího výdělku.
Za třetí se podpory vyplácejí „c) v případě ztráty nebo poškození majetku při požáru nebo jiném neštěstí“. Podle výkladu petrohradského úřadu je k ověření takové okolnosti třeba předložit potvrzení policie, a výše podpory nesmí přesáhnout 2/3 půlročního výdělku (tj. nejvýše čtyřměsíční výdělek).
Konečně za čtvrté se podpory vyplácejí „d) na pohřeb“. Podle výkladu petrohradského úřadu se vyplácení podpor. týká pouze těch dělníků, kteří zemřeli v době, kdy v továrně pracovali, nebo jejich rodičů a dětí. Výše podpory se pohybuje od 10 do 20 rublů.
Tyto čtyři případy jsou uvedeny v předpisech o vyplácení podpor. Dělníci však mají právo dostávat podpory i v jiných případech: v předpisech se uvádí, že podpory se vyplácejí „především“ v těchto čtyřech případech. Dělníci mají tedy právo na podporu na různé potřeby, a nikoliv pouze v uvedených případech. Petrohradský úřad také ve svém výkladu předpisů o pokutách (tento výklad je vyvěšen v každé továrně a v každém závodě) praví: „Ve všech ostatních případech se podpory poskytují se svolením inspekce,“ přičemž úřad doplnil, že podpory nesmějí, jít v žádném případě na úkor výdajů továrny na různá zařízení (např. školy, nemocnice atp.) a povinné náklady (např. na udržování budov pro dělníky, na lékařskou pomoc apod). Podpory z pokutového fondu nesmí tedy továrník považovat za své vydání; není to vydání jeho, nýbrž dě1níků samých. Továrníkovy výdaje musí zůstat stejné jako předtím.
Petrohradský úřad stanovil ještě toto pravidlo: „Celková částka trvalých podpor nesmí být vyšší než polovina ročního příjmu z pokut.“ Přitom se rozlišují podpory trvalé (které se poskytují po určitou dobu, např. nemocnému nebo invalidovi) od jednorázových (které se vydávají jen jednou, např. na pohřeb nebo v případě požáru). Aby zbyly peníze na jednorázové podpory, nesmějí trvalé podpory převyšovat polovinu všech pokut.
Jakým způsobem lze dostat podporu z tohoto fondu? Dělníci nusí podle předpisů podat žádost o podporu zaměstnavateli, který vyplácí podporu se svolením inspekce. V případě, že zaměstnavatel odmítne, je třeba se obrátit na inspektora, který může přiznat podporu ze své pravomoci.
Tovární úřad může povolit důvěryhodným továrníkům, aby vypláceli menší podpory (do 15 rublů) bez svolení inspektora.
Peníze z pokut do 100 rublů jsou uloženy u zaměstnavatele, větší částky ve spořitelně.
Jestliže se nějaká továrna nebo závod zavře, odevzdá se pokutový fond do společného guberniálního dělnického fondu. O tom, jakým způsobem se vydávají peníze z tohoto „dělnického fondu“ (o kterém dělníci nic nevědí a nemohou vědět), se v předpisech nic neříká. Má prý být uložen ve Státní bance „až do dalšího rozhodnutí“. Jestliže dokonce hlavní město potřebovalo k vydání předpisů o výplatách z pokutových fondů v jednotlivých továrnách 8 let, pak bude asi třeba počkat nejedno desetiletí na vypracování předpisů o vyplácení podpor ze „společného guberniálního dělnického fondu“.
Takové jsou předpisy o vydávání peněz plynoucích z pokut. Jak vidíte, jsou velmi složité a zamotané, a proto není divu, že dělníci dosud o jejich existenci téměř nic nevědí. V tomto roce (1895) se v petrohradských továrnách a závodech začaly vyvěšovat vyhlášky o těchto předpisech.[b]
Dělníci se už musí sami postarat o to, aby tyto předpisy všichni znali, aby se všichni naučili správně dívat na podpory z pokutového fondu — ne jako na almužny od továrníků, ne jako na milodary, ale jako na své vlastní peníze získané srážkami z jejich výdělku a určené jen na jejich potřeby. Dělníci mají na tyto peníze plné právo.
K těmto předpisům je nutné za prvé říci, jak se jich používá a k jakým nepříjemnostem a zneužíváním přitom dochází. Za druhé je třeba se podívat, zda jsou tyto předpisy spravedlivé a zda dostatečně chrání zájmy dělníků.
Pokud jde o uplatňování předpisů, je nutné upozornit především na tento výklad petrohradského továrního úřadu: „Jestliže v dané době nejsou ve fondu žádné peníze z pokut..., nemohou dělníci na tovární správu uplatňovat žádné nároky.“ Je však otázka, jak dělníci mohou vědět, jsou-li v pokutovém fondu peníze či nikoliv a kolik. Tovární úřad předpokládá, že to dělníci vědí. Zatím se však vůbec nenamáhal podat dělníkům zprávu o stavu pokutového fondu a nepřikázal továrníkům a majitelům závodů, aby vyvěsili oznámení o jeho stavu. Myslí snad tovární úřad, že dělníkům stačí, když se o tom dovědí od zaměstnavatele, který bude vyhánět žadatele, pokud ve fondu nebudou žádné peníze? To by bylo nepřípustné, protože pak by zaměstnavatelé zacházeli s dělníky žádajícími o podporu jako s žebráky. Dělníci musí usilovat o to, aby v každé továrně nebo závodě bylo každý měsíc vyvěšeno oznámení o stavu pokutového fondu: kolik peněz je na hotovosti, kolik peněz se za poslední měsíc vybralo, kolik vydalo a „na jaké potřeby“. Jinak nebudou dělníci vědět, kolik mohou dostat; nebudou vědět, mohou-li být z pokutového fondu uspokojeny všechny požadavky nebo jenom část — v tomto případě by bylo spravedlivé vyhovět nejnaléhavějším potřebám. Závody s lepší organizací někde samy takové vyhlášky zavedly: mám dojem, že v Petrohradě je zavedli v závodě Siemens a Halske a ve státní muniční továrně. Bude-li dělník při každém rozhovoru s inspektorem neustále upozorňovat na tuto okolnost a požadovat, aby oznámení bylo vyvěšeno, pak dělníci jistě dosáhnou toho, že to bude zavedeno všude. Pro dělníky by bylo dále velmi výhodné, kdyby byly v továrnách a v závodech zavedeny tištěné formuláře[c] žádostí o vyplácení podpory z pokutového fondu. Takové formuláře byly zavedeny např. ve Vladimirské gubernii. Pro dělníka není lehké takovou žádost napsat a přitom neumí napsat vše, co se vyžaduje. Ve formuláři se na všechno pamatuje a dělník jen vepíše několik slov na vynechaná místa. Nebudou-li zavedeny formuláře, budou mnozí dělníci nuceni požádat písaře, aby jim žádost napsal, ale to znamená další výdaje. Podle předpisů se ovšem žádosti o podpory mohou podat i ústně, ale za prvé si dělník podle předpisů musí opatřit potřebné písemné potvrzení od policie nebo od lékaře (napíše-li žádost na formuláři, nechá si jej ihned potvrdit), a za druhé na ústní žádost nemusí zaměstnavatel vůbec odpovědět, kdežto na písemnou je povinen dát odpověď. Budou-li žádosti podané tovární nebo závodní kanceláři tištěné, nebudou mít punc almužny, který se jim zaměstnavatelé snaží vtisknout. Mnozí továrníci a majitelé závodů jsou nespokojeni hlavně s tím, že peníze z pokut neplynou podle zákona do jejich kapsy, nýbrž na potřeby dělníků. Proto vymysleli mnoho úskoků a lstí, jak oklamat dělníky a inspektory a obejít zákon. Abychom dělníky předem varovali, ukážeme si některé z nich.
Řada továrníků nezapisovala pokuty do knih jako pokuty, nýbrž jako peníze vyplacené dělníkovi. Dají dělníkovi pokutu ve výši jednoho rublu, ale do knihy zapíší, že dělníkovi vyplatili jeden rubl. Když mu tento rubl při výplatě strhnou, zůstane zaměstnavateli v kapse. To už není jenom obcházení zákona, ale přímo podvod a falšování.
Jiní továrníci místo pokut za svévolné zameškání pracovní doby nezapisovali dělníkovi všechny pracovní dny, tj. když dělník se např. nedostavil do práce jeden den v týdnu, vyúčtují mu nikoliv pět dní, ale čtyři: mzda za jeden den (která měla být pokutou za zameškání pracovní doby a být odevzdána do pokutového fondu) zůstává zaměstnavateli. To je další hrubý podvod. Připomeňme při té příležitosti, že dělníci jsou proti takovým podvodům[d] naprosto bezmocní, protože nejsou seznámeni se stavem pokutového fondu. Jedině tehdy, jsou-li zveřejňována podrobná měsíční hlášení (s výkazem počtu pokut za každý týden a každou dílnu zvlášť), mohou dělníci sledovat, zda pokuty plynou skutečně do fondu. Kdo má kontrolovat správnost všech těchto zápisů, když ne sami dělníci? Tovární inspektoři? Ale jak pozná inspektor, že právě tato cifra je v knize uvedena neoprávněně? Tovární inspektor pan Mikulin mluví o těchto podvodech a poznamenává:
„Ve všech takových případech bylo neobyčejně těžké odhalit zneužití, jestliže na ně dělníci přímo nepoukázali a nestěžovali si.“ Sám inspektor přiznává, že nemůže odhalit podvod, jestliže na něj dělníci nepoukáží. Ale dělníci na něj nemohou poukázat, nebudou-li továrníci povinni vyvěšovat oznámení o pokutách.
Další továrníci vymysleli ještě daleko vhodnější způsoby, jak podvádět dělníky a obcházet zákon — tak vychytralé a lstivé, že bylo těžké dostat se jim na kloub. Mnozí majitelé tkalcoven bavlny ve Vladimirské gubernii předkládali inspektorovi ke schválení pro každý druh tkaniny ne jednu, nýbrž dvě nebo dokonce tři sazby; v poznámce k sazbě se oznamovalo, že tkalci, kteří vyrobí bezvadné zboží, dostanou za ně nejvyšší sazbu, ti, kteří vyrobí horší, dostanou nižší sazbu, a výrobek označený jako zmetkový bude zařazen do nejnižší sazby.[e] Je jasné, za jakým cílem byla vymyšlena taková mazanost: rozdíl mezi vyšší a nižší sazbou plyne do kapsy zaměstnavatele, zatímco ve skutečnosti je tento rozdíl pokutou za nekvalitní práci, a proto má jít do fondu pokut. Bylo to pochopitelně hrubé obcházení zákona, a to nejen zákona o pokutách, ale i zákona o schvalování sazeb; sazba se schvaluje proto, aby zaměstnavatel nemohl svévolně měnit mzdu; jestliže však bude více sazeb, dává to zaměstnavateli samozřejmě možnost uplatňovat naprostou zvůli.
Tovární inspektoři viděli, že takové sazby „směřují zřejmě k obcházení zákona“ (tyto případy popisuje týž pan Mikulin ve výše zmíněné knize), přesto se však „necítili oprávněni“ odporovat váženým „pánům“ továrníkům.
To by ještě schazelo! Copak je to jen tak — nedovolit něco továrníkům (takové praktiky si nevymyslel jeden továrník, ale hned několik!). A co kdyby se místo „pánů“ továrníků pokusili obejít zákon dělníci? Bylo by zajímavé, zda by se v celé ruské říši našel jen jeden jediný tovární inspektor, který by „se necítil oprávněn“ nedovolit dělníkům, aby se pokusili obejít zákon.
Tyto dvou a třístupňové sazby byly schváleny tovární inspekcí a zavedeny do praxe. Ukázalo se však, že otázka sazeb zajímá nejen pány továrníky, kteří našli způsob, jak obejít zákon, a nejen pány inspektory, kteří se necítili oprávněni překazit továrníkům jejich dobré úmysly, ale kromě nich také... dělníky. Dělníci neprojevili takovou dojemnou shovívavost k podvodům pánů továrníků a „cítili se oprávněni“ překazit těmto továrníkům podvádění dělníků.
„Tyto sazby“ — vypráví pan inspektor Mikulin — „vzbudily mezi dělníky takovou nespokojenost, že byly jednou z hlavních příčin vzrůstajících nepokojů a výtržností, které si vyzádaly zákrok ozbrojených sil.“
Vida, jak to v tom světě chodí! Nejprve „se necítili oprávněni“ bránit pánům továrníkům porušovat zákon a šidit dělníky, ale když dělníci, rozhořčení takovou nestydatostí, povstali, pak „požadovali“ ozbrojenou sílu! Proč bylo „zapotřebí“ ozbrojené síly proti dělníkům, kteří bránili svá zákonná práva, a ne proti továrníkům, kteří zjevně porušovali zákon? Ať je to tak či onak, teprve po povstání dělníků „byly takové sazby z nařízení gubernátora zrušeny“. Dělníci trvali na svém. Prosazení zákona si nevynutili páni tovární inspektoři, ale sami dělníci, kteří ukázali, že se nenechají urážet a že se dovedou postavit za svá práva. „Od té doby,“ říká pan Mikulin, „tovární inspekce odmítala takové sazby schvalovat.“ Tak dělníci naučili inspektory dodržovat zákon.
Takovou lekci však dostali jen vladimirští továrníci. Přitom jsou továrníci všude stejní: ve Vladimiru, v Moskvě i v Petrohradě. Pokus vladimirských továrníků vyzrát na zákon se nezdařil, ale způsob, který vymysleli, se nejen zachoval, ale byl dokonce zdokonalen jedním geniálním petrohradským majitelem závodu.
V čem spočíval postup vladimirských továrníků? V tom, že nepoužívali slova „pokuta“, ale zaměňovali je jinými slovy. Jestliže řeknu, že dělník dostane za nedbalost o rubl méně — bude to pokuta a rubl musí být odevzdán do fondu pokut. Ale jestliže řeknu, že dělník dostane za nedbalou práci mzdu podle nižší sazby — pak to nebude pokuta, a peníze půjdou do mé kapsy. Tak uvažovali vladimirští továrníci, avšak dělníci jim to překazili. Dá se ještě uvažovat trochu jinak. Dá se říci: dělník dostane za nedbalost mzdu bez prémie, pak to zase nebude pokuta, a peníze zmizí v zaměstnavatelově kapse. Tak uvažoval i vychytralý majitel petrohradského strojírenského závodu Jakovlev. Říká: budete dostávat rubl denně, a když se nijak neproviníte, nezameškáte práci, nebudete drzí nebo nedbalí, dostanete po 20 kopějkách „prémie“. Když se však dělník proviní, pak si továrník dvacetikopějku ponechá a strčí si ji samozřejmě do kapsy — protože to přece není pokuta, nýbrž „prémie“. Všechny zákony o tom, za jaká provinění je možné uložit pokutu a v jaké výši a jak je využívat ve prospěch dělníků — pro pana Jakovleva prostě neexistují. Zákony jsou sepsány o „pokutách“, ale u něho jde o „prémie“. Vychytralý majitel závodu dosud klame dělníky svými lstivými kousky. Petrohradský tovární inspektor se také pravděpodobně „necítil oprávněný“ bránit mu v obcházení zákona. Doufejme, že petrohradští dělníci nezůstanou za vladimirskými pozadu a naučí dodržovat zákon jak inspektora, tak majitele závodu.
Abychom ukázali, jak obrovské částky se nashromáždí z pokut, uvedeme údaje o výši pokutových fondů ve Vladimirské gubernii.
Podpory se tam začaly vyplácet v únoru 1891. Do října 1891 byly vyplaceny podpory 3665 osobám ve výši 25 458 rublů 59 kopějek. Pokutový fond činil k 1. říjnu 1891 470 052 rublů 45 kopějek. Při této příležitosti se musíme zmínit ještě o jednom způsobu použití těchto peněz. V jedné továrně činil tento fond 8242 rublů 46 kopějek. Továrna ohlásila úpadek a dělníci zůstali v zimě bez práce a bez chleba. Tehdy byly z tohoto fondu vyplaceny asi 800 dělníkům podpory ve výši 5820 rublů.
Od 1. října 1891 do 1. října 1892 se vybralo na pokutách 94 055 rublů 47 kopějek, a 6312 osobám se vyplatilo ve formě podpor 45 200 rublů 52 kopějky. Podle jednotlivých položek se tyto podpory dělily takto: pro pracovní neschopnost byly vyplaceny měsíční důchody 208 osobám v částce 6198 rublů 20 kopějek, to znamená, že na jednu osobu připadne za rok průměrně 30 rublů (stanoví takové žebrácké podpory, zatímco desetitisíce získané z pokut leží nevyužity!). V případech ztráty majetku bylo vyplaceno 1037 osobám 17 827 rublů 12 kopějek, v průměru po 18 rublech na osobu. 2669 těhotným ženám bylo vyplaceno 10 641 rublů 81 kopějek, v průměru po 4 rublech (tj. za 3 týdny, jeden týden před porodem a dva po porodu). V případě nemoci bylo vyplaceno 877 dělníkům 5380 rublů 68 kopějek, průměrně po 6 rublech. Na pohřeb 1056 dělníků se vydalo 4620 rublů (po 3 rublech) a v jiných případech 532 rublů 71 kopějek — 15 osobám.
Nyní jsme se dokonale seznámili s předpisy o využití peněz vybraných z pokutových fondů a s tím, jak se tyto předpisy dodržují. Podívejme se, jsou-li tyto předpisy spravedlivé a zda chrání dostatečně práva dělníků.
Jak víme, zákon stanoví, že peníze z pokut nepatří zaměstnavateli a že mohou být vydávány pouze na potřeby dělníků. Předpisy o využití těchto peněz měli schválit ministři.
A co vzešlo z těchto předpisů? Tyto peníze se vybírají od dělníků a vydávají na jejich potřeby — ale v předpisech se vůbec neříká, že zaměstnavatelé jsou povinni seznamovat dělníky se stavem pokutového fondu. Dělníci nedostali právo zvolit si zástupce, kteří by kontrolovali správné odevzdávání peněz do pokutového fondu, přijímali žádosti od dělníků a rozdělovali podpory. V zákoně bylo řečeno, že podpory se vyplácejí „se svolením inspektora“, ale podle předpisů vydaných ministry to dopadlo tak, že žádost o podporu je nutné předložit zaměstnavateli. Proč je nutné obracet se na zaměstnavatele? Vždyť to přece nejsou zaměstnavatelovy peníze, ale peníze dělníků, které jim byly strženy z výdělků. Zaměstnavatel sám nemá právo sahat na tyto peníze: jestliže je utratí, nese za to odpovědnost jako za přivlastnění a zpronevěru, stejně jako kdyby utratil cizí peníze. Je zřejmé, že ministři vydali takové nařízení proto, aby se zavděčili zaměstnavatelům: teď musí dělníci zaměstnavatele prosit o podporu, jakoby to byla almužna. Je pravda, že když je zaměstnavatel odmítne — může výplatu podpory nařídit sám inspektor. Ale inspektor sám není o celém případu informován. Zaměstnavatel mu řekne, že dělník je takový a takový, podporu nezasluhuje, a inspektor mu uvěří.[f] Ale kolik se najde dělníků, kteří se rozhodnou obrátit se se stížností na inspektora, ztrácet čas v práci běháním za ním, psaním žádosti atd.? Díky ministerským předpisům vznikla ve skutečnosti jen nová forma závislosti dělníků na zaměstnavatelích. Zaměstnavatelé mohou utiskovat ty dělníky, s nimiž jsou nespokojeni třeba jen kvůli tomu, že se nenechají urážet: když zaměstnavatel odmítne žádosti vyhovět, způsobí takovému dělníkovi spoustu zbytečných starostí a může dokonce dosáhnout i toho, že dělník podporu vůbec nedostane. Naproti tomu takovým dělníkům, kteří se snaží zaměstnavateli zavděčit a poklonkují mu, kteří donášejí na své spoludělníky, mohou zaměstnavatelé povolit výplatu zvláš vysoké podpory i v takových případech, v nichž by jiného dělníka odmítli. Místo odstranění závislosti dělníků na zaměstnavatelích při pokutování vzniká nová závislost, která bude dělníky rozdělovat a povede k přisluhování a podlézavosti. A kromě toho ještě dochází k nehorázným průtahům, které obvykle provázejí udílení podpor: dělník musí mít pokaždé potvrzení buď od lékaře, který na něj bude určitě hrubý, nebo od policie, která nic neudělá bez úplatků. Opakujeme, nic takového v zákoně není; stanoví to ministerské předpisy, které jsou zjevně sestaveny ve prospěch továrníků, které jsou zjevně určeny k tomu, aby kromě závislosti na zaměstnavatelích vytvořily ještě závislost dělníků na úřednících, aby zbavily dělníky veškeré účasti na rozdělování peněz, které jim byly strženy formou pokut, aby je utopily v nesmyslných byrokratických formalitách, které dělníky otupují a demoralizují.[g]
Dávat zaměstnavateli právo, aby rozhodoval o výplatě podpor z pokutového fondu, je do nebe volající nespravedlnost. Dělníci musí usilovat o to, aby jim zákon dal právo zvolit si zástupce (důvěrníky), kteří by dozírali na odvádění peněz z pokut do fondu, přijímali a prověřovali žádosti dělníků o udělení podpor, informovali dělníky o stavu pokutového fondu a o jeho využití. V závodech, kde už byli zástupci ustanoveni, musí dohlížet na peníze z pokut, požadovat hlášení všech údajů o pokutách, přijímat žádosti dělníků a odevzdávat je vedení závodu.
__________________________________
Poznámky:
(Písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Podpora z pokutového fondu pochopitelně nezbavuje dělníka práva žádat na továrníkovi náhradu, např. při zmrzačení.
b Tak v Petrohradě se teprve v roce 1895 přistoupilo k provádění zákona o pokutách z roku 1886. Ale vrchní inspektor pan Michajlov. o kterém jsme se už zmínili, v roce 1893 tvrdil, že zákon z roku 1886 „se nyní přesně dodržuje“. Na tomto malém příkladu vidíme, jak drze lhal vrchní tovární inspektor v knize, která má seznámit Američany s ruskými továrními poměry.
c Tj. tištěné formuláře, ve kterých je žádost přímo natištěna a jsou ponechána prázdná místa, kam se vepíše jméno továrny, odůvodnění žádosti, bydliště, podpis apod.
d A o takových podvodných praktikách se nezmiňuje nikdo jiný než tovární inspektor Vladimirské gubernie pan Mikulin ve své knize o novém zákoně z roku 1886.
e Takové sazby se vyskytují i v petrohradských továrnách; udávají např., že za to a to množství výrobků dostane dělník od 20 do 50 kopějek.
f V tištěné žádosti o podporu, kterou, jak jsme již podotkli, rozeslal do továren a závodů vladimirský tovární úřad a pomocí které mohou dělníci nejvýhodněji využít „předpisů“, se praví: „Kancelář továrny potvrdí vlastnoruční podpis a důvody uvedené v žádosti a doplní, že podle jejího mínění žadatel zasluhuje podporu v určité výši.“
To znamená, že kancelář vždycky může bez udání příčiny napsat, že „podle jejího mínění“ žadatel podporu nezasluhuje.
Podpory budou dostávat nikoli ti, kdo je potřebují, nýbrž ti, kdo „si je podle mínění továrníků zaslouží“.
g Způsobují rozbroje, vedou k přisluhování a mravnímu rozkladu.