Napsáno: 7. září 1969 (v Třebíči)
Publikováno: 1988
Zdroj: Z článků a projevů, I. 1969/1977 (Praha: Svoboda, 1988)
Digitalizace: Klára Trsková
HTML: Vishnu Bachani
Soudružky a soudruzi,
vážení přátelé!
Díky vám všem za to, že jste neopustili hezké tradice mírových slavností, i za to, že jejich organizátorem je právě Svaz československo-sovětského přátelství. Vždyť už před srpnem loňského roku se nad touto organizací stahovaly zlověstné mraky. Hlásit se k ní bylo jaksi »nemoderní«, »konzervativní«, znamenalo to vystavovat se posměchu i útokům těch, kdo naše obrodné úsilí chtěli změnit v prvotřídní pohřeb socialismu.
A což teprve po srpnu! Kolik lidí si myslelo, že Svaz československo-sovětského přátelství je jednou provždy odsouzen k zániku, že nikdo nenajde odvahu organizovaně upevňovat a prohlubovat přátelství k Sovětskému svazu, šířit světlo poznání a pravdy o této první zemi socialismu.
Jak hluboce se zmýlili ti, kdo s těmito výmysly spojili své temné plány — jak málo znali statečnost statisíců našich lidí! Chtěli, aby do taktu nacionálně šovinistické noty tlouklo čtrnáct miliónů srdcí obyvatel tohoto státu. Zamořovali naše mozky jedem antisovětismu. Rozšiřovali nenávist a neklid pod líbivým pláštíkem hesel o jakémsi »socialismu s lidskou tváří«. Mluvili o demokracii, ale s fanatickou nesnášenlivostí umlčovali každý nepohodlný názor. Oháněli se humanismem, ale neštítili a neštítí se masově používat morálního, ale i fyzického teroru proti každému, kdo s nimi nechtěl táhnout za jeden antisovětský provaz.
Díky těm tisícům poctivých lidí, kteří s obdivuhodnou statečností našli sama sebe, i ve vřavě bubnové palby pravicově orientovaných sdělovacích prostředků přemýšleli o skutečném obsahu vlastenectví. To oni správně spojili národní hrdost s oddaností socialismu a jistotu socialismu s československo-sovětským přátelstvím. Především jim patří slova básníkova: »A hrdý buď, žes nezradil, žes neposkvrnil ústa ani hruď falešnou řečí.«
Svaz československo-sovětského přátelství našel i v nejtěžších podmínkách své zastánce a nadšence, rostl a roste, stal se bojovou organizací v pravém slova smyslu. Vzal na svá bedra úkol bojovat proti šovinistickému fanatismu, usilovat o socialismus budovaný na základech marxismu-leninismu, šířit ideje proletářského internacionalismu. Sami víte, že ani teď není situace jednoduchá. Boj neskončil. V myslích lidí ještě příliš silně doznívají zmatky předchozího období. Ale navzdory zlé vůli nositelů antisovětismu Svaz československo-sovětského přátelství žije a bude žít, tak jako bude věčně žít naše přátelství se Sovětským svazem. Jen na to dbejme, aby nápor nové módnosti, konjunkturalismu a kariérismu neudusil jeho činnost formalismem. Ať jsou v jeho řadách jen skuteční přátelé Sovětského svazu, lidé, kterým je cizí přetvářka a faleš.
Vážení přátelé, především vy, lidé práce v závodech i na polích, v úřadech i ve školách, máte právo být pořadateli i aktivními účastníky této slavnosti. Vždyť pro vás mír není prázdným pojmem, dobře znáte význam tohoto slova. Mír — to není demagogické heslo ani fráze. Upínáme se k němu jako k nejcennějšímu statku všeho lidstva.
Ano, mír je nejcennější statek, je to největší bohatství lidstva — ale mír není dar. Škoda že si to tak málo uvědomujeme a tak mnozí z nás zapomínají, že nám mírový život nespadl z nebe. Avšak není přece mír jako mír. Připustíme-li si myšlenku, že by vítězem druhé světové války byl hitlerovský nacismus, zavládl by také klid zbraní, ale nikdy by to nebyl mír — zůstalo by nám jen pozvolné umírání v otrockých mučírnách.
Právě proto, že nechceme a nebudeme zamlčovat historickou pravdu, jsme povinni stále znovu připomínat, že za skutečný mírový život vděčíme především Sovětskému svazu, bezpříkladnému bojovému hrdinství jeho vojáků, neocenitelnému sebeobětování jeho lidu. Dvacet miliónů sovětských lidí zahynulo nejen za svobodu své vlasti, ale za osvobození všeho lidstva z hrůzných spárů nacismu; ztratili své životy i za naši svobodu, národní a státní samostatnost, za naši možnost svobodně se rozhodnout pro socialismus. Stočtyřicet tisíc sovětských matek, manželek a milenek se nikdy nedočkalo návratu těch svých drahých, kteří spí svůj věčný spánek na hřbitovech našich měst a vesnic.
Kdo teď u vědomí nehynoucích zásluh sovětských synů a dcer o naši svobodu převezme těžkou odpovědnost za zmatení našich lidí? Kdo to způsobil, že přímí účastníci Velké vlastenecké války a jejich synové nemohli vloni v srpnu poznat československý lid, který tak milovali, jemuž tolik důvěřovali? Jak se mohlo stát, že chlubíce se svou kulturností a humanismem jsme za projev vlastenectví pokládali ono smutně proslulé »ani kapky vody…«? Zběsilost vedla zločinné ruce dokonce i k ničení pomníků, památníků a náhrobků těch, bez jejichž obětí bychom jako národ vyhynuli. Komu se to podařilo oklamat nás, namluvit nám, že armáda prvního socialistického státu, armáda, jejíž jméno se stalo symbolem pokroku a záštitou míru — že tato armáda k nám přišla potlačit socialismus, uloupit nám svobodu a překazit náš mírový život?
Mnohé už bylo řečeno, mnohé ještě zbývá dopovědět. Jedno však je jisté: nepřátelé socialismu a míru hráli s Československem velkou falešnou hru; československý lid měl dělat kulisu jejich plánům. Zbývá ještě mnoho těch, kdo se nedopracovali pravdy, ale dříve či později i oni prohlédnou a poznají, čemu vlastně mělo sloužit jejich čisté nadšení, jak měla být zneužita jejich touha po nápravě některých nedostatků.
Nebylo a není lehké se správně orientovat — složitost zápasu spočívala v tom, že se šlo proti socialismu se socialistickými hesly, že se jakoby s programem Komunistické strany Československa šlo proti této straně. Nové křivdy a nepravosti se páchaly a připravovaly pod praporem úsilí o nápravu chyb starých. Předstírané přátelství k lidu mělo potlačit základní zájmy pracujících, halasně zdůrazňovaná svoboda slova měla zakrýt umlčování třídní pravdy.
Jak se v tom všem měli lidé vyznat, když selhali ti, kdo je měli vést? Jedni se dali vědomě do služeb pravicového oportunismu, jiní pro osobní slávu, někteří z nedostatku osobní statečnosti, další z touhy po kariéře. Lid však není možné klamat věčně a jednou podvedený člověk bude pak tím rozhodněji stát za poznanou pravdou. Nikdy už nemohou získat jeho důvěru ti, kdo s ním hráli nečestnou, nepoctivou hru.
Cesta k poznání je trnitá. Tím víc však myslíme na Leninova slova, že i pravda se někdy může ocitnout v menšině, ale proto ještě nepřestává být pravdou.
Soudružky a soudruzi, právě proto, že mír není dar, musíme žít a pracovat s vědomím, že za jeho zachování a upevnění je nezbytné bojovat každý den a každou hodinu. Před nedávnem, když se u nás zatemňovaly a překrucovaly základní pojmy, jsme jaksi pozapomněli na to, že svět je třídně rozdělený, že neustále probíhá urputný zápas mezi socialismem a kapitalismem, že imperialismus zůstává vlčím řádem. Masově se u nás šířily iluze, jako by nám žádné nebezpečí ze Západu nehrozilo. A co víc — jako by imperialistické kruhy od papeže až po tehdejšího prezidenta Spojených států amerických Lyndona Johnsona žehnaly našemu obrodnému úsilí, držely nám palce — jako by jejich největším zájmem bylo zdokonalení a upevnění socialismu v Československu!
Kam se poděl náš zdravý rozum? Kde a kdy jsme to ztratili třídní cit a schopnost posuzovat věci ne podle lesklého pozlátka, ale podle obsahu? Což není nad slunce jasnější, že imperialismus se ve své podstatě nezměnil, že jeho agresivita není ničím oslabována, že je strůjcem utrpení miliónů lidí? Imperialismus je přece odpovědný za to, že od konce druhé světové války nezavládl opravdový mír na všech kontinentech ani na jediný den, že stále umírají lidé v nejrůznějších válkách, že stamilióny žijí v nepředstavitelné bídě.
Jen si vezměte vývoj od roku 1945: Špinavá francouzská válka v Indočíně, Korea, Vietnam, izraelská agrese, reakční puče v zemích Latinské Ameriky, neokolonialistické zotročování rozvojových zemí, fašismus v Řecku, ve Španělsku a v Portugalsku, surová nadvláda bílých v Jihoafrické republice, masové bouře v samotné Americe atd. Komu to všechno připisovat na vrub, kdo to rozdmýchává a organizuje, ne-li imperialismus? To je přece rub konjunktury kapitalistického světa, to jsou stíny neónových kaskád, přeplněných obchodů a záplavy aut, to je zdroj horentních zisků mamutích koncernů. To všechno usvědčuje ze lži buržoazní politiky kryjící se olivovými ratolestmi míru.
Nebezpečí imperialistické agresivity není propagandistický bluf. Těsně za našimi hranicemi, v západním Německu, má revanšistická politika oficiální podporu. Znovu tam víří bubny příslušníků neonacistické strany, její ordneři surově mlátí zastánce demokracie a obhájce myšlenek mírového dorozumění mezi národy. Nebo snad ti, kdo by nám tak »rádi pomohli« svrhnout socialismus a kreslí přitom do svých map naše západní území jako součást nového Německa, nejsou nástrojem imperialistické politiky?
Za to, že si imperialisté dosud netroufli vyvolat třetí světovou válku, za mír v Evropě vděčí lidstvo síle socialistického společenství, a především Sovětského svazu. Právem je Sovětský svaz pro většinu poctivých lidí bez rozdílu politické orientace záštitou míru, pěticípá hvězda v jeho znaku je hvězdou naděje, jeho mezinárodní politika naplňuje lidstvo jistotou.
I v tom plní sovětští lidé své internacionální povinnosti, že na svých bedrech nesou tíhu obrovských zbrojních nákladů, tíhu obrany socialistického světa, tíhu boje za zachování míru pro všechno lidstvo. Jak rádi ohrnují naši maloměšťáci nos nad různými nedostatky v Sovětském svazu. Jestlipak si přitom uvědomují, že například jedna jediná raketa určitého typu stojí tolik, co celé nové město pro deset tisíc obyvatel? Ano, za mír, za možnost socialistického budování vděčíme především tomu, že pro sovětské lidi není proletářský internacionalismus prázdným pojmem.
Myslím si, že jsme v právu, když tvrdíme, že v nedávno minulých srpnových dnech se vedl boj o mír i v ulicích Prahy, Brna a Liberce. Kam až zašli nepřátelé socialismu a pravicoví oportunisté ve svém zběsilém vzteku, když svému národu chtěli připravit peklo občanské války! Jak naivní jsou lidé, kteří si myslí, že šlo o nevinné projevy vlasteneckého nadšení. To byl zřetelný pokus o útok proti socialistickému zřízení, proti tvůrčí pozitivní politice KSČ — byla to, stručně řečeno, odhalená tvář kontrarevoluce.
Neprošli, přepočítali se! Naivně mysleli, že žertujeme, když jsme prohlašovali, že ulice našich měst už nikdy nebudou arénou protisocialistických sil, že jsme pevně odhodláni ubránit naši cestu k socialismu a klid spořádaných občanů. Prohráli. Byli poraženi nejen proto, že jsme tentokrát naše varování mysleli opravdu vážně, ale hlavně proto, že jim většina našich lidí nesedla na lep.
Kdo seje vítr, sklízí bouři. Boj, který nám vnutili, dovedeme až do vítězného konce — odstraníme nositele pravicového oportunismu, lidi nenávidící socialismus a prosycené jedem antisovětismu ze všech míst, kde by nám mohli škodit. Znemožníme opakování extrémů z minulého a z počátku letošního roku. Zaplatili jsme drahé školné za získané zkušenosti, ale využijeme jich dnes i v příštích letech. Ať naši nepřátelé vezmou na vědomí, že si republiku opravdu rozvracet nedáme. Ať se smíří s tím, že boj o moc byl v této zemi rozhodnut v únoru 1948, že nesejdeme ze socialistické cesty, nezradíme Sovětský svaz a ostatní naše spojence a zůstaneme pevným oddílem mezinárodního revolučního dělnického hnutí.
Budeme důsledně, krok za krokem uskutečňovat politiku Komunistické strany Československa. Náš lid se postupně na vlastních zkušenostech přesvědčí, že politika nového vedení strany je správná, že se poctiví občané nemusí naprosto ničeho bát. Lidé poznají, že nám jde o další rozvoj socialistické demokracie, o rozkvět kultury a vzdělanosti, o světlou budoucnost našeho mladého pokolení, o vytvoření předpokladů k nové prosperitě našeho národního hospodářství; že nám jde o lepší život celé společnosti i o každého poctivě pracujícího člověka. Jsem hluboce přesvědčen i o tom, že naši lidé pochopí, že všechno je závislé na naší poctivé práci, a dají své mozky i ruce pro rozkvět své socialistické vlasti.
Jen neztrácejme víru, hleďme s nadějemi do budoucích dnů a žeňme všechny škarohlídy, kteří kalí vodu, aby v ní mohli snadněji lovit.
Ať žije nerozborné přátelství mezi Československou socialistickou republikou a Sovětským svazem!
Ať sílí a vzkvétá naše krásná vlast — Československá socialistická republika!
Ať žije mír!